obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915449 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39666 příspěvků, 5755 autorů a 391123 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Šedý Rabi - IX. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Šedý Rabi
 autor Peter Stumpf publikováno: 01.08.2011, 11:06  
Deváté pokračování. Na scéně se objevuje divná černá kniha, která v ich formě a pseudo-archaickým jazykem vypráví o životě vojenského zběha z poloviny 18. století a jejímž autorem je...To se ukáže později:)
 

Dvacátý třetí duben léta Páně sedmáct set pasesát sedm. Den biskupa svatého Vojtěcha.
Armáda Jejího Veličensta císařovny Marie Terezie padla. Nepomřelo nás toho dne, dvacátého provního dubna, sice mnoho, však co naplat, Prajzové si u Reichenbergu cestu prorazili. Utekl jsem dnes ráno. Válka mě zabíjí, byť zdánlivě zůstávám živ. Nemohu jít k Praze s prostřelenou duší. Podařilo se mi vzdálit se nenápadně švadroně a běžel jsem jak o závod. Ještě teď se ohlížím co chvíli, nezahlédnu-li za sebou postavy hulánů a nezaslechnu-li dusot kopyt jejich koní. Smráká se, musím ale dál. Ubírám se na východ a trochu na sever, do hor, pryč odtud. Pryč od čpícího prachu a výkřiků raněných. Daleko, nejdále, jak to jen je možné. Zapomínám na voje, na na otcův dům i na zemanský stav. Číst a psát je jediným, čemu jsem se kdy byl naučil. K čemu flinty a kanóny? Když Prajz dobude Prahu, usadím se v horách. Odejdu nad Tanwald, možná až na panství Harrachů. Co mi v tom zabrání? Stopy jsem smyl při obou březích Nisy. Utíkám k Iser. Zítra snad bude lépe.
Cesta vede do kopce. Ještě pár hodin a si budu moci odpočinout. Ačkoli, smím vůbec spát? Půjdu, dokavad mne únava nezmůže. Půjdu třeba dalších třicet tisíc kroků.
Nevím, kdo kdy přečte tyto řádky, a zda vůbec kdy kdo. Můj život však pozbyl smyslu, než psaní. Vždyť čest jsem zaprodal. Musím dál. Světla ubývá. Miluji už jen ty staré vrby podél cesty. Denní světlo pohasíná, vychází měsíc. Nevím přesně, kam jdu. Nechci a nepotřebuji to vědět. Jenom strach mne žene vpřed, žádná vyhlídka. Žádná láska, žádná vidina slitování. Strach a ztráta.

Dvacátého čtvrtého dubna léta Páně sedmáct set padesát sedm. Den svatého Jiří, drakobijce.
Dnes dospěl jsem k Tanwaldu. Mohu si snad být jist tím, že mne nikdo nepronásleduje. Bylo-li by tomu tak, dávno by mne jízda dostihla a skolila. Takto již slyším vlídné šumění Iser. Zkoušen deštěm a zimou, vezmu za vděk každým přístřeším, byť měl by se jím stát dobytčí chlév. Jako marnotratný syn! Bez peněz, bez jídla bloudím krajinou, vstříc horám, vstříc náručí dívky, která se pro mne vrátila. Dnes spatřil jsem i první květy, pučící vzdor dešti a chladnému větru. Vzpomínám na léta dávno minulá, na den, kdy mne rodiče prvně doprovodili do Prahy. Obdivoval jsem chrám i městské hradby, skoro jsem zbloudil mezi vyvolavači na Dobytčím trhu. Obdivoval to veliké, výborné město. A žila tam žena, která tvrdila, že zná pravé tajemství Prahy, skryté od dob panování Rudolfa druhého Habsburga, milovníka alchymie. Pokaždé prý, když v déšť skropí dlažbu v ghettu, je možné vejít skrze ni do spodní Prahy, města židáckých šarlatánů, odkud se jen svatí mužové a počestné ženy vracívají zpět. A žije prý v tom ztraceném městě divný mudrc, Šedý rabín, jehož slovu podléhají hory i moře i bezútěšná obloha v půli listopadu. A tím jeho slovem je smrt. V jeho očích je smrt, na jeho dlaních je smrt, v jeho rouhavých činech pak ničeho než smrti žádný nenalezne. Ten čaroděj kráčí sám nocí a dychtí po křesťanské krvi. On je pravým Starcem z Hory, on je padlým synem Siónu, on je poslem toho, který jako kozel přebývá v pustinách. Nevěstky jsou jeho služkami a krysy jeho posly. Tak přichází Šedý rabin, sám ďábel.
Oné podivné ženy, bláznivé židovky, se chopili a zavřeli ji v domě pro choromyslné. Snad ji skutečně zbavila rozumu kletba, vyřčená nad národem kdysi vyvoleným. Snad svatá krev spasitelova právě na její hlavu dopadla, jak drásavě řvaly jeruzalémské davy. Přesto však chodívali kolem jejího domu mlčky a ve strachu. Nikdo se nedotkl deštěm skrápěné dlažby ulic, nikdo, kdo se v ghettu ukázal, nepoklekl na zem. Ta žena mezi tím zesnula v chorobinci, Bůh nebo jeho protivník ji vzali a nebylo jí. Nebylo ani Šedého rabína, a není ani tuctů jinochů, dobrých mužů, kteří u Reichenbergu padli. Nedojdu-li zítra ochrany a nenaleznu-li přístřeší, připojím se k nim.
Setmělo se, však musím dál. Bůh mi pomáhej.

xx

Dlaně se setkaly a závoj času zahalil tvář. Nechápala, proč jí byly předloženy právě tyto stránky, a nevěděla ani, kterým jazykem hovoří. Dokázala v nich číst rychleji, než bývalo obvyklé, a na čele vyrážely krůpěje potu, kdykoliv se konečky prstů dotkly knihy. Prožívala duševní muka nešťastného dezertéra. Její palce do ruda zbarvily kapky krve. Musela se pořezat o papír. Nebo to tekla krev pruská? Lehla si a přemítala o tom, jak lze číst navzdory přítmí, a kterak mohou písmena vystupovat z knihy, aby se přiblížila těkajícím očím. Kniha mezi tím spočívala po její pravici, stejně netknutá a dokonalá. Jako by ji nikdy neotevřela. Klidná, hluboká čerň, stočený javorový list.
Té noci přicházely k ni jeden za druhým přicházeli poslové z prázdných pustin, aby uzavřeli kruh kolem jejího lůžka. Šeptaly o vřavě bitvy u Liberce, o bolesti raněného čela, křečích poznamenaných údů, svobodě odcházejícího ducha, o samotě dezertéra, jehož srdcem prošel kov vlastní zrady, o noci a tichém šumění Iser. Poslové z východu, západu, severu a jihu utahovali smyčku kolem jejího hrdla a dotýkali se její šíje jako kamenitých svahů u Har-Megidda. Spatřila ve snu starého kněze, který předsedal jejímu zasvěcení do mystéria, o jehož smyslu nerozuměla. Sledovala jeho pouť z Regensburgu na sever do Kielu, pak jako lodníka, nejposlednějšího z posledních, k břehům Británie, k bílým útesům doverským, a zpět jako knížete, bohatého ne zlatem, ale věděním, poučeného o velkém tajemství Pythagorově i Ptolemaiově, o zřídle ducha renesančních mistrů, o všem, co se kdy zrdcadlilo v lidském konání či díle, o otevřených ranách a ranhojičích, o vůni mastí v trhlinách kůže, o přílivu a příboji, o vědomí hvězd a nevědomí tvorstva. Čas se přiblížil, čas čehosi, co neznáme, co ale musíme být hotovi to přijmout. Protože je plno těch, kteří zdánlivě řídí běh dějin, a ještě víc těch, co následují, jen několik vyvolených ale smí moudrostí řídit hvězdy. Tak snila, zatímco se dotýkala posvátných knih, a stávala se pomalu jednou z relikvií, střeženou za těžkými, temně fialovými závěsy.
Kniha dál spočívala po její pravé ruce, hluboká čerň zvala ke skoku a utonutí, a sama špinila sny inkoustem, takže se všechno odehrávalo v pošmourných barvách, jako smutně kolorovaný dřevoryt. Do obrazů se začala vkrádat další slova. Kniha procitala a sen se měnil.

xxx

Dvacátého pátého dubna léta Páně sedmáct set padesát sedm. Den svatého Marka evangelisty.
Díky Bohu! Dnes jsem konečně nalezl příštřeší. Dospěl jsem proti proudu Iser až k odlehlému mlýnu nad skrovnou vískou, kde se mi dostalo přijetí vpravdě křesťanského. Mlynáři odešel právě ze služby krajánek a z dobroty Boží se dočkal mého příchodu. A bylo to sestra bída která mne přiměla, abych zůstal ve mlýně jako námezdní pomocník.
Povím tedy teď něco o té rodině.
Mlynáře obdařil hospodil ženou a dvěma dcerkami. Jediného syna před lety oplakali. Kříž s jeho jménem vztyčili svahu nad stavidlem a svatojánci tančí kolem něj za hřejivých nocí. Přesto na něj snad vždy v jarní podvečer čekají na zápraží a s nadějí hledí na pěšinu, po níž jsem přišel. Snad na okamžik jejich srdce zaplesala, když z dáli spatřili mne, nebohého, naděje jim však nezbývá. Vím, že odejdu, bude-li mi to bude skrze mé zdraví s Boží pomocí umožněno, a nezdržím se ve mlýně déle, než bývá u krajánků zvykem.
Zítřkem počínaje budu zde pracovat za chléb a ošacení, a to nejméně do počátku léta, jak jsem otci mlynáři přislíbil. Teď však píši něco o tom stavení.
Mlýn stojí, obklopen vrbami, na levém břehu. Kdežto do sýpky chodívá se přes most. Vskutku libý pohled naskýtá se od té lávky stlučené z klád, když voda ubíhá náhonem a kolo tiše přede, smráká se a ve světnici rozžnou, poslední ptáci odlétají za obzor a slunce barví splav svým jasem, že ten jako rudé světlo svíce u svatostánku září přede mnou, jako stříbrný pohár se leskne, zatímco chladivá Iser jím plyne, a dole se vlny tříští v bílou pěnu. Myslím, že každý večer usednu tu a oddám se rozjímání o té čistotě, tak vzdálené panství Šedého rabína, abych tak omyl své dlaně v křtitelnici světla, poklekl a směl přijmout požehnání, abych se navrátil z padlé říše rozervanců a zatracenců zpět mezi živé, abych skrze ten splav a kolo a rozkvétající vrby přestal být mrzkým tvorem, jímž musí být každý zběh nepochybně zván.
Hospodine, žehnej mi v mém snažení.

xxx

Když se dívka ráno probudila, bylo jí, jako by vstávala ze dna otevřené rakve. Lucerna přes noc vyhasla. Oči těkaly po vlastní bílé haleně i po místnosti, nyní chabě osvětlené několika paprsky pronikajícími dovnitř okéknem či spíše snad světlík, proraženým ve stěně napravo od lůžka.. Zdálo se, že pokoj kdysi opatříli větším počtem oken, ta však byla dávno zazděná, jako by se kdosi rozhodl přebudoval původně útulnou místnost v žalářní kobku. Děvče pocítilo hlad. Spatřila přímo nade dveřmi zavěšený zvonek, snad měděný, jenž patrně delší dobu mlčel, úzká černá stuha, spuštěná přímo z jeho srdce až téměř k zemi, však napovídala, že jej vyhotovili a sem umístili jako nástroj přivolání pomoci, tak, jako se to dělává v zájezdních hostincích. Váhavým krokem ke zvonku přistoupila a rozezvučela jej. Vysoký tón se odrážel a stěny s ním žonglovaly. Pousmála se. Vskutku to neznělo jediné srdce z mědi, nýbrž celá zvonkohra, trilkující sbor zpěváků v korunách stromů, a dívka na okamžik zapomněla, že se nalézá mezi posmutnělými kamennými zdmi. Stála hned na vrcholu travnatého pahorku, ozářeného světlem z dlaní ranního slunce a vítr si hrál s krajkovými záhyby halenky, zatímco v nedaleké vsi svolávali k modlitbě rorát. Radostná se rozeběhla k lesu, do náruče vod a skal, nedaleko šuměla Iser a slabé předení mlýnského kola ji vítalo. Možná, že běžela v dezertérových stopách, značených krvavými krůpějemi, dál a dál, volná a bezstarostná, až úzkou pěšinou dospěla k místu, kde prostý dřevěný kříž připomínal osud ztraceného syna. Daleko od panství Šedého rabína!
Bdělého snění jí ale dopřáno nebylo. Dveře se rázným pohybem otevřely a dovnitř vstoupil jeden z mladých mužů, kteří ji předešlého večera doprovázeli na divné místo. Velmi hluboce se uklonil.
„Z jakého hnutí jsem poctěn?“
„Já vás ctim?“ Nechápala. „Ale kdepak! Vlastně, promiňte, je mi ctí vás ctít, můj pane. Od včerejšího poledne jsem však nejedla a pila jen pomálu. Trápí mne tedy hlas i žízeň a mám-li být živa prosím nyní o oboje, můj pane, jako vaše pokorná služebnice. Chléb a voda postačí, pane.“
Jeho pohled se dotkl země a slova ji políbila, když zvolal jako ve vytržení; stínové tělo vrhlo se před ním k podlaze; padl jako podťatý.
„Spasitelko!“ Spínal ruce. „Bohyně!“
Prostinká děvečka se nezmohla na jedinou hlásku.
„Vy mne chcete oslovovat pane, má vykupitelko? Vy, strážkyně Grálu?!“
Zalekla se a o dva kroky ustoupila.
„Odpusťte mi tu troufalost, pane“, začala znovu, „ale ničemu z vaší řeči nerozumím. Zdá se ji být tak plná velkých učení! Jsem jich nehodná. Pane, já četla v té černé knize, co leží na stole, a snad odpustíte, dopustila-li jsem se nepřístojnosti.“
Muž zvážněl.
„Vy jste nahlížela do té knihy?“
Tázal se nevěřícně.
Sklopila oči a přikývla.
„Omlouvám se, pane.“
Dál na ni nechápavě hleděl.
„Vpravdě!“
Pronesl to slovo s nábožnou úctou, jako objevitel, jenž právě na obzoru spatřil břehy Terra Australis.
„Vpravdě!“ Musím oznámit tu šťastnou novinu bratřím! Už teď jsme zachránění!“
„Pane“, vzmohla se znovu, „mám hlad“.
„Ach, jistě.“
Opáčil bezstarostně.
„V žádném případě vás nenecháme dlouho čekat. Je pro vás připraveno bohaté pohoštění, vyčkejte okamžik. A omluvte mne nyní, má paní, dovolte mi prosím odejít. Musím oznámit tu novinu bratřím!“
Zůstala zkoprněle stát, jako by ji neviditelné umělcovy ruce změnily v sochu. Mladý muž se znovu hluboce uklonil a odešel. Chápala ještě méně, než před tímto nanejvýš podivným setkáním. Kdo to usiluje o její duši? Kdo chce otrávit pramen takového mladého života?“


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Peter Stumpf 01.08.2011, 12:36:50 Odpovědět 
   Díky za komentář, chyb a překlepů tam bude určitě ještě víc, než je uvedeno, a snad budou odstraněny po větším počtu korektur. Jsem rád, že se příběh líbí a doufám, že se budou líbit i jeho další části:)
 Šíma 01.08.2011, 11:04:51 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh pokračuje "střihem" do minulosti (viz Perex). Útěk našeho vojáka je zajímavý, stejně tak hledání bezpečného úkrytu v této nejisté době. Zmínka o Rabím jen dotváří určitou tajemnost již neutěšené atmosféry zmaru a všudypřítomného strachu. V době nepokojů a válek umírá naděje nejspíš jako první. Opravdu onen Rabi žil? Měl takovou moc? Deníkové vyprávění našeho zběha se prolíná s osudy ženy, která má v tomto příběhu také svůj specifický význam. Po pravdě mi zatím uniká, přestože jsem s tímto příběhem už od samého začátku. Ovšem je dobré, když si čtenář při čtení pokládá otázky a není jen poslušným a "tupým" čtenářem. Archaický jazyk nevadí, sám netuším, jakou mluvou hovořili lidé v době, kterou popisuješ jako autor. Narazil jsem i na několik maličkostí, které jsem si dovolil vypsat níže. Uvidíme, kam nás čtenáře zavede pokračování příběhu... Líbilo, hlavně ta pasáž s dezertérem...

-- Mlynáře obdařil hospodil ženou a dvěma dcerkami. -- hospodin ???

++ ... smráká se a ve světnici rozžnou ... ++ rozžnou (nejspíš jsem se s tímto slůvkem ještě nesetkal, přestože jeho význam mi není cizí, u nás se například v nářečí říká: "rožnou" - v množném čísle ve smyslu rozsvítit světlo)

-- ...proraženým ve stěně napravo od lůžka.. -- (vždy tři tečky, ani více ani méně)

-- „Odpusťte mi tu troufalost, pane“, začala znovu, ... -- (pozor na umístění interpunkce na konci přímé řeči)

-- Kdo chce otrávit pramen takového mladého života?“ -- (toto je poslední věta tohoto dílu a končí uvozovkami, kde je začátek uvozeného textu, pokud nejde o překlep?)

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
S láskou - Kone...
Nat Danielová
Střípky příběhů...
Jackie Decker
Peklo na Zemi
Gothaj
obr
obr obr obr
obr

Gembler
pilniczek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr