» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2141712

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303540 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Šedý Rabi - V. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Šedý Rabi

Peter Stumpf	publikováno: 26.06.2011, 19:19

Tak, teď je to trochu delší, a to z jednoho důvodu: Jde o delší rozhovor, který mi nepřipadalo moc vhodné dělit. Takže prosím o odpuštění za rozsáhlost. Příště to bude o to kratší.
Veronika má v nemocnici podivnou neohlášenou návštěvu.


	Uprostřed spánku Veronika konečně přijímala návštěvy. Ležela na široké, bílým prostěradlem potažené posteli se zlatými pelestmi a společnost k ní přicházela skrze hadičky nitrožilní výživy, korzovala po levé paži, rameni a krkavici až do mozku a zpět, při čemž s ní vedla více či méně zábavnou konverzaci na nezávazná aktuální témata. Střídali se tak muži i ženy, tváře známé i zcela cizí, a všichni nanejvýš dbali o jeji zdravotní stav, ať už s motivací altruistickou či vypočítavě zištnou. Tak nezůstávala Veronika sama, a ani ji nepřekvapilo, že se s úderem třetí hodiny ranní zjevil u postele nenápadný, drobný, mírně prošedivělý muž v omšelém baloňáku, beze slova odhodil a zašlápl cigaretu, odkašlal si a aniž by se snad dovolil, usadil se na okraj lůžka po její levici. „Dobré brzké ráno, Veroniko.“ Pozdravil zdvořile, dokonce připojil i jakýsi sotva postřehnutelný náznak úklony. „Vidím, že se vám daří o hodně lépe, což mě doopravdy těší. Mám za to, že během pár dní budete připravena na převoz. A potom už o vás bude dobře postaráno.“ Ušklíbla se. „Na převoz kam? Do cvokárny? Díky, to je teda pecka. Nemůžu se dočkat. A jak se vůbec jmenujete? Nepředstavil jste se.“ Shovívavě se usmál „Nebuďte tolik skeptická!“ Zapálil si další cigaretu, znovu aniž by se snad obtěžoval požádat o svolení. „V léčebně se vám dostane té nejlepší možné péče. Uzdravíte se a vypořádáte sama se sebou. A k sobě budeme mít mnohem blíž.“ „Pořád jste se nepředstavil.“ Začínala být nabroušená. „Jestli se spolu máme bavit, ráda bych znala vaše jméno. A nemusel byste tu kouřit. Nemám to ráda.“ Vmžiku zhasil cigaretu a pro další už do kapsy kabátu nesáhl. Na to ji pochvalně poklepal po rameni. „Takovou vás neznám. Překvapujete mě. Zvykáte si rychle.“ „Zvykám si podle vás na co?“ Skočila mu do řeči. „Mluvte k věci a konečně se mi představte, jinak se nemáme o čem bavit.“ Neznámý návštěvník se nenechal vyvést z míry. „Obávám se, krásná Veroniko, že nejste v pozici, kdy byste mohla tak lehkovážně odmítnout mou pozornost. A co se týče mého jména, na něm nesejde. Kdy se vám naposledy chtělo tančit?“ Pocítila, jak jí ledový břit proťal páteř od krku až k pánvi. Slabě vyjekla a v odmítavém gestu napřáhla proti k muži v baloňáku obě ruce. „Apage Satanas, ty štíre!“ Hlas se jí třásl a vzpoměla si na slova, kterými ji výsměšně poučoval ďábelský netvor předcházejícího dne v kuchyni. „Chybí ti autorita, děvče.“ Tentokrát se však nezvaný host nerozesmál. Namísto toho ztěžka přeměřil hřbetem ruky své čelo, jako by z něj stíral pod, a unaveným hlasem poznamenal: „Věřil jsem v přátelštější přivítání, krásná Veroniko.