obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915696 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39811 příspěvků, 5810 autorů a 392500 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Nespokojený exponát ::

 autor Gustik publikováno: 08.07.2011, 16:51  
Povídka, napsaná jako absolventská práce do školy.
 

Všichni jste se jistě doslechli o onom peru, které se tak zalíbilo naší hlavě státu. Ze dne na den to bylo úplně všude, v novinách, na internetu, dokonce se o tom začaly zpívat písničky. Musím však říct, že jsem nechápal, co je na tom tak skandálního, že někdo ze stolu sebral, byť velmi osobitě a komicky pero, navíc když je to na podobných akcích téměř zvykem. Pak se mi ale dostal do ruky jeden starý výtisk Hospodářských novin, a já se začal o celou věc více zajímat. Nakonec jsem se dopátral místa, kde vše začalo, nebo spíš, kde minulost ožila a zasadila realitě ránu kladivem. Vyslechl jsem pár svědků, napsal si pár poznámek, pak to vše „splácl“ dohromady a vznikl jakýsi výčet, či chcete-li příběh, který vám snad alespoň trochu objasní onu záležitost s perem.
Bylo pondělí dopoledne. V zatuchlé, velmi dlouho nevětrané hospodě na kraji Prahy, honosící se nesmírně originálním názvem „Na Růžku,“ jejímž majitelem byl hospodský s ještě příhodnějším jménem, jež znělo Josef Novák, seděl jen jakýsi abstinující redaktor Hospodářských novin, marně se pokoušející vymáčknout ze sebe před uzávěrkou nějaký článek do své nové rubriky s názvem „Předmět, který hýbe světem,“ a pár much kolem a na pípě, ze které od včerejšího večera nebylo možné čepovat pivo, protože nepřišel žádný z notorických pijanů, díky kterým pan Novák svou hospodu ještě nezavřel. Nebylo divu, v pondělí, a ještě ráno, se nevrtí, a když, tak málo, tedy alespoň tady to tak bylo.
Pan Novák byl tím typickým, obtloustlým hospodským, kterých všude najdete mraky. Vždy nosí tmavší kalhoty, upatlané triko, přes které mají většinou přehozenou ušmudlanou zástěru, páchnou potem a cigaretovým kouřem, málokdy je zastihnete bez neobvykle špinavého hadru, kterým se pokouší utřít a vyleštit vše ve svém dosahu, a nikdo jim neřekne jinak, než Pepo, či Franto, i když se tak vůbec nemusí jmenovat. Nezbytno dodávat, že tento nalévač a roznašeč alkoholu nebyl výjimkou. Právě se pokoušel vyleštit zaprášenou sklenici od piva svým hadrem, používaje jako multifunkční leštidlo vlastních slin, nedbaje všeobecně známého faktu, že špínou sklo nevyčistíš, když se najednou otevřely dveře.
Víte, je zajímavé, jak zvuk dokáže odlišně zapůsobit na lidi v zcela odlišném prostředí, pokud by třeba hospoda byla plná lidí, zabraných do typicky smysluplné konverzace typu: „To já jsem takhle jednou…,“ nebo: „Říkal takhle jeden…,“ a podobně, nevšiml by si hostinský, zabraný do roznášení piv pomalého, cíleně důležitého zavrzání dveří, avšak v tichu, rušeném jen kapáním starého umyvadla a skřípáním redaktorova pera byste zaslechli i trepku ječet. Není tedy divu, že veškerá pozornost pana Nováka, soustředila se jen na vstup do hospůdky. Ve dveřích stál stařeček nepříliš valného vzrůstu, jehož by asi nejlépe vystihovalo slovo „čiperný,“ Měl drobná očka, z nichž přímo jiskřila energie a pozitivita. Na hlavě měl černou buřinku, oděn byl v sako s motýlkem a v černé manšestráky, šité zřejmě na osobu o něco větší, než starý pán byl. Tam, kde končily kalhoty, vyčuhovaly dvě dokonale vyleštěné kožené boty. Důstojnosti vyšňořenému staříkovi dodávaly malé, kulaté brejličky, nasazené na špičce jeho orlího nosu, a frajerská hůlka z tmavšího, leštěného dřeva, zakončená bílou kuličkou, za níž ji děda držel. Na vrásčité tváři mu pohrával úsměv.
V místnosti nastalo, ač se to zdálo nemožné, absolutní ticho, novinář přestal psát a upřel svůj pohled na dědečka, pan Novák učinil přítrž marným pokusům o vyleštění sklenice, a zdálo se, že dokonce i mouchy přestaly bzučet, když vycítily přítomnost něčeho neobvyklého. Nastolené ticho protrhl staříkův hlučný hlas:
„Himlhergotdonrvetrkrucajšelement! Tady jsem už žatračeně ďlouho něbyl, napošled to bylo po tej druhej válce, vědí?“
Hospodskému nezbylo než zakroutit hlavou.
„Herňajs, tak co bude š tím pivem,“ zařval notně rozrušený stařík, a pánovitě si sedl naproti novináři, kterému se málem rozklepaly ruce, o kolenech nemluvě.
„A štůl vám tu drkotá, šynku,“ poznamenal stařík jen tak mimochodem k panu Novákovi, když mu na stůl položil půllitr naplněný dosti podivně vyhlížející zlatavou tekutinu. Dědeček jej zkušeně uchopil, a několika žíznivými loky nádobu vyprázdnil.
„Dáte si ještě, pane,“ zeptal se výčepní, jehož chabý obchodnický instinkt vycítil příležitost.
„Ále né, šynku, já bych pak nědošel domů, rozumějí?“
„Tak dobrá, můžete tu chvíli posedět, než půjdete, ale nejdřív zaplaťte.“
„Čó? Ža takový močky? E, tůdle! Ža mých mladých let bych vám ža takový pívo ještě žvalchoval hřžbet, mladíku,“ odfrkl si stařík.
„No, a jak budete platit,“ zeptal se zmateně pan Novák.
„Čo takhle se všadit, já vám něčo budu vyprávět, a když váš to žaujme, tak vám nič nežaplatím, a pokud še vám to nebude líbit, tak to pivo žacáluju, čo vy na to?“
„Cože,“ zeptal se nechápavě hostinský.
Dědeček mu svou nabídku zopakoval. Výčepní po krátkém, a velmi namáhavém přemýšlení souhlasil, a tak dědeček, který se představil jako Stanislav Ksel, bývalý průvodce v Národním muzeu, začal vyprávět příběh nespokojeného exponátu, který ani tak nebyl nespokojený, jako že spíše ani nebyl exponátem. Je jen dobře, že redaktora vyprávění pana Ksela zaujalo natolik, že o něm napsal článek, bez kterého bych se při svém pátrání sotva obešel. Nakonec jsem se pokusil vám co nejlépe přiblížit stařečkovo vyprávění.
Kdysi dávno, kdy svět byl zatraceně mladý, vládla na naší planetě stará rasa, kterou dnes zveme mimozemšťany. Říkali si Annunakové. Byli nesmírně vyspělými tvory, už tehdy dokázali cestovat vesmírem tak rychle, jako my nedokážeme dodnes. Znali každý kout „naší“ galaxie, dost možná i několika dalších. A tito tvorové stvořili za pomoci prapodivných postupů (jakými bylo například sestavování nové buněčné struktury za pomoci svých vlastních buněk) nového tvora, jímž byl člověk. Annunakové se o své výtvory starali, a postupně je zdokonalovali k obrazu svému. Za jejich pomoci se člověk vyvíjel, učil se uvědomit si sebe samého, dorozumívat se, učil se lépe rozložit váhu na zadní končetiny, vyhledat potravu, využívat nástroje… Byla toho spousta. Annunakové strávili celé tisíce let učením lidí.
Jen jednomu se však lidé nenaučili. Cenit si života. Annunakové se nakonec usadili v dnešní Jižní Americe, kde je uctívali Májové. Tomuto národu také předali mnoho znalostí a prozradili jim datum konce světa, který se má dle nynějšího mayského kalendáře udát na konci pátého věku Slunce, tedy 21.12 2012. Poté vytvořili mocný nástroj s vlastním vědomím, který může činit zlo a stejně i dobro, záleží na člověku, který jej ponese, a rozhodli se opustit svět a navrátit se až přijde konec světa.
Nástroj cestoval dějinami v rukách nejrůznějších géniů, hlupců, diktátorů, králů a jiných existencí, v nejrůznějších podobách, pobízel i ponoukal, našeptával, kazil a pomáhal. Během druhé světové války jej poblíž Berlína našel pan Ksel, a to v podobě starého pera, které následně věnoval muzeu. Poté pero docestovalo až k českému panu prezidentovi. Potom zmizelo. Kde je nyní?
Dědeček domluvil, pokrčil rameny, zvedl, se kývl na pozdrav, a vydal se ke dveřím.
Hospodský na něj zakřičel, že ho to nezaujalo, a dožadoval se peněz, dědeček jen znovu pokrčil rameny. Ale co, takových ještě bude, pomyslel si obtloustlý pan Novák a vrátil se ke své sklenici.

Novinář dopsal větu, uložil své poznámky do brašny, a sebral ze stolu Parkera, své oblíbené pero. Tu se mu v hlavě ozval hlas:
„Ty máš na víc!“
„Já vím,“ odpověděl si a vykročil vstříc osudu.
Tak vznikl nový diktátor, jehož krutost zaplnila svět, a to jen kvůli lidské slabosti.


 celkové hodnocení autora: 84.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Gustik 13.07.2011, 11:40:07 Odpovědět 
   Mnohokrát děkuji, Idaine.
 Idaine 12.07.2011, 14:33:00 Odpovědět 
   Taky zdravím :)
Tvůj výtvor se mi líbil, sice v něm trochu postrádám větší konzistentnost, ale nemůžu soudit jestli je to na škodu nebo naopak. Když jsi ze začátku začal psát čekala jsem, že budeš nějakým vtipným způsobem komentovat onu situaci s panem prezidentem, potom jsem si řekla aha, třeba to bude něco o tom jak ten skandál kolem prezidenta vznikl a nakonec jsem zjistila, že to není ani jedno. :D
Ale myslím, že tohle není vůbec chyba, jen bych tomu dala trošku plynulejší přechody, přišlo mi to moc hop sem, hop tam.
Nejvíc si však cením, podle mně originálního nápadu, za který chválím. :)
 Šíma 08.07.2011, 16:50:00 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Úsměvný příběh (možná fejeton?) o tom, že... O čem vlastně? Celý text obsahuje do sebe vložené tři části. Úvod, pak vyprávění o něčem, co se stalo už hodně dávno, aby i v onom vyprávění byl vložen ještě další text, který pronášel náš hezky šišlající důchodce, který byl zřejmě světa znalý a věděl své. Kdopak byl oním redaktorem? ;-) Snad by bylo lepší (pro přehlednost) rozlišit - třeba i prázdným řádkem - jednotlivé roviny vyprávění. Celý text je v jednom bloku (až na samotný závěr), což sice není takovým hříchem, ale kratší bloky textu se lépe čtou (oči také občas potřebují pauzu). Na kaňky a prasátka (vyložené překlepy a hrubky) jsem nenarazil, či se přede mnou umně skryly. Líbila se mi ona podbízivá reakce toho pera, které svému majiteli našeptávalo, že má na víc, než se (třeba i jemu samotnému) zdálo. Popisy jsou barvité, dialogy nenudí, vložím zde své hodnocení a jdu zase o kus dále! Hezký den a mnoho zdaru v další tvorbě!
 ze dne 09.07.2011, 1:05:32  
   Gustik : Vřele děkuji za přivítání i věcný komentář. Původní text jsem před vložením měl rozřazený na odstavce, nicméně se mi to očividně nějak "spláclo" do této kreatury. Co nejdříve to napravím. Ještě jednou děkuji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Hunold a Elina ...
Ellien
Kořeny
zamilovanka
Kvetoucí
rikitiki
obr
obr obr obr
obr

Zapomenutí
Therion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr