|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - Prolog + 0. kapitola ::
Teprve nyní, s dlouhatánským zpožděním, dovoluji si vložit prolog k Devoniným kamenům. Protože je kratičký, následuje kapitolka, tak trochu ztracená v čase.
Když jsem zde začala zveřejňovat své dílko, prolog ještě neexistoval, stejně jako neexistovala jedna z dějových linek, kterou se pokusím nastínit v oné nulté kapitole.
Na své knize jsem pracovala stále, i když s přestávkami. A jak to tak bývá, spousta věcí se změnila. S vloženými kapitolami už nic neudělám, ale doufám, že ty další na ně nějakým způsobem dokáží navázat... |
| |
|
|
Prolog
Je to městečko jako každé jiné. Jako všude jinde na světě tu žijí obyčejní lidé se svými obyčejnými životy.
Jenže... co je vlastně obyčejné? Není to jen pouhá fráze? Klišé? Co když je to jen vnější nátěr, pod kterým se ukrývá pestrobarevná a fascinující malba? Kdoví...
I v tom našem městečku cosi dlouho dřímalo pod povrchem. A bylo jen otázkou času, kdy přijde probuzení. To se ale v některých případech může rovnat té nejhorší noční můře.
A tak buďte vítáni ve Starém Hradišti. Čeká vás tajuplný příběh dvou zvláštních sester, toužících vzepřít se Osudu, seznámíte se s mladou studentkou, která si sáhne až na samé dno svých sil, i s jejím otcem, truchlícím po své tragicky zesnulé ženě.
Nic v tomto městečku není náhoda. Osud rozdal karty a nyní už nezbývá nic jiného, než dohrát hru až do konce. Vypořádat se s falešnými hráči. A dost možná přitom i zemřít.
Ale už dost řečí, nastává čas, kdy se otevírají brány do jiných světů a andělé na sebe berou podobu obyčejných lidí.
A ďábel? No... ten přece nikdy nespí!
***
kapitola 0.
Neznámé místo, neznámý čas
"Jsou tam dva."
"Vím, muž a žena. Ale... no ano, je tam ještě jeden. Někde stranou, možná v podpalubí. Tři lidé!"
"Je mi jich líto."
"I mně. Ale je to zákon. Zákony nepotřebujeme chápat, je nutné je pouze respektovat. To přece víš!"
"Proč je potřeba krást lidem jejich čas? Soukromí, vzpomínky, pocit štěstí? Co když jsou ty ukradené chvíle nenahraditelné? Není to kruté? Proč musí mít lidé tak omezené vnímání? A proč..."
"Pst... Přece víš, že ti na tohle nikdo neodpoví. Ani Darius. Nejspíš to neví ani on sám. Klidně se ptej na co chceš, ale nespoléhej na to, že se dočkáš odpovědi. Nám všem hvězdy dovolí vědět jen to, co je třeba."
***
Stojím na úpatí bílé skály. Je to nesmírně vzácný kámen, který se vyskytuje pouze tady a pak ještě ojediněle na několika málo dalších místech planety. Celé zdejší pobřeží je kolem dokola lemované skalnatými útvary z tohoto nerostu. Jako opevnění. Kolem skal je ještě prstenec sněhobílého, jemného písku, tak příjemného pro naše bosá chodidla.
Sojím na té pláži s tebou po boku. Držíme se kolem ramen. Jsme jako bytost, kterou kdosi rozdělil na dvě části, ale tak docela se mu to přece jen nepovedlo. Sdce nám tlučou v synchronizovaném rytmu, naše myšlenky se proplétají jako klubko hadů. Často samy nevíme, u které z nás mají začátek a u které končí.
Jsme dvě. Jsme jedna. Jsme Blíženci! To není jen slovo, je to úděl, osud. Možná požehnání, možná prokletí.
Vypadáš ustaraně. Stejně jako já jsi viděla bílou loď s dvěma mladými lidmi na přídi. Slyšelas mužský hlas odněkud z lodní kajuty:
"To se vám jen něco zdálo! Tady žádné ostrovy nejsou!"
Bílá loď je nepatrnou tečkou na mírně zaobleném obzoru. Přesto zcela zřetelně vidíme ruku, jíž si mladý muž stíní oči proti zapadajícímu slunci, i dívčiny rozevláté tmavé vlasy. Cítíme jejich vzájemné pouto. Sdílený údiv i vzrůstající hrůzu. Hrůzu z poznání. Čas se naplnil. Jejich čas, vyměřený pro tento svět.
Nebo je to naopak? Není spíš jejich malý svět vtěsnán do jakéhosi umělého horizontu? Je možné překročit jeho hranice? Svůj vlastní stín? Unesli by lidé pravdu? Uneseme ji my? Tolik otázek a tak málo odpovědí.
Dost možná, že je v tom spíš strach se něco dozvědět.
Je to tady. Jako vždycky mě udiví, kde se tu ten hustý, šedavý oblak tak zčistajasna vzal. Nevím, jestli to je mlha nebo dým, ale je to děsivé. Malá bílá jachta mizí v jeho středu.
Trvá to jako vždycky jen chvíli. Přižene se mrak, pohltí všechno ve svém dosahu a za pár okamžiků je po všem. Když se rozplyne, zůstává mořská hladina opět prázdná a neporušená. Jen několik stříbřitě šedých delfínů připlouvá na ono místo a vyskakuje nad vodu v přísně semknutém útvaru.
Na počest zmizelým...
Hledíme otupěle tam, kde ještě před chvilkou plula loď s milenci a naše myšlenky jsou roztěkané. Kolikrát jsme už zažily něco podobného? Ještě jsme si na to zcela nezvykly. A kdoví, jestli někdy.
Pláčeš.
Červánky zbarvily oblohu do nachova. Brzy vyjdou hvězdy. Až se to stane, nadejde čas vyslechnout poselství.
Darius a ostatní už se oblékají na večerní shromáždění.
Dnešní noci přijmeme mystérium Krystalu. Zítřek nás rozdělí. V hloubi svých duší to obě dobře víme.
Ale ne navěky. Zase budeme společně vítat probouzející se slunce z naší bílé pláže. Musíme tomu věřit.
Bojím se stejně jako ty, ale snažím se usmívat. Není to poprvé, co tě ztratím. A vím, že ne naposled.
Protože jsme tím, čím jsme.
Čím budeme zítra, to ještě netušíme.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
