obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2916010 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39817 příspěvků, 5843 autorů a 393388 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Šedý Rabi - X. ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Peter Stumpf publikováno: 07.08.2011, 10:09  
Jubilejní desátý díl:) Určitě se zase najde nějaká chybka, kterou korektura nezachytila, doufám ale, že příběh se bude líbit.
 

Během následujících dvou dní podstoupila Veronika tolik vyšetření, že přestala rozlišovat, je-li právě ráno, poledne nebo večer. Svůj díl viny jistě nesly i tišící léky, které jí podávali a díky nimž zapomněla na bolest, noční návštěvu a pro krátký okamžik i na svůj veliký hřích. Ulevilo se jí aspoň od nekonečného dotazování, k němuž tentokrát nikdo nepřikročil: Shledali ji příliš slabou, než aby snesla takovou zátěž.
Po těch dvou dnech ji konečně směl navštívit kněz Šír, který mezi tím trávil čas na modlitbách a pil vlastní pot. Sakristie se mu stala kryptou. Spočinul v ní vedle přízraků svých předchůdců a rozjímalo tak čtrnáct mužů – klíčníků čtrnácti bran, čela opřená v dlaních, mlčky držících nekončící hlídku. Bouře s dešťem venku rvala listy javorů, rudé světlo zářilo vpředu u svatostánku, a čtrnáct mužů se ani nehnulo. Čtrnáct celebrantů obřadu mlčelo. Jediný poutník vkročil do chrámové lodi a jeho kosti padly na dlažbu z šestiúhelných kvádrů. Pak se objevili mniši a za doprovodu varhan nesly tělo ke hrobům. Zněl pohřební pochod od Frederika Chopina. Světlo na svatostánku se třikrát zachvělo, poprvé, když mu archanděl pokynul, podruhé, když se průvod vznesl k mrakům a potřetí, když loď narazila na útesy, třináct zbídačených námořníků bylo vrženo přes palubu a Šír konečně procitl.
Vystoupil na zpustlý břeh, posetý splyhlými trsy uvadlé trávy a hřbetem dlaně si kryl oči před mrazivým sekáním ledové tříště. Políbil neznámou zemi a vydal se navštívit ženu prodlévající v rybářově domě, vzdáleném od útesu půl míle, chorou, nebohou a osiřelou dívku, které má poskytnou útěchu na nejtěžší pouti. Šedozelené lišejníky pokryly vyvrácené kmeny borovic, pera bouřňáků dopadala na kameny a v osamělých krystalech ledu se odrážel zármutek slunečního zámku. Rybáři odešli a jejich stopy zahladil ostrý vítr. Blížil se ke stavení vydanému napospas nevlídnému ránu, plamenem jediné svíce osvětlenému domu s drnovým krovem. Nevítali ho tažní psi, od minulého večera rozeběhlí po krajině, ale jen bolest bez smíření a sůl na plavých copech. Mor.
„Dobrý večer, Veroniko“.
Přikývla na pozdrav.
„Rád tě vidím živou. Nedovedeš si představit, co jsem poslední dny prožíval. Dvě noci jsem se za tebe modlil růžence. Cos mi to jenom udělala?“
Pobledlá kůže pod jeho očima prozrazovala, že poslední noci opravdu nespal.
Dívka pohledem počítala mouchy, kroužící u stropu kolem úsporných zářivek.
„Veroniko, co jsi to jenom udělala?“Zopakoval.
Odvrátila zrak.
„Těžko si vzpomínám. Nejspíš jsem to trochu přehnala. Užívala jsem si, to je všechno.“
Zůstal civět s otevřenými ústy. Dobrých pět vteřin trvalo, než se nadechl k odpovědi.
„Šmankote, Verčo, ona je to pravda? Ty jsi vážně něco brala? Řekni mi, děvče zlatý, co to vyvádíš? Proč mi tohle děláš? Proč zrovna ty?“
Posadila se a povzdechla si.
„Nic z toho by se nestalo, nebýt jeho. Jenže to vy nepochopíte, protože ho neznáte. Musela jsem se ho zbavit.“
„Koho zbavit?
Polekal se.
„Někdo tě snad obtěžoval? Měla jsi přijít za mnou a ne sama vyvádět hlouposti. Vždyť víš, že tě nikdy v ničem nenechám.“
Unaveně, ale rozhodně zavrtěla hlavou.
„Za vámi? To ne. Vy nejste kněz. Vy nejste sacerdos ad aeternum.“
Na okamžik zkřivila obličej ve výsměšném šklebu. Možná ale, že se to Šírovi jen zdálo. Každopádně si promnul oči a zahleděl se na ni znovu.
„Veroniko, pověz mi, co se stalo na tom schodišti? Proč jsi blbla?“
„On byl uvnitř.“
„Kdo?“
Vyhrkl zděšeně.
„Někdo byl v domě?“
„Čekal nahoře v bytě. A taky se mnou. Nenechal by mě. Nesměla jsem dopustit, aby zůstal naživu.“
„Jak to myslíš, zůstal naživu? Ty jsi... Tys chtěla někoho shodit dolů? S někým jsi se prala? Proč jsi to neřekla policii?“
„Nebyla jsem sama.“
Dýchala přerývaně.
„Proč jsi, pro jasný nebe, nevolala policii? Někdo tě přepadl? Utíkala jsi?“
„Utíkala, jsem, ale neměla kam.“ Snažila se všechno vysvětlit, bylo jí ale, jako by mluvila přes palcové neprůstřelné sklo. „Ani teď nemám, kam bych utekla. Ne, dokud on bude se mnou. A to bude pořád, protože mě řeka strhla, a nepřestane, dokud budu mít dost sil s ním tančit. Měla bych umřít včas, než se stanou strašný věci. Strašný, i s vámi.“
“Kdo, kdo byl ten člověk?“
Šír naléhal o to vehementněji. Potřebuje aspoň něco, s čím by se na policii obrátil sám. Nepatrnou stopu, náznak popisu. A hlavně rychle. Vždyť tady se bojuje o život! Ten člověk se může vrátit, když už sem jednou vniknout dokázal.
„Do čeho jsi se to, děvče, zapletla?“
Zaklonila hlavu.
„Byl to můj kněz“.
Páteří mu projel tenký rampouch. Musil se přidržet okraje stolku, aby nezakolísal.
„Neví, o čem mluví.“ Pomyslel si. „Všechno ji to zmátlo.“
Nejspíš by měl odejít, nechat ji samotnou. Měl by se rozloučit a promluvit si ještě s primařem. Snad ji tolik nerozrušil. Svraštěl čelo a zápasil sám se sebou, aby se nezadíval do Veroničiných modrých očí. Zdály se být skoro zlověstné. Plné jedu.
„Přesně tak, jděte.“
Hlesla unyle.
Neztrácejte se mnou čas.“
Jako by věděla o každé z jeho myšlenek. Zprudka zatřásl hlavou, jako pes, který vylezl ze studeného rybníka.
„Veroniko!“
Uchopil ji zlehka za obě ruce.
„Vždyť víš, že tě nikdy v ničem nenechám. Nikdy jsem tě v ničem nenechal! Nikdy! Nebo mi řekni, kdy jsem tě podrazil. Kdy jsem se na tebe vykašlal?“
„Vy nejste můj kněz.“
Mluvila jako z hypnózy.
„Byla jsem od vás nadvakráte odloučena. Prosím, odejděte.“
Ucukl.
„Co to povídáš, Verčo? Jasně, že je to pro tebe těžké, utrpěla jsi zranění a taky, promiň, že to říkám, silný šok. Pořád jsi to ale ty. Přece si vzpomínáš.“
Snažil se na ni dívat klidně a otcovsky, nezdálo se ale, že by se rozpomínala. Naopak, jediným mrknutím se něco změnilo. Ochladilo se. A Veronika přestala být tou citlivou mladou ženou. Cosi je s nimi v místnosti. Myšlenky se točí jako korouhvička na věži. Točí se i pocity a vjemy. Tohle přeci není Veronika! Slunce se hroutí dovnitř. Děvče bledne, zatíná všechny svaly v těle. Její hlas se změnil v obhroublé halekání opilého hrdla. Proudy Brandy stékají po stěnách kolem.
„Co je ti do nás, Boží svatý?“
Vytrhla své zápěstí z Šírových dlaní a zprudka se vzpřímila.
„Já proklela vašeho Boha! Já ukřižovala vašeho spasitele! Znovu, znovu a znovu! Jeho krev na moji hlavu!“
Zajíkala se barbarským smíchem, hlubokým a zcela nežensky hrubým. Šír vyděšeně ustoupil až do rohu místnosti.
„Utíkáte ode mne, Padre?! Moje oči vás neuspokojily?! Můžu nabídnout víc! Dívejte se! Tak se dívejte! Vždyť já jsem Madonna!“
Chorobné hýkání, které nemělo nic společného s hlasem devatenáctileté slečny, změnil Šíra v hadrového panáka. Neschopen odporu se o tři kroky přiblížil a nemohl už jinak, než škvírou nahlédnout do labyrintu chlípnosti, jehož brány se pootevřely za Veroničinýma očima. Uviděl odlesk měsíce v kaluži hadího jedu, krvavě zbarvená bělma - a zradu. Pochopil, proč všichni vesnici takovým kvapem opustili. To mořská obluda povstala z vln! Král hlubin pozvedl trojzubec! Jeho bouře teď vládne pobřeží. On však odejít nesmí. Je to od toho, aby poskytl té ubožačce pomoc a duchovní ochranu. Ještě není pozdě. Slova se ale zadrhla, než stačila být vyřčena. Možná, že tady skutečně pomůže spíš moderní medicína. Kdo ví, v takové chvíli? Biskup snad? Možná, že vůbec nikdo na zemi. Jak tenká leží hranice mezi šílenstvím a inspirací. Mezi vytržením a posedlostí. Tmu střídá nepopsatelný vír barev. Veronika je všude. Veronika naplnila místnost. Křičet, vřískat z plných plic!
„Primáři!“
Řval jako blázen.
„Primáři, ta holka vyvádí!“
Marek se přiřítil na sál s dusotem stáda kobyl. Bez rozmýšlení se vrhl k Veronice, aby nahmatal puls. Ke své úlevě ji spatřil klidně oddychující.
„Co se stalo, co je za problém?“ Ptal se poněkud nechápavě. „Volala ze spaní?“
„Těžko... těžko byste tomu rozuměl.“
Vysvětloval kněz překotně. Primář rozhodil rukama a naznačil tlesknutí, aby v poslední možné chvíli pohyb zastavil.
“Padré, mám už něco odslouženo.“ Spustil dobráckým hlasem. „A slíbili mi za dva roky invalidní důchod. Mně už nepřekvapí vůbec nic. Tak co chcete? Čarovat s babou jagou? Jen ven s tím, třeba se dohodnem. I když, spíš asi ne. Ale co už naděláme. Tak s tím vylezte na světlo.“
„No, vám to tak ale vážně bude znít. Asi mě budete mít za blouznivce. Nevím, kde začit. Potřebuji...
víte, ono to zní dost troufale, možná hloupě. Potřebuji, aby tu dívku viděl někdo z kolegů. Měl by provést...“
„Čekal jsem, chápu.“ Reagoval Marek opatrně. „Ale to jsem vám, padré, právě chtěl říct, o něčem se dohodnout. Jako se Bůh domluvil s tím, s Abrahámem, s tou duhou, snad to říkám dobře.“
Šír protočil panenky, zarytě ale mlčel. Před Markem se tak otevřelo volné pole.
„Tedy, padré. My léčíme těla, vy duše. To děvče onemocnělo na těle. Stíháte? Potřebuje klid. Pokud, a vím, že to zní jako malování čerta na zeď, pokud jí chcete udělit poslední pomazání, udělejte to a odejděte, prosím. Jděte domů a modlete se. Bude to taková spolupráce na dálku. A tohle není arogance, to je, myslím si, rozumný návrh na rozdělení kompetencí. Co říkáte?“ Pokusil se zazubit, bylo to ale, jako by ho v poslední chvíli něco zastavilo. „To jsem prosím agnostik,“ pomyslel si jen.
Šír se však díval na svět dírami vypálenými v tmavě modrém sametu.
„Vy ji neznáte.“ Mluvil skoro zlověstně. „Máte vůbec ponětí, co je ta holka zač? Mluvil jste s ní skutečně?“
Tentokrát už se primář doopravdy pousmál.
„Ale Padré.“ Mávl rukou.
„I kdyby byla bohorodičkou, co to změní? I kdby byla Bohem, co to vlastně změní? Co učinili jste jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili. Tak je to napsané v evangeliu, souhlasíte? Víte, já nejsem věřící. Ale tímhle se řídím. O své pacienty pečuji tak, jako by na jejich zdraví záviselo dobro a krása světa.“
„Primaři, vy mi nerozumíte.“
Šír se rozhodně nehodlal nechat tak snadno odbýt a dorážel teď s ještě enormnějším apelem, způsobem, jakým se lidé snažívají nahlásit laxnímu pojišťovákovi požár vlastního domu.
„Prosím, aby bylo mému kolegovi umožněno vykonat Římský rituál exorcismu.“
Marek se chytil za hlavu a pak, aby zmírnil napětí, se podrbal na zátylku.
„Měl jsem za to,“ začal ne zrovna diplomaticky, „že s tímhle jste skončili někdy ke konci středověku. Co vlastně obnáší takový, ehm, Římský rituál? Čímž samozřejmě neříkám, že vám dovoluji dělat si s tou holčinou, co chcete, stříkat na ni svěcenou vodu, strkat ji na lopatě do pece a tak. Pořád tady tomu šéfuju a taky si to ošéfuju.“
„Rituál exorcismu“, vysvětloval kněz, „není žádná krvavá orgie. Zapomeňte na to, co vidíte v akčních filmech. Jde o modlitbu.“
“Bezvadně, tak se pomodlete.“
“Doktore, vy mi nerozumíte. Jedná se tady o zvláštní modlitbu. Takovou ceremonii, víte? Exorcismus vykonává pověřený kněz jménem Boha a Církve...“
Nestačil dokončit větu a Marek dával už jasným gestem najevo, že si na půdě svého milovaného oddělení nepřeje žádnou teologickou přednášku.
„Dobře dobře, já tomu nerozumím a ani tomu rozumět nechci. Nějaká modlitba, není to jako z hororu, to je pro mě hlavní. Nemlátíte přitom pacienta do hlavy, vlastně se na něj, doufám, ani nesáhne. Shrnul jsem to docela dobře, ne? Tedy, během pár dní vám dám vědět.“
Bezpečně neurčité rozhodnutí oznámil bez viditelných emocí. Vzpamatoval se už z prvotního úleku a byl to zase ten starý dobrý Václav Marek, který si dává záležet, aby ze všech úhlů vypadal jako ostřílený mořský vlk.
„Jestli se děvčeti uleví a já budu dobře spát,“ pokračoval, „možná, ale podtrhuji, že možná, vám ten, ehm, rituál povolím. Jako že mi to smrdí čertovinou. Jestli se ale objeví náznak komplikací, nepustím sem ani vás, ani vašeho kolegu, ani čaroděje ze země Oz. Jasná zpráva?“
„Dovolte,“ pokusil se Šír hájit, „Modlitba exorcisty se liší od nějaké magie. Modlitba znamená...“
Lékař si odkašlal a luskl na sestru, která cupitavými krůčky přešlapovala za dveřmi. Šír pochopil, že čas vyhrazený rozhovoru uplynul.
Rychle vstal a zapnul příruční brašnu.
„Děkuji vám. Budu čekat telefonát.“
Marek si ho změřil dlouhým, zkoumavým pohledem.
„Padré,“ zamumlal ještě, „neberte si to špatně. Však vy něco víte o démonech.“
Pročísl si bradku a zmizel se sestrou v chodbě. Šír v pokoji osaměl. Ještě dvě, tři vteřiny věnoval Veronice. Ležela klidně. Spala. Polámaná porcelánová víla. Sestřel si kapky potu z čela a věda, že tu už doopravdy není vítaným hostem, oddělení opustil.
„Gehenna.“
Povzdechl si.
„Nic než Gehenna.“


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.08.2011, 10:08:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbí se mi dialog dívky (ženy) s knězem, stejně tak dialog kněze s panem primářem. I nadále se text drží určité mystické roviny. Snad se příběh nezvrhne při onom "vymítání ďábla", pokud k němu dojde. Náš doktor je však neoblomný a tak knězi zůstane jen modlitba. Textík se po obsahové stránce drží své laťky, stejně tak se drží i po stránce gramatické (nacházím stále tytéž chyby, ať už v interpunkci, zapomenutých uvozovkách u přímé řeči, nebo ve výskytu přehlédnutých překlepů). Jsem zvědav, co přinese další díl! ;-)
 ze dne 07.08.2011, 12:39:51  
   Peter Stumpf: Tak koukám, že známka 1.5 se u tohoto příběhu stala tak nějak tradicí a asi se nezlepší, dokud nezmizí všechny překlepy:) Beru to jako pěkné hodnocení, vzhledem k tomu, že jde hlavně o celkový příběh a myšlenky v něm, než o formu jednotlivých úseků, i když i ta je důležitá. Text je taky napsán hodně daleko dopředu (ne úplně celý) a prochází jen korekturami, takže se nedá čekat nějaký rapidní "vývoj."
Mohu uklidnit, že text se v horor o exorcismu nezvrhne. Exorcismus tady hraje skutečně jen vedlejší roli a snažím se ho podávat realisticky (podle dostupných reportáží a vyjádření samotných exorcistů), čili bez omletých klišé z filmů.
Příští díl bude takové odlehčení, výlet do soukromí některých postav, takže žádnou velkou akci nečekejte:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Mäsiarka
Beduín
28. Konečně roz...
pilot Dodo
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr