» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141713

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 1 ::

:: DEVONINY KAMENY - 9. Setkání u rybníka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 27.07.2011, 12:43

S Alexem jsme se rozloučili ve chvíli, kdy svým podivným chováním zaskočil a vyděsil svého kamaráda. Už víme, že tento mladý muž má nějaký problém.
Ví to ale i on sám?


	* Musel ven. V domě, v kterém se vždycky cítil bezpečně, najednou nemohl dýchat. Všechno na něj padalo, pocit jistoty se vytratil. Cosi se tu změnilo a on netušil, co. Napohled bylo všechno jako dřív. Každá věc na svém místě, pořádek a soulad... tak, jak to měl rád, i když věděl, že už to tak trochu zavání puntičkářstvím. Jenže pod povrchem té normálnosti se dělo něco podivného! Věděl, že by měl pracovat. Počítač, jeho pracovní nástroj a zdroj obživy, už podezřele dlouho zahálel. Zákazník nebude čekat věčně, obzvláště když už Alexovi jednou vyhověl a na jeho žádost mu posunul termín. Jenže po pravdě řečeno, Alexandr i tak na té zakázce od té doby příliš nepokročil. Nemohl se soustředit. Není tohle začátek šílenství? Někde uvnitř věděl (ano, věděl to, i když si to odmítal otevřeně přiznat), že dělá věci, na které si nevzpomíná a že si naopak vzpomíná na to, co nikdy neudělal. Co by nemohl udělat! Nemohl? Měl strach. Naposledy s tím náhrdelníkem. Zase ho měl kolem krku. Nevzpomínal si, že by si ho byl navlékal a proč by to proboha vůbec dělal. Nikdy žádné šperky nenosil, trpěl nepříjemnou alergií na zlato i stříbro. Jenže poslední dobou se mu už několikrát stalo, že tuhle věc našel buď na svém krku, nebo někde poblíž postele, když se vzbudil. Taky ho napadlo, jestli by to nemohl být somnambulismus, ale to byla taky dost děsivá představa. Zvláště ve spojení s těmi podivnými stavy jeho paměti. Tentokrát musel mít tu věc na krku celou dobu, co spal, i když to, z čeho ho Tomáš vytrhl, byl stav podobný spíše bezvědomí, než zdravému spánku. Vůbec se nemohl zorientovat a zkoncentrovat, dokonce chvíli Toma ani nepoznával. Co ho ale překvapilo a znepokojilo nejvíc, byla zloba, kterou skoro nedokázal potlačit. Vnímal Toma jako vetřelce, jako nebezpečí. Jako někoho, kdo ho ohrožuje. A přitom to byl takový nesmysl! Byli nejlepší kamarádi už od školky. Tom byl jistota, přítel, opěrný bod. Tak proč ta nenávist, která ho ovládla tam na tom balkoně? Věděl, že si toho Tom všiml, byl vždycky mimořádně vnímavý. A taky si všiml toho náhrdelníku. Ten teď ležel před ním na kuchyňském stole z bukového dřeva a Alex si ho prohlížel, jakoby ho viděl poprvé v životě. Byla to dokonalá ruční práce, precizně vypracované zlatnické dílo. Důmyslně proplétané články masivního, stříbrného řetězu byly zaoblené, s broušenými ploškami na bocích. Samotný přívěsek měl tvar kruhu, který svíral uvnitř zvláštní stvoření - zvíře, které jako by vypadlo z nějakého bestiáře. Tak trochu připomínalo draka, hlava však byla ptačí, se zahnutým zobanem, hřebenem a kohoutími krčními laloky. Opeřené tělo s blanitými dračími křídly plynule přecházelo v šupinatý ocas hada. Obluda stála na dvou mohutných, ostruhami opatřených běhácích. Plastika byla vypracovaná do nejmenších detailů a bylo vidět, že si s ní kdysi dávno neznámý umělec skutečně vyhrál. Z pohledu i postoje toho zvířete šla opravdová hrůza! Alex se otřásl a hřbetem ruky smetl náhrdelník do dřevěné kazety, kde bylo jeho místo. Odnesl ji do ložnice rodičů a uložil do tajného sejfu, ukrytého v zadní části šatní skříně, za obleky a kabáty. Takových pokladů tam bylo víc, jeho rodiče si libovali v kuriózních starožitnostech. Tento nejnovější přírůstek musel přibýt do sbírky letos začátkem srpna. Jeho rodiče, skoro po roce a půl v Georgii, kde přednášeli na univerzitě a zároveň tam v rámci prestižního pozvání pracovali společně s tamním týmem biologů na svém veledůležitém genetickém výzkumu, dorazili na celé tři týdny obšťastnit svého jediného potomka. Alex si nevzpomínal, že by tu věc tenkrát zahlédl, ale to bylo pochopitelné. Rodiče ho svými novými úlovky už dávno přestali zatěžovat. Tuhle zálibu po nich totiž evidentně nepodědil. Tak jak je tedy možné, že tu ohavnost našel už několikrát na svém nočním stolku a dokonce na krku? Měl strach. Měl velký strach, že začíná bláznit. Kdysi četl o psychických disociativních poruchách, rozdvojených a vícečetných osobnostech. Mohlo by to být ono? Z celého srdce doufal, že není blázen. Nyní, když měl ten krám z dohledu, cítil se poněkud lépe. Přetrvával jen ten špatný pocit z Tomovy návštěvy. Večer mu musí zavolat, vysvětlit svoje zvláštní chování. Zatím ale nevěděl, jak. Teď už ale potřeboval na vzduch. Natáhl na sebe čisté džíny a triko, v koupelně se opláchl studenou vodou a kriticky zhodnotil temné kruhy pod očima, divoký účes a jednodenní strniště. Očima zabloudil k rudým skvrnám na krku a hrdle, v místech, kde na jeho kůži spočíval ten ďábelský amulet. Kde mu vypálil cejch v podobě zarudlé, bolestivé vyrážky. Nakonec pokrčil rameny, stáhl vlasy do gumičky, aniž by se zatěžoval česáním a přetáhl přes hlavu temně rudou mikinu s kapucí. Kolem krku ovinul příšerně drahou, kašmírovou šálu, pozornost od matky, která ho ráda zahrnovala dárky. Zřejmě to mělo být něco jako kompenzace její věčné nepřítomnosti. Vyšel ven z domu. Zvedl límec bundy a otřásl se chladem. Studený vítr proháněl po zahradě spadané listí. Bude potřeba ho shrabat a odvézt do kompostárny za městem, pomyslel si roztržitě. Vůbec se mu do toho nechtělo, pohled do svěží zeleně přímo z ložnice za to ale stál. Snad se k tomu odhodlá, než napadne sníh. Zamkl za sebou branku, chvíli postával nerozhodně na chodníku a pak konečně vyrazil směrem k nedalekému náměstí. Cestou si všiml dvou velmi mladých slečen, které stály před malým butikem na protější straně ulice, dívaly se na něj a něco si s hihňáním špitaly navzájem do ucha. Shovívavě se pousmál. Puberťačky... Byl na to celkem zvyklý, holkám se líbil, možná i pro svou uzavřenost a tajemnost. Byl pro ně romantickým hrdinou dívčího snění. Jemu ale mladičké, uhihňané dívky neimponovaly, tohle období už měl za sebou a netrvalo naštěstí ani moc dlouho. Díky němu přesně věděl, co nechce, a to za nějaký ten ztracený čas stojí, no ne? Už by se nespokojil s někým, kdo by se mu jen líbil. A Renata, jeho poslední (a vlastně jediná opravdová) láska, se mu nejen líbila, ale byla i jeho spřízněnou duší. Nejenže byla pěkná a přitahovala ho, rád si s ní i povídal a dokonce mu ani nevadilo s ní mlčet. Vnímali svoji vzájemnou blízkost a stačilo jim to. To nikdy s žádnou jinou dívkou nezažil. To už ale bylo pryč. Odjela na studijní pobyt do Anglie a po nějaké době se jeden druhému odcizili. Psali si, občas se navštívili, ale jejich vztah se změnil. Rozešli se hezky, bez hořkosti, jako kamarádi. Při jednom z posledních telefonátů mu mezi řečí oznámila, že se bude koncem března vdávat za nějakého jazzového muzikanta z Birminghamu. Pozvala ho i na svatbu, což sice odmítl, ale ne z nějaké uražené ješitnosti, spíš kvůli své averzi k cestování. Možná podvědomá opozice vůči rodičům, světoběžníkům. Alex náhle zjistil, že během svého výletu do vzpomínek došel až na horní konec náměstí, kde se hrdě tyčil impozantní kostel svatého Michala ze třináctého století. Po kočičích hlavách středověké dlažby se prohánělo listí z kaštanů a lip, kterých bylo všude kolem spousta. Přemýšlel, kudy teď. Potřeboval si pročistit hlavu a v takových chvílích ho to neomylně táhlo do míst, která miloval už jako dítě. Minul slepou Kostelní ulici, pochmurnou a zlověstnou jako vždy, se svými strašidly, ukrytými v temných stínech. Častý cíl různých klukovských zkoušek odvahy, na které i teď po letech vzpomínal s mírným mrazením v zádech. Jako vždy podvědomě zrychlil krok. Na konci další křivolaké uličky ho čekaly stařičké a kostrbaté kamenné schody, které už pamatovaly spoustu lidských generací a osudů. Ozvěna těch dávných časů jako by zůstala uvězněná ve zvětralém kameni. Cítil ji tady. Schody vedly kolem domků s malými okny a neuvěřitelnými letopočty nad vchodovými dveřmi, dolů k Jáchymovu mlýnu, do čtvrti zvané Podskalí. Odtamtud už dohlédl na obloukový, barokní most přes říčku a na rozcestí s informační tabulí s několika směrovkami turistických tras. Vlevo, vpravo, nebo rovně vzhůru, podél rulové skalky, na kopec nad městečkem? Po kratičkém zaváhání odbočil vpravo. Západ slunce z vyhlídky u Anežčiny kapličky dneska oželí. Dal se podél potoka, i když stíny už začínaly zvolna houstnout, a pokračoval dál až k místu, kde se říčka vlévala do lesního jezírka v nejzadnější části celkem rozsáhlého, městského parku. Měl v plánu dojít kolem vody až na cestu, která ho dovede zpátky do města. Takový malý, podvečerní okruh na urovnání myšlenek. Zdálo se mu, že něco zaslechl. Už po několika dalších krocích zjistil, že se nespletl. Za malou písečnou pláží, tam, kde po vykácených vrbách zůstaly u vody dva pařezy jako přírodní křesílka, někdo seděl. Mladá žena, vlastně ještě dívka... s někým hovořila tlumeným hlasem a jelikož nikoho jiného neviděl, usoudil, že nejspíš telefonuje. Nyní zůstal Alex nerozhodně stát. Nechtěl se s nikým setkat a navíc se obával, že by ji mohl vyděsit. Začínal padat soumrak a on, díky dnešnímu lajdáckému přístupu ke svému vzhledu, vypadal jako nějaký pobuda. Aspoň si tak připadal. Zatímco přemýšlel, co dál, dívka se zvedla z pařezu, oprášila zadní část kalhot a mimoděk otočila hlavu jeho směrem. Hbitě se přitiskl ke kmeni vysokého topolu, u něhož náhodou stál... jako lovec, číhající v lese na svou kořist, sám neviděný a neviditelný. Dívala se teď přímo na jeho strom, ale o něm neměla ani tušení. Splynul se stíny, jako by byl jedním z nich. On ji ale viděl dobře. A i ten malý okamžik mu stačil na to, aby si uvědomil, že na tuhle tvář už nikdy nezapomene... *


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

maja52	28.07.2011, 12:33:55

S krásou a lehkostí, tobě vlastní, jsi představila další díl napínavé povídky. Umíš děvče, pořád to říkám. Ahojky.


ze dne 28.07.2011, 13:42:37
Solitaire: Milá Majko, jsi ke mně laskavá, jako vždy. Moc Ti děkuji za milý komentář a posílám pozdrav :-)

Radmila Kalousková	28.07.2011, 11:42:11

Ahoj, přiznám se, že krom opožděné úvodní kapitoly, jsem dosud žádné jiné nečetla, ale myslím, že po téhle to hned napravím. Je to opravdu psáno čtivě a už jsem pěkně napjatá, jakou ženu či dívku vlastně potkal. Posílám jedničku. RK


ze dne 28.07.2011, 13:40:26
Solitaire: Děkuji moc :-) Doufám, že Tě ty starší kapitoly neodradí. S časovým odstupem je mi jasné, že je z počátku asi těžké se v tom zorientovat. Než se podaří uvést všechny hlavní postavy na scénu, asi je to trochu chaotické. Zdravím a ještě jednou díky!

Ekyelka	27.07.2011, 12:40:33

Zdravím. Trochu se mi příčí napsat "dobré jako obvykle", ovšem tak to také je. Mohly bychom diskutovat o některých detailech opakujících se slovních spojení a informací, ale na druhou stranu chudák Alex se taky v myšlenkách stále motá v kruhu. Takže asi tak. :)


ze dne 27.07.2011, 18:39:58
Solitaire: Děkuji za publikaci i za komentář :-)