obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915259 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389579 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ztracená 24. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená
 autor Kondrakar publikováno: 27.07.2011, 13:15  
Další díl je tu a doufám že se bude líbit.
 

Netrvalo dlouho a oba jezdci překonali řadu údolí, bezpočet říček a potůčků a zastavili až u velkého jezera, které vyplňovalo celé dno údolí. Bylo již pozdě, slunce zbarvilo horské štíty purpurem svého usínání. Brzy se na břehu jezera rozhořel malý ohýnek, který nesměle prosvěcoval temnotu nadcházející noci.

Noc uběhla klidně a ráno zastihlo oba dobrodruhy na cestě po svahu. Koně šli za nimi, vedeni za uzdy a válečný pes vesele pobíhal okolo nich. Garwel si vzpomněl, jak po tomhle svahu kdysi šplhal a plazil se, zmožen zimou a vyčerpáním. Kdysi ho vedla Neeilien, nyní věděl, že to byla Duha.

Teď sem byl tažen z lásky ke svému učiteli. Konečně došli na mýtinu, na které kdysi stál velký srub, jenž se stal horalovi na několik let domovem. Nyní ze srubu zbývalo jen několik rozvalených hnijících kmenů. Zub času a dravá touha po životě přírody mu ukázala pomíjivost všeho. To vše již byla minulost.

Doklopýtal před rozvaliny srubu a klesl na kolena. Z hrdla se mu vydral srdceryvný výkřik. Z očí mu kanuly horké slzy. Tolik toho ztratil. Stín těsně přimkl své třesoucí se tělo k tělu svého pána. I on to místo poznal. Tady se narodil a tady vyrostl. Z hlubin roků a prožitých událostí se začaly vynořovat mlhavé vzpomínky. Teplý jazyk, sladké mléko, teplý kožíšek jeho matky. Zakňučel a otřel se hlavou o rameno Garwela.

Ten na něj pohlédl uslzenýma očima, usmál se a prohrábl drsnou srst na mohutné hlavě. Rozuměl mu. S ním to bylo stejné. Tady se učil zacházet s lukem, s mečem, tady se učil lesní moudrosti, která mu tolikrát zachránila život. Vzpomínal na laskavý úsměv starého Therana, na jejich debaty a na další radostné události. Čas a místo se před ním rozmazaly a už tu nestály ruiny srubu, ani Bryia a elfí koně. Srub tu byl, tak jak si jej pamatoval a zpoza srubu vyběhla Cira. Za ní, s drsným smíchem na rtech, Theran Trax.

„Therane,“ vykřikl Garwel, vyskočil na nohy a rozběhl se mu vstříc.

Zálesák se otočil. V jeho tváři se zračilo čiré překvapení.

„Garwele, chlapče,“ vykřikl starý muž, když spatřil svého žáka.
„Co se to stalo?“ zeptal se Garwel. Nějak nemohl pochopit, co se stalo. Vždyť tu před chvílí stály hnijící ruiny. Rozhlédl se. Bryiia a ani koně nebyli v dohledu.
„Vzpomínky tě na okamžik přenesly do Lesa bohů. Díky tobě už je to čisté místo. Nech mrtvého starce jeho osudu a vrať se ke své lásce a k životu.“
„Ale, Therane.“
„Jdi, synku. Má cesta došla svého konce a ta tvá je sotva na začátku. Běž, hochu, a žij.“
„Dobrá,“ přikývl Garwel a polkl knedlík emocí, který mu ucpal krk .


Když se znovu rozhlédl, viděl opět trosky srubu a Bryiu koňmi. Nyní své slzy již neskrýval. Rozplakal se štěstím, vstal a odkráčel k mohutnému dubu, kde našel malou mohylu z kamení a v kůře stromu vyryto několik slov.

Prohrábl si bujnou hřívu svých hnědých vlasů a zhluboka se nadechl. Byl jasný den, výhled se táhl do daleka a vál chladný vánek. Sněhové čepice na vrcholcích hor se třpytily ve zlatavých paprscích slunce a zdálo se, že samotný vzduch jiskří.

Chladný vzduch mu naplnil plíce a probral jej. S rukama opřenýma v bok shlížel z vrcholu úbočí dolů do údolí a ještě dál na vrcholky hor. Slunce lehce hřálo, vála lehká bríza, která si pohrávala s lístky bříz a osik. Pohlédl na jezero, které se v záři slunce zlato-stříbrně lesklo a odráželo nebeskou modř. Při tom pohledu, při doteku chladného vánku ve tváři, který sušil prolité slzy, se cítil svobodný jako pták. Pohlédl k bezmračné obloze a spatřil několik orlů, jak plachtí ve vzdušných proudech, unášení větrem na mohutných křídlech.

Zatoužil opět spatřit gryfa. Viděl ho jen jedinkrát a to na nádvoří královského paláce ve městě Kru. Věděl, že v Kondrakarských horách gryfové nežijí. Hleděl na orly a cítil, že jeho duše, nadchnutá překrásnou scenérií chce vzlétnout a přidat se k těm zlatavým ptákům ve výšinách. Jeden z orlů vznášejících se na obloze zakřičel a Garwel mu z plných plic odpověděl. Byl to křik svobodné duše, odkojené divočinou a láskou, která miluje a dává vše a nebere si nic.

Vzápětí ucítil jemné, ale přesto pevné objetí. Pootočil hlavu. To Bryia jej objala. Její oči zářily láskou. Cítil vůni jejích vlasů, vůni jejího těla a vzdychl.

„Trápí tě něco?“
„Ne. Jen vzpomínky. Z tohohle místa jsem se poprvé rozhlédl po zdejším kraji. Tehdy byla zima a málem jsem tu zemřel. Nebýt starého zálesáka, který žil v tom srubu za námi. Naučil mě vše, co znal a udělal ze mě to co jsem teď.“
„Byl to veliký muž.“
„To ano.“

Pak se Garwel jemně vymanil z jejího objetí a sám ji skryl do své náruče. Hlavu lehce opřenou o její rameno a těšíc se ze společnosti toho druhého, stáli jako živé sousoší a hleděli na překrásný kraj pod sebou. Stáli tam i ve chvíli kdy slunce začalo zapadat.

Tu noc se milovali pod hvězdami a hory, stálé a neměnné byly jedinými svědky jejich lásky.

Druhý den, odpočatí a naplnění novou silou, osedlali své koně a vydali se přímo na jih. Jejich cílem nyní bylo městečko Carritas v Modrých horách. Garwel se pevně rozhodl, a byl naplněn zvláštní směsicí nadšení, jak se těšil na to, že spatří místo, kde prožil dětství, své blízké a kde poznal Neeilien a snad strachu, protože nevěděl, jak jej tam dole na jihu přivítají. Pevně se však rozhodl a neustoupil by od toho za žádnou cenu. Navíc, jak slíbil Bryie, tam ji chtěl učinit svou ženou.

Brzy překonali pláně, které je oddělovali od Hnědého lesa, jehož jméno se odvozovalo od zvláštního druhu javorů, jejichž listí bylo celý rok hnědé.

Projeli Hnědým lesem a na obzoru spatřili temnou linku lesa, jenž v prstenci obkružoval Karskácké hory, domovinu gryfů. Cesta ke Karskáckým horám trvala necelé tři dny cesty.

Toho rána se Garwel probudil dávno před východem slunce. Oči se znepokojením pozorovaly temnou siluetu hor, jež se tmavě rýsovala proti nočnímu nebi. Stál, ruku opřenou o jílec Dagg-Artessas, který nyní nosil u pasu. K horám nebylo ani půl dne cesty a v jeho nitru narůstal pocit hrozícího nebezpečí, ze kterého se mu ježily chlupy na celém těle. Váhal, jestli má dát na svou předtuchu a horám se vyhnout v širokém oblouku nebo projít napříč horami.

Obejít hory by trvalo mnoho týdnů a to se mu nechtělo, ale na druhou stranu nechtěl ohrožovat Bryiu. Jeho válečný pes stál vedle něj a hleděl tím samým směrem jako horal. Srst se mu ježila a klesala ve vlnách a v hrudi temně drnčelo hluboké vrčení. Jeho instinkty jej varovaly.

„Taky myslíš, že bychom se měli horám vyhnout, chlapče?“ promluvil na svého psa.

Ten na něj pohlédl a zavrčel. Garwel se usmál a kývl. Ještě chvíli stál a upřeně hleděl do tmy, jakoby se snažil vyčíst něco z hrozícího nebezpečí. Po nějaké době znovu ulehl, ale již nedokázal usnout. Hleděl na hvězdné nebe, které pomalu začalo blednout, jak se začal rodit nový den.

Uvařil snídani a probudil Bryiu. Při pohledu na její usměvavé oči smál by se, kdyby neměl ten divný pocit, který stále sílil. Jeho tvář byla stále zachmuřenější. Jídlo snědl bez chuti. Po něm se vydali na další cestu.

„Děje se něco?“ zeptala se Bryia a hlas se jí chvěl, když viděla potemnělou tvář svého průvodce a lásky v jedné osobě.
„Mám takový divný pocit. Jakoby nám v těch horách hrozilo nějaké nebezpečí, ale nevím jaké.“
„Chceš je objet?“
„Nejraději bych to udělal. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“
„O mě se bát nemusíš. Můžeme je objet, ale cesta nám bude trvat několik týdnů déle. Já nemám žádný divný pocit a hlasuju pro to, abychom jeli skrz hory.“
„Dobře tedy. Ale budeme se držet hlavních cest v průsmycích.“
„Dobrá,“ přikývla.

Vyjeli. Když našli průsmyk, jehož dno bylo tvrdě uježděné nesčetnými koly obchodních karavan a udusané kopyty koní, oddechli si. Zdálo se, že tento průsmyk je velice používaný a riziko přepadení by mělo být minimální, i když člověk nikdy neví. Garwel si přísahal, že bude neustále nastražený a připravený.

Několik dní uběhlo v klidu, ale pátého dne, když byly v polovině hor, došly jim zásoby. Nikde žádný potulný kupec nebo karavana, takže neměli kde nakoupit zásoby. Garwel musel na lov.

Chtěl vzít Bryiu sebou, ale ta se cítila unavená a na lov jít nechtěla. Horal váhal. Maso potřebovali, ale nechtěl jí nechávat samotnou. Ten pocit nebezpečí zmizel, když vešli do průsmyku, ale vzpomínky na něj byly stále čerstvé. Pak se rozhodl. Nechal jí na ochranu Stína a s lukem a toulcem šípů vyrazil postranní stezkou do lůna hor ulovit něco k jídlu.

Po cestě sebral několik nádherných ebenově černých per připomínajících orlí, ale jejich velikost byla několikanásobně větší. Uhádl, že to jsou gryfí pera. Našel jich ještě několik. Zlatá, hnědá, bílá jako právě spadlý sníh nebo stříbřitá. Sebral je s tím, že je dá Bryie. Třeba z nich udělá něco na potěchu oka. Zastrčil je do toulce a pokračoval po stezce dál.

Po několika hodinách našel často používanou jelení stezku. Vyrazil po ní tiše jako duch. Došel k malému údolí, pokrytému šťavnatou trávou. Měl štěstí, nedaleko ústí stezky se páslo několik laní s odrostlými kolouchy. Pomalu vytáhl šíp, založil jej na tětivu a vystřelil. Mladý kolouch padl jako podťatý. Lovec vyskočil, několika rychlými skoky se dostal ke kolouchovi a loveckým nožem mu prořízl hrdlo, aby krev nezkazila maso.

Když kolouch vykrvácel, horal odřízl několik silných plátků masa ze hřbetu a z obou zadních kýt. Maso zabalil do kůže a vyrazil za Bryiou. Byl jako na trní, jestli je v pořádku. Jeho divný pocit se vrátil a Garwel hnán na křídlech strachu letěl jako vítr. Zpáteční cestu zvládl za čtvrtinu času, jenž strávil cestou do jeleního údolí.
Když se vrátil na místo, kde nechal Bryiu, zkameněl. Všude byly známky tvrdého zápasu. Zem pokrývala prolitá krev. Srdce horalovi bušilo jako zvon. Vzápětí si všiml několika mrtvých těl.

Vak s masem pustil na zem a začal opatrně prohledávat tábořiště. Zjistil, že do tábořiště přijelo deset jezdců na koních. Podle stop poznal, že obklíčili Bryiu a dokonce sestoupili z koní. Pak se na ni vrhli a tady se začala krvavými písmeny psát tragédie. Stopy nebyly starší než několik hodin.

Na zemi ležela těla čtyř mužů. Tři z nich nesla stopy Stínových tesáků na krku a jeden měl v hrudi zabodnutou krátkou dýku, kterou nosila Bryia. Garwel pečlivě prohledal mrtvé. Našel jen věci, které mají upotřebení jen pro muže žijící v divočině. Nic co by naznačilo, odkud byli a ke komu patřili. Tuláci, banditi, lapkové. Garwel zavrčel. Stín bojoval tvrdě, ale nestačilo to. Horal našel v prachu cesty širokou stopu zalitou krví.

Útroby se mu sevřely úzkostí. Vydal se po ní a došel k hustému lískovému houští, které se táhlo po jedné straně průsmyku. V houští našel mrtvého Stína. Byl strašlivě posekaný. Celé tělo bylo pokryté těžkými sečnými ranami. Věrný pes se z posledních sil ukryl do houští. Horal sevřel hrubou srst svého věrného psa v ruce a průsmyk se naplnil křikem, ve kterém se mísilo zoufalství a žal. Ztratil ho znovu. Svého věrného druha a průvodce na mnohých cestách. Tolik toho prožili a nyní jej ztratil. Navždy. Oči mu zvlhly slzami.

Opanoval se a pohlédl směrem, kterým vedly stopy a jeho oči zaplály ohněm pomsty. Vzdorně zavrčel a postavil se. Nyní musí pohřbít Stína. Nanosil kamení a vystavěl mohutnou mohylu pro chrabrého psa, který ho doprovázel po několik dlouhých let. Vzpomínky mu přinesly na mysl mnohé ze společně prožitých chvil. Výcvik, nespočet lovů, šarvátky.

„Za tohle zaplatíte, bastardi,“ vrčel Garwel. Posbíral pár věcí patřících Bryie, maso a vyrazil po stopách jako honicí pes. Uběhl sotva pár metrů, když za sebou uslyšel dusot kopyt a frkání. Otočil se s rukou na jílci, ale pak se uklidnil. Za ním stáli oba rohatí koně. Oddechl si. Na jednoho nasedl a vydal se po stopě. Ten druhý jej následoval.

Chlapi, které pronásledoval, byli zřejmě velice zkušení v lesní moudrosti, protože za sebou mistrně skrývali stopy a občas, tu a tam nastražili jednoduchou past. Přinutili jej postupovat pomaleji a pozorně pozorovat okolí kolem sebe a sledovat kam šlape.

Proklínal je, až se hory zelenaly. Jejich náskok pomalu narůstal. Nakonec, když se náskok zvýšil z několika málo hodin na celý půlden, Garwel přestal dbát na bezpečnost a hnal se po stopě. Jak si teď přál, aby tu s ním byl Stín. Toho by nějakým skrýváním stop a nastražováním pastí neoklamali.

Pak se rozhodl. Nehleděl na své bezpečí. Jediné co jej zajímalo, byla záchrana Bryii. Přišel už o jednu lásku, nehodlal přijít ještě o druhou. Letěl jako vítr a o to se mu stalo málem osudným. Přetrhl slabé lanko, mistrně skryté v napadaném listí a z nedalekého stromu slétla dřevěná konstrukce vyzbrojena několika hrozivě vypadajícími zašpičatělými klacky. Naštěstí jeho kůň běžel rychle, takže jej konstrukce minula a neškodně se zabodla do kůry protějšího stromu. Přesto jej zasáhl okraj, roztočil jej a vyhodil ze sedla. Tvrdě dopadl na zem a zasažené místo, pravá ruka jej příšerně bolela. Zaklel, sebral se a znovu nasedl na koně. Nehleděl na hlad a na žízeň, pokračoval dál v pronásledování.

Byl podvečer druhého dne, kdy unesli Bryiu a Garwel byl jen půlhodiny za nimi. Ušklíbl se a jeho obličej se mu stáhl do děsivého šklebu. V očích se mu nebezpečně zablýsklo.

Přidal a brzy je mohl slyšet i vidět. Prchali jako o život a neustále se ohlíželi přes rameno. Podíval se na jejich koně a věděl, že se budou muset brzy utábořit, jinak jejich koně pojdou. Sledoval je z bezpečné vzdálenosti. Neviděn a neslyšen je doprovázel, jako vlk doprovází stádo jelenů a čeká na svou příležitost.

Nakonec se utábořili. Garwel seskočil z koně, uvázal jej ke stromu a vyrazil na lov. Připravil si luk a několik šípů. Prohlédl si jejich tábor. Šest chlapů sedělo v kroužku okolo ohně a se zachmuřenými tvářemi jedli. Vypadali nervózně, neboť sebou škubali při každém zvuku. Bryia ležela svázaná nedaleko nich. Jeden se zvedl, přistoupil k ní a začal jí drsně laskat ňadra.

Garwel zavrčel a vystřelil. Chlap se chytil za hrdlo a s chrapotem se zhroutil na zem. Bryia vykřikla, vylekaná sprškou krve, která jí postříkala a vyděšená šípem trčícím z mužova hrdla. Horal vystřelil ještě dvakrát po sobě tak rychle, že to vypadalo jako jediný pohyb. Poslední šíp vylétl, ještě než se ten první stačil zabořit do svého cíle.

S odporným mlasknutím trhaného masa se dva muži skáceli na zem a z jejich hrudí trčely černě opeřené šípy.

„Do prdele!“ vykřikl bandita, mohutný chlap s páskou přes oko. Vypadal jako jejich vůdce.

Narovnal se v plné své výšce s rukou položenou na toporu válečné sekery.
„Pojď sem, ty zbabělče. Pojď sem a bojuj jako chlap!“ vykřikl.
„Vy jste snad bojovali jako muži, když jste přepadli tábor s jednou bezbrannou ženou?“ vykřikl Garwel skrytý v houstnoucím šeru lesa.

Odhodil luk a tasil meč. Pomalými kroky sešel do jejich tábora. Jeho měkké, pružné kroky připomínaly kočičí chůzi. Zbylí tři bandité jej obklopili. Otáčel se na místě, aby jej nemohli překvapit nenadálým útokem a vyčkával. Pak to začalo.

Jednooký zařval a zaútočil. Máchl zprudka sekerou shora dolů. Garwel uhnul a hlavicí meče jej udeřil do břicha. Jednookému vyletěl dech z plic a se slyšitelným heknutím se svalil na zem. Horal na poslední chvíli vykryl vodorovný sek, který by mu rozťal žebra a útočníka udeřil čelem do obličeje. Ozvalo se ostré zapraskání. Zlomil útočníkovi nos.

To už se však na něj hrnul poslední z nich. Vyřítil se jako pitomec a máchl mečem. Zbraně se srazily s ostrým zařinčením. Garwelova tvář byl stažena do neúprosné masky nenávisti. Obloukem mávl zbraní zprava doleva. S vlhkým mlaskáním se na zem vyvalili vnitřnosti. Smrtelně zasažený krátce a ostře zaječel, než mu horal dalším máchnutím setnul hlavu.

Neměl však čas se kochat poraženým nepřítelem, protože tu už byli oba dva muži, které předtím vyřadil. Uhnul sekeře, zablokoval čepel druhého a rychle jako had zaútočil. Volnou rukou sáhl k opasku, vytrhl z pochvy lovecký tesák a vrazil jej soupeři do hrdla. S tichým bublavým chroptěním se muž zhroutil na zem.

„Ty hajzle, za tohle mi zaplatíš,“ zavrčel jednooký vůdce.

Garwel zavrtěl hlavou a zaútočil. Vedl spodní sek na mužovu pravou nohu, přikrčením se vyhnul ráně do pravého ramene a ťal. Jednooký zalapal po dechu a klesl na kolena. Garwelův meč mu rozťal bok až k hrudní kosti. Horal vytrhl meč z umírajícího, očistil čepel o jeho plášť a sebral svůj lovecký tesák. Též jej očistil o šaty mrtvého a rychle přistoupil k Bryie. Rychle ji zbavil pout.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Najednou z něj vyprchal veškerý hněv a jemu se začala klepat kolen. Cítil se slabý jako dítě.

Přikývla a objala je. Oba plakali štěstím. Žena překonávala šok z únosu, drsného zacházení a jejich hrubostí.

„Promiň, neměl jsem chodit na ten lov. Je to moje chyba. Udělali ti něco?“
„Není to tvoje chyba. To se mohlo stát komukoli. Neudělali mi nic. Příliš spěchali.“
„Je to moje chyba. Měli jsme ty hory objet.“
„Neblázni, lásko. Už je to v pořádku. Vážně. Nic mi není.“
„U všech bohů. Spadl mi kámen ze srdce. Nakonec to dopadlo poměrně dobře.“
„To ano, díky bohům. Jen, ubohý Stín.“

Garwel jen tiše přikývl. Hrdlo měl stažené žalem ze ztráty svého průvodce, že nedokázal promluvit.
„Zemřel dobrou smrtí. Zabil tři z nich, když se mě snažil chránit. Jednou se zase sejdete.“
„Ano. Pojďme z tohohle místa smrti.“
Přikývla a společně se přesunuli o několik kilometrů dál.


Další cesta přes Karskácké hory proběhla již bez dalších problémů. Nedlouho po tom co překročili hory a vyšli na pláně, jenž dělily Karskácké hory od Modrých hor.

Sotva dva dny od hor gryfů se Bryie začalo ráno dělat zle. Sotva dokázala něco udržet v žaludku. Garwel si toho všiml, ačkoliv se to Bryia snažila skrývat. Začal si dělat starosti.

„Bryio, není ti nic?“ zeptal se, když jej probudily dávivé zvuky.

Otočila se na něj a ze rtů si otírala zbytky řídkých zvratků.
„Ne, to nic není. Neboj se.“
„Jak se nemám o tebe bát, když vidím, jak každé ráno trpíš. Co je ti? Jsi nemocná?“
„Nejsem nemocná. Tohle není nemoc.“
„Tak co je s tebou? Skoro nejíš, a přesto ráno zvracíš. Co je?“
„Jsem těhotná,“ vyrazila ze sebe a v hlase se jí mísilo zoufalství a radost.
„Těhotná?!“ vytřeštil Garwel oči.
„Těhotná,“ sklouzlo z jeho rtů v nečekaném překvapení. Musel se posadit.
„Ano, těhotná. Já vím, že jsi chtěl dítě, až se usadíme. Ta noc u srubu tvého učitele. Promiň,“ odevzdaně zašeptala s jasným zoufalstvím v hlase i ve tváři.

Do Garwela jako by vjel blesk. Vyskočil na nohy a hnal se ke své milované. Viděla jeho zářící oči, tvář zářící štěstím a nadšením. Sevřel ji do svého medvědího objetí, až jí téměř vyrazil dech.

„Bohové! To je neuvěřitelné, já budu táta. Táta! Bohové! Já tě miluju, Bryio! Boží zuby, to nevadí. Nebuď nešťastná. Stalo se, stalo,“ mumlal celý štěstím bez sebe.

Bryia se pod návalem jeho emocí rozplakala. Garwel ji dál držel ve svém objetí, jemně ji hladil po zádech a šeptal něžná slůvka lásky. Sám sobě přísahal, že nyní ji neopustí ani na okamžik, a že ji ochrání před všemi nástrahami, které by se jim mohly postavit do cesty. A kdyby mu teď někdo pohlédl do očí, věděl by, že by se nyní před Garwelem měl třást strachy celý svět, kdyby se jeho milované mělo něco stát.

Když se uklidnili, vyrazili na cestu. Za několik dní ranní nevolnosti vymizeli, ale byly nahrazeny zvláštními chutěmi. Garwel byl celý zoufalý, když jej Bryia žádala o laskominy, které nebyl s to sehnat.

I když jeli rychle, trvalo jim celé tři měsíce, než stanuli na úpatí Modrých hor. Pohled na známé vrcholky a blízkost domova Garwelovi vehnal do očí slzy. Pomalu vyjeli. Uběhl další týden než se propletli údolími, průsmyky, jenž vedly do Garwelova údolí. Údolí, kde se rozkládalo městečko Carritas.

Přijížděli po hlavní cestě, uježděné vozy a udusané kopyty koní. Sotva vjeli do města, seběhli se z okolí lidé a vzrušeně si šeptali.

„Vidíte je? Kdo to asi může být?“
„Podívejte na ty koně! Vypadají divně!“
„To jsou určitě koně ze zásvětí. Démoničtí koně!“
„Kdo je ta žena? Je nádherná.“
„Je to určitě čarodějnice, když jede na démonickém koni a ten jezdec je jistě nějaký démon, kterého přinutila vstoupit do lidské podoby, aby ukájel její chtíč.“

Garwela tyhle poznámky urážely a jeho tvář se barvila ruměncem vzteku. Pevně stiskl rty, až vypadaly jako špatně zhojená jizva, aby nezačal řvát. Některé menší děti se rozplakaly, vyděšené vzhledem koní a strašidelnými řečmi dospělých.
„Prdlajs, démoničtí koně. To jsou koně elfů,“ osopil se jeden stařík na muže, který pronesl poznámku o tom že Bryia je čarodějnice.
„Elfí koně? Dědo, víno a tabák vám určitě vypálily mozek z hlavy. Elfové už nejsou. Byli vybiti před dvěma sty lety,“ ohradil se muž.
„Ano. Elfové z Dubové hory. Tohle jsou koně elfů z daleké Hornatiny na severozápadě. Tam kde kdysi bylo Dračí království,“ pokračoval stařík.
„Jak to můžeš vědět?“
„Když jsem byl ještě jako mládenec žoldnéř, byl jsem tam.“
„Jsou to démoni. Zmizte odsud!“ zaječela nějaká žena a mrštila po nich jablkem. Minula. Garwel zavrčel a pohlédl na Bryiu. Jestli jí ublíží… Takhle si návrat domů nepředstavoval. Nečekal, že ho budou vítat chvalozpěvy, květinami a obětinami bohům, ale tohle?

Rozhlédl se po lidech, kteří se tísnili okolo nich, a hledal nějaké známé tváře. Pár jich bylo. Náhle na ně začal pršet déšť ovoce, zeleniny a hrud bláta. Garwel stáhl Bryiu ze sedla a skryl ji před údery hozených předmětů.
„Dost! Přestaňte vy pitomci!“ rozlehl se okolím mohutný hlas.

V tu chvíli lidé přestali házet na oba poutníky smetí, ztichli a otočili se na křiklouna, který je vyrušil. Garwel se také otočil po hlase. A zalapal po dechu.

Kráčel k nim mohutný muž. Hlavu porostlou divokou hřívou rusých vlasů, tvář pokrytou mohutným rudým plnovousem. Hrudník jako sud, ruce a nohy mohutné jako duby. Muž celkově vypadal jako mohutný dub. Oblečen byl akorát do měkkých škorní a kalhot ze silného plátna. Na zápěstích měl z tlusté tvrdé kůže dva krátké nátepníky. Přes rameno měl přehozenou obrovskou dřevorubeckou sekeru.

Garwel s úžasem pozoroval hru mohutných svalů na mužově těle a přemýšlel, kdo to může být. Tvář se mu zdála povědomá, ale nedokázal si vzpomenout. Ponořil se do vzpomínek na dobu, kdy tu ještě žil a pak se mu rozblesklo. Když si odmyslel mohutný plnovous a postavu dospělého muže,…

„Tirracu! Jsi to ty?!“ vykřikl.

V dobách, kdy byl ještě chlapec, byl Tirrac zapřísáhlým nepřítelem Garwela. Tirrac byl synem jednoho z dřevorubců, kteří žili na pile nedaleko městečka. Nyní se na něj Garwel obrátil s němou prosbou.

„Měl bych tě znát, cizinče?! Zdá se, že ty mě znáš.“
„Jasně, že tě znám. A ty znáš mě. Když jsme byli ještě kluci, neustále si mě honil a vykřikoval si, že mě zbiješ.“

Na tváři rudovouse se objevil zamyšlený výraz. Stejně tak na obličejích mnoha lidí z davu. Někteří si šeptali, kdo by to mohl být. Pak se však zamyšlená a zachmuřená tvář dřevorubce rozjasnila. Položil svou sekeru na zem a vykročil ke koním.
„Garwele! Ty bastarde! Ani nevíš, jak jsem rád, že tě zase vidím! Pojď dolů a obejmi mě. Lidi, ještě uvidím nebo uslyším něco hanebného na Garwela a jeho krásnou dámu, zpřelámu ho jak suchý chrastí.“ Čemuž mnozí při pohledu na jeho mohutné svaly rádi uvěřili.

To Garwel udělal mile rád. Okolo nich se ozvaly překvapené výkřiky a mumlání, jak si mnozí lidé náhle vzpomněli na Garwela, syna Kendulla Kováře.

Když si Garwel vyměnil drtivé objetí s Tirracem, představil mu Bryiu.
„Tohle je má nastávající, Bryia.“
„Je mi ctí, že tě poznávám. Sakra, Garwele, já vždycky věděl, že máš kliku. Doufám, že jsi zapomněl na to, co bylo. Byli jsme malí. Pojď spláchnout prach z cest. Pohár dobrého piva nebo medoviny vám oběma udělá dobře.“
„Ne, ale díky. Jsme unavení. Chci dojet k nám domů. Možná zítra. Jasně, že jsem zapomněl. Co bylo, bylo.“ Potřásli si rukama, rozloučili se a oba poutníci vyrazili dál, doprovázeni užaslými pohledy a mumláním přihlížejících.

Do domu, kde žila Garwelova rodina jim to trvalo půl hodiny. Již z dálky slyšeli zvonivé údery perlíku tančícího po rozžhaveném kovu. Každý krok jeho koně připadal Garwelovi těžký jako hora. Pozorně sledoval každičký kousek domu a okolí, ale vůbec nic se tu nezměnilo. Jen tu a tam nějaká drobná změna, ale jinak vše zůstalo při starém.

Na dvorku pracovaly dvě dívky. Jedna poklízela a druhá krmila štěbetající drůbež, která se jí motala pod nohama. Garwel je okamžitě poznal. Jeho malé sestry. Garíen a Thullia. Nemohl uvěřit, že už takhle vyrostly. Když odcházel z domova, Garíen bylo pět let a Thullien sedm. Byl pryč devět let.

Když zaduněla kopyta jejich koní o tvrdou půdu dvora, dívky se ohlédly a začaly křičet strachy a prchat pryč. Garwel byl tím tak překvapen, že se nezmohl na výkřik, aby jim řekl kdo je. Pak z kovárny vyběhl hrozivě vypadající muž jeho věku se dvěma perlíky v rukou a vrhl se na ně.

Zatraceně! Je možné, že by otec prodal kovárnu a odstěhoval se? Co by tu ale pak dělaly jeho sestry? Problesklo horalovi hlavou, seskočil z koně a tasil meč. Nastavil ho drtivému úderu a odrazil jej.
„Nechci bojovat, ty pitomče!“ vykřikl na kováře.
„Táhni do pekel, démone!“ zaječel muž a znovu zaútočil.

*******


Anarek byl v kovárně a pracoval na několika jednoduchých objednávkách. Svícen, pohrabáč, nůž a připravoval si podkovy. Od té doby co se ve vedlejším údolí postavila pevnost, vojáci tu často chtěli okovat koně.

Pobrukoval si nějakou písničku, aby šla práce lépe od ruky, když zaslechl na dvoře zadusání kopyt. Vojáci, pomyslel si. Vzápětí se do něj zařízl ostrý křik zděšení sester jeho ženy, které byly na dvorku. Nemeškal, sevřel pevněji perlík a ze stojanu v rohu u dveří strhl druhý. Vyběhl na dvůr a pohlédl na neznámé cizince, kteří vyděsili a snad ohrožovali jeho příbuzné.

Při pohledu na dva, jako půlnoc černé rohaté koně, kteří vypadali, jako kdyby právě vyjeli z nejhlubších temnot zásvětí, byl rád, že jeho žena, Irwen je u své nejstarší sestry, která měla zanedlouho porodit. Na druhou stranu litoval, že tu nejsou jeho švagři.

Vrhl se na neznámého jezdce, cizinec seskočil ze svého pekelného oře, tasil meč a zaútočil. Něco na něj vykřikl, ale poslal jej do pekel. Na dvorku se rozhořela bitka.

*******


Garwel se pouze bránil. Snažil se tomu šílenci vysvětlit, že pouze hledá svou rodinu. Jenže ten neposlouchal a dál útočil perlíky. Po chvíli vyběhl z domu starý muž. Že by další soupeř? Napadlo hraničáře.

„Přestaňte vy pitomci! Okamžitě toho nechte!“ zaburácel dvorem silný dunivý hlas.
Garwel na okamžik sklonil meč a to se mu málem stalo osudným. Rozzuřený bojovník zaútočil oběma perlíky zároveň. Bránící se horal je ztěží odrazil.
„Tak a dost!“ vykřikl.

Sevřel meč obouruč, jak si teď přál, aby tu měl své dva krátké meče a prudce zaútočil krátkými vířivými seky. Rozhodil soupeři ruce s perlíky, přiskočil k němu a čelem jej udeřil do nosu.

Zasažený ostře vykřikl, pustil kovářská kladiva, chytil se za obličej a oslepený slzami a šílenou bolestí odklopýtal o kus dál, kde tvrdě dopadl na zadek. Pod rukama začala téct krev ze zlomeného nosu.

*******


Kendull spal, když jej probudil třesk zbraní a vzteklé výkřiky. Co se to děje? Vyběhl ze svého pokoje, sebral velkou sekeru na štípání špalků a vyběhl na verandu. Spatřil Anareka, jak útočí se dvěma perlíky na nějakého šermíře, který mu byl povědomý. Zařval na ně, ne že by měl snad nějaké obavy o cizince, spíše měl obavy o svého tovaryše. Jenže ten mladý býk neslyšel. Byl slepý zuřivostí.

Kendull byl svědkem složitého vířivého tance dlouhé čepele, jež záhy rozhodila obranu jeho zetě a drtivého útoku cizince, který souboj ukončil.

Když se na něj cizinec otočil, myslel, že mu srdce vyskočí z těla. To byl přeci jeho syn! Dávno oplakaný, ztracený v širém světě. Nyní se vrátil.

*******


Když Garwel složil svého soupeře na zem, otočil se k muži na verandě a zapotácel se. Ten muž na verandě byl jeho otec. Jak za těch devět let zestárl. Ne, už jim nic nehrozí. Schoval meč do pochvy a pomohl Bryie dolů ze sedla. Celá se třásla z té potyčky. Jemně ji objal a uklidňoval ji.

Jeho otec k nim přišel, postavil se kousek od nich a pyšnýma zářícíma očima pozoroval svého syna a krásnou ženu, kterou objímal. Jistě jeho žena.

Když se Bryia uklidnila, Garwel se otočil čelem ke svému otci. Nekonečně dlouhou dobu si hleděli do očí. Starý medvěd a mladý vlk. Pak si padli do náručí.

„Vítej, synku. Musíš nám vyprávět o všem co jsi zažil a dělal za tu dobu, co jsi byl pryč. Pojďte, musíte být unavení.“
„Otče, tohle je Bryia. Má nastávající a matka mého syna nebo dcery.“
„Ona je těhotná? To je úžasné. Je z tebe muž, hochu.“

Zašli dovnitř do domu. Bryia se usadila do pohodlné lenošky a požádala o vodu. Garwel vyšel ven a zavedl koně do stájí, kde je odstrojil, naložil jim do jeslí seno a nasypal oves.

Když vyšel ze stáje, na verandě stál jeho otec s tím mužem, se kterým změřil síly. Panovala mezi nimi vzrušená debata.

„Synku, dovol, abych ti představil Anareka. Manžela tvé sestry Irwen a mého tovaryše.“
„Anareku.“
„Garwele. Tak ses konečně vrátil? Je mi líto, že jsem zaútočil. Slyšel jsem křik holek, a když jsem spatřil ty koně a tebe, myslel jsem si, no, že…,“ nedokázal dokončit.
„Že jsem démon,“ dokončil za něj Garwel.
„Ano, odpusť,“ zkroušeně pronesl Anarek.
„To se lidem stává, že se mýlí. A ty mi odpusť ten úder.“
„V pořádku. Je to pro mě lekce. Dávat si pozor na koho útočím.“
„Ani se nedivím, žes zaútočil, Anareku. Garwel nyní vyhlíží pěkně divoce a nebezpečně,“ vložil se do jejich rozhovoru Kendull.
„Už jsme dlouho na cestě a navíc v Karskáckých horách jsem musel vyrvat Bryiu lapkům, kteří mi ji unesli, když jsem byl na lovu. Nebyl čas se tak nějak zkulturnit,“ odvětil Garwel.
„To jsi měl kliku. Ale tvé dlouhé vlasy, odrbaný kožený oděv, opálená, ošlehaná tvář, oči svítící divokou nespoutaností divočiny, ten meč a navíc ty koně,“ pronesl Kendull.
„Nediv se mi, otče. Tu nespoutanost divočiny jsem pochytil v Kondrakarských horách, kde ze mě udělal muže stárnoucí hraničář a bývalý gladiátor Theran Trax. Dlouho jsem žil v divočině. Ty koně jsem dostal darem od elfů.“
„Anareku, svolej holky a pak objeď mé dcery a vyřiď jim, že jejich bratr se vrátil domů,“ pronesl Kendull.
„Jistě,“ přikývl Anarek a odešel, by splnil přání starého kováře.
„Pojď a vyprávěj mi, co jsi prožil,“ vyzval Kendull syna.
„Na to bude myslím dost času, až se sjedou ostatní. Jediné po čem teď toužím je něco k jídlu a pití pro sebe i pro ni, pokud bude něco chtít, koupel a postel,“ pronesl Garwel.
„Dobře. Jsem hlupák. Máte za sebou dlouhou a náročnou cestu. Jídlo vám připravím. Bude stačit studená pečeně, sýr, chleba a voda a mléko nebo něco jiného? Koupel, jako vždycky a tvůj pokoj je volný,“ pronesl Kendull.
„Bude to stačit. Díky, otče,“ přikývl Garwel a odešel na dvůr, aby se umyl.

Načepoval vodu, svlékl se a začal ze sebe smývat špínu dlouhých cest. K domu se přiblížily jeho sestry. Zaslechl je a tak se otočil. Při pohledu na jeho nahé tělo zrudly, něco si pošeptaly a zahihňaly se. Vzápětí zmizely uvnitř domu.

Garwel se otřel hrubým ručníkem, oblékl si čisté šaty a vešel za nimi do domu. Pohlédl ke stolu a viděl, jak jeho sestry Bryie něco šeptají a hihňají se. Vzápětí Bryia zčervenala a taky se lehce zasmála. Než se stačil zeptat, co jí řekly, jeho sestry se mu s výkřiky radosti a bouřlivým smíchem vrhly kolem krku. Obě sevřel do svého náručí. Když emoce trochu opadly, mohl se v klidu najíst a vyslechnout zmatené a překotné vyprávění obou dívek.

Po jídle připravil pro Bryiu teplou koupel za domem v malém přístřešku, který sloužil ke koupeli pro ty, co chtějí soukromí. Když ze sebe Bryia smyla prach a špínu cest, šli si oba milenci lehnout. Cesta a shledání je velice vyčerpaly.

„Bryio, co ti holky řekly? Všiml jsem si, že ses u toho začervenala.“
„Říkali, že můžu být s tebou spokojená. Viděli tě, můj drahý, u studny, když ses myl. Musím na tebe líp dohlídnout, jinak si o tvém pokladu bude vyprávět kdejaká žena na tomhle světě,“ zasmála se Bryia.
„A jsi spokojená?“
„Jistě, taky jsem jim to řekla.“
„A tím to skončilo?“
„Ne, ptaly se, jaký jsi v posteli,“ zasmála se.
„Cože?! Cos jim řekla?“ zvolal překvapeně Garwel a jeho tvář pokryl ruměnec.
„Co bych jim tak asi řekla? Řekla jsem jim, že jsi jako bůh.“ Teď se musel usmát i Garwel.
„Co to do nich vjelo?“ zeptal se, když se trochu uklidnil.
„Nic. Jen tvé malé sestřičky vyrostly. Už to jsou mladé ženy. Za chvíli se začnou, pokud už nezačaly, točit kolem kluků a poznávat vzájemné rozdíly a objevovat různá potěšení,“ usmála se na něj laškovně a políbila ho. Polibek jí vrátil a za chvíli již oba spali hlubokým spánkem, který nahrazuje ztracené síly.

Když se ráno probudili a sešli dolů, zjistili, že dům je plný lidí. Jeho sestry, které se již dávno provdaly a odstěhovaly ke svým manželům, jejich děti, jeho švagři. Dům hlučel jako včelí úl. Se všemi se srdečně přivítal a neobešlo se to bez slz na všech stranách. Po dlouhých letech byla rodina opět pohromadě. Ženy tiše žasly nad změnou, kterou Garwel prošel a muži obdivně pokukovaly po Bryie. Všichni se dožadovali toho, aby jim Garwel vyprávěl o svém životě potom, co odešel.

Váhal, ale pak kývl, zvláště když jej začaly prosit děti. Ženy rychle přinesly poháry piva a medoviny pro muže a pro sebe a pro děti chlazenou ovocnou šťávu nebo mléko. Pak začal Garwel vyprávět.

Vyprávěl, jak cestoval a hledal Neeilien, jak se dostal do Kondrakarských hor, kde málem zahynul v zimní bouři nebýt Therana Traxe, který jej pak vycvičil. Vyprávěl pěkně popořádku o všem, co zažil. Bryia sem tam doplnila nějaký detail, který opomněl.

Občas Garwel odpověděl na otázku, kterou někdo vznesl, aby se o něčem víc dozvěděl. Na konci vyprávění převzala iniciativu Bryia, když líčila, jak ji přepadli a unesli banditi a o smrti věrného Stína. Jediné, co ani jeden neřekli, bylo dění na dvoru alansijského krále Whellana. Když skončilo vyprávění, ozvalo se několik pochvalných výkřiků plných uznání a obdivu.

„Myslím, že jsi ušel pěkně divokou a zajímavou životní cestu,“ pronesl Kendull, když se ostatní utišili.
„To ano. Mnohokrát jsem si již zoufal, ale vždy mě něco podrželo a vzpružilo a udrželo na cestě,“ odpověděl Garwel.
„A co to bylo?“ ozvalo se několik tázavých výkřiků.
„Touha dokončit mé hledání a tvrdohlavost.“
„A kdy chceš svatbu?“
„Co nejdřív to bude možné.“
„To bude tak za dva tři týdny.“
„Cože? Proč?“
„Všechno se musí připravit na hostinu, pozvat lidi, sehnat kněze boha Argelia a hlavně je tu ještě jedna věc. Musíme pozvat hraběte Morkowera.“
„Koho?“ užasle se zeptal Garwel.
„Změnilo se tu mnohé, za těch devět let cos tu nebyl, synu. Starý hrabě zemřel a na jeho místo nastoupil jeho syn. Je to krutý parchant, který nás drtí vysokými daněmi, nespravedlností a zavedl právo první noci.“
„Právo první noci? Co je to?“ nechápal Garwel.
„Když se muž ožení se ženou svého srdce, musí pozvat na svou svatbu i hraběte. Ten jejich sňatku požehná, prohlásí ho právoplatným před bohy i zákonem a pak si nevěstu zabere na první noc manželství pro sebe,“ kysele ucedil Anarek.
„Cože? Tohle přeci odporuje všemu! Zákonům krále a i přáním bohů!“ rozhořčeně vykřikl Garwel a objal svou nastávající, která po něm vrhla vyděšený pohled.
„Jinak to nejde. Pochop to. Kdybys to neudělal, vystavíš nebezpečí, nejen sebe a svou ženu, ale i nás a celé město! Ve vedlejším údolí to neudělali a z té vesnice jsou nyní ruiny. Všechny povraždili,“ zachmuřeně pronesl Kendull.
„Král je daleko a bohové ještě dál,“ chmurně pronesla Doriana.
„To se ještě uvidí. Hraběte na svatbu nepozveme. To je mé poslední slovo. Pokud přijede a bude mít námitky, naše příští setkání bude na poli cti,“ zavrčel Garwel.
„Neblázni! Chceš nás zničit! Mysli na Bryiu, své nenarozené dítě, na nás a na celé městečko,“ vykřikla Metreel.
„Ne! Právě, že na ně a na vás myslím! Tohle musí přestat!“ zuřil Garwel.
„Ty si blázen! Všechny nás zničíš!“
„To se ještě uvidí! Teď už dost o tomhle. Kdo je teď starostou? Když jsem odcházel, byl to Gerredall, mlynář z druhého konce údolí.“
„Nyní je to statkář Flandurt. Je to dobrý člověk, který rozumí zdejším lidem a jejich potřebám,“ odpověděl Thuran, manžel Doriany.
„A co Larnisey a teta Zala?“
„Zala před rokem zemřela a Larnisey rok po tom co si odešel, zmizela,“ pronesla Irwen.
„Zmizela? Jak?“ divil se Garwel.
„Prostě jsme jí už nikdy víc nespatřili. Nejdřív jsme mysleli, že šla s tebou, jenže pak přijel do města obchodník, který tě potkal, a říkal, že cestuješ sám.“
„Já ji sebou nebral.“
„Vždycky jsem tvrdila, že je divná. Nejspíš zabloudila do hor a tam zemřela,“ tvrdě pronesla Metreel.
„Chudák Larnisey,“ povzdychl Garwel.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 26.06.2012, 17:21:10 Odpovědět 
   Pěkně bys mě namíchl, kdybys Bryju nechal při únosu umřít. Škoda Stína – ať je mu země lehká.

Konečně! Konečně se vrátil domů, i když s nemilým
přivítáním, ale všechno se nakonec vysvětlilo.

Teď už jen vyřešit problém se svatbou a můžeš napsat: A žili šťastně až do smrti. Doufám, že mi nesebereš tuhle iluzi.
 ze dne 26.06.2012, 17:36:15  
   Kondrakar: Proč namíchl? Život je boj a při střetu s lupiči jeden nikdy nevi co se stane.

Ničit ti iluze? Proč? Uvidíš sám jak to dopadne.

Dík za zastávku a koment.
 chris ONNE 15.08.2011, 16:59:27 Odpovědět 
   Zdravím!

Označkovaní šotci byli deportováni na tvůj mail, tady se budu věnovat samotnému příběhu a třem postřehům.

1) … Tu noc se milovali pod hvězdami a hory, stálé a neměnné byly jedinými svědky jejich lásky… - tak tuhle větu jsem dlouho nechápal. Nejdříve jsem myslel, že máš špatný pád u hor, ale pak mi /asi/ došlo, co tím chceš říci: … pod hvězdami a hory, stálé a neměnné, byly… - ty hory byly stálé a neměnné, že? S hvězdami to již nemá co společného, není liž pravda. Jedna blbá čárka. o.O

2) … Byl podvečer druhého dne, kdy unesli Bryiu a Garwel byl jen půlhodiny za nimi. Ušklíbl se a jeho obličej se mu stáhl do děsivého šklebu. V očích se mu nebezpečně zablýsklo… - Jak věděl, že je zrovna půlhodiny za nimi?? On to ví, protože se ušklíbl a nebo to je kvůli něčemu jinému?

3) … Nakonec se utábořili. Garwel seskočil z koně, uvázal jej ke stromu a vyrazil na lov… - měl snad dva koně, ne?

Tak jsem malinko více v rozpacích. Nechápu to, i když nad tím docela uvažuji. Píšeš, že tento a předešlý díl vznikly během jednoho dlouhého večera. Na jednu stranu to je hezké, na druhou, já v obou vidím diametrální rozdíly. Co se týče 23. viz můj komentář. Netvrdím, že tenhle šlapala bez nějakých problémů. To ne, ale je řádově o příčku či dvě lepší, než předešlý.
Stína je opravdu škoda, avšak to je život. Souboj s lupiči se mi líbil, i když sem od tebe četl i lepší – tohle ber jako pochvalu, ne rejpání. Ty patálie s návratem domů byly hezké, věrohodné a krásně zapadaly do děje. Zvláště se mi líbí elfští koně, jejich netradiční vzhled a tudíž i problémy, které vyvolávají.
Koukám, ještě mě čekají dva díly a tady mám malinké obavy ohledně již zbytečné vaty a nadstavování. Docela dobře si dovedu představit, že tohle klidně mohl být důstojný a závěrečný díl Ztracené. Nedovedu říci, jak moc důležité bude dění ve zbytku, uvidíme. Ber to s rezervou, neb jsem byl až mockrát svědkem zbytečného natahování. Třeba mé chmury jsou jen liché – a v to doufám.

Ať múzy slouží nadále a brzy se zase uvidíme!

Chris
 ze dne 15.08.2011, 17:26:45  
   Kondrakar: Zdravím,

1) ano, to stálé a neměnné souvisí s těmi horami

2) ušklíbl se proto, že už za nimi byl jen půl hodiny od únosců

3) ano, měli dva koně, ale když se plížíš jeleními stezkami, je lepší být pěší. kůň může při lovu docela překážet. POkud ovšem nevyrážíš na hon

Ano, tento díl a ten předchozí vznikly za jednoho dlouhého večera.
Nu, já doufám, že se nemusíš bát nějaké zbytečné vaty.

Nu, díky za přání a uvidíme.
 Annún 07.08.2011, 19:49:18 Odpovědět 
   No páni, to zase byl nářes. Fakt moc dobrý, napínavý a akční. Velmi se mi to líbilo a těším se na pokračování. Dávám za jedna.
 ze dne 08.08.2011, 15:03:41  
   Kondrakar: Ahoj,

takových superlativů si snad ani já a ani Ztracená nezaslouží.
Jinak děkuji za návštěvu a koment.
 Šíma 05.08.2011, 0:35:06 Odpovědět 
   Zdarec.

Tak, dočteno... Snad už nemám žádné resty, jen mi nejde do hlavy, že mě to netrklo - že mi v ději nechybělo několik událostí, přestože se o nich v dalších částech (tuším) psalo. No nic, nejspíš už také nevím, kde mi hlava stojí. Stína je škoda... Co se dá dělat? Nikdo přeci netvrdil, že život ve Tvém světě je peříčko. Alespoň bojoval statečně a nakonec oba naši hrdinové vyvázli z léčky banditů (spíše mě napadá, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě). Brou noc přeju! ;-)
 ze dne 08.08.2011, 15:02:42  
   Kondrakar: Ahoj,

resty už žádné nemáš, lespoň o nich nevím. Za to já joch tu mám požehnaně:-(

Život není nikde jako peříčko a smrt k boji patří.

Díky za komentík.
 Ekyelka 27.07.2011, 13:13:51 Odpovědět 
   Zdravím.

Starý Kondrakar je zpátky, tohle mi blesklo hlavou už po prvních řádcích tohoto dílu. Chyb minimum a když už, pak v chybějících čárkách, což je tvoje stará bolest. Děj má spád a přesto není braný hopem, nebo jako když se popisuje počítačová hra, zkrátka: jsi zpátky. Tenhle díl má všechna možná plus, co chyběla předchozím tuším dvěma.
Garwelův návrat domů mi trochu připomněl závěr Návratu krále, kdy si i hobiti museli udělat nejprve pořádek v Kraji, než se mohli vrátit ke svým dřívějším životům. Ani je zpočátku nikdo nepoznal, protože vyrostli, stejně jako Garwel. Nejspíš je to buď čistá shoda, nebo podvědomé a zcela mimovolné ovlivnění - záleží na tom, zda je JRRT v korpusu tvých přečtených autorů či ne. Není to samozřejmě nic zlého, spíš v tom vidím příjemnou šanci, jak se i na celkem jednoduché zápletce dobře vyřádit. Však uvidíme v dalším díle.
 ze dne 27.07.2011, 18:05:35  
   Kondrakar: Ahoj,

nu, je zajímavé, že se ti tahle část líbila víc než ta předchozí (Ztracená 23.), jelikož tyhle dva díly vznikly současně za jednoho dlouhého večera a tento díl vychází z toho předchozího.

A co se týče toho Návratu krále, Tolkien nepatří do mého repertoáru přečtených autorů. Jeho Pána prstenu: Společenstvo prstenu, to jsem četl, ale dál jak za oslavu Bilbových narozenin jsem se nedostal, protože mi to nebavilo.

Jinak díky za koment. Snad tě poslední dva díly potěší stejně jako tenhle.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Giulio a Vittor...
Lillian Bann
Orel 2- třetí k...
Sirnis
Myšlienka
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Svaté přijímání
Jindřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr