obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Zóna V. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tajemství Zóny
 redaktor Šíma publikováno: 05.07.2011, 19:18  
Volně napsáno na motivy Tunguzské katastrofy a knihy "Stalker" - autorů: Arkadij a Boris Strugačtí (tentokrát jsou kapitoly kratší, takže je jich tu více: Osm - Jedenáct).

P.S. Za případné chyby se omlouvám, ani šíma není proti šotkům odolný...
 

Osm
(Zeď, okraj Zóny)

      "Pane, tady velitel hlídkové oblasti Zdi, slyšíte mě?" zakřičel černovlasý nakrátko ostříhaný třicátník do hluchého telefonu. "Zeď volá Fort Smith, slyší mě někdo?"

      Okolo Zdi vládlo boží dopuštění. Po poslední energetické bouři, kterou provázelo stále sílící radioaktivní záření, se strážní věže podél plotu vylidnily. Až na několik odvážlivců, kteří dalekohledy sledovali dění v zóně (zdálo se, že u nich byla zvědavost silnější než strach), byly hlídkové posty prázdné. Dokonce ani vrtulníky nelétaly. Jeden se zřítil u Jižní brány, když jej nečekaně zasáhl silný výboj energie. Elektromagnetický impuls vyřadil jeho elektroniku a pilotům se po divokém přistání podařilo nakonec přežít se strojem zapíchnutým těsně u vnější hranice Zdi mezi betonovou stěnou a plotem z ostnatého drátu. Z vrtulníku se ještě nyní kouřilo. Kabinu měl pokroucenou jako plechovku od piva. Bůh ví, jak se jim podařilo přežít. Také ostatní technika, mimo lehké transportéry a jeepy, které neobsahovaly žádné významné elektronické vylepšení, stála.

      "Kurva, kurva, kurva!" otřískal velitel sluchátko o stěnu budovy kontrolního stanoviště a to co z něj zbylo, hodil na stůl vedle dalších elektronických vymožeností, které byli nyní k ničemu. "Království za koně a posla!"

      "Pane," zasalutoval před ním ušmudlaný desátník.

      "Co se děje?" zamračil se a pohlédl na svého podřízeného. "Jako by toho už nebylo dost!"

      "Přišla zpráva z velitelství, pane!" podal mu desátník kus papíru. "Přivezli ji nějací vojclové jeepem z Fort Smith, pane!"

      "No, sláva. Jako za starých času..." zachmuřil se a roztrhl obálku, aby se dal hned do čtení. Desátník poslušně čekal na další rozkazy.

      "Dobré zprávy, pane?" vyzvídal desátník.

      "Máme se stáhnout..." řekl mu velitel Zdi. "Ti co přežili! Máme s sebou vzít raněné a odjet do Fort Smith. Zóna není bezpečná a může prý expandovat..."

      "Ex-co, pane?" zarazil se desátník a chvíli přešlapoval ve dveřích jako prvňáček.

      "Rozšířit se do okolí," uchechtl se velitel hlídkové oblasti. "Dobře, vyklidíme pole a se vší parádou! Vyhlaste poplach a připravte lidi i techniku k přesunu..."

      "S tou technikou to bude horší, pane!" promnul si desátník nos.

      "Jak horší?" zamračil se jeho nadřízený a hlasitě kýchl.

      "Pozdrav pánbůh..." řekl desátník a pokračoval: "Provozuschopné jsou jen džípy, hamery, lehké a střední transportéry. Ovšem nic, co má co společného s elektronikou, pane!"

      "Takže přece..." zamyslel se velitel oblasti.

      "Pane?" zeptal se jej desátník. "Nerozumím..."

      "Zóna je nebezpečná nejen pro lidi, ale i techniku a vše, v čem je nějaký čip, prostě elektronika. Jestli se bude roztahovat dál do světa, tak za chvíli pohltí celou Zemi..." zamračil se tázaný muž a pohlédl na svého podřízeného. "Tak plavte, co má kola a funkční motor, ať je připraveno k odjezdu. Sežeňte třeba i školní autobusy, mi je to jedno!"

      "Pane," zamyslel se desátník. "Ano, pane!"

      "Ještě něco?" podíval se na váhajícího desátníka ve dveřích.

      "Kolik času máme?"

      "Bude to prý o chlup!" pokrčil velitel oblasti rameny. Nikomu se nechce opouštět své pozice a přiznat si, že prohrál. Avšak i v tomto případě je nepřítel příliš silný, otázkou je, jak dlouho budou ustupovat a hlavně, bude-li kam v budoucnu ustoupit.

      "Zatracená práce..." řekl si a pohlédl na místo, kde před chvíli stál onen desátník. Bylo prázdné, jen po místnosti poletoval prach. Venku několikrát zahřmělo a spustil se drobný déšť. Nejspíš bude voda z nebe kontaminovaná. Budou se muset podrobit chemické a radiační očistě. Nejspíš nebude nikdo z mužů nadšený, ale co, bude to jen malé zlo v porovnání s tím, co má nejspíš přijít...

Devět
(Zóna, deset kilometrů od epicentra)

      Když překročili řeku a její bahnité koryto s vlky na druhé straně nechali za sebou, trochu se jim ulevilo. Ale i tak to nebyla žádná sláva. Kamikadze jim stále ležel v hlavě. Nečekali, že to přijde tak rychle. Mimo to, se střed Zóny začal stále více chovat podivně a nevyzpytatelně. Každou chvíli se zdálo, že z nebe spadne další emise a přijde silná bouře, která otřese nejen půdou v Zóně. Tohle bylo něco nového. Pobízelo je to k většímu úsilí a rychlejší chůzi, jen co podmínky v tomto nehostinném a velmi nebezpečném prostředí dovolovaly.

      "Zatracení vlci!" odplivl si Medik. "Ještě teď se mi třesou kolena..."

      "Já bych se třásl víc, ale před něčím jiným," zamyslel se Vědátor.

      "A co může být hroznějšího, než tahle chlupatá stvoření?" nechápal jej vědátor. Div si nevyvrtnul kotník na kamenité cestě. "Doprdele!"

      "Dávejte na sebe pozor," houkl na ně John. "Nikoho tu nosit nebudeme. Kdo nebude moct, necháme jej osudu, Zóna se o něj velmi rychle postará!"

      "Takže netáhneme za jeden provaz?" podivil se Rus. "My nět druzja?"

      "Ale jo, ale nemůžeme si dovolit, aby jedinec zdržoval celou skupinu v kraji krvelačných predátorů, kteří mnohdy nemají ani všech pět v palici, nehledě na to, co se chystá v epicentru Zóny..." řekl John.

      "Takže za tři hodiny bychom měli být u stanice vědců?" zeptal se Vědátor Johna. Kráčel hned za ním. Následoval jej Medik a skupinku uzavíral Rus, který se poměrně často ohlížel dozadu, zda je někdo nesleduje.

      "Co že tu žije?" houkl Rus na Johna.

      "Od zvířátek velikosti malého psa až po medvědy a losy, proč se ptáš?" odpověděl mu John, aniž by zastavil. Byli od sebe vzdáleni jen dva či tři kroky. Pokud by John vpadl do nějaké anomálie, nejspíš by v ní skončila polovina skupiny, než by si někdo uvědomil, že není něco v pořádku.

      "Za chvíli sejdeme z téhle pěšiny!" řekl všem John, když se zastavili na jednom nic neříkajícím pahorku. Kousek od nich stál malý remízek. Stromy měly ještě na sobě větve, avšak ty byly již bez jehličí. Vypadaly poněkud hrůzostrašně. Jako kostlivci, pomyslel si John a pokračoval: "Za chvíli bude tma. Ne sice úplná, na jakou jste zvyklí, ale bude šero. Nepřirozené šero. Dávejte si pozor, baterka vám sice moc nepomůže, ale aspoň trochu posvítí na okolí. Půjdeme za sebou, avšak v mnohem větších rozestupech. Než vyrazíme, řeknu vám, kudy a kam půjdeme, kdybych vlezl do nějaké té anomálie a zůstal v ní... Prostě bych byl tuhej, abyste věděli, kam máte jít!"

      "A jaká by pak byla naše cesta zpět?" zeptal se jej Medik.

      "Velmi trnitá..." pokrčil John rameny. Několikrát zahřmělo. Začalo drobně pršet a spolu s deštěm se ještě více rozdrnčely měřiče záření. "Kdyby se mi něco stalo, povede vás Vědátor. Pokud by se stalo i něco jemu..."

      "Život, nebo smrt?" zamyslel se Rus. "Vsjo rovno..."

      Země se znovu otřásla a div všichni nepopadali na hromadu. Vítr začal foukat silněji a rozptyloval kapky do podivné mlhy, jako když stojíte u vodopádu, který vytváří jakousi vodní tříšť. Pohlédli na sebe a pak na nebe. Zdálo se, že se černá fosforeskující mračna pomalu přibližují. Vědátor vytáhl z batohu měřič vzdálenosti a zapnul jej. Laserový paprsek se vydal k mrakům na obloze a pak zpět. Ostatní chvíli čekali, co jim Vědátor přednese. Blíží se jejich smrt, nebo se odloží na neurčito?

      "Ne," zavrtěl hlavou. "Vypadá to, že se ve vertikálním směru nehýbou, je zajímavé, že se od nich paprsek odrazil. Lepší by byl Dopplerův radar, který měří také směr vzdušných proudů, ale co, musíme si vystačit s tím, co máme..."

      "Jde se," řekl John a jako první sešel z pěšiny. Nedaleko od nich ve změti osamělých skalisek a polámaných kmenů stromů ležel první roj anomálií...

Deset
(Fort Smith, cca 150 kilometrů od epicentra)

      "Jak to vypadá?" zeptal se kanadský generál vedoucího vědecké skupiny. "U radaru nám řekli, že od Zóny k nám dorazil poměrně silný rádiový impuls. Můžete nám vysvětlit, co se v Zóně děje?"

      "To je těžké..." promnul si ruce jeden z obrýlených členů vědeckého týmu. Nečekal, až se šéf vyjádří a skočil mu do řeči. "Zóna je poslední dobou poněkud... nestabilní!"

      "To jsme si všimli!" zabafal z doutníku americký generál. "Rozhodli jsme se evakuovat posádku u Zdi. Pokud je to pravda, je většina techniky, včetně zařízení, mimo provoz. Brány necháme zavřené, pokud ty potvory neumějí skákat, přes Zeď se nedostanou!"

      "Zůstane-li celá," řekl mu šéf vědecké skupiny, který se již nenechal přerušovat. "Jestli Zóna skutečně expanduje, pak to Zeď nejspíš nevydrží a s ní také všechny stavby v okolí..."

      "S kolika obětmi na životech se počítá?" zamyslel se kanadský generál.

      "To záleží na tom, jak rychle je stačíme evakuovat z ohrožené oblasti. Jak víte, tato oblast nebyla do vzniku Zóny příliš osídlená, ovšem po tom, co se Fort Smith stalo centrem všeho dění... S několika stovkami, či tisíci obětmi počítat musíme..."

      "Kolik tisíc?" zabafal americký generál překvapeně. "Nemáme dost vozidel?"

      "Ale jo, sháníme vše, co má čtyři kola a je to schopno cesty, ale..." zarazil se vědecký vedoucí. "Je možné, že si tato expanze v ničem nezadá s výbuchem několika středně silných jaderných hlavic. A tím myslím nejen záření a tlakovou vlnu..."

      "Doktore," přerušil jej kanadský generál. "Z vás to leze jako z chlupaté deky!"

      "Ani lidé ve Fort Smith nebudou v bezpečí a nemyslím jen město, ale i přilehlé tábory a základny!" zachmuřil se vědec. "Ovšem, sílu tohoto... Této..."

      "Prostě nevíte, jak to ve skutečnosti bude silné, že ano?" doplnil jej americký generál. "Počítej s nejhorším, doufej v nejlepší!"

      "Asi tak nějak," pokrčil obrýlený vědec rameny. "Bude to jako hod kostkou, jaké číslo padne?"

      "Co navrhujete?" zeptal se jej kanadský generál a sedl si na stůl. Napil se z lahve minerálky a pak ji opatrně položil na stůl. Podlaha se pod jejich nohama mírně zachvěla.

      "To jsme byli my?" zamračil s americký generál.

      "To byla Zóna," řekl někdo z vědců. "Otřesy jsou stále silnější..."

      "Takže to bude jako výbuch sopky?" zamyslel se kanadský generál. "Kam až máme evakuovat své muže?"

      "Co nejdál to půjde!" pokrčil šéf vědců rameny. "A na nic bych nečekal..."

Jedenáct
(Zóna, devět kilometrů od epicentra)

      "Na co myslíš?" zeptal se John Vědátora.

      "Na to, kam se poděli všichni zombíci..." řekl mladý vědec, když se k němu John náhle otočil.

      Skupina se na okamžik zastavila. Ochladilo se. Slunce bylo neustále kdesi za temnými mračny a drobný déšť stále padal z nebe. Nechali jej, ať je smáčí od hlavy až k patě. Věděli, že jejich těla přes oblečení absorbují s každou deštivou kapkou další a další nepatrné dávky záření. Bylo jen otázkou času kdy se nahromadí na nějaké nebezpečné výši. Například pracovníci jaderných elektráren nosí u sebe v práci neustále osobní dozimetry, které měří hodinové dávky ozáření, tedy kolik záření absorbují jejich těla po dobu pracovní směny. Pokud za určitý počet dní tato dávka překročila stanovenou mez, dostali dovolenou, nebo byli přeřazeni na jinou práci v méně nebezpečných provozech. Lidé v Zóně si nic podobného dovolit nemohli. Měřáky radioaktivity stále tiše bzučely. Tedy mimo vědcův přístroj, ten zůstal ležet kdesi na dně oné bahnité říčky.

      "Ano, kde všichni jsou, proč jsme nenarazili na žádného živého člověka, nebo na žádné zvíře, nebo zombie?" zakřenil se John. "Možná jsou všichni mrtví, alespoň ti, kteří se nestačili schovat před poslední bouří. Nás ochránila lovecká stanice, ale co ti, které to chytlo v otevřeném prostoru?"

      Odněkud se ozval přidušený výkřik. Netušili, zda jde o zvíře, člověka či příšeru. Pak uslyšeli jen hlasité "plop" a bylo ticho. Pochopili. Procházeli minovým polem a čím více byli blíže epicentru zóny, tím hůře se cítili. Země se neustále třásla. Tu studený, tu zase horký vítr se je snažil porazit na zem, nehledě na ten stále padající protivný déšť. A vědecká laboratoř byla stále v nedohlednu.

      "Jak dlouho ještě?" bouchl Vědátor Johna do zad.

      "Tak necelou hodinu, už jsme blízko..." řekl John. "Tedy, aspoň myslím, tady se to mění pořád!"

      Zablesklo se. Po dalších několika minutách přišli na to, že chybí Rus. Byl to snad on, koho pohltila další anomálie? Proč by sešel z cesty a vydal se kamkoliv na vlastní pěst? John, Vědátor a Medik se na sebe na chvíli podívali.

      "Kdo jej viděl naposled?" zamračil se John. "Živého, nebo mrtvého?"

      "Na mě se nedívejte, já koukám jen pod nohy..." pokrčil Medik rameny.

      "Když jsme spolu mluvili, kolik cesty nám ještě zbývá... Těsně před tím jsem se ohlédl a myslím, že jsme byli všichni..." poškrábal se vědec na hlavě. "Reaktor se často ohlížel zpět, možná na něco narazil a šel se podívat, o co jde!"

      "Ale copak jsem neřekl, že si bez mého souhlasu nesmíte ani upšouknout?" zavrčel John. "Nemůžeme se pro něj vracet, ať je kde chce!"

      "Ale bez nás se ztratí!" řekl Medik.

      "Kdyby ses sem tam taky ohlédl za sebe, věděl bys, jestli jsme všichni," zabručel John. Věděl, že toho mají dost. Všichni. Cesta Zónou nebyla procházkou v parku.

      "Vrátíme se pro něj?" za tu dobu jsme nemohli ujít příliš..."

      "Ano, moc jsme toho neušli, ale těmi oklikami to bude tak kilometr, možná i víc," zamyslel se John. "Chcete tu počkat, pokud se jej vydám hledat?"

      "Neměli bychom najít tu stanici?" zeptal se jich Medik. "Tedy... Nejsem sice strašpytel, ale..."

      "Ale jsi," řekl mu vědec. "Myslíš jen na sebe a svou kůži!"

      "To odvoláš!" zasyčel Medik. "Jsem tu pro vás, kdo vás ošetří, až zhebnu?"

      "To je fakt," pokusil se jej John usmířit. "Za pár minut narazíme nejspíš na ten vědecký bunkr, pokud ano, vlezete dovnitř a já se vrátím pro toho rusáka..."

      "A pokud se nevrátíš?" zachmuřil se Medik.

      "Tak se budeš muset postarat o svou prdel sám!" pousmál se John. "Už nejsi malé dítě!"

      Vykročili. Nebyl to přímo radostný pochod. Zůstali jen tři a co víc, neměli tušení, zda Reaktor žije, nebo je po smrti. Mohl narazit na nějakou anomálii, která jej nezabila, jen odhodila stranou. Ani fakt, že by se kolem něj mohla shlukovat zbylá divá zvěř, nebyl zase tak nereálný. Po dalších deseti minutách se kdesi v šeru začala rýsovat kopule bunkru. Stál tam jako jakýsi pomník lidského výdobytku a touhy po vědění.

      "Tamhle," ukázal John rukou. "Nejspíš je to ono, pokud nejde o fata morgánu!"

      "To je ono?" zamračil se Vědátor. "Vždyť je to jen o něco málo větší než bouda pro psa!"

      "Jo," rozesmál se John.

      "Co je tu k smíchu?" zeptal se jich zachmuřený Medik, který se nyní, když byli jen tři, poctivě každou chvíli otáčel dozadu, ale neviděl nic, než do šera zapadlou nevzhlednou krajinu se spoustou podivných věcí.

      "Jsme doma!" zabručel John. "Aspoň vy dva, na mne ještě čeká cesta zpět..."

      "Vážně se chcete pro toho Rusa vracet?" zeptal se Medik Johna.

      "Ty by ses pro mne nevrátil?" odpověděl mu John otázkou. Na okamžik se skupinka zastavila.

      "Nejspíš ano..." pokrčil Medik rameny.

      "Nechte těch keců," odbyl je vědec. Sám netušil, zdali jej vpřed žene strach, nebo zvědavost.

      "Ještě chvíli a jsme tam..." souhlasil John.

      Za pár minut spatřili podivně vyhlížející stavbu z ocele a jakýchsi kachlí. Zdálo se, že je bunkr obložený keramickými kachličkami, jak tomu bývalo u raketoplánů, které kdysi startovaly do vesmíru. Tyto keramické destičky byly přilepeny k vrstvě velmi odolné gumy. Ta byla přidělaná na vlastní pancíř bunkru. Spáry mezi kachlíky kdysi vyplňovala jakási hmota podobná tmelu. Ovšem po několika měsících v Zóně mnoho kachlíků díky působení různých vlivů popadalo a tu a tam vzala i ta odolná guma za své. Kde nebylo nic, začal titanový pancíř zvolna korodovat a jeho odolnost se s každým dnem stále zmenšovala.

      "Dostal zabrat!" zamračil se John.

      "Jak dlouho to tu už stojí?" zeptal se vědec.

      "Prý jen několik měsíců, což je s podivem," řekl John. "Nějaké chytré hlavy to vyprojektovaly pro Zónu a jak se zdá, nápad se podařil..."

      "Jaké je to uvnitř?" zeptal se Medik a ukázal na pootevřené vnější dveře přechodové komory.

      "Tohle nevypadá dobře," řekl John temně. "Připravte si zbraně!"

      "Jdeme," mávl vědec rukou. Poslední, co by chtěl, bylo, aby byla stanice plná zombie nebo zmutovaných zvířat.

      Pomalu se přibližovali k otevřeným dveřím. V prostoru komory byl nejen prach, ale také drobné kamení a jakási kostra. Vypadala na lidskou. Vnitřní dveře byly sice zavřené, ale nic to nedokazovalo. Jsou všichni vědci mrtví? Nebo se přidali ke svým přeměněným bratřím?

      "Kdo půjde první?" zeptal se John lékaře a vědce najednou. "Ha?"

      "To si snad děláte prdel," zachroptěl Medik. "Sám tam nelezu!"

      "Já půjdu," souhlasil vědec a jako první zamířil k těžkým dveřím, aby je za hlasitého skřípotu otevřel. Šlo to ztuha. Koroze a všudypřítomný prach spolu se změnami počasí udělaly své. Vnitřní prostor komory byl velmi zanedbaný, zub času i zde zanechal svou vizitku.

      "Jak to vypadá?" zavolal na něj Medik úplně vzadu. Rozhlížel se okolo, jakoby čekal, že se na ně sesypou všechna zombie Zóny.

      "Zatím nijak," řekl Vědátor. "Ještě nejsem uvnitř!"

      "Jen pomalu," zasyčel John. "Uvnitř může být cokoliv..."

      "Řekni mi něco, co nevím..." zavrčel Vědátor a pokusil se otočit s kolem vnitřního uzávěru komory. "Jde to ztuha!"

      "Copak to zavařili autogenem?" zamyslel se John.

      "Ještě to tak," vydechl Vědátor námahou, když tu něco v mechanismu zámku cvaklo a dveře se otevřely. První co spatřili, byla temnota zírající na ně se svou osobitou černí.

      "Nechceš si to se mnou vyměnit?" ukázal vědec rukou dovnitř stanice.

      "Ani náhodou!" zakřenil se John a zabouchal na svou svítilnu. Zdálo se, že nejen jeho baterka mele z posledního. "Někdo asi nezaplatil účty za elektřinu!"

      "To je sice legrační," řekl vědec. "Ale já mám nahnáno... Je tu někdo?"

      Pohltila je temnota. Medik zůstal nervózně stát v přechodové komoře, jako by nevěděl, kam se vrtnout. Možná se o něj pokoušela zubatá a jeden by se nedivil, kdyby právě nyní zemřel na srdeční zástavu, nebo mozkovou mrtvici. Vyděšený byl dost. Podivný šramot z nitra stanice jej jen utvrzoval v tom, že jsou nejspíš oba již po smrti. Pak jej čísi kostnatá ruka vtáhla dovnitř, až divoce zaječel. Nastalo ticho. Jen vnitřní dveře přechodové komory se komíhaly sem a tam, jen co jim to rez a špína v pantech dovolovala. Pak se zablesklo a déšť zesílil, aby jeho první kapky dopadly i dovnitř stavby...

-- pokračování příště --


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:27:25 Odpovědět 
   29. 07. 2014

Hele, víš, že by tohle mohl být konec povídky? Všichni v bunkru zařvali a zóna se nekontrolovatelně rozšířila. Konec světa nastal, tečka.
 ze dne 01.08.2014, 13:13:44  
   Šíma: Ahoj, asi tato část bude koncem této povídky (výhledově). Děkuji za Tvou reakci, sám netuším, co s tímto textem!
 Kondrakar 06.10.2011, 18:26:03 Odpovědět 
   Useknout to v tom nejlepším. Hezky sis přidržel čtenáře, všechna čest.
 ze dne 06.10.2011, 18:32:16  
   Šíma: Díííky, doufám, že budu i se ctí pokračovat, zatím jsem rozhádaný se svými "múzami"! ;-))) Díky, žes vydržel!
 čuk 21.07.2011, 16:32:28 Odpovědět 
   Všichni tři už jsou v bunkru, a v nejlepším jsi přestal. Mám dojem, že by to chtělo místy trochu zhustit ( na dialozích, a s těmi lampasáky) a přidat víc efektů. Ale jinak líbilo (bohužel mi od minule- má chyba- ty postavy trochu vybledly).
 ze dne 21.07.2011, 19:26:59  
   Šíma: ;-)))

Snad se šíma nebude onoho pořekadla: "V nejlepším přestat!" držet!

Dík za zastavení a komentík. Jsem rád, že se líbilo!
 salvator 09.07.2011, 23:34:39 Odpovědět 
   Řekl bych, že teď už začínám být v zóně taky...
 ze dne 10.07.2011, 0:39:07  
   Šíma: Dík, na pokračování budeš muset chvílu počkat, ale jsem rád, že se líbí! ;-)
 Dědek 06.07.2011, 16:17:29 Odpovědět 
   Čte se to dobře, udržuješ napětí.
 ze dne 06.07.2011, 16:46:20  
   Šíma: Díky, potěšení na mé straně!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr