» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141715

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::

:: DEVONINY KAMENY - 11. + 12. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 05.08.2011, 9:32

Alexandr si uvědomuje, že se s ním děje neco podivného a Sylvie pokračuje v rozpomínání na svůj původ...


	11. kapitola Jsem vrah? Bylo teprve devět hodin večer, venku ještě pořád houževnatě pršelo a monotónní ťukání kapek na střechu podkrovního bytu uspávalo. Ukolébalo i Toma, který se před necelou hodinou natáhl na válendu, aby si trochu odpočinul od vysedávání u počítače. Jenže už za okamžik spal tak tvrdě, že první vyzvánění mobilního telefonu vůbec neslyšel. Podruhé se ozvala melodie Bláznovy ukolébavky asi o dvacet minut později. To už neochotně otevřel oči, i když mu ještě chvíli trvalo, než se přesunul z říše snů do reality. Mrkl na hodinky a to ho probralo úplně. Proboha, tolik hodin a na něj čeká ještě fůra práce, kterou by měl dneska stihnout, jinak ho šéf zítra stáhne z kůže. Nebo rovnou vyhodí. A on si moc dobře pamatoval, kolik úsilí ho stálo najít zaměstnání, které by šlo takhle dobře skloubit se školou. Ještěže ho nakonec ten telefon probudil. Mrkl na display a zjistil, že volá Alex. Udiveně povytáhl obočí. "No ahoj, co je?" "Čau Tome, promiň, že tě otravuju takhle pozdě, ale potřebuju s tebou mluvit. Dost nutně." "Teď?" Tom si povzdychl. Tak to vypadá, že dneska to bude muset protáhnout dost dlouho do noci. "Co se děje, že to nemůže počkat do rána?" "Tome, prosím tě, můžu přijít k tobě? Zkusil bych ti ti to vysvětlit. Po telefonu to nezvládnu." V Alexově hlase bylo něco divného. Něco, co v Tomovi rázem rozsvítilo malé, výstražné světýlko. "To víš, že jo. Tak pohni a já zatím najdu tu láhev červenýho, co nám tady zbyla od minula, co ty na to?" "Díky moc, Tome, jsi fakt kámoš." To, co nyní zaznělo z Alexova hlasu nejzřetelněji, byla úleva. Připravil dvě skleničky, láhev cabernetu a posadil se k počítači. Třeba ještě něco stihne, než Alex dorazí. Jenže se vůbec nemohl soustředit. Kamarád zněl nezvykle rozrušeně. On, který se vždycky dokázal perfektně ovládat... Zvonek u dveří bytu vytrhl Toma ze zamyšlení. Alex byl tu. To snad musel běžet, ne? I když bydleli jen pár bloků od sebe, normálně to trvalo přece jen o chvíli déle. Šel otevřít: "Tak pojď dál." Alex vypadal dost zbědovaně. Kruhy pod očima signalizovaly značný spánkový deficit, strniště na tváři zase u něho dost neobvyklou nedbalost, či přímo nezájem. Neučesané vlasy, stažené gumičkou do culíku, Tomáš shovívavě přehlédl, to už byl detail. Alexandr vešel dovnitř a ztěžka dosedl do jednoho ze dvou starých, zato mimořádně pohodlných křesel. "Tome, nejdřív se ti musím omluvit za to svoje chování dneska odpoledne. Myslím, že ti dlužím vysvětlení." "Promiň, ale tohle by snad do zítřka počkalo, ne? Ne, že bych tě tady neviděl rád, ale už je docela dost hodin." Všiml si, jak se Alex schoulil v křesle a trochu se za svůj příkrý tón zastyděl. Bylo vidět, že kamaráda něco trápí a jestli mu on může nějak pomoci, udělá to pochopitelně rád a bez zbytečných řečí. Pokud to bude v jeho silách. "Tak co se děje, Alexi? Máš pravdu, už odpoledne jsem si všiml, že nejsi ve svý kůži. Takhle se normálně nechováš, " zkoumavě si ho prohlížel. "Díval ses na mě, jako bys mě chtěl zabít. Šel z tebe strach." "Tome, já nevím, co mám dělat. Vlastně ani nikoho jinýho než tebe nemám. A musím to někomu říct, než z toho zešílím." Alex si oběma rukama promnul obličej a když je zase položil do klína, zhluboka se nadechl, jako by se odhodlával k něčemu ne zrovna příjemnému. "Já jsem si zpočátku myslel, že je to jen nějaká přechodná přecitlivělost, že si něco namlouvám, že sám sebe straším. Víš, jak jsem v tom velkým baráku úplně sám, že už mi z toho hrabe... Ale já se tam nikdy předtím nebál." "A teď jo?" Tom trochu povytáhl obočí. Alex objížděl ukazováčkem horní okraj sklenky. "Jo, teď se tam začínám bát. A ani nevím, z čeho mám ten strach. Nejspíš sám ze sebe." "Jak to myslíš, prosím tě?" "Tome, se mnou se něco děje. Občas si připadám jako někdo jiný. Kouknu do zrcadla a nepoznávám se. Chci něco udělat, jenže pak jdu a udělám něco úplně jinýho. Anebo zjistím, že si vůbec nepamatuju, že bych to udělal. A nejsou to žádný prkotiny, ale docela podstatný věci." "Třeba jsi jenom přepracovanej. Možná to chce na chvíli vysadit, někam vypadnout. Říkali v telce, že v Peci už je docela dost sněhu." "Jo, kdyby to bylo tak jednoduchý... Dneska jsem se šel projít kolem vody, nadýchat se trochu vzduchu. A jo, bylo to lepší, na chvíli. Jenže potom doma... myslel jsem, že se tam udusím." Tom nalil oběma plnou skleničku. Alex trochu upil a když sklenku pokládal, třásla se mu ruka tak silně, že trocha červeného vína vyšplíchla na stůl. Skvrna na bílém ubruse vypadala jako od krve. "Ježíši, promiň! Já ti koupím novej!" "Alexi, klid! Čert vem ubrus. Ty nejsi v pořádku. Já nejsem psychiatr, ale tohle už by asi chtělo konzultaci." "Takže ty si myslíš, že jsem blázen?" "Hele, já nevím, co si o tom mám myslet. Já vím jenom to, že se s tebou něco děje a dokud nenajdeme příčinu, nehneme se z místa." Alex do sebe obrátil obsah skleničky a zase si dolil. "Musím ti říct ještě pár věcí," prohodil zamyšleně. A potom pověděl Tomovi všechno. O svých pocitech rozpolcenosti, ztrátě kontroly, o záhadném stříbrném šperku na svém krku a nakonec, posilněn vínem, i o hrůzostrašných stopách krve na ručníku, vyhozeném v odpadkovém koši. "Tome, té krve tam bylo hodně. A nebyla moje." Tom na něj ohromeně zíral. Čekal cokoli, ale tohle ho zaskočilo. Jestli je pravda všechno, co mu tady Alex líčí, je to dost vážné. Znovu se mu vybavil ten jeho pohled, když stál na balkóně nad Tomovou hlavou a klouby na rukou měl bílé, jak křečovitě svíral zábradlí. "Říkáš krev na ručníku? Nemohla to být třeba barva?" Nemohl si to srovnat v hlavě. "Stoprocentně to byla krev. Hodně krve. Já měl sice pár škrábanců na předloktí, ale ty nebyly hluboký. A kromě toho si nepamatuju ani to, jak jsem přišel k nim." A potom konečně nahlas vyslovil to, co se mu celou tu dobu honilo v hlavě: "Tome, já se bojím, že jsem někomu hodně ublížil!" * 12. kapitola Různá patra jednoho domu "Proč?" "Co proč?" "Proč jsi chtěla, abych šla na ten hřbitov?" Sylvie stála u okna ložnice a zamyšleně pozorovala opuštěné dětské hřiště v parku za domem. Po víkendovém dešti byly dřevěné lavičky nasáklé vodou a k posezené moc nelákaly. Vítr si zasmušile pohrával s prázdnými houpačkami. Vypadalo to, jako by se na nich houpaly nějaké přízračné, neviditelné děti. "Musí mít vždycky všechno důvod?" "To asi ne, ale v tvém případě o tom dost pochybuju. Co máš za lubem, Ell?" "Dočkej času, sestřičko, slibuju ti, že všechno pochopíš, až přijde čas." "To říkáš pořád! Jenže já si ten poslední týden připadám jako Alenka v říši divů. Ráno se vzbudím a jsem si jistá, že to byl všechno jen sen. A pak na mě promluvíš ty a já jsem najednou jako uvězněná ve skleněné kouli, takové, ve které se všechno vznáší, když s ní zatřepeš. Já se takhle vznáším od té doby, co jsem tě potkala, či vlastně znovu našla... a točí se mi z toho hlava, Ell." "Netrap se tím. To je naprosto normální. Jsi člověk. Tvé myšlení je teď přizpůsobeno omezenému rozsahu lidského chápání. Všechno ostatní, tvůj předešlý život, svět, ve kterém jsi byla doma i většina vzpomínek na mě - to vše je teď uklizeno a uzamčeno, ale ne ztraceno. Ne ztraceno, Sal." V rohu pokoje, odkud se ozýval ten tichý hlas, spatřila Sylvie, když se konečně odvrátila od okna zpět do místnosti, jemně zářící obrys postavy. Záře sílila, velice zvolna, jako by na sebe nabírala další a další vrstvy světla, nebo spíš nějaké zářící substance, až se nakonec zformovala do tvaru ženského těla. "Vidíš mě, Sal?" "Ano, vidím tě," Sylvie užasle zírala na světelnou bytost, mihotavě se vznášející malý kousek nad podlahou. Veškeré napětí z ní jako zázrakem spadlo a ona vnímala jen vlídný proud energie, který vyzařoval z přelévajících se paprsků, hvězdicovitě obklopujících postavu ve svém středu. "Ach... to je nádhera, Ell! Takhle tedy vypadají... andělé?" Sylvie to skoro zašeptala. "Lidé nám tak někdy říkají. Ale my nejsme nic nadpřirozeného. Z našeho hlediska ne. Jsme prostě bytosti z krajiny za zrcadlem, chceš-li. Podobný druh jiné úrovně. Možná vyspělejší, možná dokonalejší, ale každopádně oproštěný od většiny malicherností lidského rozměru světa." Světelná postava se vznesla o trochu výš a o něco blíže k Sylvii plynulým, klouzavým pohybem. Teď už bylo možno rozeznat i její tvář s jemnými rysy, laskavými rty a modrýma očima, které byly pozoruhodně podobné těm Sylviiným. Světlé vlasy v měkkých vlnách rámovaly něžný obličej srdcovitého tvaru. Útlé tělo halil opar z třpytivé mlhoviny, jako lehounký závoj z pohádek Tisíce a jedné noci. "Sal, sestřičko moje... ta cesta k mému hrobu byla nutná. Mojí holčičce hrozí nebezpečí a já ji mohu ochránit jedině s tvou pomocí." "Podej mi ruku, Sal..." Na okamžik zaváhala a pak jako v transu natáhla ruku k té zářivé postavě, která jí byla nesmírně blízká i vzdálená zároveň. Nejdříve prsty, pak i dlaň pronikla světelným štítem a ruce obou žen, pozemské i té nehmotné, se setkaly v nečekaně pevném sevření. Bylo to nesmírně silné. Sylvie zavřela oči a skoro by se mohlo zdát, že upadla do tvrdého spánku. Hlava strnula v mírném záklonu a celým tělem probíhaly jakési výboje, připomínající mírné elektrické šoky. Kdyby ji v tuto chvíli někdo pozoroval, asi by se přinejmenším hodně vyděsil. Ona si to ale neuvědomovala. Běžela po nádherné, sněhobílé pláži. Nohy se sotva dotýkaly jemného a neporušeného písku, po němž v pravidelných intervalech klouzaly načechrané vlnky v mírném příboji. Běžela ruku v ruce se svou sestrou, dvojčetem, druhou polovinou jediné, celistvé bytosti. Běžely, sotva se dotýkaly písku pod svýma nohama, a hovořily spolu zvláštní řečí, takovou, která nepotřebuje slova a věty, jen sílu myšlenek. Vběhly do azurově modrého oceánu a tam se nechaly houpat na vlnách, jako by byly jeho součástí, jako by s ním splynuly v harmonické symbióze bytostí, neobávajících se pomíjivosti a neúprosnosti času, s lehkostí obláčků vodní pěny. Připlouvali k nim stříbřitě šedí delfíni a promlouvali na ně složitým a přesto naprosto srozumitelným jazykem. Bytosti různých živlů, ale stejné podstaty, v mírumilovném porozumění. Když bylo potom slunce rudé a obrovské a oceán ho zavolal do své objímající náruče, padl soumrak a obě sestry sytily své vyčerpané duše novou, životodárnou silou vesmírných krystalů, cítila se Sylvie nesmírně šťastná, silná a věčná, naplněná láskou, která nikdy nezeslábne a nikdy nezemře. "Sal! Vrať se zpátky..." Jejich ruce se rozpojily. Světelná bytost se odpoutala od od té hmotné a začala se vzdalovat na opačný konec místnosti. Její záře slábla, ztrácela na intenzitě, až nakonec pohasla úplně. Sylvie otevřela oči, doposud zamžené a hýčkající si střípky krásných a cizokrajných obrazů, jejichž svědkem se právě stala. Teprve po chvíli, když byla opět schopna vnímat realitu, se ještě trochu omámeně rozhlédla kolem sebe: "Ell? Jsi tady? Nevidím tě..." "Taky už mě neuvidíš. Tahle materializace mě stojí spoustu energie. A já jí budu potřebovat co nejvíce. Bylo to kvůli tobě, abych ti něco připomněla." "A podařilo se ti to. Bylo to nádherné, Ell. Je to neuvěřitelné, ale vím, že to bylo to, co myslím." Sylvie ještě pořád cítila tu atmosféru nadpozemského klidu. "Ano, byl to náš domov, náš starý domov, Sal. Ostrov bílých skal a vesmírných krystalů. Místo, odkud přicházejí bytosti světla do tohoto světa plnit vůli hvězdných poselství." "Jenže v tomto světě jsou i noční můry..." Sylvie už začínala leccos chápat. "Správně. Zrovna tak, jako v tom našem neexistuje jen dobro." "Náš společný svět je jako dům se spoustou pater a lidské bytosti obývají pouze jedno z nich." Sylvie si uvědomila, že si vybavuje stále víc a víc... "Ano, je to tak. Různá patra, různorodí obyvatelé. Svůj k svému, rovný k rovnému, to je princip. Porušení principu znamená nebezpečí. Není host jako host, někteří nemívají ty nejlepší úmysly." Ellin hlas byl naléhavý a vážný: "A jeden z těch nezvaných je právě teď velice, velice blízko." *


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Peter Stumpf	19.02.2012, 5:01:06

Odpověď na příspěvek od uživatele: Siggi* ze dne 18.02.2012, 17:06:04* Jakým "dávným pozorováním"? To by mě docela zajímalo...Osobně jsem k tomuhle ale spíš skeptický. V Bibli je tuším v 6. kapitole Genesis zmínka o tom, že božští synové sestoupili k lidským dcerám a plodili s nimi děti, ze kterých se stávaly "zrůdy." V 1.Knize Henochově (apokryf) je pak celá rozsáhlá část věnována vzbouření andělů, jejich sestoupení k lidem, tomu, jak učili lidi různá umění, řemesla a ovšem také různé neřesti...nakonec samozřejmě neušli trestu. Je to zajímavé čtení.

Siggi	18.02.2012, 17:06:04

Odpověď na příspěvek od uživatele: Peter Stumpf* ze dne 18.02.2012, 16:35:53* Je to už hodně dlouho, co jsem se dostal ke knihám o UFO a podobných jevech. Tam to bylo. Byly to jen fragmenty. Ale odpovídá to jiným dávným pozorováním. Co se týče vzbouření andělů, tak zatím mi nikdo nedovedl určit zdroj této informace. Bible o tom nemluví. Ale když čtu Starý Zákon, jak Bůh svou milující rukou vyhlazoval národy, tak se andělům nedivím, že se postavili takovému Zlu.

Peter Stumpf	18.02.2012, 16:35:53

Odpověď na příspěvek od uživatele: Siggi* ze dne 18.02.2012, 15:51:53* Asi jsem něco zaspal, jaké to jsou legendy a odkud? Já ty syny božské a lidské dcery znám z Genesis a v návaznosti pak z knihy Henochovy, která to rozvádí: Vzbouření andělů (věčná sláva jim), svedení lidstva, zrod Nephilim, potrestání rebelujících andělů (den pomsty přijde:)) ).

Siggi	18.02.2012, 15:51:53

Odpověď na příspěvek od uživatele: Siggi* ze dne 18.02.2012, 10:07:25* Atlanťané? Potomci obyvatel z Maldeku? Planety, která měla být mezi Marsem a Jupiterem, kde je dnes jen pásmo asteroidů. ´Dle pradávných legend mezi Maldekem a Marsem byla válka. Maldek byl zničen, ale povrch Marsu také. Tyto příběhy, kdy synové nebes přišli k dcerám Země se mi vždy líbily.

Siggi	18.02.2012, 10:07:25

Andělé. Každý si je představuje jako krásné a mírumilovné bytosti plné lásky. No, stačí se podávat do Bible, jak na Boží příkaz vyhlazovali města. Ale jinak fajn. Nechme jim tuhle masku.:-)


ze dne 18.02.2012, 15:33:18
Solitaire: Děkuji za přečtení, známky i komentář :-) Je to pravda, andělé jsou asi moc zidealizovaní. Přiznám se, že předobrazem těchto mých „andělů" byli tak trochu spíš dávní Atlantiďané (kteří ovšem taky nebyli tak docela Pozemšťany), než andělé v křesťanském slova smyslu. Každý si ale dosadí do rovnice tu svou neznámou :-)

maja52	09.08.2011, 12:17:45

To se nečte, to do tebe vpluje. Krásná práce. Ahojky.

Radmila Kalousková	06.08.2011, 21:25:33

Ahoj, zhltla jsem to jako malinu. Posílám jedničku a těším se na další kapitolu. RK


ze dne 06.08.2011, 23:32:38
Solitaire: Díky, díky... hned, jak to bude možné, valím ji sem :-)

Ekyelka	05.08.2011, 9:31:21

Zdravím. Princip domu se mi zamlouvá. Není to sice nic nového, ale dobře to zapadá do celkového rázu textu. Také jsem si vzpomněla na Saudkovu Muriel a anděly; snad tím pojetím mírumilovných bytostí jsi mi to připomněla. Dobře se to četlo, jako vždy.


ze dne 05.08.2011, 23:41:29
Solitaire: Moc děkuji za hodnocení i bleskurychlou publikaci. Vím, že ta myšlenka není asi moc novátorská, ale líbila se mi ta představa :-) Teď mě napadá, že jsem se možná trochu inspirovala Kingovým Rolandem a jeho dveřmi na opuštěné pláži. Jenže on jimi procházel do jiného času.