obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5738 autorů a 390281 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dva kluci ::

 redaktor čuk publikováno: 02.11.2006, 17:34  
Čtvrtá miniaturní povídka vyprávěná pouťovým mužem na téma "dva různí"
 

Dva kluci.
Tehdy, už je to tak dávno, byla obliba pouťových balonků v největším rozmachu. Vznášely se na tím křiklavým mumrajem kolotočů, houpaček, střelnic a nejrozličnějších stánků jako barevné exotické plody. V různých výškách, jednotlivě i v celých trsech, na provázcích nebo už vysvobozené a bloudící ve výškách a pak mizící v nebeském blankytu. Radost obdarovaných dětí, které podlehli i dospělí, milenci obzvlášť. Smích, když bylo nutno rozplétat zauzlované tenké dráhy od ruky k těm kulatým vzduch brázdícím zázrakům. Zklamání, když uletěly nebo praskly. Honem jít koupit nový!
Tehdy jsem zastupoval kolegu u tlakové láhve s lehkým plynem, a byly to zlaté obchodnické časy, i když balonky byly neobyčejně levné. Měl jsem stanoviště u ohrady za cestou vedoucí k městu N. Tudy se valily nejstěsnanější proudy návštevníků. A tady jsem si všiml těch dvou kluků, odhaduji že desetiletých. Vyšší byl blonďák s odstínem do ryšava, menší pak černovlasý ramenatější kudrnáč s velkým nosem.
Byli to pěkní syčáci. Za ohradou si postavili dvě bedýnky na sebe, dobře skryti před všetečnými pohledy (přede mnou ovšem ne, já jsem je pozoroval dírou v plachtě). Měli to opravdu vykoumané. Ten menší přidržel provázek balonku, ten druhý ve vteřince provázek přestřihl, balonek stáhl, schoval a uvěznil na hřebíky zatlučené v prknech ohrady. Měli zvláštní cit, kdy si tenhle lup mohou dovolit, kdy lidé byli tak zaujati zábavou, že si lupičů nevšimli. Patřili však mezi lupiče-gentlemany: nebrali malým dětem a z trsu balonků oddělili vždy jen část. Každý den nejmíň deset, dvacet, a to dělali den po dni. Balonky si odnášeli až za tmy. Zvědavost mi nedala: co s nimi zamýšlejí dělat? A tak jsem je jednou pozdě večer sledoval. Šli do opuštěné polorozbořené stodoly, která stála asi dvě stě metrů od našeho placu.
Škvírou mezi vraty nakukuji dovnitř. Kluci sedí na zapomenutých balících slámy a mudrují: kolik že jich musíme mít, těch balonků, abychom mohli vzlétnout do nebe? Jako na posly této naděje se dívají vzhůru ke střeše, kde spočívají ty barevné kulaté nafouklé věcičky a od nich visí nespočet provázků, nastavovaných až na zem.
Kudrnáč vstává a noří se do dosti hluboké a široké jámy. Začíná kopat černou zem, už se jí kolem jámy vrší docela slušná hromada.
„Nech toho,“ říká blonďák.
„Já tý střeše nevěřím, voni si najdou nějakou díru a uletí nám. A ty si vykroutíš krk, jak na ně pořád vejráš.“
„A ty si strhneš puchejře a namůžeš hřbet.“
„Do ty jámy dáme ty balonky a překrejeme tamletěma deklama. Potom nám je nikdo neukradne.“
„Sem tak někdo příde, ty píďo. Vybodni se na to.“
„Houbeles. A neštvi mě, Pepane, nebo ti budu říkat liško ryšavá. No jo. No ne… Mě ta práce baví, mám hlínu rád. Vždycky koukám na souseda, jak maká na zahrádce a s jakou péčí a ajfrem rejpá záhonky.“
„Ale tohle nejsou záhonky, ty bláho, tady kopáš díru.“
„To mi neva. A neštvi mě nebo uvidíš, podívej na mý vytrénovaný svaly! No jo. Fakt. Já za to nemůžu, že u našeho domečku pitomýho nemáme zahrádku ani co bys plivnul.“
Nechal jsem budoucí vzduchoplavce jejich problémům. Nevím, jak je vyřešili. Nikdo je nechytil, nikdo jim balonky neukradl. Přestal jsem si jich všímat.
Jednou za slunečního odpoledne, poslední den před naším odjezdem, už jsme začali sklízet krám, se to stalo. Z louky za ohradou vylétl obrovský trs a chumelec balonků, chvíli se zakymácel, bylo slyšet dvojí žuchnutí, balonky se vznesly, téměř zakryly celé nebe a pak zmizely v neviditelnu. Těch pár posledních návštěvníků s překvapením sledovalo tento neobvyklý úkaz. Já, který jsem vytušil, o co jde, jsem balonkům dlouho mával. Snad ti dva také, když jim uschly slzičky zklamání a vydali se na cestu do nebe alespoň očima. Očima svýma desetiletýma.
Po létech, snad dvaceti nebo to bylo víc, jsme znovu přijeli na štaci do města N.
Nevzpomínám si ani, kde jsme se celou tu dobu toulali. Já na každé štaci, kam se vracíme, navštěvuji hřbitovy. Mám jejich obrazy na filmu paměti. Vlastním vynikající paměť, mohl jsem jít dokonce študovat. Rozhlížím se. Co hrobů přibylo! Kdo to byli ti lidi, kteří tady leží? A proč jiné hroby zmizely? Narůstající omšelost, rukou času i lhostejnosti a nezájmu. Marný boj s nimi. Ach jo! Čerstvé květiny, které zvadnou a třeba už nebudou nahrazovány jinými. Nikdy se nedočkám odpovědi. Vím jen, že tomu tak bylo a bude. A mám trochu sladkobolné pocity.
V té noblesnější části hřbitova vidím nějakého muže kopat hrob. Jdu blíž a podle již šedí poprášených kudrn poznávám, kdo je onen hrobník. I podle jeho velkého zarudlého nosu. Vztyčuje se, narovnává záda a tázavě se na mne dívá. Vypadám už dost sešle a divně. Nepozná mě, jak by mohl.
Ptám se: „Pro koho kopete hrob. Nějaký známý?“
Odpovídá: „To bude hrobka. Žula a černej mramor. Místo holubičky letadýlko.“
Otazníky v mých očích nemizí. Hrobník vytahuje kapesník a vysmrká se:
„Byl to můj nejlepší přítel, víte, pane. Kapitán velkýho Boejingu, nebo jak se ten suprpták jmenuje. V Ruzyni. Dycky si našel čas sem za mnou přiject.“
Říkám: „To je velmi smutné“ a vzápětí se za tu frázi stydím.
Kudrnáč se posadí na hromadu hlíny, láskyplně uhladí kopičku u své ruky.
„V poslední době byl nějakej divnej. Zdálo se mi.“
Přisednu si k němu a nabídnu mu cigaretu. Poděkuje a dlouze šlukuje.
„Tady na našem letišťátku mu pučili to jednomístný letadýlko. Byl krásnej den. Vzlétnul, zakroužil nad náma, a pak stoupal a stoupal, pořád vejš a vejš, až zmizel.“
Nevěděl jsem co říci.
„A tak tady bude mít hrobku, i když to letadýlko ani Pepanovo tělo nenašli.“
Snad jsme si oba vzpomněli na kradené pouťové balonky. Pilot Josef asi doletěl dál než tenkrát ony barevné nádherné kulaté květy v modré zahradě. Možná až tam, kam toužil, kam chtěl. Jako by si vzal za cíl předat své ryšavé vlasy své druhé matce, Slunci. A tady na něj marně čekají.
Podíval jsem se na nebe. Bylo prázdné a bledé, jen pár podzimních ptáků.
Hrobník se podíval také. Mlčeli jsme. Dokouřil a znovu se vysmrkal. Přestal mě vnímat a dal se do započaté práce. Vykonával ji fortelně a s láskou, i když bylo náhle velice sychravo.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kity 14.08.2007, 13:33:03 Odpovědět 
   Je to vážně hrozně moc hezký... Zatím se ti ty povídky Dva z pouti moooc vedou. Dufám, že i ty další jsou takový... Vážně krásný... Mě se taky líbí ten nápad s balonkama. :o) Vážně moc hezký!!!
 ze dne 14.08.2007, 13:56:46  
   čuk: Díky za přízeň a přečtení. Ale možná, že takové poutě ani dneska už nejsou. Mně se ty delší líbí taky.snad i toběse zalíbí.
 Šíma 08.08.2007, 17:20:58 Odpovědět 
   Hezký! Přemýšlel jsem nad těmi balónky, kdyby je kluci někde schovali, stejně by jim časem ušel plyn... :-;
 Mathew 20.04.2007, 15:43:09 Odpovědět 
   Výborné! Povídky z pouti se mi líbí čím dál tím víc.
 Eifelovka 11.11.2006, 17:00:04 Odpovědět 
   Lepší než pohádka!
 amazonit 11.11.2006, 5:58:56 Odpovědět 
   zábavné a zároveň posmutnělé, některým dětem se v dospělosti sny vyplní, i když s něšťastným koncem..
pěkně se to čte:o)
 Anquetil 02.11.2006, 19:33:22 Odpovědět 
   čuku, jaká škoda, žes to nevložil do pohádkovýho WS, tohle by každý dítě chytlo za srdíčko víc, než těch třicet, kolikrát za vlasy přitažených pohádek... Takhle se musíš spokojit jenom s mojí hlubokou poklonou a s jedničkou, kterou si tohle dílo právem zaslouží. :o)
 duddits 02.11.2006, 17:32:25 Odpovědět 
   Moc pěkný příběh… takový pohádkově kouzelný. Právě díky téhle nadnesené atmosféře člověk musí prominout i pár „technických“ záhad (třeba jak je možné, že jim ty balónky ve stodole nepopraskaly :)). Ten nápad s balónky polaskal tu (stále ještě velkou) dětskou část mého srdce, navrátil mě do dob, kdy se přesně takové věci děly ve starém dobrém Čtyřlístku :-)
A zpracováno až na pár nedoladěností také pěkně… Celkem tedy 1.5
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Pískovec v žáru...
asi
Zrada - část 8.
ivanka.suhinka
Kvapem za vlake...
Majrenka
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr