|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303540 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Úkolníček ::
Volné pokračování povídky Rulička (V této, první, povídce se Rulička vydá na svoji pravděpodobně poslední pouť Dlaždicovým královstvím, při které potká starého známého Kolíka. Ten přesvědčí Ruličku, aby se s ním vydala do Země tisíce pichláků. Pravý cíl cesty se však skrývá až za ní - Zášupšáci a možná i bájná Rozdrobená pilina.).
Děkuji všem, kteří se podíleli na vzniku i konečné podobě této povídky.
Přeji příjemné čtení. |
| |
|
|
„Auvejauvejauvej,“ zasténal Kolík znovu s přehnaným důrazem na začátku patnáctistého nádechu. Jediným značně neelegantním pohybem nahrbil své stařičké plastové tělíčko, hlavu nenápadně natočil nalevo a pak napravo a nadechl se po patnáctisté prvé.
„Ále!“ vykřikla máma kolíččice, která svůj domov našla u Zášupšáků teprve před sto tisíci kolíččími vteřinami. „Už zase děláš humbuk, dědku bláznivá? Že se nestydíš! Takhle děsit ty ubohé zápalky! A to nemluvím o Zlomené pastelce!“ rozrušeně rozhodila ruce všemi směry. „Jen se podívej! Už ani nedokáže nakreslit rovnou čáru, jak se klepe.“
„Ale huš, ženská!“ zahučel Kolík popuzeným hlasem. Tuhle konkrétní kolíččici neměl nikdy zrovna v lásce. Už když ji potkal poprvé, ještě než přivedl Ruličku ke vzbouřencům, vždycky se jí vyhýbal ohebným obloukem. Ona totiž, na rozdíl od valné většiny kolíkovské populace, věděla až moc dobře, že jeho plastová hlava, i když na ní měl nejeden obří škrábanec, je naprosto v pořádku a on se jen vědomě předvádí. Vůbec jí tedy nedělalo obtíže mu pořádně od plic vynadat. „Neruš zase,“ brebentil dál rychlosykem a opět se rozhlédl na všechny strany. „Mám důležitý úkol.“
„Úkol, povídáš?“ spráskla kolíččice ruce. „Moje svatá Rozdrobená pilino! Kde mám děti?“ A v tu ránu byla pryč. Její hlas ale Kolík slyšel ještě dlouho. „Kolíčátka?! Kde jste? Pilino drahá! Nesmí vidět toho blázna, nebo mi zkolíkodědkovští taky! Kolíčátka!“
Kolík se za ní chvíli nasupeně díval, už zase na nohou, zdravý jako ti relativně malí vychechtaní dvounožci dovádějící každý večer pod provazovými žebříky.
„Tady jsi,“ vydechl úlevně. Na chvíli se zarazil, jak se mu na jazyku začalo formovat další vychytralé „auvejs“ a jak se mu záda začala samovolně hrbit. „Ty jdeš jak na zavolanou, Ruličko. Mám pro tebe důležitý úkol.“
U Zášupšáků byla Rulička opravdu dlouho. Za tu dobu se seznámila s mnoha drobnými tvory i s jejich zvláštními a občas i povědomými příběhy. Nepřekvapilo ji tedy, když se dozvěděla, že její dobře známý trhlý Kolík má ještě trhlejšího nevlastního bratra, nebo ji postihla až bolestně veřejná konfrontace s ošoupanými hracími kostkami, které ji obvinily z nedodržování zášupšáckých zákonů. Několikrát jí na rameni vzlykaly dva prasklé balonky, růžový a modrý, a nakonec se spřátelila i s Párátkem v půlce nalomeným, které ji tak radostně přivítalo, když sem přišla poprvé.
Kolíka se ale stranila. Ta jeho potřeštěnost se zdála nezvykle nakažlivá a ona nechtěla zažít několik stovek kolíččích vteřin temna. Kolík naopak vypadal, že by s ní mluvil rád. Často na Ruličku jakoby náhodou narazil s podivným výrazem v jeho plastové tváři a s tiky migrujícími jeho tělem jako stěhovaví ptáci.
„Však já vím, o co mu jde,“ okomentovalo situaci Párátko, když se mu jednou svěřila. „Prostě se tě snaží zaúkolovat. To je celé. Však se mu také v úzkém kruhu zasvěcených říká Úkolníček – zaměstná všechny kolem sebe veledůležitými úkoly, přičemž na něho, samozřejmě naneštěstí, nic nezbude. Žádná práce, nic. Jen to jeho slavné nicnedělání a příležitostné komentáře, jak kdo co dělá špatně.“
Nakonec to prostě vzdala.
„Co se děje?“ zeptala se rezignovaně.
„Jak jsem řekl,“ opáčil Kolík, „mám pro tebe úkol nesmírně důležitý, vlastně vrchol té největší pocty, jíž se ti tu může dostat.“ Zatímco mluvil, začal se nebezpečně kolébat, až se Rulička začala obávat, že přepadne na jednu nebo druhou stranu a potluče se. „Kde jsem to skončil?“ zachmuřil se Kolík. „Aha! Úkol.“ Zkušeným pajdavým krokem se dobelhal k nejbližší lavičce speciálně navržené pro všelijaké kolíččí potřeby a posadil se. „Onehdá mě navštívila Rozdrobená pilina,“ prohlásil a samou hrdostí vypnul hruď.
„Rozdrobená pilina?“ zopakovala Rulička. Připadala si ohromená. Rozdrobená pilina tu byla a ona ji prošvihla? To snad ne!
„Ano, Pilina. Navštívila mě. Chci říct… ve snu mě poctila svou oslňující návštěvou. Kladla mi na srdce, abych se vydal na strastiplnou pouť a přivedl k Zášupšákům jednu mimořádnou osobu.“
„Výborně,“ usmála se Rulička, jak jí spadl kámen ze srdce. „To se asi dlouho neuvidíme. Ale k čemu potřebujete mě?“
Kolík mlčel. Dlouze hleděl na svou svěřenkyni – tou se totiž Rulička stala na příkaz vůdce Zášupšáků, hrdinného Uzávěru od lepidla, mnohem známějšího pod jménem Uzávěrník – v tváři nicneříkající výraz, který v každém, kdo měl tu smůlu jej zahlédnout, vyvolal velice nepříjemný pocit.
Rulička nedopadla o nic lépe. Mrazivá mlha se kolem ní sevřela ještě dřív, než si stačila pomyslet: „to nedopadne dobře“, a s každou kolíččí vteřinou houstla a nebezpečně se blížila.
Když se neradostné myšlenky konečně otřely o Ruliččin poslední útržek, neubránila se Rulička vylekanému vypísknutí.
Vzápětí se jí zpátky na hruď navalily, teď už rozdrcené, kameny, překvapivě těžší než předtím. Rozhodně se jejím směrem blížilo něco, po čem vůbec, ale vůbec netoužila.
„Ruličko,“ začal Kolík smířlivě. „Máš ráda adrenalinové sporty?“
„Co prosím?“
Adrenalinové sporty ráda neměla, to věděla, už když společně prošli Zahradami Království a došli až na jejich samý konec. Obrovské Mřížoví, které dělilo Zahrady od nehmotného prostoru za nimi, v ní vyvolávalo neovladatelné závratě.
O to nesnesitelnější Ruliččce připadaly, když si Kolík na svůj věk nezvykle čiperně povyskočil a hlasitě se zachechtal: „Tam musíme vylézt.“
„Vážně?“ pípla Rulička a nenápadně začala couvat. „Opravdu tam musíme jít? Až na samý vrchol?“
Kolík se otočil, aby svoji svěřenkyni zpražil nepříjemným, nebo ještě lépe bláznivým pohledem, ale okamžitě na svoje rozhořčení zapomněl a křikl: „Nikam!“
„Ale-“
Ať se snažila, jak se snažila, ať prosila sebevíc, škemrala, vyhrožovala nebo předstírala nevolnost a následně i mdloby, nic Kolíka neobměkčilo.
„Jdeme!“ zavelel, a když Rulička nereagovala, jak byla hluboce šokovaná – koneckonců instinkt přežití je silný u všech, ruličky nevyjímaje –, začal ji nekompromisně táhnout k Mřížoví proti její vůli.
