|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - 10. Jedna bílá lilie ::
| Ovdovělý Adam Valenta se ještě stále nesmířil se ztrátou manželky. Zdá se ale, že osud má pro něj v rukávu jakési překvapení... |
| |
|
|
***
V přednáškovém sále bylo ticho, přerušované pouze občasným zakašláním, či zašustěním stránek poznámkového bloku. Doktor Adam Valenta dokázal posluchače zaujmout poutavým a strhujícím výkladem i tehdy, když nebyl zrovna ve své nejlepší formě. Což dneska v žádném případě nebyl. Byl nevyspalý, malátný, bez nálady. Včera zabral až dlouho po půlnoci. Převaloval se na posteli a hlavou se mu honily samé příšernosti. Věděl, že jeho dcera je už skoro dospělá, ale když včera dorazila domů až za tmy, dalo mu dost práce udržet se a jednu jí nevlepit. Ruka ho skutečně dost svrběla. Ale nikdy ji neuhodil, ani když byla malá a vztekala se, až z toho lapala po dechu. Přece s tím nezačne teď...
Ale zasloužila by! Napíše vzkaz, že se vrátí kolem čtvrté a dorazí v sedm. Jako by ho chtěla úmyslně trápit. Vždyť musí vědět, že bude šílet strachy.
***
Seděl za kuchyňským stolem a neúspěšně se pokoušel prokousat článkem v odborném časopise, zaměřeném na nejnovější archeologické výzkumy a technologie. Jenže oči se mu neustále stáčely k nástěnným hodinám, které se snad splašily. Ani si nevšiml, že bezděky rozlámal svou oblíbenou propisovačku, kterou si původně roztržitě čmáral po okrajích stránek.
Když konečně zašramotil klíč v zámku, spadl mu ze srdce snad metrákový balvan. A jeho úzkost se vzápětí přetransformovala v příšernou zlost:
"A hele, kdo se nám to uráčil vrátit domů? Víš vůbec, kolik je hodin, mladá dámo? Snad jsme si něco řekli, ne? Chci po tobě tak moc? To mi děláš schválně? Tak ti můžu oznámit, že jestli ses mě rozhodla tu a tam pořádně vynervovat, dneska ti to vyšlo dokonale!"
"Tati, prosím tě, uklidni se. Já už nejsem malá holka, jestli sis nevšiml. Nejsem ani pes, abych byla pořád uvázaná na vodítku. Já už nechci žít pod zámkem, tati. Jo, přišla jsem pozdě, promiň, omlouvám se, ale snad z toho nemusíš dělat takovou kovbojku! Já už toho mám plný zuby, jak se mnou jednáš! Plný zuby!"
Poněkud razantnější zabouchnutí dveří od jejího pokoje ukončilo tu krátkou výměnu názorů dřív, než mohla přinést nějaké výsledky. Když kolem něj později prošla cestou do koupelny, ostentativně ho ignorovala. A on zbaběle mlčel.
„Zítra s ní promluvím v klidu, teď jsme oba vytočení," slíbil si v duchu a už teď se obával, jak to dopadne. Pak nemohl usnout a myslel na to, jak se jeden druhému vzdalují, místo toho, aby se vzájemně podpořili. Jejich ztráta je zatím spíše rozdělovala a to bylo zlé.
***
Přednáška o způsobech konzervace archeologických artefaktů byla u konce. Počkal, až poslední studenti opustí učebnu, posbíral svoje poznámky, smazal tabuli, na niž během výkladu načrtl pár stručných schémat pro lepší pochopení probírané látky a konečně vyrazil na cestu k domovu. Čekal ho rozhovor s vlastní dcerou a on z toho měl strach. Z toho, že ji ztrácí. Z toho, že ho asi nenávidí. To bolelo.
Začalo drobně krápat. Pustil stěrače a naladil v rádiu oblíbenou country stanici. Zelenáči zrovna zpívali o dívce, co se smála jak Chaplinův Kid a on si okamžitě vybavil Danielin uličnický úsměv a dolíčky ve tvářích. Po skle stékaly dešťové kapky a jemu po tváři jedna osamělá slza, kterou se mu nepodařilo zadržet.
