obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915372 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39507 příspěvků, 5743 autorů a 390398 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Nevěsta ::

 autor Amatérka publikováno: 07.08.2011, 19:39  
Krátká povídka o nevěstě, která se nikdy nestala manželkou. Přeji příjemné čtení...
 

Stála jsem nervózně před velikými dveřmi a čekala. To čekání bylo nesnesitelné. V žaludku mi nepříjemně vrčelo a srdce nepřirozeně rychle tlouklo. Když zazněla slavnostní hudba, dva pánové ve směšných fracích otevřeli dveře a já se nadechla a vyrazila vpřed. Lehkými krůčky jsem šla do rytmu hudby a nasávala tu slavnostní atmosféru. Tato chvíle patřila jenom a jenom mně. V ruce jsem držela kytici květů a rozhlížela se po sále plných slavnostně oděných lidí. Úplně vpředu u oddávajícího stál on! Mile se na mě usmíval, ale to co jsem hledala v jeho očích, jsem nenašla. Žádná jiskra! Žádné štěstí! Žádná láska!

Znejistěla jsem a zpomalila své kroky, které kvůli šatům byly už tak pomalé. Zaplavila mě vlna horka, a tak jsem rychle mrkla a podívala se znova, jestli jsem se náhodou nepřehlédla. Jenže nic! Bodlo mě u srdce a já zastavila. Hudba dále hrála, dokud na zem nedopadla moje kytice. Stála jsem tam jako tvrdé „y“. Hosté se na mě zmateně dívali stejně tak jako on. Bez jediného slovíčka a jednou slzou na tváři jsem se otočila, probourala to tíživé ticho, které nastalo, a navždy jsem utekla.

Moje svatební šaty zůstaly ve skříni jako moje nejhorší a nejtěžší vzpomínka mého života. Každičký pohled na ně, ač jen letmý mi způsoboval nesnesitelnou bolest v mém srdci. Přesto jsem je nikdy nevyhodila a nikdy jsem to nemínila udělat. Měly mi připomínat, jakou jsem kdysi udělala chybu, klidně jsem teď mohla žít šťastně se svým manželem a s několika dětmi.

Bylo zvláštní, když její hbité prstíky přestaly běhat po klávesnici. Konečně tu knihu dopsala! Nemohla tomu uvěřit. Její půlroční práce byla dodělána. Promnula si spánky a musela se pořádně štípnout do ruky, aby věděla s jistotou, že je to pravda. A pak… začala plakat. Možná to byly slzy štěstí, možná smutku a možná i obojího. Možná to mohly být i slzy úlevy a svobody. Kdo ví!

Pláč ustal a z žaludku se ozvalo kručení a volání po malém nebo i velkém soustu něčeho dobrého. Přejela myší ke křížku v pravém horním rohu a zavřela program. Měla malý byteček, ale svobodné ženě po třicítce to naprosto stačilo. Když šla do kuchyně zasytit svůj žaludek ani si nevšimla, že se její šatní skříň z nenadání otevřela a jemná bílá látka vykoukla ven.

„Liz! Lizzie! Jsi tam? Tak mi sakra otevři!“ bušila něčí pěst tvrdě na dveře a z tónu hlasu té osoby bylo znát vyděšení a strach. „Liz! Dostala jsem tvůj vzkaz, tak mi otevři. Prosím.“

Aniž by Lizbeth došla ke dveřím a otevřela, ozvalo se cvaknutí a dveře se rázem otevřely. Žena, které tak vehementně bušila na dveře, vpadla dovnitř a začala prohledávat byt. Nikdo nikde! Žena začala mít obrovský strach, přesto se neodvažovala myslet na to nejhorší. Prošla malý byteček a až když byla v ložnici, všimla si silného svazku papírů položený na stole hned vedle počítače. Přiběhla ke stolu a přečetla „Nevěsta“. Zamrazilo ji.

„Liz, jsi tady?“ zakřičela, ale nic se neozvalo. Rozvázala svazek a začala číst vytištěná slova, která byla napsaná na papírech. Čelo se jí začalo potit a uvědomovala si to, čeho se nejvíce bála. Ta kniha, kterou Lizzie dopsala, byla o ní samotné. O nevěstě, která se nikdy nestala manželkou.

„Lizze?!“ zakřičela naprosto zoufale. V tom se dveře šatní skříně otevřely dokořán, a však žádná bílá látka nevykukovala. Vlastně ve skříni už nebyly žádné svatební šaty, jen malá obálka se slovy: „Největší chybou v mém životě bylo to, že jsem si nechala utéct štěstí a tak se ho vydávám hledat do země, kam mizí mrtví lidé. Snad to štěstí najdu!“


 celkové hodnocení autora: 88.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Siggi 09.08.2011, 19:11:48 Odpovědět 
   Tak to jo. Možná to tam chtělo napsat. Že prostě bere věci a mizí.
 Siggi 09.08.2011, 13:34:47 Odpovědět 
   Tak jsem si pročetl tuto povídku, jednou, podruhé. Nějak mi unikl smysl jednání hlavní hrdinky. Ale co mne také zarazilo, je jedna technická věc. Šla do kuchyně se najíst, mezitím tam vtrhla ta další ženská a hlavní hrdinka zž byla pryč, měla vytisknutou svou práci, dopis na rozloučenou, a šaty byly pryč. Kdy to všechno udělala? Jak to vlastně stihla?
 ze dne 09.08.2011, 17:21:18  
   Amatérka: K tomu jak to všechno stihla, tady se objevil menší technický problém. Měla tam být veliká mezera aby bylo jasný, že je to o nějakou dobu později ale nevšimla jsem si, že zmizela. Omlouvám se.
 Šíma 07.08.2011, 19:39:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Hm... Musel jsem se pozastavit nad tím, co se asi dělo v hlavě naší hrdinky, že to těsně před svatebním obřadem zabalila? Copak nevěděla, co k budoucímu choti cítí? Najednou zjistila, že není ten pravý? Zavání to romantikou a klišátkovostí. Její pozdní lítost jen podtrhuje nelogičnost příběhu, přestože v lidských citech žádnou logiku hledat nelze. Všichni jsme víceméně jednou velkou množinou citů, které zmítají naší myslí jako bouře s lodí na otevřeném moři. Také její opuštění tohoto světa je útokem na čtenářovy city. Copak nemůže v životě pocítit novou lásku? Byl-li on ten pravý, proč jej opustila? A jsme znovu na začátku... Překlepy vidět nejsou, alespoň ty "okaté", nějakou tu šotkovinu vyloučit nelze, objeví se v každém textu. Po obsahové stránce je text jen směskou okamžiků, které mají víceméně zaútočit na pocitovou část čtenářů, čili se textík zdá být takovou pocitovkou, která vlastně jen "plave po povrchu" a chybí jí bližší detaily, něco, co oživí příběh a netváří se jako stokrát použité a zažité klišé...

P.S. Jsem zlý? Snad ne. Přeji hodně zdaru v další tvorbě! ;-)
 ze dne 08.08.2011, 11:34:12  
   Amatérka: Ne zlý ne. Máte svůj názor a já ho beru. Dokonce kritiku si beru k srdci. Nemůžu čekat, že se vám to bude moc líbit, jsem mladá a nejsem dobrá autorka povídek, ale psala jsme to pro teenagery a těm se to líbilo a to byl můj cíl. Bylo to určeno pro tuhle kategorii a oni nehledají moc logiku a hloubku. Většinou. Děkuji za Váš názor, doufám, že mi pomůže se zlepšit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Ulice
ropnej vrt
Když jsem byl m...
Oskar
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Proč padá listí... ?
Popelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr