» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141713

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 1 ::

:: DEVONINY KAMENY - 8. Neboj se neznámého ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 18.07.2011, 17:49

Zázračně zachráněnou Sylvii jsme opustili v okamžiku, kdy se ve svém bytě probrala k vědomí a hlavou se jí proháněla spousta podivných otázek.
Co se jí to přihodilo cestou z odpolední směny v setmělém parku? Kdo ji napadl? Měl v úmyslu ji zabít? A jakým zázrakem se dostala do své postele?


	* Padal soumrak. Nad obzorem byla obloha ještě rudá, ale slunce už zapadlo a v Sylviině ložnici se začínalo šeřit. Oči pod zavřenými víčky se zachvěly, rytmus dechu se změnil. Několikrát se na lůžku zavrtěla, zhluboka si povzdychla a pak otevřela oči dokořán. Chvíli je upírala do jednoho bodu na stropě, pak je stočila vlevo k masivní zásuvkové komodě, kde právě začaly odbíjet celou stojací hodiny. Byly starožitné, zdobené zlatými aplikacemi, mramorovými sloupky a balustrádou. Její zřejmě nejcennější majetek. Pět odpoledne! To tedy spala pěkně dlouho! S údivem si uvědomila, že se cítí daleko lépe, vlastně už docela dobře. Spustila nohy z postele a posadila se. Trochu se jí motala hlava, to ale za malou chvíli přešlo. Vstala a pomalu se vydala do koupelny. Cestou opatrně otáčela hlavou ze strany na stranu a oběma rukama si přitom masírovala krk. Nebylo to ještě stoprocentní, ale proti předešlému stavu poloviční mrtvoly více než uspokojivé. Zdálo se jí, že od toho včerejšího smolného večera se změnilo plno věcí. Pootevřely se jí dveře do jakéhosi jiného světa, do světa duhových barev a zázračných skutečností. A z toho zářivého světa k ní hovořil onen neznámý a zároveň povědomý hlas. Hlas, se kterým si povídala beze slov, jen v myšlenkách. Hlas, po kterém se jí stýskalo. „Jsi tu?" Ta slova zněla v potemnělém pokoji nějak cize, nepatřičně. Zkusila to znovu: „Haló, jsi tady? Ozvi se mi, prosím!" Náhle si začala připadat jako blázen. Belhá se tady celá špinavá, zakrvácená, polonahá a přitom mluví sama se sebou. Úlet! Bylo jí jasné, co by si o tom pomyslel kdokoliv, kdo by ji teď sledoval. Nejspíš asi, že by jí vůbec neuškodil jeden dobře mířený, kvalitní, nejlépe tuplovaný skotský střik! Nechala toho. V malé koupelně ze sebe shodila žalostné cáry, které bývaly původně docela pěknými, vycházkovými šaty. Letěly rovnou do odpadkového koše. Ve sprchovém koutu pustila vodu hodně, hodně horkou. Opojně dlouhou chvíli pod ní stála a vychutnávala si razanci tenounkých pramínků vody, bubnujících o nahou kůži. Zaklonila hlavu a nechala si masírovat obličej. Teprve potom došlo na mýdlo a šampon. Po nějaké době rozhrnula sprchový závěs a vyšla ven, vymydlená a svěží, kůži zarudlou po usilovném drhnutí. Mokré vlasy zavinula do žlutého ručníku a konečně se odhodlala k pohledu do zrcadla. Dívala se na ni pobledlá žena s drobným obličejem jemně srdcovitého tvaru, úzkým nosem a pěkně tvarovanými rty. Dominantní však byly oči. Obrovské vílí oči, lemované dlouhými, tmavými řasami, neobvyklými u někoho tak světlovlasého. Barva těch očí byla nebesky, sytě modrá, budící téměř dojem barevných kontaktních čoček. Tak či onak, tato žena, i když měla svá dívčí léta dávno za sebou, byla skutečně krásná. Či snad právě proto. Ta krása byla jemná, něžná a oduševnělá, zralá, jako jahody na sklonku horkého června. Nyní ty zvláštní oči pátraly po stopách včerejších zranění. Pokud jim mohla věřit, nezbyl ani ten nejmenší šrám. Opět se zahleděla sama sobě do očí a pomalu pronesla: „Co se to tady, sakra, děje?" „Být tebou, dávám si pozor na jazyk. Někdo by možná mohl začít litovat svojí nezištné pomoci. Zázraky se nedějí každý den, takže bys měla spíš děkovat, než klít!" Posměšný hlas zazněl bez varování těsně za jejími zády. Tentokrát ho ale zcela reálně slyšela na vlastní uši. Srdce jí poskočilo leknutím a chvíli stála jako zkamenělá. Bála se otočit. Takže to předtím nebyly halucinace? A i když byla ochromená strachem, částí svého já ten hlas poznávala, vítala a toužila ho slyšet znovu, ač ho nedokázala přiřadit k žádné konkrétní tváři, k žádné ženě, kterou znala. Udivovalo ji, že si na tu absurdní situaci začíná zvykat. Prvotní šok byl pryč a na jeho místo nastoupila zvědavost. „Já tě znám, že? Odkud? Tvůj hlas je mi povědomý, ale..." „Znáš! Znáš mě velmi dobře, setkat jsme se však nyní neměly. Ještě dlouho ne!" „Vůbec ti nerozumím. Mluvíš v hádankách! Co jsi zač?" „Jen pomalu. Máme dost času. Zatím. A až bude třeba, dozvíš se všechno, co budeš chtít vědět. Na něco možná přijdeš i sama." „Přestaň už s těmi rébusy, ty mi nikdy moc nešly. Radši mi vysvětli, jak to, že mě včera málem zabili a dneska mi už vůbec nic není. Na tohle totiž sama nepřijdu, i kdybych se rozkrájela na kousíčky!" „Dobrá, dobrá... jen pomalu! Všechno se dozvíš, až přijde čas. Pěkně postupně." „Možná mám halucinace z té rány do hlavy. Ale co to uzdravení? Taky můžu být v komatu a tohle se mi zdá... Co? Anebo jsi nějaký duch s léčitelským nadáním?"- dumala Sylvie. „Ne, nemáš halucinace. Jen se bráníš přijmout to, co máš přímo před očima, protože je to pro tebe nyní nezvyklé. Ale všechny odpovědi máš na dosah. Ve svém podvědomí. To je totiž místo, kam se vejdou i věci, které si člověk přináší odjinud. Jen je odtamtud musí vysvobodit..." „Co to znamená? Odjinud? Myslím, že ti rozumím čím dál tím míň! Jsi tedy opravdu duch?" „Je to trošku složitější. Ano i ne." Ne, sen to není, už po několikáté se štípla do kůže na zápěstí levé ruky. Nic! „Můžu... můžu tě vidět?" „Sama nevím, možná i ano, to záleží hlavně na tobě. Třeba na to ještě nejsi připravená. To ostatně poznáš, když se zkusíš podívat." Sylvie se otočila k místu, odkud přicházel hlas. Neviděla nic. Možná to tak bylo lepší. Na hlas si už jakžtakž zvykla, jen netušila, ke komu, nebo k čemu vlastně patří. Nakonec je třeba lepší, že to nevidí. „Asi ještě nejsi dost silná. Já myslím, že to přijde postupně. Jen doufám, že už jsem tě přestala děsit. Já nejsem tvůj nepřítel, Sal!" „Jak jsi mi to řekla?" Sylvie překvapením zapomněla zavřít pusu. Co je to za jméno? Tak jí přece nikdo nikdy neříkal. Opravdu ne? Z nějakého skrytého místečka v paměti se vynořilo něco jako dejavu. Ano, tohle oslovení už slyšela. Zvuk toho hlasu znala. Zvláštní pocit neskutečna... „Neboj se neznámého, budu tě chránit... až přijdou chvíle nových úsvitů a my budeme zmateně hledat v tom novém světě záchytný bod. Neztrácej naději, Polovic tebe jsem já!" Sylvie ztěžka polkla. Oči měla najednou plné slz. Rozechvělým hlasem omámeně sama pokračovala, slova se přikutálela z neznáma a ona je vděčně posbírala jako dávno poztrácené perly: „A ty mě nalezneš v příboji vzpomínek na stovky životů toulavých blíženců, míjejících se pro nový boj, pro nová shledání!" A konečně se jejich dva hlasy spojily v dokonalém souzvuku: „Ty pro mě, já pro tebe a jedna pro druhou navěky, navěky budeme žít." V Sylviině podvědomí se právě pootevřela první, doposud uzamčená dvířka, a ona z nich ta slova vytáhla jako hedvábný, kouzelnický šátek. Prudce se nadechla... Už věděla, komu patří ten zapomenutý a zároveň nezapomenutelný hlas. „Ell?" „Ano, takhle jsi mi vždycky říkala, i když jsme už ve svých životech nosívaly různá jména." Tohle znělo tiše a posmutněle. „V tvém podvědomí je všechno, sestřičko. Je toho tolik, že kdyby sis měla pamatovat byť jen tisícinu z toho všeho, zešílela bys. Lidé nejsou natolik psychicky vyspělí, aby takové kvantum informací ustáli. Žijí jen svým současným životem. A i ty jsi teď člověk. Stejně jako jsem byla já, ještě před nedávnem." „Jak to, teď? Co to znamená? Nerozumím.." „To znamená, moje milá, že než jsi začala žít tento lidský život, byla jsi tím, čemu někteří lidé říkají anděl!" *


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

maja52	26.07.2011, 0:35:41

Pozdě, ale přece, se připojím k pochvalám. Píšeš podmanivě, dokážeš strhnout - ale to jsem ti už psala. Jasná jedna a pozdrav.


ze dne 26.07.2011, 19:46:35
Solitaire: Děkuji ti moc, jsi ke mně velmi laskavá. O to víc se ale bojím, abych nezklamala. Moc zdravím :-)

lotty	18.07.2011, 23:14:37

Zdravím Tě, je možné, že jsem již Devoniny kameny četla, mám dojem na palmknihách. Pokud jsem si to s něčím spletla, oprav mne, prosím. A teď tedy k dílku samotnému. Již přesně si nepamatuji, oč v příběhu běží, proto budu vycházet především z tohoto textu. Mile mne překvapila délka díla, která se dá bezproblémově přečíst za pár minut. Přišlo mi, že jsi mě do děje vtáhla jako mávnutím čarovného proutku, a to se mi jen tak nestává. Gramatických chyb jsem si nevšimla. Celkově tento kus textu hodnotím jako velmi vydařený úsek. Hodnotím Jedničkou. lotty


ze dne 26.07.2011, 19:44:48
Solitaire: Moc děkuji za milá slova i za hodnocení. Palmknihy neznám, je možné, že to bylo na jiných stránkách. Většinou jsem to už všude odstranila, protože byly nějaké změny. Tak doufám, že teď už to dotáhnu do konce :-) Ještě jednou díky a posílám pozdrav. S

Ekyelka	18.07.2011, 17:43:10

Zdravím. Prolétla jsem předchozí díly, abych se dostala k tomuto, a myslela jsem, že jsem zpět v obraze. Po posledním prohlášení neviditelné Ell mi ale došlo, že tomu tak zdaleka není. Anděl? "A to se zase vzalo kde?" říkala jsem si. Předchozí kapitoly nasvědčovaly spíš prolínání světů, realit či časových rovin a najednou tu máme okřídlené... Kvalita textu zůstala stejná, což je příjemné pozitivum. Uvidím, co se ještě vyvrbí z andělů (nějak mi prostě to slovo do příběhu nezapadá, moc zavání křesťanským pojetím), každopádně jsem zvědavá na další díl.


ze dne 18.07.2011, 18:01:00
Solitaire: V tomto příběhu se těch světů vyskytne hned několik a v jednom z nich žijí bytosti, podobné Ell. S křesťanstvím nemají mnoho společného, snad jen to pojmenování, které dostaly od lidí. Zde nefiguruje křesťanský bůh, spíše Osud... Moc děkuji za práci, kterou sis dala s pročítáním starších dílů i za tak rychlé zveřejnění. Samozřejmě i za hodnocení, jehož si velmi cením. Další díl bude coby dup, hned, jak to půjde...