obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915264 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39348 příspěvků, 5725 autorů a 389614 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Budování hradu 7 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: nejen fejetony
 autor wanuny publikováno: 03.07.2011, 10:09  
Poté, co jsem zjistila, že všichni zúčastnění (a zaplacení) svorně mlčí a neberou mi telefony, firma, co mi byla slíbena na opravu domu, o to nemá zájem, a ostatní už mají rozjetou sezonu, nezbývalo mi nic jiného, než do toho skočit po hlavě a postarat se o hrad sama.
 

Na moji poptávku se ozvalo několik firem, byl jim na vyžádání poslán posudek statika – a od té doby mlčí; no on taky můj statik pojednal opravu praskliny tak, že navrhnul sešroubovat celej barák a zatížit ho deseti tunami železa (!), což jsem rozhodně zamítla. Banka zablokovala úvěr na rekonstrukci kvůli prasklině ve štítu, tak se bude opravovat pouze prasklina ve štítu!

Časem jsem dostala dva návrhy na opravu, jednomu jsem nerozuměla, neboť technické zkratky, které tvořitel použil, mi nic neříkaly a druhý byl natolik čitelný, že jsem mu rozuměla i já, a navíc i pro mne finančně zajímavý, že jsem po něm ihned chňapla a s panem stavbyvedoucím jsem si dala rande.

Jéje! Přijel kluk jako buk, vysokej, černovlasej krasavec, mé srdce zaplesalo a oko zajásalo. Vysvětlila jsem mu, co a jak, obešel hrad za všech stran, zvenku i zevnitř, a zkonstatoval, že tomu domu nic není, že ani není třeba šroubovat celou místnost, neb je vskutku prasklý pouze štít – a tak sešroubujeme pouze štít nad a pod kruhovým oknem.

A tak jsme si plácli. Chtěl přijít v srpnu, ale když viděl, jak omdlívám, opravil se na květen a já hned ožila.

Tak, a co dál?

Mezitím cikánská havěť byla už tak odvážná, že mi vlezla až do domu (takový zastřešený uzavřený prostor mezi domem a zdí, který nešel zamykat). Napsala jsem na dveře, že si je najdu, neb mám video, přišroubovala na ně petlici se zámkem, protože teď už to bude vloupání a postěžovala jsem si zastavivšímu se hnědosousedovi, že jsem celé dopoledne instalovala kamery a že už toho mám plný zuby, neboť ta práce není nikde vidět, a že jakmile někoho uvidím na mém pozemku, že okamžitě střílím.

Myslím, že od té doby jsem tam nenašla ani pošlapanou pampelišku. Když přijíždím ke svému hradu a droboť je venku, uctivě se sune o pár metrů dál s rozpačitým pohledem, zda mají toho vraha pozdravit, či ne. Ne, už nezdraví, bojí se. A to je dobře, protože zatímco je můj ocelově tvrdý pohled nutí sklopit oči, moje duše jásá!

Samozřejmě, že teď přišla na řadu zeď. Náš obsoused z ob tři ulice na západ si postavil takovou pěknou panelovou zeď. Už rok ji obdivuju, ale nikdy jsem si ji nespojila s hradem. Napadlo mě to až teď, když jsem se kolem ní vracela z hradního kutání. Opět jsem rozjela internetové hledání a našla výrobce, našla i firmu, která mi ji postaví, tak jsem to všechno pěkně objednala a šlo se na okna.

Okna jsem měla rozjednaná už od února, kvůliva zimním slevám, ale ty jaksi v květnu už neplatily. Ale vzhledem k tomu, že byla rozjednaná a firma byla obeznámena s mým stavem věcí okolo úvěru, rozhodlo se vedení, že mi ty slevy ponechá. Už to nebyly ale zimní slevy, byly to slevy „za výdrž zákazníka“, tedy mě. A tak jsem konečně podepsala smlouvu.

A teď nastalo nejhorší období – sehnat na to vše peníze, protože všichni chtěli zálohu na materiál. No, něco vypadlo od původních majitelů a zbytek jsem si napůjčovala všude možně; dokonce i můj makléř, který měl výčitky svědomí, že firma, kterou měl zajistit, selhala (a on taky), mi půjčil nemalý obnos. Teď jde jen o to, zda se provedená oprava praskliny bude zamlouvat bance a odblokuje úvěr. Pokud se tak nestane, tak nemůžu vylézt z baráku, protože jsem všem slíbila, že to do měsíce vrátím, a mám obavy, že by mě roztrhli jak hada. A tak mi nezbývá, než se přesvědčovat, že sličný stavbyvedoucí to vymyslel dobře, já to výborně fotograficky zdokumentovala a v bance to nedostane do perutí nějakej důležitej blb, co staví od stolu.

Minulý pátek se stavitel ozval, že by na to přišli koncem dalšího týdne; opravili by prasklinu a zlikvidovali suť po spadlé zdi, takže hned týden na to by se mohla stavět nová. Přes víkend mi ale došlo, že nemám zaizolované uliční vedení elektřiny, co mi vede kolem domu, a že bych mohla svého sličného stavbyvedoucího taky zabít, tak jsem hned v pondělí naklusala na ČEZ s žádostí o izolaci drátů. Paní vyplnila formulář a suše mi oznámila, že to bude do třiceti dní.

„Jaaak do třiceti dní?“ zvolala jsem zoufalým hlasem a podlomila se mi kolena. „Já to potřebuju do čtvrtka!“ můj hlas zněl téměř plačtivě.

„Všechny úřady mají ze zákona třicet dní“ nedala se suchá paní oblomit.

„Ježíš, jakýpak vy jste úřad?“ sesula jsem se na židli.

Paní si posunula brýle na nose, podívala se na uzlíček neštěstí, ve který jsem se proměnila, a podotkla: „Nooo, můžu vám to dát do poznámky“ a dopsala do poznámky, že mi šestého května přijde stavební firma. Až doma jsem zjistila, že šestého května je ale pátek, a kolena se mi podlomila znova.

Od úterý jsem chodila kontrolovat vedení – nic. Ve středu večer – nic. S hrůzou jsem se bála zazvonění telefonu s oznámením, že se zítra staví. Ale telefon, zaplať bůh, taky nic.

Večer jsem měla v e-mailu zálohovou fakturu s tím, že pan stavitel počká na moji platbu, aby měl z čeho nakoupit materiál. „Bravóóó!“ jásala jsem, „posouvá se termín“ a svitla mi maličká naděje…

Druhý den mi volali chlapci z ČEZu, že stojí před hradem, že pořádně neví, co chci zaizolovat a že to potřebují podepsat. Závěrka, nezávěrka, vedoucí, nevedoucí, prostě jsem šla s tím, že když umřu, tak se firma taky nezastaví.

Mezitím došla staviteli platba a dohodli jsme práci na další úterý. V souvislosti s tím jsem dohodla zeď na pátek. Jenže ve čtvrtek byl slejvák, chlapci od zdi museli přerušit stavbu jinde, takže se termín posunul na sobotu.

Sobota proběhla OK, chlapci vrtali, stavěli, betonovali. O zabetonovaní krajních mezer mezi novou a starou zdí jim prý nikdo neřekl (přestože jsem to měla s majitelem firmy domluveno), a že na to nemají cement. Když jsem ho chtěla koupit, tak že na to nemají čas. Navíc mi tam „bobík“ vykutal proláklinu a poslední plot zel dvacet čísel nad ulicí. Povídám: „Co s tím?“

„A paní, pod to narovnejte ty šutry a budete to mít ucpaný“ prohlásili.

„No a když najdu nějaké prkno, co by udrželo beton, tak by se to dalo dostavět, ne?“ nesměle jsem se zeptala.

„To jo, paní…“ a zase začali, že nemají cement a čas taky ne, protože musejí ještě někde cosi vyzvednout …

Hehe, navíc jim naložili blbou zeď, protože já chtěla konečné oblouky a oni přivezli rovná plata. Dokonce mi je chtěli vnutit, že je to stejný, ale to už mě trošku rozčílili, opět se ve mně probudil lev a stroze jsem řekla: „Pánové, promiňte, měla jsem objednány oblouky, protože se mi výtvarně líbily, také jsem si je zaplatila, protože jsou dražší, takže je také chci!“

Plata si vzali nazpět a já se s majitelem poté, co jsem mu poslala rozhořčenou fotodokumentaci, dohodla, že přijede další parta, která přiveze správné zakončení a dozdí i to, co tito chlapci nemohli, protože…

Dnes dorazila druhá parta, bez problémů všechno začistila, dočistila, zapravila, opravila, dozdila, dobetonovala, i pytlík cementu mi tam nechala – a mně se rozzářila očiska.

Bóóóže, to je ale krása!

Joj! Už mám i cimbuří!


A hrad bude skvělýýý!


P.S. Perlička na závěr (no to bych nebyla celá já…)

Když už chlapci odjížděli a já jim se slzami štěstí v očích mávala, najednou jsem zjistila, že mi zabouchli dvířka do domu, klíče byly v domě, zvenku dvířek koule a namísto prázdného prostoru, kudy už jsem se taky jednou dostávala (v lodičkách) do zamčeného domu – dva a půl metrová zeď. Zařvala jsem jak raněná lvice, až to i chlapi v dodávce uslyšeli, lekli se, že mě vzal amok, a zastavili.
Ještě, že jsem měla zotvíraná okna, aby hrad dejchal. Tak mi jeden klučina vlezl oknem do hradu a umožnil mi tím vstup.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 03.07.2011, 10:09:00 Odpovědět 
   Peripetie tvé stavby sleduji s napětím, hrůzou v zádech a sympatiemi. Neb jsou znakem nejen osobní statečnosti a tvrdohlavé vytrvalosti, která je zapotřebí k vytvoření něčeho v tom bordelu okolo nás. Gratuluji. Závidím tvou energii. Kdybych mohl chodit, hned bych se nechal pozvat na exkurzi, abych autorce složil osobní hold. Tvá próza je krásně až hrabalovsky konkretní ve své tragikomice, a současně burcuje a vnuká pocit: nevzdat se.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Krátká
Stuart
Strouhy života
Arbathar
Neúprimná
kami
obr
obr obr obr
obr

Zkouška z Ekologie
Thea
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr