» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2141713

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 1 ::

:: V jiném světě III. kapitola ::

Radmila Kalousková	publikováno: 14.07.2011, 15:01

Klára dál poznává, co sebou "jiný svět" všechno může přinést. Ke všemu s ní trošinku cloumají hormony a doznívá puberta. S tím vším se musí vyrovnat podle svýho. Takže jí držte palce a předem děkuji za každý komentář.
RK


	III. kapitola – Kde to jsem? Když jsem se vzbudila, bylo už světlo. Postavila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo. Ale to, co jsem uviděla, mě trochu rozklepalo kolena. Ježíši! Vždyť jsme tábořili na kraji nějaké skály. Dolu byla tak dvacet metrů hluboká propast, ale to je jen můj ženský odhad, takže bych na to moc nesázela. Prostě to byla strašná hloubka. Věděl to nebo jsme měli štěstí, že jsme tam nezahučeli? Asi to věděl, budu tomu raději věřit. Skála se táhla dalších několik metrů vzhůru a přes ni stékal vodopád čiré vody. Je zvláštní, že i když jsem stála vedle, nebyl slyšet žádný šum. Ale vůbec. Jako by někdo vypnul zvuk. Všude okolo se rozprostíral les, kterým prostupovaly namodralé paprsky světla. Po vysokých stromech se táhly jakési liány a skalní stěnu zdobila krásná růžovo-fialová květena. Jako bych byla v džungli, co znám z přírodopisných filmů. Nebo v ráji? No, pokud se to nepromění v peklo, tak proč ne. „Máš hlad?“ zeptal se mi Nik za zády a na jednom z ohnišť opékal cosi na klacku. Jak se zase tak tiše za mnou objevil, to vážně nepochopím. Ale už se nechci opakovat. „Mám,“ přiznala jsem. Popravdě jsem se raději neptala, co nám v kuchyni uklohnili. Bylo to takové narůžovělé jako kuřecí maso, beztvaré a viditelně bez končetin nebo je toho jenom kus. Žádná vůně však z toho nijak nevycházela, takže sbohem a šáteček grilovačko, kterou znám. Vzal velký nůž, odkrojil kousek a podal mi ho na velkém listě. „Bude to horký.“ „Díky,“ zadrmolila jsem a hledala v sobě sílu okusit. Křupalo to a opravdu to chutnalo jako kuře! Dobrý. „Tak to byla ta voda, kterou jsem cítila,“ kývla jsem k mlčenlivému vodopádu. „Jak to, že není slyšet žádný hukot?“ „Nevím, jsou tu různé zvláštní jevy, ale na to si zvykneš.“ „Jak si tu dlouho?“ „Čert ví. Nejsem si jistý, zda tu čas ubíhá stejně rychle, jako znáš. Možná jsem tu pět nebo i deset let, nepočítám to.“ „A kde to vlastně jsme? Jak jsem se sem dostala?“ „A nějakou lehčí otázku nemáš? Nevím, co je to za svět. Jen vím, že i tenhle svět se pomalu řítí do zkázy. Je to horší a horší. Tohle je pomalu poslední kus džungle, který je zdravý a obyvatelný. Nájezdníci jsou stále agresivnější a je jich stále víc.“ „Nájezdníci?“ „Ti co tam pobili Alušky. Tys je neviděla?“ „Alušky?“ „Jsou to původní obyvatelé, hodní a vřelý. Já jim tak říkám. Masakrují je ve velkým.“ „A to jim nikdo nepomůže?“ „A kdo by pomohl? Nejsou bojovníci a oni jsou moc silní.“ „A kdo? Kdo jsou? Nikoho jsem neviděla, jen slyšela dusot kopyt.“ „Nevím přesně, jsou to asi zbloudilé duše jako my. Jsou ale prohnilý skrz naskrz.“ „Tak toho je na mě asi trošku moc, mám dost dlouhé vedení, víš. Zbloudilé duše? My jsme duše?“ zhrozila jsem se. „Já tomu nerozumím, jak jsem se tady teda ocitla?“ „Stejně jako ostatní, asi sem prostě patříš.“ No tak to jsem se toho dozvěděla. To přeci není možné, prostě sním nebo jsem se zbláznila. Jo, zbláznila. Ale co budu teda dělat? A mám vůbec něco dělat? „Jak se odsud dá dostat?“ „Kdybych to věděl, možná bych tu už nebyl. Často sem někdo přijde a po nějakém čase zmizí. Jenom já ne.“ „Zmizí? To jako, že se ztratí nebo zemře?“ „Prostě zmizí, viděl jsem to. Začnou blednout a průsvitnět a potom prostě zmizí. Mám takovou teorii, ale na to je dost času. Budeme se muset dát na cestu.“ „A kam jdeme, Tichošlápku?“ „K Aluškům.“ Dokousala jsem poslední kousky křupavého cosi a dostala žízeň. Vzala jsem list a smotala ho do kornoutu, abych si do něho mohla chytit trochu vody. „Ne!“ uslyšela jsem, ale to už jsem měla vodu v puse. Pochopila jsem proč ne. Voda byla neuvěřitelně hořko-slaná a horká. Vyprskla jsem vše, co jsem mohla a plivala ještě dlouho potom. „Co to sakra je?“ zlobila jsem se. „Tady se voda nedá pít,“ uculoval se a svým nožem vyřízl kolečko z jedné z těch podivných lián, vyndal ho jako špunt a chytil vytékající tekutinu do dalšího listu. „Tohle je lepší,“ a zatlačil zpět vyříznutý kus. Opatrně jsem si od něho odebrala zelený kornout a váhavě se napila. Bylo to chladné a lehce nasládlé, prostě osvěžující. Nik se postaral o ohniště a vyrazili jsme na cestu. „Znáš to tu asi dobře. Jsou tu nějaká zvířata?“ zeptala jsem se po chvíli, aby řeč nestála. „Znám tu každý téměř každý kout. Nedá se tu nic jiného dělat a nacházet nové věci a místa mě vždy bavilo. A o zvířata se neboj. Je jich tu dost a některý jsou dost hrozivý, raději na některé nenarazit.“ Tak to mně fakt uklidnilo. Znova mi hlavou proletěla vzpomínka na ten pronikavý skřípavý skřek, ale raději jsem o tom pomlčela. Nik přidřepl k zemi a chvíli něco zkoumal. Potom se zvedl a zadíval se do korun stromů tyčících se snad až někam k mrakům. „Skvělý,“ ulevil si ironicky a já jsem začínala trošku ztrácet klid. „Co se děje?“ zašeptala jsem. Nik mlčel. Soustředěně o něčem přemýšlel a mezi obočím se mu vytvořila hluboká rýha. To mě tedy na statečnosti vážně nepřidalo. „Až řeknu, tak se dáš do běhu.“ „Cože?“ vyrazila jsem ze sebe zmateně. Zaslechla jsem zasyčení a šum protřepávajících se křídel. „Teď!“ zakřičel. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla vpřed. Nad sebou jsem slyšela šustot křídel a jakýsi klapavý zvuk. Nika jsem zahlédla jen koutkem oka, držel v ruce velice malou kuši a za běhu mířil kamsi nahoru. Nade mnou se objevil veliký tmavý stín a stále se zvětšoval. „K zemi!“ zakřičel Nik a já bez váhání uposlechla rozkaz. Prudce jsem zastavila, klesla k zemi a schovala se do klubíčka. Vzduchem svištěly prudké střely z kuše, mohutná křídla výřila listí a prach. Zaslechla jsem pronikavý skřek a ohromnou ránu, která se nesla tichým lesem. Dezorientovaný tvor narazil do kmene stromu, spadl na zem a v kotrmelcích bral s sebou vše, co mu stálo v cestě. Země se při pádu zachvěla. Odvážila jsem se zvednout hlavu a pár metrů přede mnou leželo obrovské zvíře. Pomalu jsem vstala a uviděla mohutná kožnatá křídla připomínající křídla netopýra i s těmi zahnutými drápky. Ovšem tenhle netopýr měl drápy a hlavu neměl v žádném případě myší, ale naopak připomínala hlavu ještěrky. Na konci tlamy měl ostrý zoban, ze kterého visel úzký šedý jazyk. Z kalného oka mu trčela střela z kuše. „Musíme jít, honem,“ vytrhl mě z údivu Nik. „Bude jich tu víc.“ Tak to mě stačilo. Následovala jsem ho tak rychle, že bych tomu ani nevěřila. Zastavil se před hlubokou propastí. Vypadalo to, jakoby tato země byla skládaná z jakýchsi kaskád. „Skoč do té díry,“ houkl na mě a ukázal na větší noru. „Svezeme se.“ Svezeme? Jak to myslí. Ale to už mě strčil vpřed. Po pár krocích mi ujely nohy po strmém svahu a jela jsem dírou jako tobogánem. Ze stropu vysely různé kořeny a sekaly mě do obličeje. Musela jsem si ho chránit dlaněmi a jen jsem doufala, že v cestě nebude překážet nějaký kámen. Uviděla jsem světlo a v tu ránu jsem vypadla do vysoké trávy, ještě chvíli mě kutálela setrvačnost. Když jsem konečně zastavila, byla jsem tak otřesená, že jsem ani nevnímala proužek krve, který mě stékal z čela přes celou tvář. Těkala jsem očima a zvykala si na nepříjemné světlo. Po lese ani památka, jen pláně a sem tam nějaké husté křoví. Nik ladně přistál na nohou a podal mi ruku, aby mě pomohl vstát. „Jsi v pořádku?“ To si snad dělá srandu? Ne, nejsem v pořádku! Jízdy přírodní bobovou dráhou bez bobů opravdu není můj koníček. Ani jiné adrenalinové sporty. „Jo,“ zamumlala jsem nakonec a poškrábala jsem se na tváři. Pod prsty jsem ucítila krev. „Podívám se na to,“ zvedl mi hlavu za bradu a zkoumal ránu na čele. Potom sebral ze země nějaké listy, rozmělnil je v ruce a přitiskl na ránu. „Nic to není,“ řekl nakonec. „Tak teda díky,“ odsekla sem a pohodila hlavou. „Cestou je řeka, můžeš se umýt.“ „Jó? Slaná a horká?“ pokračovala jsem nakvašeně. „Teplá a lehce slaná. Ale je to dobrá dezinfekce.“ Jasně, abys neměl na vše odpověď! Začíná mě to tady pěkně vytáčet. Vážně jsem městský typ a teď si to uvědomuju víc, než kdy jindy. Místo odpovědi jsem jenom zavrčela. „Člověk ti zachrání život a ty ještě remcáš,“ poznamenal. Sakra, má pravdu. Zase! Jsem fakt nemožná. „Promiň, jen jsem ze všeho prostě v šoku. Vždyť tohle přeci ani nemůže být pravda. Tohle, tohle…,“ a hlas mě přeskočil. Zase jednou se objevily ty moje zatracené slzy. Utřela jsem si špinavých rukávem tváře. „Děkuju,“ vzlykla jsem a sklonila hlavu. „Není to tu tak zlý,“ snažil se mě trošku povzbudit, ale bylo to jenom horší. Sedla jsem si rezignovaně do vysoké trávy a nechala se přemoci všemi emocemi nahromaděnými za poslední dny a dala jim volný průchod. Nechal mě vybrečet a jak jsem potom zjistila, šel sehnat něco k jídlu. Na veliký kámen navršil různé plody, některé připomínaly fíky a papáji, jiné brambory či červenou řepu. Tiše jsem si k němu přisedla a stále uslzenýma červenýma očima k němu vzhlédla. Jen pokýval hlavou a podal mi jeden oranžový plod, který připomínal dýňový meloun. Nejvíc mi chutnaly žluté plody ve velikosti jablka, které byly šťavnaté a měly lehce nakyslou chuť. Byla jsem tak unavená, že jsem skoro usínala vsedě. „Žádný odpočinek, princezno, musíme jít.“ Co!!! To jsem vyřízená, já neujdu už ani krok. „Já to nezvládnu, jsem moc unavená.“ Nik poodešel a začal v trávě něco vyhrabávat. Podal mi semena, která byla schovaná v tvrdé slupce. Chutí byly podobné mandlím, jen byly ostřejší. „Pár jich sněz, postaví tě to na nohy.“ Sice jsem tomu moc nevěřila, ale horší to už snad být nemůže. Ale pravdou je, že to opravdu vmžiku zabralo. Jako by mě nakopnul kůň. Vyskočila jsem jako po vydatném odpočinku a energie ze mě jenom čišela. Až moc. Dokonce jsem byla každou chvíli před Nikem, pobíhala jsem kolem něho, všechno zkoumala a všemu se divila. Prostě nováček v drogovém opojení. „Tak příště ti stačí jen jedno semínko,“ ušklíbl se.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Solitaire	31.01.2012, 11:43:00

Ahoj :-)... tak jsem se konečně dostala k dlouho plánovanému a pustila se do tvého příběhu, který mě dlouho lákal a který jsem několikrát "naťukla", ale nějakou divnou shodou okolností jsem se vždycky dostala ke třetí kapitole a pak opět nebyl čas... až jsem řekla dost! Protože tohle za přečtení a neopominutí rozhodně stojí. Jsem opravdu zvědavá, jak to s Klárou a Nikem dopadne a jestli se ony zbloudilé duše nakonec setkají i v našem, reálném světě. Občasné chybky neřeším, taky mi něco občas unikne, hlavní je, že se to pěkně čte! Takže 1 a jdu na další :-)


ze dne 01.02.2012, 10:12:25
Radmila Kalousková: Děkuji moc za tak hezký komentář. Mimochodem jsem teď také nestíhala, ani psát, ani číst. Ale těší mě, že se nakonec ten čas našel. Takže děkuji ještě jednou za přízeň i známku. RK

Šíma	14.07.2011, 15:00:26

Zdravím. Pěkné. Netuším proč, ale myslel jsem na Tarzana! ;-) Ano, také on si zachránil svou Jane. Zde naše hrdinka (která dost často kouká na svět okolo jako sůva z nudlí a není se čemu divit) může našemu zachránci jen poděkovat. Pořád myslím na to, jakou že úlohu v tomto příběhu sehraje? Stane se nějakou tou "zachránkyní" tohoto světa (pokud se bude příběh držet podobných dějových schémat), nebo se příběh vydá svou vlastní cestou? Občas bych ještě dopiloval popisy. Našel by se i nějaký ten překlep, ovšem nemůžu je najít a proto je vypisovat nebudu (nejspíš mám děravou paměť a šotky i ve své hlavě)! ;-) Hezký den přeji...


ze dne 14.07.2011, 15:18:32
Radmila Kalousková: Děkuji za uveřejnění i komentík. No máš pravdu, asi bude tak trochu tou "zachránkyní", i když se na tom přímo podílet nebude. Ale nechci předbíhat a navíc to ještě nemám přesně promyšlené. :-) Tak trochu tvořím za pochodu, mám to jako čtení knížky, nikdy nevím, co mě napadne a kam to vlastně povede. Je to takové moje soukromé dobrodružství, žádná pevná osnova! Snad si uchová své příznivce i pro další kapitoly... Také hezký den RK