obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Zóna II. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tajemství Zóny
 redaktor Šíma publikováno: 03.07.2011, 14:30  
Volně napsáno na motivy Tunguzské katastrofy a knihy "Stalker" - autorů: Arkadij a Boris Strugačtí (Druhá a Třetí kapitola).

P.S. Za případné chyby se omlouvám, ani šíma není proti šotkům odolný...
 

Dvě
(okraj Zóny, Zeď)

      První čtyři muži se setkali ještě na základně ve Fort Smith. K mladému vědci, který zde zastupoval Spojené státy a ruskému politikovi, jež byl zřejmě nejen svátečním lovcem, se přidal i jeden japonský nadšenec, zdání však může klamat. Mladý vědec si pohrával s myšlenkou, že se mimo Ruska i Japonsko snaží také urvat ze Zóny, a její existence v tomto světě, co se jen dá. Čtvrtým mužem byl doktor. Rodák z této oblasti - Kanaďan. Podle vzhledu vypadal na míšence eskymáka s běžným typem bělocha. Měl však jednu výhodu, rozuměl medicíně a uměl se v tomto kraji orientovat, což mu v Zóně nejspíš nebude nic platné. Pátý muž byl zatím pro všechny zúčastněné překvapením, měli se s ním setkat až u samotné Zdi.

      Po pravdě se do Zóny nikomu nechtělo a jen blázen by se tam vydal ze své vůle. Oblast s rostoucím počtem anomálií a tvorů nepodobných těm lidským se den ode dne rozrůstala. Bylo jen otázkou času, kdy dostihne plot a onu pomyslnou Zeď zboří také, aby za několik let vládl na Zemi docela jiný druh živočichů. Zdálo se, že tato vesmírná katastrofa bude mít na lidstvo velmi negativní dopad. Dinosaury vyhubila kometa, či asteroid, zatímco lidstvo pošle do kytek havarovaná vesmírná loď. Ať už šlo o neznámý kmen viru či záření, jak předvídali zdejší vědci, lidstvo stálo na okraji své vlastní záhuby. Kam se vytratilo nadšení těch, kteří toužili po setkání s mimozemskou civilizací? Tato forma života (byť na první pohled již po smrti) si nemusela lidstvo ani podrobovat násilím, či s ním vést jakoukoliv válku, stačila už jen její existence na tomto světě, aby se dal do chodu podivný řád věcí a příroda v místě dopadu byla obrácena naruby. O přírodních zákonech ani nemluvě.

      Cesta z města k Zóně proběhla víceméně bez problémů. Na to, že byl tento kraj poměrně neobydlený, potkávali až podezřele mnoho vojáků, dělníků a vědců. Bylo je možné rozlišit pouze podle zablácených kombinéz či uniforem, v létě totiž zdejší příroda rozmrzala a denní teploty se dovedly vyšplhat i nad dvacet stupňů Celsia. Sluneční záře na obloze neustále roztápěla led a sníh, a když se sluneční kotouč jen pomyslně dotkl horizontu, aby na malou chvíli předal svou vládu symbolické noci, vystřídala jej na krátký čas polární záře, která nebyla v těchto zeměpisných výškách ničím novým. Aurora borealis, tak se jí říká. Vzniká prý stlačováním elektromagnetického pole země a ionizací jednotlivých atomů atmosféry. Právě tuto záři sledoval skrze špinavá okna jeepu mladý vědec. Na jedné straně toto světelné představení obdivoval, na straně druhé měl hlavu plnou nadcházející výpravy do země nikoho.

      I nad Zónou se nebe podivně chvělo a občas se i zablesklo, v tomto případě šlo také o statický náboj, ovšem docela jiného charakteru, než u polární záře. Ovšem díky vzniku Zóny se v oblasti mezi velkými jezery Severozápadních teritorií objevily velmi neobvyklé povětrnostní jevy. Globální pozemské počasí zde neplatilo a bylo narušováno proměnlivými vlivy, které vycházely z nitra této anomálie a vytvářely si docela vlastní klima. Stačilo pohlédnout na oblohu, aby bylo možno spatřit bachratá mračna, jakoby namalovaná temperami, která se až podezřele leskla a každou chvíli měnila svou barvu. Cosi viselo nad Zónou. Pomalu to bujelo a rostlo, aby se tato masa, až přijde ten správný okamžik, vydala dál za hranice Zdi vstříc nic netušícím obyvatelům planety Země.

      Několik vojenských džípů zastavilo před kontrolním stanovištěm, jež stálo zhruba padesát metrů od vstupu do Zóny. Ano, někomu by se tento fakt mohl zdát absurdním, pokud kdokoliv před čímkoliv postavil plot, aby to co mělo zůstat uvnitř tam také zůstalo, proč by ještě dělal v plotu brány? Odpověď je nasnadě. Armáda a vědci museli mít možnost volně do Zóny vcházet a zase vycházet ven, aniž by pracně přelézali Zeď. Takové vstupy tu byli celkem čtyři, z každé světové strany jeden. V posledních měsících však nebyly všechny brány používané a hlídané celých čtyřiadvacet hodin - k velké radosti různých dobrodruhů, kteří se na vlastní pěst vydávali do Zóny, bez ohledu na hrozící nebezpečí.

      Samotná bariéra se skládala jednak z vnějšího asi tři metry vysokého drátěného plotu, který byl v různých výškách propleten ostnatým drátem. Sloužil jen k jedinému účelu, měl odradit případné nelegální návštěvníky Zóny, kteří by po zdolání této překážky museli ještě přelézt víc jak pět metrů vysokou betonovou zeď. Mezi plotem a zdí byl asi tři metry široký prostor vyplněný jemným pískem. To pro lepší orientaci hlídek, zdali se v prostoru Zdi nepohybují narušitelé, kteří by v tomto písku nadělali zcela jistě šlápoty. I tak jich bylo víc než dost. Nedaleko Fort Smith byl pro ten účel postaven jakýsi koncentrační tábor, kde se tito nelegální cestovatelé shromažďovali a byli ve velkém vyvážení z oblasti ven. Za Zdí již žádná další překážka nebyla. Jen v pravidelných intervalech stály ještě před ostnatým plotem hlídkové věže s halogenovým osvětlením a sirénou. Muži ve službě měli na výběr, zda střílet ze zabudovaného kulometu, nebo pušky s optikou. V případě nutnosti mohl být z nedaleké mobilní základny povolán i vrtulník s raketami, který však létal pouze po obvodu Zdi. Do Zóny se již několik let žádný stroj neodvážil.

      Lidská vynalézavost je však nekonečná a tak byly pravidelně opravovány nejen drátěné ploty prostříhané nůžkami, tak i jednotlivé brány. Armáda byla v tomto bodě zatím bezmocná, neměli rozkaz střílet do civilistů a to i vyzbrojených vlastními zbraněmi. Kde nepomáhaly výhrůžky, tam nastupovaly obušky, granáty se slzným plynem či paralyzéry. Pochytaní dobrodruzi byli odzbrojeni, jejich zbraně zabaveny a oni sami deportování ze země, pokud šlo o cizince, popřípadě odvezeni jinam k dalšímu projednání a dočasnému odnětí svobody. V Kanadě neplatí druhý dodatek Ústavy, jak je tomu ve Spojených státech. A zbraň zde smí vlastnit jen lovci, sportovní střelci, policie a armáda. Ovšem realita byla docela jiná. Bylo jen otázkou času, kdy onen pomyslný pohár přeteče a armáda využije svou sílu k tomu, aby alespoň trochu udržela pořádek okolo vnějšího perimetru Zdi.

      Všichni čtyři muži za doprovodu hlídky zvolna došli až k jižní bráně, kde se zastavili. Čekalo se na pátého muže, zřejmě průvodce, avšak ten stále nepřicházel. Bylo polojasno, z nebe občas spadlo několik kapek a foukal dost studený vítr, zatímco temná mračna nad Zónou stále visela nad jejím středem. Nejeden voják by však nedal ruku do ohně, že se stále zvětšují a nabývají na objemu. Asi za půl hodiny přijel poslední jeep. Vystoupil z něj podivně vyhlížející muž. Oblečen byl snad jako Krokodýl Dundee. V Zóně sice podobná zvířata nežila, ovšem mutanti si s krokodýly v ničem nezadali. Pomalu přešel k čekající skupině v protichemických a protiradiačních oblecích. Na zádech nesli asi třicet kilo zásob. U pasu jim visela malá osobní zbraň a na rameni automatická puška. Dotyčný si je chvíli prohlížel s tváří bez výrazu, aby se nakonec hlasitě rozesmál.

      "Dobrý den, jmenuji se John a takto vybavení v Zóně nepřežijete víc jak jeden den!" řekl jim a podal každému ruku.

      "Kazuhiko Kunijoši!" uklonil se Japonec a podal mu ruku také.

      "Budu ti říkat Kamikadze..." uklonil se John také. "Souhlas?"

      "Dmitrij Vorobyov," zazubil se Rus. "A klidně mi říkej Reaktor, soudruhu!"

      "Kakoj ja dla těbja tovaryšč!" zasmál se John. "Reaktor, chorošo!"

      "Matthew Forbes," podal Johnovi ruku mladý vědec. "A klidně mi říkejte: Vědátore!"

      "Dobře a co tady pan doktor? Bude ti stačit Medik?" zamračil se John na lékaře, který se cítil trochu nesvůj. Nebyl zvyklý na toto prostředí, stejně tak na vybavení, které nesl na svých bedrech. Ono čtyřicet až padesát kilo výzbroje, výstroje a zásob udělá své.

      "Ryan Kopec." Pronesl doktor své jméno a příjmení. "Těší mě..."

      "Tak, formality máme za sebou a Zónu před sebou. Já jsem pro vás John, prostě jen John, nic víc. To vám musí stačit!" pousmál se muž s krokodýlí kůží. "Kdo se bude podivovat nad mým zevnějškem, toho musím upozornit, že si Zóna každého přemění k obrazu svému, jak vnitřně, tak vně! A pamatujte si, vždy tu bude jen jeden vítěz, buďto tohle proklaté místo zvítězí nad vámi, nebo vy nad ním!"

      "Što nibuť, kakoj čort..." řekl si Rus pod vousy.

      "Da, Sobaka, eto moje vtoroje nazvanie," řekl mu John zamračeně. "No, my možem govorit po angelski!"

      "Da, pogovorim..." souhlasil Rus. "Budu vám říkat Pes."

      "Pojďte se mnou, trochu vás převlíknu..." mávl rukou neurčitým směrem a vydal se jako první k nedaleko stojící budově s garáží pro vojenská vozidla. "Tyhle obleky vás sice před zářením trochu ochrání, ale jsou zbytečně těžké a neforemné. Nehledě na fakt, že se v nich velmi těžko utíká a věřte mi, kdo v Zóně často před něčím neuteče, ten již jakoby nebyl!"

      Převlékli se do podivných uniforem, které spíše připomínaly jakési lovecké obleky. Nevážily tolik jako vojenské kombinézy a dalo se v nich snáze pohybovat. Dostali také jakýsi druh plynových masek a přilbu se svítilnou. Pak přišla řada na výzbroj a proviant. Zbraně si ponechali, protože bylo v zásadě jedno, s čím po sobě v Zóně budou střílet. Zombie měli u sebe právě to, co jim zůstalo v rukou, když přišli o zdravý rozum a kreaturám to bylo jedno. Ty měly své vlastní zbraně v podobě různých kusadel, klepet, pařátů a bůh ví čeho.

      "Chtělo by to ještě pár granátů a můžeme jít. Jídlo máme na týden, to stačí..." řekl jim John.

      "Na týden?" zeptal se jej Japonec. "Vždyť je Zóna jen kruh o průměru patnácti kilometrů?!"

      "Prostá matematika," klepl jej John do čela. "Spočítej si obsah kruhu, Japončíku a uvidíš. Mimo to bude třeba dělat časté zacházky. Přímý směr je v Zóně většinou nejkratší cesta do Pekla. A nenechte se zmást, najdeme zbytky vesnice, nějaké zřícené mosty, řeky plné bůh ví čeho, kopce i kopečky a další překvapení..."

      "A co mobilní vědecká základna?" zeptal se jej mladý vědec. "Ještě stojí? A co její obsluha?"

      "Nebyl jsem tam už nějaký den a v Zóně je den jako měsíc v našem světě..." pokrčil John rameny. "Možná už budou mrtví, možná už jsou tam mrtví všichni, kteří do Zóny do dnešního dne vstoupili. Třeba už jsou v ní jen ty příšery!"

      "Čert jako čert!" pokrčil Rus rameny. "Záření je horší!"

      "Ano," souhlasil John. "Zombie a kreatury vás dokáží zabít během vteřiny, zatímco to záření vás bude sžírat hodiny a dny! Pak se budete měnit, či umírat v nekonečné a bolestivé agónii... Pokud nenarazíte cestou ještě na nějakou tu anomálii!"

      "Anomálii?" zeptal se Japonec.

      "Přesně tak," řekl mu John. "Dokáží vás v mžiku spálit, rozleptat, či roztrhat na kousky. Proto když vám řeknu, abyste stáli, zůstanete stát jako přikovaní. Půjdete jen v mých šlépějích a pokud se nebudete smět ohlížet vlevo a vpravo, budete zírat jen před sebe jako koně, je vám to jasné?"

      Muži souhlasně přikývli. Nakonec byl to právě John, který se ze Zóny vrátil již několikrát. Přežil. Ovšem pobyt v tomto prostředí si vybíralo daň nejen na jeho vzhledu, ale také zdraví...

      "Čas běží!" řekl jim mladý vědec. "Měli bychom vyrazit."

      "Ano," přikývl opět John a nosem nasál vzduch, který přinášel ze Zóny čerstvý vítr. "Už na nás čekají! Je docela možné, že se již nevrátíme, počítáte s tím?"

      Muži mlčeli. Měřili se navzájem pohledy a čekali, kdo udělá první krok. Nad hlavou jim proletěl vojenský vrtulník, aby udělal nad Zdí pravidelné kolečko. Zeď samotná se mohla díky své délce a výšce řadit k novodobým divům světa. Sto kilometrů je přeci jen dlouhá štreka i na hlídkující stroj. Občas zaslechli štěkot těžkého kulometu. Vzduch by se dal krájet. Vojáci u brány trpělivě čekali, až oněch pět odvážných dobrodruhů vyrazí vstříc nejasné budoucnosti v Zóně. Znovu začalo pršet. Občas zahřmělo. Tu a tam se ze Zóny ozval prapodivný zvuk. O ozvěnu hromů však nešlo ani náhodou. Svět se změnil a možná i postavil na hlavu. Před vraty zastavil těžký tank. Jakoby dovedl zastavit cokoliv, co by z ní vyrazilo mimo ohraničený prostor. Brána se tiše otevřela. Muži čekali až nelidský skřípot, ovšem nic takového se nestalo. Vykročili. Kdosi z věže jim dal poslední sbohem a pak se za nimi brána zavřela. Jen motor tanku zařval naplno, aby se vrátil na svou stojánku. Dobrodružství začalo...

Tři
(Zóna, cca 15 km od epicentra)

      Jen co se za nimi brána nehlučně zavřela, zůstala pětice stát na místě. Nikdo se neodvažoval pohlédnout zpět. Hlídka na věžích na ně soustrastně hleděla. Ani oni netušili, jak by je mohli povzbudit, sami byli rádi, že do Zóny nemusí. John se otočil ke své skupině a pohledem si je všechny přeměřil. Díval se jim do očí, strach v nich však neviděl, spíše určité odhodlání a touhu to mít už za sebou. Nebezpečná kombinace.

      "Půjdeme, držte se za mnou," řekl jim. "Pěkně jako housata v řadě za sebou..."

      Vykročili. Zeď se pomalu zmenšovala. Její pětimetrová výška byla v porovnání s povrchem Zóny mravencem. Vždyť i ten nejmenší kopeček ji převyšoval o dobrých osmdesát metrů. Bylo jim divné, že narazili na sníh. Ochladilo se. Ten však létě nebyl v Severozápadním teritoriu ničím novým. Stačilo, aby si nějaký blizard usmyslel, že zasype kraj sněhem a stalo se. Dokonce i Zóna musela pod jeho vládou ustoupit. Ovšem střed si ponechávala pro sebe. Prozatím.

      "Nevypadá to tu o nic jinak než tam venku!" utrousil mladý vědec svou poznámku.

      "Zatím!" řekl John. "A ještě maličkost, od teď vám budu říkat přezdívkou, kdo si má ta jména pamatovat! Ano? Až přijde do tuhého, nebude čas vzpomínat, jak se kdo jmenuje... V Nebi či Pekle to stejně vědí dopředu, takže na tom nezáleží..."

      Nebe nebo Peklo? Pomyslel si vědec. Ano, co na tom záleží. Svět venku byl za Zdí a oni stáli na začátku Zóny. Zeď jim pomalu mizela z očí a zůstávala za obzorem. Sníh hlasitě křupal pod jejich nohama. Zima jim však zatím nebyla. Občas minuli podivně pokroucené stromy. Jejich listí odumřelo a popadalo na zem. Vědec se již chtěl podívat ke kmenům blíže, protože jej tento podivný remízek zaujal. Zastavil jej však Johnův rozhodný hlas.

      "Stůj, Vědátore, pokud nechceš, abychom tě seškrabávali ze země!" řekl John a vytáhl z kapsy železný šroub, aby jej hodil blíže ke stromům. "Stačil by i kámen, ale železo je železo a díky své váze jej člověk dál dohodí!"

      Než dořekl, dopadl šroub na neviditelnou barieru, odrazil se od ní a změnil nečekaně směr, aby se po několika metrech kutálel v trávě. Byl rozžhavený, jako by jej kdosi právě vytáhl z pece. Pak si všimli polární lišky. Tedy toho, co z ní zbylo. Kráčela jako temný stín z Podsvětí. Snad již měla také trochu připálený rozum, protože vešla do oné anomálie, která se sotva viditelně chvěla v povětří, aby byla vyhozena do vzduchu a za smrtelného chrčení bylo její tělo roztrháno v mžiku na kusy. Krev a kousky masa, spolu s kostmi rozemletými na prach, se rozletěly do všech stran a něco z toho, co bylo kdysi liškou je také ohodilo. Ještě nyní jim v uších zněl podivně syčivý zvuk a pak jako když švihne bičem.

      "Pošol ty..." vydechl Rus. "Co to bylo?"

      "Anomálie, Reaktore. Říkám jí Odstředivka. Dovede to skvěle, nezůstane z tebe ani mastnej flek!"

      "A toho je tu víc?" zarazil se Medik. "Víc takových věcí?"

      "Nikdy jsem je nepočítal," pokrčil John rameny. "Ještě tu mám Hořenku, Káď, Bouchač a několika dalším jsem ani nedal jméno..."

      "Hořenka, Káď a Bouchač?" otočil se Vědátor k Johnovi.

      V nikom by se krve nedořezal. Věděli, že pobyt v Zóně se nebude podobat procházce růžovým sadem. Ale toto? Zvěsti přeživších předčila tvrdá realita. Odněkud se ozvalo podivné mručení. Všichni se otočili tímto směrem. Po chvíli se zpoza terénní vlny vynořilo zombie. Naštěstí pro ně nebylo ozbrojené. Z úst mu vycházely jakési pazvuky, zatímco se tento tvor, který se již nedal srovnávat s člověkem, pohyboval jako robot na dálkové ovládání. Trhavé pohyby vypadaly na první pohled velmi směšně, ovšem nikomu do smíchu nebylo. Jeho krvavé oči hleděly dopředu, jako by tohoto tvora přitahovala samotná Zeď a myšlenka, co že je za ní. Čím se zombie živila? Podle velmi skoupých zpráv lidským a zvířecím masem, ovšem kolovaly také domněnky, že zombie žádnou potravu nepotřebovala.

      "Nejefektivnější je výstřel do hlavy!" řekl John svým svěřencům a poslal ke karikatuře lidské bytosti jednu ránu ze své automatické pušky. Tvor se na okamžik zastavil, zakymácel na místě, jako by odmítl zemřít a pak se poslušně skácel k zemi. "A je to! Jeden vám může vyloudit úsměv na tváři, pokud je jich víc, pak vám zcela jistě ten smích brzy zamrzne. Pokud mají u sebe zbraně, neváhají je použít a nenechte se mýlit oním skelným pohledem, míří přesně!"

      "Jako terminátoři!" vydechl Vědátor.

      "Asi tak nějak..." souhlasil John. "Takže první lekce ze Zóny již máte probrané, půjdeme dál, co říkáte? Dokud je světlo..."

      "Cože?" nechápal jej Reaktor. "Ale přeci tu máme polární den, nebo snad ne?"

      "Čím více budeme blíže centru Zóny, tím méně světla budeme mít. A mám takový pocit, že ta temná světélkující mračna dlouho na svém místě nezůstanou..."

      Několik dalších hodin pokračovali v chůzi. Jejich cesta nevedla vpřed po přímce, ale neustále se kroutila jako opilý had – tu vlevo, tu zase vpravo, nahoru či dolů, podle toho, kudy je John vedl. Místy měli pocit, že procházejí kolem vysoké pece. Žár jim spálil chloupky na tváři. John vytáhl z batohu kousek látky ze staré košile, přivázal jej ke šroubu a hodil směrem k horké anomálii. Látka shořela během vteřiny. Rozžhavený šroub odletěl kamsi stranou. Vysoký sloup ohně pohasl stejně rychle, jak se objevil.

      "Krematorium je podle toho pobyt v lázních..." řekl si Rus polohlasně.

      "Nejhorší je, že si té spálené země člověk hned nevšimne, a když do toho vkročí, je většinou už pozdě," řekl John smířlivě. "Počasí tady v Zóně je na draka. Chvíli svítí slunce, pak prší, nebo sněží. Blesky jsou zde na denním pořádku, takže nevystrkujte hlavu, ať do vás neuhodí..."

      "Je to čím dál tím lepší!" povzdechl si Medik. "Že já vůl nezůstal za Zdí..."

      "A přišel bys o jedinečnou příležitost pobytu na jiné planetě, aniž bys musel opustit Zemi," řekl mu Vědátor. "Přes všechna úskalí, není to krásné?"

      "Dokud nezhebneš!" opáčil Medik. "Kristova noho."

      "Ano, tohle je Peklo, tedy..." zamyslel se John a pokračoval, aniž by přestal kráčet vpřed podle jim neznámého vzorce. "Peklo je jen čajíčkem... Tohle je už pěkně silné kafe a bůh ví, odkud ti neřádi vlastně přišli!"

      "Z vesmíru," řekl Reaktor. "Odkud asi? Zlatý Černobyl, tam aspoň člověk věděl, na čem je. Záření, divoká zvířata... Tady jsem z toho jelen!"

      "Zóna je jiný svět a možná, když Bůh dá, se sem vrátíš, Reaktore," slyšel Rus Johnův hlas.

      Stále kráčeli jeden za druhým. Vzduch byl zaplněn podivnou vůní. Zdál se být hustším, než obvykle a oni začínali mít problémy s dýcháním. Po chvíli si nasadili masky, když procházeli okolo několika různorodých přírodních bazénů s podivně zelenkavou látkou, která na hladině divoce bublala. Její výpary zvolna stoupaly k obloze. John jen mávl rukou, aby šli dál, vysvětlení jim podá až na bezpečnějším místě. Stačil by jeden nádech a dotyčný by tu zcela jistě vypustil duši. Několikrát se zablesklo. Hrom nebyl takřka slyšet.

      "Bouřka?" rozhlížel se Reaktor okolo sebe, jen co dorazili na menší vyvýšeninu uprostřed bažiny, kde stálo několik polorozbořených budov. Kdysi tu bydleli lidé a snili své sny. Vědec se opatrně zhluboka nadechl a pak se rozkašlal. Dýchat se zde díky větru dalo již mnohem lépe než tam dole, nehledě na to, že nikomu nehrozila smrt zadušením. Odněkud se nesl vzduchem smrtelný jekot zdivočelého soba. Nejspíš zapadl do některého z jezírek a ještě chvíli se cukal. Pak vše ustalo.

      "Jak daleko je mobilní vědecká základna?" zeptal se znenadání vědec Johna. "Napadá mě také, že jsme ještě nenarazili na žádného dobrodruha, který se sem vydal za vidinou rychlého zbohatnutí..."

      "To mě také. No... Teprve jsme na začátku, tak pozítří tam budeme!" pokrčil John rameny. "Jak jsem řekl, kdo chce z tohoto světa odejít co nejrychleji, ať si jde přímo! Nikoho nedržím."

      "Cesta do Pekla je také ta nejkratší," souhlasil Rus. "Nedáme si do nosu?"

      "Pozor na chlast, otupuje smysly a obrušuje lidské vnímání a snáze pak můžete někam zahučet," řekl jim John.

      Pojedli něco ze svých zásob. Pak ještě nějaký čas poseděli mezi staveními. Vždy alespoň jeden muž byl na stráži. Jeden nikdy neví, co se ze šera může vynořit. John měl pravdu. Zóna měla své vlastní přírodní zákony. S těmi pozemskými měly však jen pramálo společného. Otřásli se zimou. Připadali si jako ve zrychleném světě. Slunce střídalo déšť, občas z nebe spadlo trocha sněhu. Kdo by čekal, že někdy něco podobného najde na planetě Zemi?

      "Kdysi jsem o něčem podobném četl... " zamyslel se Reaktor, když si balil bágl. "Ale s knihou se to nedá srovnat!"

      "Třeba oba bratři věděli své," pokynul vědec hlavou. "Jsou přeci věci mezi nebem a zemí..."

      "Ne tady v Zóně," zabručel John. "Tady pro snění není místo. Stačí krok stranou a ostatní se mohou podělit o tvé věci!"

      "Co když se Zóna opravdu rozšíří?" zeptal se Medik svých kolegů. "Co potom?"

      "Pak nám buď země lehká!" řekl John. "Ještě chvíli a půjdeme dál, tady to místo zase tak bezpečné není, jak se na první pohled zdá!"

      "A na co tu jde ještě narazit, kromě těch anomálií?" zeptal se jej Rus.

      "Na co?" zachmuřil se John. "Na jedovatou trávu. Poražené smrky, které podivně zahnívají. Ano, občas člověk natrefí na malý remízek, ale opravdu jen tu a tam. Na zmutované veverky, mývaly, či rosomáky! Není nic legračnějšího, když tě tahle poměrně malá a roztomilá zvířátka kousnou třeba do zadku, pokud budeš mít štěstí... A nesmím zapomenout na vlky, ti se stali pěknými bestiemi, ještě horšími, než byli původně. Loví ve smečkách a když na tebe narazí, můžeš si napsat parte, pokud to stihneš...!"

      "Ty mraky," ukázal Vědátor na oblohu. "Jako by měly každou chvíli vyrazit všemi směry..."

      "Možná taky vyrazí," zachmuřil se John. "Jdeme pánové, nemáme na to celý den a cesta k bezpečnějšímu tábořišti je ještě dlouhá. Jestli to na nás spadne, myslím ty mraky, budeme rádi, když to přežijeme..."

      "A to jsem chtěl být cestovatelem," řekl si Rus. "Poznávat cizí kraje, kulturu a tak!"

      "A nepoznáváš ji?" uchechtl se Medik. "Bohužel není Zóna Karibikem..."

      "Tos ještě nebyl v Rusku!" odfrkl si Reaktor a cosi si zamumlal rusky pod nosem.

      Kdesi v dálce zavylo několik vlků. Zřejmě se svolávali do smečky. Měli se stát jejich obětí oni sami, nebo někde poblíž operuje další skupina? Jejich píseň se nesla temným krajem jako hymna složená jen pro Zónu k oslavě věčného zmaru a zatracení. Stále kráčeli odnikud nikam. Čím více se vzdalovali od Zdi, tím více měl pocit, že je okolní vzduch teplejší. Zamračeným pohledem sledoval vlnící se horizont u středy Zóny a poslušně kráčel za ostatními soudruhy. Jakoby něco bylo špatně... Mladého vědce v jeden okamžik napadlo, něco šíleného: Co když není tato realita pravdivou realitou? Ale jen zástěrkou pro něco jiného? Třeba i mnohem šílenějšího, co má odvrátit pozornost lidí od skutečného problému?

-- pokračování příště --


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:27:06 Odpovědět 
   29. 07. 2014

Protáhlé vyprávění bez takřka akčních pasáží.
 ze dne 01.08.2014, 13:08:29  
   Šíma: Díky za zastavení.
 Kondrakar 06.10.2011, 17:39:19 Odpovědět 
   No atmosféra se hezky rozjíždí. Začíná to vypadat dobře. Přezdívky super. Souhlas s čukem v tom, že ten chlápek John nebyl vykreslen pořádně. Copak Krok. Dundee měl krokodýlí kůži? Měl z ní akorát svou vestičku. Jinak se mi to líbilo.
 ze dne 06.10.2011, 17:53:13  
   Šíma: Šíma šetřil na popisech, no... Taky jsem mohl přidat více detailů, aby byl příběh plastičtější a více uvěřitelný. Přeci jen jsou hlavní hrdinové hlavními hrdiny. Čuk mi už taky "pomyslně vyhuboval". Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Iserbius 28.07.2011, 23:41:39 Odpovědět 
   Zdravím
No tak to smekám. Líbí. Prostě líbí, atmosféra dobrá, příběh a postavy se mi líbily (hlavně přezdívky typu Reaktor mě přijdou zábavné :)) No nic jdu na další díl. :D
 ze dne 29.07.2011, 0:15:47  
   Šíma: Díky, doufám, že se bude líbit i dál! ;-)
 čuk 10.07.2011, 8:41:06 Odpovědět 
   Piknik u cesty jsem kdysi četl, ale už se nepamatuji, a nemohu posoudit, kdy a jak se autor od schématu Pikniku odchýlí. Prokreslováno vše až příliš pečlivě, zvláště v začátku. Našel jsem drobné nepřesnosti. Píše se džíp nebo jeep? Uživáš obojí. S tou bránou je to trochu zmatené. Armáda nemohla střílet, kdo tedy byl na věžích? Podobná zvířata jako Krokodýl Dundee? Tady se mi John nezdá být přesně vylíčený (jak to bylo s krokodýlí kůží?)
Četl jsem s napětím i proto, že naše cesty do Hradu se budou trochu podobat. Líbilo se.
šotek : u středy Zóny
 ze dne 10.07.2011, 11:50:45  
   Šíma: Ahoj, čuku. Armáda neměla rozkazy střílet do civilistů, kteří se hrnuli do Zóny za artefakty (jen po úmrlcích a mutantech). Prostě byrokracie... ;-) Džíp vs. jeep (to druhé je v originále). Nejspíš je přípustné obojí... John vypadal jako Krokodýl Dundee (vrásčitá kůže, jizvy), nejspíš jsem šidil trochu popisy, nebo jsem se vyjádřil nepřesně... Jejda, dík za přečtení a komentík. ;-)
 salvator 09.07.2011, 23:11:31 Odpovědět 
   Jdu na to pokračování, neb prozatím se ona věc pomalu rozvíjí...
 ze dne 10.07.2011, 0:37:39  
   Šíma: Snad co se vleče, neuteče! ;-) Dík za zastavení a komentík...
 Dědek 03.07.2011, 22:04:03 Odpovědět 
   Piknik u cesty II.
 ze dne 03.07.2011, 23:37:33  
   Šíma: Teď jsem se lekl, že bys myslel, že je tento příběh "stejně dobrý"! Bratři Strugačtí jsou bratři Strugačtí! ;-))) A já jsem jen šíma...
 ze dne 03.07.2011, 23:29:10  
   Šíma: Zdravím a děkuji za zastavení.

P.S. Piknik u cesty II??? (dílko jsem četl, líbilo, ale něco mi tam chybělo) Tohle půjde svou vlastní cestou... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr