|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303540 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Piková Dáma (3.kapitola) ::
Tato kapitola řekne něco hlavně těm, kdo čte předešlé načaté příběhy. Ovšem i pro ty, kteří je nečetli, může myslím přinést něco nového.
Paull Graham sdílí pokoj ještě s jedním spolupracovníkem udržbářem větracích šachet, Carlem Migennesem. On a Carl jsou vcelku dobří přátelé, i když úplně jinak než se Paull přátelí s Glenem. Paulla čeká pokerový večer, jako pokaždé v tento den. Ale je to právě dnes, kdy mu Carl předá nový Balíček karet. |
| |
|
|
Balíček karet
Dveře do kajuty se otevřely a v nich stál Carl Migennes, Paullův spolubydlící. Nikdo krom kapitána neměl tu výsadu mít kajutu jen pro sebe. Více ubytovacích prostor by zbytečně zabíralo místo na lodi, které bylo ekonomicky využito pro jiné komponenty.
Carl byl mladý servisní údržbář, který sem byl převelen kvůli jakési chybě, jíž se dopustil na zemi během práce na větracích šachtách v Zemské knihovně. On sám však o své minulosti nikdy nemluvil. Ostatně se ho ani Paull neptal, tady to nebylo důležité. Záleželo jen na tom, aby spolu dobře vycházeli. Pořád si vzpomínal na jejich první rozhovor. Tehdy mu jasně řekl, že když udělá nějakou chybu, podrží ho, pokud bude moci, ale totéž očekává od něj, a jeho spolubydlící to vzal s ohromným nadšením. Během prvních dnů se vcelku spřátelili a od té doby spolu dobře vycházejí.
Měli stejnou směnu, proto se potkávali celkem často. Dnes ale přišel Carl později než obvykle a to vzbudilo Paullovu pozornost natolik, že dokonce na chvíli přestal myslet i na Glena, který ho dopoledne tak naštval.
„Co že dneska tak dlouho?“ ptal se ho, jako by o nic nešlo.
Carl si přejel rukou po holé hlavě, kterou zde nosili skoro všichni. Právě až na “milého“ Glena Morrise.
„Ale… našel jsem v šachtě D-dvanáct nějaký věci…“ mávl nad tím rukou a posadil se na svou postel, kterou předtím vysunul ze zdi tlačítkem na stěně. Paulla to zaujalo. Jako blesk z čistého nebe mu v hlavě vyjel plán větracích šachet a nemohl si nevšimnout, že právě šachta D-12 křižuje šachtu nedaleko místa dopolední nehody. Okamžitě zbystřil…
„D-dvanáct, jo?“
„Jo, přesně… Tyhle šachty by přece měly bejt čistý!“ postěžoval si údržbář, rozepínaje svou kombinézu žluté barvy. „A kdyby to byl nějakej obyčejnej sajrajt, tak neřeknu, ale tohle byl laserový nůž a měřič hloubky řezu. Víš co… Kdybych tam našel hasák, tak se nic neděje, šel bych pátrat, komu z kolegů vypadl z kapsy, ale tohle přece my nepoužíváme. Ne, že by je tu a tam někdo neměl, ale že by si je někdo z kolegů bral s sebou do šachty?“ zakroutil nesouhlasně hlavou. Paullovi už v hlavě běžely nebezpečné kalkulace, co to asi tak může znamenat. Vyústění mohlo být jen jedno – sabotáž. Sám se polekal své myšlenky.
„A kdys to nahlásil?“ zeptal se opatrně. Kdyby to nahlásil předtím, než jsem šel podávat hlášení, tak by to vysvětlovalo seržantovo podivné chování, ale na druhou stranu…
„Nehlásil sem to…“ odpověděl Carl. „Vzal sem to z tý šachty a ukryl u sebe ve skříňce. Chtěl sem to říct napřed tobě, než to někomu ohlásím.“ Paull se na svého přítele překvapeně podíval.
„Nehlásils to?“ ptal se znovu, jakoby mu jeho slova vůbec nedocházela.
„Ne…“
„Ale to… To nedává smysl…“ uvažoval Paull nahlas. Vypadal zmateně. Jindy se dokázal v pohodě ovládnout, ale teď ho tato informace zaskočila. Na podezřívavý pohled svého spolubydlícího odpověděl tak, že se sám posadil zpět na svou postel.
„Dobře…“ pravil zamyšleně. „Víš, co to znamená?“ zeptal se ho. Carl však znovu zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Fajn…“ dodal Paull a pohroužil se hlouběji sám do sebe.
Takže to byla sabotáž. Někdo nařízl kabel. Kdo to ale mohl být? Musel to být někdo, kdo zná systém šachet. To pořád příliš nezužuje okruh podezřelých. Laserový nůž si může pořídit každý a měřič hloubky řezu taky… Ale tenhle člověk musel přesně vědět, co dělá, musel znát šíři izolace na vedení, musel vědět kolik přesně naříznout a nemohl to být amatér. Takže někdo, kdo se v tom vyzná… Možná Glen. Sedělo by to… Měl přece údajnou pauzu na kafe, ale… Přece jen… Proč by to dělal? Kdyby chtěl zničit loď, tak by se snažil z lodi utéct. Nevracel by se, aby to řešil za mě…
Bylo rozhodnuto, musí se nějak ujistit, že to Glen nemohl udělat. To ale znamenalo jít do té šachty, aby ho Carl zavedl tam, kde nástroje nalezl. Musel zjistit, kudy ten dotyčný asi vylezl a jestli by to Glen i s návratem na místo nehody stihl. Musel mít jistotu, než zajde za seržantem s tak závažným obviněním. Vždycky stál za ostatními lidmi, s nimiž pracoval, nikdy by nikoho neprásknul, ale takové nařčení bylo příliš vážné i v jeho vlastní hlavě, natož kdyby se ukázalo reálným.
„Mám nápad,“ prohlásil sebejistě směrem ke Carlovi, který ho trochu úzkostlivě pozoroval. „Mám takovou teorii a potřebuju si ji ověřit, budu ale potřebovat, abys mě vzal dneska v noci šachtami až na to místo, zvládneš to?“
Carl lehce nechápavě přikývl. Sledoval svého přítele a nevěděl, co říct. Kajutu naplnilo ticho rušené jen charakteristickým hučením agregátů lodi. Trvalo chvíli, než už to Paulla rozčililo natolik, aby vstal a opět začal nervózně přecházet po místnosti.
„Je ti něco?“ ptal se ho Carl.
„Ne, v poho…“
„Fakt?“
„Jo.“
Carl vstal a ze zásuvky svého stolku vyndal malý balíček. Po chvíli pak položil příteli zdánlivě nesouvisející otázku. „Jdeš večer na poker?“
Paull se zastavil a věnoval spolubydlícímu nechápavý, lehce zmatený pohled.
„Jo…“ vyslovil po chvíli. Kamarádův úsměv ho však jen ještě více vyvedl z míry.
„Vem si tohle.“ Carl vytáhl z malého pytlíčku starou krabičku. Krabička byla dřevěná, nejspíše z nějakého dávného století, které si Paull netroufl odhadovat, neboť nebyl historik.
„Krabičku?“ pozvedl obočí. Carl se jen rozesmál a podal mu ji.
„Ne krabičku, ale to co je uvnitř…“ Naznačil mu, že má schránku otevřít a tak to Paull udělal. Uvnitř byly karty. Velmi staré, ještě snad i ručně malované karty, které musely mít nevyčíslitelnou historickou hodnotu. Paullovi se zatajil dech.
„Vem si je. Já karty nehraju… Dal mi je můj syn, Evan, když mě převeleli do kosmu, že prý mi přinesou štěstí nebo co. A jak se při tom tvářil… Darmo povídat.“ Carl se usmíval. Paull to však nechápal. Připadalo mu to jako zbytečné gesto od muže, kterého vlastně vůbec neznal tak dobře jako ostatní své spolupracovníky. Ještě jednou pohlédl na karty a zjistil, že jsou zde dva balíčky žolíkových karet, každý o padesáti čtyřech kartách. Dvě karetní sady stejně starých karet.
„Hraj jen s tím napravo, ten levý není úplný, myslím… Už jsem si je dlouho neprohlížel,“řekl mu ještě Carl a to už digitální hodiny skočily na 18:45. Byl čas, aby se Paull vydal na odpočívadlo, kde se má sejít s ostatními.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
