» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

počet přístupů: 2141713

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303540 komentářů :: on-line: 1 ::

:: V jiném světě - II. kapitola ::

Radmila Kalousková	publikováno: 07.07.2011, 12:01

Pokračování mého hokusu-pokusu. Budu vděčná za každou radu a komentář.
Díky předem. RK


	II.kapitola – Cizinec To báječné ticho a naprostý klid se pomalu změnilo v hluk plný strachu a neštěstí. Slyšela jsem hlasy, lidské hlasy, které naříkají. Tupé dunění, že by kopyta koní? Kde by se vzali u nás na silnici koně? Nebyla jsem schopná otevřít oči, natož zvednout hlavu, ležela jsem na břiše. Kolem mě se hnal uragán z lidských nohou, pronásledovaný silnými kopyty. Ucítila jsem, jak o mě někdo zakopl a s bolestným výkřikem padl přes mé tělo. Tíha zůstala a na zádech jsem ucítila cosi vlhkého. Začala jsem se probírat a vnímat i vzduch kolem sebe. Mísila se v něm vůně vlhké půdy, trávy a ještě něčeho. Ale čeho? Netrvalo dlouho a všude nastalo ticho. Napjaté a kruté ticho. Zdálo se mi, že snad ani nedýchám. Podařilo se mi otevřít oči, nejprve jsem viděla rozmazaně a nedokázala jsem rozeznat okolí. Zamrkala jsem a ráda bych si oči protřela, ale stále na mě cosi leželo. Cosi? Tělo. Bože, bylo to lidské tělo! To vlhko na zádech byla krev, která se řinula ze zad toho chudáka. Měl v lopatkách zaraženou jakousi starodávnou sekyru. Zalapala jsem po dechu a začala panikařit. Chtěla jsem se odplazit, ale byl příliš těžký a já vyčerpaná. Bylo světlo, ale na nebe jsem pořádně neviděla. Zdálo se mi béžové, ale možná mě jen šálí zrak z té tíhy bezvládného těla. Ležela jsem tak dlouho a myslela, že tam asi umřu. Nebo už jsem mrtvá? Vůbec nevím, co se stalo a kde jsem se tu vzala? Uslyšela jsem nějaký šramot a mráz mě projel celým tělem. Jakási postava zahalená v plášti s kápí obcházela jiná mrtvá těla, která se povalovala po celé planině. Co když je to nějaký vrah, zloděj, který okrádá mrtvé a co udělá, když zjistí, že jsem živá? Srdce se mi rozbušilo a já věděla, že je konec! Pevně jsem zavřela oči a doufala, že se mně nějakým štěstím vyhne. Nevyhnul. Už jsem slyšela lehkou chůzi, tichou jako by našlapovala nějaká šelma. Ležela jsem dál bez hnutí. U mého ucha zapraskala větvička. Křečovitě jsem držela víčka zavřená, nedýchala a napínala sluch. Nic, než mé srdce bijící na poplach. Začala mě bolet hlava a tepat v ušních bubíncích. Vzduch mě docházel a já si to moc dobře uvědomovala. Ale proč ještě neodešel? Buch, buch – tlukot mého srdce mě celou naplnil a já pomalu padala do černé tmy… Nevydržela jsem a zhluboka se nadýchla. Bolelo mě v hrudi. Nádech byl nečekaně silný a hlučný. Je to všechno ztracený. Tíha ochablého těla zmizela a já cítila do mých zad zabodnutý obezřetný pohled. Nedokázala jsem se pohnout. Ten cizinec, vrah nebo kdo mě otočil na záda. I přes stále zavřené víčka, mě do očí bodalo ostré světlo. Hlavu jsem sklonila ke straně a modlila se, aby to dlouho netrvalo. On mi však vzal jemně za bradu a obličej otočil k sobě. Pomalu jsem zamžourala. Rozeznala jsem kápi na hlavě a na krémovém nebi svítily dvě slunce, dvě modrá slunce. Co to sakra je? Dech se mi srovnal, já jsem poprvé pohnula rukou a zaclonila si oči. Šlo to. A proč taky ne? I když se mi zdá vše postavené na hlavu. Opatrně jsem se posadila a váhavě se podívala na neznámého. Nebo neznámou? Ne, určitě to bude muž. Ale člověk? Ruce má lidské to ano, ale proč je tedy tak zahalený a proč nic neříká ani nedělá? Stojí a dívá se na mě. Odkašlala jsem si a chtěla promluvit. On se však rozhlédl po okolí a rukou naznačil, abych zůstala a nic neříkala. Nechápavě jsem na něho pohlédla. Znovu se ostražitě rozhlédl a už se ke mně skláněl. Ucítila jsem podivnou vůni. Čerstvé jehličí míchané s jablky. Taková to byla vůně. Ucukla jsem a rychle se zvedla. Pochopil, že se bojím a zavrtěl hlavou. Stáhl si kápi a já se podívala do těch nejtemnějších očí, jaké jsem kdy mohla vidět. Tmavé až černé a hluboké. Jeho mladiství vzhled kazily tři jizvy, které se mu táhly po levé tváři, jedna hluboká a dvě tenčí. Byl tak o dvě hlavy vyšší a měl kratší, tmavě blond vlasy. Opět zavrtěl hlavou a dal si na ústa prst, abych byla zticha. Naznačil mi, abych ho následovala a rozběhl se k lesu. Rozhlédla jsem se po tom žalostném pohřebišti a uvědomila si, že to, co se mísilo s vůní trávy a vlhké půdy, byl pach krve. Vznášel se nad planinou jako kroužící mrchožrout. Ta těla však byla jaksi zvláštní. Pod potrhanými hadry byly vidět hubené a nějak nezvykle dlouhé končetiny, kůže, pokud nebyla zbarvená zasychající krví, byla bledá a vlasy měly růžový nádech. Nechtěla jsem ztratit toho cizince z dohledu a tak jsem to hodila za hlavu a rychle ho následovala. Už byl pěkný kus cesty přede mnou a ztrácel se mi mezi stromy. Kdyby chtěl, tak by mi mohl zmizet a já bych ho nikdy nenašla. Tím jsem si byla jistá. Ale kam mě to zatraceně vede? Není to nějaká léčka? Ale proč by mě nezabil už tam. Už jsem nemohla. Byl příliš rychlý a já příliš zmatená. „Počkej, já už nemůžu,“ vysypala jsem ze sebe bezmyšlenkovitě a opřela se o strom, abych se vydýchala. Ať si běží, kam chce, já jsem už totálně K.O. Zhluboka jsem dýchala a nabírala trochu sil. „Nezastavuj, tady není bezpečno,“ ozvalo se mi v zádech a já úlekem nadskočila. Otočila se a on stál za mnou. Na tváři mu hrál pobavený úšklebek, ale přesto to myslel vážně. „Jak si to udělal?“ vyvalila jsem na něho oči a uvědomila si, jak asi teď musím vypadat hloupě. „Musíme jít,“ ukončil krátký rozhovor a vybídl mě, abychom pokračovali. Potom ale začichal a zamračil se. „Musíš se převlíknout,“ rozhodl a vytáhl z pod pláště nějakou starou obnošenou halenu. Úplně stejnou jako nosili ti chudáci z pláně. Určitě někomu z nich patřila. „Cože?“ zděsila jsem si při představě, že si vezmu na sebe oblečení po nějaké mrtvole. „Tak na to zapomeň,“ a odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Chytil mě za loket. Ne silně, ale ani ne jemně a jeho výraz byl tvrdý. „Já se tě neptám. Buď si to vezmeš, nebo si tu zůstaň sama. Jsi cítit krví, je to nebezpečný.“ Přikývla jsem a rychle udělala, co chtěl. Otočila se zády a hodila ne sebe ten starý hadr, který nevoněl a navíc dost kousal. Moje triko zahrabal pod listí a pokračovali jsme v cestě. Trochu zpomalil a držel se u mě. Pod pláštěm se mu rýsovalo celkem propracované štíhlé tělo. Není divu, jestli tady žije dlouho a pohybuje se jako tarzan křížený s batmanem. Doufám, že doma nemá nějaké ochočené opice! Nic proti zvířatům, ale jsem prostě městský typ. Raději si na ně zajdu do ZOO. Mezi stromy se začalo šeřit a vzduch se znatelně ochladil. Jestli pudem ještě chvíli, tak někde padnu a umrznu. Teď jsem si uvědomila, že vlastně nemám nic na sebe, jen džíny, které, jak jsem zjistila, mají díru na stehně a tu zatracenou halenu bez rukávu a na mě dost velikým výstřihem. Asi sem moc nezapadám. A kde vlastně jsem? Mám tolik otázek a zatím jen jdeme a jdeme. A co moje vlasy? Asi je mám rozcuchaný a budu mít špinavý obličej. Ach jo! To je fakt pech. Netrvalo dlouho a padla taková tma, že jsem si neviděla na špičku nosu. Nechápu, jak se může tak bezproblémově pohybovat. Ten má snad noční vidění nebo co. A za celou dobu nic neřekl. Prodírala jsem se zrovna nějakým křovím, když jsem uslyšela děsivý skřek. Bylo to určitě dost daleko, ale přesto byl tak pronikavý, až mi to rvalo uši. V tu chvíli jsem nedokázala udělat ani krok. Mám totiž tu ohromnou vlastnost, že jakmile se něčeho vážně leknu, nedám se na útěk, jako většina rozumných lidí, nýbrž zůstanu stát jako ochromená a čekám na konec. Je to fakt nevýhodný, ale ještě jsem to nikdy nedokázala přemoci. Prostě stojím jako přibitá a nemůžu ani jít ani křičet. Fakt bezva kombinace! Zase se to ozvalo, ale tentokrát to bylo ještě z větší dálky. Trošku jsem se uklidnila a ani se nesnažila představit, čemu ten skřípavý pronikavý tón může patřit. Už mě byla taková zima, že mě musely zuby drkotat nahlas. Udělala jsem několik, podle mě celkem opatrných a tichých kroků a narazila přímo do něho. Stál tiše a poslouchal. Potom se otočil ke mně a já na čele ucítila jeho teplý dech. „Chvíli tu počkej, utáboříme se,“ zašeptal a doslova zmizel. Což nebylo v té tmě tak těžké, ale já myslím, že by se mu to stejně povedlo i ve dne. Ruce jsem tiskla k sobě a alespoň přešlapovala na místě. Zima mi ale byla pořád větší. Taky se mi chtělo čůrat, ale copak jsem mohla? Vůbec nevím, kde jsem, ani kde je on a neumím si představit větší trapas, než kdybych si odskočila kousek vedle a znehodnotila jsem mu botu! Utáboříme – to se lehko řekne, ale copak to jde v téhle zimě spát? To mě připomnělo, že mám hlad. Vybavil se mě rohlík, který skončil vedle odpadkového koše. I ten by mi stačil. Doufám, že mě nenechá o hladu anebo mě nebude nutit jíst nějaké brouky, červy či jiné výživné věci bohaté na proteiny. Kousek ode mě jsem zahlédla problikávající světlo. Byl to oheň, vlastně čtyři ohně. Ohniště pěkně rozvrstvené do kruhu. „Půjdem?“ ozval se u mě. Jak se sem zase tak tiše dostal? Ani jsem se nezmohla na odpověď. Plápolající plameny mě k sobě lákaly jako mucholapka hmyz. Teplo, které z nich vycházelo, laskalo každý pór prochladlé kůže. „To je příjemné,“ zahuhlala jsem. „A kde budeme spát?“ zeptala jsem se. „Tady,“ ukázal na poskládané větve a listí vprostřed kruhu. „Tady?“ nevěřila jsem. „A co když bude pršet? Nebo tu budou nějaký nebezpeční tvorové?“ „Nebude, nikdy tu neprší. A o ostatní se postará oheň nebo já,“ řekl přívětivě. Ještě jednou jsem se podívala na novou provizorní postel a povzdechla si. No nic. Z cukru nejsem, abych se rozpustila a žádná princezna na hrášku také ne. Nohy mám tak bolavé, že mi je vcelku jedno, kde budu. Snad ještě nikdy jsem takhle dlouho nešla. „Stejně cítím ve vzduchu vodu,“ podotkla jsem a ulehla na zem. Koutky úst se mu rozšířily v úsměv a ve zdravé tváři se objevil ďolíček. Víc si nepamatuji, usnula jsem dřív, než jsem se zeptala na jeho jméno. Probudila mě hrozná zima. Tak strašná jako při zimnici. Všude byla ještě tma, jen oheň si stále vesele plápolal, jako by se nechumelilo. Ono se taky nechumelilo, jen jsem promrzla na kost. Rozhlédla jsem se a on seděl vedle a držel stráž. „Je mi straaa-ššš-nná zzzii-mmma,“ vykoktala jsem ze sebe. „Já tu nic nemám, ale můžu tě zahřát, jestli chceš. Lidské teplo je to jediný, co ti můžu nabídnout.“ Otevřela jsem pusu a hlavou se mi honily různé myšlenky. To si pište! To teda byl ručník hozený do ringu, ale já ještě nějak nejsem na nějaké takové návrhy jako připravená. Tak tam jen tak ležím, klepou se mi i vlasy na hlavě, fantazie mi pracuje na celé obrátky a on se klidně zvedne a přijde si ke mně. Nebyla jsem si jistá, jestli husí kůže, co se mi pyšnila na rukách a odhaleném výstřihu je opravdu ze zimy nebo z této situace. „Já…,“ začala jsem pomalu a konečně zavřela pusu, kterou jsem měla celou dobu dokořán. „Nic tím nemyslím, jen si ke mně přilehneš,“ dokončil vše za mě. „Funguje to výborně, lepší než kamna.“ Lehl si vedle a čekal, až se k němu zády přitisknu. Paží mě ještě objal a já ležela v jeho náručí. Měl pravdu. Lepší, než pod peřinou. Vítala jsem teplo, které se pomalu rozlévalo do celého těla. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ještě, když už jsme leželi, jak lžičky v příborníku. „Nik, celým jménem Dominik. Ale tady mi říkají „Zulu ap verte“, znamená to něco jako ten, který má nohy šelmy.“ „Takže tichošlápek,“ poznamenala jsem. „To teda sedí.“ „Tichošlápek, to by mě nenapadlo. Dobrý,“ pobaveně přitakal. „Já jsem Klára, jenom Klára,“ stačila jsem ještě říct, než mě opět polapily osidla spánku.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

kulkul	08.07.2011, 11:46:54

Tahle postava v kápi už je lepší, živější, bohužel ale jsi kvůli tomu musela odcestovat mimo realitu, kde je všechno možné, žádná práce a vznikne regionální celestýnské proroctví. To není k ničemu a máš tam i hrubky. Ale pokud to ještě není hotové, tak nezapomeň na ten výchozí mravní problém vztahu mezi holkami, který jsi tak povrchně jednostraně podala v prologu. TOHLE je slušné téma, zkus se na to zaměřit a k tomu vrátit. Provázat to případně s těmi mimozemštany.


ze dne 08.07.2011, 14:18:56
Radmila Kalousková: Díky za komentář. Popravdě jsem v prologu vůbec neřešila vztah mezi holkama, vše je to o hlavní hrdince a jejích pocitech a tudíž se to týkalo jen a jen jí. Možná to zní povrchně a to i to, že jsem ty holky použila jen jako důvod, proč se dostala do jiného světa, ale myslím jen, že pro tenhle můj příběh tam pro ně není dost místa. Chci tím říci, že není důležité, že blondýnka, která má nadváhu si to tím kompenzuje, zrzka má problémy s matkou a ta třetí prostě jen nechce být sama šikanovaná, tak se přidala k ostatním, když ji vzaly na milost. Měla jsem v plánu se o vše jen otřít i o vztah dcera a nešťastný otec, protože každý si sám může domyslet, co za tím stojí. Důležitý má být ona druhá rovina příběhu, která pomůže hlavní hrdince postavit se nakonci problémům v reálném životě, ať už se to týká oněh holek nebo otce či čehokoli, co ji teprve bude v životě čekat. Škoda, že to tak zatím pro tebe nevyznělo, ale každý třeba operuje na jiné vlně. Možná máš pravdu a vážně to není z toho zřejmé. Nevím. Zkusím se nad tím zamyslet. Díky za zastavení a hrubky tam určo budou. Můj "kontrolor" je v Chorvatsku a já jsem vždy tak soustředěná na text, že je prostě nevidím! Budu se snažit víc. :-) RK

Šíma	07.07.2011, 12:00:11

Zdravím. Zvědavost mi nedala, abych se na text hned nevrhl... Tedy nepodíval. Líbí se mi, že Tvé hrdince zůstaly "všechny člověčí vlastnosti" a nechová se jako "proměněná bytost v jiném světě" (prostě, že se nestala hned "supermankou")! Hihihi... Ono probuzení na bitevním poli (přestože se zdá, že již bylo "po všem") je příjemným zpestřením. (Už jsem několik podobných příběhů - se stejný schématem - četl a povětšinou se hrdinové prostě probudili někde v lese - prostě stranou od všeho dění - a začali pomalu zkoumat nový svět, Ty jsi hrdinku hodila do víru událostí a nechala ji rovnou zachránit bytostí podobné mladíkovi.) Když jsme zatím u první postavy z "jiného světa", nejdřív jsem myslel, že jde o kouzelníka, nejspíš bude stopařem a lovcem (nebo tak něco, třeba i válečníkem). Prostě jsi nechala své čtenáře na pochybách, taky nemusí vědět hned všechno. (další malé bezvýznamné plus) Trochu zvrhlá otázka: "Překonala Klára svůj stud?" Napadá mě, že běžné "lidské potřeby" jsou v příbězích povětšinou opomíjeny (lidé sice třeba jí a pijí, ale nevytrácejí se "do přírody", aby ulevili svému tělu). Když jsme ještě u toho studu, musel jsem se pousmát, jak zareagovala, když jí mladík nabídl, že ji zahřeje svým vlastním tělem! ;-) Prostě, zatím vypadá příběh reálně (i ve fantasy prostředí). Čtenář se může dozvědět, že se ocitla na jakési pláni okraji lesa (?) ve světě, kterému vévodí dvě slunce. Svět bude nejspíš podobný středověké době (v naší historii). Bude plný lidských (či jiných bytostí) včetně zvěře. Uvidíme, jakou roli Klára zaujme. Textík se mi zdá být čtivý, občas může čtenář najít nějaký ten překlep, nebo chybějící čárku. Postavy jednají uvěřitelně (jak moc byl onen mladík překvapený, to víš jen Ty sama, když našel Kláru na zemi pod mrtvým tělem). Příběh je teprve na začátku, takže na písmenka a slova nehleď a jeho délky se nelekej! Máš minimálně jednoho čtenáře! ;-)


ze dne 07.07.2011, 12:20:06
Radmila Kalousková: AHojky a velké díky za tu rychlou reakci i za to, že mám toho svého oblíbeného čtenáře a samo i pisatele na své straně. Upřímně jsem z toho měla a stále mám trošku strach. Snad se to tedy bude s mými hrdiny vyvíjet stále dobře. Mám ráda, když si fantasy příběhy nechávají hodně reality, než když je to jak se říká přitažené za vlasy. No, asi ten stud překonala, i když jsem se k tomu už nevrátila. Trošku mi to vrtalo hlavou, jak s tím naložit, ale nechala jsem to tak nějak vyšumět. Zdálo se mi to lepší. Popravdě nevím, jak bych se zachovala já, co se týče té druhé lidské potřeby. Dostat takový návrh v cizí zemi od cizího chlapa se zimou na krku!!! Ještě, že to byl takový gentleman. No, raději to nechám na hrdince, ať se s tím popere sama. Je jí přeci jen šestnáct, to není moc, i když na tuhle dnešní dobu... Ještě jednou díky a zatím RK