» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2141718

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Setkání se smrtí ::

Apinby	publikováno: 01.08.2011, 11:24


	Nebe bouřilo. Temné mraky křižovaly řetězy blesků a vítr jako dravá saň se proháněl mezi domy ve vesnici. V ten hrozný nečas nebylo nikoho živého na návsi. Všichni živí byli ukrytí před běsněním nebes. Odněkud z dalekých krajů, odkud se ještě nikdo nevrátil, kráčela shrbená bytost v černém hábitu s kosou opřenou o rameno. Šla neohroženě vstříc bouři do vesnice, aby zde vykonala svou rutinu. Když se ona bytost více přiblížila, bylo rozeznat, že je to stařena. Byla shrbená jako kdyby nesla veškerou tíhu tohoto světa a její kosa se jí pohupovala po kostnatém rameni sem a tam. Ve tváři byla zachmuřená a vážná. Celý její obličej pokrývaly hluboké vrásky a zpoza černého šátku se jí spouštěly pramínky vybledlých vlasů. Když procházela vesnicí, lidé zavírali okenice a schovávali se. Kdokoliv, kdo jí zahlédl, nemohl být v bezpečí. Naháněla nepopsatelný strach. Prošla celou vesnicí, až dorazila k poslednímu domu, ve kterém za oknem hořela svíce. Opatrně pohlédla do okna a tam spatřila mladého muže, který seděl za klavírem a hrál. Zaklepala na okno. Muž odtrhl pozornost od hraní a zadíval se do okna, kdo ho ruší. Nebyl nijak vystrašený nebo rozladěný ze své nečekané návštěvy. Šel otevřít, ač nevěděl, komu vlastně otvírá. „Pojďte dál, matko. Jak to, že jdete v tomhle hrozném počasí kosit seno?“ Stařena nic neříkala. Nebylo na ní nic poznat, jen kamenný výraz, který už měla od počátku věků, u všech svých návštěv. Mladík kolem dvaceti se štíhlou postavou a vlasy rozbujelými na všechny strany pokračoval v kladení otázek. „Není vám chladno, matko? Počkejte, já vám tu kosu odložím támhle do rožku a v klidu si sníte opékané brambory.“ Než stařena stačila zareagovat, mladík jí vytrhl kosu z rukou a položil jí do kouta místnosti. Vůbec si nebyl vědom, jaký to nástroj vůbec drží. Poté otevřel troubu a na talíř dal několik horkých brambor, osolil je a nastrouhal na ně česnek. „Promiňte, matko, ale jsem chudý jako kostelní myš a tohle je to nejlepší, co vám mohu nabídnout. Pochutnáte si a snad zaženete i hlad.“ Stará žena se usadila na rozvrzanou židli a pustila se do jídla. Nic neříkala, nic nenamítala, pouze jedla a rozhlížela se po skromném příbytku mladíka. Vše bylo skromné, ale pečlivě uklizeno a zdálo se, že každá věc má své jasně určené místo. V rohu místnosti stála postel s pečlivě zastlanými peřinami, vedle ní skříň, na zdi visel obraz krajinky a všemu dominoval velký a mohutný klavír, který byl centrem mladíkova života. „Ty jsi Alex, že ano?“ otázala se žena mladíka, který si za klavírem srovnával noty. Alex zpozorněl. „Ano, jsem. A vy?“ „Lidé mi říkají všelijak.“ Odpověděla neurčitě stařenka. Dojedla a odsunula talíř bez jediné brambory. „A jak nejčastěji?“ zeptal se Alex. „Smrt.“ Smrtka se podívala na mladíka a čekala reakci tolikrát viděnou, že jí už omrzela. Čekala vyděšený pohled člověka, kterého navštívila sama smrt. Ten pohled jí vždy utvrzoval v jejím posláním. V hrozném břemenu odebírat život mladým, starým, bohatým i chudým, všem stejně, jak je to sepsáno v knize osudu. Alex si dál srovnával noty a nic neříkal. Už dva dlouhé roky byl nemocný, každým dnem ho opouštěly síly, ale on si stále nalhával, že je mladý. Že nemůže zemřít, protože ještě nic nevykonal, nic nezažil a nespatřil krásy světa. A přece ho smrt našla. Přišla až k němu, aby ho navždy odvedla z říše živých do mlhavých údolí, kdesi za řekou Styx. Smrtka se zvedla od stolu a udělala dva kroky ke své kose, která byla opřená v rohu. Třetí, konečný krok, však už neudělala. „Můžu mít jedno přání? Jestli jste opravdu tím, kým se nazýváte?“ namítl Alex Stařeně to bylo vlastně jedno, jestli se tu zdrží déle, než chtěla. Sotva se někdo po ní bude shánět. „Jaké přání?“ „Chci si naposledy zahrát.“ Smrtka si opět sedla a nechala mladíka, kterého orosil studený pot, v klidu hrát. Alex otevřel klávesy od klavíru a začal hrát. Hrál tak líbezně a harmonicky, že hudba okamžitě naplnila jeho strohý příbytek klidem a mírem. Zhmotnil na okamžik krásu takové síly, že i samotná Smrt se zaposlouchala. K jeho hraní se přidala meluzína, uvězněná v komíně a déšť svými kapkami klepal na parapet Alex hrál neúnavně hodiny a hodiny, celou dlouhou noc, skrze běsnění bouře a stařenka Smrt poslouchala. Na okamžik se mladík ohlédl na svou posluchačku. Její kamenný a nepoddajný výraz se změnil na poklidný pohled. Hudba jí dávala zapomenout na těžké bydlo, které si nesla. Dávala jí zapomenout na tisíce tváří, na miliony mrtvých, které vytrhla z tohoto světa, jako když se vytrhne plevel, který překáží, který zaclání ostatním. Ona byla tou nemilosrdnou rukou. Během dlouhé noci Alex vzpomínal na svou matku, která zemřela a zanechala mu toho velmi málo: rozpadající se chalupu, trochu peněz, starý klavír a ohromnou lásku k hudbě. Vzpomínal a hrál. Všichni ho opustili. Každý se k němu otočil zády a Alex se stal zcela bezvýznamným. Byl jako stínem bytosti, která se ukrývala v něm. Začalo se rozednívat. Bouře se uklidnila a jediná svíce, která osvětlovala místnost celou noc, dohořívala. Malý plamínek se třepotal na posledním zbytku knotu a klavírista dohrál svojí skladbu. Už jich více neznal. Byl unavený jako nikdy ve svém životě, ale šťastný, že mohl prožít svou nejposlednější noc se svou hudbou, kterou miloval. Rezignovaně zavřel klavír a uspořádal si své noty na jednu hromádku. Poté se otočil na Smrtku a čekal, co se bude dít. Hlavou mu problesklo, že ta skoro dohořelá svíce je jeho život. Stařenka se odsunula od stolu a stoupla si. Byla na světě už od počátku věků, odvedla miliony smrtelníků do podsvětí a už se jí zdálo, že jí nemůže nic překvapit. Jenže i smrt se může zmýlit. „Máš velký dar.“ Konstatovala Smrt. Nemusela říkat nic víc a ani by to neudělala. Nikdy toho moc nenamluvila. Alex zavřel oči, aby neviděl svůj konec. Žaludek se mu sevřel do malé kuličky. Jenže se stalo něco, co nečekal. Smrtka z útrob svého hábitu vytáhla novou svíci a zapálila ji o dohořívající na stole. Ta rázem zhasla. Potom tu novou a plnou energie usadila na místo staré. „Dávám ti nový život.“ Smrtka si vzala svou kosu, opřela si jí o rameno a vykročila do světa. Alex za ní vyběhl celý šťastný a plný radosti. „Sbohem!“ Stařenka Smrt se za ním ohlédla. „Nashledanou.“


celkové hodnocení autora: 78.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	09.08.2011, 13:45:05

Je to takový poetický příběh. Připomínky byly už řečeny a já bych nenapsal nic nového. Možná bych Smrt zobrazil jinak, než jako děsivou stařenu, která jakoby to měla na čele napsané. Dej do toho trochu více originality. Smrt má mnoho tváří. Někdo se jí děsí, jiný ji vítá.

Radmila Kalousková	01.08.2011, 14:37:28

Odpověď na příspěvek od uživatele: Radmila Kalousková* ze dne 01.08.2011, 13:16:17* P.S. Ještě mě tak napadlo, že až bude hrát před smrtí, neměl by jen číst a hrát z not a k tomu vzpomínat na život, měl by právě svůj život hrát. Tedy všechny svoje chmury i radosti dát do té své jediné pořádné a poslední skladby, které je vůbec schopen v posledním tažení dát a o to by byla ta jeho skladba krásnější. A když skončí skladba, končí tím jeho život a on již smířený se smrtí by řekl něco jako "škoda, že tuto skladbu již nezapíši do not, aby po mě na tomhle světě něco zůstalo." A smrt mu řekne: "Ale zapíšeš" a dá mu novou svíčku. TAk by to myslím bylo lepší, aby to v konce pořádně vyznělo. Ale to je jen můj skromný názor, ostatní čtenáři budou mít třeba jiný pohled na věc :-) RK


ze dne 01.08.2011, 15:47:27
Apinby: Hm, budu nad tvými připomínkami přemýšlet.

Radmila Kalousková	01.08.2011, 13:16:17

Ahoj, snad ti nebude vadit, když se ve tvém textu malinko pohrabu. Takže, co mi padlo do oka: - Když se ona bytost přiblížila, bylo rozeznat... - řekla bych, že lepší je ... dalo se rozeznat nebo bylo možné rozeznat atd. - hned po sobě se opakuje slovo skromný a pečlivě. Já vím, že jsou to drobnosti, ale hned při prvním čtení mě to rušilo. - co se klavíru týče, ano Šíma má pravdu, klavír se v chudé chalupě jen tak nevidí. Snad jen pokud byl tak ve střední třídě a díky své nemoci si nemohl vydělávat, penízky se rozkutálely a zůstal mu jen ten starý klavír. - také je nesmysl ...otevřel klávesy... na co by pak hrál, když by nějakým způsobem otevřel klávesy (že by elektrické klávesy? :-))... snad lépe je otevřít třeba víko klavíru či teda kláves. Snad jsem tě moc neotrávila, protože celkově vzato, se mi tvoje povídka líbí. Mám ráda takové strašidelné příběhy, ať končí dobře či ne. Takže přeji hezký den a snad se za dvojku nebudeš zlobit. RK

Šíma	01.08.2011, 11:22:44

Zdravím. Na první pohled velmi obrazný a poetický text nejen o touze po životě. Náš na smrt nemocný mladík miluje hudbu a má veliký talent, přestože ještě toho moc nesložil a nenapsal. Napadá mě, když pocházel z chudé rodiny, jak je možné, že měl v domku klavír? (ano, účel světí prostředky, to chápu) Stejně tak jsem se musel zamyslet nad tím, z čeho žil a byl-li nemocný na smrt, kde vzal tu sílu hrát... (proč neležel na smrtelné posteli?) Ano, mé rýpavé druhé já se prostě nezapře! Neklouže příběh již na hranici patosu? Je to možné, jak moc jsi sázel na city autorů? Připadá mi, jako by textu ještě něco chybělo, ne však v oné pocitové stránce, příběh se nezdá být uvěřitelný, mohl být vložen do jiných kulis? Co kdyby mladík žil v měšťanském domě se služkou a rodiče mu zanechali nějaký ten zlaťák? Pak by možná neměli čtenáři námitek. Ten klavír v zchudlém domku v malé vísce je jako pěst na oko! ;-) Chybek jsem si nevšiml, ono setkání se smrtí je zážitek za všechny peníze. P.S. Ono: "Na shledanou!" mi připomnělo divadlo J.Cimrmana a jednoaktovku, ve které šlo o věštění budoucnosti a starého muže, který již seděl na smrtelné židli! Ale pšt! ;-)


ze dne 01.08.2011, 15:46:19
Apinby: Díky za čas ;)