|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: DEVONINY KAMENY - 15. + 16. kapitola ::
| *** |
| |
|
|
Kapitola 15. - Návštěva
Pustila si do sluchátek svoji oblíbenou muziku a s učebnicí psychologie se uvelebila na pohovce. Měla co dohánět. Po maminčině smrti šla škola a učení stranou a nikdo jí to ani nezazlíval. Jenže dny a týdny letí a i když je to tvrdé, živí se musí od svých mrtvých odpoutat a jít dál. Asi na tom něco bude. Čas je dobrý doktor, dokáže rány částečně zacelit. Ještě před měsícem si nedokázala představit, že by mohla zase normálně fungovat a vida, najednou se dokáže soustředit i na něco jiného, než na svůj zármutek.
Ta změna k lepšímu přišla docela nečekaně. Vrátila se v pondělí z vycházky hodně pozdě. Neplánovala to, ani nechtěla dělat tátovi naschvály, prostě se to stalo a když pak spatřila jeho úzkostí bledou tvář a vyčítavý pohled, měla vztek sama na sebe. Jenže potom spustil tím svým profesorským tónem a ona se neudržela a byla na něho hrubá a zlá. Nemohla potom ani usnout, trápily ji výčitky svědomí.
Ráno ho našla v kuchyni u stolu. Bylo vidět, že toho taky moc nenaspal. Podíval se na ni zarudlýma, unavenýma očima a tehdy se v ní něco zlomilo. Najednou jí připadal její dětinský vzdor malicherný a hloupý. Odvahu k omluvě ale sbírala celý den. Teprve potom se jí ulevilo, i když se stále sama za sebe styděla. Adam asi poznal, že se něco změnilo, protože už to dál nerozebíral. Ale bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce a ona si slíbila, že už ho nebude zbytečně trápit. Sice si to neuvědomovala, ale byl to možná začátek její skutečné dopělosti.
Eliška se na chvíli zamyslela a hlavou jí zase, už poněkolikáté probleskla vzpomínka na tu zvláštní chvíli u jezírka, kdy se jí na okamžik zdálo, že se tam ve stínech stromů za zátokou někdo skrývá. Nebezpečí ale necítila, vlastně ani nevěděla, jak ten pocit popsat. Něco viselo ve vzduchu, jakési napětí, ale ne nepříjemné.
A potom, zčistajasna, jako by se zhmotnila přímo ze vzduchu, tu byla ta zvláštní kočka s chytrýma, zářivýma očima. Neviděla ji přicházet, neslyšela ani zapraskání větvičky pod jejíma nohama. Prostě tam najednou byla a hleděla na ni, jako by ji těma podivnýma očima, které ji přitahovaly jako magnet, hypnotizovala. Eliška přímo cítila, jak ji zalévá konejšivý klid a chmury z její duše mizí a rozplývají se v nenávratnu.
Když se potom zešeřilo, uvědomila si, že už je tady hodně, hodně dlouho a že táta doma musí šílet strachy. A nepocítila kupodivu škodolibé zadostiučinění, ale soucit a zahanbení.
"Už musím jít, číčo...ale doufám, že se zase někdy uvidíme. Budeš tady, viď? Já zase přijdu." Zvedla se z pařezu a oprášila si vzadu kalhoty. Natáhla ruku, aby svou novou kamarádku na rozloučenou pohladila, ale kočka jen krátce mňoukla a jako duch zmizela ve vysoké trávě na okraji lesního porostu. Dívala se za ní.
"Sbohem, tulačko...," zašeptala a jako ve snu se obrátila k odchodu. Cítila se jako po konzultaci u špičkového psychologa, který ji právě zbavil úporné noční můry.
***
Zvonek u domovních dveří vytrhl Elišku z jejích myšlenek. Neochotně vstala a vydala se otevřít. Na chodbě stála Lída a mávala nad hlavou barevnou, plastovou krabičkou.
"Hele, co nesu! Tys na to zapomněla, viď?"
"Na co?" Eliška nechápala.
"No na ten film přece! Říkala jsi, že se na něj v týdnu mrkneš... no ten horror!"
"Jo tak. Úplně mi to vypadlo z hlavy. Tak ukaž," natáhla ruku.
"No moment, to mě ani nepozveš dál? Já myslela, že chvíli pokecáme... Ty jsi teda pěkná kamarádka, styď se!" - zahrozila na Elišku prstem.
"Zrovna se šprtám psychárnu, konečně jsem se k tomu dokopala," protestovala chabě Eliška.
"Učení ti neuteče, to neměj obavy. Ta chvilka tě nezabije. Nenech se prosit," a Lída se hbitě, jako lasička, prosmýkla kolem Elišky dovnitř. Vzápětí se uvelebila na jejím gauči do tureckého sedu.
"Ty jsi teda případ," Eliška se musela chtě nechtě smát.
"To si piš, vyhodíš mě dveřma a já přijdu oknem. Na to potřebuješ taky talent, nemysli si."
"Tak tenhle talent ti stoprocentně nechybí."
"Ještě větší talent mám na sbírání informací, to se budeš divit, co je novýho." Lída se očividně těšila, až se o novinky bude moci podělit.
"Tak fajn, a dáš si kafe, nebo radši čaj?"
"To víš, že čaj, znáš mě. Ale jen jestli máš černej. A s mlíkem, jo?"
"Rozkaz, šéfe, i když nechápu, jak to můžeš pít..."
Za chvilku už obě usrkávaly horký nápoj a Lída brebentila jako o závod. Eliška ji chvíli poslouchala, než zjistila, že se v té záplavě událostí a osob poněkud ztrácí. Lída byla jako FBI.
"Hele, brzdi, Kelišová, už mám z tebe hlavu jak pátrací balon! Cos to říkala o Lence?"
"Její máma se bude znova vdávat. Ten její pracuje na nějakým ministerstvu, brzo se budou stěhovat za ním do Prahy."
"A co na to Lenka?" Poprvé od mamčiny smrti napadlo Elišku, že táta je vlastně docela fešák. A ještě není ani tolik starý. Je docela dobře možné, že si taky časem někoho najde. Nebo si najde někdo jeho. Vadilo by jí to? Mohla by nějaká cizí ženská nahradit mamku? Věděla, že ne. Na tohle nechtěla vůbec myslet.
"No to víš, je z toho zničená. Říkala, že snad uteče z domova." Lída dramaticky pokývala hlavou.
"No, tak zrovna toho bych se u ní nebála. Vždyť si sama neuvaří ani čaj."
"Jo, holka, v krizových situacích jsou lidi schopní velkých věcí."
"Ty jo, to máš ze svý hlavy? To teda zírám! Ne, vážně, tohle přece není zas taková katastrofa, já myslím, že jde jen o zvyk. Chvíli bude střečkovat a pak se zklidní a třeba se jí bude v Praze i líbit."
Když to říkala, ptala se v duchu Eliška sama sebe, co by dělala ona. A to už tak růžově neviděla.
Zatímco klábosily, Lída dopila svůj čaj a zanedlouho se zvedla k odchodu.
"Tak se měj, kamarádko. Dík za čaj a příště zase u mě, jo? A ať ti to učení leze dobře do hlavy. A pusť si ten film!"
"To víš, že jo. Ahoj... a polepši se!" Zavřela za kamarádkou dveře.
Zvykla by si taky? Na cizí ženu ve svém životě? Měla z toho strach.
***
Kapitola 16. - Noční chodec
Jsou noci, které vás přijmou do své sametové náruče a vy se necháte hýčkat a konejšit jejich klidem.
Noci, kdy se před vámi otevře nezměrnost vesmíru ve své majestátnosti jednoho jediného, gigantického živého organismu. Takového, kde i ten nejnepatrnější živočich, i ta nejmenší částečka hmoty, každé jednotlivé zrnko písku na břehu oceánu, to vše má své předem určené místo a poslání.
Ale jsou i noci černé a zlověstné, bezhvězdné a hladové, číhající na osamělé poutníky jako strašlivý Cerberos, jenž střeží brány k jiným světům, krvežíznivý a bdělý. V takových nocích se někdy ony brány otevírají a přestanou ty světy rozdělovat. Když se pak na chvíli navzájem prolnou, stane se, že otevřenou branou pronikne cosi neznámého a nebezpečného, něco, co má tu obrovskou výhodu, že to pro tento svět neexistuje.
Když pak člověk vyslechne s mrazením v zádech nějakou strašidelnou historku, říká si v duchu: "Ještě že to jsou jenom pohádky."
Ale ony to vůbec nemusí být pohádky. Uprostřed jistého procenta těch příběhů může vězet pravdivé jádro, na které se pak nabaluje mrazivě romantické pozlátko.
V takových nocích bývá tma hustá jako stovky let tlející bažina a taky tak nebezpečná. V takových nocích se venku toulají příšery. Bývá zvláštní ticho, napjaté, vyčkávající, připravené rozbít se na milion ostrých střepů výkřikem hrůzy.
A právě do jedné z takových nocí vyhlédla Sylvie, končící právě jednu z pravidelných obchůzek po svém oddělení. Ve třech ložnicích tam v postýlkách oddychovali její malí svěřenci v tvrdém spánku. V poslední a nejmenší z nich spaly čtyři děti. Okna vedla do ulice. Světlo jediné lampy nalezlo skulinku mezi závěsy a teď svítilo přímo na jednu z postýlek. Přistoupila k oknu a než závěs upravila, vyhlédla škvírou ven na tichou ulici, zcela opuštěnou a vyhlížející úplně jinak než za jasného denního světla.
Naproti přes silnici už nebyly žádné domy, jen nevelké čtvercové pole, uprostřed městečka dost neobvyklý jev. Několik posledních let už na něm rostl jenom plevel. Možná, že s ním jeho majitel do budoucna počítal jako se stavební parcelou a čekal na vhodnou dobu k prodeji. Anebo už na něj úplně zapomněl.
Na druhé straně políčka pokračovala zástavba, ale těch pár světýlek v dálce, snad z ložnic dosud bdících nespavců, působila dost depresivním dojmem. Jako by tam blikaly bludičky a lákaly neopatrné poutníky do nastražených pastí.
Sylvie objala oběma rukama své tělo v bezděčném gestu obrany a podél páteře jí přeběhl ledový závan strachu. Vzápětí rázným pohybem zatáhla závěs a upravila ho tak pečlivě, že už nezbyla ani ta nejmenší škvírka. Obrátila se do ložnice, osvětlené slabým světlem noční lampičky ve tvaru medvídka Pú.
Očima přelétla místnost. Děti spaly a nabíraly síly na další den bez mámy. Sylvie věděla, že je to tu pro ně lepší než v rodinách, ze kterých sem přišly hladové, zanedbané, nebo dokonce ztýrané. Jako dvouletý Dominik. Opilý otčím ho zamkl v dřevěné kůlně, kterou pak i s ním zapálil. Otřesná a nesmyslná pomsta družce, která opustila jeho i svého malého synka kvůli nějakému jinému kumpánovi z mokré čtvrti. Bezbranný hošík to odnesl šerednými popáleninami skoro na celé polovině těla a nesmírným trápením, jaké si i dospělý člověk těžko dokáže představit. Sylvie se dodnes nedokázala ubránit slzám, když si vzpomněla, s jakou vděčností ji hladíval po ruce, kterou mu každý večer po koupání natírala už svraštělé jizvy hojivou mastí. I on tolik toužil po někom, kdo by ho měl rád normální láskou, jakou si zaslouží každé malé dítě. Bože, co je to za svět, když v něm žijí lidé, co jsou tohoto schopni?
Když nastoupila jako absolventka hned po maturitě do domova, toužila těm malým alespoň trochu zpříjemnit jejich neutěšený osud. Brávala si často o svém volnu některé z dětí sebou domů, ale přestala s tím, když si uvědomila, jak je to ostatním líto a jak se trápí. Všechny najednou si vzít nemohla a nakonec i dítě, které bylo s ní, potom v postýlce plakávalo a nechápalo, proč musí zase zpátky mezi ostatní děti. Poznala, že i když to myslí dobře, pro ty maličké to znamená velikou citovou zátěž. Touha k někomu se přimknout a mít ho jenom pro sebe u nich byla příliš veliká a oni ještě moc malí na to, aby pochopili, proč to nejde.
A po pravdě, ona to taky tak docela nechápala. Seznam uchazečů o adopci byl dlouhý, předlouhý. Přesto zůstávali potenciální rodiče bezdětní a osamělé děti bez rodičů strádaly každým dnem víc a víc. A pro takové dítě bez lásky je den jako rok. Bohužel toto byly zákony a jeden jediný telefonický dotaz na zdraví dítěte ze strany biologického rodiče stačil na to, aby zmařil šanci na normální život v normální rodině.
Sylvie právě vztáhla ruku, že zhasne lampičku a potichu odejde, když vtom se z postýlky vpravo vedle dveří ozval tichý, třesoucí se hlásek:
"Teto... já se bojím!"
"Copak je, Jeníčku? Něco se ti zdálo? Nějaký škaredý sen?"- přidřepla k postýlce, ve které seděl tmavovlasý chlapeček a upíral na ni veliké hnědé oči, které se leskly slzami.
"Ale no tak, už je to v pořádku, teta je u tebe... neplakej," odhrnula mu z čela zpocené vlásky. Natáhl k ní obě ruce ve výmluvném gestu. Usmála se na něj:
"To víš, že tě pochovám, odeženeme ty ošklivé sny, ano?" Potichu, aby nevzbudila ostatní, začala zpívat Honzíkovu oblíbenou ukolébavku:
"Haju haj, spinká háj, spí už moře i stromy, i ten ptáček už spí, celý kraj tiše sní..." Honzík poslouchal a do očí se mu opět začal vkrádat spánek. Sylvie ho kolébala v náručí:
"S plnou náručí snů přijde hvězdička tmou... a ten nejkrásnější najdeš pod peřinkou."
Usnul za malou chvíli, tváře ještě vlhké od slziček, hlavu opřenou o její rameno. Opatrně, aby ho nevzbudila, položila ho zase do postýlky a urovnala kolem něj přikrývku. Něco ze spaní zamumlal a otočil se na levý bok.
Bylo to zvláštní dítě. Zrovna sloužila, když před půl rokem přivezla sanitka nový příjem. Tříletá dvojčátka, párek. Děvčátko si v domově zvyklo rychle, po počátečním stadiu nedůvěry a zvykání se projevila jeho otevřená a bezprostřední povaha. Věruška byla takové sluníčko, s dolíčky ve tvářích, až se člověku nechtělo věřit, že přišla s podlitinami a šrámy po celém těle. Přinesla si s sebou jedinou hračku, starého vypelichaného medvěda, kterému zbylo už jen jedno skleněné oko. Tiskla ho k sobě jako nějaký poklad. Nechali jí ho, musela to být památka na něco hezkého. Či na někoho, kdo k ní byl hodný?
Její bratříček byl uzavřenější, křehčí, trvalo dlouho, než si Sylvie získala aspoň částečně jeho důvěru. Když viděla, jak o něho jeho sestra pečuje a ochraňuje ho, pochopila, proč přišla tak zřízená. Pravděpodobně ho bránila i před ranami.
Sevřelo se jí srdce, když si vzpomněla, jak tam ti malí stáli. Jako dva žebráčci, drželi se za ruce a v očích měli něco, co by tam děti mít neměli. Únavu, rezignaci... a strach. Když je tenkrát chtěla na přivítanou pohladit po hlavě, chlapcova reakce byla výmluvnější, než všechna odborná shrnutí psychologů. Reflexivně vymrštil paži, aby si chránil obličej... Myslel, že ho chce udeřit! Co to bylo, proboha, za zrůdu, která v tříletém děcku dokázala vypěstovat takovéto obranné gesto? Chtělo se jí brečet, jak tenkrát, tak i teď, když si tu situaci připomněla.
Věruška se o bratříčka pořád dojemně starala, jako by tušila, že z nich dvou je ona ta silnější. Pro Sylvii byly tyto dvě děti jako zázrak. Všechny ty rány od života je semkly ještě víc k sobě, měli jeden druhého a věděla, že tak to bude po celý jejich život. Jen doufala, že to zlé si už vybrali a teď je čekají jen samé hezké věci. Nejraději by si je sama adoptovala, jenže coby osamělá neměla šanci. Byly to krásné a chytré děti, uvědomovala si, že jakmile budou právně volné, nebudou čekat dlouho. Moc jim to přála a zároveň ji bolelo, že se s nimi bude muset rozloučit.
Půjdou do nové rodiny spolu, to si jejich ústavní psycholožka vymínila jako podmínku adopce, jeden bez druhého by byli ztraceni.
Dvě těla, jedna duše... Něco jí to připomnělo. Taky si připadala prázdně a osamoceně, dokud nenašla Ell. Tedy spíš naopak. A co na tom záleží, že jsou teď každá někde jinde? Důležité je, že o sobě vědí. A jednou zase budou spolu, jedna pro druhou.
Uvědomila si, že pořád ještě klečí u Honzíkovy postýlky a právě se chystala vstát, když chlapec ze spaní něco zamumlal. A znovu... Naklonila se k němu a naslouchala. Tentokrát slovům porozuměla.
"Bubák...venku je bubák!" V koutku jeho levého oka se objevila jedna osamocená slzička a lesklou cestičkou kolem nosíku stekla na polšář. Potom už bylo slyšet jen tiché oddechování.
Upravila mu pokrývku, kterou znovu odkopal a jemně, aby ho nevzbudila, políbila jeho spánkem zrůžovělou tvářičku. Všimla si, jak pevně svírá ve své dlani ten záhadný předmět, který nosil kolem krku. Jako už tolikrát předtím jí prolétlo hlavou, kde k němu asi přišel a proč na něm tolik lpí.
Pak znovu přistoupila k oknu a úzkou škvírou mezi zdí a závěsem vyhlédla ven.
Jakýsi osamělý chodec kráčel právě kolem po liduprázdné ulici. Byl to mladý muž. Šel pomalou chůzí, ruce v kapsách tmavé bundy, hlavu v kapuci skloněnou k zemi. Prošel skrz kruh světla z pouliční lampy a začal se ztrácet v temnotě, do které už paprsky nedosáhly. Chtěla právě opět spustit závěs, když se naprosto nečekaně ohlédl, jako by věděl, že ho sleduje. Ve tmě se blýskly jeho oči. Sevřel ji studený krunýř strachu. Muž zůstal nehybně stát s hlavou otočenou přes levé rameno a díval se jí přímo do očí pohledem plným zloby. Alespoň to tak vnímala. V jednu chvíli měla dokonce dojem, že se otočí a rozběhne se k ní, aby jí ublížil. Nakonec se ale jako duch rozplynul ve tmě.
Srdce jí v hrudi bušilo jako o závod. Věděla, odkud toho muže zná.
Ty šílené oči byly tím posledním, co viděla, než krátce po páteční půlnoci v ulici „U hřbitova"málem umřela.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
