obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Legendy Yveninu - První úkol: 3. část ::

 autor El Kostlivec publikováno: 30.07.2011, 22:07  
Další část fantasy příběhu, ve které se kouzelník Marauk mstí, obchodník Garaseen se dozvídá nepříjemné novinky a vraždekyně Tala místo kýženého odpočinku narazí na další nepříjemnou záhadu.
 

Tala se opět ocitla před modrou zašlou budovou a ušklíbla se. Podruhé během dne se jí do toho doupěte vstupovat nechtělo. Otočila se na Marauka, který stál za ní.
„Nemáte pro mě nějakou zbraň? Alespoň dýku?“
Kouzelníkova tvář měla stále stejný zarputilý výraz. „Dýku mám, ale ponechám si ji. Kdyby došlo na boj zblízka, budu ji potřebovat víc než ty. Boj beze zbraně jsi přece cvičila také.“
Je opravdu výhodné být v něčem lepší…
Vražedkyně pouze pokrčila rameny a rukou lehce zatlačila do dveří, které předtím vyrazila. Ty se za lehkého vrzání zhouply v pantech a zůstaly napůl otevřené. Tala do nich tiše proklouzla a vydala se k druhým dveřím vedoucím do samotné přijímací haly nevěstince. Měla neblahé tušení, že hned za nimi číhají dva hlídači, kteří od ní díky neznámému zachránci utekli.
Nejsem husa? Zachránit se a pak se dobrovolně vracet tam, odkud jsem utekla…
Tiše si povzdechla a naslouchala. Z druhé strany dveří k ní nedoléhal jediný zvuk.
Hm, takže asi opravdu číhají. Výborně, alespoň…Co to bylo?
Nakonec přeci jen cosi zaslechla a přilepila své ucho ještě těsněji k tvrdému dřevu. Opět však neslyšela nic. Periferním viděním postřehla, že Marauk na ni cosi nervózně posunkuje, ale rázným gestem ruky jej zarazila. Opět pečlivě naslouchala bez hnutí a po delší chvíli uslyšela zašelestění. Pak cosi, co si vyložila jako povzdechnutí. Pak něco….
Že by kroky?
Poté opět dlouho nic a poté opět ten zvuk, který identifikovala jako kroky. Ale odhadovala, že – pokud se nemýlila – postava, která zvuky vydávala, nebyla blíže než pět kroků ode dveří.
Tala našpulila rty, jak přemýšlela. Pokud by na ně někdo čekal, snažil by se být co nejtišší.
Anebo jsou naopak hodně chytří a snaží se nadhodit návnadu.
Ta myšlenka jí ale příliš neseděla. Zvuky byly sotva slyšitelné, že je i ona jako trénovaná vražedkyně málem přeslechla. Pokud to měla být léčka, tak buď hodně riskantní, nebo naopak hodně nepovedená.
Jak přemýšlela, najednou ucítila horký dech na svém uchu.
„Tak co?“ ozval se tichounký šepot jejího pána. „Poznala jsi něco?“
Elfka našpulila rty a stočila své oči k Maraukovi, uchem stále přitisknuta ke dveřím.
„Myslím, že je tam jen jeden člověk,“ zašeptala v odpověď. „Myslím, že je to ta ženská, ale nejsem si úplně jist…“
Aniž stačila větu doříct, Marauk se narovnal, hněvivě nakrčil obočí a prudce sáhnul po klice. Tala nestačila nic udělat, takovou reakci vůbec nečekala.
Kurva…
Kouzelník prudce rozrazil dveře, až ty za halasného prásknutí vrazily do zdi. Aniž by zaváhal, vydal se rázným krokem do místnosti.
Tala si ani nestačila pomyslet druhou kletbu a vyskočila za ním, připravena na útok ze všech stran. K jejímu překvapení na hlavu jejího pána - a ani na její - nedopadla zpoza dveří žádná rána obuchem. Jediný, kdo se v místnosti nacházel, byla majitelka nevěstince, která stála ve chvíli Maraukova teatrálního příchodu obrácena zády ke vchodu. Když uslyšela prásknutí dveří, trhla rameny a rychle se otočila.
„Tak co, našli jste tu…“
Slova jí rychle uvízla v hrdle, když spatřila docela jinou dvojici, než jakou očekávala. Tala se ještě jednou rychle rozhlédla, ale poté se uvolnila a následovala svého pána. V místnosti opravdu nikdo jiný nebyl.
Takže ti dva svalovci neměli ani tolik loajality, aby své paní oznámili hrozící nebezpečí.
Zatímco se dvojice blížila k šokem znehybněné ženě, vražedkyně přemýšlela, jestli si má vychutnávat zcela překvapený a vystrašený výraz na tváři majitelky nevěstince anebo v duchu klít nad nerozvážnosti svého pána. Rozhodla se neřešit v té chvíli ani jedno, a tak s kamenným obličejem, odrážejícím její vnitřní rozpoložení, zastavila dva kroky od druhé ženy. Marauk byl k zrádkyni ještě blíže.
Paní kurtizán na něj hleděla hrůzou vytřeštěnýma očima a první její viditelnou reakci se stalo těžké polknutí.
„Přišli jsme snad nevhod?“ procedil skrze zuby kouzelník. „Opět?!“ Jeho hlas v sobě nesl stopy nepříčetného vzteku.
„Já…“ ozvala se chraplavým hlasem žena. „Marauku, já…“ Znovu se zarazila, zatímco se celá třásla.
„Žádná výmluva?“ zeptal se jízlivě kouzelník. „Žádné - nechte mě to vysvětlit? Hmm? Nic?“
Kdyby vražedkyně cítila k majitelce nevěstince špetku kladného citu – a ne naopak – tak by ji litovala. Marauk byl znám tím, že pokud vybuchnul hněvem jako nyní, neznal slitování. Ani ke svým služebníkům, natož tak k nepřátelům a zaprodancům.
To sice zrádkyně nemohla vědět, ale podvědomě cítila tíhu své situace.
„By…byla jsem pouze opatrná,“ vykoktala ze sebe žena. „Já…zpanikařila jsem. Vím, že se stala chyba…“
„Chyba?!“ zařval Marauk tak, až od jeho úst odlétaly sliny. „Tak tomu říkáš, ty zatracená čubko?!“
Majitelka nevěstince se roztřásla ještě víc a do očí se jí vlily slzy. „Omlouvám se, Marauku.“ Padla na kolena. „Co chceš? U všech bohů…řekni, co chceš, máš to mít…peníze, všechny dívky z mého nevěstince…jsou nádherné. Já…“
Kouzelník k zbědované ženě přistoupil a rukou pevně sevřel její čelisti. „Jediné, co chci, je abys mi za to všechno zaplatila svou duší,“ řekl se hnuseným nenávistným výrazem.
Tala celou tu situaci sledovala apaticky, pouze se občas ohlédla, jestli dovnitř nevstoupí nečekaná společnost.
Paní kurtizán klesla ještě níže a začala líbat za hlasitého vzlykání líbat Maraukovy boty. „Prosíííím, milost. Nezabíjejte mě.“
„To neudělám…alespoň ještě ne,“ odtušil Marauk a jeho rty se zvlnily do bezcitného úsměvu.
Vražedkyně věděla, že to není pro druhou ženu žádné vykoupení. V minulosti již byla svědkem toho, jak se Marauk dokáže mstít a smrt patřila mezi ty mírnější tresty. Paní kurtizán si ale skrytý význam kouzelníkových slov ve svém strachu o holý život nejspíš neuvědomovala, proto v jejích očích zaplála jiskřička naděje a ona se pustila do líbání Maraukových bot se zvýšenou intenzitou.
Tohle je patetické.
„Můj pane, měli bychom co nejrychleji odejít,“ podotkla věcně vražedkyně. „Každou chvíli se můžou vrátit ti chlapi.“
Marauk, který si vychutnával ponížení a potupení zrádkyně, se na Talu nevrle podíval. Nakonec však přikývl a chytnul druhou ženu za vlasy.
„Vstávej, ty čubko, teď půjdeš s námi.“ Donutil ji zvednout se a zasyčel: „Jestli se o cokoliv pokusíš, tak na tebe vypustím kouzlo, které vyžere zevnitř tvé tělo i duši, rozumíš?“
Majitelka nevěstince vytřeštila v hrůze oči a poté roztřeseně přikývla.
Tala tušila, že pověrčivou Gurlašanku zmínka o zániku duše vyděsila víc než cokoliv jiného.
Kouzelník zajatkyni zkroutil ruce za záda a počal je svazovat k sobě. „Budeš tichá a poslušná, jako bys byla má otrokyně.“
„To jako teď budete mít otrokyně dvě?“ zeptala se s pozdviženým obočím Tala.
„Nech si těch jízlivostí!“ zařval Marauk na svou svěřenkyni nepříčetně. „Tohle si ještě vyřídíme,“ zafuněl poté o něco klidněji.
Elfka se stáhla a mlčela. Asi bych se měla naučit hlídat míru…
Kouzelník pevně chytnul kurtizánu za paži, až ta sykla bolestí, a se stejným důrazem, jakým do místnosti vkráčel, ji zase opouštěl.
Tala pouze zakroutila hlavou, naposledy se porozhlédla po místnosti a všimla si nehybného těla kníratého hlídače, kterého předtím shodila. Ten pohled jí pozvedl koutky úst. Otočila se a s o něco lepší náladou vyrazila za svým pánem.
Vyšla ven a opět se ocitla pod tíhou žáru nemilosrdného gurlašského slunce. Marauk stál před nevěstincem a ještě do ucha šeptal výhružky své zajatkyni. Nakonec se podíval na Talu a pokynul jí, aby jej následovala.
Ta se zhluboka nadechla a znechuceně si uvědomila, že opět bude muset projít půlkou Gurlachu v roli polonahé otrokyně. Zabodla pohled do zad gurlašské ženy a oči se jí zúžily.
Alespoň, že tentokrát je spoutaná ta kráva…

Garaseen seděl ve své pracovně nad účetními výkazy, obchodními smlouvami a seznamem komodit, které měl nyní k dispozici. Zahloubaně hleděl do jednoho z hustě popsaných papírů a pomalu upíjel z šálku poctivé husté kávy. Přestože se nutil k tomu, aby svou pozornost plně upínal na práci, kterou si slíbil toho dne dokončit, jeho myšlenky stále utíkaly pryč – k nečekané návštěvě jeho dávného přítele. A také k jeho zvláštní společnici. Cítil po těle zvláštní neklid, který se jej zmocnil vždy, když jen vzpomínkou zavadil o předchozí setkání. Léta již uběhla od chvíle, kdy pověsil své vražednické povolání na hřebík a vydal se na cestu vlivného obchodníka. Ale i po tak dlouhé době v sobě cítil ozvěnu volání starých časů, když se ocitl tváří v tvář muži, se kterým je bok po boku prožíval.
Netrpělivě se ošil na židli, která záměrně neposkytovala přílišné pohodlí; to proto, aby jej nečinné lebedění neuspávalo a neodvádělo od práce. Znovu si usrknul kávy a do ruky vzal návrh smlouvy o koupi drahého koření, které mu mohlo později vydělat značnou sumu zlata – při správném načasování a se správnými konexemi. Našpulil rty a snažil se zvážit všechna pro a proti tohoto obchodu. Po chvíli přemýšlení sám sebe opět přistihl, že myslí na následující večer, který stráví s elfkou Talou.
Rozmrzele odhodil návrh smlouvy na vršek hromady ostatních listin a plnou vahou svého těla se opřel do židle.
Ne, dnes už nemá cenu věnovat se práci.
S tím přiznáním se dostavila i jistá úleva z toho, že se s tou myšlenkou smířil. S lehkým úsměvem si totiž uvědomil, že takhle se alespoň nebude muset kárat za to, že na Marauka nebo jeho společnici myslí.
Když o tom tak přemýšlel, nedokázal si ujasnit, kdo z těch dvou je pro něj větší záhadou. Jestli starý známý přítel nebo zcela neznámá a chladná žena.
Garaseen věděl od prvního momentu, kdy Marauka spatřil, že tomu muži nikdy plně neporozumí. Zároveň však tušil, že naprosté pochopení tajnůstkářského kouzelníka není potřeba k tomu, aby se více sblížili. Jistá rozdílnost sice občas vyvolávala při jejich spolupráci lehčí třenice, zároveň však Garaseen podvědomě cítil, že kdyby oba plně odhalili motivy toho druhého, jejich spolupráci ani přátelství by to neprospělo. Přesto jej však mírně mrazilo v zátylku, kdykoliv se jen myšlenkou otřel o otázku, jaký skutečný důvod Marauka do Gurlachu přivádí. Tušil, že to není nic čistého a on se už do žádných potíží zaplétat nechtěl.
Ale přesto…
Pak tu byla ještě Tala. Tajemná a netečná elfka. Přesto – nebo právě proto - Garaseena velmi zaujala. A nešlo pouze o fakt, že se jednalo o pohlednou ženu patřící k mystické rase, která přebývala kdesi daleko na severu. Za jejíma světlýma ledovýma očima číhala jako pod silnou krustou ledu neobyčejně silná vůle a přirozená inteligence. To Garaseen poznal ihned. Jako cvičený zabiják a šikovný obchodník dokázal rychle odhadnout osobnost svého protihráče a tato dovednost jej takřka nikdy nezradila.
Kolem a kolem byla Tala nejspíš výjimečná osoba opačného pohlaví a taková kombinace na Garaseena působila stejně jako zářivé světlo lampy na zbloudilou můru.
Usmál se při myšlence na to, že nadcházející večer stráví v Talině přítomnosti. Neočekával sice, že by se mu podařilo netečnou ženu dostat do postele, přesto však doufal, že se mu ji podaří alespoň trošku rozehřát hovorem a vínem.
Úsměv se mu ještě více rozšířil při představě, že jeho přítel Marauk jistojistě zakusí vřelé lůno šikovné otrokyně. Garaseen přemýšlel o tom, že by mágovi bez ptaní na noc přidělil Akashu, do jejíhož těla se Maraukovy oči tak náruživě vpíjely.
Ale možná, že když mu dám vybrat, některá z ostatních žen v něm vyvolá ještě větší chtíč…
Jeho myšlenky přerušilo naléhavé bušení na dveře jeho pracovny. Lehce se zamračil, protože jeho pobočníci i strážci vždy dbali na to, aby se nedopouštěli žádného neurvalého dožadování se jeho času.
„Vstupte,“ rozkázal Garaseen trošku rozladěně a otočil hlavu směrem ke dveřím.
Dovnitř vpadl kapitán stráže a hluboce se uklonil. Z výrazu jeho tváře se dal vyčíst zmatek a také mírná popuzenost.
„Můj pane, omlouvám se natisíckrát, že vás ruším, ale jde o vaše hosty…“ Na sucho polknul, jakoby se mu nechtělo pokračovat.
„Mí hosté?“ zeptal se zmateně obchodník. „Co je s nimi? Tak už mluv a nenapínej mě.“
„Vrátili se, ctihodný pane.“
„Dříve než jsem čekal, ale nevidím na tom nic neobvyklého,“ odtušil Garaseen.
Kapitánovi potemněla tvář, když se poprvé od svého příchodu podíval svému pánovi upřeně do očí. „Vrátili se ještě s jednou ženou, podle oblečení je to svobodná Gurlašanka. Ale vypadá to, že s nimi nepřišla úplně dobrovolně.“
K ďasu! Co to ten Marauk vyvádí?
Obchodník prudce vstal a rychlým krokem rázoval z místnosti a poté chodbou směrem ke vchodu do své rezidence.
„Ještě jedna věc, pane,“ udýchaně hovořil kapitán, zatímco pospíchal za svým pánem, „černokněžník je zjevně špatně naložen. Vrhá kolem sebe jedovaté pohledy a nevrle si bručí pod vousy.“
Garaseen takové Maraukovo chování dobře znal, a proto věděl, že to znamená jediné – něco se v kouzelníkově plánu ošklivě zvrtlo.
Trojici příchozích obchodník našel ve stejné přijímací místnosti, ve které své hosty toho dne již vítal. A ihned se přesvědčil, že kapitán nelhal, když popisoval kouzelníkovo rozpoložení. Marauk se tvářil popuzeně a přecházel po místnosti jako zavřená šelma.
To však nebylo tím, co Garaseena překvapilo na celé situaci nejvíc. Tím byly dvě ženy, které na rozdíl od kouzelníka stály na místě. Obchodník prvně zaměřil svůj zrak na nově příchozí ženu a ztuhnul. Okamžitě v ní totiž poznal jednoho ze svých obchodních partnerů. Jednalo se o Dar-aaru, majitelku zakázaného – zato však v jistých kruzích vyhlášeného - gurlašského nevěstince. Často jí sháněl a prodával zotročené dívky z různých koutů světa, protože Gurlašanka nechtěla budit příliš velkou pozornost tím, že by často nakupovala krásné otrokyně ve veřejných dražbách. Garaseen se tak stal jejím dvorním dodavatelem a naopak jí pomáhal s odprodejem dívek v případě, že se Dar-aara rozhodla osvěžit sortiment. Garaseen pochopitelně oficiálně o jejích aktivitách neměl ani ponětí, takže se nedopouštěl ničeho nelegálního, ve skutečnosti ale samozřejmě věděl víc než dobře, k jakému účelu ty otrokyně slouží.
Dar-aara byla ženou s vytříbeným chováním a ozdobným, i když trošku kýčovitým vkusem. Nyní před ním stála s rukama spoutanýma za zády a její pečlivé líčení tváře rozpily nyní již vyschlé slzy, které na jejích lících vytvořily dvě souvislé cestičky.
„Pane Garaseene!“ hlesla, jakmile obchodníka poznala. Klesla na kolena a začala bědovat. „Prosím, pomozte mi. Jestli znáte tohoto muže, vysvětlete mu prosím…“
„Zavři hubu, ty čubko!“ zakřičel na ženu Marauk. „Ještě jednou cekneš bez mého svolení a nechám ti uškvařit mozek!“
Prudkost kouzelníkova výlevu zastihla Garaseena zcela nepřipraveného. Pamatoval si, že Marauk je poměrně impulzivní, ale takto rozčileného jej viděl pouze párkrát v životě.
Něco se hodně pokazilo.
Dar-aara se schoulila jako zraněné zvíře a ustrašeně na mága hleděla.
„Můžeš mi vysvětlit, co se tu děje?“ zeptal se co nejklidnějším hlasem gurlašký obchodník.
„Tahle podlá slizká děvka se opovážila mě zradit!“ zahřímal znovu mág.
„Můžeš to vzít od začátku?“
Marauk otevřel ústa, ale ihned je zase zavřel. Se zúženýma očima se rozhlédl po místnosti, kde kromě Garaseena a příchozí trojice čekali ještě dva strážci a jejich kapitán.
Do mágovy tváře se vrátil přemýšlivý výraz, když říkal: „Teď ne. Až budeme mít soukromí.“
„To můžu zařídit,“ odtušil obchodník a pokývnul na svázanou ženu. „Ale co s ní?“
Marauk se zahleděl upřeně do přítelových očí. „Potřebuji tvoji pomoc.“
„V čem?“ Garaseen si založil ruce na prsou, protože začínal tušit, kam ten rozhovor směřuje.
„Potřebuji, abys ji někde zavřel,“ ukázal Marauk na Dar-aaru. „Ještě z ní musím vypáčit nějaké informace. Nemáš tu náhodou mučírnu?“
Gurlašská žena hrůzou zakvílela, ale kromě toho zvuku se neopovážila vypustit z úst jakékoliv slovo.
Přesně tohle jsem čekal.
„Nemůžu tady věznit svobodnou gurlašskou ženu, to je přeci zločin,“ odsekl Garaseen.
„I přesto, že ta žena provozuje nevěstinec, což je tady zakázané?“ kontroval Marauk. „Není to snad taky zločin?“
Garaseen zúžil oči a před svými dalšími slovy udělal dlouhou odmlku. Pak tiše řekl: „Tím, že mi toto nahlas říkáš, mě dostáváš do svízelné situace, příteli.“
Marauk pokrčil rameny. „To rozhodně nemám v úmyslu. Pomůžeš mi nebo ne?“
Příliš spoléháš na naše staré přátelství, pomyslel si Garaseen, ale ihned poté rezignovaně pokývnul hlavou.
Obrátil se na kapitána stráží a řekl: „Vezměte tu ženu do jednoho ze sklepních pokojů a nechte ji hlídat.“
Oslovený muž stisknul rty, vrhnul nevraživý pohled na mága, ale poté bez řečí splnil rozkaz. Když se potom za ním, dvěma strážnými a vzlykající Dar-aarou zavřely dveře, zadíval se gurlašský obchodník upřeně na svého dávného přítele s otázkou v očích. „Spokojen?“
Marauk se zafuněním přikývl.
„Povíš, mi tedy, co se stalo?“
Kouzelník hodnou chvíli váhal, ale nakonec promluvil. „Nechal jsem zabít gurlašského duchovního.“
Garaseenovi se po těch slovech okamžitě zježily chloupky na zátylku.
U všech démonů!
„Doufám, že si ze mě tropíš žerty,“ zasyčel tiše obchodník.
„Ne, je mrtvý,“ pokrčil rameny Marauk.
„Zbláznil ses?!“ zaječel Garaseen na mága, kterého přítelova reakce očividně také zaskočila. „Copak vůbec nepřemýšlíš? Jestli pátrání zavede městské stráže ke mně, tak je se mnou konec!“
„Uklidni se,“ napřáhl mág ruce. „Nikdo neví, kdo jsem. Nevede ke mně žádná stopa. Ne, pokud se zbavím té ženské.“
Což jenom volá po dalších problémech…
„Kde je jeho tělo?“ zeptal se o něco klidněji bývalý vrah.
Marauk přivřel v zamyšlení oči. „V nevěstinci, nebylo třeba…“
„Víš to,“ přerušil třesoucím se hlasem přítele gurlašský obchodník, „že do toho nevěstince dodávám otrokyně?“
Kouzelník vypadal zaraženě. „To jsem nevěděl. To znamená…“
„To znamená, že ke mně stopa vede,“ odtušil temně Garaseen.
„Hm, mohli bychom se pro to tělo ještě vrátit,“ navrhl Marauk.
„Ne, to ne,“ mávnul rukou obchodník, zatímco horečnatě přemýšlel. „Teď bych se tam vůbec neukazoval. Někdo si toho už mohl všimnout.“
Kouzelník našpulil rty. „Tak co tedy uděláme?“
„To se ptáš ty mně?!“ zeptal se Garaseen nevěřícně.
„Jako za starých časů,“ ušklíbl se kouzelník.
Jako za starých časů, přitakal v duchu bývalý zabiják temně a zhluboka se nadechl.
„Nemá cenu panikařit,“ prohlásil nakonec. „Jak znám postupy místních stráží, bude trvat nejméně den nebo dva než se vůbec začnou zabývat tím, kdo všechno má vazby na místo nebo osobu, které mají nejbližší souvislost s mrtvým. A rozhodně jen tak nevtrhnou do mé rezidence, aby to tu prohledali, i kdyby měli podezření. To by nejdříve musela schválit městská rada, protože tu mám značný vliv.“
„Takže s tím tvým koncem to nebude tak horké, že?“ neodpustil si poznámku mág.
Garaseen po něm střelil varovným pohledem. „Ne, pravděpodobně ne. Zvlášť, když uvážím, že na místo nebožtíka si už delší dobu dělá zálusk jeden mladý adept. Podezření padne i na něj a on se to bude snažit rychle smést pod koberec, takže nejspíš to nezajde dál, než že najdou nějakého obětního beránka z okolí toho nevěstince. Možná to schytá nějaký pohůnek nebo jedna z otrokyň. Nicméně přes to všechno jsi mě – svého přítele a hostitele – vystavil riziku.“
„To jsem neměl v úmyslu,“ přiznal nyní s vážným výrazem ve tváři mág. „Celá ta věc se zvrtla.“
„Jak?“ zeptal se Garaseen.
Najednou mág vypadal, jakoby na něj dolehlo vyčerpání z prožitého stresu a vztekání se. Přejel si rukou po tváři a mírně se shrbil. „Teď ne, nechme to na později. Co budeš chtít vědět, ať ti řekne Tala.“
„Všechno?“ zeptala se nečekaně prozatím tichá žena. To jediné slovo Garaseena překvapilo o to víc, že to bylo vůbec poprvé, co tajemnou ženu uslyšel promluvit. Hlas měla jasný, sytý a proti Maraukovu působil klidně a odtažitě.
„Ano, všechno,“ střelil pohledem po své služebnici mág. „Garaseenovi bych svěřil i vlastní život.“
Zvláště, když máš problémy, že? pomyslel si obchodník a stisknul rty. Ale dlužím ti svůj život.
„Teď si potřebuji odpočinout,“ pronesl kouzelník potichu a vydal se ke dveřím. „Řekne mi někdo, kde si můžu lehnout?“
„Strážný přede dveřmi tě dovede do tvého pokoje,“ odtušil Garaseen. „K dispozici ti bude otrokyně, která se postará o všechny tvé potřeby.“
„Hm,“ zabručel Marauk a opustil místnost.
Garaseen zavřel oči a zakroutil hlavou. Měl jsem tušit, že mě Marauk do něčeho může namočit. Vůbec jsem jej neměl k sobě pouštět, dokud mi nevyloží vše, co zde hodlá dělat. Ale stalo se…
Gurlašský obchodník chvíli sám sebe v duchu uklidňoval a ujišťoval se, že mu žádné problémy nehrozí. Samozřejmě ještě zjistí všechny okolnosti vraždy duchovního, ale navzdory své prvotní reakci si byl opravdu celkem jistý, že případné vyšetřování jej nijak neohrozí. Už jen proto, že neměl pražádný motiv.
Když otevřel oči, připomněl si, že v místnosti není sám. Stále tam nehybně čekala Tala, která protentokrát svého pána nenásledovala. A ihned si Garaseen vzpomněl, že předtím i ona byla zdrojem údivu, když Marauka a dvě ženy s ním spatřil.
A tím, co jej na elfce překvapilo, byly její šaty. Přesněji řečeno jejich absence, protože ženino tělo halilo pouze velmi střídmé odění, zakrývající pouze nejintimnější části jejího těla a nenechávající téměř nic představivosti. Zato však chodidla, kotníky, břicho, paže, krk, zápěstí a další části jejího těla zdobily laciné a třpytivé tretky. Jestli obchodník nemohl poprvé podle jejích šatů rozpoznat její společenské zařazení, nyní by celé její vzezření nenechalo nikoho na pochybách, že před ním stojí otrokyně pro potěšení. Sám jako zkušený milovník žen a otrokyň by těžko hledal způsob, jak přímočařeji a prvoplánověji nazdobit ženské tělo.
Garaseen neodmítl nabízenou příležitost a od shora dolů a zpět si pečlivě prohlédl odhalenou ženu, která jej tak zaujala. Jak již předtím odhadnul dle křivek pod dlouhými šaty, její tělo bylo štíhlé a pružné, bez známek jakýchkoliv tukových zásob. Nohy měla pěkně formované a pevné, stejně tak zadek, což přikládal bývalý zabiják častému a pravidelnému běhu a cvičení bojových sestav. Její chodidla byla poměrně štíhlá a Garaseenovi neušlo, že i když zdánlivě stojí celou jejich plochou na zemi, ve skutečnosti přenáší většinu váhy na špičky.
Je zvyklá pohybovat se lehce a neslyšně.
I její trup vyhlížel pružně, obchodník však zhodnotil především její téměř odhalená ňadra, která byla velikostně průměrná. O pažích se dalo říct to samé, co o nohách – pod hladkou kůží a elegantním vzhledem se vlnily štíhlé provazce svalů připravených k okamžité reakci. O jejich rychlosti - a také přesné a neúprosné hbitosti jejích prstů – se toho dne již přesvědčil.
Otrokyně, to ano – ale pouze na první pohled.
Garaseenovi bylo jasné, že většina mužů by při pohledu na Talu v tomto oblečení vidělo na prvním místě otrokyni, která se udržuje ve formě, aby neztratila nic na přitažlivosti. Bývalý zabiják však v této chvíli už věděl, že před ním stojí nezkrotná šelma, která se pouze tváří jako domácí mazlíček.
Možná ani netváří, napadlo obchodníka, když se po pečlivém zkoumání ženina těla jeho pohled zastavil na obličeji, který více než co jiného dával najevo rozmrzelost a nelibost.
Zvláště propalující pohled jejích očí prozrazoval, že Tala není vůbec spokojená, jakým způsobem si ji Garaseen prohlíží a že má vůbec možnost ji v takovém kostýmu spatřit.
Taková známka emocí od jinak dosud téměř netečné ženy vlila gurlašskému muži do žil novou energii.
Lehce se ušklíbl a řekl: „Sluší vám to. Že by se nakonec můj přítel přeci rozhodl, že mi vás daruje?“
Ženiny oči se zúžily, jakoby se chystala k útoku, ale její tělo se ani nehnulo.
„Jak jinak si tedy vysvětlit ten oděv? Nebo vás snad chtěl prodat v tom nevěstinci?“ neodpustil si další rýpnutí Garaseen.
Uvidíme, jak moc železnou vůli máš.
Elfka pouze zakroutila hlavou a vydala se směrem ke dveřím, za nimiž před chvíli zmizel Marauk.
Ajaj. Asi jsem to přehnal.
„Počkejte!“ zvolal za ní obchodník. „Marauk říkal, že mi máte povědět, co se stalo. Jen jsem se domýšlel.“
„Ale neříkal kdy,“ prohodila přes rameno Tala a pokračovala dále ke dveřím.
„Nechtěl jsem vás urazit,“ omlouval se Garaseen spěšně. „Můžete mi to tedy vylíčit večer. Doufám, že platí naše smluvená schůzka.“
Žena se u dveří zastavila s mírně sklopenou hlavou, jakoby přemýšlela. Garaseenovi bušilo srdce, zatímco si v duchu spílal za to, že ji tak vydráždil. Možná se tak odstřihl od možnosti záhadnou Talu lépe poznat.
Nakonec elfka opět mírně otočila hlavu směrem k rameni a řekla: „Ano, platí. Ale nejdřív se vykoupu, převleču a pořádně si odpočinu.“
Když otočila hlavu ještě více, zadívala se svým ledovým pohledem přímo do tváře Garaseena. „Doufám, že mi to umožníte.“
...a jestli ne, tak si mě nepřej. To jsi chtěla ještě dodat, že? Moc dobře víš, že mě teď máš v hrsti.
Garaseen zlehka přikývl. „Samozřejmě. Jaký bych to byl hostitel, kdyby ne. Přikážu otrokyni, aby vás ihned zavedla do lázní, kde o vás bude s příkladnou péčí postaráno. I pro vás samozřejmě platí, že přidělená otrokyně se pak postará o všechny vaše potřeby a přání.“
Tala lehce přikývla a vyšla ze dveří ven, nyní však pomalu a s očekáváním, že ji bude Garaseen následovat. Ten tak učinil a přikázal zbývajícímu strážnému přede dveřmi, aby se postaral o Taliny potřeby a přidělil jí otrokyni. Tala už nic neříkala, pouze zasmušile mlčela.
Když spolu se strážným odcházela chodbou, Garaseen si neodpustil ještě jeden hodnotící pohled zkoumající její postavu. I přesto, že sám sobě přiznal, že v jejím těle dokázal spatřit cvičeného zabijáka, stejně tak se neubránil myšlence na mnohem přízemnější myšlenky, jaké by napadly nejednoho muže.
Zlehka se usmál a pomyslel si, že čekání na večer bude ještě velmi zdlouhavé.

Tala prošla tím, co by sama pojmenovala jako palácový komplex, s mlhou před očima. V jedné chvíli jí strážný, který ji doprovázel, předal otrokyni, ale ani to příliš nevnímala. Myšlenkami se stále musela vracet ke své zpackané akci a hlavně k tomu, jak se jí udělalo zle. Její selhání v kritické chvíli jí samozřejmě leželo v žaludku, ale ještě víc ji mátlo, že její pán okamžitě věděl, jak jí pomoct. Neměl žádné léčitelské schopnosti, to moc dobře věděla, takže její stav musel vycházet z magické podstaty. Možná ze samotné podstaty toho, čím byla. Čím jí Marauk stvořil.
Rozhodně ale musel alespoň tušit, čím prošla, když tak rychle zareagoval. Na jednu stranu byla vděčná, že jí pomohl, na druhou stranu měla pocit, že nyní čelí problému, který ohrožuje její těžce vydřené místo Maraukovy nejlepší služebnice. A možná dokonce její samotnou existenci. Nakonec se rozhodla příliš se tím netrápit. Jakmile bude mít příležitost a zastihne Marauka v lepším rozpoložení, na svůj problém se zeptá. Otázkou však bylo, jak události dnešního dne ovlivní jejich další počínání v Gurlachu, třebaže ona sama neměla sebemenší ponětí o tom, jak vlastně vypadal původní plán.
Z přemýšlení ji vytrhla slova otrokyně: „Má paní, jsme na místě.“
Tala přikývla a zadívala se na budovu, před kterou zastavily. Jednalo se o jednu z dalších bílých budov, patřící k rezidenci Garaseena. Ač toho o bývalém vrahovi věděla pramálo, dle majetku, počtu služebníků a otroků hádala, že jako obchodník musí být více než úspěšný.
Otrokyně zatáhla za šňůrku ozdobného zvonku u dveří, který v zápětí nepřeslechnutelně zacinkal, až z toho Talu zabolely uši.
Netrvalo dlouho a dveře se rozvalily dokořán a odhalily otylou postavu kníratého Gurlachánce. Ten se na obě ženy zkoumavě zadíval, přičemž u Taly – kterou nepoznával – se zdržel výrazně déle.
„Co se děje? Proč mě rušíte?“
„Pan Garaseen si přeje, aby tady paní byla vykoupána.“
Cvalíkovy oči se zúžily, jak se zachechtal upřímným pobavením. „Nemusíš ji nazývat ,paní,‘ je to přece stejně tak bezcenná otrokyně jako jsi sama. Akorát mě překvapuje, že ji přivádíš ty. Nové kousky většinou přivádí k vydrhnutí správce s evidenčním listem a…“
Buďte proklet, můj pane, za to, že jste mě donutil na sebe tohle obléct.
Zatímco mluvil, otrokyně zbledla a vrhla po Tale omluvný pohled. Zamávala před sebou rukama a zvolala: „Můj, pane, došlo k nedorozumění, tato žena…“
„Co si dovoluješ mě přerušovat?!“ zařičel tlouštík a udělal krok vpřed, zatímco rozpřahoval paži. „Copak tě nenaučili, že když pán mluví, tak máš mlčet?“
„Ale…“ Otrokyně další slova rychle spolkla a schoulila se před otylou a rychle se blížící rukou.
Rána však nikdy nedopadla, protože vedle stojící Tala zareagovala rychleji a předloktím odrazila mužovu ruku stranou. Téměř současně s tím se ozval tupý úder, když hrana její druhé ruky nalezla tlouštíkovo hrdlo. Gurlachánec se se zachroptěním svezl na kolena a začal dávivě kašlat. Vystrašeně a zároveň s nenávistí poulil oči nahoru k ženě, která jej srazila na zem, ale z hrdla nebyl stavu kromě chrchlání a dávení vydat jiný zvuk.
„Kdybys nechal tu otrokyni domluvit, ty tlusté prase,“ začala Tala líně, zatímco shora na muže shlížela, „dozvěděl by ses, že já nejsem žádná otrokyně, ale že jsem vážený host tvého pána Garaseena, který mě poslal do lázní s příslibem, že o mě bude co nejlépe postaráno.“
Zatímco mluvila, klečící muž se zotavil natolik, aby mohl chraplavě promluvit. Svezl se tváří k zemi k Taliným nohám a začal bědovat. „Omlouvám se, má paní. Vůbec jsem netušil, kdo jste. Ten oděv mě zmátl. Když jsem vás spatřil, domníval jsem se v nejlepší víře, že jste…“
„Přestaň s tím svým nechutným zvracením,“ mlaskla nespokojeně Tala. „Jediné, co chci, je čistá koupel a to teď hned. Ještě jedno slovo a nechám si přinést k večeři tvoji hlavu na podnose. Věřím, že pan Garaseen mi to za tu tvoji neomalenost dopřeje.“
Tala vůbec neměla chuť se s mužem před sebou zahazovat, ale po dnešním dnu měla na celé to město a jeho obyvatele takový vztek, že si nedokázala pomoct. Navíc ji ten otylý Gurlachánec připadal svým způsobem stejně odporný jako oplzlý duchovní, což v ní opět vyvolalo vzpomínku na to, jak ji stařec osahával.
Muž se pozadu odplazil ke dveřím, kde se konečně postavil a začal se omluvně klanět. Houkl za sebe do budovy na další služebníky a uvolnil Tale cestu.
„Má paní, omlouvám se za to nedorozumění,“ švitořila vyděšená otrokyně. „Měla jsem ihned říct, že jste…“
Jediný elfčin varovný pohled zastavil další příval slov. Její oči jasně říkaly, že už si nepřeje nic slyšet. Poté vstoupila do lázeňského domu, kde se k ní vrhly další dvě otrokyně připravené se postarat o její potřeby. Ženy byly nejspíše rychle instruované tlustým Gurlacháncem, který mezitím prozíravě zmizel Tale z očí.
Otrokyně poté odvedly elfku do místnosti, uprostřed níž byl vybudován kamenný bazének, který se stupňovitě svažoval ke středu a který byl v tu chvíli napuštěn průzračnou kouřící vodou.
Přesně tohle jsem potřebovala.
Otrokyně ještě nalily do vody dva džbány s vonnými příměsemi a opustily místnost. Tala neváhala, v rychlosti se zbavila sporých šatů i všech cetek po celém těle a úplně nahá – tak jako když se zrodila – sestoupila po malých schůdcích do vonící lázně. S každým krokem se víc a víc nořila do horké vody, a přestože jí byla výheň gurlašského slunce odporná, tenhle druh tepla jí nevadil a ona doufala, že z ní kouřící lázeň smyje veškerou fyzickou i domnělou duševní špínu. Když se ocitla uprostřed bazénu, nad hladinu jí vyčuhovala pouze ramena a ruce nechala volně plovat podél těla.
Zavřela oči a spokojeně zamručela, když cítila, jak koupací soli a vonné oleje pracují na její pokožce. Nasála vůni stoupající páry a pomyslela si, že toto je snad první opravdu příjemný okamžik toho dne.
Nahota jí navíc připadala osvobozující. Ačkoliv ji v té chvíli nic kromě vody nezakrývalo, vnímala sama sebe civilizovaněji, než když měla oblečení, které k jejímu tělu poutalo pozornost snad ještě více, než kdyby neměla vůbec nic.
V té pozici vydržela dlouho, ale nakonec přeci jen otevřela oči a přesunula se do menší hloubky, kde jí voda dosahovala úrovně pupíku a začala se rozhlížet po nějaké žínce nebo kartáči, se kterým by se mohla vydrhnout. K nespokojenosti zjistila, že místnost je takových pomůcek zcela prosta. Přemýšlela, jestli má zavolat někoho ze služebnictva, když v tom se její přání doslova zhmotnilo v podobě ženy, která tiše vstoupila dovnitř. V rukách držela koš plný ručníků, kartáčů, mýdel a mycích hub. Zastavila se na okraji bazénu a položila koš na podlahu.
Tala už se chystala probrodit se k břehu, aby si z koše vzala kartáč, ale zarazila se, když si všimla, že se otrokyně začíná beze slova svlékat. To vražedkyni trošku vyvedlo z míry, protože netušila, proč to druhá žena dělá. Nic však neříkala a pouze otrokyni sledovala zkoumavým pohledem. Pár úderů srdce jí trvalo, než si vzpomněla na to, že ji zná. Šlo o tu samou otrokyni, kterou toho dne chtivým okem hltal její pán. Za normálních okolností by neznámé ženě věnovala pramálo pozornosti, ale tahle krasavice si získala toužebný pohled vůči ženám absolutně – alespoň dle jeho chování – netečného mága. A Tala teď měla možnost posoudit, čím by to mohlo být. A hned první delší pohled na nahé tělo ženy do elfky zabodl malý osten žárlivosti. Ta otrokyně byla nádherná. Nejednalo se o žádnou vyjukanou mladici, ale o ženu v nejlepších letech obdařenou plným zdravím a svěží krásou. Celé její tělo působilo dojmem dokonalosti, souměrnosti a bujnosti. Ačkoliv si Tala nikdy na vlastním vzhledu nezakládala, považovala se za dostatečně hezkou a přitažlivou. V porovnání s touto ženou si ale připadala obyčejně. Chyběly ji jisté vnady, které otrokyni zdobily a překypovaly na ní, aniž by působily jako velké či přehnané. Jistě, rozhodně díky nim nemohla být tak pružná a atletická jako Maraukova vražedkyně, ale to ke své náplni práce ani nepotřebovala. K tomu všemu její krásná tvář podtrhovala to, co její tělo reprezentovalo. Obličej sice nepůsobil na první pohled kdovíjak oduševněle, to však vynahrazoval jistou vyzývavostí a příslibem lákavých zážitků.
Tala se neubránila tomu, aby jí poklesla ramena. V duchu proklínala ten zatracený den, kdy dostávala jednu ránu za druhou. Nejdříve ji rozčílil její pán, pak byla nucena snášet doteky oplzlého staříka jen proto, aby vzápětí dostala facku v podobě úplného výpadku svých schopností ve chvíli, kdy je nejvíce potřebovala. A teď se před ní zjevila tato nádherná žena, skoro jako výsměch jejímu vlastnímu ženství.
Elfka se přistihla, že upřeně sleduje velká ňadra otrokyně. Když si to uvědomila, mírně zrudla a přinutila sama sebe zmobilizovat zbývající síly, aby její osobnost odměřené vražedkyně potlačila ješitnou ženu, která se v ní ozvala. Zhluboka se nadechla a s následujícím výdechem se jí to podařilo.
Otrokyně stále mlčela, shýbla se ke koši, ze kterého vylovila mýdlo a zvláštní houbu a jala se sestupovat do kouřící vody k čekající vražedkyni.
„Co se chystáš dělat?“ zeptala se Tala s přivřenýma očima, když se k ní otrokyně blížila.
„Umýt vás, paní,“ odtušila s klidnou samozřejmostí tázaná.
Tón jejího hlasu a výraz ve tváři vyjadřoval poslušnost a podřízenost. Tala v předchozích slovech hledala stopy výsměchu nebo naopak úlisné podbízení, ale nic takového nenašla. Otrokyně byla nejspíš opravdu ztotožněná se svou životní rolí.
„Dokážu se umýt sama,“ prohlásila Tala.
„Bylo mi nařízeno, abych se o vás postarala,“ pronesla opět neutrálním tónem druhá žena.
„A co když nechci?“
„Mám své rozkazy. Je tu zvykem se o hosty postarat, aby jejich koupel byla co nejpříjemnější.“
„Mně cizí přítomnost příjemná není,“ zlostně zasyčela Tala.
K jejímu překvapení se otrokyně nezalekla a stále si udržovala stejný výraz. „Má paní, zaručuji vám, že vám to bude příjemné. To je pro teď jediným mým cílem.“
Vražedkyně na krasavici chvíli bez mrknutí hleděla.
Na dohadování se s otrokyněmi nemám čas.
„Tak dobrá tedy,“ odsekla s lehkou známkou netrpělivosti v hlase. „Udělej, co musíš.“
Otrokyně přikývla a opět se dala do pohybu. V momentě, kdy obě ženy od sebe dělila vzdálenost na délku paže, celým Taliným tělem projelo varovné zamrazení.
Co to…Ta čubka je čarodějka!
Žena vztáhla k elfce ruku s mycí houbou, ale vražedkyně jí okamžitě chňapla po zápěstí a zkroutila jej do nepřirozené polohy. Otrokyně prohnula celé své tělo, bolestně zasyčela a obličej se jí zkroutil bolestí.
Kruci, je přitažlivá, i když trpí, blesklo Tale hlavou, ale hned tu myšlenku zaplašila.
„Omlouvám se, paní,“ zasténala. „Nechtěla jsem vás urazit.“
„O to nejde,“ zavrčela Tala. „Nejsi pouhá otrokyně, cítím z tebe magii.“ S těmi slovy ještě zakroutila zápěstím své zajatkyně, která bolestně vykřikla.
„Nejsem vám nebezpečná, má paní, ujišťuji vás,“ vysvětlovala otrokyně překotně.
Vražedkyně sledovala druhou ženu jako dravec svou kořist těsně před zabitím. Hledala jakoukoliv známu toho, že by druhá žena přeci jen mohla znamenat nějakou hrozbu. Stále cítila, jak v ní pulzuje známy pocit v reakci na blízkost osoby obdařenou magickou mocí. Stejně tak se cítila vedle Marauka, i když ten „chutnal“ poněkud jinak.
Elfka pustila zápěstí své oběti, ale ihned ji druhou rukou chytila za její havraní vlasy na týle a přitáhla ji k sobě, až se jejich prsa dotýkala. Zvedla svůj zrak a zadívala se přímo do ženiných očí, které se už neprotáčely bolestí. Tala měla pocit, jakoby se zahleděla do dvou černých hlubokých studní. Překvapilo ji, že její pevný pohled otrokyně opětovala, snad ji dokonce sama zkoumala.
Chvíli si obě ženy hleděly do očí ve snaze odhadnout jedna druhou. Zatímco snaha vražedkyně byla agresivní, otrokyně spíše zkoumala to, co k ní Tala vysílala.
„Vy také nejste obyčejná žena, paní,“ hlesla po chvíli černovláska.
„Jsi drzá,“ odvětila Tala. „Ale máš pravdu. Jak jsi to poznala?“
„Cítím to…když se navzájem dotýkáme,“ odpověděla žena a její pohled jakoby mimoděk sklouzl níže.
Vražedkyně zavrčela, pustila krasavici a trošku se odtáhla. Oční kontakt však nepřerušila.
Jako první sklopila zrak otrokyně a zeptala se: „Smím vás už umýt?“
Zvláštní. Vůbec ji nevyvedlo z míry, že jsem odhalila její schopnosti. Nebo se možná snaží to téma rychle přejít.
Elfka pouze přikývla a lidská žena ji pomalu obešla. Vzala do ruky mýdlo a rozetřela jej po celé ploše houby. Osvěžující vůně ihned polechtala Talino chřípí. Otrokyně zlehka namočila houbu ve vodě a poté jemným tahem přejela Talino rameno. Její doteky byly zkušené, příjemné a uspávající. Houbou kroužila po elfčině těle a roztírala tak mýdlo na kůži.
Vražedkyně byla celý svůj život zvyklá starat se sama o sebe. Nikdo o ni nikdy nepečoval a nikdo jí nepomáhal, pokud to nebylo nezbytně nutné. Celý život musela dokazovat svému pánovi a svým cvičitelům, že se o sebe za každých okolností umí postarat sama. I proto jí přišlo změkčilé využívat otroky k tomu, aby ulehčovali život svému pánu. Ale v tu konkrétní chvíli prolétla Tale hlavou myšlenka, že svým způsobem bylo příjemné, když se o ni někdo staral.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se po chvíli.
„Akasha, paní.“
„Hm. Je to gurlašské jméno?“
„Není, paní.“
Tala sama pro sebe přikývla hlavou. Akasha byla sice oproti Tale tmavší typ, ale ne zas tak tmavý jako většina sytě snědých Gurlašanů. Navíc její rysy se lišily od těch typicky gurlašských.
„Jsi tedy kouzelnice?“ položila vražedkyně další otázku.
Poprvé ucítila, že otrokyně na úder srdce zastavila práci svých rukou.
„Nevím, jestli se to tak dá říct,“ odtušila neurčitě.
„Tak mi pověz, jak se to říct dá,“ poručila rozhodně Tala.
Následovala chvíle mlčení, přerušovaná pouze šploucháním vody vyvolaným ženinými pohyby.
„V mém národě jsem měla být vědmou.“
Tala si odfrkla. „Vypadáš spíš jako coura než jako vědma.“ Jakmile tu větu dořekla, uvědomila si, že to jejími ústy promluvila ta ješitná ženská, kterou se snažila pohřbít hluboko v sobě.
Akashy se ta slova viditelně vůbec nedotkla. „Ano, máte pravdu. To je také důvod, proč jsem skončila tady.“
Vražedkyně chvíli mlčela a přemítala nad další otázkou. Akasha měla magické nadání, což ji zajímalo.
„Co to přesně znamená, že jsi měla být vědmou. Jaký je to druh magie?“
Otrokyně shrnula Taliny rozpuštěné vlasy přes pravé rameno a jala se elfce umývat šíji. „Takový, který se dá těžko naučit, paní. Už jsem se s tím talentem narodila.“
„Opět se vyhýbáš odpovědi,“ pokárala vražedkyně druhou ženu.
„Omlouvám se, paní. Ale není lehké to vysvětlit. Jde o schopnost nahlédnout druhému do duše, najít v ní skryté pravdy a také moci listovat v minulosti dotyčného jako v knize. Ti mocnější dokážou vidět i fragmenty možné budoucnosti. V mém národě se lidé s mým nadáním těší úctě mudrců a rádců. Slova, která opustí jejich ústa, nejsou brána na lehkou váhu.“
Tala o té odpovědi chvíli přemítala. V minulosti už o něčem podobném slyšela, ale nikdy se nesetkala s nikým, kdo by podobnou schopností vládl. Podstatné však bylo, že žena v sobě neskrývala žádné nebezpečí, které by mohlo Talu nebo jejího pána ohrozit. Ledaže…
Ledaže by dokázala odhalit Maraukovy úmysly a na nesprávném místě se proříct.
Zároveň s tou myšlenkou se však na pozadí Taliny mysli vynořila jedna další.
Nebo by se možná proříct mohla. Mně.
Tato druhá myšlenka byla pro Talu takřka kacířskou, přesto se jí však tak úplně neubránila. Přesto ji však Tala rychle zaplašila, i když úplně nevytěsnila.
„Takže panu Garaseenovi po večerech mimo jiného nahlížíš i do duše?“ zeptala se elfka.
„Ne, pan Garaseen o mých schopnostech neví. Na trhu mě prodali jako kteroukoliv jinou otrokyni. Rozhodující pro mého pána byl nejspíš můj vzhled.“
„Copak Gurlachánci, kteří tě prodávali, neocenili předpovídání budoucnosti a moudrá slova z tvých úst, jak jsi sama řekla?“ pokračovala v otázkách trošku jízlivě Tala.
Ruka otrokyně položená lehce na elfčině ramenu zesílila stisk. „Mí věznitelé měli především plno práce s tím, aby moje ústa zaplnili svými údy.“
Tala v Akashině hlase zachytila stopu hořkosti. Kromě toho však kráska neztratila nic ze svého klidu a podřízeného tónu. Elfka dokonce kdesi hluboko v sobě pocítila vůči ženě záblesk soucitu, což se moc často nestávalo. Ale ona sama toho dne zažila velmi nepříjemnou fyzickou zkušenost s chtivým Gurlašanem.
„Navíc…“
„Co?“
„Nikde jsem své schopnosti nepřipomínala.“
Hm, chápu. Pán mě varoval, že tohle město není magii příliš nakloněno.
Na nějaký čas se obě ženy opět ponořily do ticha. Akasha stačila namydlit téměř celou horní polovinu Talina těla a dala se do oplachování.
V jedné chvíli se k ní elfka zpříma otočila a zahleděla se jí do očí. „Mě bys dokázala přečíst?“
Ze strany vražedkyně se jednalo o jistý druh zkoušky. Kromě jejích schopností si na ní pán cenil ještě jedné věci – přirozené odolnosti proti magickým vlivům.
Otrokyně vražedkyně hleděla do očí a tvářila se váhavě. „Částečně se tak už stalo, paní.“
Tala nejdřív překvapeně rozevřela oči, ale ihned poté je zúžila, jak se jí do tváří nahrnula krev hnaná zlostí.
Špatný den. Opravdu kurevsky špatný den.
„Neudělala jsem to úmyslně, paní,“ hájila se Akasha, když si všimla elfčina špatného rozpoložení. „Někdy to nedokážu kontrolovat, některé…vjemy ke mně proudí samy od sebe. Cíleně jsem vás ale nestudovala.“
Tala se snažila uklidnit, ale moc jí to nešlo. Polkla. „A mohla bys?“
Otrokyně nejistě přikývla.
Možná do mě mohla vidět kvůli tomu, co se dnes stalo. Možná nejsem dost koncentrovaná.
„A co jsi viděla, když k tobě přišly ty…vjemy?“ zeptala se vražedkyně.
Akasha působila stále nejistěji, jako by se o tom vůbec nechtěla bavit.
„No tak…“ pobídla ji elfka konejšivým, přesto nekompromisním tónem.
„Viděla jsem…“ Kráska se nadechla. „Viděla jsem malé vystrašené děvče.“
Tala na ni nejdřív nevěřícně zamrkala a sledovala obličej druhé ženy v očekávání, že ji nějaká reakce usvědčí z nevhodného vtipu. Když se však ničeho takového nedočkala, zvonivě se zasmála. Nálada se jí opět zlepšila.
Bláhová ženská…nebo možná pomatená. Vůbec neví, co jsem.
„Zdá se, že tvé schopnosti do značné míry zrezivěly,“ prohlásila s úšklebkem elfka. „Nakonec si myslím, že jsi přeci jen v životě skončila u toho, co ti jde nejlépe.“
„Nemluvím o tom, jak působíte na ostatní. Nemluvím o tom, jak působíte sama na sebe. Mluvím o tom, co je skryto ve vašem nejhlubším nitru. O místě, kam ani sama sebe nepustíte.“
Úšklebek se z Taliny tváře okamžitě vytratil.
Buď je ta otrokyně úplně šílená, nebo si se mnou škaredě hraje…
Užuž se ji chystala okřiknout, ale Akasha k ní vztáhla ruce a pevně ji chytila kolem ramen. Aniž by tušila proč, vražedkyně jí v tom nezabránila.
„Ale mohu vám pomoct do toho místa nahlédnout,“ zašeptala vědma a její oči se vpily do těch elfčiných.
Tala se opět ponořila do těch černých studní a cítila se jako zakletá. Jako by nyní ona byla otrokyní a Akasha její paní. Věděla, že by se mohla bránit a vymanit se z toho vtahujícího pohledu, ale nedokázala to. Jedna její část si přála, aby jí vědma ukázala, co sama viděla, i když tomu vražedkyně odmítala uvěřit.
„Hm, to je zvláštní…“ hlesla Akasha.
Tala se chtěla zeptat, co má otrokyně na mysli, ale pouze se jí roztřásly rty.
Vědma zvedla ruku se vztyčeným ukazováčkem. Vražedkyně konec prstu sledovala, jako by to byla dýka, ale zůstala nehybně stát. V momentě, kdy se bříško prstu dotknulo prostředku čela, elfku omráčil záblesk v její vlastní mysli. Celé tělo - včetně očí - ji na tři údery srdce přestalo poslouchat. Zrak se jí vrátil v momentě, kdy padala do vody. Uvědomovala si to, ale nemohla nic dělat. O další úder srdce později se nad ní zavřela hladina. Její oči se však nezavřely. Jako první si uvědomila, že nedokáže ani mrknout. Čas se pro ni zpomalil. Sledovala, jak se jejímu zraku pomalu vzdaluje hladina a jak od jejích úst stoupají nahoru vzduchové bubliny z pootevřených úst. Její plíce se vyprazdňovaly, ona však nic necítila. Nic kromě pravidelného bolestivého pulzování bodu uprostřed čela, kterého se dotkla Akasha. Každý další interval přinášel silnější výron bolesti. V momentě, kdy agónie zaplnila celé Talino vědomí tak, že se stala celou její existencí a ona přestala vnímat i zrakové vjemy, kterých ještě byla schopna, k ní přišla první vize.
Ocitla se uprostřed lesa a skrze koruny stromů prosvítalo slunce. Rozhlížela se kolem sebe a vykračovala si lesní stezkou s písní na rtech. Její pozornost upoutal jakýsi šelest v křoví. Když se tím směrem zadívala, všimla si utíkající srny. Najednou se s ní celý svět zatočil. Nedívala se na cestu a zakopla o vyčnívající kořen. S heknutím dopadla na kolena a na ruce. Ucítila bodavou bolest v levé ruce. Zvedla ji, otočila dlaní nahoru a zadívala se na ni. Ta ruka byla dětská a prýštila z ní krev. Rychle se postavila na nohy a začala ústy sát z dlaně krev. Z jakéhosi náhlého popudu zaklonila hlavu směrem ke korunám stromů a zadívala se přímo do slunce rámovaného větvemi stromů. Oslepující zář zaútočila přímo do jejích očí, přesto však nebyla schopna odvrátit zrak. Bylo tam ještě něco…něco ještě zářivějšího. Přimhouřila oči a…celý svět se smrkl doprostřed jejího čela a pak vybuchnul.
Další, tentokrát ještě intenzivnější záblesk zahltil celé její vědomí a vrhnul ji do náručí druhé vize.
Slyšela sama sebe, jak křičí. Srdce jí bilo jako o závod. Vůbec nepřemýšlela nad tím, co se děje, kromě toho, že měla šílený strach. Ječela a utíkala. Plakala a snažila se zachránit. Nohy jí ale zradily a ona spadla, celá se třásla. Volala o pomoc a od úst jí odlétávaly sliny, které se mísily se slzami. Následoval další srdcervoucí výkřik, když ji někdo chytil. Kopala kolem sebe v marné snaze se osvobodit. Otočila se a uviděla nad sebou proti slunci sklánějící se tmavou postavu, jejíž ruce ji pevně držely. Jedna z nich jí zakryla ústa i nos a pevně tlačila. Tala chtěla nahlas křičet o pomoc, ale nemohla. Zalykala se strachem a nedostatkem vzduchu. Nemohla dýchat a zmocnila se jí ještě větší panika. Kopala kolem sebe ještě víc a huhlavě řičela do kožené rukavice. Brzy začala omdlévat. Poslední, co viděla, bylo zářivé slunce za ramenem temné postavy. A ještě…
Tala se probrala a věděla, že se topí. Alespoň tolik dokázala poznat. Tělo ji však stále neposlouchalo. Viděla, jak se nad ní sklání postava Akashy, která ji prudce vytáhla nad hladinu. To už ale elfka příliš nevnímala. Něco Talu silně udeřilo do zad. A podruhé. Celé její tělo se zacloumalo v křečích, jak náhle pod údery a za pomoci znovuobnovených instinktů zvracela vodu. Probrala se v objetí vědmy, která ji táhla z vody ven. Vražedkyně lapala po dechu a třásla se. Konečně se ocitla na břehu. Otrokyně ji posadila na jeden schod bazénu, kde se vražedkyně zhroutila.
„Dýchejte, paní. Zhluboka a pravidelně,“ říkala konejšivě otrokyně.
Skvělá rada…
Přesto uposlechla, spíše však instinktivně, než na základě doporučení. Po malé chvilce se začala rychle vzpamatovávat. Dech se zpomalil, kašlání ustalo a třes začal pomalu ustupovat. Přesto měla Tala stále hlavu opřenou a rameno.
Co se to děje? To je už podruhé během jediného dne, kdy jsem nad svým tělem úplně ztratila kontrolu. Má to nějakou souvislost?
Pozvedla oči a zadívala se na Akashu. „Co jsi mi to udělala?“
„Nečekala jsem tak silnou reakci, paní. Omlouvám se, kdybych to tušila…“
„Co jsi mi to udělala?“ Hlas vražedkyně zněl jako tasená čepel.
„Otevřela jsem vám zrak,“ odtušila vědma.
„Zrak?“ zeptala se zmateně Tala.
„Zrak, kterým dokážete vidět věci obyčejným očím skryté. Zrak, kterým spatříte jiné úrovně bytí.“
Co je to za nesmysl?
„Proč jsi to udělala?“
„Budete to potřebovat,“ řekla vážným tónem Akasha. „Tak mi to bylo sděleno. Musíte vyhledat místo, kde se prolíná čas a tam naleznete, co jste ztratila.“
Tohle je bláznovství, pomyslela si vražedkyně a narovnala se.
Otrokyně ji stále sledovala. „Viděla jste něco, paní? Nějakou vizi nebo skrytou část své duše?“
„Jen bludy,“ obořila se na ni Tala s náhlým poryvem vzteku, který s ní najednou prudce zacloumal. „Málem jsi mě tím svým šarlatánstvím utopila a k ničemu to nebylo! Ví tvůj pán, jakou zákeřnou magii provozuješ?“
Akasha, nejednou celá zkoprnělá, sklopila zrak. „Ne, paní. Neví,“ odpověděla na otázku, kterou jí už jednou elfka pokládala.
„Jak by se ti líbilo, kdybych mu to řekla, hm? Varovala jej před tebou…“
Tala si v hloubi duše uvědomovala, že její výpady vůči vědmě a všechno to obviňování je pouze obrannou reakcí její mysli před nejistotou a zmateností. Přesto si nemohla pomoct.
„Ne, paní, prosím,“ zaúpěla otrokyně. „Nechtěla jsem vám ublížit. Už nikdy svou schopnost nepoužiju, slibuji. Jen to prosím nikomu neříkejte.“
„Tak kdo je teď ustrašená malá holka? Kdo?!“ zasyčela elfka, jak z ní pomalu vyprchávala zlost.
Na to krásná vědma nic neříkala, pouze se ještě víc schoulila.
Musím se uklidnit, nabádala sama sebe Tala.
„Umyj mi nohy a pak se mi klid z očí,“ prohlásila nakonec rozhodně a dávala tak najevo, že debata skončila.
Akasha se rychle pustila do práce a od té chvíle už žádná z žen nepromluvila.
Přese všechno, co právě otrokyni řekla, Talou právě prožitá zkušenost hluboce otřásla. Nedokázala si vize, které pod vodou zakusila, spojit s ničím, co v životě prožila. Jak nad tím přemýšlela, mračila se čím dál víc. Snad ještě horší však bylo, že se během dne již podruhé ocitla ve stavu, kdy se stala slabou a bezbrannou. Tento čerstvý výpadek přikládala tomu, že již byla velmi oslabena tou první katastrofickou zkušeností, a tak dokonce i malá špetka magie ji mohla ještě více rozhodit. Jistá si tím však úplně nebyla.
Když ji Akasha umyla, poslala Tala otrokyni do pokoje pro své cestovní šaty. Jak tak čekala, netrpělivě sebou na místě vrtěla.
Opravdu kurevsky podělaný den, zanadávala si v duchu sprostě. Jestli mi Garaseen večer zázračně nespraví náladu, přísahám, že v Gurlachu nezůstane kámen na kameni.
Po chvilce přistihla sama sebe, jak se ošívá. Okamžitě se zarazila, napřímila se a zůstala nehybně sedět. Do té doby se ale musím znovu plně zkoncentrovat, pomyslela si chmurně. Bez toho nade mnou bude mít Garaseen převahu. A já vím, že by jí plně využil…

Když se Akasha vrátila do lázní s Talinými šaty, nalezla nahou elfku sedět na kraji bazénu dokonale rovnou, nehybnou a bez jediné známky emocí ve tváři. Otrokyně si pomyslela, že by tam místo ženy klidně mohla dřímat mramorová socha.


 celkové hodnocení autora: 97.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 30.07.2011, 22:07:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Zcela nekritickým okem hladovějícího čtenáře jsem text zhltla jako jednohubku. A pak ještě dvakrát, tak mi chutnalo. :) Sice jsem občas narazila na chybky v interpunkci a jindy bych osobně vyházela nějaká zbytečná slova, dovětky a popisky, ovšem to je už jen čistě věc zvyku, názoru a chutí. Jinak skvělé čtení, dobře vedené vyprávění, poutavé popisy a plasticky vykreslené charaktery. Prosím co nejdříve dodat další díl. :)
 ze dne 31.07.2011, 16:57:24  
   El Kostlivec: Ahoj. Děkuji za publikaci a komentář.

Jsem rád, že se ti tato část líbila, při její tvorbě a úpravě jsem vzal v úvahu i některé Tvé připomnínky z minula.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Neslyšíš
Cora
Má hůl nad tímt...
Hugozhor
3.kapitola-1.čá...
Terka007
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr