» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141719

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::

:: DEVONINY KAMENY - 13. + 14. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: DEVONINY KAMENY

Solitaire	publikováno: 10.08.2011, 22:23

...Alex navštívil svého kamaráda Tomáše, aby mu pověděl o své úzkosti. Dokáže mu ale Tom pomoci?
...Adamovi pořád nejde z hlavy tajemná návštěvnice Danielina hrobu. Uvidí ji ještě někdy?


	Kapitola 13. - Noc u Alexandra Stál v Alexově ložnici a rozhlížel se kolem sebe. Postel, skříň, psací stůl s počítačem, židle, dveře na balkon, okno s výhledem do zahrady. Strohé, funkční, minimalistické. Vyhověl kamarádově prosbě a prošel s ním celý dům. Ničeho neobvyklého si ale nevšiml. "Opravdu nechápu, co jsi čekal, že tady objevím. Až na to, že je pro jednoho člověka trochu moc velikej, není na něm nic divnýho. Až na tebe, samozřejmě." "Prosím tě, nedělej si z toho srandu. Já už se vůbec na nic nesoustředím, nemůžu pracovat, mám strach usnout, protože nevím, co najdu, až se probudím. Vždyť já už se bojím svýho vlastního stínu, proboha!" "Podívej, jestli chceš, můžu tady dneska přespat. A třeba ti ráno povím, jestli máš důvod k panice. Souhlas?" Sice už měl na dnešek trochu jiné plány, ale to může počkat. Tady jde o Alexe a jestli mu to aspoň trochu pomůže... "No to by bylo úplně ze všeho nejlepší. A nebojíš se?" "Čeho? Tebe? Ne." Tom se posadil na židli u psacího stolu a zkoumavě se zahleděl na Alexův pobledlý obličej. "Potřebuješ se vyspat, jinak brzo zkolabuješ. Díval ses poslední dobou do zrcadla? Vypadáš jako smrt. Ale dneska budeš jako v bavlnce. Tvůj bezva kámoš tě pěkně pohlídá." "Ale co když..." "Co když mě budeš chtít zabít? Promiň, ale to je pěknej nesmysl. Nanejvýš se tě leknu, jestli jsi fakt náměsíčník a budeš se producírovat potmě po baráku. A ten tvůj ručník od krve se mi taky moc nezdá. Podezřele zmizel, co? Hele, já neříkám, že lžeš, ale nejspíš ses nějak ztratil mezi realitou a něčím, co sis jenom vsugeroval v důsledku zlých snů, kvůli kterým teď trpíš depresemi." "No jasně, psycholog promluvil. Ty ses minul povoláním, Tome. Škoda. Takoví psychoanalytici pro celebrity si prý přijdou na pěkný prachy." "No, jen si ze mě klidně utahuj, ale říkám ti, že mám pravdu a ty máš velký oči. Moc koukáš na televizi. A nemluvil jsi taky o nějakým záhadným náhrdelníku? Můžu se na něj mrknout?" Tomovi neunikl Alexův vyplašený pohled. "Je to zamčený v trezoru, u našich v ložnici. Klíč je v kuchyni, ve skříňce s hrnkama. V tom puntíkatým na čaj. Jestli chceš, běž se tam podívat, ale já tady počkám. Mám z toho husí kůži." Zase se obrátil čelem k oknu, ruce v kapsách odřených riflí, hlavu zimomřivě vraženou mezi ramena. Nepřítomně pozoroval několik vran, které se usadily na větvích už skoro holého ořešáku v pravém rohu zahrady. Jejich krákání dokreslovalo už beztak dost pochmurnou atmosféru pozdního, listopadového odpoledne. Tom zavrtěl hlavou. Tohle je tedy vážně paranoidní. Bude muset popřemýšlet, jak přesvědčit Alexe, aby vyhledal odbornou pomoc. Teď už mu bylo naprosto jasné, že ji potřebuje. To přece neznamená, že ho zavřou do polstrované místnosti a budou mu pouštět do těla elektrický proud. Jenom ho prohlédne odborník a pomůže mu. Nebo ne? Zatímco se mu hlavou honily tyto neveselé myšlenky, dopracoval se až k cíli svého hledání. Měl klíč a v ruce držel přenosný, ocelový sejf. S překvapením zjistil, že není zamčený. Mezi různými cetkami, zdobenými pouzdry a krabičkami našel dřevěnou kazetu, kterou mu popsal Alex. Trochu zaváhal, ale pak rázným pohybem odklopil její víko. Byla prázdná. Vrzly dveře. Tom prudce zvedl hlavu. Srdce se mu k jeho značné nelibosti zběsile rozbušilo. Co se to s ním děje? Kam zmizel jeho obvyklý klid? Mezi dveřmi stál Alex a v ruce držel náhrdelník, houpající se kyvadlovým pohybem sem tam, sem tam... Chvíli na sebe hleděli. A na okamžik měl Tom stejný pocit, jako tenkrát pod tím balkonem. Pocit ohrožení. Ten ale zmizel tak rychle, že když o tom později přemýšlel, dospěl k přesvědčení, že se mu to jenom zdálo. Nejspíš v důsledku rozčilení z leknutí. Alex udělal pár kroků směrem k němu a podával mu šperk: "Omlouvám se, minule jsem to strčil někam jinam, abych to měl rychle z očí. Zapomněl jsem." Tom si od něj náhrdelník vzal. Zvláštní věc. Mistrovská práce, ale tak děsivá... Brrr! Připadalo mu, že ho to zvíře pozoruje zlým, podmračeným pohledem. Hodil šperk do otevřené kazety a zamkl sejf malým, stříbrným klíčkem. Uložil ho na jeho místo ve skříni a cítil přitom, jak mu mezi lopatky stéká pramínek studeného potu. Když pak o hodinu později seděli s Alexem dole v obýváku, oheň v krbu praskal a oni popíjeli skvělý rýnský ryzlink, připadal Tomovi ten náhlý nával strachu směšný a nesmyslný. I Alex se trochu uvolnil a dokonce se párkrát zasmál Tomovu vtipu. Možná to s tím společně stráveným večerem nebyl tak špatný nápad. Třeba to je všechno tou samotou, protože jak se říká, všeho moc škodí. Umínil si, že bude trávit s Alexem víc času, ať si bručí, jak chce. Jinak mu z toho opravdu brzo přeskočí. Zazvonil telefon. Alex mrkl na displej a zaúpěl: "Ale ne, to mi ještě scházelo!" "Co se děje?" Tom na něho zvědavě pohlédl. Alex jen zavrtěl hlavou a výmluvným pohybem ruky naznačil podříznutí krku. "Kvapil, dobrý den," chvilku poslouchal a rukou se přitom nervózně škrábal za uchem. "Jistě... už je to skoro komplet, jen ještě doladit nějaké detaily. Prosím?"- přestal se drbat a teď ťukal dvěma prsty o stůl. "No, vidím to tak na tři, čtyři dny... já vím, pane Tichý, ale vyskytl se malý problém. Ano, už jsem ho vyřešil. Prosím? Dobře, jak si přejete. Těšilo mě." Dopadl ztěžka zpátky do křesla. Uštvaně pohlédl na Toma: "To byl zákazník, chce mít tu kolekci v pondělí komplet, jinak ruší smlouvu." "No pane jo, a ty to nemáš, co? Co budeš dělat?"- s účastí se zeptal Tom. "To víš, že nemám... já se teď vůbec nesoustředím na práci. Všechno, co udělám, stojí za starou belu. Nepracuju srdcem a to se mi dřív nikdy nestávalo, vždyť víš, jak kreslení miluju." "Hm, tak co teď?" "Co můžu dělat? Asi přijdu o zakázku a o pár týdnů práce. Ale hlady neumřu, neboj." Když pominulo prvotní rozčarování, snažil se to brát sportovně: "Lepší přijít o zakázku, než drátem do oka, ne?" Objednali si k večeři pizzu, z filmů vybrali ty nejbláznivější komedie pro vylepšení nálady a nakonec to byl docela fajn večer. Nepříjemné věci byly na chvíli zapomenuty a uloženy k ledu. Spát šli asi půl hodiny po půlnoci, poněkud zmoženi třemi láhvemi kvalitního vína, s dobrou náladou a těžkými víčky. Tom si ustlal v obýváku na rozkládacím gauči, do ložnice Alexových rodičů se mu nechtělo. "Takhle budu mít lepší přehled, je to strategický místo... kdyby se cokoli dělo, budu v obraze." "No jo, to máš asi pravdu. Tak dobrou." Alexovi se v očích zalesklo kromě vína i něco jiného. Obava? Uprostřed schodů se ještě jednou otočil a naposledy Tomovi pokynul. Pak už bylo ticho, přerušované pouze tikáním velkých, natahovacích hodin na stěně vedle krbu. Tom spal možná necelou hodinu, když ho náhle vzbudil skřek jakéhosi nočního ptáka, v tom tichu pronikající až do morku kostí. Okamžitě byl zcela při smyslech. Posadil se na lůžku a ostražitě naslouchal. Nezatáhl před spaním závěsy a do pokoje se francouzským oknem linulo bledé, měsíční světlo. Ticho... Tom se otočil, aby se opět uvelebil ke spaní. Ustrnul však v polovině pohybu. Dole pod schody, necelé dva metry od jeho pohovky, stál Alex, do půl těla nahý, a na prsou se mu v měsíčním světle leskl stříbrný, baziliščí amulet. Bez jediného mrknutí oka na Toma zíral. *** Kapitola 14. - Krásná neznámá Adamův rozhovor s dcerou dopadl navzdory obavám nakonec celkem dobře. Vypadalo to, že o celé té věci přemýšlela a uznala, že to přece jen tentokrát trochu přehnala. Dokonce za ním přišla s omluvou a zbytek večera byla jako vyměněná. Nevěřil svým vlastním očím. Sice netušil, co tu proměnu způsobilo, ale byl šťastný, že to tak dopadlo. Další záhadou byla ona tajemná návštěvnice Danielina hrobu. Všechny její kamarádky znal a hlavně věděl, komu posílal smuteční oznámení. Neznámá blondýnka mezi nimi jistě nebyla. Něčím mu připomněla jeho ženu. Možná držením těla, světlými vlasy, nebo to bylo tou bílou květinou? Bílá lilie, symbol čistoty. Ty dvě se musely dobře znát... Byla sobota odpoledne a on si chtěl dodělat nějaké poznámky pro svou pondělní přednášku. Nerad nechával věci na poslední chvíli. Adam Valenta byl pohledný čtyřicátník urostlé, sportovní postavy, kterou by mu mohl závidět lecjaký mladík. Nebyl to žádný usedlý, od reality odtržený akademik, ale aktivní muž mnoha zájmů a koníčků, na které ovšem neměl tolik času, kolik by si přál. Rozsah jeho oblíbených činností byl dosti široký, od fotografování a četby po cyklistiku, tenis a příležitostně hokej a fotbal, bylo-li s kým hrát. Miloval rockové festivaly pod širým nebem a jeho velkým, zatím nesplněným snem byla motorka, choper, mašina pro víkendového dobrodruha. Jeho žena s ním některé jeho záliby sdílela a ty ostatní mu alespoň velkoryse tolerovala. On jí na oplátku vycházel vstříc, kdykoli potřebovala a chtěla ona. Měla hodně přátel a známých. Občas mu trochu připomínala šamanku, za kterou se táhnou pro radu či pomoc celá procesí. Nikdy nikoho neodbyla, pro každého měla v rukávu úsměv a vlídné slovo. Ale když byla svědkem křivdy a bezpráví, dokázala se během okamžiku změnit v rozzuřenou lvici a bez váhání se pustit do boje bez ohledu na váhovou kategorii. Jeho statečná Amazonka... Proč musela zrovna ona takhle skončit? Nevěřil v Boha, ale kdyby ano, po tomhle by už nemohl. Proč by Bůh posílal na svět anděla, aby ho pak nechal zabít nějakým šílencem? Ledaže by byl také šílený. Zase ho začaly trýznit chmurné myšlenky. Ne, tohle nemá cenu! Vyhlédl z okna. Bylo kupodivu docela pěkně, dokonce vykouklo i podzimní sluníčko. Takových dnů už mnoho nebude. Zanedlouho přivane severní vítr mraky, plné sněhových vloček, to v tom lepším případě. V tom horším a obával se, že i pravděpodobnějším, přijdou plískanice, holomrazy, nebo déšť se sněhem a cesty budou rozblácené a ráno ho budou vítat kaluže s ledovým povlakem. Potom si procházek a výšlapů moc neužije. Rozhodl se. Hodil na sebe teplý svetr, khaki bundu a sportovní vycházkové boty do terénu, přes rameno přehodil popruh brašny fotoaparátu a vyrazil. Nedošel však ještě ani do poloviny náměstí, když spatřil vycházet z cukrárny "Sladký život" jednu z kamarádek své ženy, knihovnici Olgu Tůmovou. Byla to celkem pohledná a sympatická žena, jenže z ní byl jaksi nesvůj. Nejspíš to bylo tím, jak se na něj od smrti manželky dívala. Možná se pletl, ale zdálo se mu, že s ním má nějaké plány. Už kvůli tomu značně omezil své návštěvy v místní knihovně. Nyní chtěl zrovna nenápadně změnit směr své trasy a eliminovat tím nebezpečí setkání, na které opravdu neměl náladu, když se zrovna v té chvíli podívala jeho směrem. A už na něj mávala. Smůla! Doufal jen, že se jí dokáže brzy slušně zbavit. Sakra, kdyby byl vyrazil o pět minut později... "Adame! No to jsem ráda, že tě vidím... už jsem myslela, že snad ani nechodíš ven. I když chápu, že se ti moc mezi ty zdejší drbny nechce. Člověk se ale nemůže navěky zavřít mezi čtyři stěny. Daniela by s tím určitě nesouhlasila." "Ahoj, Olinko. Máš pravdu, jako vždy. Už je načase přijít aspoň na chvíli na jiné myšlenky a trochu si pročistit hlavu. Doma to na člověka všechno padá, zvlášť když je Eliška pryč. Je to tam najednou nějak cizí a prázdné." "Hm, to chápu. Taky mi moc chybí, Adame. Není den, abych si na ni nevzpomněla. Ale život jde dál ať už se nám to líbí, nebo ne." Adam byl jako na jehlách. Přemýšlel, jak ukončit tuto konverzaci, aby se Olgy nějak nedotkl. Ta mezitím odložila soucitný výraz a nasadila srdečný, zářivý úsměv: "Co takhle zajít si někam na kafe? Neboj, už žádné truchlivé vzpomínání... mohl bys mi vyprávět třeba o své práci, víš, že mě to vždycky hrozně zajímalo. Anebo si můžeme popovídat o knížkách. Cos u mě v knihovně nebyl, přibylo plno titulů, které by tě stoprocentně zajímaly. Třeba bys pak neodolal a zase jednou dorazil." "Oli, to by bylo fajn... ale dneska to nejde. Mám domluvenou schůzku s jedním kolegou z fakulty. Je to taky takový sváteční fotograf jako já. Bude na mě čekat nahoře u kapličky. Chci mu ukázat okolí a trochu se pochlubit tou zdejší krásnou krajinou. A když se nám přitom povede pár pěkných záběrů, tím líp." Trochu ho zaskočilo, s jakou lehkostí z něho tato lež vyklouzla. Ani se přitom nezačervenal. 'Podívejme, jaké mám skryté rezervy', pomyslel si rozmrzele. Její zklamaný výraz byl dostatečně výmluvný: "To je škoda, už jsem se začala těšit. Tak někdy jindy, ale co nejdřív, ano?" Bylo vidět, jak dychtivě čeká na odpověď. Pomyslel si, že s Danielou vlastně odešel i důvod, proč by se měl nadále setkávat s touto ženou, se kterou při jejích občasných návštěvách prohodil vždy jen pár čistě zdvořilostních frází, než zmizel ve své pracovně, aby děvčata nerušil při holčičích důvěrnostech. Už tenkrát k němu Olga vzhlížela obdivným pohledem. Přemýšlel, co odpovědět, aby to nebylo příliš netaktní a přitom se letmo rozhlédl kolem sebe. Ztuhl. Kousek od kašny, uprostřed náměstí, jako by na někoho čekala, stála ona záhadná žena ze hřbitova. Byla to ona. Tím si byl zcela jistý. Měla na sobě opět svůj dlouhý, černý plášť, světlé vlasy stažené z čela sametovou stužkou, kolem krku pletenou šálu pastelových barev. Byla překrásná, to viděl i na tu vzdálenost, která je dělila. Takovou tou trochu nenápadnou, nevtíravou krásou, která odráží i čistotu duše. Náhle mu vyschlo v hrdle. Olga mu ještě něco říkala, ale on ji nevnímal. Zíral na tu neznámou a měl pocit, že ji obklopuje jakási záře, či aura. Uvědomil si, že mu ta žena skutečně připomíná Danielu. Byla jiná, ale měla stejné kouzlo. Na tváři ucítil letmý dotek ruky: "Haló, jsi tady?" Trhl sebou: "Co...ježíš promiň, byl jsem na chvíli úplně mimo. To se mi teď stává každou chvíli." "To nic, já to chápu. Říkala jsem, jestli byste nechtěli přijít s Elunkou příští neděli ke mně na oběd. Uvařila bych nějakou specialitu. Přijdete? Prosím..." Nevěděl, jak se z toho vykroutit a už mu připadalo trapné, pořád se vymlouvat. I když si v duchu nadával do slabochů, pozvání přijal a doufal, že to Olga opravdu myslí zcela přátelsky a že za tím nebude vidět nějaký nový začátek. "Tak za týden. Budu se moc těšit, Adame... Už tě nebudu zdržovat, utíkej, ať tam ten tvůj známý nevystojí důlek. Stejně už jsi nervózní. Tak běž, ať na tebe nečeká!" Vytáhla se na špičky a k jeho překvapení ho políbila na tvář. Rychle zalétl pohledem směrem ke kašně. Jeho krásná neznámá byla pryč.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	19.02.2012, 11:44:13

Jsem zvědav, co se z toho vyvrbí. Co je to za démona, který posedl Alexe a kdo je ta neznámá dívka. Sice už možná začínám tušit náplň pointy příběhu, ale uvidíme.


ze dne 19.02.2012, 12:22:14
Solitaire: Identita démona se odhalí už brzy, ale příběh ještě zdaleka nekončí a doufám, že ani o překvapení zde nebude nouze :-)

Adam Javorka	12.08.2011, 22:42:41

Pekne čítanie a strhlo ma to a ďakujem!!!


ze dne 12.08.2011, 23:24:20
Solitaire: Jsem moc ráda, že zaujalo a doufám, že zaujme i další. To já musím poděkovat za tak pěkný komentář. Díky moc :-)

maja52	12.08.2011, 12:13:39

Na to, jak je to krásné a strhující, je pět dnů dlouhá doba. :-) Zdravím tě.


ze dne 12.08.2011, 23:21:38
Solitaire: Taky zdravím a díky za milá slova své milé čtenářce :-)

Ekyelka	10.08.2011, 22:22:11

Zdravím. Pěkně to pokračuje, jen tak dál (hlavně plynule co pět dní), tenhle text se skutečně dobře čte.


ze dne 11.08.2011, 23:21:04
Solitaire: Ahoj... Děkuji za publikaci a hodnocení. Opět zahřálo u srdce! Za pět dní o mně znovu uslyšíš :-)