obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Cesta Mimočasem - Poslední střípek 2 ::

 autor Vipero publikováno: 25.07.2011, 12:12  
Tak teda pokračování aby se neřeklo, nemám korektora tak sorrky za chyby... časems e to zlepší nemám na to to opravovat prostě čas.... je to přímé pokračován í předešlého dílu. jo a zdaleka to není konec!
 

„Pane? Volal jste mně pane?!“ Zasalutoval jsem.
„Jistě, jenom vyzvednete nový model samopalu, nic víc. Jde o prototypní zbraň střední ráže ale s vysokou kapacitou zásobníku. Jste voják. Tahle zbraň má mít kapacitu až 100 nábojů v jednom zásobníku. Co si o tom myslíte?“
„Pane! tohle nám může při bojích skutečně pomoci Pane!“
„Zajděte tedy za doktorem a ten vám řekne co a jak“
„Provedu, pane!“ odpověděl jsem Kapitánovy a vydal se do Vědeckého bloku.
Nikdy jsem tam nebyl. Tvrdí se že tam experimentují snad se vším.
Prošel jsem dlouhou chodbou a minul Muniční sklad. Nikdy jsem nevěděl, proč je vědecká laboratoř tak blízko zbrojnici. Ve zkutečnosti, nechtěl jsem to vědět.
Jsem ve službě teprve první měsíc a už jdu do „zakázané“ oblasti. Když jsem se před vstupem ohlásil, netušil jsem do té doby co je to papírování. Tolik podpisů jsem snad v životě nenapsal. Po vstupu do před-chodby do vědecké laboratoře jsem prošel nějakým skenem. Nic zvláštního těch je tady dost. Skoro na každém rohu. Když mně přejel poslední sken a objevilo se zelené světlo nad dveřmi, otevřeli se dveře do laboratoře.
Málem jsem se podělal. Po otevření jsem se totiž seznámil s hlavněmi kulometné věže.
Mířily my přímo do obličeje. Trochu jsem ztuhl. Ale po přejetí scanneru po mé známce hlaveň zajela do stropu.
„V pořádku“ řekl hlídač.
„Kreténe“ pomyslel jsem si.
Hned ve dveřích mně zavolal první vědec.
„Počkejte tady, ještě něco dáváme dohromady…“
Asi po deseti minutách, nesrozumitelných blábolů o nějakém krystalu, se konečně vrátil.
„V pořádku tak pojďte“.
To už jsem za tu krátkou dobu mé účasti zde pochopil, že né všemu budu rozumět.
„Vítejte ve vědeckém bloku D“ Přivítal mně vesele doktor.
„Mám donést na otestování nějakou novou zbraň“ odpověděl jsem krátce.
Měl jsem z tohohle místa doslova husí kůži.
„Ano, pojďte za mnou. Ale rychle zrovna probíhá jeden test“.
Dlouho jsem se nerozmýšlel. Po 20 minutách různých chodeb otoček a dveří jsem měl pocit, že jsem se permanentně ztratil. Zrovna když jsem začal uvažovat jestli vědec ví, kam vůbec jdeme, jsem zahlédl nad dveřmi svítící nápis „Blok E“.
O tomhle místu se traduje lecos. Třeba že odsud pocházejí nové zbraně, (To jsme všichni věděli) že zde testují různé nové zdroje, a hlavně že se tu už pár vojáků ztratilo. Ale to jsou jen žvásty. Tedy alespoň doufám.
V těchto chodbách a dveřích bych asi ale opravdu umřel, kdybych neměl doprovod. Prošli jsme, hned za dveřmi s nápisem, obrovskou halou, kde byly různé regály s nejrůznějším vybavením. Prošli jsme celou halou, ale to už jsem měl pocit, že to je minimálně hangár pro letadla. Za chvilku jsem vyděl další o poznání bytelnější dveře.
„Blok F“
To jsem se zapomněl zmínit, že všude jsou stráže, ale stojí tak nehnutě až mně to děsí. Prošli jsme asi pěti skenery najednou, když se všude rozsvítilo modré světlo.
„Co se děje doktore?“
...

********

Ze vzpomínek mně vyrušilo prasknutí větve. Jakmile jsem se vzpamatoval, všimnul jsem si, že se k domku Riy blíží ozbrojená skupina rytířů. „Rozběhl“ jsem se co nejpotišeji zpět k domu. Vzal jsem to oklikou abych nebyl spatřen rytíři.
Myslel jsem že si svůj útok naplánují ale zničeho nic vyběhli z lesa přímo k domu. Rozběhl jsem se jim patřičně naproti.
„Riy! Niam! Okamžitě utečte!“
Obě vyběhly z domu a jakmile pochopily co se děje, rozběhli se směrem ke mně. Jeden z rytířů však vystřelil z luku a zasáhl Niam přímo do zad.
„NIAM!“ zařvala z plných plic Riy.
Rychle dceru popadla do náručí a utíkala dál. Slzy jí přitom padaly z obličeje do trávy.


********


„Naši hoši začaly s pokusem“ odpověděl zvesela.
Mně do smíchu nebylo ani trochu. Bylo na něm vidět, že už mi víc neřekne tak jsem se ani neptal. Po vstupu do „Bloku F“, jsem uviděl jen další regály. Ovšem s podstatně zajímavějším obsahem než v předešlé místnosti.
Obrovské krabice s čísly a před každou vzorek jednoho kusu předmětu co je uvnitř každé z nich. Byly to zvláštní pušky a ještě zvláštnější vybavení. „Ani se neptejte“ řekl vědec, než jsem se na cokoli zmohl. Zastavily jsme se u jednoho regálu. chvilku přemýšlel, a poté se na mě spiklenecky podíval.
„Už jste někdy byl ve střetu s nepřítelem?“ Zeptal se.
„Ano, několikrát“.
Vědec se na mně podíval a zeptal se mně na velikost oblečení, odpověděl jsem mu suše, že XL. Chvilku hrabal v krabici a pak mi dal jeden komplet podle mě obyčejných zelených taktických kalhot a bundu s vestou. Ovšem když jsem ho držel v rukou, přišlo mi to vybavení nějak těžší.
Minimálně kalhoty měly 2 kyla.
„Tohle je teď náš nejnovější vynález. Je to nové vlákno vyvinuté u nás. Je prakticky nezničitelné“ odpověděl vědec nadšeně.
„V čem je to lepší? váha?“ usmál jsem se.
„To časem poznáte. Ale pozor na tu vestu Je trochu dražší než obyčejné vybavení co dostáváte, ale nic ode mne nemáte, příteli!“
Po tom „příteli“ se mi naježily všechny chlupy na těle. Když jsem se převlékl, do těch hadrů, vědec ty mé staré složil a nenápadně hodil někde za krabice. Pořádek musí být.
„Tak tenhle, jestli nebude nasraný na nadřízené“, řekl jsem si v duchu.
Jinak bych asi nedostal podle něj nové vybavení.
„Jsme zde“.
Konečně jsme došli k jedné z krabic a vědec mi podal, na první pohled, obyčejnou P90 s nabytým zásobníkem. Krátký velice účinný samopal. A deset zásobníků do batohu. Včetně manuálu na obsluhu a další věci okolo toho. Tak tohle by vám pro pobavení mohlo stačit.
Všiml jsme si že některé zásobníky jsou zelené, některé bez označení a jiné zase modré a červené. Netušil jsem v čem se liší munice ale snad to bude v manuálu. Navíc, bylo mi to srdečně jedno.
Jen ať už jsme pryč odsud. V tom okamžiku se i tady změnilo světlo na zelené. Vědec trochu nejistě řekl, že je čas vypadnout.

********

Namířil jsem samopalem přímo proti šestičlenému oddílu rytířů a zmáčnul spoušť. První z nich zatancoval krátký taneček přičemž z jeho prostřelené zbroje vystříkla sprška krve. Druhého jsem zasáhl do ruky a tak švihnul svým mečem proti kamarádovy po pravé straně. Ujistil jsem se krátkou dávkou že ani jeden z těch tří rraněných nevstanou.
Zbýval lučištník a dva těžkooděnci se štíty. Zajímalo mně jestli střely projdou i jejich štíty. Zmáčkl jsem spoušť ale ani po lehkém cuknutí se nic nestalo.
„Doprdele!“ moje zbraň se zasekla.
Nenapadlo mně že celoplášťové střely nemají v zásobníku tak velkou kapacitu jako běžná munice.
Měl jsem si toho všimnout. Zahodil jsem samopal a vytasil svůj meč.
Prvnímu z rytířů jsem přímým sekem z vrchu dolů rozpůlil štít a vzal to i s jeho rukou. S víkřikem bolesti se svalil na zem a já se mohl soustředit na druhého útočníka který byl o něco pomalejší než jeho kolega. ale zapoměl jsem na Lučišníka.
Šíp se mi zabodl přímo do krčního límce a já děkoval vědci že mně tak vybavil. Zase jsem ale udělal chybu.
Pomalejší rytíř se ukázal být ten silnější a hbytější. Zásah mečem s takovou silou jsem skutečně nečekal a měl jsem vyražený dech. Musím jednat rychle dokud my zbbívá trochu vzduchu.
Vrhnul jsem mečem proti lučištníhovi a doufal že je meč skutečně tak ostrý a kvalitní jak mi bylo řečeno. Jakmile jsem meč zahodil věnoval jsem se zase těžkooděnci, ten mě nabral štítem a povalil. Tentokráte jsem byl skutečně bez dechu.
Cítil jsem jak se dusím.
Z posledních sil jsem sáhnul po devítce v pouzdře u nohavice a doufal že alespoň zastraším obra co se nademnou napřahoval mečem aby mě dorazil. Na míření bylo málo času. Stočil jsem zápěstí směrem nahoru a zmáčkl spoušť. Zpětný ráz mi dokonale vykloubil zápěstí.
Zařval jsem bolestí jako nikdy, dokonce mi hrkly slzy do očí, jak to bolelo.
Naštěstí, soudě podle pádu těžkooděnce vedle sebe, jsem se trefil. Podíval jsem se směrem k lučištníkovi a ten stál, podpíral se lukem s mým mečem v hrudi.
Snažil se něco nesrozumitelného říct a nakonec upadl k zemi. Vstal jsem a skočil zádama na zem. Praštil jsem se dost silně do hlavy ale naštěstí jsem mohl zase dýchat normálně.
Ke svému úžasu jsem si teprve teď všimnul že začalo pršet. Ležel jsem na zádech, sundal jsem si helmu a nechal déšť ať mi ochlazuje tvář.
Mihla se mi poslední vzpomínka.

********

Sotva jsme došli k zadním dveřím místnosti, naběhlo světlo oranžové.
„Pohyb!“ zařval vědec a div se pomalu nerozběhl ke dveřím.
Přitom si pořád něco mumlal. Rozuměl jsem jen něco jako „kreténi“ Když jsme vešli do „bloku G“ tak světlo přešlo na rudé.
To už vědec opravdu běžel. Chytil první vysílačku, co zahlédl, a začal do ní řvát.
„Vy idioti! Jsme dva ve skladech!“
„Bohužel došlo k chybě nelze ukončit přenosovou akci. Výboj projde komplexem asi za 20 vteřin! Zkuste se schovat co nejdál od jádra!“
Ničemu z toho jsem nerozuměl, znělo to na mně tak nějak… Rusky.
„Rychle pryč od jádra řekl mi po tom rozhovoru vědec a rozběhl se na opačnou stranu, než jsme původně běžely.
Najednou se ozvala rána. Vědec se prostě vypařil. Naprosto jsem nevěděl co dělat. Tvořila se kolem mě zvláštní stěna. Zářila jakoby nafialověle.
Najednou se silně zablesklo a já oslepl.

Když jsem konečně otevřel oči, díval jsem se přímo do stěny. Nic se mi nestalo ale cítil jsem chlad. Chtěl jsem se otočit, že se podívám po doktorovi, ale cítil jsem se zvláštně.
Začínala se mi neuvěřitelně točit hlava. Zbraň jsem měl v ruce a zásobníky v batohu. Celé to vybavení bylo těžší a těžší.
Při otočení mně zasáhlo něco do vesty. Nevím co, protože se to odrazilo a padlo do trávy. Už jsem skoro neviděl.
Pokusil jsem se zaostřit, viděl jsem jen nějakého magora v kostýmu a s lukem v ruce, co nabíjel na tětivu další šíp.
Mířil na mně.
Zřejmě mám halucinace. Reflexně jsem po něm vypálil ze samopalu.
Poté jsem omdlel.

********

„Niam!“ vzpamatoval jsem se.
Pravá ruka byla opravdu nepoužitelná, doběhl sjem jak to šlo k lučišníkovi a vzal si zpět svůj meč. Když jsem cítil jak břit jede po kosti udělalo se mi trochu zle. Kdyby nás napadla nějaká záloha, umřely bychom.
Levou rukou šermovat neumím ani trochu a navíc není až tak vyléčená z předešlého zranění.

„Riy! Jak je na tom Niam?!“ doběhl jsem k okraji lesa.
Riy klečela u své dcery a plakala. Přiklekl jsem k nim a zkontroloval Niam. Její tep slábnul. Šíp jí zasáhnul přímo do srdce.
Nevěděl sjem co mám dělat. Cítil jsem obrovský vztek. Nenávist vůči lidské rase a sebe sama.
Odkud že se vzali lidé v téhle časoprostorové rovině? Dostali se sem před osmnáctisty lety. Původně to byly vědci a vojáci z mého časoprostoru. Vrátili se ale víc do minulosti než já. A jak to tak bývá, vyvinuly se přesně v to, v co kdysi u nás ve středověku.
Nemilosrdné parchanty vyžívající se v utrpení jiných.
„Niam... Slyšíš mně Niam?“ šeptal jsem plazatce do ouška.
„Strýčku... Ty... Ty... Opravdu jsi se vrátil jak jsi slíbil...“
Na to Niam vydechla naposledy.
„Niam! NIAM!“ chtělo se mi řvát ale nedokázal jsem vydat hlásku.
Lidská neschopnost je tak bolestivá.
Vždy si lidstvo myslelo jak nejsme nejinteligentnější, jak jsme si vycvičily zvířata, postavily města, vytvořily továrny, dokázali geneticky vytvořit kopii člověka, podmanit si vesmír. Ale přes to všechno jsme jen neschopný malý bezvíznamný hmyz co si každý den dokazuje jak jsme víc a víc drzejší, namyšlenější a sobečtější.
Bylo mi špatně. Myslel jsem si že se chci dostat domů. Že chci zpět do té společnosti která si vše podmaňuje.
Do společnosti, která si umí pouze házet klacky pod nohy. Umí život zničit, ale neumí ho vytvořit.
„Riy... Dá se něco udělat?“
„Já... Nevím... Já...“
„RIY! Máš svou moc?“
„Mám.. Ale.. Ale.. Na to abych jí vrátila... Abych ji vrátila k životu nemám co je potřeba...“
„Co? Co je potřeba?!“ začal jsem třást s Riy aby se vzpamatovala a odpověděla.
„Abych jí mohla uzdravit srdce. Musela bych vzít srdce někoho jiného!“
„Co ti Rytíři?!“ ptal jsem se rychle a neústupně.
„Srdce by muselo být od umírajícího nebo živého. Né od mrtvých kterým srdce už nebije...“.
Riy mluvila pomalu, strácela se myšlenkama, strácela chuť do života který měla jen díky dceři.
„Vezmi si moje!“ řekl jsem rázně.
Riy se podívala na mně a ubrečená třásla hlavou.
„NE! To nikdy! Nevemu tvůj život! Ty jsi ten co musí přežít! Ty jsi ten co je správný! Ty máš sílu bojovat za nás! Za všechny!“
Vzal jsem svůj meč a s klidným svědomím si ho bodnul do břicha. Byla to neuvěřitelná bolest.
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“
Zděšená Riy křičela a snažila se mi v poslední chvíly zabránit. Naštěstí se jí to nepovedlo.
„Cos to udělal?! PROČ?!“
„Protože jsem pochopil co v životě chci. Umřít pro ty, které miluji.“
Pomalu cítím jak mi slábnou ruce, od půl pasu jsem necítil nic, jen nepříjemný chlad.
„Riy...“ snažil sjem se mluvit jak to jen šlo.
„Riy... Vem si mé srdce dokud bije.
Riy zavřela oči, plakala pro někoho kdo nepatřil mezi její druh. Démoni? Proč se jim říká démoni? Nikdy nepoužily svou kouzelnou moc proti lidem. Lidé jsou ti Démoni, lidé...
Riy pomalu položila ruce na mou hruď a Niam. Plná bolesti začala odříkávat kouzelnou báseň. Cítil sjem jak mé srdce pomalu opouští mé tělo a vstupuje do těla Niam. Cítil jsem jak má síla vstupuje přes ruce Riy k Niam.
„Reardene, Děkujeme ti za všechno...“

Sahám do kapsy od kalhot. Ignoruji bolest vykloubeného zápěstí. Vytahuji malý bílý kámen.
„Takže tohle je Niratar?“
Bolest kterou jsem cítil od příchodu sem v rameni, to bylo ono. Levou rukou jsem si vytáhnul nůž a rozřezal si rameno. Vytáhnul jsem malý úlomek připomínající rozkousnutý bonbón.
„Reardene?! To je?“
„Ano...“ řekl jsem jako svá poslední slova a spojil dva poslední díly krystalu dohromady.
Díly které okamžitě přenesou lidi do jiného časoprostoru, do časoprostoru jen pro ně, aby již neubližovali jiným stvořením.
Poslední příjemná i když smutná slova Riy ke mě pronikla jen díky jejímu srdci.
„Naschledanou...“

********

O dva měsíce později

„Mami?“ zeptala se mladá plazatka své maminky.
„Ano Niam?“
„Myslíš že strýčka ještě někdy uvidíme? Není přece mrtvý, když si ho vzala ta fialová záře, že ne?“
„Myslím že neumřel zlatíčko... Myslím, že ho ještě uvidíme...“
Plazatka se zamyšleně podívala na hvězdy a její duše se usmála radostí.
„Děkujeme ti za naše životy... Děkujeme ti, Rytíři prostoru...“
Na obloze se zableskla padající hvězda...

Konec...

********


Lidé se celé generace snaží ovládat ostatní. Hrají si na bohy a myslí si že rozumí všemu a všem. Společnost určuje jak se kdo má chovat.
Najdou se ale i tací kteří žijí vlastním životem. Snaží se pomáhat bez zištných důvodů, váží si života a mají radost z pomoci druhým.
Pokračují ve svém životě stejně jako dosud i když ví že budou dál trpět za svou dobrotu a laskavost.

Ruku na srdce.

Patříte mezi ty, co by obětovaly svůj život, kdybyste věřily že je to správné? Nebo jste jen ubohými členy společnosti bez svědomí, srdce a pochopení?


 celkové hodnocení autora: 75.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kittanya 11.08.2011, 23:15:24 Odpovědět 
   Vipe, připadala jsem si jak ve filmu, dokázala jsem se vcítit do teho vojáka a musím říct, že jsi to dobře napsal. Jo a já su ta sviňa, co by si zachraňovala prdel, když sa ostatním stahuje hrdlo. Jen člověk ;-) A díky za konec. Vzpomněla jsem si na Milánka, po dlúhé době zase.
 kulkul 25.07.2011, 12:55:31 Odpovědět 
   Tak to piš rovnou bez chyb. Hrubky opravdu vadí. S hrubkama to nemá cenu. První jsi stihl udělat už ve 4.slově. Děkuji za zasalutování. Nečtu.
 ze dne 28.07.2011, 16:05:20  
   Vipero: nechápu že za tolika mými povídkamis e VŽDY najde někdo kdo NECHÁPE co to je mít dysgrafii a dislexii. Ma ucta.
 Šíma 25.07.2011, 12:11:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý příběh. Sice dohromady nic nového, viz cestování časem a prostorem, ovšem ve Tvém pojetí jde o něco jiného a možná i trochu "nového" (alespoň nevšedního). Líbilo. Také jsem si říkal, jaké by to bylo, kdyby se mezi rytíře (a bojovníky obecně) dostal někdo s moderními zbraněmi a jak moc by obstál (teď nemám na mysli granáty a různá výbušná udělátka - miny a podobně) v souboji s dobovými zbraněmi a výzbrojí. Takže Tvůj příběh mi nabídl určitou odpověď, jde zřejmě o mix scifi a fantasy. Vypadá to na konec povídky, opravdu bude pokračování? Onen doslov je možná zbytečný, nešlo jej nějak vložit do příběhu, aby tak nerazil? Těším se na Tvůj další text a doufám, že si najdeš čas se trochu se svými texty pomazlit a dopilovat je. Ono i popisy bych v některých místech doladil, ovšem... bavil jsem se (mám na mysli tématiku scifi)...

Souhrn nedostatků (mnohé chyby se opakují a zbytečně hyzdí text):

-- „Pane? Volal jste mně pane?!“ Zasalutoval jsem. -- (pozor na velikost písmene na začátku uvozovací věty po přímé řeči - ?!,.. = malé písmeno, . = písmeno velké - pouze po tečce se píše velké písmeno) -- „Pane? Volal jste mně, pane?!“ zasalutoval jsem.

-- „Pane! tohle nám může při bojích skutečně pomoci Pane!“ -- (pozor na oslovení a zvolání, dané slůvko či slovní spojení by mělo být od zbytku věty odděleno čárkou) -- „Pane, tohle nám může při bojích skutečně pomoci, pane!“

-- Tvrdí se že tam experimentují snad se vším. -- (chybí čárka v souvětí - spočítej si slovesa) -- Tvrdí se, že tam experimentují snad se vším.

-- „V pořádku“ řekl hlídač. -- (nezapomínej na interpunkci na konci přímé řeči) -- „V pořádku,“ řekl hlídač.

-- „V pořádku tak pojďte“. -- (pozor také na správné umístění znamének - patří před uvozovky na konci a ne až za ně) -- „V pořádku tak pojďte.“

-- Minimálně kalhoty měly 2 kyla. -- (2 kyla ??? hovorová řeč, budiž)

-- „V čem je to lepší? váha?“ -- Váha?

-- Pomalejší rytíř se ukázal být ten silnější a hbytější. -- hbitější

-- Musím jednat rychle dokud my zbbívá trochu vzduchu. -- zbývá (další překlep)

-- Kdyby nás napadla nějaká záloha, umřely bychom. -- (umřely - pokud je Tvůj hrdina také holka, jinak umřeli - jde-li o ženy i muže)

-- Nevěděl sjem co mám dělat. -- jsem (pěkná přesmyčka)

-- Vždy si lidstvo myslelo jak nejsme nejinteligentnější, jak jsme si vycvičily zvířata, postavily města, vytvořily továrny, dokázali geneticky vytvořit kopii člověka, podmanit si vesmír. -- (shoda podmětu s přísudkem, ovšem tady není jasné, zdali je podmětem lidstvo, nebo "my" - ve smyslu lidí v množném čísle - pokud "my", pak vycvičili, postavili, vytvořili, pokud jde o lidstvo, pak vycvičilo, postavilo, vytvořilo, čert ví)

-- Ale přes to všechno jsme jen neschopný malý bezvíznamný hmyz co si každý den dokazuje jak jsme víc a víc drzejší, namyšlenější a sobečtější. -- (bezvýznamný !!! + chybí čárka před "co", jde o souvětí a máš tam víc jak jedno sloveso)

-- Patříte mezi ty, co by obětovaly svůj život, kdybyste věřily že je to správné? -- obětovali -- věřili (množné číslo bez ohledu na rod, jinak by ses obracel pouze na ženy, viz ženský rod)

Tož tak. Škoda těch chybek. Škoda, že nemáš betareadera a nedostatek času. Občas nám opravdu chybí a není kde jej ukrást, pak tím trpí i naše příběhy...
 ze dne 28.07.2011, 16:59:08  
   Šíma: Jooo, mít zdraví a čas... Hned bych Ti pomohl...
 ze dne 28.07.2011, 16:16:30  
   Vipero: jop ten doslov je jen vsuvka myšlenka kterou sjem se prostě zasekla tejden se tím fakt "trápil" prostě je to trochu fylozofická myšlenka nic víc.. :D Kdyby se ti chtělo opravit další část, není problém ti ji zaslat před publikací.. já to bez korektora fakt nedám... :D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Nevnímáš (Smysl...
Julia de Sena
Arn Dresko IV. ...
jindra
Jsou slova ...
Dick
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr