» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2141715

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Grogam: Cesta z pouště ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Grogam

Apinby	publikováno: 25.07.2011, 15:29

Fantasy povídka o mém hrdinovi. Berte to jako začátek série povídek ;)


	V dálce jsem uviděl ostrov zeleně, který vypadal při pastelovém západu uprostřed vyprahlé pouště jako přelud. Po tolika měsících putování Kostnatou pouští jsem zcela zapomněl, jak vypadá zeleň, domy, civilizace. Pobídl jsem svého pouštního poníka směrem k oáze života. Koník si radostně odfrkl. Asi dvě stě stop před prvními domy stála uvítací tabule s pro mě nepochopitelným nápisem: „Vítejte v Zapadlé vsi, zde vládne zákon,“ stálo na ztrouchnivělém prkně bílým nápisem. Trochu mě to zarazilo a zastesklo po starých časech, kdy někoho zmrzačit nebo zabít bylo na denním pořádku. Asi opravdu ten svět spěje k lepšímu, pomyslel jsem si. Vjel jsem do oázové osady s rozpaky na mé temné duši. Sotva jsem se přiblížil k Zapadlé, připojil se ke mně tucet děcek, které jsem odbyl deseti měďáky, abych měl klid. Skryl jsem svůj meč pod kožák a zarazil si klobouk hluboko do obličeje. Místní na mě nedůvěřivě civěli a prohlíželi si mě, což mě trochu rozčilovalo. Byl jsem nevítaná návštěva. Co jsem si tak stihl všimnout, osada dělala svému jménu čest. Domy zde byly uplácané z hlíny a připomínaly kostky na hraní pro obry. Cesty byly zaprášené a plné výkalů, které v podvečerním horku nakysle smrděly. Uprostřed Zapadlé vsi se pyšnil místní hostinec. Byla to nejvyšší budova s pěknou bílou fasádou a rovnou střechou. Nad dveřmi byl vyvěšený znak s korbelem piva. Polkl jsem žíznivou slinu. Uvázal jsem poníka před hospodou, dal mu dosyta napít z místní studny a přihodil mu zbytek sucharů, které jsme spolu sdíleli po celou cestu pouští. Vzal jsem si všechny cennější věci sebou a vstoupil jsem do pivnice. Ze stropu čouhal dřevěný lustr s rozteklými svíčkami, několik stolů, k tomu rozvrzané židle a pult. Na podlaze ležel špinavý koberec, na který by si nelehlo ani prase. Do prvního patra vedly schody. Moje metráková maličkost vzbudila rozruch a zmenšila opticky prostor uvnitř. Hostinský, alkoholik každým coulem, co mi připomínal nafouklou červenou bramboru, mi věnoval zkoumavý pohled. Jeho prasečí očička si mě prohlédla od mých zaprášených bot, přes kabátec, až po sluncem vybledlý klobouk. U stolu naproti výčepu seděli nějací čtyři maníci v tmavých kabátech, kteří po mě hodili nevraživé ksichty. Nelíbil jsem se jim a oni zase mě. Něco mi na nich nesedělo, že bych si ještě užil srandu, pomyslel jsem si. Usadil jsem se u stolu v rohu, bágl jsem si dal na židli vedle mě a čekal na hostinského. Mezitím jsem se rozhodoval, co si dám na pití a co na jídlo. Strava složená ze sucharů a vody nedělala dobře ani mně, ani mým chuťovým pohárkům. Potřeboval jsem nějakou vzpruhu. Po chvíli se ke mně připloužil pan Brambora, s kusem smradlavého hadru na rameni a vyžranější než jsem si myslel. Odporně páchnul. „Co si bude přát náš host?“ zeptal se hlubokým hlasem jako hrom. „Dám si chlazený džbán piva, kořalku a maso. A taky chci místo ve stáji pro mého koně a pokoj pro mě.“ Odpověděl jsem mu a přitom hladově polykal. Když to slyšeli Kabátníci, otočili se na mě, jako kdyby to chtěli slyšet ještě jednou. „A máš peníze? Nejsem žádná charita bůhví nějakému žebrákovi, který přijede z pouště. Tohle je seriózní podnik.