|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303540 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Zóna I. ::
 Šíma |
publikováno: 01.07.2011, 9:47
|
Volně napsáno na motivy Tunguzské katastrofy a knihy "Stalker" - autorů: Arkadij a Boris Strugačtí. Už jsem pěkně dlouho nepsal příběhy na pokračování (dnes jen Prolog a První kapitola)!
P.S. Za případné chyby se omlouvám, ani šíma není proti šotkům odolný... |
| |
|
|
Předmluva
30. června 1908 došlo na Sibiři v Krasnojarském kraji k dodnes nevysvětlitelnému úkazu. Podezřele vypadající modrá ohnivá koule proletěla atmosférou a ve výšce pěti až deseti kilometrů nad zemským povrchem vybuchla. Exploze zpustošila zhruba dva tisíce kilometrů čtverečních tajgy. Tlaková vlna povalila několik desítek milionů stromů. Zvuk výbuchu byl slyšitelný do vzdálenosti jednoho tisíce kilometrů od epicentra. Dodnes se vedou spory o tom, zda šlo o dopad meteoritu, či nad zemským povrchem havarovala cizí vesmírná loď.
30. června 2028 vymazal z mapy světa obdobný výbuch takřka dva a půl tisíce kilometrů čtverečních Kanadské divočiny. Zhruba sto až sto padesát kilometrů na jihovýchod od města Fort Smith mezi dvěma velkými jezery Great Slave Lake a Lake Athabasca dopadl vrak vesmírné lodi. Vlastně jen to, co z něj zbylo. Trosky byly rozesety do okruhu několika kilometrů a v místě dopadu vězel víc jak sto metrů hluboký kráter se spečenou zemí jako po jaderné explozi. Tato mimořádná událost přilákala mnoho vědců a dobrodruhů. Zdálo se, že v okruhu pěti až deseti kilometrů od epicentra došlo ke změně pozemských podmínek. Realita byla však taková, že skutečná pozměněná plocha činila víc jak dva tisíce kilometrů čtverečních. Tedy daleko za později vytyčenou Zónu. Problém byl v tom, že intenzita těchto změn se zmenšovala se vzdáleností od zdroje, proto nebylo možné identifikovat slabé, avšak stále přetrvávající záření i daleko za hranicemi Zóny.
Aniž by to někdo tušil, došlo k tomu, co předpokládali ve svém románu "Stalker" kdysi žijící spisovatelé bratři Strugačtí. Zóna dopadu se proměnila v nepozemské prostředí. Rostliny a živočichové, kteří nezahynuli (snad díky jistému druhu záření) se proměnili nejen na genetické úrovni, ale také zmutovali do až prapodivných podob. Začali umírat první lidé. Zejména zvědavci, kteří se bez jakýchkoliv ochranných prostředků vydávali do Zóny, aby v ní sbírali prapodivně vyhlížející artefakty. Útoky mutantů na lidské průzkumníky byly na každodenním pořádku. Vidina brzkého zbohatnutí vyvolalo v této oblasti novou zlatou horečku. Poptávka po artefaktech byla vysoká a právní legislativa liknavá. Vše nahrávalo novodobým zlatokopům. Podle některých vědců šlo o mumifikované zbytky cizích organismů, které byly rozmetány do širokého okolí. Každá část měla jiné účinky jak na lidský organismus, tak na okolní prostředí. Začaly vznikat první anomálie. Malé oblasti se změněnými fyzikálními zákony. Některé dokázaly vymrštit člověka do výše, jiné jej spálily ohněm, či dokázaly rozpustit jako kyselina. A tak aby nedocházelo k dalekosáhlé kontaminaci, byl v roce 2035 zřízen okolo celé zóny plot, který měl oddělit svět nepozemský a doposud neznámý od světa – alespoň zatím – pozemského.
Stavba trvala dva roky. Rozdíl teplot po čas letních a zimních měsíců udělal své. V létě se teplota dokázala vyšplhat na úctyhodných třicet stupňů nad nulou, zatím co v zimě klesla hluboko pod bod mrazu. Plot se skládal z několika od sebe oddělených částí. Lidé mu po vzoru kdysi stojící Berlínské zdi začali říkat: Zeď od Fort Smith. Vzhledem k nákladnosti projektu byl ohraničen perimetr v okruhu patnácti kilometrů od středu Zóny. To by však nebyli lidé, aby se neustále nepokoušeli překonat tuto pět metrů vysokou překážku, jejíž stavba trvala bezmála dva roky. Za tu dobu zemřelo nemálo dělníků a inženýrů. Jejichž životy se podobaly noční můře. Ať byl den či noc, ozývaly se ze středu Zóny podivné zvuky. V noci bylo možné zahlédnout silnými dalekohledy, kamerami či fotoaparáty s teleobjektivem i prapodivné světelné efekty v různé vlnové délce. Celá oblast byla prohlášena za bezletové pásmo, které hlídaly nejen satelity, ale i vojáci ve střeleckých věžích po obvodu onoho pomyslného kruhu, jehož délka činila bezmála sto kilometrů. Díky neustálým tvrdým povětrnostním podmínkám a neutuchajícím nájezdům Stalkerů to byl až nadlidský úkol.
Tato reálná Zóna, která si s tou fiktivní v ničem nezadala, lákala lidské bytosti z celého světa, bez ohledu na věk, vzdělání, či pohlaví. S postupem času však boj o Zónu vyhráli muži nad ženami a dětmi. V roce 2040 první velký boom již opadl a do popředí se dostaly jiné globální problémy, ať už jimi byl úbytek těžby nerostných surovin, či nástup malé doby ledové. Lidstvo přežilo první kontakt s mimozemskou civilizací. A ačkoliv mohla lidská rasa poznat jen mrtvá těla těchto tvorů, jejichž ostatky se daly počítat na tisíce (a nové stále přibývaly), zájem o ně neustále rostl. Svět se navždy změnil, nejen trhem s těmito artefakty, ale díky jistotě, že není lidstvo ve Vesmíru samo. Otázkou bylo, zda šlo o loď průzkumnou či expediční. Na čem zde tedy záleželo? Přeci na faktu, kolik členů posádky při tomto incidentu zahynulo a zdali může lidstvo čekat další návštěvu z dalekých končin Vesmíru...
Jedna
(Fort Smith – cca 150 km od Zóny)
Od doby, co vznikla Zóna se stalo město Fort Smith hlavním velitelským stanem. Město ležící v dostatečné vzdálenosti od místa dopadu, avšak ne zase tak daleko, aby nebylo v dosahu všemožných dopravních prostředků, letadel a vrtulníků nevyjímaje. Město s počtem obyvatel převyšující původně necelých šest tisíc duší se během incidentu rozrostlo a jeho osazenstvo zdesetinásobilo. Původní osadníky doplnili vojáci, vědci, prospektoři, dělníci a dobrodruzi. Lidé žijící v tomto sídle v rozmezí let 1911 až 1967, kdy bylo hlavním městem Severozápadních teritorií, by jej dnes nepoznali. Pokud budeme brát v úvahu celkové osídlení teritorií před ztroskotáním mimozemské lodi, činil počet obyvatel této části Kanady bezmála pětasedmdesát tisíc obyvatel. Při průměrném osídlení tří obyvatel na čtvereční kilometr se není čemu divit. Snad to stačí k tomu, aby si případní návštěvníci dovedli udělat obrázek o tom, co dokáže nejen možnost zbohatnutí, ale i touha po vědění udělat s lidskými bytostmi.
V blíže neurčené budově ve Fort Smith se v oválné místnosti sešlo několik osob. Byli mezi nimi nejen vědci, generálové, prospektoři, kteří si začali říkat stalkeři, ale také všudypřítomní politici. Dokonalá směska osob, kteří se cítili být v bezpečí, daleko od centra dění. Naneštěstí netušili, že v bezpečí od dopadu vesmírné lodi nebyl na Zemi nikdo, bez rozdílu, zda žil kdesi na atolech v Polynésii, v Jižní Americe, či na Sibiři. Svět byl přeci jen globální záležitostí a cokoliv, co se stalo na jednom místě zeměkoule, mělo dopad na další oblasti planety Země. Popravdě nikdo z lidí netušil, která bije a ačkoliv mimo rabování a černý trhl s artefakty panovalo i horečné bádání, muži v bílých pláštích mohli říci jen jedno: Nikdo nic nevěděl a cokoliv se v Zóně dělo, bylo mimo lidské chápání.
Ovšem, na druhé straně se v různých budovách po městě, kterým se začalo říkat "Archivy", hromadilo stále větší množství spisů nejen o Zóně, ale také lidech, kteří měli se Zónou co kdy do činění. K nelibosti zainteresovaných osob se z uzavřené oblasti stále více šířily zvěsti o tom, že došlo i k mutaci osob, kteří byli původně obyvateli Země, a díky zatím neznámého druhu záření, před kterým nebyl nikdo plně imunní, se lidé stávali bytostmi podobnými zombie (tak častých hrdinů různých hororů, ať už v knižní či filmové podobě). Svět umění se stal světem reálným a nikdo s tím nemohl nic dělat. Alespoň prozatím. Protiradiační a protichemické obleky tento proces dokázaly alespoň trochu zpomalit. Jedno bylo jisté, pokud mutace nedosáhla určitého bodu zlomu, dalo se ještě dotyčné lidské bytosti zachránit, v opačném případě se z nich staly nemyslící stvůry, pohybující se bezcilně Zónou sem a tam, střílející (pokud měly zbraně) na vše, co se kde jen hnulo. Nikdo však neřekl, že je svět bezpečným místem pro život, proč by Zóna měla být jiná?
"Takže?" zvedl jeden z generálů ověšený metály významně obočí. "Co navrhujete?"
"Zónu nemůžeme hermeticky uzavřít!" řekl rázně zarostlý vědec v bílém plášti a smutně položil obě ruce na stůl. Nerozhodně se napil ze sklenice s minerálkou a pak dodal: "Myšleno tak, že tento prostor nemáme nejen pod kontrolou, ba co více, Zeď je jen chabou náhražkou nějakého účinnějšího řešení!"
"A co máte na mysli?" odfrkl si tentýž generál. "Chcete Zónu bombardovat? A čím?"
"Zónu zničit nemůžeme..." řekl jiný vědec a přerušil tak generálovy otázky. Byl o hodně mladší, vlastně neměl ani pořádně zarostlou tvář a na vědce vůbec nevypadal, spíše na některého z prospektorů, či dobrodruhů. Možná jim kdysi byl, ale díky svému vzdělání se přidal k místní vědecké elitě. "Svým způsobem je nezničitelná a stále se zvětšuje..."
"Opravdu?" zamyslel se další z generálů. "Myslel jsem, že nás Zeď alespoň na nějaký čas ochrání..."
"Před mutanty snad ano!" řekl tentýž mladý vědec. "Ne však před zářením, které je všudypřítomné..."
"Kolega má pravdu," řekl smutně jeho vousatý kolega a srovnal si brýle na nose. "Před zářením jsme zatím nenašli žádný prvek z Periodické soustavy, který by jej dokázal zadržet. Víme jen jedno, že s rostoucí vzdáleností od středu Zóny toto záření klesá a to exponencionálně. Avšak je stále přítomné..."
"A v čem je háček?" zamračil se generál, který měl původně slovo.
"Zóna bude s postupujícím časem tak zamořená, že se stane toto místo neobyvatelným!" namítl mladý vědec. "A kdo ví, jaké překvapení pro nás má ještě v záloze."
"Ale to byl přeci Černobyl také..." pronesl kdosi z politiků. Měl cizí přízvuk. Nikdo z místnosti by nedal ruku do ohně, že jde o Rusa. Černobyl. Jedna z velkých katastrof dvacátého století. Bolest a umírání. Strach z ozáření. Onoho neviditelného nepřítele, který není cítit, nelze jej spatřit, či slyšet. "Existují vůbec nějaké měřící přístroje k měření emisí vycházejících ze Zóny?"
"Nesmíme zapomínat, že Černobyl byl naší prohrou a fiaskem," namítl mladý vědec. "I v dnešních dnech je tato oblast Ukrajiny uzavřená pro širokou veřejnost! Ano, postačí běžné detektory záření. Naneštěstí je toto záření širokospektrální, nebo vlastně naneštěstí!"
"Rusko není Amerika. Vyjma turistického ruchu." Odfrkl si ruský politik. "Da. Z něčeho musíme být živi, nebo snad ne? Nehledě na fakt, že je Černobyl již minulostí..."
"Která lidstvo stále straší... A co chcete udělat se Zónou?" zarazil se vousatý vědec. "Turistickou atrakci? Chcete celý svět proměnit v... Nikdo netuší, zda je tato mutace přenosná i z přeměněných lidí na další osoby!"
"Hádáme se tu jako malé děti," bouchl do stolu další z politiků. Jeho hlava holá jako koleno se matně leskla pod světlem zářivek. "Potřebujeme nějaké řešení našeho problému... Ne dohady, co vědecké oddělení? Jak jste na tom? A neříkejte mi, že stále nic nevíme."
"Ne, pane!" svěsil vousatý vědec hlavu. "Víme toho dost, ale nedokážeme tyto informace zpracovat. A co je hlavní, druh převládajícího záření ještě není určen, stejně tak jeho zdroj!"
"Jde přeci ze středu Zóny, že ano?" zeptal se jej vedoucí politik. "Pokud jde skutečně o loď a ne meteorit, může být tímto zdrojem její pohonný systém?"
"Není to vyloučeno, že tímto zdrojem, jak říkáte, může být pohon lodi, tedy jeho jádro!" přikývl mladý vědec. "Nebo to, co z něj zbylo. Síla výbuchu nasvědčuje tomu, že došlo k neřízené reakci a následná exploze si v ničem nezadá s Tunguzským incidentem. Tedy, pokud jde skutečně o loď mimozemského původu, což nemůžeme stoprocentně potvrdit, ani vyvrátit!"
"A ony artefakty? S čím jste to naši Zónu srovnával?" zarazil se politik. Nikdy o tomto incidentu z minulého století neslyšel. Připadal si jako malé dítě, které se dozví něco nového a hned o tom chce vědět vše.
"Na začátku dvacátého století došlo v centrální oblasti Sibiře k nevysvětlitelnému jevu, kdy došlo k explozi, která zničila oblast o rozloze několika tisíc čtverečních kilometrů. Dodnes se vedou spory, zdali šlo o loď, nebo meteorit," přerušil jej Rus. "Vypadá to, že Zóna jeví podobné známky poškození terénu..."
"Přesně tak!" přikývl vousatý vědec.
"A bratři Strugačtí jsou také od vás?" uchechtl se politik. Brzy však přišel na to, že přestřelil. Nikdy neměl Rusy v lásce, ale musel si přiznat, že nejen jako soupeři (i ve studené válce) byli obdivuhodní. Nyní nezbývalo, než spojit své znalosti a technologii, protože byla Zóna nad jejich síly a chápání.
"Da," souhlasil vědec. "Svět fantazie se stal naší chmurnou realitou..."
"Stejně jako potopení Titaniku," řekl jeden z generálů. "Myslím tím slepou víru v lidský pokrok!"
"Že to říkáte zrovna vy. Ano, jistý Morgan Robertson napsal knihu s názvem: Marnost, ve které loď se jménem Titán narazila na ledovec a potopila se v ledovém oceánu." Pokračoval tentýž vědec.
"A co z toho plyne?" nechápal jej vedoucí politik. "Historie se opakuje?"
"Ne," mávl rukou vousatý vědec. "Existuje totiž možnost, že je náš svět spojený na určité úrovni s jinou dimenzí. Myslím nejen na myšlenkové bázi... A že mají někteří lidé prostě ten dar předpovídat budoucnost, vynalézat, nebo tvořit nové... Promiňte, nemůžu si na to slovo vzpomenout... Není to až tak důležité."
"Takže bratři Strugačtí byli prostě novodobými proroky?" odfrkl si politik. "Něco jako Nostradamus, nebo Sibyla? Nebuďte k smíchu..."
"Určitě šlo o náhodu," souhlasil mladý vědec, "ale copak není náš život plný různých náhod?"
"Dobře," přikývl politik. Měl pocit, že se jejich vzájemná debata odvíjí docela opačným směrem, než by sám doufal a chtěl. Tedy, že není příliš konstruktivní a všichni jen mrhají svým drahocenným časem. "Připusťme, že mohou mít některé písemné či slovní projevy věštecký podtext, ale mne zajímá, co uděláme se Zónou? Když jsme u toho, nebyl - Piknik u cesty - povinnou četbou mnoho dobrodruhů, kteří se vydali do zakázaného prostoru?"
"Da," přikývl Rus. "Stal se novodobou biblí všech cestovatelů do Zóny. Ale i tak brzy přišli na to, že je jim tato kniha k ničemu..."
"Když jsme u toho..." promnul si politik ruce. "Jak zabráníme, aby se do Zóny vydávalo stále více lidí? Víte, co se stane, až se tento prostor zaplní těmi... zmutovanými tvory, včetně zombifikovaných lidí a budou se snažit opustit Zónu? Zboří snad Zeď? A pak zaplní svět jako novodobí Adamové a Evy?"
"Nemůžeme nikoho přinutit, aby..." zarazil se jeden z generálů. "Ne, nemůžeme přeci zastřelit každého, kdo se pokusí projít přes Zeď, tam či zpět. Jak to zdůvodníme?"
"Také nebudeme střílet po všem, že ano? Vědátory a spojence vynecháme... Čím toto odůvodníme? Obecným zdravím? Přežitím lidstva?" zeptal se jej politik. "Copak vám neleží na srdci budoucnost nás samotných? Co když se ta... Mumifikace...?"
"Zombifikace," přerušil jej vousatý vědec.
"Tak dobře, zombifikace, rozšíří za hranice Zóny?" promnul si bradu a položil si hlavu do dlaní.
"A co když se to už stalo?" zachmuřil se mladý vědec. "Kdo nám zaručí, že za několik let nebude Země plná zombie?"
"Tak co navrhujete?" zeptal se politik unaveně. "Už mě to neustálé promílání již známých faktů unavuje. A čas letí! Nehledě na to, že v náš neprospěch..."
"Navrhuji vyslat do Zóny někoho, kdo ji prozkoumá a přinese podrobnou zprávu, co se tam děje!" řekl mu vousatý vědec. Poočku sledoval ostatní muže u stolu. Nastala krátká pauza.
"Ale, copak to už neděláme?" rozhodil náhle politik ruce. "Nemůžeme Zónu prostě zasypat?"
"Čím?" zeptal se jej vousatý vědec. "A do jaké výše?"
"Máte pravdu, jde o kolik?" zarazil se politik. "Něco pod tisíc čtverečních kilometrů? Takže?"
"Jak už jsem uvedl, Zónu zničit nemůžeme. Tudíž ani zasypat, protože naše technologie, alespoň co se strojů týče, ztroskotala na onom záření, které ničí elektroniku a další součásti motorů..." řekl mu mladý vědec.
"Včetně lidí, ale ti vydrží v Zóně déle." Pronesl politik zamyšleně. "Kolik nás je? Na Zemi? Devět miliard? Takže lidí máme dost..."
"Pokus o žert, pane? Mnoho z těch, kteří do Zóny vstoupili, se z ní již nevrátili a pokud ano, byli odvezeni do laboratoří či nemocnic v okolí Fort Smith. Jen málo z nich nepodlehlo záření, které..." pronesl mladý vědec, než byl přerušen vedoucím politikem.
"Pochází ze středu Zóny, já vím..." souhlasil politik. "Začínám si myslet, že nás Bůh nemá rád!"
"Tak, tak..." přikývl vousatý vědec. "Třeba za to Bůh nemůže..."
"A kdo tedy? Takže," řekl politik zamyšleně. "Jediným strojem, který v Zóně nějaký čas vydrží je vlastně člověk? Chcete do Zóny vyslat dobře vybavené jedince? K čemu to bude, když nejsme schopni rozšifrovat, či rozkódovat všechny zatím získané informace?"
"Dnes ne, ale zítra možná ano!" zvedl vousatý vědec varovně prst pravé ruky. "Patřičně vybavený člověk může v Zóně přežít a vrátit se v pořádku zpět..."
"Ano?" zamračil se politik. "Nepochybujeme se zatím v čistě akademické rovině?"
"Protiradiační a chemické obleky!" uslyšeli slova ruského kolegy. "Da, Černobyl byl dobrou školou..."
"Dobře, ale kde najít někoho, kromě hledačů pokladů, kdo bude mít dost inteligence a pudu sebezáchovy, aby se vydal do Zóny a zase zpět?" zeptal se jich politik. Myslel na to, kolik promarněných a zbytečně obětovaných životů již Zóna stála. "Není to jako jít vstříc jisté smrti?"
"Mluvil jste o obětování se pro lidstvo, že ano?" podotkl vousatý vědec. "Naše mobilní stanice umístěná ve středu vzdálenosti mezi epicentrem a Zdí již nějaký čas neodpovídá... Je čas prověřit a prošetřit, co se tam skutečně stalo. Nehledě na fakt, že informace z první ruky o středu Zóny by se nám zatraceně hodily!"
"Já půjdu," řekl jeho mladší kolega.
"Vy?" zapochyboval politik. "A kdo půjde s vámi?"
"Půjdu také, da!" přikývl Rus. Na politika byl až příliš horlivý. Kdo ví, jak se osvědčil doma na starém kontinentě. Ne všichni lidé zde byli těmi, za které se vydávali. A zoufalá doba si žádala zoufalé prostředky. Nikdo netušil, zdali pro něj zítřek nebude posledním...
"Tady kolega Rus, další lidi si vyberu, ale nesmí nás být příliš mnoho... Tak pět osob," zamyslel se mladý vědec.
"Tak, tak..." přikyvoval horečně jeho starší kolega. "Chce to někoho, kdo má také výdrž a unese velkou váhu!"
"Oblek proti záření a batoh na potraviny, vybavení a vzorky," řekl Rus. "A to nepočítám zbraně!"
"A také někoho, kdo už v Zóně byl a vrátil se z ní živý a..." zarazil se mladý vědec. "Nezměněný!"
"Mapu vám můžeme poskytnout," řekl jeden z generálů. "Hodil by se přenosný počítač... Něco malého a lehkého, co vydrží nějaké to nešetrné zacházení... PDA? A také vysílačku, pokud to záření neruší krátkovlnný rozsah..."
"Emituje jen více šumu, tedy alespoň mimo centrum Zóny, tam ještě nikdo z lidí nebyl. Souhlasím," přikývl mladý vědec. "Není nad to mít neustále čerstvé informace nejen o pohybu nepřítele, ale i celkové situace v Zóně."
"Umíte střílet?" zeptal se politik mladého vědce i samotného Rusa. "Že jsem se vůbec ptal... Takže?"
"Vydáme se do středu Zóny!" řekl mladý vědec. "Závisí přeci na tom přežití lidstva. Tedy... Pokud již není pozdě."
"Dáme vám, co budete chtít," ujišťovali jej oba generálové. Svorně přikyvovali hlavou, jako by seděli ve školní lavici a poslouchali výklad svého učitele.
"Za jak dlouho jste schopni vyrazit?" zeptal se politik kolegů v místnosti.
"Do dvou dnů," řekl mladý vědec.
"Doufám, že máte dost vodky!" zabručel Rus a sledoval poněkud překvapené pohledy svých kolegů.
"Proti radiaci?" zeptal se vousatý vědec.
"Ne, na kuráž!" řekl Rus. "Nejsem blbec a kdo se nebojí, nemá tu co dělat... V Černobylské oblasti jsme měli strach z mutace. Nebyla potvrzena. Záření po katastrofě nemělo tak silné účinky. Zóna je jiné kafe..."
"Bohužel..." povzdechl si politik. "Snad bude mít naše snažení alespoň nějaký úspěch. Nuže do toho, čeká nás spousta práce!"
Rozhodnutí padlo, kdo ví, zdali už není příliš pozdě. První z cestovatelů byli vybráni. Cesta do středu Zóny by se mohla směle rovnat objevitelským putováním za dob prvních průzkumníků a cestovatelů. Zóna nakonec již dávno nebyla oblastí s pozemským prostředím. Nejenže dovedla být příroda této části Kanady velmi tvrdá, podmínky uvnitř Zóny si vytvářely zcela vlastní počasí, na které pozemské vzorce neplatily. Nikdo si nemohl být ničím jistý. Dokonce i slibované satelitní snímky by mohly být zcestné. Lidé byli na tahu a Zóna na ně čekala, jako by byla jedinou živou bytostí, která si přivlastňovala tento svět a přetvářela si jej k obrazu svému.
-- pokračování příště --
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 27 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