“ Dívka však slepě tápala rukama okolo sebe jako vprostřed drásavé noční můry, jíž možná skutečně prožívala. „V některých věcech jste zkrátka nepoučitelná.“ Návštěvník pokračoval nevzrušeně; zoufalá scéna očividně nezanechala na jeho rozpoložení sebemenších stop. „Kdybych býval nevěděl, že nekouříte, ba co víc, že vás dým obtěžuje, nabídnu vám taky cigaretu. Máte se k sobě se dál jako v křeči. Počínejte si chvíli jako v mořských vlnách. Cítíte je? Povolte zápěsti, opřete hlavu o polštář. Jste vyčerpaná, tenhle přístup neprospívá vašemu zdraví.“ „Vy...vy jste on, že?“ Vypravila ze sebe značně nejistě. Muž překvapeně protáhl obličej, a nakolik mohla soudit, učinil tak upřímně a zcela spontánně. „Kdo?“ Podivil se. „Ďábel. Satan. Azazel. Belphegor. Já nevím. Každopádně nechápu, co po mě chcete, a ještě každopádněji z toho neuvidíte ani vindru.“ „Já každopádně nechápu“, vrátil bekhendem míček na její stranu dvorce, z čeho usuzujete na můj původ, či dokonce snad na mé jméno. Jak jste si sama stěžovala, nepředstavil jsem se. Nenalézám vodítko.“ „Ptal jste se na tanec.“ Procedila Veronika mezi zuby, s každým slovem přerůstající v tesáky dravé šelmy, potřísněné krví, slinou a bílou pěnou kolem úst. Pokrčil rameny. „Inu, spousta mužů se ptává dámy na tanec. Obzvláště tak půvabné dívky, jakou jste vy. Tanec, chuť k tanci, prozrazuje o ženách mnoho. Souvisí s chutí milovat. Říká o vás, že dokážete věnovat pozornost a péči vaší přirozené eleganci. Vypovídá o vůli k životu samotnému. Nemyslíte? Já osobně shledávám tanec velice signifikantním atributem ženy, jíž patří její vlastní budoucnost. A jak už jsem se zmínil, u krásných žen toto platí zvlášť. Nicméně, teď mě především zajímá váš názor. Víte, jedni považují kouzlo tance za hříšné, jiní ho oproti tomu povýšili na korunní dějství posvátné ceremonie. Co o tom soudíte vy?“ Uchopila jej pevně za zápěstí a zakroutila jím silou, která ji samotnou naplnila respektem a úžasem, zatímco on svraštil tvář a zaskučel bolestí. Vytrhl se až po několika vteřinách, kdy se vzpamatoval z počátečního překvapení, a znovu se řádně usadil, přičemž si zhmožděnou ruku intenzivně mnul a protřepával „Nepřestáváte mne udivovat“, vrátil se bleskově k předchozímu poklidnému tónu. „Mohl bych konečně“ - na tváři mu přehrál bodrý, přátelský úsměv - „mít tu čest vyslechnout váš názor na tanec?“ Odvrátila hlavu. „Ne dřív, než budu mít tu čest slyšet vaše jméno.“ Na jedinou vteřinu zatajil dech. Ne, že by se snažil skrývat překvapení. Dokonce se zdálo, že Veroniku za radikální postoj mlčky chválí. Postoj natolik odhodlaný, že jej patrně přiměl ke změně konverzační taktiky. Nadhodil rozžhavenou jehlu mířící přímo do středu dívčina srdce. „Takhle jste odpovídala i pokušení?“ Tázal se. „A pokud vám ďábel nesdělil své jméno, proč jste jej zvala dál? A pokud sdělil, z jakého důvodu jste se – dobrovolně a při plném vědomí – rozhodla pro něj? Jste přeci křesťanka.“ „Byla jsem křesťanka.“ Opravila ho. Ve chvíli jako zborcená sfinga se strhanými rysy, klopíc oči, a za téměř průsvitnými sinavými víčky stěží ukrývala první slzy. Byly to vzpomínky na lítost, kterou pocítila při pohledu na okrouhlé stěny věže kölnského Frauenkirche, chrámu, z nějž se jako dobrá zvěst, jako dobrořečící Rýn za srpnového večera, linuly citem prodchnuté nápěvy modliteb následovníků komunity Taizé. Byly to slzy nad pomíjivostí času a z definitou včerejšího dne, a kradly se pod řasami, jako voda pod zdviženým stavidlem říčních zdymadel. Návštěvník vlídně, otcovsky přiložil dlaň na temeno její hlavy. „Čí jste tedy dcera, když ne Hospodinova? Z jakého jste ducha, ne-li ducha Božího? Ke které moudrosti vzhlížíte, ne-li k té, která přichází skrze Ježíše Nazaretského?“ Jeho teatrální a předstíraně vcítivý projev ji lákal, aby otevřela srdce, ačkoliv dobře věděla, že k ní mluví řečí farizejskou. Nepochybně se ji pokoušel zatlačit do úzkých, jako kdysi Jehošuu, zkoušeného otázkou po dani odváděné Císaři či Bohu. „Víte přeci o mé vině“, obrátila nakonec list, „proč byste mne ostatně jinak navštívil? Proč se mne tedy tážete na věci, o nichž znáte víc, nežli já sama? A znáte-li méně, nebude pro vás má odpověď ničím, než vanutím větru. Potom se tedy ptejte větru.“ Návštěvník si významně oddychl, složil ruce do klína a jeho citlivý, pečovatelský tón byl rázem ten tam. „Ptám se vás,“ Pokračoval s úřednickou strohostí. „Ptám se vás a od vás chci slyšet odpověď, i kdyby jen proto, abych vás ponížil. Nerad totiž pozoruji, jak lžete sama sobě. Víte, myšlenky, které jsou jednou vyřčeny, se jaksi uzavírají. Podobně, jako když zapečetíte dopis do obálky. Jednou ho vhodíte do schránky – a hotovo. Postrádá smyslu dál se zaobírat dvanáctou větou a přemítat, nebylo-li by příhodnější ji škrtnout či naopak rozvinout. Dveře se uzavřely, holubici jste vypustila. Odložila jste nákres chrámové klenby a stavba sama teď spočívá na mistru zednářského cechu. Rozumíte, jaké břemeno nesete, a jak vám toužím pomoci jej sejmout? Hledám pro vás vlastně vysvobození.“ Co možná nejpevněji stiskla rty k sobě, aby jimi neproklouzla jediná nepatřičná hláska, přesto však nedokázala zastavit zběsilý proud slov, vyvěrající z očí a sedlající poryvy dechu, řeku živenou třasem kůže, vodopád potu řinoucí se dolů, přes pramínky vlasů splývajících po bílém čele. „I rouhání proti Synu člověka bude odpuštěno“, křičely ty kapky potu, „kdo by však řekl slovo proti Duchu, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím!“ „Pozor,“ napomenul ji chapík v plášti, „potíte s vodou a solí i krev. Jako v Getsemane. Jako někdo, koho jsem znával. Není to úplně dobré znamení, ačkoliv nevěstí pohromu; spíš to, že příliš brzy odhazujete zbroj, neboli, jak se dnes říká, flintu do žita, ačkoliv ten příměr právě nemiluji. Připadá mi nízký, až vulgární, neůměrně k tomu, kdy se ho užívá, totiž i ve věcech té nejvyšší vážnosti. Ale na tom teď nesejde. Každopádně propadáte zoufalství pro budoucnost, aniž byste se alespoň namáhala učinit nějakou prognózu. Myslím seriózní, z uvědomělé úvahy. Vždyť považte, že jste ze mě stále ještě nevypáčila jméno.“ Pousmál se tentokrát šibalsky a snad i zamrkal, spiklenecky či zlomyslně, těžko to posoudit, každopádně však Veroniku vyprovokoval k dalšímu vzepětí, o což mu zřejmě šlo. Dívka pak nehodlala tak snadno přijmout Kaifášův výsměch, má-li tedy už být zatracena a tudíž svérázným způsobem následovat Pána v utrpení. A i kdyby snad přece jen existovala možnost záchrany, tahle situace se beztak více blížila Kristovu pokušení na poušti, kdy ho Satan potměšile popichoval, zatímco Spasitel v osamění hladověl. „Nemusíte se obtěžovat.“ Ohradila se. „Znám vaše jméno. Vy jste ďábel. Nemusíte se představovat, protože jsou věci, které neskryjete. Možná jste mistrem lži a přetvářky, cejch vám ale v palci zůstal, a ten jsem pocítila, jakmile jste se dotkl temene mé hlavy. Možná, že tam jste učinil rozhodující chybu. Každopádně, tohle vaše představení ztratilo smysl. Vím už, co jste zač, a pokud vám šlo o tuhle hru, můžete odejít nadobro. Nashledanou.“ Rezignovaně pokrčil rameny. „Když jste si tím jista... přesto ale, dovolte mi ještě otázku. Jsem ďáblem, protože jsem se nepředstavil jako Gabriel, nebo proto, že jsem se nepředstavil vůbec, či snad dokonce jsem byl ďáblem ještě předtím, než jsem se vůbec rozhodl vás tu navštívit? Napadá mne ještě jedna, nejtragičtější varianta, a ta zní, že jsem ďáblem právě proto, že jsem se vás rozhodl navštívit, a nejtragičtější ji nazývám, jelikož by se jednalo o rouhání proti evangeliu: Vy jste přeci nemocná a já jsem vás navštívil, a cokoliv jsem učinil jednomu z těch maličkých, jako bych učinil samotnému vašemu Pánu.“ „K našemu Pánu“, opáčila Veronika rezolutně, „jste přistoupil jako svůdce na poušti a na třikrát jej pokoušel. To jste učinil našemu Pánu, a totéž činíte mě, stejně jako každému, ke komu se přiblížite. To je ta vaše služba, pomoc a záchrana. A leží-li záchrana v pošlapání svědomí, raději budu trpět. Už mne neobtěžujte a vraťte se, odkud jste přišel.“ Pokusila se odtrhnout pohled od jeho již vrásčité, prošedivělé tváře, nevkusně zdobené ledabyle oholeným vousem barvy stárnoucího lišejníku, shledala však, že je zrakem vpita do jeho očí a on do jejích, takže se nemůže otočit ani pohnout. Dokonce i řeč jí činila potíže. Rty, dásně i jazyk znecitlivěly pod účinky lokální anestezie. Provedl poněkud neurčitý pohyb hlavou, kterým dal najevo, že pravdivost vyřčené teze obratem nepopírá. „Je to možné.“ Připustil. „Popravdě řečeno, jak si vzpomínám, několikrát jsem takového zvláštního Izraelce potkal a tu a tam nadhodil nějakou tu podnětnou myšlenku. Vlastně jsem o tom už hovořil, ohledně té zahrady v Getsemane.“ Mávl rukou, jako se jednalo o tu nejnepodstatnější drobnost, a pokračoval stejně nevzrušeně: „Pochopte, že já jsem inovátor a investor. Dodávám know-how a kapitál, realizace projektu už není moje věc. Vzhledem k tomu, že o kapitál nemívám nouzi a o zajímavé nápady – k čemu falešná skromnost – také ne, stojím u základů lecčeho. Pokud bych měl studovat listiny ke všem těm maličkostem, celou věčnost nedělám nic jiného. A jelikož nikterak zvlášť nestojím o podíly, renty, benefity, dividendy a všechny ty další pozornosti; a nestojím vlastně ani o vděk sám, nemám toho zapotřebí. Takže vaši teorii přímo nepotvrdím ani nevyvrátím, je mi líto. Můžete se domnívat tak i tak. Ačkoliv, něco jsem snad taktně naznačil. Pro vás každopádně hraje roli jiný aspekt. Jiná stránka celé té záležitosti, než ta, na níž byste se dočetla, jestli jsem kdy něco poradil Jehošuovi. Běží o tohle: Jestliže já nejsem – a proč, to jsem vám vyložil – za žádných okolností vykonavatelem těch ideí, o něž se s vámi podělím, znamená to zároveň, že vy jím naopak za všech okolností jste. Neplatilo-li by to tak, zastavil by se přeci pohyb a změna a ztratila by se veškerá dynamika existence, a to by byl nudný svět, nudný vesmír a nudný oblak duší, nemyslíte? Jelikož ovšem vy a celý váš druh disponujete vskutku působivým potenciálem jednat, máte výkonnou iniciativu na své straně, řeka plyne a vy plynete řekou, protože ta řeka, to jste vy, ačkoliv plyne přes vaše tváře jako meandry. Nemusí se vám to hned pozdávat, nicméně skutečnost stojí tak, a zamyslíte-li se, předpokládám, že mi dáte za pravdu, neboť jste vskutku inteligentní mladá žena, pokud až jsem vás měl tu čest poznat. Poslouchejte pozorně. Vy jste demiurgem. Vy a celý váš druh jste vinni pokřiveností světa, a hovořím-li o pokřivenosti, nevykládejte si to prosím jako pejorativum. Vždyť já miluji rozeklaný útes i padlý kmen, a to daleko vroucněji než kvádr či sad, a proto miluji i váš druh, svým způsobem. Druh, který nedokáže konat své vlastní dobro. Druh, který vzhlíží k chiméře nejvyššího Dobra, a ta se vám ztrácí před očima, jakmile se k ní skutečně přiblížite. Zajímavý paradox, co říkáte? „Ano, z padlé přirozenosti jsme poskvrněni.“ Přikývla Veronika. „Máme ale, tedy, druzí mají to něco, co vám celé věky naprosto schází, a proto se člověk, křesťan, může zvát nad vás vyšším: Naději. Lék. Znají pramen, v němž smyjí znamení naší kletby. Dokonce i já znám uzavřenou cestu. Byla mi vnucena vědomost, kterou nenávidím.“ odmlčela se a sklonila hlavu, aby dlouhé vteřiny jen bezmyšlenkovitě studovala světle modrý vyšívaný vzor na povlaku své pokrývky. „Pamatuji si na cestu, kterou jsem ztratila.“ Dokončila větu ztemněle, bez života a smysluplného pohybu hlasivek. Sama jí nevěřila. Jako rozbitý flašinet opakovala bezcenné poučky z hodin náboženství. Ještě jednou si zakřičet! „Ne! Cestu, ze které vy jste mě svedl! A teď jste si ještě přišel sklidit, co jste zasel!“ Návštěvník se nahlas rozesmál. „Patetické a bezinvenční, drahá Veroniko! Potvrdil její vlastní úsudek. Jako podle špatné šablony! Věřil jsem, že se zmůžete na víc. Přičítám vám k dobru váš zdravotní stav, chápu, nakolik jste rozrušená. Neměla byste však potřebovat ani mou pomoc, abyste dospěla do bodu, v němž si přiznáte vlastní podpis po rozsudkem. Je to vaše vina, vaše veliká vina.“ Poslední větu pronesl ironickým tónem, který se šklebí, nikoliv však obhrouble a vulgárně, to spíše nonšelantě, náznakem, mezi řádky, s nezúčastněným nadhledem salónního intelektuála, diplomata, kterému není zapotřebí velkých slov či gest, aby v rozpravě nechal promluvit tříštivé projektily, s brilancí pokerového mistra, který za lehkého poklepáním tužkou o zápisník právě zkompletoval full house. „Vaše vina není o nic menší než moje“, pokusila se ještě oponovat, „ba dokonce máte na tom všem vyšší podíl, neboť zatímco já zbloudila v temnotách, vy už znáte pravdu, vy víte, co znamená pravé zření na Boha, vy jsme sedával na schodišti před jeho trůnem, vy se nemůžete za žádných okolností vymluvit na nevědomost. A proto jste také závažněji nežli já vinen pokrytectvím, protože vládnete – a to jste přiznal – mocí zasévat v lidských srdcích, zasévat strast a bolest, chtíč a zlou žádost, pokřivené odlesky poznání. Tím vším jste vinen, a proto nemáte ani v nejmenším právo nabízet mi v jakékoliv podobě rozhřešení.“ Věděla, že její slova nemají velkou váhu a sama jim ji nepřikládala. Rozhovor, který vedou, je na jedné straně až směšně banální, na druhé tak krutě pravdivý, že jakékoliv dodatky se musí jevit jako zbytečnost. V nitru věděla, že tohle je už jenom trapná dohra. Válka byla ztracena na jiné frontě. Tak proč oddalovat kapitulaci? Zadívala se na návštěvníka očima dětské panenky. Ten spiklenecky mrkl. „Kdyby tomu všemohoucí Bůh nepřál“ ,namítl, aby nastavill kryt i předchozímu chabému plácnutí do vzduchu, „neměl bych nad vámi přeci žádnou moc. Znáte Ježíšova slova, jimiž se obracel k Pilátovi? Ani já bych nad vámi neměl žádnou moc, nebyla-li by mi dána shůry. To předpokládám nepopřete, stojí na tom celá vaše víra. Tedy, pokud já dopustil vaše selhání, Hospodin se netečně díval na to mé. Ba co víc, on, čiré dobro, mne stvořil s jiskrou zla uvnitř, vybavil mne potenciálem k pádu, on, jak sama říkáte, zasel chtíč a zlou žádost, a z těch svých skvělých výšin pozoroval můj pád. Tedy, hovořím tu stále na základě onoho pochybného předpokladu, podle nějž jsem Satanem. Fabuluji. To kličové pro vás však znovu leží mimo to axiomatické pole: Bůh zkrátka stvořil budoucího rebela a všechna pokolení rebelů, včetně vás, krásná Veroniko, s dispozicí, jejíž dopady jsem nastínil. Nemusím snad dodávat, co z toho plyne. Pojďme ale dál. Pakliže já vás převyšuji svým poznáním a v důsledku toho i moje vina převyšuje tu vaší, pak Bůh musí dokonale znát pro změnu mé nitro, každý můj nejtajnější úradek. Přesto svolil, abych k vám přistoupil a oslovil vás. Nevěříte, předpokládám, že Bůh je ve světě rozprostřen. Snad jej pokládáte za Absolutno, rozhodně se s ním však neztotožňujete, nemýlím-li se. Ani v nejmenším se nepovažujete za obdarovanou svitem aurory. Musí to být strašná muka, trpně nést Jeho pečeť a neschraňovat uvnitř také Jeho oheň! Proklejte jej! Proklejte laskavě Boha, hodláte-li zůstat konzistentní ve vašich tvrzeních. Proklejte ho znovu. Skryla obličej do dlaní. Myslí byla v pekle. Takhle vypadá peklo. Ukázal jí ho snad ten žárlivě milující despota proto, aby si ji vychutnal? Opravdu takový je? Nebo snad ve spánku zemřela? „Jděte už pryč. Prosím. Prosím!“ Pokýval. „Prosíte-li mne, jste již z polovice mou schovankou. Proklejte Boha, který na vás beztak neshlédne, a budete mou nadobro. Považte další zajímavost: Jakožto demiurg tvoříte vše pokřivené, zvrácené. Můžete ten úradek, který tvoří vaši pravou podstatu, nazývat dědičným hříchem, proč ne. Můžete ho zcela popřít, proč ne. Kdo by si před tisíci lety pomyslil, že ve středu chladné planety žhne nějaká výheň? Nedotknete se však této své podstaty, stejně jako nedosáhnete zemského jádra. Ať už ve službách Božích nebo mimo ně, vaše pravé já tvoří, jak říkáte, zlo. Bůh, ten šibal, vás po očku pozoruje, jak se pachtíte a po sté, po sedmi sté sedmdesáté sedmé selháváte. On, který vás zná lépe, než jakýkoliv pozemský otec své děcko! Jak byste odpověděla tomu, kdo by vás vyzval, abyste dala zamrznout vodám Nilu? Podmínil-by tím navíc váš budoucí osud, štěstí či setrvání samo? To by byl panečku fór! Tak jen proklejte Boha.“ Luskl prsty a v jeho pravé ruce se v mžiku zjevil vysoký zlatý pohár, v panujícím šeru přípomínající mešní kalich, při bližším pohledu však po obvodu zdobený reliéfy tváří múz, vyzáblých a kostnatých, hledících z mrtvolné prázdnoty zoufalství, věčného klidu plynoucího ze smíření s absencí východiska, ze skutečné černé nirvany rezignace na spásu a přijetí všeobecné relativizace cest. Cest osamělého kapitána klesajícího korábu, který, zatímco jeho druhové se vrhají do vln za přeludem záchrany, otevírá na můstku lahev výborného archivního vína, aby připil na tu noc, na hvězdy a na jejich odraz ve špičce ledovce, na ptáky bouřňáky, kteří rozepnou perutě s východem slunce a naplní oblohu rozpustilým křikem, na šedé hřbety útesů a čelisti všech dravců oceánu, na život, kterým prošel a který byl dobrým životem, i na otvor v zákrutě temné skály, jenž se rozevírá tisíce stop pod neproniknutelně černou hladinou. Tak hleděly múzy z vnějších stěn kalicha, a zůstaly stejné, když upila také Veronika. Odložila pak pohár na černé oltářní roucho, z každé strany ozařované párem vysokých bílých svící, a proklela Boha. Krůpeje vína stékaly po pluviálu, jimž se oděl návštěvník jako odpadlý kněz a jímž spoutal také hrdlo a hruď dívky coby koncelebrantky, kanuly do klína, a vracely se v podobě bílé tříště pod vodopádem. Vstoupaly jarním, květy provoněným ovzduším, aby se na tvářích konečně změnily v slzy, a padaly zase zpět, kapky plné soli, vlny pustého oceánu nesoucí poselství od vzdálených břehů. Tříštily se o bílá ňadra a kůží prosakovaly do žil, v nichž se promíchají s krví, jako jed a elixír života, posvátný déšť, který napájí kořeny stromů. A když Longinovo kopí proklálo bok, ihned vyšla krev a voda. V tu chvíli si Veronika osudovou nezvratnost slov „dokonáno jest“ a pochopila teprv plně, co cítí matka přicházející o jediného syna, ačkoliv sama přišla o otce; osiřela. Vrátila se časem o těch několik vteřin, které jí byly dopřány, aby povýšila na dvojhlas výkřik ukřižovaného, pláč potupeného pokolení: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A nastala tma po celé zemi, chrámová opona padla roztržena v půli, velekněz si ve smrtelné hrůze zakryl tvář a zbylý shluk přihlížejících nahoře na Golgotě obrátil zrak k nebi, volaje ve směsi úžasu a zděšení, v bolestných křečích: „To byl vpravdě syn Boží!“ Biřici pohlédli na zneuctěná roucha, stáli v záři záři vycházející z plátna nesetkané suknice, o níž metali los, a neopovážili se ji pozdvihnout ani se jí dotknout, dokonce ani setřít zrnka prachu z omšelé látky. Tak ležel ten šat po trojicí těžkých křížů, pod zkrvavenýma nohama zbičovaných těl, pod zohavenými Veroničinými bedry, a lékař, když spatřil to ďáblovo dopuštění, padl chromý na kolena. Zmohl se na prosebný výkřik: „Proboha, zavolejte kněze!“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 2		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	26.06.2011, 19:16:51

Zdravím. Dočteno - i přes avizovanou délku. Musím podotknout, že se mi rozhovor oné dívky s ďáblem líbil. Ďábel je filuta, neustále kalkuluje a přepočítává své šance. Je věčným rebelem (a božím odpůrcem), ba co více, viděl boha, zná ho a byl v jeho blízkosti. Líbí se mi myšlenka, která načrtává možnou skutečnost, že ačkoliv Bůh vše dopředu již věděl, nechal všem věcem volný průchod. Pak má dobro i zlo na tomto světě své místo. Není potom nejen ďábel, ale i všichni hříšníci bez viny? I přesto, že máme my lidé možnost volby? Vybrat si mezi dobrem a zlem? (bez ohledu na možné následky) Jak blízko jsme mu byli (Bohu) kdy my, obyčejní smrtelníci? (a to nemyslím Adama a Evu) Naše stále pokoušená, trýzněná a přemlouvaná hrdinka... Musí mít velkou cenu, nejen pro ďábla, když ji tolik přesvědčuje. Kde je Bůh? Proč nezasáhne? Opravdu je takovým, jakého jej vykreslil samotný ďábel? Dialog takřka na filosofické úrovni. Avšak pozor, pokud kdokoliv dá Peklu byť jen prst, přijde o ruku! Přechod k obrazům z dávné minulosti (viz ukřižování Krista) jsou zajímavým doplněním. Nedivím se onomu lékaři, když vstoupil do pokoje a ulekl se toho, co spatřil. (tak trochu mi tento text připomněl "Vymítače ďábla", zde je vše takřka v obráceném gardu - ďábel svou oběť neposedl, ale diskutuje s ní a přemlouvá ji, jako by tušil, že má větší moc, než on samotný. Ovšem, kdo ví, zda jde o správný předpoklad z mé strany a do jaké míry jen fabuluji (já sám)... Občas se najde v textu nějaká ta chybka, mnohé se opakují: -- jako by z něj stíral pod -- pot ??? (nejspíš překlep) -- Máte se k sobě se dál jako v křeči. -- (chtělo by to dopilovat tuto větu, zní poněkud... krkolomně) -- „Já každopádně nechápu“, vrátil bekhendem míček na její stranu dvorce, ... -- (pozor na postavení znaménka a uvozovek na konci přímé řeči, čárku je nutno vložit ještě před uvozovky na konci přímé řeči, viz "Přímá řeč,") -- „Ptám se vás,“ Pokračoval s úřednickou strohostí. -- (za čárkou na konci přímé řeči začíná uvozovací věta malým písmenem, viz "Přímá řeč," uvozovací věta.) Tož tak. Jsem za hnidopicha? ;-) Neopakují se tytéž chyby stále dokola? Šotci mají, zdá se, o dobré příběhy velký zájem a proto se snaží snížit jeho kvalitu, jak je to jen možné. Pomůže i betareader (sám vím, jak je těžké vychytat všechny nedostatky z vlastních textů)... Těším se na pokračování a přeji pěkný večer! ;-)


ze dne 26.06.2011, 20:38:41
Peter Stumpf: Jo, zase děkuju za všechny ty čárky a uvozovky. Problém je v tom, že když to po sobě čtu, stíhám se zaměřit na slova a formální stránku jazyka, ale na úpravu už méně. Jsem rád, že se ti příběh líbí a určitě sem nahraju i pokračování. Ono jde o román, na kterém se učím psát romány, takže vůbec nepočítám s žádnou knižní publikací. Proto to vyjde tady.