|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: V jiném světě VIII. a IX. kapitola ::
Takže, jak už to tak bývá, když jsou dva lidi spolu a tak nějak je to k sobě táhne, nemůže to trvat dlouho a někdo musí udělat první krok. V nejbližší chvíli následuje samozřejmě ta první hádka. Jak to ale pro Kláru dopadne, když ji Nik stále vidí jako malou holku? A co ji čeká ve vesnici Alušků za překvapení? Možná Nik není úplně takový samotář, jak si o něm myslí...
Příjemné čtení
RK |
| |
|
|
VIII. - Hádka
Vyrazili jsme brzo ráno. Cesta k Aluškům nám zabrala celkem čtyři dny. Noha se Nikovi zcela zhojila, celou dobu si měnil obvazy a žvýkal listy z mrákory, jak té podivné modré rostlině říkal. Prý působí jako analgetika s antibiotiky dohromady. Příroda je opravdu mocná. Jak nám Zilva přál, štěstěna stála při nás a po celou cestu nás nic zlého nepotkalo. Doufám, že stejným dílem provází i jeho. Nemám ho sice zrovna v lásce, ale i tak, zachránil Nika a zlý opravdu nebude.
Celé dny mě Nik učil, co se dá jíst, kde se dá vzít voda a jak rozdělat oheň. To byl největší kámen úrazu. Oheň. Taková malichernost. Věc, kterou umí zapalovačem či sirkami rozdělat malé dítě. Asi už vím, jak se cítili pravěcí lidé, když se ho zmocnili a začali ho ovládat. Zvládla jsem to až třetí večer. Zvládla!!! Hurá!!! Větší radost jsem snad nikdy neměla. Takhle nějak si připadá člověk, když zvítězí nad hmotou! Týbrďo, umím rozdělat oheň! Pozorně jsem poslouchala vše, co mě radil a vysvětloval. Byl dobrým učitelem a hlavně trpělivým, to se o mě tedy vážně říct nedá. Ale nevzdala jsem to.
Byl mým rádcem, učitelem a ochráncem, ale mě to nestačilo. A čím víc času jsem s ním trávila, tím víc jsem si to uvědomovala. Zilva měl možná pravdu, na jeho slova jsem nezapomněla. Ale co jiného mi zbývá, než víra a naděje. Každý musí v něco věřit, v něco doufat, jinak by nemohl jít dál. Musí mít nějaký hnací pohon. A určitě i Nik v něco doufá. Třeba v to, že se někdy odsud dostane. Zpět ke své rodině. Rodina. Tak ráda bych se ho na to zeptala, ale… Třeba se k tomu někdy najde vhodná příležitost. Ach jo. Kdyby jen věděl, jak moc jsem tady šťastná. Ano, vlastně jsem po tak dlouhé době konečně šťastná a to i s vědomím, že možná už zítra bude všemu konec. Ne, nebudu na to myslet. Vždyť dnes je dnes a zítra bude až zítra.
„Tak za tím velikým kopcem žijí Aluškové,“ ukázal Nik do dáli. A je to tady. Konec naší idylky ve dvou. Ještě ne, ještě chvíli, proč nezastavit alespoň na chvíli čas? Pokývala jsem hlavou a moc velikou radost jsem z toho neměla. Vždyť tam možná všichni zemřeme.
„Ale půjdeme tam až zítra. Není rozumné jít přes noc. Nevíme, jak daleko jsou nájezdníci. Půjdu v noci na průzkum.“
Ano, půjdeme tam až zítra. Hurá! Ale na průzkum? Co když se mu něco stane, chytí ho nebo hůř.
„Půjdu s tebou,“ řekla jsem na to.
„Tak na to zapomeň,“ odvětil nekompromisně. „A teď o tom nemíním diskutovat zase já. Je to moc nebezpečné a jeden Plameňák mně bohatě stačil.“
Sklonila jsem hlavu, pořád je to pro mě ještě dost živý téma. Tohle zrovna nemusel. Zvedl mi hlavu za bradu a podíval se na mě.
„Nemohl bych se spolehnout na svoje instinkty, kdybych si dělal starosti ještě o tebe. Bude to tak lepší a dobře to dopadne. Jsem přeci Zulu ab verte, Tichošlápek,“ usmál se a v jeho pohledu bylo tolik něžnosti, až mě srdce poskočilo. „Přesto mě teď dobře poslouchej, kdybych se nevrátil, až budou vycházet slunce, vydáš se za Zilvou.“
„Ale…,“ chtěla jsem něco namítnout.
„Neodmlouvej,“ přerušil mě dřív, než jsem stačila cokoliv říct. „Ty to zvládneš, věřím ti. Vidíš tu řeku dole?“
„Ano.“
„Pozor, nejen, že se nedá voda pít, je jako kyselina. Drž se podél ní a až dojdeš tam, kde se kříží skály, musíš projít chodbou, která tě zavede, kam potřebuješ. Je to místo ve středu skalisek.“
„Ale Niku, takhle nesmíš mluvit, půjdeme k Aluškům, spolu,“ zašeptala jsem a pevně ho objala. Poprvé. Chvíli tam stál jako přikovaný, ale nakonec mě objal rukama a moji hlavu přitiskl na svoji hruď. Hladil mě vlasy a já cítila, jak divoce mu bije srdce.
„Půjdeme tam spolu,“ zašeptal mi do vlasů. „A teď,“ nadýchl se a ukončil naši romantickou chvilku. „Rozdělej oheň, ať se pocvičíš a já něco ulovím. Jestli budeme mít štěstí, přinesu ti tu největší delikatesu, cos tady kdy jedla.“
„Dobře,“ přikývla jsem a pustila ho. A najednou jsem se cítila tak divně sama. Ještě ani neodešel a já se cítila sama. Pamatuji si na ten pocit prázdnoty, už jsem ho zažila.
Oheň se mi podařilo rozdělat hned napoprvé bez velkých problémů. Byla jsem na sebe tajně pyšná, protože tohle znamená pokrok. Alespoň pro mě. Posbírala jsem po okolí pár bobulí i chutných listů a čekala, až se Nik vrátí se svým úlovkem. Tady bylo daleko více zeleně a také se mi tu zdál vzduch tak nějak jiný. Voněl jako čerstvě nasekaná tráva a byl neskutečně svěží. Nebyl problém natrhat celou náruč plodů, které bylo možné bezstarostně sníst. Seděla jsem a hlídala oheň. Pozorovala plameny, jak olizují suché větve a raději nemyslela na to, kde budu sedět zítra.
„To bude teda úplná hostina!“ usmál se Nik a kývl směrem k mému skromnému příspěvku. V ruce nesl podivné zvíře. Tipovala bych to na přerostlého krtka, tedy velmi přerostlého krtka. Najedli bychom se z něho čtyři, ale byl tak výtečný! Měl stejnou srst i tlapy připomínaly ty jeho lopaty, akorát ocásek měl dlouhý růžový a holý jako krysa. Nikdy jsem se nedívala, když své úlovky stahoval z kůže a upravoval k jídlu. Tohle asi nikdy nezvládnu. Ale asi ani nebudu muset… Pekli jsme maso, ukusovali šťavnaté nakyslé listy a oba mlčeli.
Tu noc zima nebyla, tady se nikdy tolik neochladí. Já se k němu přesto přitiskla jako první noc a on mě mlčky objal. Byli jsme spolu a já se cítila v bezpečí. Alespoň pro dnešek.
Nevím, kdy odešel na průzkum, ani kdy se vrátil, ale když jsem se probudila, seděl vedle mě. Myslím, že se na mě ve spánku díval. Musím vypadat strašně, potřebovala bych vanu a hlavně nějaký hřeben! Na tu hloupou halenu jsem si už zvykla a z mých džínsů se staly spíš tříčtvrťáky. Prohrábla jsem si vlasy a usmála se.
„Dobré ráno. Byl jsi na průzkumu?“
Nik přikývl. „Vypadá to dobře. Buď je něco zdrželo nebo si prostě jen dávají na čas. Zilva už je na místě a snaží se je zmobilizovat. Rada starších ale zatím stojí za svým.“
Nechtěla jsem se ptát jaká rada starších. Připomínalo mi to zapomenuté divošské kmeny, nebylo však nutné nic vysvětlovat. Asi by to bylo na dlouho a pro tuto chvíli to nebylo vůbec důležité.
„Slyšela jsem něco o královně, kde je královna?“ přece jen mi nedalo.
„Jo, Aluškové mají svoji královnu, která je ochraňovala, radila a léčila svůj lid.“
„Ochraňovala? A kde je teď?“
Pokrčil rameny. „To nikdo přesně neví. Zmizela po nějaké době, co začaly ty tvrdé nájezdy do našeho světa. Dřív tu bylo vše krásné. Ti démoni se drželi kdesi ve svém světě a nějakou náhodou nebo nehodou si našli cestu sem. Myslím, že to prostě jen neunesla. To, že se o ně nemůže postarat, jak by chtěla. Proslýchá se, že se uchýlila do staré pevnosti, ale nikdo to přesně neví.“
„Jak se na ně mohla takhle vykašlat! Vždyť je odsoudí k smrti!“ rozčilovala jsem se.
„Je těžké nést odpovědnost za celý kmen. Možná to nebylo moudré, ale pochybuji, že by se něco změnilo. Aluškové dodržují svoje zvyky a nikdy s nikým neválčili. Byli tu pro sebe a pro takové jako jsme my. Vždy nás přivítali s otevřenou náručí, vše nás naučili a starali se o nás, dokud tenhle svět neopustíme.“
„A o to víc bychom jim měli pomoci, musí být přeci nějaký způsob, ne?“
„Asi těžko. Ale teď na to není čas. Musíme vyrazit na cestu.“
Není čas, není způsob. Musí být nějaký způsob. Vždy je nějaká možnost nebo snad ne? Zatracená bezmoc. Jak jen může být tak klidný? Už ho tou apatií nějak nakazili nebo co. A to tam ještě ani nejsme.
Chvíli jsme se protloukali opravdu vysokou a ostrou trávou rostoucí mezi stromy. Nik byl většinou přede mnou a mapoval terén. V jednu chvíli ke mně ze strany skočil a dal mi ruku přes pusu. Zavrtěl hlavou a položil nás na zem. Pokývala jsem, že rozumím a ruku uvolnil. Ležela jsem a napínala uši. Trvalo jen malou chviličku, než jsem zaslechla jakési kroky, dunivé kroky. Ale nebyly to kroky člověka, ale zvířete. Černý vychrtlý kůň s nepřirozeně dlouhýma ušima a obrovskými nozdrami. Na hřbetu mu seděl kdosi v koženém brnění. Na hlavě měl helmu a do tváře mu nebylo téměř vidět. Byl to určitě jeden z nájezdníků, možná průzkumník. Ruce, ve kterých držel uzdu, byly hnědé a chlupaté. A to málo, co jsem z něho zahlídla, se nedá ani popsat. Zilva měl pravdu, jsou to démoni. Když dosáhl naší úrovně, kůň zastavil a začal frkat, hrabal kopytem a já se modlila, aby si nás nevšiml. Tvář jsem přitiskla k zemi a snažila se nedýchat. Ta stvůra, démon či co se začal rozhlížet po okolí a špicoval svoje dlouhé pokroucené uši. Ta chvíle mohla trvat minutu, ale mně se zdála dlouhá jako hodiny. Neskutečně dlouhé hodiny strachu a prázdnoty. Nakonec pobídl koně do slabin a kolíbavě pokračoval v cestě.
Leželi jsme tak ještě dlouho, než si byl Nik skutečně jistý, že odešel. Opíral se o loket, aby lépe slyšel a já si lehla na záda. Dívala jsem se na jeho jizvy. Když zjistil, že ho pozoruji, instinktivně si sáhl na tvář a sklonil hlavu. Sundala jsem mu ruku a dotkla se jeho postižené tváře. Škubl sebou a posadil se. Nevím, co se mu honilo hlavou, připadal mi zmatený. Možná i byl. Že by další moje malý vítězství a on si nevěděl rady? Ha! Hned se cítím líp! Jsem hrozná, já vím. Položila jsem svoji dlaň na jeho zdravou tvář a natočila ho k sobě. Nepodíval se na mě. Pomalu jsem se přibližovala k jeho obličeji, nosem jsem se jemně dotkla toho jeho a chvíli čekala, až ze mě odezní ten nával mravenčení, co se mi rozléval v celém těle a způsoboval tam hormonovou bouři. Svoje ústa jsem přitiskla na jeho, jemně a potom víc a víc. Chytil mě za zátylek a začal mě oplácet stejnými hlubokými polibky. Slyšela jsem, jak zrychleně dýchá, a když se setkaly naše jazyky, bylo to jako výbuch sopky. Výbuch, který ho ale dokonale probral! Pevně mě sevřel a zašeptal do vlasů.
„Tohle nesmím, nesmíme tohle dělat.“
Jau, to byl teda zásah. Já to nechápu. „O čem to mluvíš? Vždyť…“
„Tohle není správné. Já tohle nemůžu dopustit.“
„Ježíši!“ vyjela jsem na něho. „Copak jsem tak strašně odporná nebo co? Co ti na mě vadí. Vždyť já jsem myslela, že…že…,“ a znovu ty moje zatracený slzy. Nebyla jsem dost silná, nebyla jsem na to připravená.
„Tohle nesmíš říkat, ty…ty jsi úžasná! Jsi nádherná a nevinná a já to nemohu udělat. Ty jsi tak mladá,“ vysvětloval.
„Mladá? Připadám ti mladá, tak se dívej, připadá ti tohle tělo mladé,“ a udělala jsem tu největší hovadinu na světě. Takový trapas jsem snad nezažila. Bože, co mě to popadlo? Ano, udělala jsem, prostě jsem to udělala. Svlíkla jsem si tu zatracenou halenu!... Seděla jsem před ním zcela nahá a cítila se hrozně.
„Ne, prosím tě, pochop mě,“ odklonil zrak a snažil se mi vše vysvětlit. „Šestnáct, je ti šestnáct a mě…,“
„Sedmnáct!“ odsekla jsem a rychle se oblékla. „A tobě je šedesát, ne? Sám si to říkal.“ Díval se na mě s takovým smutkem. Ale mě to nezastavilo, nemohla jsem přestat, bylo toho moc, co jsem měla na srdci. Musela jsem to ze sebe vykřičet!
„A chováš se tak? Nosíš papuče a luštíš křížovky? Staráš se, co tě kde loupe a tak? Řekla bych, že ne. Chováš se a cítíš na tolik, na kolik vypadáš a tak je to i se mnou. Cítím se na tolik, kolik vypadám. Když můžu být dost stará pro tenhle svět, proč nemůžu být dost stará i pro tebe?“
Nik mlčel. „Protože, moje…já…,“ koktal.
„Ale já nejsem tvoje dcera!“ nevydržela jsem a ťala jsem do živýho. Vyletělo to ze mě, ani jsem nevěděla jak. Asi bych to ráda vzala zpět, ale už to nešlo. Jeho tvář ztuhla. Zůstal tak dlouho a díval se na mě. Nevím, zda v tom bylo překvapení, hořkost nebo bolest. Ale mlčel a jen se díval. Probodával mě pohledem.
„To nejsi,“ procedil nakonec mezi zuby a vstal.
„Zilva měl pravdu,“ zašeptala jsem. Zvedla jsem se a viděla na Nikovi, co mu moje věta způsobila. Byla to bolest. „Je mi líto, co jsem řekla. Neměla jsem právo o ní mluvit.“
„Ne, to neměla,“ odsekl a začal se prodírat dál travou.
Bylo mi hrozně. Na jednu stranu jsem byla ráda, že to bylo venku, ale vidět, jak trpí, bylo daleko horší. Tak tohle asi už nenapravím. Asi mi je vážně jenom šestnáct, teda sedmnáct, co já vím o jeho životě. Takhle to dopadnout rozhodně nemělo. Tiše jsem se za ním plížila a bylo mi na nic.
XI. - Aluškové
Nevím, jak jsme se dlouho prodírali travou a lesem. To ticho mě ubíjelo. Postupně se před námi začalo otevírat malinké údolíčko, tak malinké jako dlaň. Přišli jsme blíž a já rozeznávala první skromné příbytky. Než jsme vešli do vesnice, která byla obehnaná jakýmsi živým plotem, Nik se zastavil. Otočil se ke mně a chvíli mě pozoroval. Nevěděla jsem kam s očima, bylo mi pořád sejně mizerně.
„Promiň, přehnal jsem to.“ Jeho reakce mě pěkně vyvedla z míry. On že to přehnal? To si snad dělá srandu.
„Chci jen, abys pochopila, jak moc mi na tobě záleží. Nechci se hádat. Vím, že i pro tebe to musí být těžké.“
Já se přeci taky nechci hádat. „Niku, já se omlouvám, já jsem to přehnala. Ale musíš přeci vědět, že takhle to dál nejde. Chtěla bych, aby ses rozhodnul, co přesně ke mně cítíš. Ke mně, ne k mému věku a nějaké domnělé představě. Já jsem tady a teď a nikdo neví, co bude zítra.“
Ještě chvíli se na mě díval a potom mě obejmul. Slzy! A zase tady byly. Jak jsem to před tím dokázala, že jsem je udržela na uzdě? Ale tohle byly slzy štěstí.
„Necháme tomu trochu času, souhlasíš? Musím se se vším nějak srovnat.“
„Když nám bude přáno, dám ti ho, kolik budeš chtít,“ a políbila jsem ho na tvář.
„Kdo ti o ní řekl, Zilva?“
„Ten? Ten je jak tajemný hrad v Karpatech. To ty.“ Jen s úsměvem zavrtěl hlavou a víc se neptal.
„Jestli bude čas, někdy ti o ní budu vyprávět,“ a ukazováčkem mě brnknul přes nos.
Do vesnice jsme vešli ruku v ruce.
Hned, jak nás vesničané uviděli, začali se k nám sbíhat a vítat nás. Všichni si byli neskutečně podobní. Stejní jako ti chudáci, které jsem viděla jako to první z tohoto světa. Byli vysocí asi jako Nik a ruce nepřirozeně dlouhé a hubené. Vlasy měly růžový nádech, ať se jednalo o muže či o ženu. Většinou byli oděni jen do několika hadříků, které zakrývaly jen to nejnutnější. A jejich bělostná až průhledná kůže téměř svítila. Byli tak nějak zvláštně krásní. Z jejich obličejů a úsměvů přímo prýštila dobrota a laskavost. Zdáli se mi ladní, při jejich chůzi jsem měla pocit, že spíš plují po zemi, než že by chodili, ale bylo to jen zdání. Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění.
Přitočily se ke mně dvě ženy či dívky. Ne, nebylo vůbec jednoduché určit, kolik let jim vůbec může být. A vedly mě někam pryč od Nika. Trochu jsem zpanikařila a prosebně se na něho podívala. Ten se však jenom usmíval a kýval na souhlas, že mám jít s nimi. Dál se s každým z Alušků vítal stisknutím ramene. Nechala jsem se tedy od těch žen odvést do jedné z chatrčí.
Byla stejná jako ty ostatní v celé vesničce, jen větší. Stěny byly svázané z jakýchsi bambusů a střecha z rákosí. Kdyby přišla vichřice či pořádná průtrž, asi by toho moc nevydržela. Ale jak Nik říkal, tady nikdy neprší. Ale vznítit se tu oheň, tak je se všemi Amen. Nepůsobilo to na mě moc bezpečně, na mě, která jsem vyrostla v betonové krabici nebo chcete-li králíkárně. Ale co, oni tady žijí a asi už proklatě dlouho.
Obě Alušky si mezi sebou něco švitořily a na mě se pořád usmívaly. Odhrnuly jakýsi závěs oddělující část místnosti od rozlehlého prostoru. A tam, představte si, stála další Aluška a ve velké kádi míchala dřevěným bidlem vodu plnou květů. Vonělo to tak překrásně, až se mi dělaly mžitky před očima. A teď přišlo to nejlepší! Byla to koupel připravená pro mě! Paráda! Na něco takového bych ani nepomyslela. Koupel! Ještě teď si pamatuju to překvapení a tu radost. Konečně čistá a voňavá po tolika dnech. A sundám tu zatracenou smrdutou kousavou halenu! Větší dárek mi snad nemohli dát. Koupel!
Vůbec jsem neprotestovala a hned vklouzla do kádě s teplou vodou. Ano, to bylo jako další malý výbuch sopky, i když s tím prvním se to samozřejmě nedalo srovnat. Voda mě laskala po celém těle a já úplně cítila, jak se ta vůně a čistota vpíjí do mé kůže. Nejraději bych zavřela oči a zůstala tam pěkně dlouho. Alušky mě celou dobu asistovaly, umyly mě vlasy a rozčesaly. Když jsem vylezla, natřely mě jakýmsi olejem, bylo to moc příjemné a hlavně voňavé. Připadala jsem si jako princezna. Oblékly mě do malého bolerka, kalhotky byly spíš tanga, a jakési sukýnky. Nebo se tomu říká bederní rouška pro ženy? Nevím. Vše vonělo kůží a bylo tak titěrné, že jsem se v tom tedy vůbec necítila dobře. Na druhou stranu, vše lepší, než ta halena! Snad někde najdu nějaký přehoz, do kterého se trochu zabalím. Na kotník mě přivázaly ručně dělaný náramek. Byl spletený z kožených proužků a do něho vpleteny nějaké korálky. Nebo kameny? Drahé kameny? Nevím, zeptám se na to Nika, ale byl nádherný. Vlasy jsem si spletla do jednoduchého drdolu a upevnila dvěma hřebeny. Byla jsem připravená. Až na to málo oblečení, musím sehnat nějakou bundu nebo tak.
Trošku nejistě jsme s Aluškama vyšla před chatrč. Už se šeřilo. Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím Nika. Nik tam nebyl.
„Teda, kočičko, tobě to fakt sekne!“ Kdo jiný, než Zilva. Otočila jsem oči v sloup a šla k němu.
„Jasně,“ odpověděla jsem stroze. Ale potom jsem se stejně usmála. Byla jsem ráda, že ho vidím v pořádku. „Takže cesta bez problémů?“
„Bez problémů, jak jinak. Já přitahuji jen pěkně divoké kočičky,“ zašklebil se.
Ten si asi nikdy nedá pokoj! Ale ať, mě to zase tolik nevadí. „A běhá ti jich tady okolo hodně?“
„Jde to, ale jenom jedna má tak krásné mandlové oči,“ trochu zvážněl. Zase jsem cítila, že mě rudnou i uši. Mandlové oči. To mi ještě nikdo neřekl. Se divým, že si vůbec všimnul očí. Většinou jeho zrak bloudí úplně někam jinam.
„Zdar brachu, tak zařízeno?“ vysvobodil mě Nik.
„Zbytečná otázka. Právě se koukám, jak se nám naše holčička pěkně vybarvila,“ a kývl mým směrem. To už jsem se začala pěkně ošívat. Tak tohle teda nemusel, nemám to ráda. Přitahovat na sebe zbytečnou pozornost. Ruce jsem držela zkřížené přes tělo, abych zakryla, co možná nejvíc obnažených míst. Naše holčička! Ten je ale drzej! Nejraději bych mu na to řekla něco pěkně od plic, ale když Nik se na mě tak mile dívá.
„Nezačínej,“ upozornil ho, ale ne zle. A přistoupil ke mně. Chytil mi jemně za ruce a roztáhl je, aby bylo vidět vše, co jsem se snažila schovat. Pohled jsem klopila k zemi. Potom se ke mně sklonil a zašeptal: „Jsi opravdu nádherná.“
„A nepřehodnotil si náhodou trošku svoje zaryté přesvědčení?“ rýpnul do něho Zilva. „Si dostal strach, že bych ti ji přebral, co?“
Nik se jen usmál a pevně mě obejmul. Zilva jen zakroutil hlavou, mávl nad námi rukou a pomalu odcházel.
„Tak náš pan nepolapitelný podlehne malé holce…,“ mručel cestou.
Rychle jsem se podívala na Nika, zda ho jeho trapná narážka nějak nerozhodí, ale vypadal úplně vyrovnaně.
„Musíme jít, bude slavnost.“
„Slavnost?“
„Jasně, musí přeci přivítat nového člena, ne? A také se seznámíš s ostatními.“
S ostatními, nechci se seznamovat s ostatními. A ani nechci žádnou slavnost. K čemu to je, když už sem třeba zítra vtrhnou nájezdníci? Nechápu to. Dělají, jakoby se nic nedělo? Slavnost!
Došli jsme do středu vesnice, kde bylo opravdu veliké ohniště, taková velká vatra. Dlouhé vydlabané stoly zdobily hromady jídla, ovoce a semen, úplný švédský stůl. Okolo postávala nebo posedávala spousta Alušků, jeden jako druhý a mezi nimi se honily děti. Všimla jsem si, že jejich vlasy jsou světlejší, než u dospělých. Někteří muži měli odstín tmavší růžové, malinko přecházející do fialkova. Možná to bylo podle věku, možná ne. Také jsem zahlédla několik obyčejných lidí, jen se mihli v davu. Vpravo sedělo několik Alušků a loudilo hudbu z ručně vyrobených bubínků. Klasická domorodá hudba. Nutila člověka pohybovat se do rytmu a to i takového jako jsem já, která jsem ještě nikdy netancovala.
„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se Nik.
„Úžasné,“ vydechla jsem. A opravdu to bylo úžasné. Z toho všeho čišela taková pohoda a klid, přenášelo se to na všechny i na mě. Přestala jsem myslet na všechny ty hrůzy, co nás čekají a nasávala do sebe tu atmosféru. Setmělo se, obrovské plameny šlehaly do výše a ženy i muži tančili okolo. Na krku měli náhrdelníky z fialových a modrých květů a já si připadala jako na Tahity. Tedy né, že bych tam někdy byla, ale musí to tam být stejné, znám to z televize!
Nik se vzdálil a přivedl sebou několik známých, které mi chtěl představit. Byl tam také Zilva, ale toho mi nikdo představovat nemusel.
„Kláro, tohle jsou Kolues renze, Dizeo, Rimina a Set ab nefe,“ představil mi jednoho po druhém. To bylo sice milé, ale kdo si má zapamatovat ty podivná jména. Kláru si zapamatuje každý, ale tohle? Takže jsem se jen usmívala, stiskávala si všem ramena a dělala, že mi je úplně jasný, kdo je kdo. Nevím, proč od Alušků přebírají i jejich pozdrav, ale budiž, ruku jsem už nenabízela.
„Vítáme tě u nás, Kláro,“ řekla mile Rimina, snad jediné jméno, které jsem si zapamatovala hned. Nebyla o moc vyšší, než já. Měla dlouhé blond vlasy a krásné modré oči. Nepřeháním. Oči měla temně modré lemované černými řasy. K sakru! Až moc krásné. „Takže tě našel Zulu?“
„Jo, zachránil mě na planině před nájezdníky,“ vysvětlila jsem a ten pohled, kterým se na Nika koukala, se mi ani trochu nelíbil. Ten divný pocit, co jsem cítila, mi napovídal, že přestože se chová přátelsky, asi velký kamarádky nebudeme.
„Jak se ti tu líbí,“ hnal se ke mně jeden mladík. Myslím, že mu říkali Dizeo, ale čert ví. Vypadal, alespoň tady, sotva na pětadvacet.
„Jo dobrý,“ utrousila jsem.
„Pojď, představím tě i ostatním.“ A táhl mě někam pryč. Ostatním? To jich tu je ještě víc? Prokličkovali jsme mezi křepčícími Alušky. Na druhé straně seděli dva muži a jedna žena. Ten nejstarší, kterému bych tipovala tak šedesát, měl delší šedé vlasy a připomínal mi trošku Conneryho. Ale jen trošku.
„Tohle je Armien, jeden z nejstarších, co tu žijí,“ představil mi ho. Muž se zvedl a stiskl mi rameno.
„Vítáme tě, snad se ti tu bude líbit. I když teď, při tom, co nás čeká,“ podotkl zachmuřeně, sedl si a notně si přihnul z láhve, z takové placatky. Kde ji asi vzal?
„Děkuji, já jsem Klára,“ představila jsem se.
„Já jsem Trimi,“ zvedla se postarší žena s velice unavenou tváří. Působila tak rozvážně a klidně. Ruce měla zbrázděny jizvami a vystouplými pokroucenými žílami.
„A já Krenel de si,“ vyskočil poslední mladík a mrkl na mě stejně, jako to dělal Zilva. Že by si tu našel žáka? Pro sebe jsem se usmála a v tom velikém mumraji hledala očima Nika.
„Tak se u nás posaď,“ vyzval mě Krenel de si. Jako jediný muž měl opravdu dlouhé hnědé vlasy, které mu neustále padaly do očí.
„Jo, děkuji,“ usmála jsem se. Kde jen může být? A tu holku taky nikde nevidím. Jak se jenom jmenovala. No, to je jedno, můžu jí říkat třeba husa. Ne, Rimina, já vím.
„Už jsi byla u přijetí? Viděla si něco?“ zajímal se Dizeo.
„U přijetí?“ přestala jsem nahánět Nika a soustředila se na Dizího, jak jsem si ho pokřtila.
„No jasně, velký plamen ti ukáže něco o tobě, někdy zjeví i kousek budoucnosti. Popravdě je to trochu děsivý.“
„Nepleť jí hlavu,“ ozval se Armien, ten, co vypadá jako Connery. „Vůbec to není děsivý. Navíc to vždy vidí jen ten, koho se to týká. Je to rituál.“
„Tak vidím, že už se znáte?“ uslyšela jsem za zády a čísi paže mě ze zadu chytily kolem pasu. Byl to Nik. Trošku se mi rozbušelo srdce a hlavně ulevilo. Je tady.
„Dizeo by si to přeci nenechal ujít. Musí být ve všem první,“ usmála se Trimi a pokývala na Nika.
„To je mi ale jedna velká šťastná rodinka, proč netancujete?“ přitočil se k nám rozjařený Zilva. Byl polonahý a kolem břicha měl ovázaný zelený rákos. Postavu měl štíhlou a hrudník zcela bez jakéhokoli ochlupení. Připomíná mi kluka Puka, co všechno ví, všechno zná a všude byl a hlavně se nebrání ničemu a nikomu. Nevěřila bych, že nějaký muž umí takhle vrtět boky. Ten by strčil do kapsy kdekterou břišní tanečnici. A navíc…má pěknej zadek!
„Tak co, dračice, půjdeš se starým strejdou do kola?“ zeptal se mě, když viděl, jak ho s údivem sleduji. Asi bych si měla dávat malinko pozor na svoje projevy.
„Na to zapomeň, tohle bych nesvedla ani náhodou,“ a zarputile jsem kroutila hlavou. Mrknul na mě a odvrtěl se k nějaké jiné tanečnici a už vůbec se mi nezdálo, že by ty figury, co tam provozují, měly něco společného s tancem.
„Ten se snad nikdy nezmění,“ odfrkl si Armien.
„Ale nech ho, kdybys byl mladší…,“ rýpla si Trimi a oba se usmáli. Byl to takový ten úsměv, který něco napovídal, ale já zrovna nejsem zběhlá čtečka v lidech a jejich chování. Možná jsem úplně vedle.
„Koukám, že to na tebe taky zkouší. Nesmíš ho brát moc vážně,“ upozornil mě Krenel de si a opět si odhodil pár vlasů z obličeje.
„Myslím, že Klára ho má na háku už od začátku,“ vložil se do toho Nik. „A říkal vám, že šla po něm s nožem?“ usmál se.
„Hele, tys u toho nebyl, tak toho nech,“ obořila jsem se na něho. Raději bych na ten svůj trapný výstup zapomněla. Všichni se zasmáli a nikdo se v tom víc nerýpal.
Po chvíli Aluškové přestali bubnovat a nastalo náhlé ticho, které rušilo jen praskání ohně. Nějak se mi to nelíbilo, protože jsem cítila, že se všichni dívají na mě. Vytvořili špalír směrem k velkému ohni a jedna z Alušků, která měla vrásčitou tvář a tmavě růžové vlasy po pás, mě vyzvala, abych přistoupila blíž. Nemusela mluvit, stejně bych jí nerozuměla, stačilo jen naznačit. Trošku váhavě jsem vykročila vpřed. Dívala jsem se do plamenů a vybavila se mi vzpomínka na plameňáka. Brrr, raději jsem ji zaplašila a čekala, co se bude dít. Aluška hodila do ohně nějaký prášek a začalo se ozývat pravidelné bubnování. To se stále stupňovalo a zrychlovalo. Dívala jsem se stále do plamenů, hypnotizovaly mě. Potom vyšlehl bílý plamen, který se změnil v hustý bílý kouř. Ta bílá kouřová mlha se začala tvarovat do autobusu a já viděla, jak někoho odmrštil pryč. Potom se za neustálého tetelení obraz změnil v netopýra a plameňáka. Potom nějaká žena držela v ruce kopí a bojovně ho zvedala k oblakům na ukázku statečnosti a pevné vůle. Nakonec jsem viděla dvě postavy. Ženu a muže, jak stojí v objetí a ta žena se najednou rozplynula. V tu chvíli vše skončilo a já se začala zmateně rozhlížet okolo. Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, kde jsem a co se děje. Aluška mě stiskla rameno a potom mi přiložila palec na čelo. Kývla na mě, jako by souhlasila s tím, co se mi zjevilo. Mohla to vidět? Vždyť mi říkali, že to vidím, jen já. Potom zvedla ruce a velikým obloukem je dala zase dolu. Bubny přestaly, jako když utne. Ještě trošku zmateně jsem se rozhlédla po zvědavých pohledech Alušků a vykročila zpět k Nikovi. Dizí měl pravdu, bylo to až děsivý.
„Tak co, jak ti je?“ dožadoval se hned Dizí.
„Tak nějak divně,“ pověděla jsem popravdě.
„Vidíš, říkal jsem to. Je to až děsivý,“ pronesl potěšeně. Hned dostal políček od Armiena, jen jemně.
„Hele, nech toho,“ řekl mu nakvašeně Dizí, ale Armien se jen usmál.
„Vy jste nic neviděli?“ zajímalo mě.
„Ne,“ odpověděli téměř současně.
„A Aluškové?“
„To nevíme, možná jo, možná ne,“ řekla Trimini.
„Všichni víme, že Izien,“ a kývl směrem ke stařeně, která mě pozvala k ohni, „to ví, vždy ví to důležité, co vědět potřebuje. A co se týká ostatních, to si nejsme jisti. Ale u tebe viděla něco zvláštního, nikomu z nás nepřála, aby štěstěna stála při nás. Snad to nemá, co dělat s nájezdníky,“ vložil se do všeho muž z první skupinky lidí, které mi Nik představoval. Jak to jen bylo? Jeho jméno?
„S nájezdníky?“ lekla jsem se. „Já nic neviděla?“ Ale pak se mi vybavil obraz ženy svírající kopí. Nerozuměla jsem tomu a byla jsem dost vyděšená.
„Promiň, jaké je tvé jméno?“ zeptala jsem se ho. Měl krátké a tak bílé vlasy, jako by je měl odbarvené.
„Já jsem Set ab nefe, ale chápu, že pamatovat si to hned napoprvé, je problém,“ usmál se. „Klidně mi říkej Set, jako všichni.“
„Díky,“ špitla jsem a trochu jsem si připadala hloupě. „Sete, co hodláte dělat? Máte nějaký plán?“
„Plán?“ zopakoval pobaveně. „Tak to je otázka jako břit. Jaký asi tak s nimi můžeš mít plán, podívej, jsou úplně jiní, než mi. A sami proti nájezdníkům nemáme šanci.“
„Ale…,“ chtěla jsem něco namítnout.
„Myslím, že není vhodná chvíle řešit takové věci. Je přeci slavnost, takže toho necháme,“ přerušil mě rázně Nik. „Pojďme se bavit.“
Bavit! Sakra, to snad není ani možné! Jak můžou být takhle smířený s osudem? Nevím, jestli tohle dokážu. Vždyť je to sebevražda.
Navzdory mé narážce se všichni přiklonili k Nikovi a usedli jsme k ohni mezi Alušky. Jedli jsme, popíjeli a hodně mluvili. Každý mi vyprávěl svůj příběh, jak se sem dostal a také o tom, čím a kým byli nebo možná ještě jsou, než se objevili tady. Užívali si všichni, až na Rimi, ta se moc nebavila a brzo si šla lehnout.
„Toho si nevšímej,“ špitla mi Kolues renze, když odešla. „Prostě jen vsadila na špatnou kartu.“ Moc jsem jí nerozuměla, ale měla jsem z toho nepříjemný pocit. Kolues renze, neboli Kol, byla žena tak v mém nynějším věku i podobné výšky. Vlasy měla také hnědé, které jí sahaly sotva po uši. Kolem očí měla jemný vějířek z vrásek. To jí ale na kráse neubralo. Povídala si se mnou nejvíc ze všech. Byla milá.
Mezi Alušky kolovala mísa s hnědými semeny, podobným lískovým ořechům. Když dorazila k nám, sáhla jsem pro jeden a chtěla ochutnat.
„Ne,“ otočil se ke mně Nik. „To raději nezkoušej,“ uculil se a vzal si ode mě ořech. Rozkousl ho, půlku snědl a druhou odcvrnkl do dáli.
„Proč?“ zajímalo mě, když ho klidně snědl.
„Nerad bych, aby to skončilo jako posledně, když jsem tě chtěl postavit na nohy. Trochu to zbavuje zábran, co kdyby ses tady na někoho vrhla jako dravé zvíře,“ a zavrčel mi do ucha. Přejel mi mráz po zádech, příjemný a vtíravý.
„Hele,“ lehce jsem do něho strčila. „Jak to můžeš vědět? Třeba by to na mě působilo úplně jinak.“
Usmál se a ve tváři mu zase hrál ten krásný ďolíček.
„Ještě jednou,“ udělala jsem prosebný obličej.
„A co?“ nechápal.
„Zavrč,“ pošeptala jsem. Usmál se a zavrčel. Hmm, to je příjemné jen si na to vzpomenu.
Zilva byl už zase ve víru tance. Musela jsem se na něho dívat. Byl vážně dobrý. Kdyby nemluvil, byl by daleko sympatičtější.
„Jde o to, na koho by ses tu vrhla,“ podotkl Nik a hlavou kývl směrem k Zilvovi.
„Vadilo by ti to?“ zareagovala jsem. Nik jen pokrčil rameny a tvářil se neutrálně. „Víš, že bych ti nebránil.“
„Ty si ale hlupák, viď. Ale copak za to můžu, že tak pěkně tančí,“ usmála jsem se a chytila Nika za ruku. Málem mně vyklouzlo, že pěkně vrtí zadkem, ale naštěstí jsem se udržela.
Bylo už určitě po půlnoci. Hudba se změnila a u ohně začaly tancovat jen ženy. Kolem krku měly červené, růžové nebo bílé květy. Dvě Alušky mě vytáhly na nohy a tlačily k ohni. Na krk mi daly náhrdelník s bílými květy. Trochu jsem se bránila, ale nechtěla jsem je urazit. Začala jsem se pohybovat do rytmu bubnů. Hudba mnou prostoupila a vedla každý můj pohyb. Byl to nádherný pocit extáze a uvolnění. Nedalo se to popsat. Nik mě s neskrývaným obdivem pozoroval a já se vpíjela do jeho očí. Nevnímala jsem nic kolem sebe, jen bubny a jeho oči. Ani jsem nepostřehla, že se zvedl a přiblížil se ke mně. Ani že mě zvedl do náruče a odnáší pryč. Až když se vzdalovaly tóny bubnů, uvědomila si, že jsme v jedné z chatrčí. Položil mě na poskládané kožešiny. Tenhle výbuch sopky naší touhy už nic nezastavilo. Žhavá láva emocí se dravě a nekontrolovatelně hnala krajinou, spalovala a rvala s sebou veškeré zbytky pochybností a zábran, které by jí stály v cestě.
Až později jsem se dozvěděla, že to byl tanec nezadaných žen, ze kterých si muži vybírají své budoucí družky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
