» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141713

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303540 komentářů :: on-line: 2 ::

:: V jiném světě ::

Radmila Kalousková	publikováno: 01.07.2011, 16:51

Nyní zkouším zase něco jiného a také jinou formou. Začíná to sice "normálně", ale rozvine se to do fantazie. Název je zatím také jen pracovní. Doufám, že to nebude úplný propadák a předem děkuji za názory a připomínky.


	Prolog Nevím, zda jsem v tom jiném světě skutečně byla. Možná to bylo skutečností v jiné dimenzi či čase, která se pro můj svět rozplynula do pouhé fantazie. Ale na tom vlastně nezáleží. Protože jsem tam našla něco moc důležitého – našla jsem samu sebe a to už mi nikdo nevezme. I.kapitola – Nehoda Vždy mě pobavilo, když si moji vrstevníci na cokoli ztěžovali. Zažívali největší příkoří na světě, když nedostali nového „plejstejšna“ nebo poslední model „dotykáče“, nemohli na hustej film či si koupit značkové hadříky. Už tehdá jsem to považovala za totální prkotiny, na kterých nezáleží. Ale to by museli žít můj život. Já si stejně nikdy nestěžovala, i když si myslím, že bych zrovna já na to měla právo. A to mě připomíná, že jsem se ještě nepředstavila. Takže pardón, já se jmenuji Klára, je mi sedmnáct, vlastně teď již osmnáct a chodím na střední školu. Mám dlouhé hnědé vlasy, naprosto normální hnědé oči a postavu menší s nohou velikosti 36. To je asi tak vše, nevím, co víc o sobě napsat. Ani teď a nevěděla bych to ani před tím. Když mě srazil ten autobus, byla jsem na tom asi opravdu špatně. Já to nevím, nevím nic, co se dělo s mým tělem. Kdo a jak mě dostal do nemocnice a nevěděla jsem ani, jak dlouho jsem byla v komatu. Ale můžu vám říct, že známé klišé „přehrál se mi před očima celý můj život“ není žádný výmysl. Viděla jsem, jak jsem malá, máma s tátou se na mě smějí, jdeme na Matějskou pouť, pak dovolená u moře, škola a začínající šikana už na základní škole, máma v nemocnice, máma nemocná doma, otec pije, já mám vše na krku, chod domácnosti, nákupy, placení účtů a k tomu školu, pohřeb, táta ve věčném lihu, šikana od mých spolužaček, facky od nešťastného otce, který ze smrti ženy nevzpamatoval, pocit prázdnoty a smutek… Potom jsem jen uslyšela skřípot brzd, nějaký křik a ucítila silný náraz. Ani nemohu říci, že by mě to až tolik bolelo. Byl to jen takový prudký nával bolesti a pak jen zářivý blesk a ticho. Dlouhé ticho, lehkost a volnost. A stejně jsem za tu nehodu vděčná, protože díky tomu, jsem poznala … Ale nebudu zbytečně předbíhat, všechno hezky popořadě. Byla středa, vím to přesně, protože jsem měla zaplatit plyn a dojít vrátit knížky do knihovny. Vždy jsem tam chodila ve středu, to tam nebýval takový nával. To jsem si pak půjčila nějakou knížku a na hodinku si zalezla do kouta, abych měla čas pro sebe. Ponořila jsem se do čtení a hned jsem byla v jiném světě. Dodávalo mě to sílu. Miluju knihy a čtu opravdu rychle. Pospíchala jsem ze školy, v uších sluchátka staré MP3, abych z hlavy vytěsnila nepříjemné vzpomínky na další výstup mých „vtipných“ spolužaček. Zdálo se mi, že za sebou něco slyším, otočila jsem se a byly tam. To toho pro dnešek ještě nemají dost? „Ale, ale, koho pak to tu máme?“ zeptala se posměšně pihovatá zrzka, která byla minimálně o hlavu větší než já. „To je naše oblíbená kamarádka,“ přidala se jedovatě druhá. Vyndala jsem si z uší sluchátka a čekala, s čím zase přijdou. Asi jsem měla na zádech vytetováno „kopni si“ nebo „lehká kořist“, že se po mě vozily. Ale já přitom zase tak slabá nebyla, vždyť už jsem toho tolik vydržela, facky od otce i tahání těžkých nákupních tašek, tak proč já? Na tohle jsem fakt neměla! Vždy jsem sklopila hlavu a nebránila se. Neměla jsem na to sílu. „Tak se podíváme, co neseme v tašce,“ pokračovala zrzka a ta třetí poslední blondýna, která měla dobrých osmdesát kilo, mi vytrhla batoh z ruky a podala jí ho. Že jsem ho neměla raději na zádech, možná bych stihla utéci! „A hele svačina, kdopak ti ji mazal? Že by sama, když nemáš maminku,“ pronesla s hranou lítostí a slova mě bodla hluboko v srdci. Nechtěla jsem ukázat slabost, brečet, ale už jsem cítila, že se mně slzy derou do očí. Zatraceně! „Tu už nebudeš potřebovat,“ rozhodla a hodila ji do koše. Nestrefila se (jak jinak) a rohlík spadl na zem a vykutálel se z ubrousku. „A hele prašulky!“ pokračovala. „Dej mi je, ty jsou na plyn!“ vyrazila jsem ze sebe. Nemohla jsem dopustit, aby mi je vzaly a nám třeba plyn odpojili. Táta by mě zabil. „Ale, ale, ne tak zhurta. Dobře, ale nějakou daň si vybrat musíme, to chápeš. Takže máš tu šestsetpáďo, takže stopáďo si berem.“ Strčila si prachy do kapsy upjatých džín a zbytek peněz hodila přede mě na zem. Její parťačky se uculovaly a přitakávaly. Rychle jsem posbírala zbytek peněz z chodníku a schovala je. „A co dál? Hele! To je plyšák!“ vyjekla radostí a vyndala mého plyšového tygra. Byl už starý a otrhaný, několikrát zašívaný, ale byl od maminky. Nosila jsem ho s sebou všude. Nemohla jsem ho nechat doma, co kdyby mi ho otec v návalu vzteku a alkoholu vyhodil nebo poničil. Hodila můj batoh na zem a začala s plyšákem poskakovat vzduchem a mluvit na své kámošky. „Dej mi ho, je od mámy!“ a snažila jsem se ho chytit. Čekala to a ucukla. Nerada se zaplétám do téhle trapné hry na „házenou a kdo si to chytí“, vše ostatní bych tam nechala a odešla, ale ne tygříka-vyžlíka. Toho jim nenechám! A tak jsem se snažila chytit plyšáka, zatímco si ho mezi sebou házely vysokým obloukem a mohly se smíchy potrhat. „To stačí, vraťte mi to!“ vykoktala jsem ze sebe a už jsem cítila slzy na tvářích. To je pobavilo ještě víc. Nesnáším své slzy, ale nejsou to slzy strachu, jsou to slzy vzteku, ale kdo to rozezná! Výsledek je naprosto stejný a naprosto trapný. Vsadila bych se, že nikdo nečekal, jak to dopadne. Možná, kdyby se mě někdo zastal nebo je upozornil, že jsou u celkem rušné silnice, ať tak neblbnou, dopadlo by to jinak. Nikdo z nás si toho autobusu nevšiml. „Už mě to nebaví!“ řekla znuděně zrzka a hodila tygříkem do dálky. Bezmyšlenkovitě jsem se po něm vrhla. Nevnímala jsem, že letí do silnice, jen jsem chtěla, aby nespadl na mokrou zem. V zatáčce se objevil rozjetý autobus. Když mě řidič uviděl, už nestačil dobrzdit a já utéci. Zůstala jsem stát jako přikovaná a v ruce držela tygříka-vyžlíka.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

kulkul	04.07.2011, 8:09:48

Postavy jsou hrozně černobílé, to nejde takto si vymýšlet a přidělovat povahy, jen proto že potřebuješ aby hrdinku přejel autobus.


ze dne 07.07.2011, 6:52:42
Radmila Kalousková: Děkuju za zastavení. Přiznám se, že tomu trošku nerozumím. Jak nejde vymýšlet a přidělovat povahy? Že je to známé a průhledné, to ano, ale černobílé? Předem díky za podrobnější vysvětlení a hezký den RK

Šíma	01.07.2011, 16:47:52

Zdravím. Příběh vedený víceméně podle již zažitého scénáře (doma i ve škole šikanovaná dívka se stane obětí nehody a její duch přejde do jiného světa, dimenze, kde zažije určitá dobrodružství, aby se pak vrátil zpět a naše hrdina byla mnohem silnější, než dříve). K charakteru samotné hrdinky - má sestřenice říká, že geny nepustí. Hlavní postava je prostě dobrákem od kosti, který si nechává od druhých všechno líbit, záporní hrdinové toto prostě vycítí (podvědomě?) a udělají si z ní svou oběť, dokud také oni sami nenarazí... Zatím je to jedna nula pro ony záporácké slečny. Jo, jenže jsi ve mně vzbudila zvědavost, kde že se ta naše hrdinka ocitla. Zatím čtenáři vědí jen to, že to nemá na světě lehké (také dobrý příklad, jak čtenáře nasměrovat do určité citové polohy, aby hrdince sám od sebe fandil). Osobně se mi hodně líbí tygřík-vyžlík! (mrk) Příběh bude nejspíš napsaný v žánru fantasy. Jsem zvědavý, jak z toho nejen hrdinka, ale i autorka (TY samotná) vybruslí(š)! ;-) P.S. Všiml jsem si jedné chybějící čárky, víc nic. Nejspíš mi šotkové na nos posadili ony růžové brýle. No toto? Mé druhé já jen tak mimochodem podotklo, že se trochu v této části ztrácelo (alespoň při prvním čtení, ale bůh ví, jak je to s jeho pozorností). Nechám tu dobrou dvojku a počkám si na pokračování. Z první části toho většinou příliš vysoudit nejde a to hlavní je již splněno, jsem zvědavý jako slepice...


ze dne 07.07.2011, 6:49:10
Radmila Kalousková: Ahoj, díky za uveřejnění a obsáhlý komentík. Ano, příběh bude nesen v žánru fantasy a jak si napsal, scénář je starou známou "klasikou", ale na něčem začít musím. :-) Tak to zatím zkouším pomalu, protože jak jsem psala v úvodu, tento žánr jaksi teprve objevuju. Musím se přiznat, že tygříka-vyžlíka jsem si půjčila od mé dcery, ale nezlobí se a dala mi ústní souhlas! :-) Díky za známku a pošlu další kapitolu. RK