„Vážně je tohle nutné?“ vydechla Rulička, když se oba dostali až na samotný vrchol a už nebylo cesty zpět. Alespoň tedy pro ni. „Myslela jsem, že ten úkol svěřila Pilina vám…“
„Ale ano, svěřila,“ odpověděl Kolík netrpělivě a bůhvíodkud vytáhl zelenou Tkaničku od bot, kterou musel omráčit už v táboře Zášupšáků, protože vůbec neprotestovala. „Bohužel jsem ale zdravotně indisponován,“ pokračoval a názorně předvedl pajdavou chůzi a tik na několika místech své plastové tváře. Dokonce se zmohl i na hlasité praskání v zádech. „Nikdo jiný se neuvolil převzít po mně tenhle velice důležitý, ano velice, velice, velice důležitý úkol, jehož splnění jistě potěší Rozdrobenou pilinu. Chápej, Ruličko, ty jsi jediný statečný dobrovolník.“
„Ale já jsem se přece nenabí-“ začala, ale pohled na Kolíka ji ochromil, až začala se nepochopitelně dusit. Jestli smíchem nebo šokem, těžko říct.
Jedna duchaplná herda do papírových zad situaci napravila. Rulička lapala po dechu, takže se po několik dalších kolíččích vteřin nezmohla na odpor. Kolík toho samozřejmě hned využil.
„Takže, Ruličko,“ oslovil ji Kolík. „Byla jsi vybrána po tento velice důležitý úkol, ale to, jak je důležitý, jsem jistě už několikrát zmínil. Takže… na tenhle úkol. Všemi opěvovaná Rozdrobená pilina chce, abys přivedla do Bratrstva dalšího člena, stejně jako jsem já, kdysi dávno, přivedl tebe.“
„Dalšího člena?“ zasípala Rulička, když do plic nahnala trochu vzduchu. „Další ruličku?“
„Ne-ne-ne-ne-ne, ruličku rozhodně ne, dvě Zášupšákům rozhodně stačí, ruličku určitě ne.“
„Tak koho?“
„Jmenuje se Jednoočka,“ zašeptal tak trochu překvapeně Kolík. „Žije v království pod tím Dlaždicovým.“
„A vypadá…“ popíchla ho Rulička. Natož, že po ní něco chtěl, se nezdál moc sdílný.
„To nikdo neví.“
„Aha.“
Co jiného mohla říct? Občas nic chytřejšího říct ani nejde.
„Prostě ji najdi a přesvědč ji, ať se k nám přidá; Pilina s ní má jistě své plány,“ promluvil po chvíli. „A pamatuj, oči Rozdrobené piliny nikdy nespí!“ zahalekal.
A pak prostě padala, přestože nikdy netrpěla sebevražednými sklony.
Netušila, kdy jí Kolík přivázal k pasu Tkaničku od bot, kterou předtím zahlédla, ani jestli druhý konec vůbec někam přivázal. Třeba bude padat nekonečně dlouho a nakonec dopadne do krajů neznámých, z nichž se ještě nikdy nikdo nevrátil.
Ďábelský smích, který slyšela odkudsi nad sebou, ji zrovna neuklidnil.
„Od Kolíka se drž dál,“ řekla jí kdysi jedna bystřejší Barevná gumička. „Je to blázen.“
Zprvu tomu tvrzení moc nevěřila, přestože už dřív zažila některé jeho podivnosti, ale za nějakou dobu u Bratrstva pod neustálým dohledem Kolíkova levého tiku podléhajícího plastového oka už smýšlela jinak.
Kolík se skutečně choval jako blázen. Jestli tohle nebyla jen další jeho předstíraná výstřednost a bláznil doopravdy, to netušila. Každopádně, u Kolíka bylo možné skutečně úplně všechno.
Nejednou se stala svědkem jeho bláznivin. Někdy přecházel sem a tam hezkou řádku kolíččích vteřin s prázdným výrazem ve své plastové tváři, takže ostatní zášupšáci měli dojem, že se alespoň na okamžik rozhodl chovat normálně. O to větší bylo jejich překvapení, když z nenadání povyskočil – jednou, dvakrát – a pak se vrhl na nejbližšího obyvatele zášupšácké odbojové kolonie a strhl ho k zemi.
Také Zlomená pastelka měla na Kolíka neblahé vzpomínky. Zblízka se setkali jen jednou, protože usoudila, že jedno setkání za celý život je víc než dost, a vyhýbala se mu nezvykle širokým obloukem.
Pro pochopení, Zlomená pastelka nebyla vždycky zlomená. Za dávných časů, kdy se Bratrstvo poprvé označilo pojmem Zášupšáci a ona z první řady nadšeně tleskala nové životní filozofii, vypadala a cítila se úplně jinak - celistvě. Bezstarostné dny skončily, když plnou parou vrazila do opuštěného Květináče, který právě držel stráž nad bezpečným spánkem svých bratrů a sester.
Co tomu neštěstí předcházelo? Kolík, samozřejmě. Potutelně se tvářící Kolík, který omráčil Zelené – ano, tuhle barvu opravdu zbožňoval celou svou potřeštěnou duší – ořezávátko, dotáhl ho až k spící Zlomené pastelce a ožebračil ji o dobrou pětinu jejího já.
Přechytračené Ořezávátko z toho incidentu mělo špatné svědomí doprovázené nočními můrami až do té doby, než skočilo z Mřížoví do neznáma pod ním; třeba tam na něj čekal mnohem lepší život, v to doufala většina Zášupšáků. Zlomená pastelka se stala zlomenou a Kolík měl za sebou o jeden nudný den méně.
„Těžko říct, do jaké míry náš milý Kolík svoji ztřeštěnost pouze předstírá a kde začíná jeho pravá, bláznivá hlava,“ řekl Ruličce Uzávěrník, když jí byla schválena první soukromá audience. „Tak jako tak, nám, a Rozdrobené pilině především, slouží dobře. Tak ať ze sebe čas od času dělá šaška…“
Jestli si byl Uzávěrník vědomý toho, že se tak Kolík nechová jen „čas od času“, ale pořád, a vědomý si toho být musel, nedal to před Ruličkou najevo.
Padala dlouho, opravdu dlouho. S každou kolíččí vteřinou – a vážně netušila, proč, pro svatou Pilinu, uvažovala automaticky právě v základních kolíččích časových jednotkách – měla pocit, že to nikdy neskončí.
Náraz přišel nečekaně. Na dlouhý okamžik zůstala viset uprostřed ničeho, než byla odmrštěna o kus zpátky nahoru a zase dolů.
Po třetím kotrmelci dolů to vypadalo, že dospěla na konec téhle bláznivé jízdy.
A právě tehdy se omráčená Tkanička od bot probrala.
„Ááá,“ začala vřískat z plných plic. „Kde to jsem?! Mřížoví? Jak to, že visím z Mřížoví a navíc hlavou dolů?!“
Dvě velké světle zelené oči se koulely sem tam, a když se pohledem otřely o Ruličku, Tkanička od bot přivřela obě oči.
„Ruličko?“ zeptala se Tkanička překvapeně. „Co ty tady děláš?“
„Ehm,“ vysoukala ze sebe Rulička, „visím tu hlavou dolů, to dělám. Ten blázen Kolík mě, vlastně nás, sem shodil.“
Tkanička sebou škubla a vydala dlouhý, nebezpečně znějící syčivý zvuk. S očima upřenýma nad sebe, kde tušila maličkatého Kolíka, začala znovu vřískat: „Kolíku! Až se dostanu zpátky nahoru, tak tě roztrhnu vejpůl! Ale nejdřív přinutím Uzávěrníka, aby tě vyloučil z Bratrstva! To už je vrchol!“
Nadávky ubohé Tkaničky se stávaly stále peprnějšími, takže se Rulička rozhlédla, aby našla nejbližší nouzový východ. Ne že by nechtěla přihlížet soukromému ponížení Kolíka, což on jako ponížení rozhodně nepovažoval, to spíš se tam nahoře chechtal jako blázen. Ano, blázen, už to slovo použila znovu. Prostě a jednoduše usoudila, že čím dřív splní úkol, který dostala, tím dřív se, i s nově naverbovanou osobou, dostane domů.
Nedaleko spatřila vrchol dalšího Mřížoví, několikrát se zhoupla a pak se odpoutala od pološílené Tkaničky a způsobem takřka profesionálním doskočila na pevnou zem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
