obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915346 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39470 příspěvků, 5737 autorů a 390230 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dvě opičky ::

 redaktor čuk publikováno: 04.11.2006, 13:53  
Další z pouťových příběhu s jednotnou strukturou.
 

Dvě opičky
Dlouhovlasý František Smíšek byl starý pouťový harcovník, který vypadal jako sluníčko a který míval svůj stánek s plyšovými zvířaty hned vedle mého s keramikou a různými ozdůbkami. Postavený trochu šikmo v úhlu, takže jsme si mohli spolu povídat a já jsem s požitkem pozoroval cvrkot před jeho pultíkem. Trochu jsem mu záviděl dobré kšefty. Vydělávál si totiž nejen peníze, ale získával nádavkem i radost a úsměvy obdarovaných dětí. Snad proto se od rána do večera usmíval, proto mu říkali Smíšek, i když se asi občanským jménem jmenoval zcela jinak. Když přišlo nějaké dítě se smutným pohledem, protože nemělo peníze nebo mu nikdo nic nekoupil, František mu daroval malé plyšové zvířátko se slovy: „Čím je menší, tím vyžaduje víc péče a lásky.“ Říkal jsem mu, že jeho dobrotivosti mohou kluci darebáci zneužít, odpovídal: „Já moc dobře poznám, komu je smutno a má v sobě touhu a kdo chytračí a podvádí.“
Jediná starost, kterou dával najevo, ho soužila: dvě opičky, černé gorilky středních postav a se širokými rameny, které nikdo nechtěl koupit. Nikdo nikdy o ně pohledem zájmu nezavadil. Jakoby byly míň než vzduch. Smutně visely v koutě nad pultíkem už téměř dva roky. Každé ráno, před otevřením, je kartáčoval, upravoval jim hebkou srst, nakrucoval ocásky a konejšil: „Snad někdo už dneska pro vás přijde a budete mít opravdový domov.“
Ale věděl, že by to bylo tím horší. Především pro jednu z nich. Ta koupená by si zvykla a měla by se určitě dobře. Ta zbylá cácorka by zůstala v krámku sama a bude se cítit ještě smutněji. Ne, dal by obě dvě za cenu jedné, ale kdo by chtěl dvě stejné?
V čem tedy byl problém, proč že obě zůstávaly, jak se říká na ocet?
Obě opičky byly velmi ošklivé. Měli velice ošklivé tváře. Neříkám jako noc, protože noc je krásná, to přirovnání nesedí, ty chlupaté opice byly mnohem ošklivější. Dalo by se říci škaredé. Škoda, že klopily své skleněné oči. Kdyby se jim někdo do nich zblízka podíval, viděl by v jejich zrcadélkách svůj usměvavý obraz. Ale nikdo takový nebyl a z dálky? Díváme-li se z dálky, mnoho báječného nám uniká.
Gorilky byly tak ošklivé, že se s nimi nechtěla kamarádit a povídat si ani ostatní plyšová zvířátka, ať byla jinak sebehodnější: medvídci, psíci, tygři a podobně. Nikdo z nich se s opičkami nebavil. Ta opičaří a opičí samota pana Smíška tížila. I on žil a byl sám, ale vystačil si, měl spoustu kamarádů. Opičky žádného. Pověřoval je důležitými úkoly: hlídejte mi tady ten krám, než se vrátím z hospody. Ale dobře věděl, že je to pro ně jen chvilkové rozptýlení, a že v noci opičky potichoučku pláčou opičí slzy. V hospodě pan Smíšek zpívával veselé písničky sotva dosedl na židli. Měli ho všude rádi. Pár lidí se mu pošklebovalo, samí hlupáci. Zvlášť když se snažil přezpívat sám sebe. V opilosti se litovával a zahaloval se do svých ryšavých vlasů. Mimo jiné mu bylo líto těch svých škaredek. A to hodně líto.
Tehdy, když si před mnoha měsíci vybíral plyšová zvířátka ze skladu, viděl tam ty dvě gorilky, zplihle seděly stranou od ostatních. Zželelo se mu jich a přidal je navrch k nákupu.. A teď takové trampoty! Snad jednoho dne se někomu zalíbí, musíme mít pořád naději, Opo a Ope! Nazýval je tak: Op a Opa, dvojice trápících se smolařů. Vydržte! Jednoho dne…Sám se toho dne bál.
Ten den konečně přišel. Před krámkem se zastavila asi pětadvacetilá černovlasá žena s tmavými kruhy pod modrýma očima. Podívala se jimi na Smíškovu sluneční hlavu a začala si prohlížet vystavená zvířátka. Nakonec utkvěla pohledem na našich opičkách.
„Vzala bych si tamhletu,“ a ukázala na ně.
Pan František Smíšek byl zmaten a tudíž se zmohl jen na zakoktání:
„Opu nebo Opa.“
„Dám na vás.“
Františkovi se najednou nechtělo s opičkami rozloučit, měl je přece rád, proto řekl:
„Ale jsou velmi ošklivé!“
„Myslíte?“ zeptala se černovláska. „Mé zaměstnání je ošklivé, já jsem ošklivá, důležité je, jak se cítíte. A v noci se vám to moc nedaří.“ A vrásky kolem náhle sevřených úst jí ztrpkly.
Pan František Smíšek cítil s touto ženou jakousi spřízněnost a byl zmaten ještě více:
„Ale to přece...“
Přerušila jeho koktání:
„ Nic moc, jestli myslíte…Vezmu si tu v koutě.“
Rozhodl se: „Dám vám obě za cenu jedné. A ještě vám slevím.“
Žena se na něho dívala poněkud divně a on se díval divně na ní. Pak si všiml, že několik metrů za ní stojí rozcuchaný plavovlasý muž, jen o něco starší než ta kupující, a divoce gestikuluje. Ukazuje na opičku, palcem naznačuje číslo jedna a pak ukazuje na sebe.“
„Dobře, tady máte tu z kouta,“ řekl František a opičku láskyplně zabalil. Bylo mu trapně a nějak vykolejeně.
Černovlasá žena zaplatila směšně nízkou cenu, a podívala se opičce do skleněných knoflíčků pod huňatým obočím. Něco v nich viděla. Její úsměv, který měl trpkost stromu usýchajícího uprostřed pouště, zesládl, trochu a jen na záblesk okamžiku. Snad i nějakou vzpomínkou. A tmavé kruhy se zpod očí na chvilinku vytratily.
Přitiskla si opičku na prsa a odešla.
Mladý muž chvatně přistoupil k pultu a ukázal na tu druhou:
„Prosím rychle, pane, musím, musím…,“ nedopověděl co musí.
František si připadal jako v Jiříkově vidění. Tržba za druhou gorilku byla opět neúměrně nízká, ani peníze nepřepočítal a nazpět vrátil zcela automaticky. Plakal v duchu do hrsti (a večer se v hospodě parádně opil).
Tu kupní scénku s dvěma opičkami jsem pozoroval, teď jsem musel odvrátit pohled. Viděl jsem, jak mladý muž s opičkou v náručí opatrně sleduje tu paní s opičkou v náručí. Mé oči mi vyklouzly zpod víček a šly za nimi.
Černovlasá smutněnka bydlela ve starém domě. S vysokou zdí naproti za úzkou uličkou. Mladík se díval do rozsvíceného okna v prvním patře. Zahlédl v něm dětskou tvář s nosíkem přitištěným na sklo. Malý chlapec někoho dychtivě vyhlížel. Žena se podívá vzhůru, zamává, a pak s pohledem upřeným k zemi vstupuje do domu. Pak muž vidí: ženská silueta objímá siluetu chlapce a něco mu podává. Asi tu na pouti koupeného plyšáka. Muž tuší, že chlapec se radostně směje. Pak se rozsvítí světlo ve vedlejším okně, je to kuchyně a černovlasá žena se otáčí kolem plynového sporáku. Mladík hodí kamínek na okno, za kterým si asi chlapec hraje. Když se jeho tvář zase objeví za poodhrnutou záclonou, ukáže mu svou opičku. Chlapci je asi šest let, tiskne obličej na sklo, vedle je vidět opičí tvářička a vůbec není škaredá. Obě gorilky na sebe mávají.
„Jiříku,“ volá ženský hlas z kuchyně. „Co tam děláš?“
„Nic, mami.“
Chlapec mizí z rámu okna, záclona se lehce komíhá, v pokoji se zhasne. V kuchyni chlapec něco vykládá své matce.
Mladík se rozhoduje. Otvírá domovní dveře, stoupá po schodech, klepe na dveře. Jirkova maminka mu otvírá a když vidí opičku v mladíkově náručí, říká:
„Ten Jirka! Asi mu vypadla z okna. Kolikrát jsem mu říkala, že si tam nemá přistavovat židličku a otvírat je. Děkuju vám.“
„Já jsem žádný okno neotvíral, mami.“
Ale to už je vedle ní Jirka, dokulhá sem po sešlapaném linoleu. V náručí drží svou novou přítelkyni a mává její tlapkou směrem k mladému muži.
Ten se rychle ujímá iniciativy, ukazuje na chlapcovu opičku:
„Tohle je její sestřička a kdyby se od sebe rozdělily, bylo by jim smutno.“
„Anebo bratříček. Opičí kluk je lepší,“ říká Jirka důležitě.
Konečně se černovlasá paní trochu usměje:
„Co tedy budeme dělat. Přece vám ji nevezmeme. Můžeme? Počkejte, já vám ji zaplatím.“
„Neprodám, není na prodej, všechno se nedá koupit.“
„Mami, mami,“ žadoní Jirka, „ať ten pán jde s klukem opičákem sem k nám.
Nebude jim oběma smutno.“ Podívá se na matku a dodá: „Nebude nám smutno. Protože ty se nikdy večer nesměješ.“
„Dobře, uvařím vám kávu. Pojďte dál. Ty, Jirko, nezlob. A pak už, Jíro, budu muset jít. Řeknu sousedce.“
Jirka se zaškaredí. Nemá starou paní Melechovou rád. Ale co mu zbývá. Mladý muž vstoupí do skromně zařízeného bytu. Kávu pijí v kuchyňce. Když černovlasá paní vstává, mladý muž řekne rozhodným hlasem:
„Nikam nepůjdete.“
„Co si to dovolujete, pane. Já, já, já musím..“ a rozvzlyká se.
„Nemusíte. Já vás znám. Líbíte se mi, a já dál nedovolím, já…“
„Ale já jsem špatná, tady uvnitř ošklivá. Stará pitomá slečínka.“To poslední slovo je jiné než chtěla původně vyslovit.
„Kdepak, “ říká mladý muž a bere černovlasou ženu za ruku: „Všechno se dá spravit. Podívejte se na ty opičky, jak jsou krásné.“
Jirka zrovna hraje pantomimu, při níž se obě opičky objímají a radují se z opětovného shledání. Oči jim září, kdo to kdy jakživ viděl, že by v plyšových opicích byl cit?
Modré duhovky ženy s černými vlasy se trochu zakalí, dívá se na mladíka, ten se usmívá, pak se její duhovky také rozsvítí a žena se začne usmívat, tak jako už dávno ne.
Co bylo dál, nevím. Přišel mi ke krámku nějaký zákazník.
Druhý den jsem tuhle pohádku o setkání vyprávěl Frantovi Smíškovi, s dodatkem, že ten večer asi černovlasá smutná paní z domu v úzké uličce neodešla a že už vůbec nebyla smutná. Nechtěl mi věřit, ale nakonec uvěřil. Nikoho z těch tří jsme už neviděli, a nebyl čas pátrat, jak setkání ve skutečnosti dopadlo a zda to nebyl jenom můj sen.
Do tohoto městečka jsme se vrátili po šesti letech. Všiml jsem si trochu kulhajícího dvanáctiletého chlapce, který vedl za ruku pětiletou holčičku a spolu vážně obcházejí krámky.
Pan Nýdrmajer, místní frajer, co se na poutích všelijak přiživuje jako dozor, mi říká posměšně: „Budu je muset odvést domů, zase babičce utekli. Chodí sem už tři roky, každý den, od té doby...“
Nedořekne. Černovlasý chlapec s blonďatou holčičkou si pečlivě prohlížejí plyšová zvířátka. Chlapec vytáhne z kapsy umolousanou fotografii. Natahuji se, abych na ni viděl. Je na ni zobrazena rozzářená černovlasá žena, kterou objímá usmívající se blonďatý muž, zdají se mi nějak povědomí, ano, jistě, a z každé strany se k nim tulí dvě strašně ošklivé plyšové opice.
Chlapec říká panu Smíškovi vážným hlasem:
„Pane, nemáte náhodou tyhle krásné opičky?“
Pan Smíšek je také poznává a směje se: „Chceš k nim další dvě, viď?“
„Nemáme žádné dvě,“ říká chlapec zajíkavě.
„Umřely,“ a holčička se způsobně vysmrká. „Spolu s tatínkem a maminkou.“
A chlapec dodává: „Jeden den jsme je nechali bez dozoru, až u babičky jsem zjistil, že jsme Opa a Opu zapomněli doma, a táta s mámou nám pro ně jeli.“
Chlapec se odmlčí. Svěsí ramena. Holčička řekne mnohem vážněji než by se slušelo na její věk: „To víte, auto, a olej na silnici.“
Pan Smíšek se přestal smát. Zavřel krám, pověřil mě jeho hlídáním, naložil do své červené dodávky Jirku se sestřičkou Martičkou a jeli do velkoprodejny hraček. Nedal pokoj, dokud paní vedoucí nepřehrabala celý sklad. Nakonec je našla. Ne, ten samý kout to nebyl. Ale dvě velice ošklivé černé gorily ano. Držely se za ruce.
Jirkovi a Martičce se rozzářily oči a holčička řekla: „To budou příbuzní těch našich umřelejch. Třeba nám budou něco vyprávět o tatínkovi a mamince.“
Pan Smíšek vzal všechny čtyři do cukrárny, museli přistavit pátou židličku, a pak naši čtveřici odvezl zpátky k babičce. Té spadl kámen ze srdce, buch! Pan Nýdrmajer ji jaksi nedovedl vysvětlit, co se na té pouti stalo.
A pan Smíšek? Pořád se smával, když prodával plyšová zvířata. Večer už ne.
Marně jsem mu říkal: „Franto, vzpamatuj se, takovej někdy bejvá život.“
Vzpomínal na ty dvě první škaredé opičí gorilky a mudroval: přinesly nebo nepřinesly štěstí? Jestli pak se při umírání netrápily? Ale určitě se tolik těšily…
A pan Smíšek se musí vysmrkat. Pane Bože, kolik je na tom mé viny? Kolik je toho na světě, co… Proč se některé nádherné příběhy kazí pravdou?
A v hospodě pil František s vlasy jako slunce dvojnásobně a dokud byl střízlivý, nezazpíval ani jednu písničku.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 41 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kity 15.08.2007, 21:12:00 Odpovědět 
   Mě se to mooooc líbilo... Bylo to vážně takový miloučký... Sice trochu smutný konec, ale i tak to někdy bývá... Já u prózy moc nehledím na to jak je to napsané, spíše na obsah... Čtu přece příběh a ne slohovou práci... :o) 1
 ze dne 15.08.2007, 23:02:47  
   čuk: Děkuji za přečtení a hodnocení. Potěšilo mne.
 Šíma 08.08.2007, 17:25:35 Odpovědět 
   Krásný příběh, jen na začátku jsem nabyl dojmu (a nevím proč), že jsou ty opičky živé! ;-) No, pro někoho byly krásné a pro někoho ošklivé... Tak už to nějak bývá!
 Eifelovka 11.11.2006, 17:05:19 Odpovědět 
   Moc se mi líbí. Jen 8 čtenářů? Ti co tě nečtou dělají chybu! Píšeš moc dobře!
 Anquetil 05.11.2006, 11:48:23 Odpovědět 
   Čertovsky dobrá práce! Další příběh z tvého kuriózního panoptika, plný skvělých slovních obratů, mne naplňuje jistotou, že tvá knížka by se na prodejních pultech ani neohřála.
 Maura 04.11.2006, 22:27:07 Odpovědět 
   hezká věc. Zajímavě napsaná. Duddits má pravdu. Ale zrovna jsem si uvědomila, že děti jsou zvyklé na starší jazyk z klasických pohádek a těm takový jazyk sluší. Mrkni se ještě na to, jak lépe věty uspořádat, aby byly čtivé a čtenář se mohl více věnovat příběhu než jazyku.
 duddits 04.11.2006, 13:52:37 Odpovědět 
   Jediná starost, kterou dával najevo, ho soužila
Ta zbylá cácorka by zůstala v krámku sama a bude se cítit ještě smutněji
kdo to kdy jakživ viděl

Tyhle tvoje příběhy jsou hrozně příjemné, milé, řekl bych až pohádkově kouzelné. Až na ty konce, samozřejmě, ty bych svým dětem už nečetl :-)
Formu by to ale ještě chtělo vypilovat. Opakující se slova a ne zcela smysluplné věty se v tomhle příspěvku vyskytovaly docela často. Rozhodně si to zkus ještě jednou projít…
„Jediná starost, kterou dával najevo, ho soužila …“
„…kdo to kdy jakživ viděl…“
Když se nad tím zamyslíš, říkáš tu jednu věc dvakrát… Opakování je matka moudrosti, ale někdy je to zbytečné ;-)
„…by zůstala v krámku sama a bude se cítit ještě smutněji…“ Tenhle výroky by to chtělo sjednotit – buď na obou stranách s ‚by‘, nebo naopak.
I přechod z minulého do přítomného času působí na některých (ne všech) místech trochu podivně. Schválně nad tím zkus popřemýšlet…
Uf, to jsem se nějak rozmluvil… Myslím, že by ses měl pokusit ty chybky v textu vychytat – tvá povídka za to stojí a je škoda, že jí takhle musím dát 2 :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
O Vánocích
rudolf z falknova
Pohled na svět
Tvořitelka
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Štatlař slopal s cajzlama
Stín
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr