obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Nikdy nekončící boj ::

 autor Trenz publikováno: 17.07.2011, 19:05  
 

Kapitola dvacátá čtvrtá
Nikdy nekončící boj

„On to vážně udělal,“ vydechla Sonya překvapeně a posadila se na kámen.
„Jsi si jistá? Není to jen nějaký trik?“ otázal se Alan Dreny, která jim sdělila, že se Sean vrátil do jejich světa.
„Jak to víš?“ otázal se Adam podezíravě.
„Nikdy mi nebudeš věřit, že?“
„Nikdy jsi neudělala nic, čím by sis mou důvěru zasloužila,“ opáčil jí.
„Viděla jsem ho odcházet.“
„Odešel sám od sebe? Vytvořil si portál a potom jen tak frnknul?“ nevěřila Sonya.
„Vlastně ten portál otevřel Reptile, a jestli vás to nějak potěší, Sean se ohlédl, jako by vás vyhlížel.“
„Něco mi tu nesedí,“ promluvil Alan znova a pokračoval, když si získal pozornost ostatních: „Williams je hrozně podezíravý člověk. Nedůvěřoval by někomu, kdo je naším nepřítelem. Reptile ho mohl klidně posílat na smrt.“
„Možná už byl vámi tak znechucený, že se rozhodl to risknout,“ pokrčila Drena rameny. Pro ni nebylo důležité, z jakého důvodu ten muž odešel. Hlavně, že byl pryč.
„Williams je námi znechucený už od chvíle, co jsme se potkali. Aspoň tak mi to připadá,“ podotkla Sonya.
„Alan má pravdu. Je to přinejmenším podivné,“ souhlasil Cirkis.
„Ovšem ten, koho jsme se na to mohli zeptat, je pryč,“ ozvala se Eris, „a my musíme pokračovat v cestě.“
„Takže co teď, Cirkisi?“ obrátila se Sonya na Cirkise,
„Jak řekla Eris. Musíme jít dál.“
„A co to strašné temné místo, kterým nás zapomínáš strašit, ale ke kterému nezbytně potřebujeme Williamse? Nebo se něco změnilo a my se bez něj obejdeme?“
„Musíme si poradit bez něj. Pochybuju, že se vrátí a já už pro něj nemůžu znovu jít. Musím si šetřit sílu a navíc portály stejně otvírat neumím.“
„Prvně ses dostal.“
„Jen díky Maky.“
„Takže?“
„Něco vymyslím. Teď pojďme. Do západu už nezbývá mnoho času,“ uzavřel Cirkis konverzaci. Rozhodně se mu teď nechtělo myslet na budoucnost.

„Jsou tví vojáci připraveni, Universe?“ ozval se Reptile. Nepoznala, odkud jeho hlas přichází, ale už ji to netrápilo. Poctivě cvičila svůj vnější zrak a věděla, že přijde chvíle, kdy ho uvidí a nakope mu ten jeho samolibý zadek.
„Čekají na můj rozkaz, aby mohli vyrazit.“
„Vydej ho.“
Universe se obrátila k Atlantisovi, který stál u dveří a čekal na slova své paní.
„Ať vojáci vyrazí. Svůj cíl znají?“
„Ano, paní.“
„Pak tedy jdi a oznam jim, ať berou jen důležité zajatce.“
„Ano, má paní,“ Atlantis se uklonil a vycouval z místnosti. Universe slyšela, jak se Reptile uchechtl.
„Něco ti tady připadá k smíchu?“
„Býval to hrdý muž. A co je z něj teď? Jen obyčejný sluha,“ jeho hlas zněl pohrdavě.
„Lidé se mění, Reptile.“
„A většinou k horšímu. Mám však jednu dobrou zprávu. Sean nás už nebude obtěžovat.“
„Zabils ho?“
„Ale no tak. Já si ruce nešpiním.“
„A co Armageddon?“ povytáhla Universe obočí.
„Už jsem ti říkal, že se zabil sám,“ odvětil jí, otráven její neochotou to přijmout.

Slunce začalo zapadat, když se přiblížili k Freyerským skalám.
„Proč se ty skály jmenují Freyerské skály? Po kom jsou pojmenované?“ zeptala se Sonya se zájmem.
„Po první královně, kterou Istrie měla. Jmenovala se Frey a navzdory tomu, že byla čarodějka, vedla si i výjimečně dobře v boji,“ pustil se do vysvětlování Cirkis, „Frey se zasloužila o to, aby v Istrii ustaly mocenské boje a zavládl klid a mír. Byla to ona, kdo donutil mocné čaroděje a čarodějky k sejití a k projednání záležitosti související s vládou nad Istrií a byla to ona, kdo prosadil, aby se vládnutí stalo rovnocenným. Králem člověk a královnou čarodějka. Mnozí čarodějové namítali a bouřili se. Chtěli mít nad Istrií určitou moc, ale Frey si pevně stála za svým, a to dokonce i ve chvíli, kdy jí usilovali o život. Nevzdala to. Nenechala se zastrašit a nakonec se jí podařilo přemluvit většinu čarodějů. Těch pár jedinců, kteří trvali na svém, byli nakonec donuceni podřídit se. Proto se odboj skrývá tady. Jsou stejně vytrvalí, nebojácní a bojeschopní. Nikdy to nevzdávají, ani když boj trvá dlouho. Vždy si uchovávají naději v lepší zítřek.“
„A žijí kde? Ve skalách?“
„Technicky vzato,“ odvětil Cirkis neurčitě.
„Technicky vzato?“ otázal se Alan.
„Ty skály jsou něco jako iluze. Samozřejmě existují, můžeš se jich dotknout, ale taky se jimi dá projít, pokud víš, že tam ve skutečnosti ani nejsou.“
„Takže kouzlo.“
„Vlastně jo.“
„Čí je to práce? Frey?“
„Maky.“
„Hodně práce v téhle zemi odvedla. Hodně dobré práce,“ uznala Drena.
„Jsme na místě,“ promluvil znovu Cirkis a zastavil se pár metrů před vysokou skálou.
„Teď co? Prostě jen projdeme?“
„Ano a doporučuju mít zavřené oči. Je to méně depresivní.“
„Na nic se radši neptám,“ zaúpěla tiše Sonya.
„Jdi první, Gabrieli. Já půjdu poslední,“ rozhodl Alan. Cirkis přikývl a zmizel ve skále. Ostatní ho následovali, přičemž Eris držela Sonyu za ruku. Drena šla v těsném závěsu a po ní Adam. Zůstali jen Lily a Alan.
„Teď ty, Lily.“
„Musím ti něco říct, Alane.“
„Řekneš mi to tam.“
„Ne. Potřebuju ti to říct teď. O samotě.“
„O co jde? Provedla jsi snad něco.“
„Spolčila jsem se s ďáblem. Tak nějak,“ přiznala a sklopila hlavu.
„Tím ďáblem myslíš Drenu?“
Přikývla, hlavu stále sklopenou.
„Lily. Podívej se na mě.“
Lily zvedla hlavu a opatrně se na Alana podívala.
„Ať už jsi udělala s Drenou jakoukoliv dohodu, jistě sis ji dobře promyslela a neudělala bys nic, co by kohokoliv z nás ohrozilo, že?“
Lily na okamžik zatoužila říct Alanovi o pravém důvodu Dreniny spolupráce s nimi, ale rozmyslela se. Nebyla ochotná nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Ještě ne.
„Tak už běž,“ pobídl ji Alan a Lily ho poslechla a prošla. Alan pohledem přelétl okolí, a když nespatřil žádné hrozící nebezpečí, vstoupil do skály, čímž uzavřel průchod.

Projití skrz skálu, byť se jednalo o iluzi, nebylo nic příjemného. Přišlo jim, jako by je někdo zavřel do obrovského mrazáku, nastavil nejnižší teplotu, nechal je tam několik minut a pak je vyhodil na saharu. Rozkašlali se, když se dostali na druhou stranu. Jakmile kašel ustal, rozhlédli se kolem. Stáli uprostřed tábora plného stanů, jednoho velkého ohniště a několika malých. Po táboře chodili muži a ženy převážně černé pleti a beze sporu plni ozbrojeni, jako by očekávali útok každou vteřinu.
„Cirkisi,“ uslyšeli a viděli, jak jim z ústrety vychází svalnatý černoch s dlouhými vlasy spletenými do malých copánků. V jejich světě se tenhle účes nazýval dredy. Muž měl halenu bez rukávů, a tak Sonya mohla obdivovat jeho vypracované svaly na pažích, ačkoliv se krotila, když měla Eris hned po boku.
„Darwine,“ poznal ho Cirkis a muž ho objal.
„Kde ses flákal, ty stará herko?“ zeptal se a pořádně ho k sobě přitiskl.
„Eh…Darwine…uh. Já dýchám, zapomněls?“
Darwin se od srdce zasmál a Cirkise pustil. Ten si úlevně oddychl.
„Dovol mi představit mé přátelé a tvé spolubojovníky. Alan, Sonya, Eris.“
„Veličenstvo,“ lehce se jí uklonil.
„Dnes ne, Darwine. Dnes nejsem o nic víc, než tví muži.“
„Pak jsi velmi chrabrá bojovnice jako každý z mých mužů.“
Usmála se na něj. Byl to dobrý vůdce.
„Tohle je Lily, budoucí královna Istrie.“
„Potěšení je na mé straně,“ i Lily patřila Darwinova úklona.
„Na bojovníka máš až přespříliš dobré vychování,“ poznamenala Drena. Darwin na ni pohlédl a zamračil se.
„A co ona, Cirkisi? Ona je taky tvůj přítel?“ zeptal se Darwin a v jeho hlase zřetelně zaznívalo opovržení.
„Teď patří k nám, Darwine.“
„Věříš jí?“
„Ano.“
„Pak ji budu věřit i já.“
„A poslední je Adam.“
„Ráda vás všechny poznávám,“ připojila se k nim černoška, která měla dlouhé a kudrnaté vlasy sepnuté velkou sponou.
„Má žena Sierra. Je pro naše hosty vše připraveno, Sierro?“
„Pojďte. Ukážu vám, kde si odpočinete, než projednáme záležitosti, které vás sem přivedly. Následujte mě.“
Šli za ní, když Darwin zavolal: „Cirkisi. Zdržíš se na pár slov?“
„Jen jdi, Alane. Přijdu pak,“ řekl Alanovi, který se zastavil společně se Cirkisem. Alan přikývl a rychle se připojil k ostatním.
Darwin vzal Cirkise kolem ramen a začali se procházet táborem.
„Domníval jsem se, že vás bude víc.“
„Tak nějak jsme po cestě ubyli.“
„Pozoruju.“
Cirkis mlčel, a proto Darwin znovu promluvil: „Donesla se ke mně zpráva o smrti Maky. Je pravdivá?“
„Bohužel ano.“
„Je to smutné. Doufal jsem, že nám pomůže v boji.“
„Nikdy by proti své dceři nebojovala.“
„Jak se to stalo, Cirkisi? Bývalo to přece tak hodně děvče.“
Cirkis si povzdechl.
„Netuším. Možná jí příliš velká moc zatemnila rozum, anebo ji k tomu směrovala Argonova krev. Kdo ví. Snad jen Universe a pochybuju, že nám to řekne, aby ulehčila našemu vědomí.“
Darwin přikývl a už nic neříkal, a tak si mlčky prohlíželi tábor odboje.

„Průchod je uzavřen. Vojáci nemůžou projít,“ oznámil Atlantis Universe, stojící u okna.
„Řekni mi, Atlantisi. Ty vidíš Reptilea, že ano?“
„Ano.“
„A je teď tady s námi?“
„Ne, paní.“
„Jak vypadá? Je hezký?“
„Polodlouhé vlasy a vypracovaná postava. Tak by se dal charakterizovat.“
„A jeho oči? Jaké jsou jeho oči?“
„Temné a studené.“
„Tak ráda bych ho viděla,“ povzdechla si Universe.
„Ten průchod, paní. Vraťme se k vojákům, kteří nemohou k odboji,“ připomněl ji Atlantis důvod, proč za ní přišel.
„Ach ano. Ti vojáci. Jsi čaroděj, ne? Pomoz jim.“
„Nejsem tak mocný, abych zlomil kouzlo Maky.“
„Má matka mě zdržuje od mých plánů i po smrti. Dobrá, postarám se o to. Ty připrav vše na večírek. Chci oslavovat, až se mi podaří vůdce odboje zabít nebo zotročit. Osobně bych dávala přednost zotročení, avšak tihle hrdí muži se jen těžko zotročují, nemám-li pravdu?“
„Jak uznáš za vhodné, paní.“
„Jsi dobrý sluha, Atlantisi. Šener tě nikdy nedokázala pořádně ocenit. Je dobře, žes ji zabil a přidal se ke mně. Já ti dám všechno, po čem toužíš.“
Procházela kolem něj a on ucítil vůni jejího lehkého parfému. Universu byla okouzlující žena, ale mýlila se v něm. Nebyl tak oddaný sluha a měl plán, a aby ten plán mohl vyjít, musela si myslet, že k ní je naprosto loajální.

Cirkis se uprostřed noci probudil. Posadil se a pootočil doleva. Viděl, že Alan klidně spí. Vstal a vyšel před stan. Rozhlédl se po táboře. Většina ohňů vyhasla, ale i tak byli spatřeni muži hlídkující na okrajích tábora. Ačkoliv je chránilo kouzlo Maky, byli opatrní.
Uviděl, jak z hlavního stanu vyšla Sierra a zamířila k osamělému ohništi. Cirkis se vydal za ní. Nejspíš chtěla být sama, ale dlouho se neviděli, tak snad uvítá jeho společnost.
Posadil se vedle ní.
„Zdravím,“ usmál se na ni. Sierra mu úsměv oplatila, ale její úsměv vypadal smutně.
„Co se děje, Sierro?“
„Jsem unavená.“
„Proč tedy nespíš?“
„Jsem unavená uvnitř a to spánek nespraví.“
Cirkis nevěděl, co má říct a ani nemusel. Sierra sama pokračovala: „Jsem bojovnice, Cirkisi. Bojuju snad od chvíle, kdy jsem se naučila chodit. Vždyť pořád je o co bojovat, nicméně tenhle boj… Možná jsem v odboji už příliš dlouho, ale mám pocit, jako by to byl nikdy nekončící boj. Nejprve jsme se bouřili proti Argonovi. Následně jsme bojovali proti Šener a nyní se musíme připravit na válku s Universe, a abych byla upřímná. Nemyslím si, že můžeme vyhrát. Darwin si to nechce přiznat, ale Argon nás nechával. Nepovažoval nás za dostatečně nebezpečné, aby se s námi zabýval a Šener na nás díky kouzlu Maky nemohla, avšak Universe je mnohem mocnější, než by byli Argon a Šener dohromady. Neříkám, že to vzdávám. Budu bojovat do posledního dechu a zabiju, co nejvíc jejích mužů, ale mám silný pocit, že nemůžeme vyhrát a vy riskujete život svou přítomností v tomhle táboře.“
„Bojujeme za stejnou věc, Sierro. Naše cesta nás zavedla do vašeho tábora, takže si myslím, že tady máme být. Všechno dobře dopadne. Uvidíš.“
Znovu se na ni usmál, ale Sierra si jeho úsměvu nevšimla, neboť zamyšleně hleděla před sebe na Drenu a Lily, jak Drena vyučuje Lily boje. Cirkis sledoval její pohled.
„Myslel jsem si, že to tak dopadne, ale nevím, proč nepožádala Alana.“
„My ženy máme rafinovanější způsoby boje,“ odvětila mu Sierra s úsměvem, zvedla se a s přáním dobré noci se vrátila do stanu. Cirkis z povzdálí Drenu a Lily ještě chvíli pozoroval, avšak poté se též zvedl a chtěl se vrátit do stanu k Alanovi, když si na okraji tábora všiml muže. Seděl u malého ohně a nepřítomně hleděl do plamenů. Cirkis chtěl jít za ním, avšak nakonec si to rozmyslel a zašel do stanu. Promluví si později.

Dopadla na zem. Pokolikáté už? Drena ji vytáhla uprostřed noci z pelechu a opakovaně ji učila správné postoje pro udržení rovnováhy při boji. ‚Bez rovnováhy nemáš možnost bojovat a bez možnosti bojovat tě čeká jediné. Smrt,‘ řekla jí a Lily se opravdu snažila, ale až těsně před svítáním se dostala do pozice, kterou Drena schválila a poslala ji spát.

„Víš, že Drena trénuje Lily v boji?“ zeptal se u snídaně Cirkis Alana.
„Říkala mi o tom.“
„Bude první královna, která se o sebe dokáže postarat, když dojde na boj.“
„Neshledávám na tom nic špatného.“
„Jen je to neobvyklé.“
„Proč zrovna ona, Gabrieli? A neříkej mi, že to nevíš. Jsem si jistý, že to Maky věděla a že ti to řekla.“
„Všechno je to v krvi, Alane,“ odpověděl Cirkis v hádance, avšak Alan pochopil okamžitě, i když pro jistotu se zeptal: „Je sestra Isabel a Šener?“
„Ano, ale jen napůl.“
„Napůl?“
„Má jinou matku.“
„Proto se o ní Isabel nezmínila. Nevěděla o ní, předpokládám. Kdy se Lily narodila?“
„Ve stejný den, kdy Isabel poslali do našeho světa. Maky o ní věděla a udělala to, co udělali rodiče s Isabel.“
„Poslala ji k nám.“
„Správně.“
„A tam s ní bylo co?“
„Našli ji a ocitla se v dětském domově. Nezůstala tam však dlouho. Brzy ji adoptovali. Milí lidé, ale nedokázali zvládnout její sny. Nutno podotknout, že to nebyla jejich vina.“
„A ty sny má nebo měla proč?“
„Istrie ji volala domů.“
Alan pokýval hlavou a po chvilce řekl: „Uvítal bych, kdybys tohle Lily neříkal.“
„Už jí to běžím říct.“
„Jsi kousavý,“ prohlásil Alan vážně.
„Učím se,“ odvětil Cirkis stejně vážným tónem a potom se oba zasmáli.

„Nepotrvá dlouho a Universe nás jistě najde. Na rozdíl od Šener, má mnohem schopnější muže. Až se tak stane, musíme být připraveni. Všichni lidé v tomhle táboře zdvojnásobí svůj trénink. I kdybychom měli umřít, musíme jich vzít do pekla s sebou, co nejvíc. Vezměte si příklad z královny Istrie. Trénuje od chvíle, kdy vstala a od té doby uplynuly čtyři hodiny,“ promlouval Darwin k mužům i ženám v táboře, poukazujíc na Lily, kterou Drena nechala spát čtyři hodiny a pak ji učila první základy boje.
„Zvládá to,“ podotkl Alan, když viděl, jaké starostlivé pohledy vysílá Sonya k Lily.
„Pořád mi přijde tak křehká.“
„Myslím, že nikdy nebude mít extrémně svalnatou postavu.“
„Tak jsem to nemyslela. Křehká uvnitř. Něco se stane a ona se rozsype.“
„Je silná, Sonyo. Navzdory tomu, jak ji Universe zřídila, byla schopna rychle vstát a dokonce se i naučit bojovat, i když ji musí všechno bolet a celé její tělo protestuje. To, co prožívá pod vedením Dreny, je tvrdý výcvik a i já bych jí přál pomalejší postup, ale zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy.“
„Už je to tu zase, že, Alane? Zase budeme bojovat a už tu není Isabel, aby nás zachránila.“
„Máš strach ze smrti?“
„Bojím se, že umře Eris.“
„To je dobře.“
Sonya se na něj zmateně podívala.
„Když máš v boji strach o milovaného, nutí tě to ke zbrklostem, ale také ti to dodává neobvyklou sílu a výdrž, jen abys ho zachránila.“
Sonya už nestihla odpovědět, neboť se tam objevil Atlantis. Meče a luky se okamžitě obrátily jeho směrem. Atlantis zvedl ruce, aby naznačil, že přichází v míru.
„Nepřicházím jako nepřítel.“
„A to ti máme věřit?!“ osočil ho Darwin.
„Víš moc dobře, že by mi kouzlo Maky nedovolilo vstoupit, kdybych měl zlé úmysly.“
„Tak co tu chceš?“
„Přišel jsem vás varovat. Universe už ví, kde vás hledat.“
„Bodejť by to nevěděla, když jsi jí to řekl!“ zavrčel Darwin a přiložil mu meč ke krku.
„Kdybych to chtěl prozradit, už bych to dávno řekl Šener. Nejsem vás nepřítel. Jen se snažím přežít.“
„To my všichni, patolízale!“
„A Šener jsem zabil já pro tvoji informaci.“
„Skloň meč, Darwine. Atlantis není nás nepřítel. Všichni se snažíme přežít a každý po svém. Nemůžeš ho obviňovat. Vždyť ani nenapáchal příliš škody a dokonce nás přišel i varovat, což ho může stát život,“ ozvala se Sierra.
Darwin na Atlantise nepřátelsky hleděl, ale nakonec meč sklonil a dal pokyn ostatním, ať udělají to samé.
„A teď bys nám mohl říct, odkud o nás Universe ví.“
Atlantise zasáhl šíp přímo mezi lopatky. Klesl na kolena a následně padl tváří k zemi. Všichni pohlédli směrem, odkud šíp vyšel a spatřili Universe s kuší v ruce.
„Zábava začíná. Jsou jen vaši, pánové,“ pobídla své vojáky a zmizela. Vojáci na nic nečekali a zaútočili.
„Lily!“ zakřičel na ni Alan, když viděl, jak k ní a Dreně běží několik mužů, ale Lily nemusela udělat nic, aby se ochránila. Drena je pozabíjela sama. Dál už její osud Alan sledovat nemohl. Musel se sám bránit a doufat, že se o ni Drena postará. Sonya a Eris se držely pospolu a pospolu i zabíjely. Co načala jedna, dokončila druhá. V praxi to znamenalo, že Sonya skopla útočníka k zemi a Eris ho probodla mečem. Pokud šlo o boj, neměla žádné zábrany. Meranis ji mnohé naučila, včetně toho neznat s protivníkem soucit, pokud ti sám usiluje o život.
Uprostřed boje se Sierra přitočila k Alanovi.
„Musíte jít! Hned!“
„Nenecháme vás tady!“ zakřičel Cirkis stojící vedle nich.
„Musíte! Musíte jít! Zachránit se!“
„Ne! Cirkis má pravdu!“
„Je jich příliš! Nemůžeme vyhrát a vy musíte žít! Jděte! Darwine!“ zakřičela náhle, když viděla, jak jeden z vojáků zabořil meč do jeho boku. Darwin mu vzápětí usekl hlavu.
„Darwine!“ zakřičela znovu a pak se otočila zpět k Alanovi: „Jděte! Vypadněte odsud! Hned!“ křikla a pak se vrhla vpřed, aby pomohla svého choti v boji.
„Musíme jít, Gabrieli!“
Gabrielova odpověď zanikla v křiku a v řevu.
„Sonyo! Eris! Adame! Dreno! Lily! Musíme se stáhnout! Hned! Jdeme! Pohněte se!“ vydával Alan rozkazy a všichni ho poslechli a stáhli se na jedno místo.
„Gabrieli! Dostaň nás odsud!“
Alan a Drena stáli v popředí a kosili nepřátelské vojáky, dokud je Gabriel kouzlem nepřenesl pryč. Ještě než se tak stalo, viděl, jak jeden z vojáků zajel mečem Sieřře do břicha. Zavřel oči, aby skryl bolest a potlačil slzy. Měl tu ženu hodně rád. Když je znovu otevřel, stáli nedaleko okraje propasti Zapomnění.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.07.2011, 14:53:13 Odpovědět 
   Ahoj,

přikloním se ke komentáři Eky, příliš mnoho dialogů i na ukecaného šímu, který má dialogy rád a málo popisů... Na další část se těším a jsem zvědavý, jak bude děj pokračovat. Tož tak... (krátký čtenářský komentář)
 Ekyelka 17.07.2011, 19:04:07 Odpovědět 
   Zdravím.

Tentokrát asi budu hodně zlá. Ne kvůli chybám v čárkách, ty se udržují na přibližně obvyklé úrovni (ano, jsou, ano, je jich až moc, ale nevadí mi to, abych byla zlá kvůli tomuhle), ale rýpat budu hodně.
Co mne zarazilo jako první, byl nedostatek emocí mezi členy skupiny v první části textu. Mnohahlasý dialog se vedl, výkřiky a urážky tam byly, ale celý rozhovor mi stejně přišel placatý a plytký, jako když se jen odříkává seznam "je nutné naservírovat čtenáři". Kde a kdy se rozhovor odehrává? Jak dlouho po Williamsově odchodu? Žádné záchytné body zabíjejí ukotvení rozhovoru do prostředí a příběhu.
Další zásek byl u Freyiným skalám. Pokud se královna jmenovala Frey, pak toto je správný tvar - "Freyerský" je od slova "Freyer". Stejná pravidla platí pro všechna odvozená přídavná slova, bez výjimky.
Navíc: žádné hlídky před vstupem? Odboj to totálně pohnojil, můj názor. Když se dá tak snadno vstoupit - a v textu jsem nenarazila na zmínku, že by tomu bylo jinak - proč si odbojáři vstup do svého posledního útočiště lépe nehlídají? Nebo ještě lépe: proč tak slepě důvěřují kouzlům, když proti nim stojí čarodějka? Hm? Za tvým psaním cítím v logice příběhu snadné luskání prstů bez hlubšího přemýšlení a zlého záškodnického myšlení, které ale autor také musí mít, pokud chce promyslet skutečně všechny stránky daného problému.
Asi moc nebojuješ, co? To je totiž další kámen úrazu. Opět bez jediné zmínky, že by Lily vydržela nadlidskou sílu, našla v sobě skryté a netušené rezervy či dokonce se zapírala před bolestí a totálním vyčerpáním, ji ženeš do výcviku. Čtyřhodinový trénink nováčka, kterému jen upravuješ a opravuješ základní postoj, daného človíčka nenavyklého jinému způsobu pohybu pořádně namůže svaly. Čtyři hodiny spánku zdaleka nestačí k regeneraci, pokud nejde o nadčlověka, takže logicky pak Lily neměla být schopna se minimálně půl dne pořádně narovnat, natož pokračovat dál ve výcviku, jako by se nechumelilo. Opět: chce to lépe ukotvit v časové ose (pokud tedy skutečně nebyli cestovatelé v táboře jen těch pár hodin, což je o to horší), a hlavně neustále myslet na to, že pracuješ s lidmi! Jsou to živé bytosti, mají své limity a omezení a ta se musí respektovat, pokud chceš psát uvěřitelný příběh.
Zjevení se Atlantise, potažmo Universe s vojáky... Opět ten samý problém. Pokud Maky byla tak schopná čarodějka, proč neinstalovala s ochranou i výstražný systém, který by odbojáře varoval při překonání jejího kouzla? Kde byly hlídky? (opět se ptám) Kolik se dovnitř dostalo vojáků, kolik tam bylo odbojářů, v jakém prostoru se bojovalo? Informace, popisy, to všechno chybí. Jednoduché přenesení skupiny Gabrielem mimo hlavní boj mi pak už přišel jako vyložené "honem pryč, nebo budu muset popisovat boj!"
Nehledě na to, že ani po všech společně absolvovaných dílech jsem si nezvykla na tvé střídání jmen. Musela jsem dolovat z paměti, kdo že to je Gabriel. Hodně to mate, zdržuje a vytrhává z příběhu - příště buď častěji prostřídávat jednotlivá jména/přezdívky pro danou osobu, nebo používat jen jedno jméno. Dá se pracovat i s různými jmény pro jednu osobu, ale chce to větší gryf a hlavně to mít předem naplánované, aby jméno charakterizovalo postavení dané osoby.
Celkově se tento díl až tak neodlišuje od předešlých, ale nashromáždilo se mi tolik připomínek, že šly na papír všechny a nefiltrované "jemnějším" jazykem. Chce se to znovu nadechnout, vzít velký červený fix a neustále škrtat, přepisovat a nezapomínat na logiku. Neustále se ptát, jestli je tohle nebo tamto v lidských silách, proč magie funguje takhle a ne takhle, co by udělal skutečný voják v téhle situaci a jestli náhodou nepíšeš naprostou blbost (viz nezajištěný vstup do úkrytu) atd. Růžové brýle jsou fajn, euforie ze psaní přímo pohlcující ale po dopsání první verze textu to chce šálek pořádně silného kafe nebo čaje a začít uvažovat rozumně, analyticky a neustále myslet na rejpavou Ekyelku, která jen tak něco neodpustí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Utajené rozhovo...
Kasparek
Reborn
Gorr GrimWolf
Dotkni se mě
Hnědoočka
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr