|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: V jiném světě VI. a VII. kapitola ::
Nik má ošklivě zraněnou nohu a Klára neví, co má dělat. Podaří se jí někoho najít nebo si někdo najde je? A bude Neznámý opravdu záchranou nebo vše ještě zhorší? A ke všemu Kláru čeká celkem důležité rozhodnutí. Zvolí si cestu do bezpečí nebo bude dál riskovat v tak neznámém a nebezpečném světě?
Čtěte a vše se dozvíte. :-)
RK |
| |
|
|
VI. kapitola – Nezvaný host
Ale nebyl to klidný spánek, to vám můžu říct. Čekaly na mě noční můry, děsivé noční můry. Neustále jsem Nika ztrácela, něco ho zabilo, někam spadl nebo s někým odešel, přesněji řečeno s ženou. Byla jsem ráda, když jsem se probudila. A jeho jsem stále pevně držela. Horečka neklesala, ale stále dýchal. Třeba se mi ráno podaří sehnat nějakou pomoc, snad nebude pozdě. Dívala jsem se, jak spí a hladila jeho vlasy. Také jsem se lehce dotkla jeho nejhlubší jizvy i těch ostatních. Chtěla jsem si zapamatovat každou linku jeho obličeje, jeho jablečně-smrkovou vůni.
„Vydrž, Dominiku, nesmíš mě opustit,“ šeptala jsem mu do vlasů a čekala na východ obou slunců.
Oči se mi znovu trošku zavíraly, ale přesto jsem to uslyšela zcela zřetelně. Kroky, tiché dlouhé kroky. Srdce mi skočilo až do krku a já jsem se vrhla po Nikově noži. Vstala jsem a dívala se po směru zvuku. Ruka se mi musela chvět, ale zůstala jsem a čekala na příchozího. Mezi stromy jsem zahlédla postavu. Oblečení měla podobné jako Nik. Nevěděla jsem, zda mám na sebe upozorňovat a zeptat se, kdo je a co chce. Zůstala jsem však raději na kraji jeskyně a čekala. Postava pomalu došla až ke mně a já rozpoznala, že se jedná o muže. Byl menší než Nik s tmavými rozcuchanými vlasy. Nebyl neučesaný, při bližším pohledu to byl vlastně důmyslně propracovaný rozcuch. Z vousů měl celkem upravenou bradku. Jak to dokázal bez žiletky, teda nechápu. Při chůzi se opíral o hůl, ale myslím, že ji nepotřeboval. Zastavil a pobaveně se na mě podíval.
„Dobré jitro? Co chceš dělat s tím nožem, jdeš pro snídani?“ zeptal se pobaveně. Mě to ale moc vtipné nepřipadlo.
„Co chcete?“ vysoukala jsem útočně ze sebe a nůž držela stále před sebou. Udělal ke mně ještě několik kroků. Couvla jsem a podívala se na Nika. Stále byl v bezvědomí.
„Tak jak tak koukám, tak asi pomoci támhle mladému Zulu,“ a kývl hlavou k Nikovi. Bylo na něm vidět, že se stále baví. Jak asi ne, když vidí nějakou nemožnou ženskou, kterou by jednou rukou přemohl, co se klepe s nožem v ruce, div ho neupustí.
„Zulu ab verte?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Ale, ty si mi nějaká znalá kočička. Tak Nik si konečně našel domácího mazlíčka?“ Nik. Zná ho. Nehleděla jsem na jeho trapné narážky a doufala, že jsou dobří přátelé, než nepřátelé.
„Můžeš mu pomoc?“ zeptala jsem se zoufale a sklonila nůž.
„Kdo mu to udělal?“ zajímal se, když mu kontroloval zanícenou nohu.
„Já,“ zašeptala jsem a on se na mě nevěřícně podíval. „Teda Plameňák, ale je to kvůli mně.“
„Náš nezničitelný a nepolapitelný Zulu ab verte si tu leží na smrtelný posteli jako lazar, jo. Tak tomu bych teda nevěřil, nevidět to na vlastní oči,“ mručel si pod vousy.
„Ale zachráníš ho, viď?“
„Neboj, zachráním ti ho, když bude dost silný. A to on myslím je.“
Trochu se mi ulevilo. Už jen z pocitu, že tu na to nejsem sama. Klekla jsem si k Nikovi a kouskem z jeho košile jsem mu utírala zpocené čelo.
„Co bych za to dal, kdyby se na mě někdo takhle díval,“ uculoval se neznámý a já cítila, jak červenám až po uši.
„Zachránil mi život. Několikrát.“
„To většině,“ usmál se.
Vyndal z kožené kabely, kterou měl pod pláštěm nějakou mast a natřel mu tím zranění. Potom přinesl veliké dužnaté listy a namodralou širokou travinu.
„Vymačkej mu na to ty listy, já připravím obvaz. Také se musí napít.“ Začal z kabeli vytahovat něco jako obinadlo. Jak řekl, začala jsem mu na nohu kapat šťávu z listů. Asi ho to bolelo, protože noha mu škubala a tvář se mu křivila bolestí.
„Bolí ho to,“ pronesla jsem.
„Ale uzdraví, jen pokračuj.“
Potom mu nohu obtočil travinou a nakonec zavázal obinadlem. Opět jsem mu otřela upocené čelo a vzdychla.
„Máte vodu?“ zeptal se.
Jen jsem zavrtěla vodou a při zmínce o vodě jsem si uvědomila, že se mi žízní lepí rty. Tady žádné liány nebyly, je tu vůbec nějaká voda? Ale neznámého to asi nijak nezaskočilo a jal se cosi vykopávat ze země. Vyhrabal baňatý kořen a podal mi ho. Vzala jsem si ho od něho a nechápavě koukala, co s tím mám dělat.
„Ach jo, to tě nic nenaučil?“ vzdychl a vytáhl nůž.
„Ne!“ stoupla jsem si před Nika. Nevěřícně na mě vyvalil oči. „Ty jsi ale divoška, neblázni, chci ti jen ukázat, co s tím.“
Hodila jsem mu kořen zpátky a on jen zavrtěl hlavou. Nožem odřízl jednu stranu a trochu očistil, aby se z toho dalo pít.
„Máš to i se sklenicí,“ usmál se a podal mi to.
„Díky,“ zašeptala jsem a přiložila kořen Nikovi k ústům. Podržela mu hlavu a trochu mu vlila na rty. „Niku, napij se,“ zašeptala jsem a znova mu zvlhčila popraskané rty.
„To je pro tebe,“ a hodil mi druhý. Pokývala jsem hlavou na poděkování a dál se snažila dostat do Nika trochu vody.
„Nemáš nějakou látku, kterou bych do toho namočila. Šlo by to líp.“
„My jsme ale nějaký náročný,“ a začal znovu štrachat v kabele. Vytáhl něco jako vatu, ale vonělo to po okurce. Asi to bylo z nějaké rostliny. Máčela jsem to do nasládlé tekutiny a ždímala Nikovi do úst.
„Díky za pomoc,“ řekla jsem mu.
„A proč nemáte oheň?“ zvědavě se zeptal. „Musela být strašná zima.“ No, to teda byla! A proč nemáte oheň? Sakra, asi pro to, že to neumím!
„Neumím to,“ špitla jsem.
Neznámý se rozchechtal, až se za břicho popadal. „Tak to mě podrž!“ chechtal se, až mu tekly slzy a musel si sednout. „Ne, promiň, promiň,“ snažil se uklidnit. „Jsem tu už příliš dlouho a trochu mě to dostalo.“
„Tak dlouho jako Nik?“
„Ne, tak dlouho ne. Nikdo tu není tak dlouho jako Nik,“ zvážněl. „A ty?“
„Já jsem tu třetí noc.“
„Třetí noc?“ a hlasitě písknul. „Tak to už chápu. Kde tě našel?“
„Někde na pláni. A kdo si?“
„A já se vlastně nepředstavil. Už pomalu zapomínám na dobré způsoby.“ A rychle vstal, srazil podpatky a řekl: „Já jsem Zilva neboli Poutník, to je teď mé jméno,“ uklonil se a významně na mě mrkl.
„Nebo Proutník,“ ozval se za námi ochraptělý hlas.
„Niku!“ vykřikla jsem a rozběhla se k němu. Byl opřený o lokty a ještě slabý, aby se posadil, ale byl vzhůru! Vrhla jsem se mu kolem krku, až jsem ho svou vahou povalila zpět na zem.
„Ale nechceš mě znovu zabít, viď?“ zeptal se přidušeně.
„Ne!“ zašeptala jsem mu do ucha a pustila ho. Sama jsem byla svojí divokou reakcí překvapená, ale ta skutečnost, že nepřijdu o někoho dalšího koho… koho… na kom mi záleží, mě celou ovládla. Myslím, že Nik byl z toho taky trochu v rozpacích. Jediný, kdo se jako vždy bavil, byl Zilva Poutník. Ruce měl složené na prsou a šibalsky se usmíval.
„Zdar brachu, se za tebou ženu a ty se tady klidně válíš,“ podal mu ruku.
„Zdar. Asi se nemusím ptát, komu vděčím za záchranu života,“ a oba si nás změřil.
„Ne, to jistě ne,“ odsekla jsem.
„Ale byla by z ní dobrá ošetřovatelka. Ani nechci vědět, co s tebou dělala, že si v noci nezmrznul“ a významně povytáhl obočí. „A víš, že neumí rozdělat oheň?“ rýpl si.
„Tomu se nedivím,“ usmál se Nik.
„Tak pánové, jestli si chcete popovídat a navíc o mě jako o třetí osobě, tak já se půjdu projít,“ pronesla jsem uraženě a poodešla.
„Jazyk jako břitva, to se mi líbí,“ houkl Zilva.
„To může, ale to je tak všechno,“ řekl Nik vážně. Asi má o mě strach. Hurá!
Zilva ho sjel pohledem a jen pokrčil rameny. „Udělám oběd, lazare, když už se tu tak povaluješ.“
A za chvíli už hořel oheň a lesem se rozvoněla vůně pečeného masa. Bylo jiné, než ze stonožky a raději se snad neptat na podrobnosti. Ale bylo to fakt dobrý. Pořádně jsem se najedla i napila a padla na mě únava. Stále jsem byla po té téměř probdělé noci vyčerpaná a teď to na mě dolehlo.
„Odpočiň, dnes tu stejně zůstáváme,“ řekl mi Nik, když viděl, že sotva držím víčka.
„Dobře,“ souhlasila jsem a usnula dřív, než dolehla.
Probudil mě celkem divoký rozhovor mezi Nikem a Zilvou. Nekřičeli a dokonce seděli daleko ode mě. Asi, aby mě nerušili, nebo jsem nezaslechla, co nemám.
„A jak už jsou blízko?“ ptal se Nik rozčileně.
„Dost blízko.“
„To je nestačíme ani přestěhovat. Všechny je pobijou,“ urputně přemýšlel a drbal se za krkem. „A co královna? Nic se nezměnilo?“
„Ani omylem.“
„Co chceš dělat s ní?“ zeptal se Zilva a hlavou kývl směrem ke mně. Dělala jsem, že spím, ale napínala uši, jak jen to šlo. „Nemůžeš jí vzít s sebou. Ne teď, když tam vtrhnou.“
„Ale nemůžu ji nechat ani tady. Sakra, proč zrovna teď!“
„Tak ji nech se mnou, já se o tu malou mršku postarám. Je pěkně divoká, rád bych ji zkrotil.“
„Tak pozor!“ vyštěkl Nik a prst mu dal až k obličeji. „Zachránils mi život, tím jsme vyrovnáni a tím to taky končí. Nesvěřím ji nikomu, jako jsi ty.“
„A jaký jsem? Myslíš, že jsi lepší, než já?“ odfrkl povýšeně a špičkou nože, kterým ostřil krátké šipky, jaké používá Nik do kuše, se dotkl jeho zjizvené tváře. Nik sklopil hlavu a na tvář si přitiskl dlaň. Nebolelo to, jen se chtěl ujistit, že tam stále jsou.
„Vůbec nevíš, o co tady jde. Ona není, není dospělá.“
„O čem to mluvíš?“ ptal se nevěřícně.
„Je jí šestnáct, jenom šestnáct?“ naléhal Nik.
„Sladkých šestnáct, co na tom záleží. Je už dost veliká pro tenhle svět,“ ušklíbl se Zilva.
„Ne, není, je stará jako moje dcera, chápeš?“
Zilva vzdychl a raději se už nedohadoval. Dál ostřil střely a víc nepromluvil.
Dcera. Takže on má dceru? A kde? Tady nebo tam? Má dceru, má rodinu, není sám. Hrdlo se mi sevřelo. Ale co jsem čekala. Ale Zilva říkal…, vypadalo to, jako že je dlouho sám. Tak má rodinu asi tam. A ta na něho čeká tak dlouho! Bylo mi smutno, raději bych odešla se Zilvou, abych na to nemusela myslet, abych ho už nemusela vidět. Bolí to. Chtěla bych všechno zaspat.
VII. kapitola - Rozhodnutí
Nik seděl u ohniště a klackem prohrabával žhaví. Vypadal už mnohem lépe. V hlavě jsem měla zmatek, nebyla jsem si jistá, co byl sen a co skutečnost. Ale ano, při vzpomínce na jejich rozhovor mě píchlo u srdce, to musela být pravda.
„Kde je Zilva?“
„Šel pro dřevo,“ odpověděl a ani se na mě nepodíval. Působil tak odměřeně a vzdáleně. Snad víc, než když jsme se poprvé setkali.
„Znáte se dlouho? Je to přítel?“
„Celkem dlouho. Ale myslím, že slovo přítel je moc silný.“
„I tak jsem ráda, že se tu objevil. Co ti vlastně chtěl?“
„Jak to myslíš?“ konečně ke mně vzhlédl.
„No, říkal přeci, že šel za tebou, tak asi něco chtěl, ne?“
„To nebylo nic důležitého,“ zalhal.
„Ale řekl bys mi, kdyby se něco dělo, viď?“ snažila jsem se ho trošku popíchnout.
„Já…,“ chvíli zvažoval, zda mě má povědět, co se vlastně děje. Už se nadechoval…
„Šípková Růženka nám už vstala?“ zahulákal Zilva za hromadou dřeva, kterou nesl v náručí. Nik toho hned využil a svoji pozornost ihned stočil k němu. Vzdychla jsem a začala si dlaně hřát nad plameny.
„Myslíš, že těch pár klacíků nám stačí?“ usmál se Nik.
„Vidím, že už ti je dobře, brachu. Tak se zapoj a přilož taky ruku k dílu,“ zavrčel, ale nezlobil se.
„Dobrá, jdu trpět za tebe. Ale hlídej ty bruksy, už budou hotový,“ pomocí nože si zkrátil obě nohavice, protože tu jednu měl stejně rozervanou, zvedl se a kulhal do lesa.
„To je nesvěříš tady slečince?“ houkl za ním.
„Já bych se přeci jen rád najedl!“ odvětil Nik ironicky.
Vztek ve mně doslova bublal. Probodávala jsem jeho záda pohledem. Potom jsem sebrala malý kámen a vzteky s ním hodila do dáli.
„Co jste si vy hrdličky udělali?“ zajímal se Zilva.
„To víš asi ty líp než já,“ utrhla jsem se na něho. Nejraději bych vše hodila za hlavu a utekla někam pryč. Ale copak to tady šlo? Tady bych nevydržela ani den. Sakra. Díval se na mě trochu nechápavě a pak raději prohrábl žhaví a vystrkal z něj klackem nějakou černou kouli. Počkal, až lehce zchladne a dlaní ji slabě rozmáčkl. Spálená slupka praskla. Vypadalo to stejně jako brambora pečená v ohni, i to tak chutnalo.
„Copak bylo tak důležité, že si ho hledal?“ zeptala jsem se nakonec.
„To ti musí říct sám, jestli bude chtít. A podle mě by měl, sama by ses měla rozhodnout. Já si totiž oproti Nikovi myslím, že jsi už dost stará na to, aby si věděla, co je pro tebe nejlepší.“
Zakousl se do další bruksy a lehl si na bok. „Nemám pravdu?“ a čekal na mojí reakci.
„On ví, co je pro mě nejlepší!“ vyštěkla jsem. Ježíší! Co mě to napadlo, říct takový blábol. Neví vůbec nic. Jsem z něho nervózní, jak tu tak leží a je tak suverénní.
„Tak to určitě, je to hodný taťka a tím taky zůstane,“ prohodil jako by nic, ale moc dobře věděl, proč to řekl. Nenávidím ho! Nenávidím je oba. Můj pohled byl tvrdý, plný vzteku, ale snažila jsem se ovládnout.
„Proč tohle říkáš? Jsi tak zlý!“
„Zlý!?“ zvýšil hlas. „Tak to se pleteš, holčičko. Já vůbec nejsem zlý. Jenom ti říkám, jak to je, aby sis nedělala zbytečné naděje. Za to zklamání to nestojí.“
„Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ prudce jsem vstala. „Raději hodný taťka než ty,“ zasyčela jsem a vydala se do lesa. Nik se vracel a za sebou táhl veliké větve. Schválně jsem do něho vrazila ramenem.
„Co se děje?“ nechápal.
„A ty mi dej taky pokoj,“ utrhla jsem se na něj a zabránila slzám, aby se prodraly na povrch. Ne kvůli němu, už ne kvůli nikomu.
„Cos jí udělal?“ Slyšela jsem, jak vyjel na Zilvu.
„Já? Nepřeháněj. Jen jsem jí řekl, jak to s váma je, ať si nedělá bláhový naděje.“
Nik zasyčel a slyšela jsem, jak těžké větve prudce pustil. Ještě jsem zaslechla, jak mu Zilva radí, ať mě nechá, že bude lepší, když teď budu sama. Chtěla jsem být sama. Chtěla jsem o všem přemýšlet, chtěla jsem, ale nešlo to. V hlavě jsem měla vymeteno, jedno velké nekonečné prázdno. Nebyla jsem schopná se na nic soustředit a rozumně uvažovat. Sedla jsem si na zem, opřela se o mohutný strom a bezcílně se dívala do dáli.
„Co si od toho slibuješ?“ vyjel na Zilvu Nik. „Nikdo se tě o tvojí rádoby pomoc neprosil.“
„Tak nepřeháněj,“ pronesl Zilva ležérně. „Je silnější, než si myslíš. Viděl jsem jí tu bojovnost v očích, bojovnost a odhodlání. Vždyť, když mě uviděla, bránila by tě holým tělem! Jedině, že bys mi lhal a záleželo by ti na ní i jinak, než tvrdíš. Ale jestli ji chceš, měl by sis pospíšit, protože, jestli podlehne mému šarmu, už si nevrzneš,“ a provokatérsky několikrát nadzvedl obočí.
Nik se prudce postavil a bolest, která mu projela nohou, mu zkřivila obličej. Zasykl a lehce zavrávoral.
„Neměl bys ji ještě tolik namáhat,“ poradil mu Zilva nenuceně. „Měl bys jí říct, co se chystá, ať se může sama rozhodnout. K večeru vyrážím,“ hodil nožem a ostří si vyhledalo cíl. Došel si pro svoji zbraň a zvedl ji i s propíchnutým zvířetem podobnému myši. Nemělo však uši a žádnou srst. Napíchl ho na klacek a dal na oheň.
Seděla jsem tam tiše a nebyla schopná uchopit ani jedinou myšlenku. Ale k jednomu jsem se přeci jenom rozhodla. Cestou jsem ulomila větev s dužnatými červenými bobulemi. Třeba se dají jíst, tak ať taky něco přinesu. Oba seděli mlčky u ohně. Jak mě uslyšeli, vzhlédli ke mně. Jejich pohledy byly plné zvědavosti, ale i nejistoty. Stoupla jsem si rovně, ruce dala v bok a odhodlaně se nadýchla.
„Chci vědět, co se tu děje. Jsem tu uvězněná stejně jako vy a jestli se mě to alespoň trochu týká, mám právo, to vědět,“ řekla jsem pevně.
„Ano, máš na to právo,“ souhlasil Nik a rukou mě vyzval, abych se posadila.
Poslechla jsem a větvičku položila vedle na zem. Uvelebila se v tureckém sedu a poslouchala Nikovo vyprávění. Řekl mi, že Zilva zjistil, jak jsou nájezdníci blízko vesnice Alušků a určitě se chystají zaútočit. Ještě nikdy se takhle hluboko do vnitrozemí nevydali. Jejich chtivost je však žene daleko za hranice jejich území a cestou ničí a spalují vše, co jim stojí v cestě. Aluškové nejsou bojovníci a svoje rodiště milují nade vše. Nebude vůbec jednoduché je přesvědčit, že ho mají opustit, ale alespoň se o to pokusí. I kdyby měli zachránit jen ženy a děti. Jeden z nás je šel varovat a bude se snažit je s ostatními dostat pryč, ale moc na to nesází. Teď je ale málo času a Nikovo zranění tomu moc nepomohlo. Možná tam dorazíme a už tam budou nájezdníci a ty neberou ohled na nikoho. Poslouchala jsem pozorně a bylo mi jasné, jak špatná situace to je a to pro nás pro všechny. Nik ví, že mě nemůže nechat jen tak samotnou, ale také ví, že musí na pomoc Aluškům. Jsou to jeho přátelé, jeho rodina. Nájezdníci představují veliké nebezpečí a možná to nepřežije nikdo, ani Aluškové, ani Nik a ani já. Tomu jsem rozuměla až moc dobře.
„A proto se rozhodni, jestli chceš dál pokračovat se mnou a riskovat, že tě zabijí nebo můžeš jít se Zilvou a ten tě odvede do bezpečí, prozatím, kam chceme přestěhovat Alušky.“ Shrnul vše do jedné jediné věty.
Podívala jsem se na jednoho i na druhého a viděla, jak čekají na verdikt. Věděla jsem, co odpovím, už jsem byla rozhodnutá před tím, než mě tohle vše vyprávěl. Ale také jsem se ještě zlobila. Vlastně moc jsem se zlobila. A proto jsem je nechala v nevědomosti, jak to jen šlo.
„Cestou jsem našla tyhle bobule, jsou k jídlu?“ zeptala jsem se jako by mi nikdo nepoložil žádnou zásadní otázku a zvedla zelenou větvičku.
„Jsou výborný, ale pak po nich máš celý den běhavku, jestli chápeš, co tím myslím,“ ušklíbl se Zilva.
Pokrčila jsem rameny a větev odhodila. Ještě, že jsem je neochutnala! To by mi ještě tak scházelo. Nik ze mě nespouštěl oči. To napjetí jsem úplně cítila, vznášelo se kolem nás, ale já se snažila to nevnímat. Pohodila jsem hlavou a prohrábla si vlasy.
„A co budete dělat, když Aluškové nebudou chtít odejít?“
„Tak tam zůstanu s nima,“ odpověděl pevně Nik.
„I za cenu, že tě zabijí?“ zeptala jsem se.
„I tak.“
„Je to blázen,“ prohodil Zilva. „Raději je násilím naložím na nějaký vozejk a odvezu pryč, než čekat, až se na mě přiřítí nájezdníci. Tys je ještě neviděla, ale odpornější stvoření už asi neuvidíš. Jsou tak děsivý, že i mě se dělá husí kůže,“ pronesl významně. „Jsou to zbloudilé duše těch nehodných, vrahů a násilníků a čím horší činy v jejich životě jsou, tím jsou podoby jejich duše hrůznější.“
„Nepřeháněj,“ vložil se do toho Nik.
„Ale nech mě, ať ví do čeho de. Tys to odnesl jenom se svojí okrasou na tváři, ale oni, oni jsou démoni.“
To teda byl proslov. A přesto, že mě chtěl vyděsit, si myslím, že ani trochu nepřeháněl. Nechci se s takovými stvůrami setkat. Nechci! A jak to myslel s těmi jizvami. Nikdy nic neřekne na plno. Pan tajemný, pche. Ale nic, já už se rozhodla.
„A kam tedy půjdeš ty, Zilvo?“ pokračovala jsem v otázkách.
„Já musím zařídit vše, kolem úkrytu. Budu mít k ruce pár lidí, seženeme zásoby a tak. Někdo musí dělat potřebné věci.“
„Tak je to jasný,“ znova jsem se podívala na jednoho i na druhého. „Vím, s kým půjdu,“ usmála jsem se na Zilvu a Nik sklopil hlavu. Natáhl se pro pár polínek a přikládal do ohně jako by se ho to už netýkalo.
„Vyrážím za soumraku,“ usmál se široce Zilva.
„Tak to ti přeji příjemnou cestu, já…,“ vstala jsem a podala Nikovi větev, která ležela příliš daleko, než aby na ni dosáhl vsedě. „ Zůstávám s Nikem.“
Zilva nevěřícně otevřel pusu a Nik zvedl hlavu. Nechápavě se po sobě podívali a potom znova na mě.
„No co je?“ rozesmála jsem se. „K Aluškům musí přeci nějaký diplomat, pro to nestačí jen tiché nohy, ne?“
Zilva si znechuceně odfrknul. „Doufám, že sis to pořádně rozmyslela.“
„Ale, ale, slyšela si, co se může stát. To je sebevražda, to přece…,“ začal Nik protestovat.
„Dost,“ řekla jsem rázně. „Ty ses mě zeptal a já se rozhodla. Nic víc, nic míň. Jestli s tím máš problém, tak si ho vyřeš, ale já své rozhodnutí nezměním. Jsem součástí tohohle světa stejně jako vy a Aluškové. A já už nebudu před ničím utíkat.“
A sakra, to jsem asi nějak přehnala. Mě snad zase dali nějaké bobule nebo co? Ale co, už jsem to řekla. Raději jsem si sedla, protože se mi začaly klepat nohy. Bála jsem se, opravdu bála, ale představa, že ho opustím a on někde zemře sám, mě rvala srdce. Oba si to ještě chvíli přemítali v hlavě, ale pak to vzdali. Pochopili, že názor nezměním.
Brzo se setmělo a Zilva se připravoval na cestu. „Tak ať stojí štěstěna při vás.“ A dal si palec na čelo. Nik udělal to samé, asi nějaký zvyk či pozdrav.
„A ty, dračice,“ naklonil se až k mému uchu. „Ani nevíš, o co přicházíš. Kdyby sis to rozmyslela, vždy můžeš přijít za mnou,“ mrkl na mě a přidal malou poklonu.
„Jo, až mě bude scházet ten největší chvástač na světě, tak tě navštívím. Měj se,“ usmála jsem se.
Nebyl tak tichý jako Nik, ale za chvíli se ztratil mezi stromy stejně dobře a rychle. Sedla jsem si k Nikovi.
„Co dělá noha?“
„Už je to dobré. Takže co ti vlastně Zilva řekl?“ zeptal se.
„Co tím myslíš?“
„Když si odešla do lesa. Já…,“ zaváhal.
„Že mám křivý nohy,“ nenechala jsem ho domluvit a usmála se.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