“ . Vytáhl jsem z brašny pořádně nakynutý měšec se zlatými a vysázel hostinskému pět zlatých na dřevo. Bylo to hodně peněz za takovou bídu, ale pořád lepší než chladná noční poušť a štíři v kalhotách. „Kdo platí zlatem má nejvyšší péči.“ Nakonec dodal, shrábl zlatky a odešel pryč. Kdo platí zlatem, přivolává hyeny, pomyslel jsem si a díval se na kuličku sádla, která se valila místností. Přitáhl jsem pozornost Kabátníků. Zjistil jsem, co mi na těch chlapech nesedí. Byli bílí, většinou blond nebo hnědovlasí. Zatímco domorodci byli o mnoho tmavší a černovlasí. Asi taky cizinci. Že by lovci lidí? Navíc mi vůbec nesedělo, proč jsou v hospodě jenom oni. Kde jsou místní chlapi? Moc otázek pro hladového chlapa, který si už nevzpomínal, kdy naposledy měl něco lepšího než vojenský suchary a pečené hadí maso. Rozhodl jsem se tyhle otázky nechat koňovi, přece má větší hlavu. Asi po půl hodině se z kuchyně vyhrnul pan Brambora s obloženým tácem hovězího masa na všechny možné způsoby a pod paží nesl nějakou flašku. „Bohužel mi pivo došlo, tady tihle pánové dopili poslední soudek a kořalku už také nemám. Snad se neurazí milý host s flaštičkou místního vína. Je to nejlepší pití široko daleko.“ Bodejť ne, když široko daleko nic není, zamyslel jsem se. „Co se dá dělat.“ Zkonstatoval jsem a pustil se do jídla, které mi naservíroval hospodský. Do dřevěného korbele mi nalil vrchovatě červeného a poté se na mě spokojeně díval za pultem. Maso vonělo po koření a úplně ovládlo vzduch v zatuchlé krčmě. Jedl jsem ho jen tak, bez chleba jsem se jím ládoval, až mě bolel žaludek. Když jsem dojedl, ochutnal jsem víno, co mi Brambora donesl. První lok nestál za nic, ale druhý byl lepší a třetí mi opravdu zachutnal. Čtvrtý a pátý chutnal trochu trpce a šestý mi zakalil zrak do zelena. Svět se začal zakřivovat a zpomalovat. Cítil jsem hrozný tlak v hlavě, který mi co nevidět měl vymáčknout mozek z hlavy. Vše kolem mě začalo ztrácet tvar, barvy splývaly jedna do druhé a já nemohl nic dělat. „Za chvíli bude úplně tuhý,“ povídal Kabátník Bramboře. „Kolik jsi mu toho dal?“ „Tři dávky. Šest loků ještě nikdo nevydržel.“ Povídal hostinský a smál se tomu. „No jo, je to cvalík.“ Poté ke mně přišel jeden z Kabátníků, nejspíš šéf bandy, a udeřil mě ocelovou pěstí do obličeje. Následovala tma. Tlukot srdce. Hlína. Dusil jsem se. Hrudník mi drtila zemina a já si uvědomil, že nejsem ani živý, ani mrtvý. Začal jsem se vzpouzet a bojovat o každý centimetr, který vedl napovrch. Hlína byla neskutečně těžká a poctivě udusaná. Kroutil jsem se jako žížala a vytvářel kolem sebe prostor, abych mohl použít mé ruky. V posledním okamžiku, než mě udolalo vyčerpání a nedostatek kyslíků, pravačka prorazila hlínu a ucítil jsem, že je venku. Poté vylezla i levačka a nakonec jsem dostal ven i hlavu. Vyplivl jsem zeminu z úst a nadechl se chladného nočního vzduchu. Utekl jsem jen taktak zubaté. Vylezl jsem ze svého hrobu a zhodnotil situaci. Stál jsem nad svým hrobem pouze v kalhotách a celý černočerný. Přišel jsem o vše a hlavně o peníze, pro které jsem musel udělat hodně špinavé práce. Ale to už u nájemných vrahů bývá. Moji hrobníci zanechali vedle hrobu krumpáč a lopatu se zlomenou násadou. Rozhodl jsem se pro krumpáč. Byl mi něčím sympatický. Otočil jsem se ke vzdáleným světlům Zapadlé a v mých očích zažehla pomsta. Dobře jsem věděl, kdo to byl. Rozběhl jsem se, i když se mi třásly nohy. Hnán neskutečnou pomstou. Zapadlou jsem proběhl jako oživlá mrtvola s krumpáčem na rameni, která utíkala za svým hrobníkem, aby reklamovala jeho službu. Domorodci se mě děsili a zavírali se do svých domovů. Připadal jsem si jako příšera a ten pocit mě naplňoval sílou. Dveře od hostince jsem zuřivě vyrazil z pantů a vtrhl jsem dovnitř. Pouze zakrvavělé bělmo naznačovalo, že jsem člověk. V pivnici vládla dobrá nálada. Kabátníci s hostinským popíjeli nějaký chlast, nejspíš moje oblíbené pivo, a hlasitě se smáli. Teda až do chvíle, než mě zahlédli. Šéf Kabátníků, vyšší chlápek, trochu nahrblý s kozí bradkou, si stoupnul ze židle a nevěřícně vykulil oči. „On žije! Sakra, jak to, že žiješ!“ Tentokrát jsem se zasmál já. Ale byl to zatraceně ironický úsměv. „Nezakopali jste mě dost hluboko,“ nadhodil jsem a ukázal jsem na krumpáč, „a tohle jste si tam zapomněli.“ Kabátníci s hostinským jen zírali a nenacházeli slov. Asi jsem byl první, kdo přežil místní pohostinnost. „Budeme to muset napravit.“ Odsekl šéf a vytáhl z útrob kabátu můj meč. Ostatní Kabátníci také povstali a vytasili nejrůznější zbraně od šavle, přes sekeru až po palcát. Byli to ostří chlápci, kterým nejspíše patřilo tohle město, ale já se s nimi nehodlal mazlit. Oko za oko. Nebo tak nějak to je. První z nich se na mě vrhl s palcátem, který byl na něj příliš těžký. Jeho rána byla pomalá a celý se mi odkryl. Hezky jsem se mu vyhnul, skulil jsem se doprava, což od takového cvalíka jistě nečekal, a zarazil jsem mu krumpáč pod žebra. Jenom heknul, pustil palcát a svalil se na zem. Na nic jsem nečekal. Vyrazil jsem proti druhému, který měl ještě před očima smrt jeho parťáka a vrazil mu hrot nástroje do krku. Padnul na kolena, oči sloup a smrt. V uších se mi rozbubnoval adrenalin. Když jsem pohlédl na třetího svojí démonskou tváří plnou krve, hlíny a potu, chtěl se vzdát, utéct, zachránit si život. Jenže. Jenže s nikým, kdo vás chce pohřbít za živa, neexistuje smilování. Bez jakýkoliv okolků jsem mu krumpáč zasadil mezi vystrašené oči. Tři nula, pomyslel jsem si. Poslední Kabátník, šéf už neexistující bandy, se krčil v rohu hostince. Po tom divadle, co jsem mu předvedl, mu kleslo sebevědomí, ale zbraň stále svíral vysoko. „No dobře, vezmi si svoje věci,“ kývl na Bramboru, který zpoza výčepu vytáhl moje hadry, bágl a tři váčky se zlatými, „a vypadni!“ To mi nestačí, pomyslel jsem si. Vrhl jsem se na něj. Krumpáč proti meči. Meč proti krumpáči. Rozmáchl jsem se ze široka a veškerou silou jsem udeřil. Kabátník odrazil mou ránu a já se praštil hlavou o zeď. Než jsem se stačil otočit, škrábl mě ostřím meče do stehna a páteří mi projel impuls bolesti. Rozezlilo mě to. Kroužili jsme kolem sebe, než to můj protivník nevydržel a udělal na mě výpad. Jen taktak jsem mu uskočil stranou a krumpáčem jsem mu vyrazil meč z rukou. Poté stačil jeden mocný úder mým nástrojem smrti. Nakonec ležel na zemi, v těle skrz naskrz zaražený nástroj smrti a na podlaze kupa střev. Byl to hrozný pohled, jako kdyby se tu prohnalo samotné peklo, vír smrti. S Bramborou jsem si dál už nehrál. Byl celý vystrašený k smrti a nezmohl se na žádný odpor. Pobral jsem si své věci, přepočítal zlatky, vzal si zásoby z hostince a nakonec jsem hospodu i s Bramborou uvnitř zapálil. Plameny pohltily budovu a na chvíli zahnaly tmu noci. Vyrazil jsem z osady. Cestou jsem potkával vyděšené vesničany, kteří utíkali hasit požár, ale nikdo z nich se na mě již nepodíval. Báli se? Nebo se jim ulevilo od bandy zlosynů, kteří terorizovali osadu? Nevím. Možná obojí. Už jsem byl daleko, ale Zapadlou ves jsem stále viděl na obzoru jako několik světelných bodů v temné noci. Zastavil jsem se a díval se. Možná vždy budou existovat ti zlí a ti dobří, v tom případě, co jsem já za člověka, zamyslel jsem se.


celkové hodnocení autora: 78.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 25		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Matylda Kratinová	26.07.2011, 23:09:52

Ale jo, pěkně to odsejpá. Jen ke konci už jsi malinko nervóznější a trochu se ti tam potloukly výrazy jako "nástroj smrti", "mě" a tak. Prostě jich tam bylo pár příliš blízko sebe. Hádala bych, že lapkové hrdinu vzhledem k jeho tělesné konstituci jen omráčili a v tom případě to byli takoví fušeři, že si o výprask krumpáčem vyloženě koledovali. Jo, kdo usne na vavřínech... Lustr by ze stropu asi nečouhal, pokud nad trámy nebyla schovaná nějaká důmyslná elektroinstalace o objemu větším, než samotné svítidlo. Koberec, na který by si nelehlo ani prase mě pobavil. Takové hezké, upřímné přirovnání, vzhledem k tomu, do čeho si pašíci nejradši lehají. 9/10, neb dnes jsem velmi příjemně překvapena. M.


ze dne 27.07.2011, 13:52:38
Apinby: Děkuji, snad je poznat nějaké to zlepšení :)

Sakora	25.07.2011, 17:58:17

Zdravím - jednoduchý příběh - a vlastně proč ne? - při pastelovém západu... - západ jako směr? západ jako západ slunce? - pouštní poník? - copak to má být? vůbec se slovo "poušť" příliš často opakuje - dřevěný svícen se svíčkami? - fakt? to bylo jakési jednorázové svítidlo? :-) mám tušení, že dřevěný (!) svícen by shořel hned se svíčkami... - takový protřelý chlapík a předvádí v hospodě s pochybnými individiu plný měšec? to těžko - hrdina náhle vypadá jako naivní prosťáček... - ... já si uvědomil, že nejsem ani živý, ani mrtvý... - jak si to uvědomil? resp. proč myslel, že není živý? kdo uvažuje - žije... - celkem bych řekla, že v "poctivě udusané" půdě by těžko dělal "místo pro ruku", natož aby se z ní dostal... naopak, věrohodněji by znělo, kdyby se zaradoval, že ti holomci půdu neudupali, lenoši, a tím mu nechtě pomohli se vrátit... - nedostatek kyslíků? :-) ti kyslíci? - to mě dostalo :-) - svojí démonskou tváří plnou krve... - to je už trochu móóóc expresivní, ne? trochu to svádí k úvaze, zda to celé nemá být parodie... - představa hrdiny, který po vymlácení hospody začne v klidu přepočítávat svý prachy... - já nevím, mně to zní divně - ...Pobral jsem si své věci, přepočítal zlatky, vzal si zásoby z hostince a nakonec jsem hospodu i s Bramborou uvnitř zapálil... - hostinský není posán jako úplné budižkničemu, nevěřím, že by během té celkem dlouhé doby, kdy hrdina přepočítává prachy, balí zásoby, atd. neudělal hospodský nic pro svou záchranu... - nečekaně dobrý závěr - co já jsem za člověka - to tam sedí


ze dne 25.07.2011, 20:49:27
Apinby: Ahoj, díky za tvůj komentář. Je opravdu zajimavý a jde vidět, že ses vyřádil/a na mé povídce. :D Dost jsi jí rozcupovala. Slibuji, že Ti příště tolik šancí nedám! :D

Šíma	25.07.2011, 15:23:25

Zdravím. Fantasy ve stylu "kovbojky" z Divokého západu? Textík se mi líbil, přestože jde o klasické schéma "zrady a pomsty", tedy v tomto případě spíše okradení, zabití, zmrtvýchvstání a pomsty. Text je zabalen do docela podrobných popisů, stejně tak dialogy jsou k věci. Je zde vidět určitá atmosféra, která srší z příběhů napsaných v podobném žánru. Myslel jsem na tom, kde že se asi příběh odehrává, nebyl orámován v prostoru ani čase. Poušť jako poušť. Občas jsem se pousmál na tou či onou replikou. Vcelku mě text pobavil. Má něco do sebe, ovšem, našel jsem také několik vad na kráse: -- Ze stropu čouhal dřevěný lustr s rozteklými svíčkami ... (visel? - nakonec, čouhat může kde co z kde čeho, že ano?) -- Moje metráková maličkost vzbudila rozruch a zmenšila opticky prostor uvnitř. -- ... uvnitř místnosti. (každý to ví, i šíma, ale nějak se mu toto souvětí zdálo nedokončené, zdá má pravdu, bůh ví) -- Po chvíli se ke mně připloužil pan Brambora, s kusem smradlavého hadru na rameni a vyžranější než jsem si myslel. -- (přečti si tento text ještě jednou, nechybí v něm něco?) -- ... a byl vyžranější, než jsem si myslel. (prostě mi toto souvětí příliš nezní po stylistické stránce) -- „Kdo platí zlatem má nejvyšší péči.“ Nakonec dodal, shrábl zlatky a odešel pryč. (stylistika) -- „Kdo platí zlatem má nejvyšší péči.“ Dodal nakonec, shrábl zlatky a odešel pryč. -- Svět se začal zakřivovat a zpomalovat. -- (Nezpomaluje se čas? Jen dotaz...) -- Cítil jsem hrozný tlak v hlavě, který mi co nevidět měl vymáčknout mozek z hlavy. -- (pozor na opakování slůvek v souvětí, nebo kratším bloku textů - hlavě vs. hlavy) -- Začal jsem se vzpouzet a bojovat o každý centimetr, který vedl napovrch. -- ...na povrch. Kroutil jsem se jako žížala a vytvářel kolem sebe prostor, abych mohl použít mé ruky. -- ruce (ruky - není to po slovensky?) -- Možná vždy budou existovat ti zlí a ti dobří, v tom případě, co jsem já za člověka, zamyslel jsem se. -- (nejde spíše o otázku?) -- Možná vždy budou existovat ti zlí a ti dobří, v tom případě, co jsem já za člověka? zamyslel jsem se. Snad nebudu za hnidopicha, text se mi líbil a proto tu nechám svou jedničku s chloupkem a půjdu zase o dům dál (snad na podobnou hospodu nenarazím)! ;-)


ze dne 25.07.2011, 20:53:08
Apinby: Díky za komentář. Slibuji, že příště vychytám zbylé nedostatky. Jenom bych chtěl říct, že nepíšu o reálném světě, kde by se hlavní hrdina udusil atd... Je to pohádka :D


ze dne 25.07.2011, 15:28:54
Šíma: P.S. Myslel jsem i na dvojku, ale mám pro podobné příběhy slabost. Ještě mě napadlo, jak se ten člověk mohl vyhrabat ven? Muselo ty být velmi obtížné, či nemožné, pokud jej skutečně "nezahrabali" dostatečně hluboko... Jo, fušovat svou práci se nevyplácí! ;-)