"Dobrý den, pane profesore," postarší květinářka právě uklízela tabuli s informacemi pro kupující za dveře svého krámku. Pršelo už i v jejich městečku a ona nechtěla, aby jí omoklo křídou psané upozornění, kdo dnes slaví jmeniny a koho by tedy nebylo od věci potěšit květinovým dárkem. Adam právě vyšel z pekařství, kde nakoupil nějaké pečivo a balíček kávy. Teď se překvapeně zastavil, vytržen ze svých chmurných myšlenek.
"Dobrý den, paní Stárková," zahleděl se s náhlým zájmem do výlohy, na krásně naaranžované kytice v broušených vázách. Z jejich pestrých barev až oči přecházely. Jeho žena však nejvíc milovala bílé květy. Něžné princezny gardénie, královsky vznešené růže, sněženky, konvalinky i skromné sedmikrásky. Jak jen se mu po ní stýskalo...
Najednou se rozhodl. Vešel dovnitř a koupil čtyři nádherné bílé růže. Floristka mu je krásně upravila a vkusně zkombinovala se svěže zelenou rumorou.
"Paní by se moc líbily," prohodila tiše.
"Ano, to ano. Určitě by se jí líbily. Děkuji vám, paní Stárková... nashledanou," rychle zaplatil za kytici a popřál květinářce příjemný den.
Neustále drobně mrholilo. Obloha byla do šediva a spadané listí se lesklo, když po něm stékaly drobné kapky a vsakovaly se do žíznivé půdy. Přes hlavu přetáhl kapuci sportovní bundy, uložil nákup do auta a nechal ho zaparkované před pekařstvím. Vydal se pěšky přes náměstí, kolem opuštěných laviček a kamenné barokní kašny se sochou svatého Jakuba. Za malou chvíli byl u hřbitova.
Brána s ornamentálně tepanou, renesanční mříží byla zavřená. Nenápadná, malá dvířka po pravé straně se ale přes den nikdy nezavírala. Vešel dovnitř a zamířil po jedné z hlavních pěšin do zadní části hřbitova, kolem kaple Panny Marie Pomocné, za níž byly pozůstatky starého židovského hřbitova.
Už viděl místo, kde se hlavní cesta rozdvojovala. Přímo proti němu stál kříž s umučeným Ježíšem. Kapky deště mu stékaly po nahém těle v tenkých pramíncích. Chvilenku postál pod lipami u kříže a pak se obrátil vpravo, k cíli své cesty.
Tam, u hřbitovní zdi, měla jeho Daniela místo svého posledního odpočinku. Prostý, bílý náhrobní kámen, na němž seděl v zadumání, se skloněnou hlavou, kamenný anděl se složenými křídly a sepjatýma rukama. Naposledy tady byli s Eliškou na Dušičky. Položili na hrob věneček ze slaměnek a zapálili dvě svíčky.
Už chtěl vykročit, když vtom si všiml něčeho, co ho překvapilo. Pršelo, hřbitov byl liduprázdný, jen před hrobem jeho Daniely stála nějaká žena. Byla prostovlasá a světlé vlasy jí zplihly deštěm. Ruce měla v kapsách dlouhého, černého pláště a jak tam tak stála, připadalo mu, že nevěřícně kroutí hlavou. To se mu ale také mohlo jen zdát. Co tam jenom dělá? Ani nevěděl, jestli ji zná, byla k němu zády.
Něco se mu otřelo o nohy. Lekl se a ucukl. Podíval se dolů a spatřil rezavou kočku, která k němu vzhlížela zvláštníma, jantarově žlutýma očima a slabě předla. Sklonil se a pohladil ji. Srst měla mokrou, ale příjemnou na dotek a do konečků prstů mu z ní proudilo teplo.
Hleděla na něj bez pohnutí, jako by ho chtěla hypnotizovat. Když od ní konečně odvrátil zrak, zjistil, že žena, která před chvilkou stála u hrobu jeho ženy, mezitím zmizela.
Byl zmatený. Kdo to asi byl? Možná nějaká Danielina kamarádka z města, která měla cestu kolem a stavila se za ní...
Kočka už taky někam odběhla. Byl tu zase úplně sám, společnost mu dělalo jen jemné šumění deště. Pomalým krokem došel až k hrobu a spatřil, že na něj někdo položil květinu na dlouhém, předlouhém stonku.
Jednu jedinou, bílou lilii.
***
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
