obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Zóna IV. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tajemství Zóny
 redaktor Šíma publikováno: 05.07.2011, 19:16  
Volně napsáno na motivy Tunguzské katastrofy a knihy "Stalker" - autorů: Arkadij a Boris Strugačtí (Šestá a Sedmá kapitola).

P.S. Za případné chyby se omlouvám, ani šíma není proti šotkům odolný...
 

Šest
(radarová stanice, Fort Smith)

      "Je dobře, že jste přišel," řekl velitel obsluhy radarové stanice ve Fort Smith generálovi, který patřil ke kanadským ozbrojeným silám. Spolu s ním do velínu vstoupil také americký generál s doutníkem v ruce. Seržant se na něj úkosem podíval a pak utrousil: "Tady se nekouří, pane!"

      "Tak mi to zakaž!" zazubil se americký generál a zhluboka natáhl kouř z doutníku, div nebylo vidět na monitory počítačů a obrazovky radarů. "Je to lepší, synu?"

      "Mnohem lepší, pane!" zamával seržant rukou před nosem a obrátil oči v sloup. Zatracení amíci!

      "Tak co tu máme?" zachmuřil se Kanaďan.

      "Zaznamenali jsme silný rádiový impuls, pane!" řekl mu seržant a kývl na svého kolegu u vedlejšího panelu. "Lépe řečeno: elektromagnetický, pane!"

      "Impuls?"

      "Silné elektromagnetické vlnění... Takové, jaké například vznikne při jaderné štěpné reakci, pane! Záření alfa, beta a gama ničí zejména živé organismy, kdežto elektroniku může poškodit právě elektromagnetické záření, které vzniká jako doprovodný produkt štěpné reakce..." odpověděl mu seržant a poposedl si.

      "Chcete mi říci, seržante," popotáhl americký generál z doutníku. "Že v té vaší Zóně vybuchla atomovka?"

      "Ne tak docela, pane!" řekl seržant. "Nejde o klasickou štěpnou reakci, myslím co se týče kritického množství, které postačí k tomu, aby mezi radioaktivními látkami došlo k neřízenému štěpení atomů. Spíš to vypadá, jakoby v zóně vybuchl reaktor, pane!"

      "Jaký reaktor?" zeptal se pro změnu kanadský generál. Opřel se rukama o pult a sledoval údaje na monitoru nejbližšího počítače. "My tam přeci žádný reaktor nemáme..."

      "To nevím, pane!" pokrčil seržant rameny. "Kolují různé fámy, že uvnitř Zóny leží ztroskotaná vesmírná loď. Zaznamenali jsme enormní zvýšení radiace, cokoliv bylo v Zóně, nemohlo to tam přežít..."

      "Nevyslali jsme do Zóny mezinárodní skupinu průzkumníků?" zabafal americký generál zamyšleně. "Jestli se včas neukryli, tak jsou mrtví!"

      "Jak silné to záření bylo?" zeptal se kanadský generál seržanta u konzoly. "A jaký druh přesně?"

      "Na to byste se musel zeptat radiologů, pane!" pokrčil seržant rameny. "My od radarů dokážeme jen sledovat záření v elektromagnetickém spektru. Kdyby byl tento impuls jen trochu silnější, můžeme si stavět novou stanici, všechno by se nám tu upeklo!"

      "Do jaké vzdálenosti to vlnění proniklo?" zeptal se americký kolega obsluhy radaru.

      "Padesát kilometrů a to všemi směry! Síla tohoto záření sice se vzdáleností od zdroje slábne, ale ve zmiňovaném okruhu by stačilo na zničení veškeré nechráněné elektroniky, pane!" odpověděl mu seržant předpisově. "Například, v čemkoliv je počítač, nebude to fungovat. Moderní motory s řídící elektronikou, mobilní telefony, počítače obecně a podobně. Sežere to všechny čipy..."

      "Takže, pokud někde letělo letadlo, nebo vrtulník..." zamračil se kanadský generál.

      "Pak, pokud se jim nepodařilo nouzově přistát, neměli šanci, pane..." řekl mu seržant. "Tedy, pokud nešlo o nějaký starší typ pane, na druhé straně mohla být posádka ozářena zářením radioaktivním... Ovšem tady jen hádám, pane, protože je toto zcela mimo můj obor!"

      "To vám věřím, synu," poklepal jej americký generál po rameni. "Kolem Zdi lítají vrtulníky, že ano?"

      "Pokud mne paměť neklame, tak jde o UH-60L Black Hawk," odpověděl mu kanadský kolega. "Georgi, opravdu byste tady neměl kouřit, ještě sem přijede požární jednotka, že na stanici vypukl požár!"

      "Tak dobře, protentokrát toho nechám..." zamračil se americký generál. "Poslyšte, nemáte nějaké zprávy o tom, že by některý z vrtulníků spadl?"

      "Ne, pane. Nejspíš právě nebyly na hlídce, nebo dotyčné informace ještě nedorazily!" řekl mu seržant. "Zkuste to na centrále, pane!"

      "Dobře, synu, dobře..." zabručel generál. Chvíli jen tak žmoulal svůj doutník, aby jej nakonec nechal v zubech. Seržant se potichu uchechtl, avšak jinak nedal svůj pocit zadostiučinění ničím znát. Jeho nadřízený mu položil ruku na rameno a stiskl jej na znamení, že si toho všiml.

      "Nakonec," zamyslel se americký generál. "Menší požární cvičení by těmhle výrostkům nezaškodilo!"

      "To nepochybně," souhlasil jeho kanadský kolega. "Půjdeme? Možná budou na Centrále vědět víc. Snad nejsou ztráty na životech a škody na technice příliš vysoké..."

      "Zatracená Zóna!" přikývl americký generál, než vyšel z místnosti, zamračil se na obsluhu obrazovek jako čert. "Buďte rádi, že vás nemám na povel!"

      "Pane, ano, pane!" vyštěkla obsluha poslušně.

      "Pokračujte..." mávl generál rukou a hned ve dveřích zkusmo potáhl ze svého doutníku, zda mu nezhasl. Oblak dýmu hovořil jasnou a výmluvnou řečí. "Není nad kubánské doutníky!"

Sedm
(Zóna, jedenáct kilometrů od epicentra)

      Kráčeli mlčky a přestože to na sobě nikdo nedával znát, ztráta Japonského kolegy všechny zasáhla. Sice každého jinak, avšak to nic neměnilo na faktu, že se skupina zúžila na počet čtyř mužů. Bezpochyby ostatní mysleli na to, kdo bude příští obětí a za jakých okolností. Každý kdo vstoupil do Zóny věděl, že přežití v tomto velmi nehostinném prostředí se rovná nule. Proto se nikdo z vojáků do tohoto prostoru nepouštěl. Tanky, transportéry a letadla ukončila svou pouť necelé tři kilometry od Zdi. Nikdo nechápal, jak je možné, že počítače chráněné proti výbuchům atomové bomby nevydržely pobyt v Zóně. Nejspíš za to mohl neznámý druh záření, který škodil více technice, nežli lidem. Jeho zdroj ležel kdesi v jejím samotném středu, ovšem dojít až k onomu kráteru byl přímo nadlidský výkon.

      V agresivním prostředí Zóny brzy začaly všechny vraky korodovat. Pomalu se rozpadaly do až prapodivných tvarů. Za několik měsíců – v závislosti na vzdálenosti od středu Zóny – se tyto lidské stroje měnily v železitý prach. Poslední exempláře vypověděly službu na dohled od Zdi. Prostě zůstaly stát na místě, jakoby kdosi mávl kouzelným proutkem. Ihned se vyrojilo velké množství spekulací o tom, zda jsou oni vesmířané skutečně mrtví a zda náhodou nežijí právě v epicentru Zóny, kde si vytvořili za tímto účelem své vlastní životní prostředí. Pak by jen stačilo, aby na dálku – jakýmkoliv způsobem – řídili postup lidí přibližujících se k jejich novému domovu. Ačkoliv radarový, vizuální a termální průzkum nic neprozradil, nemohly se vedoucí složky, které měly na starosti tuto anomálii, zbavit myšlenky, že se před nimi mimozemšťané prostě jen skrývají. Pokud ani satelity nebyly schopné proniknout svými kamerami a radary skrze ona černá bachratá mračna, co jiného lidem zbývalo, než propadnout těmto temným myšlenkám?

      "A to je zase co?" zeptal se Medik Johna, když došli na břeh jakési říčky. Voda se z jejího koryta už dávno vypařila, či odtekla. Její zdroj mohl být mimo Zónu a prostě byl tento malý vodní tok přehrazen, či odveden jinam. Koryto bylo plné jakéhosi slizu, který se lepil na vše ve svém dosahu. Důkazem toho byl polorozbořený most, jež visel na několika pilířích nad tím, co kdyby bývalo řekou.

      "Nikdy jste neviděli most?" pokusil se John o žert, avšak do smíchu mu nebylo. Po poslední bouři vypadal ještě ubožeji než minule. A široko daleko nebyl žádný brod, nehledě na fakt, že by jen blázen vkročil do toho sajrajtu, který zaplňoval prostor mezi oběma břehy říčního koryta, kdysi zcela jistě plného života.

      "Tamhle něco roste," ukázal Rus na prapodivné kapradí, které rašilo z nahnědlého marastu. John sebral se země starou větev bez listí a namočil ji v břečce pod mostem. Chvíli čekal, co se bude dít, zdálo se, že toto bahno není agresivní, alespoň dřevu neublíží. To mu však nestačilo a tak navázal na tenké lano jeden ze šroubů a hodil jej doprostřed koryta a počkal několik minut, aby jej pak v pořádku vytáhl zpět. "Žíravina to není!"

      "Chcete to přebrodit?" zeptal se ho Vědátor.

      "Já nevím, ještě jsem se s podobným hnusem nesetkal," pokrčil John rameny.

      "Nu što?" zamyslel se Rus. "Nužno poprobovať..."

      "Neblázni, Reaktore!" zadržel jej Medik. "Co když tam zhebneš?"

      "Počkejte," řekl John. "Zkusím to sám..."

      "Cože?" vydechl Vědátor překvapeně.

      John si sundal rukavici a popošel několik kroků k řece. Tedy toho, co z ní zbylo. Kdesi zavyl divoký vlk. Všichni zůstali stát na místě a naslouchali šumění větru ve vyschlé trávě, zda neuslyší odpovědi jeho druhů. Vlci bylo to poslední, co zde čekali. Jakoby nestačilo, že musí najít způsob, jak přejít tuhle řeku Bohů.

      "Nu što?" zavolal na něj Rus.

      "Podoždi!" houkl John na něj John. "Počkej... Je to přeci moje ruka a ne tvoje!"

      "Da," souhlasil Rus. Vytáhl z batohu dalekohled a přešel až k mostu, kde byl krátký nájezd na již propadlou vozovku. Chvíli se rozhlížel, zda neuvidí vlka, kterého před chvíli slyšeli. Vlk je dobrým stopařem a je také kolektivním tvorem. Dovede lovit ve smečkách a ve smečce dodržuje určitou hierarchii. Vlk, kterého slyšeli byl nejspíše stopař. Kde však byla smečka?

      "Reaktore, co se děje?" houkl na něj Vědátor.

      "Tiše, hledám vlky," mávl Rus rukou.

      Medik si sundal z ramene pušku a odjistil ji. Vědátor učinil totéž. Jen John stál stále na břehu a nerozhodně držel ruku nad hnědým bahnem, které smrdělo na sto honů. Ne však po kyselině, ale co když je v něm ukrytý nějaký masožravý živočich, či rostlina? V Zóně bylo možné vše.

      "Je to radioaktivní?" zeptal se jej Vědátor, když k němu přišel a vytáhl svůj detektor. Tu si vzpomněl, že je spálený poslední emisí a tak jej rozčíleně hodil doprostřed bahnité říčky. John se zamračil a čekal, co se bude dít dál.

      "Není radioaktivní..." řekl mu. "Měřil jsem to, avšak záření je na Zónu v normě. Čím blíže jsme jejímu epicentru, tím je pozadí více živé. A čím déle budeme v Zóně, tím více bude toto záření poškozovat naše těla, dokud..."

      "Dokud se neproměníme v živoucí mrtvoly," souhlasil Vědátor. "Tak co? Zkusíš to?"

      "Jsi snad spadl z jahody, ne?" odfrkl si John. "Tak dobře, strčím tam nehet ukazováku pravé ruky..."

      Kdesi znovu zavyl vlk. Všichni se nervózně otočili k Rusovi. Ten však zavrtěl hlavou na znamení, že jej stále nevidí. Mohl být za horizontem a prostě větřit jejich pach, pokud byl od nich po větru. Začalo drobně pršet. Měřiče záření slabě zachrastily. I déšť zde byl radioaktivní. Bůh ví, co za svinstvo létalo v těch mracích nad jejich hlavami.

      "Já bych se spíše zamyslel nad tím, jak je to hluboké!" zamračil se Vědátor. "Třeba to nepůjde přebrodit!"

      "Víš, že si ani nepamatuju, jestli jsem kdy tudy zkoušel přebrodit?" zamračil se John.

      Kdesi zavylo několik vlků současně. Zdálo se, že se vlčí volání ozývá jen z jejich strany. Na opačném břehu možná vlci nebyli, nebo se pohybovali mnohem dál, než aby je mohli zaslechnout. Rus na okamžik strnul a pak ukázal rukou kamsi k severu. Mezi kopci se začaly hýbat suché a vysoké stvoly trávy, která sice uschla, ale odmítla se poddat zemské gravitaci.

      "Asi deset vlků ze severu," houkl Rus. "Co budeme dělat?"

      "Bude jich víc..." řekl John a strčil do bahna celou dlaň. "Uaaaaaaaaa!"

      "Vytáhni ji!" zakřičel Vědátor, div Johna neporazil na zem. Rychle mu ji začal utírat starým hadrem a polévat vodou.

      "Šetři vodou, je to jen jakési bahno, nic víc!" zazubil se John.

      "Doprdele s tebou," zabručel Vědátor. "Lekl jsem se."

      "Já taky, ovšem větší starost mi dělají vlci..." zamyslel se John. "Pokud je to bahno hluboké... U kraje není moc konzistentní, dá se v něm pohybovat, ale dál od břehu může být hustší a bránit v pohybu. To poslední co bych chtěl..."

      "By bylo, abychom tu uvízli!" souhlasil Vědátor. "Reaktore, kolik jich je?"

      "Zatím patnáct..." mávl Rus rukou.

      "Kolik tu kdysi před Zónou žilo asi vlků?" zeptal se Medik Johna.

      "Kolik?" zarazil se John. "V této oblasti Severozápadních teritorií tak pět až osm tisíc..."

      "Cože?" otočil se k němu Medik. "Tolik?"

      "No, počítal bych spíš méně, že ano? Tak tři tisíce..." pokrčil rameny.

      "A v Zóně?" zeptal se jej Rus, který celý rozhovor sledoval zpovzdálí.

      "Nikdy jsem je nepočítal..." řekl John. "Proč taky?"

      "Jako bych s touto odpovědí počítal," zamračil se pro změnu Vědátor. "Takže, co uděláme? Necháme se sežrat, nebo přebrodíme... Ten sajrajt!"

      "Sobaka, posmotri!" zvolal Rus.

      "Doprdele, Reaktore!" zařval Medik. "Už jsem se lekl, že jsou tu i psi!"

      "Co tam máš?" otočil se k němu John.

      "U břehu je pod mostem nějaká napůl shnilá pramice, ale snad nás unese!" řekl Rus a hned na to se k ní rozběhl. "A má i vesla..."

      "Deus ex machina!" vzepjal Vědator ruce.

      "Jdeme..." zasyčel John. První z vlků byl již jen několik desítek metrů od nich. John narychlo vybral z batohu tříštivý granát, palcem z něj vytáhl pojistku, napočítal do tří a hodil jej ve směru vlků. "Pozor, bouchne to!"

      Všichni se přikrčili. Ozvala se rána. Několik vlků zaúpělo, když je zasáhly střepiny.

      "Jedem, jedem, jedem," křičel John. "Chcete se nechat sežrat?"

      "Motor nět!" usmál se Rus a rozdal ostatním vesla. Počet vesel souhlasil s počtem průzkumníků. Stará rozeschlá a napůl shnilá pramice se pomalu vydala napříč bahnitou řekou. Jeden z vlků vyběhl na zbytky mostu a skočil mezi ně do loďky.

      "Kurva!" zaječel Medik. "Doprdele!"

      John jej chytil za kožich a bez ohledu na jeho zubatou tlamu jej vyhodil do bahna v korytě. Vlk sebou chvíli házel a pak jim zmizel z očí. Ostatní vlci stáli na břehu a sledovali, jak se jejich kořist pomalu vzdaluje. Chlupatý odvážlivec, který se pokusil muže zastavit se již nevynořil.

      "A je po něm," řekl John. "Aspoň víme, jak je to hluboké..."

      "Nebýt Reaktora, tak jsem na dně taky!" oddechl si Medik. "Chorošo."

      "Spasibo," zazubil se Rus a ukázal na nebe. "Pošli..."

      "Ještě tohle nám chybělo..." řekl John a pohlédl na černé nebe s fosforeskujícími mračny.

      "Další bouře?" zeptal se jej Vědátor.

      "Bůh ví..." pokrčil John rameny. Nepřestávali veslovat. Za několik minut stáli na druhé straně a dívali se na vlky, jak bezradně pobíhají sem a tam. Proč nesvolávají své druhy? John se otočil k epicentru Zóny, aby spatřil široký sloup ohně, který mířil k mrakům. "Zdá se, že máme mnohem větší problém..."

      "Můžeme se tu někde schovat?" zeptal se Medik.

      "Jak daleko je ta laboratoř?" ozval se Vědátor, když také zůstal stát a zíral na hrůzostrašné divadlo, které se odehrávalo před jejich očima.

      "Už jsi to viděl?" bouchl do Johna Rus.

      "Ne," zavrtěl John hlavou. "Tohle je nové..."

      "Jak daleko?" opakoval vědec svou otázku.

      "Tak dvě až tři hodiny... Zkratkou. Bezpečná cesta nám zabere celý den!" zachmuřil se.

      "Riskneme to?" zeptal se jej Medik.

      "Jestli nás nezabijí anomálie, pak tohle určitě ano!" ukázal John na sloup ohně.

      "Zóna se stále vyvíjí..." řekl Vědátor. "Třeba se proměnila v něco jiného, hroznějšího..."

      "Možná ano," souhlasil John. "Jdeme, nemáme moc času. Brzy se začne stmívat... Připravte si světla, půjdeme potmě!"

-- pokračování příště --


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:27:19 Odpovědět 
   29. 07. 2014

Další příběh jako Otylý a Tyčka bez konce? Škoda, zrovna mě povídka malinko chytla, ale dobrovolně bych ji nečetl.
 ze dne 01.08.2014, 13:12:39  
   Šíma: Zdarec.

Pravda, Otylý a Tyčka je počin spoluautorský (o to více záleží na domluvě) a celý tento projekt krásně umrzl... Co se tohoto příběhu týče, ano, také jsem jej nedopsal. Snad mi to odpustíš a možná ani není co odpouštět, protože ne všechny texty si zaslouží dopsat (pak by ovšem neměly být publikovány, avšak na druhé straně by se autor nedozvěděl, na čem je). Jeden si nevybere...

P.S. Čtení dobrovolně? Nebo pod nátlakem? Nutit se do čtení nemá cenu, když se Ti nějaký text nelíbí, napiš v čem a klidně tam vlep: "Nedočetl jsem!" Autor to pochopí, musí, jinak se nehne z místa, a nezjistí, kde udělali soudruzi z NDR chybu!
 Kondrakar 06.10.2011, 18:15:44 Odpovědět 
   Nu, napínáš to jak gumu na klice. Jsem zvědav co vykouzlíš příště.
 ze dne 06.10.2011, 18:23:53  
   Šíma: Nebo gumu a gatí, snad nepraskne. Pátý díl je zatím poslední, nedohodl jsem se s múzami co dál (rozdělily se - mršky - na dva tábory - jedno to chtěly tak a druhé jinak). Potom se má jeden domluvit... ;-)
 čuk 14.07.2011, 5:38:57 Odpovědět 
   Čte se dobře, napětí text má, pro můj způsob vnímání by mohl pokračovat o něco rychleji. Možná, že jednotlivé věty v bloky by nemusely být psány ob řádku, to zpomaluje.
Místo: co kdyby má být co kdysi
 ze dne 14.07.2011, 12:11:56  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík, jo šotci! ;-)
 Dědek 06.07.2011, 16:10:40 Odpovědět 
   Zatraceně, tahle zóna bude tvrdý oříšel.
 ze dne 06.07.2011, 16:45:54  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
TADY A TEĎ
ECHO PARAZIT
Kuchařka - část...
Lenka
*Vypuštění zvíř...
aliemmka
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr