|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: V jiném světě IV. a V. kapitola ::
Klára dála poznává jaké zvláštnosti a nebezpečí skrývá neznámý svět. Přeji příjemné čtení a předem děkuji za jakoukoli připomínku.
RK |
| |
|
|
IV. kapitola – Věk je relativní pojem
Konečně se ze mě začínala vytrácet ta pokoutně nabytá energie. A náhlé přistání do, v uvozovkách řečeno, reality bylo více než nepříjemné. Hučelo mě v hlavě a nohy i ruce jsem měla jako z olova.
„Sakra, tos mi neřek, že to má takový vedlejší účinky,“ a mnula jsem si čelo znecitlivělými prsty.
„To brzo odezní, na to mám také něco,“ a začal si šacovat kapsy.
„No, nejsem si jistá, že to chci zkusit. Tohle mně bohatě stačilo a už to nemíním opakovat.“
„Neboj, věř mi,“ a podal mi nějaký sušený plod podobný rozince.
Odfrkla jsem místo odpovědi a vzala si tu sušinku z jeho celkem velké dlaně. Chvíli jsem si ji přehazovala v ruce, ale nakonec jsem to přece jenom riskla. Nic se nestalo, teda nic špatnýho. Po chvilce se mi ulevilo a hučení v hlavě přestalo.
„Už cítím řeku, zůstaneme tam na noc“ a zrychlil krok.
Byla jsem ráda, že budeme mít pauzu a hlavně, že jsme cestou nepotkali žádné jiné domácí zvířátko. Stále nevím, co si o tomhle celém světě a celé situaci mám vůbec myslet. Ale možná je lepší na to nemyslet vůbec. Zajímalo by mě, co dělá otec? Určitě zjistil, že nejsem doma, protože mu nikdo neudělal večeři a nemá na koho řvát. Ale co na tom, možná se už nikdy nevrátím, jako Nik. Nik, kolik mu asi tak může být? Ježišmarjá, to je přece jedno. Je to sakra pěknej a zkušenej chlap a já jsem jenom já. Ale musím přiznat, že při vzpomínce na slova o lidském teple mě vždy zašimrá až někde v podbřišku. Sakra dost! Na nic takového nemůžu myslet.
„Kláro, slyšíš mě? Říkám, že máš tady počkat a já zkontroluji okolí,“ zvýšil hlas, když jsem ho nevnímala.
„Promiň, já se trošku zamyslela,“ tváře mi zčervenaly až k uším a polilo mě horko. Snad nečte myšlenky, člověk tady nikdy neví.
Sedla jsem si do vysoké trávy a čekala, až přijde. Uslyšela jsem šustivý zvuk. Ohlédla jsem se, protože jsem tušila, že Nik to nebude a hergot! Kolem mě se protáhla obří stonožka, černá, jakoby seskládaná z tenkých tvrdých plátů a milionu hbitých nožiček. Jak mám ve zvyku, nevykřikla jsem a zaraženě hleděla, jak si to vlnitý pohybem peláší pryč. Ulehčeně jsem vydýchla a prohrábla si vlasy. Zdály se mi trošku delší a víc vlnitý, ale není divu, že je mám neuhlazený v takový džungli. Ta halena děsně kouše, snad mi u Alušků dají něco jiného. A taky je špinavá jako hadr na podlahu, brr, nechci se na ni ani koukat, ale co nadělám, triko zůstalo kdesi za těmi lesy a já mám prostě smůlu.
„Můžeme,“ zašeptal Nik a já ho následovala.
Křoví, ve kterém jsme se „ubytovali“ vypadalo jako by někdo nebo něco spletlo proutky do jakéhosi baňatého hnízda. Bylo jich po cestě spousta a nevypadalo, že by na něm něco rostlo.
„Co to je? To takhle roste samo nebo to někdo udělal?“
„Takhle to roste, je to dobrá skrýš.“
Uvnitř byl prostor tak akorát pro dva pocestný. Nik rozdělal oheň a opékal zase stejné maso, které jsme měli ráno.
„Skoč si vymýt tu ránu na čele, do rána po tom nebude ani památka.“
„Jasně,“ přitakala jsem a rozhlédla se, jestli není někde nějaké jiné křoví nebo alespoň vysoký břeh, pod který bych se mohla skrýt a umýt se. Nikde nic. Takže hygieny moc nebude. „Dá se v tom koupat?“
„To raději nezkoušej. Dole je strašný bahno a tak.“
A tak…jo, no, to mě stačilo a raději jsem nic neriskovala. Kdo ví, co se pod takovým „a tak“ může schovávat.
Váhavě jsem došla k řece a sklonila se nad vodu. Zamrazilo mě a úlek mě spoutal. Zírala jsem do obličeje nějaké ženy. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadýchla a otočila se. Nikdo za mnou nestál. Srdce se mi rozbušilo. Rozhlédla jsem se, ale nikde nikdo. Nik seděl u ohně a nezdálo se, že by ho něco znepokojilo. Znovu jsem pohlédla na hladinu a dívala se na ten obličej. Jiný, cizí ženy a přitom ty oči… Zalapala jsem po dechu a překotně uskočila vzad. Zakopla jsem a svalila se na záda.
„Co se stalo?“ přihnal se ke mně Nik s nožem v ruce. Rozhlížel se okolo, ale neviděl nic, co by mohlo způsobit, že mám vytřeštěné oči a jsem bledá jako stěna. Přidřepl se ke mně a starostlivě mě pozoroval. „Tak co se děje?“ zašeptal.
Polkla jsem a chvějící rukou ukázala k řece. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Zvedl se a šel obejít břeh. Vrátil se a obočí měl přizvednutý nahoru. Díval se na mě trošku podezřívavě. „Nic tam není, neboj.“
Ale ono tam bylo. Tedy ne jako fyzicky teď, ale bylo. Stále jsem nepřítomně hleděla před sebe a třásla se po celém těle. Na Nikovi bylo vidět, že si neví rady. To bylo snad poprvé a nebýt zrovna téhle situace asi bych se tomu alespoň pro sebe zasmála. Každý umí být trošku škodolibý, ne? Ale ne teď.
„Tak co se stalo? Nevím, jak ti mám pomoci, když mi to neřekneš,“ naléhal.
Nešlo to, hlas se mi ztratil někde v přívalové vlně zmatku, šoku a zděšení. Klekl si ke mně a nůž zapíchl do země. Chytil mě za ramena a lehce se mnou zatřásl. Zvedla jsem k němu hlavu, ale můj pohled procházel skrz něj. Pomalu jsem se zvedla a celá rozechvělá se pomalu, pomalu přibližovala ke břehu. Tiše mě následoval. Zavřela jsem oči a naklonila se nad hladinu, která mi byla jediným zrcadlem, které bych zde asi mohla najít. Několikrát jsem se zhluboka nadýchla a opatrně otevřela oči. Byla tam. Ta žena tolik podobná mé matce, až mě bodlo u srdce. Rukou jsem zčeřila hladinu a obraz se roztančil. Když se voda uklidnila, byla tam stále. Podívala jsem se na Nika.
„Jak vypadám?“
Nechápavě se na mě podíval. „Na kolik let vypadám?“ upřesnila jsem svoji otázku.
Rozpačitě se podrbal v zátylku a zvažoval odpověď. „No, to je těžké, určit ženě věk. Já nevím, tak od pětadvaceti do třiceti?“
„Do třiceti?“ zopakovala jsem. „Co se to sakra děje?“ klesla jsem na břeh.
„Já ti to zapomněl říct, vůbec mě to nenapadlo. Tady člověk nevypadá podle toho, kolik mu je v reálném světě, ale tolik, kolik mu je uvnitř, rozumíš? Jde o to, na kolik se cítí tvoje duše.“
„A kolik ti je?“ zeptala jsem se.
„Když jsem sem přišel, bylo mě čtyřicet osm, tak kolik by mi tak skutečně teď bylo, klidně k šedesáti?“
„Ale vypadáš tak na pětatřicet?“ vychrlila jsem ze sebe.
„Dík, jsem fešák, viď?“ zavtipkoval, aby trochu odlehčil atmosféru.
Nereagovala jsem na jeho narážku a jen nevěřícně kroutila hlavou. Hleděla jsem na sebe, jaká budu za deset let a ta podobnost s matkou mě až dusila.
„A kolik ti teda je?“ zeptal se Nik.
„To bys nechtěl vědět,“ vzdychla jsem.
Nik si utrhl kousek látky od košile, kterou měl oproti mé haleně celkem čistou, namočil jí do vody a začal mě umývat ránu na čele. Trochu to štípalo, ale bylo mi to jedno.
„Ale no tak, mě to přeci můžeš říct, já ti nebudu říkat babičko.“
„Babičko,“ pohrála jsem si s tím slovem. „Tak to nebudeš, věř mi.“
Zadíval se mi do očí a zvědavost z nich přímo vyzařovala. „Tak ven s tím.“
„Jestli tu jsem dva dny, tak zítra mi bude sedmnáct,“ zašeptala jsem tu číslovku a sklopila zrak.
„Sedmnáct!“ zděšeně vykřikl, co já jsem zašeptala. „Vždyť…ty si ještě dítě…“ a v jeho pohledu jsem vyčetla údiv a snad smutek? Jakékoli nápady na testování lidského tepla mě okamžitě opustily. Taková podpásovka, nazývat dospívající dívku, ve které si hormony dělají každý den mejdan, dítětem! Že jsem nemlčela. Starostlivej taťka je přesně to, co nepotřebuju. Neměla jsem ho, když jsem ho potřebovala a teď už to dohánět nechci. Vzala jsem si od něho mokrý cár látky a pokračovala v umývání špinavého obličeje sama. Nik se pomalu zvedl a mířil k ohništi. Maso už bylo téměř spálené, ale byl šokovaný dost na to, aby ho to nějak rozhodilo. Sundal ho s klacku a položil na plochý kámen. Došla jsem k němu a sedla si naproti.
„To musíš mít asi těžký život,“ prohodil.
„Není to tak strašný,“ zalhala jsem, ale co mu budu vyprávět. Každý má nějaké to svoje trápení a to moje určitě není větší, než kohokoliv jiného.
„Víš, že tu člověk vypadá mladší, to je běžný, ale takovouhle „proměnu“ jsem ještě neviděl.“
„A to je dobře nebo špatně?“
„To já nevím. Je to asi tak, jak to má být. Aspoň to vysvětluje tvoje chování,“ řekl posměšně.
„Jaké chování?“ vyjela jsem na něho.
„No přece malé rozmazlené holky!“ zasmál se a ve tváři mu hrál zase ten úžasný důlek. No jo, hormony!
„Ty!“ vykřikla jsem pobaveně a hodila po něm mokrý hadr. Chytil ho levou rukou jako nic a pobaveně se zatvářil. „Mě nedostaneš, mám reflexy dravé šelmy.“
Jo, nedostanu? Nevíš, jaká šelma se může skrývat v ženském těle. Aúúúú, co to zase povídám! Napadají mě samé dvojsmyslné věci. Potřebovala bych sprchu.
„Jsi špatný kuchař, máme to spálený,“ popíchla jsem ho a prohlížela si zčernalý kousek masa.
„Nevadí, připravím nový,“ a zmizel ve vysoké trávě. Za minutku se vrátil a v ruce držel tu obří černou stonožku. Teprve teď jsem si všimla, že vedle ohniště jsou pohozené kousky tvrdé schránky a miliony nožiček. Bléééé, otřásla jsem se odporem.
„Tak co na to říkáš? Ukázkový kousek, ne?“ usmál se poťouchle a jal se onu dobrotu porcovat.
„Tak to si snad děláš srandu! Tohle celou dobu jím!!!“ vykřikla jsem užasle. „Tak to budu asi vegetarián!“
„Jen toho nech, chutnalo ti to, ne? Tak ze sebe nedělej nějakou fajnovku,“ pronesl káravě.
„Jasně, taťko,“ rýpla jsem si a otočila oči v sloup.
„Jo, přesně tak a taťka se musí poslouchat,“ a napíchnul nový úlovek na klacek.
V. kapitola – Co můžeš zkazit dnes, neodkládej na zítřek
Vzbudila jsem se brzo ráno. Otevřela jsem oči a dívala do stropu tvořeného ze silného proutí. Nik ještě spal. Vyšla jsem co nejpotišeji ven a rozhlédla se po nekončící planině, přerušené jen tichou hořko-slanou řekou. Obě slunka teprve vycházela a obzor byl ponořen do fialkového oparu. Ticho. Vládlo tam příjemné ticho a snad poprvé vál teplý vánek. Lépe řečeno vůbec nějaký vánek.
Došla jsem k řece a rozhlédla se, jestli přeci jen někoho neuvidím nebo jestli Nik nevyšel za mnou. Všude pusto a klid. Svlékla jsem se do naha a celá se konečně pořádně umyla. Tedy aspoň tak, jak to v takovýchto podmínkách šlo. Bylo skvělý, cítit se zase čistá a vůbec se mi nechtělo zpět do té odporné haleny. Držela jsem ji v ruce a váhala, zda ji nemám zkusit vyprat. Ale bůhví jak dlouho bude schnout a jít v mokrém se mi fakt nechtělo. A pak jsem to ucítila. Znáte to, takový ten divný pocit, že vás někdo pozoruje. Otočila jsem se, halenu přitiskla na tělo, ale nikoho jsem neviděla. Raději jsem se rychle oblékla, nasoukala se i do těch potrhaných propocených džínsů, protože ve vysoké trávě je lepší mít zakryté nohy a vlezla do bot. Ještě, že jsou značkový, aspoň snad něco vydrží!
Vrátila jsem se k tábořišti, ale Nik tam nebyl. Čekala jsem u ohniště, až se vrátí a doufala, že k snídani bude ovoce. Raději bych to udělala sama. Sháněla něco k snědku a připravovala oběd. Nejsem zvyklá, aby se o mě někdo takhle staral. Připadám si dost hloupě. Na druhou stranu, možná bych si na to zvykla, ale ne, vážně nechci.
„Ranní snídaně,“ hlásil vesele a nesl plnou náruč různých plodů. Díky bohu.
„Kdes to vzal, vždyť tu nikde nic neroste?“
„Musíš vědět, kam se máš podívat.“
„A naučíš mě to?“
„Jestli chceš.“
„Chci. Chci vědět spoustu věcí o tomhle světě. A co mě doporučíš?“ a očima jsem si vybírala, co by mi tak mohlo chutnat. Většina asi rostla pod zemí, ještě na nich byly zbytky zeminy. Ale stejně se to povětšině loupalo.
„Tak třeba tohle, chutná to skoro jako mentolovej bonbon v čokoládě,“ mrkl na mě a podal mi plod ve tvaru šišky.
„Musíš to rozlomit a vypít. Pozor je to dost tekutý,“ a vzal si svůj a ukázal, jak na to.
Rozlomit to šlo celkem dobře, ale ať jsem se snažila, jak chtěla, měla jsem to všude a dost se to lepilo.
„Tos udělal schválně!“ zlobila jsem se na oko a utírala si ulepenou bradu dlaněmi.
„Můžu za to, že si nešika. Já jsem zcela čistý.“
Doběhla jsem k řece se umýt. Ještě chvíli jsem stála, dívala jsem se do vodního zrcadla a snažila se do paměti uložit nové rysy mého obličeje. Už mě neděsil, jen jsem se s ním musela trošku sžít. Vrátila jsem se zpět k prostřenému stolu, tedy vlastně kameni a raději zůstala u plodů s pevnější strukturou.
„Díky,“ řekla jsem mu, když jsme posnídali.
„Za co?“ zeptal se.
„Za všechno,“ zašeptala jsem.
„Máš tu zrníčko,“ a setřel mi ho palcem z brady. „Není zač,“ řekl a tak zvláštně se na mě podíval. Nedovedu odhadnout, co se v tom pohledu skrývalo.
Vydali jsme se na cestu. Šli jsme dlouho a krajina se vůbec neměnila. Cesta proto ubíhala dost pomalu. To jediný, co mě chybělo, byl čas. Vůbec jsem neměla tušení, kolik může být hodin. Je jasné, že tady je to fakt jedno. Není kam spěchat, do školy nemusím, ani na úřady, do práce, tak proč se starat o čas. Ale jsem na to zvyklá, měřit čas. Ale dle toho, že už jsem zase hladová, bude určo čas oběda. Škola. Je zvláštní, že z mého světa mi vlastně nic nechybí.
„A to tu jsme kromě Alušků a těch nájezdníků sami?“ zeptala jsem se.
„Ne, jsou tu i jiné kmeny, ale ne zrovna v téhle části země. A také je u Alušků několik jako jsme my.“
„Jsou tam i ženy?“ zajímalo mě.
„Jistě,“ odpověděl trochu pobaveně. Proč by tu neměly být ženy, že? Má pravdu, ale představa, že jsme tu jenom my dva, mě vůbec nevadila. Teď je to takový jiný. Možná to má co dělat s mými malými problémy v kolektivu, tedy ani ne tak v kolektivu jako s určitými spolužačkami. Nevím, ale musím se na to nějak psychicky připravit. A má tam někoho? Na to se ho nemůžu zeptat, vždyť mi do toho nic není a vůbec, ještě by si myslel, že mě to zajímá. A mě to nezajímá, a i kdyby mě to zajímalo, tak mě to zajímá.
„Nemusíš mít strach, všichni tam jsou hodní,“ řekl jako by tušil, na co myslím. Tedy, doufám, že netuší, na co vše někdy myslím. Jak sám řekl – dítě.
„Jasně, proč bych se bála. Už jsem zažila ty netopýry. Jak se vlastně jmenují?“
„Já jim říkám Klofani.“
„Takže Klofany a co může být horší, že?“ usmála jsem se. Co může být horší. Co? Třeba, že budu zase sama. Sakra. Zase cítím, že bych nejraději břečela. Tak se za to nenávidím!
„Co je?“ zastavil a pozorně si mě prohlížel.
„Co by bylo, nic,“ prohodila jsem nenuceně, jak jsem jen dokázala. „Žádnou péči, taťko.“
Vzdychl a zrychlil krok. Konečně se začala krajina trošku měnit a začalo přibývat křoví, zeleně i stromů. Rovina začala stoupat a v dáli už se daly rozeznat nějaké skály. Nebyly to jen skály. Ta rozsáhlá oblast bylo vlastně nějaké ohromné koryto, na jehož dně se táhla tato planina a my právě dosáhli kameninové stěny, porostlé stromy, táhnoucí se vysoko do oblak.
„Ježíši, jsme tu jako v pasti. Jak se dostaneme nahoru? To já nevylezu,“ ptala jsem se zděšeně.
„Taky nemusíš,“ usmál se.
Podívala jsem se na něho, jak to myslí. Odhrnul pichlavé popínavé rostliny podobné ostružiní, ale bez plodů a odhalil tak vchod do jeskyně.
„Paráda,“ odtušila jsem nevrle.
„Si pořád nestěžuj. Půjdu první, ale tohle ti přivážu. Je tam tma a kdybys šlápla vedle, mohla by ses propadnout.“ Sundal si silný provaz, který měl ovázaný kolem těla a pevným uzlem mě k sobě připoutal. „Dobrý, netlačí?“ ujistil se.
„O.K. Tak už běž,“ kývla jsem směrem ke vchodu.
„A ještě něco. Žije tam spousta živočichů a taky Plameňák, půjdeme těsně kolem jeho doupěte. Musíme být potichu.“
„Plameňák jako ten pták?“
„No, ne tak doslova, je to spíš něco mezi drakem a koněm.“
„Drakem a koněm? To si snad ani nedokážu představit.“
„Pokud půjde vše hladce, tak se mu vyhnem. Já ti ho potom ukážu u Alušků, mají tam jeho kresbu.“
„Tak to mě uklidnilo, už se na to těším,“ pronesla jsem s velkou dávkou ironie.
„S tebou je ale práce, co?“ Tyčil se nade mnou v těsné blízkosti a kroutil hlavou. Ale myslím, že to nebylo ve zlém. Co kdyby přitáhnul ten provaz blíž k sobě? Moje tělo by se přitisklo na jeho. Dívala jsem se na něho a doufala, že to, na co myslím, mi z očí přímo nekřičí. Neuhnul pohledem, jako by se snažil vyčíst, co se mě honí hlavou. Potom si přejel přes poznamenanou tvář, odkašlal si a pohlédl k průchodu.
„Tak půjdeme,“ pokračoval dál. „A nezapomeň, drž se u mě.“ To mě teda dvakrát připomínat nemusí. Budu jako klíště a nemá to nic společného s tím, jestli je přitažlivý i s těmi svými jizvami nebo ne.
Vevnitř byla tma, ale díky fosforujícím mechům či houbám, neměla jsem čas to nějak blíže prozkoumat, nebylo tak hustá a nepropustná, jako jsem čekala. Stěny skály byly vlhké a ve vzduchu byla cítit voda smíchaná s tlejícími rostlinami. V některých částech se chodba nebezpečně snižovala či zužovala, ale jinak byla cesta celkem dobrá.
„Jak víš, kudy jít?“ zašeptala jsem, když jsme míjeli třetí rozcestí.
„Nemluv a věř mi,“ odpověděl také šeptem a dál opatrně pokračoval v cestě.
Zaslechla jsem nějaký šum a hluk a ucítila, že mi něco přeběhlo přes nohu. Instinktivně jsem ji zvedla a škubla sebou. Tiše jsem ale pokračovala za Nikem. Zase! A zase a na druhou stranu! Když jsem ucítila jakési šmátrání na paži, doslova jsem vyskočila a přitiskla se k Nikovi, co jsem mohla.
„Co to je?“ zašeptala jsem zděšeně. „Něco po mě leze.“
„Vážně, to chceš vidět?“
Místo odpovědi jsem pokývala hlavou, ale protože jsem ji měla zabořenou v jeho rameni, bylo mi jasné, že rozumí. Nožem odřízl kousek světélkujícího měchu a přiblížil ho ke stěně. V matném zelenkavém světle zasvítilo několik černých očiček. Chlupaté tělíčko i několik dlouhých článkovitých nohou jasně napovídaly, že se jedná o pavouka. Ovšem ve velikosti pěkně vypaseného sklípkana. Na zádech se daly jemně rozeznat žluté flíčky. Pavouk zahýbal kusadly a odběhl z dohledu. Vážně nejsem typ, který ječí, když uvidí doma pavouka. Ani jsem je nikdy nezabíjela, ale tohle je i na mě dost.
„Spokojená?“
Zase jsem jen pokývala hlavou a snažila se rozumně uvažovat. Jsou to jen pavouci, žádní lidožrouti. To bude v pořádku, jen dýchej.
„A můžeš se mě pustit, abychom mohli pokračovat,“
„Aha, promiň,“ zašeptala jsem a pomalu jsem povolila křečovité sevření. Donutila jsem se položit na zem i druhou nohu na zem. Jo, to půjde, musím se uklidnit.
Nik se dal opět do pochodu. Ještě několikrát mě pavouci zkřížili cestu, ale už jsem se dokázala ovládnout. Horší bylo, když jsem na stěně sáhla do něčeho lepkavého a hlavně smrdutého. Nemohla jsem se toho zbavit, ale raději jsem se už neptala, co to může být. Chodba přestala stoupat a do nosu mě praštil opravdu odporný puch. Zápach hnijícího a rozkládajícího se maso byl tak silný, že mi žaludek dělal kotrmelce.
„A teď tiše, blížíme se k jeho doupěti,“ zašeptal mi do ucha, tak tiše, jak jen mohl.
Chodba ústila do prostorné jeskyně. Velké kameny táhnoucí se po celé jeho délce nám dávaly dostatečný úkryt. V prostoru se odporný puch trochu rozptýlil. Bylo tam však jezírko, ze kterého vycházelo poměrně silné světlo a to lehce zhoršovalo přesun k protější chodbě. Řekla bych, že z něho sálalo i teplo. Uprostřed bylo jakési hnízdo a v něm tři obrovská kropenatá vejce. Veliké jako vejce dinosaura. Vedle stál na čtyřech nohách Plameňák. Neměl kopyta, ale dva prsty jako pštros a koňské tělo porostlé popelavým chmýřím. Ze zad mu vyrůstala křídla. Nebo spíš křidýlka. Jakoby se pegasovi smrskla, šedá ošklivá křidýlka, která toho obrovského tvora nemůžou nikdy unést. Krk měl dlouhý a holý. Mezi šedivou barvu se prolínala narůžovělá a hlava připomínala hlavu mrchožrouta. Dlouhý krk různě stáčel a mohutných zobanem si načechrával chmýří na zádech. Byl zahnutý a určitě ostrý. Měla jsem zůstat skrčená a tiše následovat Nika, ale nemohla jsem si pomoci. Ten tvor mě fascinoval, fascinoval mě natolik, že jsem se narovnala, pomalu postupovala a sledovala, jak kontroluje svá vejce. Jeho oko, oko přerostlé slepice mžikalo do všech stran. Že mě zahlédl, jsem zjistila rázem. Narovnal se a podíval se na mě ze strany, zkoumavě. Potom ze sebe vydal ten nejstrašlivější skřek, jaký jsem si vůbec mohla kdy představit. V uzavřeném prostoru se rozléhal tak, že jsem měla pocit, že mě praskly bubínky. Byl to vysoký pronikavý tón, skoro takový, jako jsem zaslechla tu první noc. Bez váhání se proti nám rozběhl.
„Běž!“ slyšela jsem Nika jako by byl někde daleko a stála jako přimražená. Nik se rozeběhl a předpokládal, že poběžím za ním. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že provaz mě srazil k zemi a jeho taky. To už byl Plameňák u nás. Vůbec se nerozmýšlel, zda je lepší nás zabít a nechat uležet nebo rovnou sežrat a ostrým zobanem klovnul těsně vedle mě. Kameny se roztříštily a odštěpky mě bolestivě přistály na nohou.
„Hni se!“ zakřičel Nik nepříčetně a trhl provazem. Začal sbírat kameny a házet je po něm, aby odlákal jeho pozornost. Ten se na něho zaměřil a vypadalo to, že se nafukuje.
„Pozor!“ stačil ještě zakřičet a padl za kámen. Provaz však nebyl tak dlouhý a on se nemohl schovat tak, jak by chtěl. Z dírek v jeho obřím zobáku vyšlehly plameny a zbarvily kameny v Nikově blízkosti do ruda. Zaslechla jsem bolestivé zaskučení a ucítila pach spálené kůže.
„Niku!“ vykřikla jsem a hnala jsem se bezhlavě k němu. Měl ošklivě popálenou nohu. Plameňák se začal znova nafukovat.
„Pryč!“ vykřikl znova Nik a za sténání se postavil na nohy a vrhli jsme se oba vpřed. Plameny směřovaly těsně nad naši hlavu, proto jsme museli padnout k zemi. Jeho oheň měl velice vysokou teplotu, ale jen krátké trvání. Naštěstí. Vždy chvíli trvalo, než se nadýchl. Znova jsme se zvedli a pádili k chodbě.
„K zemi!“ zvolal Nik a srazil mě na druhou stranu. Plamen šlehal přímo mezi nás a přepálil provaz, kterým jsme byli k sobě přivázáni. Žár byl bolestivý, ale nebyla jsem spálená a už vůbec ne jako Nikova noha. Vůbec to nevypadalo dobře.
„Jdeme!“ zavelel znova a vyrazili jsme vpřed. Tentokrát se nám podařilo dostat se k tmavé chodbě včas. Ještě chvíli jsme běželi a za sebou slyšeli vzteklý řev. Hned, jak to bylo možné, zastavili jsme a klesli k zemi. Byli jsme oba vyčerpaní a Nik zraněný. A to vše jen kvůli mně!
„Musíme dál,“ řekl Nik stroze hned, jak jsme se trochu vydýchali. Na nohu silně kulhal, muselo ho to nesmírně bolet, ale nedal na sobě nic znát.
Za chvíli se už do chodby vtíralo světlo z venku. Chodba končila opět v nějakém rozlehlém lese. Stromy byly nižší než poprvé a také tu bylo více travin a květin. Vegetace tu prostě více řádí. Došoural se do nehluboké jeskyně vedle chodby a klesl s bolestivým zavytím k zemi. Bylo ošklivě zraněný a vyčerpaný.
„Promiň, já…“ začala jsem.
„Co tě to napadlo, mohl nás oba usmažit zaživa! Copak nechápeš, že tady jde o život! Tady si nemůžeš jen tak pro legraci prohlížet takové tvory jako v ZOO! Copak si tak zabedněná nebo co!“
Jeho rozhořčení bylo na místě. Zachovala jsem se jako úplný pablb a málem nás zabila oba. To je to poslední, co bych chtěla udělat. Ublížit mu. Ale vysvětlovat, že jsem si prostě nějak nemohla pomoci, by bylo zbytečné.
„Promiň,“ řekla jsem nakonec a sklopila hlavu. Stejně na to nešlo říct nic jiného. Jak mě bolelo, když jsem ho viděla takhle rozlobenýho a navíc zraněnýho. Vzal nůž, aby si mohl rozříznout zbytek nohavice, který neměl zrovna přiškvařený v pokožce. Než jí trhnul, dal si rukojeť nože do zubů. Jedním škubnutím rozerval kalhoty a do očí se mu vyhrnuly slzy. Barva kůže, pokud tam nějaká zbyla, přecházela z rudé do černé a místy bylo odhaleno krvavé maso.
„Ježíši! Jak ti můžu pomoc?“ ptala jsem se, když jsem se mu skláněla nad nohou. Nik těžce oddychoval, hlavu měl opřenou o stěnu jeskyně a v puse stále držel nůž. Jeho oči se pomalu klížily a já nevěděla, jestli omdlívá od bolesti nebo z vyčerpání. Tak jako tak to vyjde na stejno. Zatřásla jsem s ním, aby se trochu probral.
„Nemůžeš spát, řekni mi, co mám dělat. Jak ti mám pomoc.“ Otevřel ztěžka oči a roztřesenou rukou si vyndal nůž z pusy.
„Musíš najít…“ a víc už nedořekl a padl do bezvědomí.
„Niku, Niku! Vstávej! Nemůžeš mě tu nechat, slyšíš!“ ale neslyšel. Spal tvrdým spánkem a nic nepomohlo.
Šmankote, co teď mám dělat! Tak to je průser. Co když tady kvůli mě … ani jsem to slovo nemohla vyslovit. Rozhlédla jsem se po jeskyni. Vprostřed bylo staré ohniště a jinak nic. Tak to jsem v pytli. Nevím, co mu mám dát, abych mu pomohla a ještě tu nemáme oheň. Nejsem žádný skautík a bez sirek jsem jako bezruká. Tak to je konec. V hlavě jsem vzpomínala na všechny možné filmy, jak se dá vykřesat oheň, ale teorie je jedna věc a praxe ta druhá. Nanosila jsem různě veliké a silné větve, nějakou suchou trávu a taky několik kamenů, co by třeba mohly fungovat jako křesadlo a začala svádět boj o oheň. Musel být na mě žalostný pohled a v tuhle chvíli jsem byla ráda, že mě Nik nevidí. Nevím, jak dlouho jsem se snažila jakýmkoli způsobem rozdělat oheň. Vzdala jsem to, až když jsem byla zcela vyčerpaná a hladová. Začalo se pomalu stmívat a chlad, který kromě planiny každou noc nastupoval, právě přicházel. Zklamala jsem. Jsem k ničemu. Zklamala jsem sebe i jeho a teď mi tu umře a já s ním. Rozbrečela jsem se, bylo mi to jedno. Nechala jsem teplé slzy stékat po špinavé tváři a vydržela jsem tak asi dost dlouho. Když jsem zase začala trochu rozumně uvažovat, byla už opravdu tma a zima. Lehla jsem si k Nikovi, abych mu oplatila stejně, jako když on zahříval mě. Byl však strašně vařící a na čele se mu třpytily krůpěje potu. Určitě má horečku a to vše kvůli mně! Zatraceně. Ale já ho neopustím. Přitiskla jsem se k němu, jak nejlépe to šlo. Nebylo zrovna jednoduché ho obejmout a držet, musela jsem se zapřít o loket. Byl prostě dost mohutný a veliký a já si připadal ještě menší. Umínila jsem si, že budu celou noc vzhůru a hlídat, ale vyčerpáním jsem musela nakonec usnout také.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 6 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
