» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Manželství je památka na lásku."

H. Rowland

počet přístupů: 2141713

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303540 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Caligo - 2. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Caligo

Miky	publikováno: 13.07.2011, 15:16


	Tehdy, když v poklidu seděl, to bylo zvláštní. Rozdělovat život na ‚předtím‘ a ‚potom‘. Protože to ‚mezi tím‘ bylo stále živé, existovalo ve všech formách, ve všech částech života i neživota, ve dne i v noci (když lidé zavírají okna i dveře svých domů, zarážejí kovové petlice a zatmívají žaluzie zaprášené věčností), ve spánku i v bdění. Možná to čeká všude. Rozrůstá se to, jako ropná skvrna táhnoucí se podél pobřeží zasaženého katastrofou. Katastrofa se vždy jmenuje lidstvo – nepřejmenovává se, nikdy nevyhledává matriku, aby se snad převlékla za někoho jiného. „Ráda bych se přejmenovala.“ „Je mi líto. Jiná jména neexistují.“ „Nedáš si bonbon, chlapče?“ ozvalo se po jeho levici. S očima převrácenýma v sloup odtrhl pohled od křídla letadla. „Ne, děkuju,“ odpověděl a vysoukal ze sebe úsměv, který musel muži jistě přijít strojený. „Škoda, mám jich totiž plnou kapsu. Žena mi jich nabalila hodně, prý se při vzletu hodí, nezaléhají potom uši. Překvapilo mne, že stevardka žádné nerozdávala.“ „Tak si je šetřete, ještě poletíte domů. A mimo to se hodí i na přistání.“ „Létáš často?“ „Ne, tohle je poprvé. Když jsem byl malý, máma mi vždycky vyprávěla, jak letěli s tátou k moři, tak si to všechno pamatuju.“ „Tvoji rodiče letí s tebou, že ano?“ Zdálo se, jako by se do jeho jasně šedých očí dostala trocha zaražení – při Danielově odpovědi však zmizela. „Jo, sedí o tři řady před námi. Letěli jsme na poslední chvíli, tak sedíme tam, kde bylo volno.“ „Takže last minute? Musím uznat, že tahle destinace není zrovna místo, kam by rodiny s dětmi vyrážely na dovolenou. Omrzelo se vám Chorvatsko?“ „Neletíme na dovolenou,“ vysvětlil Daniel. S menší ochotou v hlase pokračoval: „Letíme za tetou. Je vážně nemocná,“ dodal a poposedl si. Muž naprázdno polkl. „To je mi líto, omlouvám se,“ sklonil hlavu. „Nevěděl jsem to.“ „Nic se přece nestalo, nemohl jste to vědět. A jak to, že s vámi neletí vaše paní?“ „No, já letím za dcerou. A ony dvě se tak nějak… nepohodly. Přehnaná rodičovská láska toho může hodně pokazit, víš? To si pamatuj, bude se ti to hodit.“ „To mě mrzí. Třeba k sobě najdou zase cestu.“ „Jo, to já taky doufám. Všechno by to bylo mnohem jednodušší.“ Ano, slovo zvláštní bylo rozhodně tím pravým. Daniel vykoukl z okna; krajina, kterou dole viděl, mu připomínala fotografie skotských vrchovin z hodin anglického jazyka; tmavě zelená vřesoviště, pokrývající zemi jako živá přikrývka, se střídala s menšími či většími jezery. Tvrdá příroda dokázala i přes svou drsnost vyvolat jakýsi dojem přívětivosti a náklonnosti. Ruka, o kterou byl opřený, jej začínala tlačit a v tu chvíli si přál, aby mohl stát na skalnatém výběžku u jednoho z jezer. Vítr určitě foukal v silných nárazech, cuchal vlasy, a oblečení, které měl člověk na sobě, nechal povlávat. Takové počasí měl rád. Vždy, když přišlo na jaře, vyšel ven a ačkoliv neznal směr, šel pořád dál. Když se nadechl, cítil svobodu, naději. Nikdy to nikomu neřekl, držel pocity v sobě a jediné, co si užíval, byla volnost. Více než horká letní odpoledne miloval právě svěží jaro, tak milující a přejícné, rozdávající pochopení a život. Všemu a všem. Teď byl srpen. Jaro dávno pominulo, většinu prázdnin měl za sebou a to, co očekával, nebylo příjemné. Jeho myšlenky to hlodalo už dlouhou dobu, a čím víc se okamžik, kdy měl nasednout do letadla a utěšovat život, blížil, tím slabší se cítil. Jak se může něčemu takovému postavit? Bojovat skrze tělo příbuzných, to nikdy nebylo správné. Nebylo správné si to tělo brát. Nárokovat si jej. Je to její (jeho?) právo? Kdo vlastně je, že jej žádá? Kdo vlastně je, že jej ničí? Kdo vlastně je, že si dovoluje servírovat si její tělo na oltář považující za jídelní stůl? Přichází světlem i tmou; tak nenápadně. Olizuje vám svaly, kosti, krev. Zkoumá vaši chuť. Neřeší věk ani pohlaví. Má hlad. Rozlévá velikou ropnou skvrnu a ekologičtí aktivisté, sídlící ve vašich buňkách, bojují. Bojují ve světle i ve tmě; ničí bitevní pole, žďáří okolní lesy, drancují vesnice i města. Hradby nejsou, neexistují. Nepomohou. Starší muž sedící vedle Daniela znovu promluvil: „Ani to nevypadá, že bude venku příliš velká zima, co říkáš?“ „Ne, to nevypadá. Bude to fajn změna po těch vedrech u nás.“ „To ano. Ale před dcerou si na teplo nesmím stěžovat, zbožňuje horko a léto.“ „Nedivím se, když bydlí tam, kde bydlí,“ usmál se Daniel. „Každému by to po nějaké době chybělo.“ „Čtyři roky udělají svoje. Ale pracovní příležitost má v dnešní době bohužel přednost a člověk obětuje i hezké počasí.“ „Takže se odstěhovala za prací?“ „Její manžel dostal nabídku na vysokou manažerskou pozici, což je sice v této oblasti nezvyklé, ale proč ji nepřijmout. Plánovali dítě a přiznejme si, u nás to s prací není nijak valné. Ale je šťastná, to je hlavní. Nezáleží, jestli je šťastná u Labe nebo na břehu Imandry. Zkoumal jsem mapu celé čtyři roky,“ pousmál se muž, když viděl Danielův udivený výraz. „Abych tam nepřijel jako naprostý hlupák.“ „Musím si odskočit,“ zvedl se Daniel a zamířil do uličky. Minul své rodiče (matka se ho zeptala, jestli je vše v pořádku), pár, který nevypadal zrovna šťastně – dívka s rovně střiženým mikádem a nepřirozeně světle modrými stíny kolem očí měla v uších sluchátka a s napůl zavřenýma očima si pobrukovala písničku, přičemž její o několik let starší partner koukal z okna, a skoro vzadu u dveří na toaletu seděla mladá žena, vlasy se světlým melírem měla stažené do culíku a v rukou držela knihu s oranžovo-červenou obálkou a titulem Poslední věci člověka. Kostra ve světlém hávu vykukovala zpoza dveří. Když otevřel dveře na toaletu, zdálo se mu, že se letadlo pohnulo jakýmsi nepřirozeným pohybem; na chvíli zůstal stát s nohama rozkročenýma ve dveřích, a když za sebou po chvíli zavřel, opřel se o umyvadlo a pohlédl na sebe do zrcadla. Obočí měl nezvykle svraštělé a jeho výraz soustředění byl natolik silný, až se mu kolem očí objevily drobné vrásky. Stočil zrak na stěnu za sebe a leknutím se napřímil. Viděl kostelní loď. Po stranách zlacené sochy, náboženské výjevy na několika zdobených oltářích. Lustr visící na dlouhých řetězech se nebezpečně pokyvoval nad prázdnými lavicemi. Socha upustila zlatý kříž; dopadl na podlahu a rozlomil se na několik kusů. Zvuk se nesl prostorem chrámu a odrážel se od stěn toalety. Zpoza jedné z lavic trčela lidská ruka a kousek od ní ležel černý deník vázaný v kůži. Bílá stěna toalety se pohnula a udeřila Daniela do hlavy; vše se rozplynulo do chladné zlatočerné tmy. Pod zády cítil rovný, hladký povrch. Oči měl stále zavřené, v levé ruce cítil bolest a ze strachu se bál rozhlédnout kolem sebe. Věděl, co uvidí. Věděl, co uslyší. Pravou rukou šmátral po hladké desce, na níž ležel, a po několika vteřinách nahmatal okraj. Dál nebylo nic. Nohu měl zaklíněnou neznámo kde, hlava jej bolela, jak visel částečně vzhůru nohama a krev se mu nalévala do mozku. Trhl nohou, chodidlo se mu v botě o kousek posunulo. Trhnul znovu, uslyšel zapraskání látky, jak se bota roztrhla. Když zatáhl naposledy, chodidlo se uvolnilo a ve stejný okamžik otevřel oči. Uviděl se mihnout bílou stěnu toalety a pak se žuchnutím zapadl do rozbředlé hlíny. Do plic nasál čerstvý vzduch zároveň s pachem tlejících rostlin. (jak se dostal z kostela k bažině?) Oči už měl zeširoka otevřené a hleděl na jasné nebe, po kterém plulo několik málo oblaků. Po rysech obličeje mu plachtily jemné poryvy větru. Když po několika okamžicích pohnul rukou, ucítil lidské teplo. Popadl dlaň do své a pevně ji stiskl. Přes záchvěvy vlastního těla nevěnoval pozornost tomu, že se ruka pohnula, svaly se stáhly a stiskla mu prsty. Na záda se mu lepila mikina, skrz naskrz prosáklá rozbředlou hlínou, přešel to však bez naprostého povšimnutí; to nad ním bylo důležité. Rozeznával stěnu toalety, na které však chybělo zrcadlo, do kterého ještě před – naprosto ztratil pojem o čase – nějakou dobou s překvapením zíral a pozoroval lustr pohupující se na dlouhých černých řetězech. Opětoval ruce stisk a poprvé od otevření očí se zhluboka nadechl, zatajil se mu dech a v jednu chvíli pocítil na plicích obrovský tlak. Zakašlal, vzepřel se na loktech a s rukou stále vloženou do neznámé dlaně pohlédl před sebe. Menší letadlo, které vypadalo tolik bezpečně, když se zvedalo z dráhy na Ruzyňském letišti, bylo čelem zabořeno do země, čímž připomínalo obrovský, futuristicky kovový orací nástroj. Hlína, navršena kolem kabiny letadla (která byla z větší části zabořena do země), se zvedala do výšky a z Danielova pohledu vypadala jako pás zakulacených pahorků hor táhnoucích se po obzoru. V místě nad jeho hlavou, kde Daniel rozeznával torzo toalety, zela v letadle obrovská díra. Ocas letadla měl někde za sebou a síla, kterou vynaložil na to, aby se udržel na loktech, už na otočení se za sebe nestačila. Napravo od něj se ozval chrčivý dech a prsty, které držel v ruce, mu stiskly dlaň ještě pevněji. Otočil hlavu a uviděl mladou dívku přibližně stejného věku, jako byl on. Hnědé vlnité vlasy měla rozprostřené kolem hlavy, jako by naznačovaly tvar svatozáře, a několik pramenu jí zakrývalo obličej. Zelenomodré oči měla doširoka otevřené a Daniel by byl přísahal, že v nich viděl odraz oblak nad jejich hlavami. Když později vzpomínal na tento okamžik, snažil se pochopit sám sebe, jak si ve chvíli tak zvláštní všiml právě obrysů mraků v zelenomodrých rybnících jejích očí. „Ptáci…“ Slovo znělo jako zavýsknutí větru opírajícího se o trosky letadla. „Už zase zpívají.“ Všude bylo ticho; nastražil uši, jediné, co však slyšel, byl hukot krevního řečiště uvnitř jeho hlavy. Před očima se mu znovu pohupoval lustr na dlouhém černém řetězu. Nahnul se nad dívku a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. „Slyšíš mě?“ poplácal ji jemně po tváři. Oči, kterých si při pohledu na ni všiml jako první, měla přivřené a ruka, kterou Daniela držela, se jemně pohnula a pohladila jej na dlani. „No tak, otevři oči. Slyšíš?“ Začínala se jej mírně zmocňovat panika, s využitím všech sil, které mu zbývaly, si klekl vedle dívky, nadzvedl její hlavu a položil si ji na kolena. Přestože ji neznal, cítil, že je to správné, že objevit se vedle někoho poté, co spadlo letadlo, je dostatečný důvod k tomu toho někoho probudit. Zachránit. Někde v dálce se ozýval usedavý pláč, hlas se rozřezával o kusy plechu, železa a znovu skládal dohromady nad travnatým porostem, ve kterém seděl i Daniel. Dívka konečně otevřela oči. „Slyšíš mě? Hej, řekni něco!“ „Kde… co se stalo?“ „Letadlo spadlo. Jsi v pořádku?“ „Spadlo?“ vykulila oči, ve kterých se jí zračila čistá hrůza. Podepřela se rukou a s námahou se posadila vedle Daniela. Když pohlédla směrem k letadlu, zhluboka se nadechla. „Můj taťka… je tam. Někde tam je.“ Až ve chvíli, kdy dívka vyslovila tato slova, došlo Danielovi, že od probuzení nepomyslel na rodiče, i když by to považoval za jednu ze základních myšlenek po takové události. „Pojď,“ zvedl se, pobídl dívku a s bušícím srdcem vykročil k letadlu. „No tak,“ zvolal znovu, když se nepohnula, jen dál seděla v rozbředlé hlíně, koukala na trosky a rty se jí chvěly. „Nemůžu tam jít.“ „Cože? Proč? Je ti něco?“ „Já tam prostě nemůžu jít,“ vzlykla a překotně se nadechla. „Musíme tam jít, rozumíš? Musíme. Pojď,“ natáhl k ní ruku. „Ne!“ odtáhla se, ruce se jí třásly. Měla je špinavé od bahna. Daniel se zastavil a koukal na ni, na vystrašený výraz, cítil strach, který se z jejího nitra dral na povrch. Ve chvíli, kdy byla do svého strachu doslova oblečena, potichu promluvila: „Musíš jít sám. Řekla jsem moc… špatné věci. Já nemůžu. Musíš jít sám, to zvládneš.“ „Na ničem, co jsi kdy řekla – ať to bylo cokoliv – teď nezáleží. Tam uvnitř jsou naše rodiny, potřebují naši pomoc. No tak! Zvedni se a pojď. Prosím,“ znovu natáhl ruku. „Jsem příliš špatný člověk na zachraňování lidí,“ zamumlala, chytila se Danielovy ruky a s jeho pomocí se zvedla na nohy. Daniel byl plný otázek, důvod, proč se tolik bránila hledání ostatních, mu zůstával obestřen tajemstvím, ale v tuto chvíli to nebylo důležité. „Haló?“ zakřičel a rozhlédl se kolem. Marně se snažil uvědomit si, odkud se ozýval pláč, který dřív slyšel, ale zdálo se, že venku kromě nich dvou nikdo není. „Je tady někdo? Haló?“ „Jak se tam dostaneme?“ Stála před dveřmi letadla a zkoumala je pohledem. „Tyhle jsou zavřené zevnitř,“ dodala. Vyškrábala se na hromadu hlíny, kterou letadlo vytvořilo, když se zabořilo do země, a zabušila na dveře. „Hej! Hej, je tam někdo? Slyšíte mě?“ Drobnými pěstmi zabušila znovu. „No tak, sakra!“ pohodila hnědými vlnitými vlasy. „Přece někdo musí slyšet. Tak ať otevřou!“ Znovu několikrát udeřila do kovu, když však zůstalo její dobývání se dovnitř bez odezvy, opřela se čelem o dveře a nesouhlasně kroutila hlavou. Mumlala si pro sebe něco, čemu Daniel nerozuměl, ale když ji viděl v doslovném záchvatu bezmoci, zapomněl na jakékoliv hledání způsobu, jak se dostat dovnitř, a s rukama svěšenýma podél těla se díval na to slabé stvoření, stojící proti obrovskému kovovému stroji. Netušil, jak dlouho stál a sledoval ji, jak má hlavu opřenou o chladný kov a pravděpodobně přemýšlí nad vším, co může následovat. Netušil, co má udělat; neznal ji, ale přesto cítil, jaká je. I přes clonu hnědých vlasů viděl v jejím obličeji beznaděj a strach. Její pocity se nelišily od těch jeho, on se však i přesto zastavil, aby cítil ty její. Držela jej za ruku, zrovna ve chvíli, kdy se lustr nebezpečně zhoupnul, socha se roztříštila na kousky a – A na kamenné podlaze ležel černý deník. Za Danielovými zády něco dopadlo na zem. Otočil se a uviděl mužskou postavu, jak se pomalu zvedá na kolena a postupně se úplně napřímila. Poznával mladého muže, který seděl vedle dívky s příšernými modrými stíny. Rozhlížel se kolem sebe a po chvíli pohlédl nahoru, do díry v trupu letadla, odkud vyskočil. „Haló!“ zavolal na něj Daniel. Zdálo se, že je muž míně dezorientovaný. „Haló! Slyšíte mě?“ Konečně se na něj otočil. „Co tady děláš? Jak ses dostal ven?“ „Probudil jsem se tady,“ vysvětlil Daniel, vnitřnosti se mu protočily; znovu pomyslel na rodiče, kteří jsou tam nahoře. „My oba,“ ukázal na dívku, která mířila od dveří letadla k nim. „Jsou uvnitř všichni v pořádku?“ dodal se zlomenou nadějí v hlase. „Já, já nevím…“ „Jak nevíte?!“ rozkřikl se Daniel a posunul se o několik kroků vpřed. Dírou v trupu viděl několik sedadel a slyšel hlasy. Znovu uslyšel pláč. „Musíme se dostat nahoru, potřebují pomoc!“ „Teď jsem tam odsud seskočil, nikdo není vážně zraněný,“ uklidňoval jej muž. „Potřebuji najít své rodiče… pár, kolem čtyřiceti, seděli asi v polovině letadla…“ „Uklidni se, nikdo není vážně zraněný.“ „Jak to můžete vědět?“ odstrčil muže rukou a postavil se přímo pod místo, ze kterého vyskočil. Zevnitř slyšel mnoho hlasů, ale ani v jednom nerozeznával své rodiče. „Hej!“ uslyšel dívku, která se vrátila ke dveřím. „Otevřeli dveře!“ Vyrazil co nejrychleji zpět k přední části letadla; vyškrábal se po hromadě hlíny až ke dveřím a zatímco ven mířili všichni cestující (někteří pomalu, podepírání svými příbuznými, jiní si mnuli ruce nebo kulhali), on se mezi nimi tlačil dovnitř. „Mami? Mami!“ proplétal se mezi lidmi, obličeje se na něj podiveně koukaly. Někdo mu šlápl na nohu, minul mladou ženu s červeným šrámem na tváři, muže, který si držel ruku jako by ji měl v sádře. Lidí postupně ubývalo a on se konečně dostal skoro až na konec toho, co z letadla zbylo. „Mami!“ zakřičel znovu. Tam, kde podlaha končila, uviděl stát ženu, jak se naklání a kouká na místo, kde ještě před chvílí stál. „Mami, tady jsem!“ nestihl skoro ani doříct. Žena k němu přiskočila, objala ho tak silně, až měl pocit, že mu popraskají všechna žebra. „Danku, jsi v pořádku?“ chytila ho za tváře a přitiskla své čelo na jeho. „Kde jsi byl? Kde jsi proboha byl?!“ Hlavou mu znova problesklo to, co viděl v zrcadle toalety. Ne, to nemůže být pravda, ujišťoval a zároveň utěšoval sám sebe. Něco se ti zdálo, možná to bylo ze změny tlaku, nebo z toho strachu z létání, bylo to jen v tvé představivosti. Znáš přece svou představivost, občas vídáš divné věci jako záblesky před spaním, dokonce se jich tak lekneš, že se v tu chvíli cítíš jako v poledne, po únavě není ani vidu ani slechu. Znáš svou představivost – v tu chvíli přišla a přinesla ti něco tak zvláštního, jako obraz kostela. Co bylo napsáno v tom deníku? „Jsem… jsem v pořádku. Byl jsem na záchodě a najednou… omdlel jsem, praštil jsem se do hlavy a... probudil jsem se venku.“ „Já vím… ten chlap mi řekl, že tě tam viděl… jsi v pořádku? Co ta hlava? Není s ní nic?“ „Jsem v pohodě… a co ty? Kde je vlastně taťka?“ Zastyděl se sám za sebe. Nezeptal se dřív, vlastně se po něm ani nepodíval, snad jako by mu ani – „Nějací chlapi ho vzali ven, má něco s nohou, vůbec nemohl chodit.“ „Co se vlastně stalo? Nic si nepamatuju. Praštil jsem se do hlavy a od té doby si nepamatuju vůbec nic.“ „Chvíli po tom, co jsi odešel, letadlo najednou jakoby poskočilo. Předek se naklonil dopředu jako na přistání. Pak se ozval zvláštní zvuk, jako když vypadne proud v celém bytě. Naklonili jsme se na jednu stranu a pořád jsme mířili dolů. Po chvilce – i když mi to připadalo jako věčnost – se nad námi objevily kyslíkové masky a... a já se tak hrozně bála, kde jsi a co s tebou bude, že jsem si ji skoro zapomněla nasadit. Už jsem…“ hlas se jí zlomil. „Myslela jsem, vlastně jsem v tu chvíli věděla, že je konec. Nevím, jak se to stalo, ale najednou se objevila zem, přibližovala se tak strašně rychle. Nechápu, jak se to podařilo, ale se strašnou ránou, jak se ulomil konec letadla, jsme přistáli.“ „Danku?“ ozvalo se jim za zády směrem od kokpitu. Daniel se otočil. V uličce mezi sedadly stála dívka, vedle které se probudil, a nervózně žmoulala něco v rukách. „Myslím, že ti to asi vypadlo z kapsy. Našla jsem to dole.“ Přešla až k němu, natáhla ruku a vložila mu do dlaně řetízek zahřátý jejím teplem. „Našla jsi tátu?“ zeptal se místo poděkování. Dívka mlčky přikývla, otočila se na patě a zmizela v přední části trupu. „Pojď,“ otočil se Daniel na matku, která stála za ním a s rukama založenýma na prsou koukala nepřítomně před sebe, „měli bychom se jít podívat na tátu.“ Našli jej ležet opřeného o veliký cestovní kufr. K levé noze měl dvěma opasky přivázanou kovovou tyč, skláněli se nad ním dva muži. Jeden mu podal dvě pilulky a láhev s vodou. „Pořádně to zapijte, to je na bolest,“ doporučil mu muž; měl nakrátko střižené vlasy a na nose posazené hranaté brýle – prototyp lékaře, pomyslel si Daniel. „Kdyby něco, přijďte pro mě, jdu se podívat na další,“ řekl a zmizel v davu. Davu? Nebyl to dav. Kolem trosek letadla stálo mnoho skupinek cestujících, teď už ztroskotanců. Lidí, kteří jednou budou moci říct, že přežili havárii letadla. Přestože v tu chvíli sdíleli společnou starost, zdálo se, že mnoho z nich je osamocených. Posedávali na trávě, zavazadlech, někteří uklidňovali své děti. Vystrašené výrazy některých z nich jen utvrzovaly Daniela v tom, že byl rád (?), že byl během momentu, kterému by rád říkal přistání letadla, v bezvědomí. Vlastně možná v kostele, bylo to přece tak jasné, mramorová podlaha, vysoké sloupy, deník, jehož rozložená vazba vypadala jako křídla padlého anděla, ten lustr! Houpal se. Už zmlkni, okřikl sám sebe v duchu. Blázníš, snad ze změny tlaku. „Půjdu se podívat po našich kufrech,“ zamumlal, nečekal na odpověď rodičů a zamířil zpět k letadlu. Na místě, kde se probudil, teď seděla mladá matka s plačícím dítětem a oblékala jej do teplé bundy. Jak daleko se pláč dítěte v té bezútěšné krajině nesl, to se nikdy nedozví, a když jej teď slyšel, byl si skoro jistý, že to byl ten samý pláč, který slyšel prvně. Přestože se zdálo, že mu rve srdce, snažil se jej ignorovat, až dorazil k velké hromadě zavazadel, které skupinka mužů vynášela ze zavazadlového prostoru ven. Rozhlížel se a popocházel kolem kufrů, tašek a batohů a snažil se najít ty správné, nikde je ale neviděl. „Taky hledáš?“ ozval se Danielovi za zády ten známý hlas. „Prý jsou další kufry ještě vzadu u ocasu.“ „Vážně? Jdu se tam podívat, nikde tady naše nevidím.“ Dívka vyšla s ním; prvních několik kroků šli mlčky, čehož se Daniel bál. Poté konečně promluvila. „Neřekl ti někdo, co se stalo? Já to nechápu.“ „Byl jsem v bezvědomí. Nic si nepamatuju,“ zahuhlal do země a hlavou mu znova probleskla myšlenka na zrcadlo a na to, co v něm viděl. „To já byla celou dobu při vědomí… letadlo se začalo otřásat, zrovna když jsem se zvedla, chtěla jsem si jen zajít pro něco k pití. Po chvíli se otřáslo znovu a o hodně silněji, bylo to…“ „Podívej,“ přerušil ji Daniel a ukázal prstem do dálky. Na jednom z nepříliš vysokých pahorků na obzoru viděl něco, co mu připadalo jako obrovská šedá mísa, převrácená vzhůru nohama. Když se podíval pořádně a zaměřil se i na okolí, uviděl několik dalších menších staveb, šedých, bez jakékoliv známky života. „Co je to?“ zeptala se dívka. „Měli bychom se tam podívat.“ „Jestli tam někdo žije, určitě si všiml, že tady spadlo letadlo.“ „A jestli ne, možná můžeme tam odsud zavolat pomoc. Pojď,“ zatáhla Daniela za rukáv. „Proč jsi předtím říkala, že nemůžeš jít dovnitř?“ zeptal se konečně, když byli v půli cesty k budovám; na hledání zavazadel docela zapomněli. „Ne, že bych chtěl vyzvídat, ale proč jsi nechtěla jít hledat tvého tátu?“ „To je složité.“ „Tohle říkají ti, kteří nechtějí mluvit. Dobře, nebudu se dál vyptávat.“ Dívka se náhle zastavila. Podívala se Danielovi přímo do očí, prohrábla si rukou vlasy a zhluboka se nadechla. „Vlastně tě neznám. Je to hrozně zvláštní, tenhle… tohle všechno. Vidíš to? Spadlo s námi letadlo a my namísto toho, abychom byli s našimi rodinami, tak od nich míříme pryč. Proč jsi nezůstal ty? Proč ses hned, jakmile jsi uviděl svého otce, sebral a šel hledat kufry? Na těch kufrech totiž nezáleží, ne? V takových situacích na nich určitě nezáleží. Odpověz mi, potom odpovím já tobě.“ „Máme prostě… špatné rodinné vztahy,“ zahuhlal Daniel zaražen dívčinou upřímností a přímostí. „Řekla jsem mému tátovi, že si přeju, aby umřel. A kdyby… kdyby se to stalo… prostě jsem ho nemohla jít hledat, chápeš?“ „To je mi… to je mi líto, že jsi mu to musela říct.“ „Možná nemusela… nemusela a teď vypadám jako ten nejhorší člověk na světě. Naše letadlo spadlo a jen co jsme se postavili na nohy, řekla jsem ti o té nejhorší věci, jakou jsem kdy udělala. Tohle je peklo,“ zhodnotila situaci a zamyšleně, s hlavou skloněnou k zemi, pokračovala v jejich trase.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ekyelka	13.07.2011, 15:11:18

Zdravím. Přiznávám, tentokrát jsem musela text pročítat tam a zpátky. Částečně jsem byla zmatená, jak vlastně tento díl navazuje na předchozí (což mi chválabohu nakonec docvaklo), částečně za to mohlo i prolínání věcí a událostí, které se děly Danielovi. Tak trochu mne to mrzí, protože se mi tvůj styl líbí, ale skutečně jsem chvílemi netušila, kde jsem. Dvě tři slova na vysvětlenou by možná stačila, jinak postavit některé věty a hned by plynulost a prolínání byly jasnější. Našla jsem pár chybek, spíš překlepů, než cokoliv jiného. Jinak je text čtivý, zajímavý, chytlavý.