obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915354 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39482 příspěvků, 5738 autorů a 390300 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Záležitost s duchem Kapitola 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Záležitost s Duchem
 autor Maria M publikováno: 08.07.2011, 14:52  
První Kapitola téhle knihy podle mě není zas tak moc záživná(v tom smyslu, že se tam neděje nic nadpřirozeného):D, ale slibuji, že pokračování bude o hodně lepší. Snad se to někomu zalíbí:)
 

Stála jsem před velkým starým domem. Byl starý a taky velmi zachovalý. Tyčil se nade mnou, měl takový tajemný nádech. Ale nebyl ošklivý, jak bývají takové starodávné. Měl červené cihlové základy a byl dvoupatrový. Měl hnědé dřevěné, těžké vchodové dveře. Dokonce měly železné klepadlo. Ohlédla jsem se kolem. U nohou mi stály kufry, ale neměla jsem odvahu se pohnout. Věděla jsem, že je ten dům starý, ale tohle jsem nečekala. Kdyby mě tu aspoň někdo čekal. Jen příbuzní, které neznám. Proč jsem sem musela jet? Ano já to vím. Protože mi už nikdo jiný nezůstal. Moji rodiče mi umřeli, už když mi bylo pouhých pět let. A před měsícem moje babička, u které jsem bydlela. Ucítila jsem pálení slz v očích a rychle jsem je zahnala. Měla jsem ji moc ráda, byla pro mě vším. Mohla jsem si tedy zvolit mezi dětským domovem, nebo stěhováním ke vzdáleným příbuzných. Rozhodla jsem se, že když mám být za nějakou dobu plnoletá, že tu změnu prostředí a lidí podstoupím. Stejnak jsem potřebovala, vypadnou a pročistit si hlavu. Ve skrytu duše jsem doufala, že to tu bude dobré. Ale bála jsem se. Bála jsem se neskutečně. Byla jsem zvyklá na maloměsto. Pocházela jsem z Michiganu z malého města Alpena, které bylo u jezera. A teď stojím v Los Angeles, před tímhle strach nahánějícím domem. Vypadal strašidelně, ale já jsem se zatím ještě nebála. Byla jsem unavená ze zdlouhavé cesty. Jelikož jsem se musela trmácet vlakem a pak ještě autobusem, protože na letenku jsem neměla.
Konečně jsem sebrala všechnu odvahu, která ve mně byla. Vzala těžké kufry do rukou a vystoupila po kamenných schodech ke dveřím. Tam jsem chvíli váhala, jestli mám zaťukat, nebo zabouchat tím klepadlem. Pak jsem našla tlačítko, které vypadalo jako zvonek, tak jsem to zkusila. Ze vnitř se ozvalo zabimbání. Dlouho se nic nedělo, už jsem chtěla znovu zazvonit. Když jsem uslyšela klapot bot. Najednou se otevřely dřevěné dveře a v nich stála mladá paní. Byla vysoká, elegantní a na první pohled přísná. Ale v očích jsem rozeznala úsměv. To mě trochu uklidnilo. Chvíli na mě nechápavě zírala a pak jí svitlo. Ukázala mi bílé zuby v širokém úsměvu, teď vypadala hodně přívětivě.
„Ty musíš být Chelsea.“ Řekla. Rozpřáhla ruce a vřele mě přivítala. Byla jsem z toho trochu vyvedená z míry. Přece jenom tu osobu vidím poprvé v životě.
„Dobrý den.“ Řekla jsem prostě, když mě pustila ze svého objetí.
„Ale no tak, nech těch formálností, jsem přece tvoje teta, vzdálená ale přece. Jsem Elen.“ Představila se mi. Váhavě jsem se na ni usmála.
„Tak pojď dovnitř, už tu na tebe čekáme. Určitě jsi unavená, po tak dlouhé cestě. Až z Michiganu že?“ chytila mě za ruku a zatáhla do domu. Hned jak jsem přešla práh. Pustila se do mě a zima. Zachvátil mě tak divný pocit, že to nedokážu ani popsat. Mírně jsem zalapala po dechu, nemohla jsem se tomu ubránit. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ocitla jsem se v honosně vypadající vstupní hale. Na stěnách visely pozlacené svícny, na chvíli jsem se lekla. Pak jsem si všimla, že jsou tu i normální světla. Nebudu tu bez elektriky. Následovala jsem Elen po dřevěné podlaze do místnosti kousek od vchodových dveří. Byl to salónek, zařízen asi ve stejném stylu jako když byl dům postaven. Na oknech vysely těžké červené závěsy. Lenoška, podnožky a křesílka byla zařízená ve stejné barvě. Dokonce tu byl i krb, ve kterém plápolal oheň. Divné, přesto celkovou teplost téhle místnosti, mám husí kůži a nejradši bych se zabalila do nějakého kabátu, jaká mi byla zima. Zastavila jsem se na prahu salónu. U okna stál starý pán. Měl ohnutý hřbet a nevědomě se usmíval. Tázavě jsem se otočila na tetu Elenu.
„To je můj otec, je nahluchlý a už senilní. Ale je moc hodný. Tati pojď sem, tohle je tvoje příbuzná, Chelsea, pojď se s ní pozdravit.“ Promluvila na něj vlídně. Došla k němu a usadila ho na kolečkové křeslo a dovezla ho ke mně. Děda na mě upíral skelný pohled a pořád se usmíval.
„Dobrý den dědečku.“ Taky jsem se na něj usmála a podávala mu ruku. Ale on nic neudělala tak jsem ho trochu ostýchavě pohladila po rameni.
„Teď se tu, když tak rozhlédni a já zatím odvezu otce do domova. Hned jsem zpátky. Ubytuj se, je tu jeden otevřený pokoj v druhém patře. Buď tu jak doma.“ Řekla a pak se vytratila. No to bylo rychlé. Udělala jsem, jak řekla a vyšla z místnosti, naproti byl vstup do kuchyně, jak jsem zjistila. Všechno to bylo jako z nějaké, staré doby, ale renovované. Vypadalo to, že budu bydlet v muzeu.
Vyšla jsem po rovných schodech do druhého poschodí. Šla jsem pomalu chodbou. Musela jsem se zastavit, protože jsem za sebou slyšela šustot. Leknutím jsem skoro nadskočila. Otočila jsem se, ale nikoho jsem v šeru chodby neviděla.
„Elen?“ řekla jsem přiškrceným hlasem. Nikdo se neozval. Tak jsem pokračovala dál. Asi mám divoké představy. Našla jsem pokoj, který měl být bezpochyby můj, a začala s vybalováním. V mém pokoji byla velká masivní postel se sloupky a nebesy. To mi zvedlo náladu, protože ta postem byla neuvěřitelně obrovská, to bude spaní. Měla jsem tu taky komodu, lenošku a červený koberec se střapci. Pokoj vypadal celkem hezky a útulně. Když jsem měla hotovo tak jsem se úlevně položila na lenošku. Znovu jsem pocítila náhlý chlad a celá se zachvěla. Slyšela jsem svůj přerývavý dech, najednou z dálky. Co se to děje? Zeptala jsem se sama sebe v duchu. Zírala jsem tupě do stropu a poslouchala ticho, které se neslo celým domem. Lekala jsem se při sebemenším zvuku. Každou chvíli jsem čekala, že se něco neuvěřitelného stane.
„Chelsea!“ Zvolala Elen. Otočila jsem hlavu a uviděla ji na prahu mého nového pokoje
„Ano teto Elen?“ zvedla jsem se.
„Za chvíli bude večeře a tady ti dám doporučení na školu. Je to kousek odtud. Ráno tě tam dovezu.“ Řekla. Oddychla jsem, že už je tu a pak jsem ji následovala do kuchyně, abych jí pomohla.
Při večeři jsem zjistila, že teta je velmi hovorná. Vyptávala se mě na vše, co jsem dělala doma a jaká byla babička. Skoro jsem se nenajedla, protože jsem musela pořád odpovídat. Ale nevadilo mi to. Její povídání prolomilo rozpačité ledy. Cítila jsem se tu o trochu lépe, ale jen když jsem nebyla sama. Poté, co jsem se odebrala do koupelny, mimochodem velmi hezké. Málem jsem zase propadla panice. Přemýšlela jsem nad zítřkem. Bála jsem se té nové školy. V minulém domově jsem měla pár kamarádů a doufala jsem, že tady taky nějaké najdu. Udělala jsem běžnou hygienu a pak se rychle vrátila do pokoje. Elena už měla zhasnuto, viděla jsem to, protože její byl na konci chodby a měla pootevřeno. Snažila jsem se nedělat žádný hluk. Zapadla jsem do postele a k mému překvapení se probudila bez žádných divných věcí až ráno.
Probudilo mě klepání na dveře.
„Chelsea? Vstávej, odvezu tě do školy.“ Uslyšela jsem Elenin hlas. Tak jsem se vyškrábala z peřin a šla se obléct. Vzala jsem si jen sukni a tričko. Protože tady bylo o poznání tepleji než v Michiganu.
Elen oplývala samými povzbuzujícími slovy a úsměvy. Já jsem se taky usmívala, ale nemohlo to vypadat moc přesvědčivě. Cestou jsem si zapamatovala, přesně kudy jsme jely, protože ze školy půjdu sama. Elen má práci, dělá na recepci v nějaké nemocnici. Asi mi říkala v jaké, ale nevnímala jsem ji. Svěřila mi klíče od domu, abych se tam měla jak dostat. I když mě představa, že půjdu do úplně prázdného domu, mě nijak nenadchla.
„Tak ahoj.“ Zamumlala jsem, když jsem vystupovala z auta.
„Užij si to zlatíčko a neboj se.“ Řekla a zamávala. Oddychla jsem si, když odjela, mohla jsem shodit ten křečovitý úsměv. Otočila jsem se k budově školy. Vypadala jako z nějakého filmu. Kolem se hromadilo tolik mladých lidí, že jsem si připadala jako v muzikálu ze střední, se vším tím štěbetáním. Konečně jsem se odhodlala a pokračovala v chůzi, abych se dostala, přes ten dav dovnitř. Snažila jsem se chovat nenápadně. A celkem mi to šlo. Nikdo si mě nevšímal. Došla jsem do sekretariátu, kde mi ukázali, kam mám jít, abych našla svoji skříňku. Tak jsem se prodírala zaplněnýma chodbami. Svoji skříňku jsem našla během chvíle. O ni se ale bohužel opírala nějaká holka a nevěnovala mi pozornost. Odkašlala jsem si. Lenivě zvedla zrak. Sjela mě pohledem, ale ani se nehnula.
„Mohla bys prosím tě jít někam jinam, ráda bych se dostala do skříňky.“ Držela jsem se, abych nevybuchla vzteky. Nesnášela jsem tyhle typy holek.
„Neotravuj.“ Prskla a dál si prohlížela své rudě nalakované nehty. Už to ve mně začínalo vřít. Najednou se odlepila od skříně, ďábelsky se usmála a pak do mě takovým způsobem strčila, že jsem se bez mrknutí oka ocitla rozmázlá na zemi. Než jsem se vzpamatovala, už byla fuč. Málem jsem samou bezmocností zlostně roztřásla.
„Nechceš pomoct?“ Zvedla jsem hlavu. Nade mnou se tyčil vysoký světlovlasý kluk. Natahoval ke mně ruku. Po chvíli váhání jsem se nechala vytáhnout na nohy.
„Díky. Máte tady ve škole moc milé lidi.“ Pronesla jsem s nádechem sarkasmu.
„To byla Melanie. Z ní si nic nedělej, ta se jinak chovat neumí. Ale já jsem Christopher, říkej mi Chris. A jsem příkladem naprosto normálního kluka.“ Povzbudivě se na mě zazubil, tak jsem mu to oplatila.
„Já jsem Chelsea. Příklad naprosto rozzuřené nové studentky.“ Představila jsem se mu. Přitom jsem se dobývala do útrob své skříňky.
„Říkal jsem si, že jsem, tě tu ještě neviděl. Tak budeš chodit ke mně do třídy.“ Pořád se usmíval. Že ho z toho nebolí pusa. Jinak ale vypadal normálně. Teď jsem si všimla, že měl na nose černé dioptrické brýle. Vypadal celkem hezky.
„Christophere Andersene. Jsi synem smrti.“ Vykřikla nějaká holka. Viděla jsem ji přes rameno Chrise. Ten když to uslyšel. Zatvářil se vylekaně. Rychlostí blesku skočil za mě. Schoval se mi za záda, vykukovaly mu jen oči za mým ramenem. Já jsem to nestíhala sledovat.
„Liz, Lizzie..., tak vyslechni mě.“ Řekl Chris, ale pořád se schovával.
„Ty zbabělče. Moc se omlouvám, ale ten člověk, co se za tebou schovává je moje oběť.“ Usmála se na mě sladce a pak se vražedně zadívala za moje rameno. Ta omluva asi patřila mě, usoudila jsem. Natáhla jsem k ní ruku.
„Jsem Chelsea. Snad to nebude tak hrozný, soudě podle tvého vražedného pohledu, musel udělat něco protizákonného.“ Řekla jsem.
„Zabiju ho a to bude teprve protizákonné. Mimochodem jsem Lizz. Omlouvám se, že jsem tak nezdvořilá.“ Znovu se na mě usmála. Brala jsem to od ní. Chris nepochybně provedl něco hrozného. Asi mi četla myšlenky, protože mi to okamžitě vyslepičila.
„Je to zbabělec a nic nedotáhne do konce. Řešit problémy, ani náhodou, stačí před nimi utéct. Víš co? On mě včera políbil na jednom večírku a pak si utekl. Bez jediného slova! Co jsou tohle za způsoby?“ Musela jsem se v duchu smát. Tahle holka se mi líbí. Lizz si založila ruce na hrudi a vyčkávavě poklepávala nohou.
Konečně Chris vystoupil zpoza mých zad a postavil se Lizz čelem.
„Prosím o odpuštění, svěď to na jízdu pod vlivem alkoholu. Zdrhnul jsem, protože jsem nechtěl zkazit naše kamarádství.“ Nevinně na ní zamrkal. Připadalo mi, jakoby to měl naučené z nějaké knih. Nicméně Lizz sklaplo. Přemýšlivě si ho prohlížela, pak pokrčila rameny.
„Dobře smazáno.“ Řekla jen. Pak se otočila ke mně a vyzvala mě, ať se k nim připojím, že půjdeme společně do třídy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to seběhlo tak rychle, ale našla jsem je, řekla jsem si. Oba se mi jako kamarádi zalíbili. Asi i já jim. Protože si mě vzali pod svoje ochranná křídla. Všechno mi vysvětlili. Všichni profesoři na škole měli přezdívky. Sedla jsem si vedle Lizz. A za námi seděl Chris a sám. Byla to povedená dvojka. Nevím, jak to vypadalo před mým příchodem, ale ti dva se teď pořád popichovali. Vypadali jako pár, ale asi to tak nebylo. Chris se asi bál nějakého závazku. No dál jsem to radši nerozebírala, mm dost času na rozpitvávání jejich složitého vztahu. První den ve škole nebyl tak špatný, jak jsem si myslela, že bude. Vyvedl se.
„A kde bydlíš Chels.“ Zeptala se mně Liz, když jsme šli ze školy. Oba mě doprovázeli, domov měli cestou. „Ne, že bych tě chtěla špehovat.“ Dodala rychle. Rozesmálo mě to.
„Kousek tady, je to takový starý, velký a divný dům. Vypadá, jako vystřižený z nějakého hororu“ Popsala jsem ho, trochu neohrabaně. Předtím jsem jim vyprávěla, že jsem odjinud. A taky proč jsem sem přijela.
„Já asi vím, jaký myslíš, ten mi nahání hrůzu.“ Zděsila se. No a co mám říkat já, když v něm bydlím..
„Tobě nahání hrůzu všechno Liz.“ Smál se Chris. Liz mu uštědřila ránu do ramene.
„Náhodou je opravdu děsivý, vás tam jednou vezmu na exkurzi.“ Pohrozila jsem. Pak jsme změnily téma Naše cesty se za chvíli rozdělily a já se rozloučila. Šla jsem co nejpomaleji a přemýšlela. Asi to tady bude dobré, možná i víc než to. Teď mi bylo nevýslovně skvěle. Oba dva byli strašně milí, vtipní a přesně takový jak jsem si přátele představovala. Přežiju to tady.
A nebo taky ne. V duchu jsem zasténala, když jsem stanula u paty schodů, mého nového bydliště. Rozklepal jsem se, rázem se ztratila ta hezká nálada a vystřídaly ji chmurné myšlenky. Zamračila jsem se a plná odhodlání vrazila do domu. Slyšela jsem hlasité tikání hodin. A pak bimbání. Nevšimla jsem si, že by tu byly nějaké takové. Zděsila jsem se. Pak jsem zůstala stát, protože jsem slyšela kroky z druhého patra. To není možné. Elena říkala, že přijde až večer. A bylo teprve kolem druhé. Co kdybych to ignorovala, třeba to přestane. Odešla jsem do kuchyně a pokusila se dostat něco do protestujícího žaludku. Ale ze shora se pořád ozývalo klepání podpatků. Přece nejsem taková bábovka. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a vykročila nahoru po schodech. Když jsem se dostala skoro až nahoru, tak to tam nevypadalo až tak děsivě, jako včera večer, když všude byly stíny. Teď sem proudily sluneční paprsky oknem na konci chodby. Žádné další zvuky už jsem neslyšela. Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se nenadělat žádný hluk. Vyšla jsem zbytek schodů až nahoru a s tlukoucím srdcem jsem se zastavila uprostřed chodby. Bála jsem se pohnout. Protože jsem za sebou ucítila pohyb. Co když je tu nějaký zloděj? Najednou mnou ale projela takový chlad, až mi naskočila husí kůže. Bála jsem se otočit, ale zvědavost mi nedala a pomalu jsem se obrátila. Pak jsem zůstalas naprosto ztuhlá hrůzou a údivem stát. Slyšela jsem bušení svého srdce ve spáncích. S doširoka otevřenýma očima jsem zírala před sebe.
Stál tam muž. To by nebylo tak divné, ale on se celý třpytil a hlavně, bylo skrze něj vidět. Byl bledý jako stěna, možná ještě víc, spíš bych měla říct průsvitný. On tam taky stál a s nelíčením ohromení na mě civěl. Několikrát otočil hlavou, aby se rozhlédl a ujistil, že se nedívám na někoho jiného. Ale i kdyby tam někdo stál, nezajímalo by mě to, nedokázala jsem od něj odtrhnout zraky. Musím blouznit. Přece mi nepřeskočilo! Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu tak tam už nebude. Rozhodnutá, že si půjdu neprodleně lehnout. Určitě jsem jen velmi přetažená. A už nevím, co vidím. Jsem strašný strašpytel. Otevřela jsem oči, ale on tam pořád byl. Jak dlouho jsem tu stála, netuší. Ale on se najednou rozhodl, že se pohne, cože mě utvrdilo v tom, že je to živý, nebo něco na ten způsob. Bože jak tomu mám říct. Automaticky jsem zvedla ruku, nevím, jestli kvůli tomu, abych ho zarazila v dalším pohybu, nebo jednoduše proto, abych se ho dotkla, každopádně pak jsem ji polekaně dala zpět. Dělalo se mi mdlo. Když ke mně udělal rozhodný krok, myslím, že se o mě pokoušel infarkt a pak byla najednou tma.


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Solitaire 14.07.2011, 14:10:58 Odpovědět 
   Ahojky, příběh je vcelku pěkný, mám ráda duchařinu :-)... jen by si text zasloužil trošku víc pozornosti, je škoda, když oči při čtení škobrtají o zbytečné nesrovnalosti, jako již zmíněná absence čárek, či jejich přítomnost na nesprávných místech (také s tím mám problém), překlepy apod. Také mě praštila do očí formulace „Divné, přesto celkovou teplost téhle místnosti, mám husí kůži ...", nebylo by lepší „přes celkovou teplotu místnosti"?
A ještě něco: pokud první věta v souvětí začíná slovem „když", za čárkou by nemělo následovat „tak"... na tomhle na naší základce dost bazírovali :-)
Tak, doufám, že jsem tě moc nenaštvala, ale jsou to všechno věci, které se dají bez problémů vychytat. Vypravěčský potenciál ti bezesporu neschází a to je to hlavní :-)
 Šíma 08.07.2011, 14:46:01 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Že příběh neděsí? No, nejspíš záleží na tom, jak jsi jej chtěla svým čtenářům podat, nebo jak se celek vyvinul (občas si naše příběhy s námi autory dělají co chtějí - navzdory naší snaze dodržet původní záměr a námět - a vyjde z nich docela něco jiného). Nakonec má tento textík své kladné i záporné stránky. Přiznám se, že se mi hodně líbil konec této části - jako taková třešnička na dortu.

Ale zpět k této části. Čtení pro náctileté? Takové normální dobrodružství mladé dívky při změně bydliště - nový dům, nová škola, noví přátelé (a s tím spojená nejistota a strach: Jak mě vezme teta? Bude s mi tam líbit? Najdu si ve škole nové kamarády? Nebude z toho všeho nakonec horor?). Někdo může tento životní předěl jen tak přejít, jiný může zažívat pěkný stres. Ano, zatím se sice dohromady (až na ten závěr) nic nedělo, avšak čtenáři budou alespoň v obraze. Ono první části bývají povětšinou seznamovací, málokterý autor hází své čtenáře rovnou do děje (ať si plavou, jak umějí).

Po stylistické stránce... Pozor na opakování slůvek. Všiml jsem si toho zejména na začátku této části, když jsi popisovala ten starý dům (viz starý, měl, byl, svojí skříňku, apod.). Ono to nevypadá moc hezky, když se ve větách, nebo souvětích za sebou opakuji jednotlivá slůvka (jako kdyby autor(ka) nemohl(a) přijít na jiné slůvko s podobným významem - myšleno všeobecně). Když se to vezme kolem a kolem, svět se kvůli tomu nezboří.

Chtělo by to ještě dobudovat atmosféru. Text mi připadá trochu takový popisný, přestože jsou v něm i dialogy. Ovšem nemůžu říci, že je vyloženě špatný, spíš má takovou tu "klesavě-stoupavou" tendenci (jako na horské dráze - ovšem s mírnějšími oblouky)! Místy je text opravdu dobrý (viz první školní den, či setkání s duchem), jinde by si zasloužil ještě trochu více péče (Proč si se svým textem více nepohrát, nepomazlit se s ním?). ;-)

Některé věty bych ještě dopiloval, jejich význam je takový všelijaký a může čtenáře pěkně zmást:

- Pustila se do mě a zima. - (ono "a" je zřejmě nadbytečné)

- Na stěnách visely pozlacené svícny, na chvíli jsem se lekla. - (leknout se můžeme právě v tomto okamžiku, bát se můžeme delší dobu)

- Zapadla jsem do postele a k mému překvapení se probudila bez žádných divných věcí až ráno. - (bez žádných divných věcí? - zvuků?)

Chybějící čárky ve větách a souvětích mohou také brzdit při čtení:

- Ano já to vím. - Ano, já to vím.

- Dlouho se nic nedělo, už jsem chtěla znovu zazvonit. Když jsem uslyšela klapot bot. - (spojil bych toto souvětí s větou za ním, vypadá to na dvě hlavní věty a jednu vedlejší) - Dlouho se nic nedělo, už jsem chtěla znovu zazvonit, když jsem uslyšela klapot bot.

- Tati pojď sem, tohle je tvoje příbuzná ... - Tati, pojď sem, tohle je tvoje příbuzná ... (oslovení a zvolání - chybí čárka)

- Dobrý den dědečku. - Dobrý den, dědečku. (i zde bych vložil čárku před oslovení)

- Když jsem měla hotovo tak jsem se úlevně položila na lenošku. - Když jsem měla hotovo, tak jsem se úlevně položila na lenošku. (schází čárka v souvětí, spočítej si slovesa)

Pozor na překlepy:

- Na oknech vysely těžké červené závěsy. - ...visely...

- Lenoška, podnožky a křesílka byla zařízená ve stejné barvě. - ...byly zařízené... (množné číslo)

- No dál jsem to radši nerozebírala, mm dost času na rozpitvávání jejich složitého vztahu. - ...mám dost času...

- „A kde bydlíš Chels.“ Zeptala se mně Liz, když jsme šli ze školy. -- „A kde bydlíš Chels?“ zeptala se mně Liz, když jsme šli ze školy. (na konec přímé řeči bych dal spíše otazník, pokud jde o otázku)

- „Ne, že bych tě chtěla špehovat.“ Dodala rychle. - „Ne, že bych tě chtěla špehovat,“ dodala rychle. (poměrně často používáš na konci přímé řeči tečku a velké písmeno na začátku uvozovací věty, není to vyloženě špatně, ale je dobré využívat na konci přímé řeči i čárku a malé písmenko na začátku uvozovací věty)

- „Kousek tady, je to takový starý, velký a divný dům. Vypadá, jako vystřižený z nějakého hororu“ - (zde znaménko vyloženě chybí)

- Co kdybych to ignorovala, třeba to přestane. - Co kdybych to ignorovala, třeba to přestane? (jde o otázku, kterou si hrdinka položila sama sobě)

Tak... Snad jsem Tě svým komentářem příliš nevyděsil a nezahltil Tvou mysl přehršlí informací. Jsem zvědavý na pokračování, protože potkat ducha, to není jen tak. (Myslím to naprosto vážně, copak asi chce?) Text "useknutý" na "správném místě" (viz otázky bez odpovědí). Jen své čtenáře napínej. Uvidíme, jak si dívka povede...
 ze dne 09.07.2011, 15:26:06  
   Šíma: Děsit? To je to poslední, co bych chtěl! ;-)
 ze dne 09.07.2011, 14:08:32  
   Maria M: Ahoj a děkuji!

Musím uznat, že mě délka tvého komentáře celkem děsila:), ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem se bála. Já se totiž kritiky neuvěřitelně bojím.
Ale děkuji moc za tvoje připomínky a rady, pokusím se jich v dalším pokračování držet
Vím že dělám chyby v interpunkci a překlepech, to je tím, že když začnu psát, tak prostě nasadím tempo a pak zapomínám na opravu.
Ještě jednou děkuji a těším se na další komentáře:)
 ze dne 08.07.2011, 14:47:34  
   Šíma: P.S. Dovolím si ještě maličkou "maličkost": odstavce! Text je víceméně v jednom bloku, bylo by dobré jej rozdělit do více odstavců (například podle aktuálního místa děje a podobně). Mnoho zdaru v další tvorbě! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Flegmatik v mer...
Marek
Tábor - Markýza...
Rebejah
Ecce homo!
pocestný
obr
obr obr obr
obr

(Revoluční rok) 1863 / 13+14
Rebekka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr