obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915452 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39671 příspěvků, 5755 autorů a 391154 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Za dva stříbrné ::

 redaktor Ekyelka publikováno: 18.08.2011, 0:26  
Následující povídka původně vznikla na přání kamaráda, který po dočtení souhlasil i s jejím zveřejněním. Předkládám ji tedy i vám a ponechávám na vašem zvážení, nakolik se drží tématu, obsaženém v nadpise.
Cítím však povinnost vysvětlit jednu drobnost, o níž nevědí dokonce ani někteří přátelé, kteří poznali vyslankyni osobně. Lady Chimaira nepochází ze světa, v němž nyní žije a kde se tento příběh odehrává. Má svá tajemství, staré rány a nevyřízené účty a především pochází z dvojčat-čarodějek. Snad to bude pro vysvětlení některých narážek, obsažených v textu, stačit.
Pokud ne, obávám se, že na další odpovědi si budete muset počkat do příští povídky.
 

Takže jsi přišla.
Neměla jsem na výběr. Hrozil jsi zničit celý tenhle svět, pokud odmítnu.
Neudělal bych to, ne skutečně. Dávno jsi mi vzala všechnu sílu.
A ty jsi tu mou spolknul jako bezedná jáma.
Jsme jeden jako druhý, Stříbrná.
Ano. Jsme Kiziril-mar.


Noc už dávno nebyla mladá ani vlahá, když za Tegarem Vlkem zapadly dveře Veselé lišky. Sama šenkýřka ho vystrčila na ulici jako toulavého kocoura a neopomněla zajistit dveře závorou, kdyby snad měl chuť se vracet. Možná cítila vděčnost za skvělou tržbu, kterou Vlk dnes večer zajistil svou sázkou proti všem, ale také se pochopitelně obávala o svou zbylou kořalku. Nepopiratelný vítěz pijáckého klání ještě stále cítil, že by skleničku dvě pohodlně snesl.
Vlk pokrčil rameny, než vykročil do ulice. Doufal v bezplatný nocleh a ráno dobrou snídani ve společnosti krásné majitelky, ale pokud tomu hvězdy nebyly nakloněny… Aspoň se dobře najedl a napil, poprvé po hodně dlouhé době. Být bez práce má občas i své výhody – všechen volný čas celého dne, naprostá svoboda a možnost zaspat třeskutou kocovinu, která ho zítra možná čeká. Liščina domácí pálenka sice byla skvělá, ale silná a bylo jí dost i na Vlkovu abnormální žízeň.
Tegar se sám pro sebe tiše zasmál. Nebyl to zase tak špatný život. Jistě, občas šlo o zdraví a ještě častěji o krk. Některé měsíce musel celé trávit v kožichu, aby se vůbec najedl, jindy bylo životu přímo nebezpečno se k lesům či horám jen přiblížit. Peněz nikdy nebylo dost, chybělo i místo, kam by se mohl kdykoliv vrátit do bezpečí – a přesto se Tegar cítil spokojený. Naprostá volnost ve všem, co dělal, mu stála za chvilkové nepohodlí i soustavné nebezpečí, které s sebou žoldnéřský život přinášel.
Jako třeba teď. Zrovna minul úzkou boční uličku, když k němu vítr z jejího nitra donesl charakteristickou směs pachů. Odpadky, voda, bláto, pižmo, těžký parfém, kůže, kov. Tegarovi se v hlavě ihned objevil pravděpodobný obraz dění v uličce: štíhlý stín v cestovním plášti, pod nímž ukrývá šaty i šperky, proti němu dva jiné, ozbrojené a čpící večeří a pivem. Kterási neopatrná měšťanka se rozhodla zkrátit si cestu domů a vybrala si ke své smůle uličku přímo stvořenou k přepadení. Dvojice lapků jen využila situace a pramálo je zajímalo, že jsou dva proti jedné.
Rozhodně se mu do toho nechtělo míchat. Jeho tělo odbourávalo alkohol mnohem rychleji než lidské a ano, měl i lepší reflexy a vůbec, ale právě teď byl příliš líný páchat jakékoliv nepřístojnosti, nebo dokonce někomu zachraňovat život. Ta žena si za to konec konců mohla sama – co to bylo za nápad, toulat se nočním městem bez pořádného doprovodu? Městská stráž nemohla být všude, přestože Karionné nebylo až tak životu nebezpečné jako třeba města dole u Ruanalského moře.
Náhlý závan krve ho zastavil s pozvednutou nohou. Takže nestačily hrozby, už došlo i na násilí? Tegar se zamračil a tiše došlápl. Ohlédl se přes rameno. Neměl by se do toho míchat. Tohle město se mu líbilo dokonce i s poloprázdným měšcem, nechtěl ho zase opouštět kvůli rozepři s místní policií nebo mafií. Pokud ale nebude zbytí…
Bolestivé zasyknutí a další příval omamné kovové vůně ho vyvedl z omylu. Ne oběť, ale jeden z útočníků krvácel! Dokonce docela silně, jak Vlkovi prozradil jeho citlivý nos.
Zvědavost ho popohnala zpátky k ústí uličky. Capkání krysích tlapek v kalužích a nespokojené syčení toulavých koček nahoře na střechách byly divnou muzikou k tanci, který předváděla trojice stínů. Šelest nabíraných sukní a dvojí zrychlený dech, páchnoucí česnekem, by jen nezdolného optimistu přesvědčily, že se společnost dobře baví. Ve skutečnosti však stříbrné záblesky v šeru nepocházely z drahých šperků, ale od ostří, a elegantní úkroky štíhlé tanečnice znamenaly bolestivé pády a do prázdna mířící zásahy jejích nechtěných partnerů.
Tegar povytáhl obočí. Žena se očividně dokázala ubránit sama. Proto také předtím neslyšel volání o pomoc – nejspíš se jí nechtělo plýtvat dechem, který si šetřila pro stále další úhybné manévry v úzké uličce. Měla štěstí, že narazila zrovna na tyhle dva trhany; podle pohybů nebyli v moc dobré kondici a s noži zacházeli spíš jako s klacky než s nebezpečnými zbraněmi. Mohla by je složit i sama, bez Tegarova přičinění.
Jen na to pomyslel, stalo se. Náhle, jako by ji snad zápas přestal bavit, zrychlila své dosud napůl líné pohyby. Udeřila tvrdě, bez elegance, zato definitivně. Jednoho zasáhla čímsi tenkým přímo do srdce a druhému dýkou prořízla hrdlo dřív, než první vůbec stačil dopadnout na špinavou zem. Lusknutím prstů bylo po všem a noci se vrátilo její ticho. Dokonce i kočky nahoře na střechách se uklidnily, spokojené s výsledkem.
Zaskočený Tegar promarnil čas zmizet. Žena najednou stála přímo naproti němu a ze stínu pod temně zelenou kápí se ozvalo nespokojené zasyčení:
„Bavil ses dobře?“
Její hlas nepostrádal sílu sebevědomé bytosti, zvyklé pohybovat se v nejvyšších kruzích. Co by však dělala šlechtična tady? Na druhou stranu z ní necítil žádnou aktivní magii – možná kdysi dávno byla schopná čarovat, ale už celé roky neměla s kouzly nic společného. A že by neznámá byla kněžkou, tomu se nedalo uvěřit už vůbec.
„Ne vždy se mi naskytne takhle zajímavý pohled, paní,“ řekl nakonec. Nedokázal si odpustit lehce sarkastický tón, i když mu instinkt radil, aby velmi pečlivě volil svá slova.
Chvíli ho mlčky pozorovala. Přímo cítil, jak ho přeměřuje a váží, než se rozhodla:
„Líbíš se mi. Jak se jmenuješ?“
„Tegar Vlk, paní,“ sklonil automaticky hlavu v krátkém pozdravu, než si vůbec uvědomil, jak nebezpečné může být, když někdo takhle zvláštní zná jeho jméno.
„Tedy pěkný večer, Tegare Vlku,“ obešla ho a vyrazila svižným krokem pryč ulicí. Zůstal po ní jen zvláštní parfém, těžký a kořeněný, přesto rychle mizící jako ranní opar. Tegar potřásl hlavou nad zvláštními zálibami některých dam a radši vykročil opačným směrem než tajemná dáma. Nocleh může sehnat stejně dobře v jiné čtvrti – zdálo se mu to najednou mnohem přijatelnější a hlavně bezpečnější.
V temné uličce zůstala ležet dvě vychládající těla. Až je ráno najdou děti z okolních domů, jejich rodiče se zaradují. Královským výnosem byla už před časem na každého ze zločinců vypsaná odměna jednoho stříbrného. Bohatství o to vzácnější, že chudákům leží přímo u domovního prahu.

Byla to jen malá, soukromá oslava. Pár nejbližších králových přátel, jeho oficiální i skuteční společníci, oblíbené otrokyně. Necelá stovka bavících se lidí a mezi nimi jako zvláštní výjimka nejtajemnější ze všech hostů, vyslankyně říše Kiziril-maru.
„Snad má i jméno, ale Jeho Veličenstvu byla představena na soukromé audienci. Zatím jsme neměly možnost se seznámit, vyslankyně se u dvora příliš nezdržuje,“ posteskla si lady Miriala, oslnivě krásná a neméně zvědavá králova momentální milenka.
„Copak on o ní s vámi nemluvil? Ani slůvkem se nezmínil?“ užasly její společnice. Opodál stojící mladí důstojníci upoutávali jejich pozornost, ale prozatím pro ně byla totožnost cizí šlechtičny mnohem zajímavějším tématem.
„Prý je v Karionné v soukromé záležitosti svého rodu,“ ušklíbla se lady Miriala. Její vznešený milenec nejenže dal v prvním tanci večera předost té cizí ženě, ale teď ji dokonce vedl ke stolkům s občerstvením. V duši krásné lady to vřelo zuřivou žárlivostí.
„Nechová se zrovna jako soukromá osoba,“ pronesla kterási z dam. Ani si nevysloužila Mirialin vražedný pohled, protože všechny podle dvorského zvyku ukrývaly tváře až k líčkům za chvějícími se hedvábnými vějíři.
„Vyslankyně říše, o které nikdy nikdo neslyšel. Spíš podvodnice to je!“
Mirialin vějíř se s tichým prásknutím složil a dámy se po sobě zvědavě podívaly. Lady očividně zapomněla na desítky zvědavých pohledů kolem, uvězněná ve spárech chorobné žárlivosti. Očima přímo visela na svém milenci, který právě podával usmívající se vyslankyni zlatý pohár a něco jí říkal. Drželi se tak nestoudně blízko sebe, blíž, než kdy na veřejnosti dovolil jí!
Než však mohla rozlícená lady dorazit přes sál až k bufetu, dva královi společníci jí nenápadně zastoupili cestu. Vždy a ke všemu připravené otrokyně se rychle propletly mezi hosty, aby předvedly další ze svých strhujících tanečních vystoupení, v jejich stínu si málokdo všiml odcházející trojice. Dobrá nálada a královo soukromí zůstalo zachováno.
„Máte velmi nebezpečnou ženu, Vaše Veličenstvo. Obávám se, že prosté vysvětlení této situace slovy „státní zájem“ nebude k omluvě stačit,“ pronesla vyslankyně s úsměvem na rtech, ale ne v hlase.
„Miriala? Není to moje žena, jen milenka, paní vyslankyně,“ nenechal se král vyvést z dobré nálady. „Nedokáže nikomu ublížit. Je neškodná.“
„Zamilovaná žena stižená žárlivostí je všechno, jen ne neškodná,“ opáčila vyslankyně tentokrát už bez úsměvu a vykročila směrem ke dveřím do zahrady. Chovala se s nenuceností mocných a Jeho Veličenstvo Chardallak IV. s úžasem zjišťoval, že se jí automaticky podřizuje. On, král!
Zahradníci sice zapálili ohně v ozdobně vyřezávaných koších, ale noc si vybrala svou daň i v zahradách. Hosté se dávno stáhli do osvětlených sálů a jen ozbrojenci, přidělení na svá místa denním příkazem, byli vzdálenými společníky procházející se dvojice.
„Nuže, Vaše Veličenstvo,“ zastavila se vyslankyně, když se po cestičkách z bílého štěrku dostali dostatečně hluboko do zahrady, aby je nerušil hluk z paláce. „Jak jste se rozhodl?“
Chardallak si znovu připomněl všechna slova svých čarodějů, mystiků a kněží. V paměti mu zazněla skřehotavě pronesená slova samotného Orákula. Před očima mu vytanul stářím ztmavlý obraz, na němž přesto byla uprostřed bitevního výjevu jasně rozpoznatelná tvář té samé ženy, která nyní stála před ním. Lady Chimaira nepocházela z lidského rodu a nejspíš ani z tohoto světa, proto bylo důležité pečlivě zvážit každé slovo, pokud mu nabízela jménem svého vzdáleného vládce pomoc.
„Nezastírám, že je pro mne těžké uvěřit všem těm zkazkám, které se po generace předávají mezi moudrými mého národa. Zvlášť když stojíte přímo přede mnou,“ přiznal nakonce. „Moji rádcové mě však prosili, abych nebral vaše varování na lehkou váhu. Zdá se, že dokonce i Orákulum vás chová v hluboké úctě.“
Při zmínce o Vidoucí z chrámu Světla se vyslankyně pohrdavě ušklíbla. Mlčela však a tak musel král dál hledat slova.
„V královských sbírkách dokonce existuje velmi starý obraz, zachycující vítěznou bitvu nad démony Chaosu. Ženy vašeho rodu si musejí být v každé generaci neuvěřitelně podobné…“
Mlčela a čekala. Mystikové se snažili králi naznačit, že byť se pohybuje světem jen s titulem vyslance, její postavení v rodné říši ční vysoko nad jeho královským titulem. Ještě odpoledne bral jejich slova s notnou rezervou, ale teď… Cítil její sílu a přirozenou autoritu, o které se mohlo prostým smrtelníkům jen zdát. Pouze nejmocnější mágové a proroci byli takto obdaření, ovšem jak krále mnohokrát všichni rádci svorně upozorňovali, vyslankyně neměla s magií ani vůlí bohů nic společného.
„Když mi otec v předvečer své smrti prozradil, co ukrývá nejnižší palácové podzemí, nechtěl jsem věřit. Musel jsem se přesvědčit na vlastní oči,“ začal mluvit. „Sám sobě jsem pak přísahal, že víckrát nikomu nedovolím na zakázanou cestu vstoupit, natož sejít až do nitra země k té… bytosti. Je to příliš nebezpečné.“
Celou tu dobu pečlivě pozoroval její výraz, který se však nezměnil ani teď. Jako by mu četla myšlenky, vyslankyně zůstávala stále nehybná, tichá, čekající.
„Pak jste předstoupila a prohlásila se. Také jsem nevěřil. Kdo kdy slyšel o vaší říši? Kde leží? Kdo jí vládne? Jenže mimo vědomí lidí tohoto světa existují i vědomosti příliš vzácné a nebezpečné a ponětí o Kiziril-maru k nim očividně patří. Jste přeludem, který náhle vystoupil z prastarých legend, lady Chimairo, a jako sýček přinášíte zlé zprávy. Je těžké vám uvěřit, natož vložit osud celé země do vašich rukou.“
Povzdechl si.
„Po audienci jsem požádal svého nejlepšího čaroděje, aby sestoupil pod palác. Nevrátil se, přestože znal přesné umístění všech nástrah na zakázané cestě. Pro mne je to dostatečným důkazem, že vaše varování musím brát vážně. Chci mít ale jistotu, že když vám dovolím vstoupit na nejnižší podlaží, nezradíte mne. Skutečně dokážete to, co se tam probouzí, zase uspat?“
Nepromluvila hned. Vážila každé slovo, jako by přemítala, kolik je toho král schopen snést a pochopit.
„To, co staletí spalo pod palácem, Vaše Veličenstvo, pochází z Kiziril-maru. Svým způsobem je to můj starý známý. Oslabený a téměř zbavený své moci, přesto tomuto světu stále smrtelně nebezpečný. Svůj k svému, drahý Chardallaku. Už jednou jsem ho přemohla a je na čase, abych mu pomohla odejít definitivně.“
„Kdy?“
„Ihned. Pokud vám to tedy nebude vadit, Vaše Veličenstvo,“ dodala, jako by si až teď uvědomila jejich vzájemné postavení.
„Teď v noci?“ vykoktal. Když se mu dostalo místo odpovědi shovívavého úsměvu a krátkého přikývnutí, zapochyboval o vlastním rozhodnutí i o její moci. Vždyť vyslankyně byla oděná do plesových šatů a neměla s sebou nic než hedvábný vějíř! To chce tu bytost uspat zpíváním ukolébavek?
„Někdy není skutečná moc patrná na první ani druhý pohled, Vaše Veličenstvo. Já a on jsme stejné krve. Vím, co mám dělat.“
Z pravého prostředníku si stáhla stříbrný prsten v podobě hada a nečekaně vzala krále za ruku. Přestože měl prsty určitě širší než ona, hadí tělo mu dokonale objalo levý prostředník a tepaná hlavička pohodlně spočinula na kůži těsně pod kloubem prstu.
„Jsou blíženci. Pokud ten váš zmizí, pak jsem já přišla o toho svého a s ním i o život. Tehdy se můžete začít připravovat na smrt, protože jsem selhala.“
Králi Chardallakovi se zatočila hlava. Vědomím důsledků, které by selhání této ženy mělo pro všechen život, závratí z obyčejného lidského strachu, omamným polibkem jejího parfému. Tohle všechno na něj nyní naráz dolehlo a na okamžik zcela zaměstnalo jeho mysl.
Když vzhlédl, stál na cestičce mezi stromy sám. Lady Chimaira zmizela neznámo kam a jen prsten byl důkazem, že si to král všechno nevysnil. Stříbrný šperk a ozvěna jejího posledního varování:
„Neztraťte ho. Za ty dva stříbrné prsteny jsem dala víc, než kolik si může běžný člověk dovolit obětovat.“
Zamrazilo ho v zádech. Neměl na výběr a dobře to věděl. Nad budoucností jeho království se stahovala temná mračna absolutní zkázy a vyslankyně Kiziril-maru byla nejspíš jedinou nadějí na její odvrácení. Král Chardallak začínal pociťovat úzkostlivý strach. Do jeho myšlenek se znovu pomalu vkrádaly obavy, jestli bude mít křehce vypadající žena dost síly přemoci prastaré zlo, uvězněné pod palácem. I když ji Orákulum nazvalo jedinou nadějí.
Zadíval se na zapůjčený prsten. Had setrvával na svém místě a matně se v měsíčním světe lesknul, jako by se vysmíval jeho obavám. Dokud ho král bude mít, někde v hlubinách existuje i druhý stříbrný had. A s ním existuje i naděje.

Budoucí lord Timiar se svíjel na hedvábném koberci a marně lapal po dechu. Doširoka otevřené oči přitom upíral na svou matku, která stála kousek stranou, nehybná a s nečitelnou tváří jako cizí člověk. Zoufalství smetlo veškerou naučenou aroganci a sebeovládání, malému chlapci se z očí řinuly slzy.
„Nuže, má paní? Jak ses rozhodla?“ prořízl namáhavé sípání dítěte mužský hlas. Jeho majitel stál na opačné straně místnosti, pohodlně ukrytý v tmavém stínu těžkých závěsů. To jeho zvrácená vůle drtila dětský hrudníček a svírala průdušnici. Útokem na syna chtěl přinutit k poslušnosti jeho vznešenou matku.
„Když ti vyhovím, zachráním syna. Dopustím se vraždy, spáchám velezradu a poruším své slovo, dané mému svrchovanému vládci, vše na tvůj příkaz,“ pronesla lady pomalu.
Muž ve stínu se usmál. Ano, byl si jistý svou převahou. Dokonce o něco povolil dusivé sevření a malý lord se mohl konečně zhluboka nadechnout. Jeho matku však dál držel na místě, zatím jí nechtěl dovolit vzít syna do náruče.
„Zachráním syna, abych ho svým činem odsoudila k mnohem krutější smrti na veřejném popravišti. V této zemi je trestem za velezradu smrt celého rodu... Pane,“ promluvila znovu žena.
Její hlas byl prostý všech citů. Ne z jejich nedostatku, právě naopak. V duši musela prožívat skutečná muka bezvýchodné volby, její výchova a vrozená hrdost jí však nedovolily dát emoce najevo dokonce ani v tak vypjaté situaci.
Muž zaklekl v neznámé syčivé řeči. Vzápětí se chlapec s hlasitým výkřikem bolesti zkroutil do klubíčka. Jeho nářek však zanikl v mnohem děsivějším zvuku. Žena vzplála jasným, nenasytným plamenem, který ji stravoval zaživa, aniž jí dovolil hned v prvních okamžicích zemřít. Chycena mužovou vůlí stále stála na místě a umírala s pohledem na své týrané dítě – za trest, že se odvážila vzdorovat jeho příkazu.
Zemřela však s vědomím, že přeci jen syna zachránila. S posledním výdechem mu totiž předala ochranné zaklínadlo svého rodu: chlapec sice stál na samém okraji Propasti, ale magie mnohem mocnější té temnodějovy bezpečně uchvátila jeho duši i zbídačené tělíčko a přenesla ho do bezpečí, pryč z dosahu jeho vraha.
Poaltac zuřil ještě o dva týdny později. Nejen, že selhal jeho elegantní plán, jak získat přístup do paláce. Smrtí té ženy vzbudil nežádoucí zájem svých protivníků o každého člověka, který se mohl dostat do královy blízkosti. Otrokyně zmizely z ulic a veřejně přístupných částí palácových zahrad, stejně tak svobodné služebnictvo. Šlechta se obklopila menší armádou zaklínačů, žoldnéřů a čarodějů, kněží pročesávali všechny obvyklé úkryty, kde by se temnoděj mohl zdržovat. Bylo nemyslitelné znovu zkusit někoho ovládnout.
Jenže on se nemínil jen tak vzdát. Bratři do něj vložili veškerou svou sílu a zklamat je znamenalo přivodit si nekonečné utrpení bez možnosti úniku do smrti. Poaltac byl svědkem trestu na posledním bratrovi, který selhal, a rozhodně netoužil zaujmout místo vedle něj. I kdyby to znamenalo přijmout fyzickou podobu a vstoupit na zakázanou půdu osobně!
A pak dostal spásný nápad. Stačil k tomu jen příslib, zašeptaný do správných uší, a dva stříbrné náramky. Dokonce ani nemusel použít svou moc, což pro něj bylo novou, zcela unikátní zkušeností. Jak málo bylo potřeba k přesvědčení lidského tvora, aby splnil jeho příkaz! Pár slibů, vědomí naděje, kovové cetky! Až měl chuť se smát té ironii. Vždyť on ovládl svého nového otroka jen pouhými slovy, ničím jiným! Dokonce mu ani nemusel vyhrožovat, stačilo – slíbit svobodu.
Obstarat prudký jed už nebyl problém. Poaltac by nechal volbu zbraně na svém otrokovi, nicméně bratři trvali na tom, že to musí být právě jed, co skolí jejich nepřítele. Některé jejich příkazy se Poaltacovi jevily malicherné, ale neodvážil se je nesplnit, i když neměly na celkový výsledek žádný vliv. Bratrstvu se neodporovalo, tím spíš při vědomí, jaké za to následovaly tresty.
Jenže se objevil jiný problém. Jeho kořist zmizela. Poaltac štědře rozhazoval svěřené stříbro mezi sluhy i pouličními slídily, dokonce se sám vyptával, ale nepřítele nikdo neviděl. Také ti, kolem nichž jeho sok denně procházel, jen bezmocně krčili rameny. Karionné bylo příliš velké město na uhlídání jednoho člověka, zvlášť pokud se dokázal pohybovat v přímém slunci i v nejskrytějším stínu – a Poaltac si byl jist, že jeho protivník tohle umění ovládá lépe než on sám.
Nezbývalo tedy než trpělivě čekat. Chlácholit stále vystrašenějšího otroka, jako pavouk u své sítě číhat poblíž lidí, kteří obchodovali s informacemi, zahánět chmury a nepříjemné myšlenky z vlastní hlavy. Už před rokem zajistil všechny vnější brány Karionné zaklínadlem, které ho mělo varovat, kdyby nepřítel město opustil. Teď každý masivní oblouk i úzkou branku v opevnění obešel, pečlivě zkontroloval všechny pečetě – a nic. Vše bylo na svém místě. Nepřítel se stále ukrýval uvnitř města, zahalený neproniknutelným závojem obyčejnosti.
Poaltac se nikdy neptal, proč Bratrstvo tohoto nepřítele pronásleduje víc než jiné. Od prvního dne konečného zasvěcení slýchával o nepolapitelném člověku, který celá desetiletí škodil zájmům Bratrstva, vědomě i nepřímo. Poaltac si pamatoval jména a tváře všech bratrů, vyslaných po jeho stopě, a vesměs kruté konce těch, co se ještě dokázali vrátit do sídla. Byla jich však jen malá část; nepřítel se nerozpakoval zabíjet stejně lehce jako sami bratři a jeho výkonnost byla přímo obdivuhodná. Nejlepší bojovníci a temnodějové podléhali v soubojích, mizeli neznámo kam, přijímali trest za své selhání.
Poaltac tak rozhodně nechtěl skončit. Vynaložil nemalé úsilí, aby tento úkol získal, a hodlal se ho úspěšně zhostit. Měsíce čekal, až nepřítel dorazí do Karionné, přitom plánoval. Znal kompletně celý protivníkův pronajatý dům a všechny jeho obyvatele – ke svému vzteku příliš čestné a chráněné, než aby dokázal Poaltac některého z nich ovládnout. Mohl zpaměti vyjmenovat celý nepřítelův denní program hodinu po hodině, všechny ty dohodnuté schůzky a politická jednání.
Na konci měsíce promarněného čekáním Poaltaca zasáhlo kruté vystřízlivění z naděje. Než mohl jakkoliv zareagovat, se západem měsíce ho znehybnilo zaklínadlo a Karionné i hmotný svět se rozplynul. Poaltac se nedobrovolně vracel do sídla Bratrstva, aby se bez možnosti hájit postavil soudcům a přijal svůj trest. Zbavený hlasu tak ani nemohl přísným bratrům prozradit, že jeho otrok stále čeká na svou příležitost, aby vykonal Poaltacův příkaz.
A pak už to bylo jedno, protože se Poaltacovo vědomí poprvé a zdaleka ne naposledy roztříštilo pod náporem bolesti a šílenství.

Pomalu kráčela po skalnatém mostě, klenoucím se vysoko nad okolím. Obrovská dutina, na jejímž dně se dosud neklidně přelévalo lávové jezero, se snad ani nedala běžným vnímáním chápat jako uzavřený prostor. Tahle říše měla své světlo, vítr, ozvěnu dunění hromů, svou magii. Ještě stále zde byla cítit přítomnost vůle, která tohle všechno stvořila, přestože sám stvořitel se už navždy uložil k odpočinku.
Na chvíli se zastavila. Byl to monumentální pohled, ale ona viděla mnohem dál, za hmotu věcí. Stále vnímala obrysy mocných křídel, uvolněné rysy tváře, letmý dotyk prstů na svých rtech. Zřela toto všechno, veškerý předešlý čas tohoto místa, utopeného v rudém šeru, samu sebe přicházející i mluvící. Zřela i slábnoucí moc toho, který snící čekal, jednotlivé prameny slévající se zpět do lávového jezera, pod ně. Mimo ně, protože tato dutina existovala na okraji zcela jiných říší.
Takže jsi přišla.
Znala ten hlas celá staletí. Slýchávala ho v horečkách a halucinacích. Když ji přepadl stesk po domovině tak strašný, až bral dech i vůli žít.
Neměla jsem na výběr. Hrozil jsi zničit celý tenhle svět, pokud odmítnu.
Možná vnucený a už vůbec ne milovaný, přesto to teď byl její svět. To jediné, co jí zůstalo.
Neudělal bych to, ne skutečně. Dávno jsi mi vzala všechnu sílu.
A ty jsi tu mou spolknul jako bezedná jáma.
Staré výčitky, vyčpělé a zbavené veškeré vášně, pronesené jen setrvačností.
Jsme jeden jako druhý, Stříbrná.
Ano. Jsme Kiziril-mar.
Samotné jí to znělo jako pouhá ozvěna. Kiziril-mar. Vše, čím byla, co představoval i on. To nejkrásnější i nejděsivější zároveň. Dávno ztracené a provždy zapovězené.
Přišla jsi mi zahrát?
Nebylo potřeba se ptát, jak se dověděl o Uspávačce. Jistě cítil její přítomnost už měsíce předtím, než ona vůbec překročila hranice Karionné, jeho říše se puklinami ve skále šířila neviděna do obrovských dálek. Jen tak mohl sledovat, co se děje na povrchu, sám příliš pevně uvězněný a zbavený šance dostat se ke slunečnímu světlu, které by mu vrátilo sílu.
Chceš radši čekat na konec o samotě, jak tomu bylo dosud?
Usmál se, přestože se jeho krásná tvář nepohnula. Pokud se její věk počítal na lidské životy, pak ten jeho se přirovnával k trvání hvězd. A přesto si byli bližší než kterákoliv dvě jiná stvoření na tomto světě.
Zůstaneš úplně sama, jen s Uspávačkou. Zapovězená vlastní rodinou, prokletá celým rodem.
Vnímal její emoce, ale mylně si je vyložil jako váhání.
Svou rodinu si nesu v sobě. I díky tobě a tvé lačnosti.
Ukázala mu, co se odehrálo tehdy, na sklonku jiného života. Dala mu naplno pocítit bolest náhlého splynutí dvou bytostí, které jsou identické a zároveň naprosto odlišné. Probouzející se šílenství zoufalého souboje o každý nádech, osamocenou myšlenku, vládu nad tělem. Zoufalství samoty uprostřed ohnivé výhně.
Ach, mé krásky! Tolik jsem vás obě miloval!
Proto jsi mě chtěl pozřít a ji roztrhat?
Samotnou ji překvapí, že cítí už jen pobavení, ne zášť a touhu po pomstě, co kdysi.
Zahraju ti, nejstarší bratře. Za nás obě, Stříbrný.
Uspávačka se rozezněla jen neochotně. Její hlas byl slabý a zanikal v rozlehlých prostorách, tříštil se o skalnatý strop a nořil se bez účinku do vřící lávy. Jenže moc Uspávačky spočívala v kouzlu jejího hlasu, ne v jeho prosté síle. Stále další tóny se řinuly ze štíhlého dřevěného těla a postupně opanovaly kameny, magma, mysl naslouchajícího.
Krásné.
Cítila, jak skrze Uspávačku může nahmatat okraje jeho usínajícího vědomí. Bylo to jako dotýkat se nádherného jiskřícího drahokamu s příliš ostrými okraji, které hrozí, že proříznou ocel i kámen. Krásný a nebezpečný, jako všichni jeho rodu a vůle. Tak snadné by bylo podlehnout posledním záchvěvům jeho touhy, nechat se vyvést na sluneční světlo a rozkvést, proměnit se do vlastní přirozenosti! Jenže propůjčila svůj dech Uspávačce a ta svou kořist nikdy nepustí, dokud nezazní poslední tón.
Když skutečně odešel, poznala to. Magmatické jezero ještě stále bouřilo, když se do jeho vln ponořilo monumentální tělo jejího zrádce, vraha i oběti, ale rudý svit začínal pomaloučku pohasínat. Veškerá magie tohoto místa byla pryč, a přestože Uspávačka ještě dozpívávala poslední tóny majestátního žalozpěvu, už toho nebylo zapotřebí. On bezpečně spal, uložený na hranicích světů, kam se k němu nemohlo dostat nic a nikdo, aby rušil jeho snění. Její úkol a slib králi Chardallakovi byl splněn a s ním i dávná touha, pomstít se za dva ze Stříbrných.
Teď ji čekala už jen dlouhá cesta k povrchu. Vedla nitrem skal, nad vroucími i ledovými řekami, temnotou i strašidelně světélkujícími jeskyněmi. Uspávačka už zase bezpečně spočívala ve svém hedvábném pouzdře, skrytá před vnějším světem stejně dobře jako tvář stydlivé dámy. Zůstalo na ní, aby obě dostala zpět ke slunci.

Kapitán Nilasiuk si tiše povzdechl, když sebou jeden z jeho mužů polekaně trhnul.
„To byl jen sýček, Marteku. Blbý pták někde na stromě.“
„Ano, pane.“
Nesměl se na ně zlobit. Byli to jen obyčejní vojáci, i když patřili mezi královými gardisty mezi ty nejodvážnější. Nikdy předtím ale nemuseli čelit prastarému pověrčivému strachu, který jim neustále našeptával, že žádný vlkodlak není hodný – dokonce ani ten, jehož jméno kapitán Nilasiuk co chvíli vyřvával do nočního nebe.
„Tegare Vlku! Jménem krále! Vylez!“
Kapitána už začínalo bolet z neustálého křiku v krku. Nejradši by otočil koně a předstoupil před svého krále s vědomím, že ho nejspíš za toto selhání čeká degradace, jenže tohle nedělal pro Chardallaka IV. Z jeho příkazu, ovšem pro někoho úplně jiného, se toulal už půlku noci starým lesem a snažil se vyřvat si hlasivky, přestože neměl jistotu, že ho hledaný tvor dřív nezahryzne, než si vyslechne jeho nabídku.
Kdyby jen měl jistotu, že se Tegar Vlk pohybuje zrovna tady! Jenže na všechny otázky, které Orákulu položil, dostal tutéž odpověď: volej do větru Modřenínského lesa. Pěkná rada, jen co je pravda! Od chvíle, co koně vstoupili pod větve starých dubů, si kapitán nebyl vědom jediného závanu větru. Modřenínskému lesu se každý vánek nejspíš obloukem vyhýbal.
„A do psí prdele! To je ono!“ zaklel o chvíli později a bez dalšího vysvětlování pobídl koně. Volej do větru! Jak může volat do větru, když žádný nevane? Jistě tady musí být místo, kde se může zařídit podle slov Orákula – Vidoucí by ho nehnala zbytečně tolik kilometrů od paláce, když jim k vyplnění přání zbývalo tak málo času!
Muži ho s tichými kletbami následovali. Kapitán jim zakázal zapálit louče s doporučením, aby důvěřovali zraku a instinktům svých koní, jenže on patřil k nejlepším jezdcům království. Oni měli co dělat, aby v rychlém klusu nezaostávali. Nejspíš je měl nechat utábořit na okraji lesa a dál jet sám, přes veškerá rizika a hrozby.
Konečně. Terén se zvedal nejprve pozvolna, že si toho stěží všiml, ale zanedlouho měl i jeho vraník co dělat, aby se do prudkého svahu vydrápal. Kapitán Nilasiuk ale ani na okamžik nepřemýšlel nad tím, že bych sesedl a dál pokračoval po svých. Společně prošli všemi bitvami, společně se postaví i vlkodlakovi a předají mu ten prapodivný vzkaz. Společně také budou doufat, že vlkodlak pozvání přijme. Nic jiného nepřipadalo v úvahu, hlavně ne myšlenka rozdělit se.
Náhle stromy zmizely. Vraník se s mohutným zafuněním vyhoupnul přes poslední drn a konečně stanul opět na pevné rovné půdě. Kapitán se krátce ohlédl přes rameno, ale pod ním zůstala jen tma a vrcholky stromů – jeho muži zůstali kdesi vzadu, příliš unavení a málo motivovaní k překonání sama sebe. To jen on směl pokleknout u lůžka s rozhrnutými hedvábnými závěsy a složit slib té, před níž i jeho král pokorně skláněl hlavu.
Najdi Tegara Vlka. Neboj se jeho zvířecí přirozenosti a připomeň mu naše setkání v úzké uličce. Zeptej se ho, jestli by se nechtěl pobavit tentokrát pořádně, a pokud přijme, přiveď mi ho.
A teď stál vraník kousek od okraje útesu a překvapený kapitán Nilasiuk hleděl na noční nebe a široširý svět v hloubce pod sebou. U vraníkových kopyt se doslova rozprostírala Talparenská nížina, nejúrodnější srdce království. Téměř dva dny cesty zvládl za polovinu noci!
Kapitán Nilasiuk byl střízlivě uvažující muž. Poslání pro něj bylo prvořadé, přemítat nad podivnými cestami bohů může později, až splní rozkaz. Nadechl se.
„Tegare Vlku!“
Mírný vánek, který mu dosud jen jemně cuchal vlasy, se proměnil v mohutný poryv vichru. Kapitán se pevněji chytil hrušky sedla, vraník sklonil hlavu mezi kopyta, aby si chránil citlivé uši a oči. Tohle jistě bylo staré místo, zasvěcené bohům, protože pouhý lidský hlas se nesl daleko do nížiny i zpátky nad koruny dubů za kapitánovými zády. Mohutněl a nabýval na síle, až zněl spíš jako volání samotné země než jednoho člověka.
Kapitán neměl odvahu zavolat znovu, proto jen čekal. Vítr se postupně utišil zpátky do nočního vánku, příjemného a laskavého. Vše vypadalo tak obyčejně, až kapitán skoro zapochyboval o tom, čeho byl před pouhým okamžikem svědkem.
A pak se náhle z křoví po kapitánově levici vyhoupl na travnatý ostroh vlk. Obrovský, hnědozrzavý samec se zelenými zřítelnicemi a masivním stříbrným amuletem na hrudi.
„Tegar Vlk?“
Vraník se neobrátil, ani se nevrhnul z útesu jen díky tomu, že kapitán pevně držel uzdu, ale oba měli nahnáno. Šelma je oba pozorovala bez jediné známky porozumění či pochopení, pro ni byli jen vetřelci, masem, nepřítelem.
„Proč po mně král tak touží, že se nerozpakuje svého kapitána vystavit nebezpečí sežrání?“ ozvalo se z opačné strany. Kapitán se rychle ohlédl. Přímo naproti vlkovi stál hledaný žoldnéř, bosý a oděný jen do šedočerné tuniky, neozbrojený, ale se stejným divokým leskem v očích.
„Posílá mne dáma. Mám ti připomenout vaše setkání v jakési úzké uličce a zeptat se, jestli se nechceš zase pobavit.“
Muž se usmál a mávnutím ruky odvolal vlka zpět do křovin.
„Co si o tom myslíte, kapitáne?“
„Musel jsi na ni skutečně zapůsobit, když tě teď žádá o pomoc. Neznám jiného člověka, který by bez pomoci dokázal přežít to, co ona.“
Tegar Vlk se zamračil.
„Co se stalo? Když jsem ji viděl posledně, vypadala, že se o sebe dokáže postarat sama.“
„Otrávili ji. Otrokyně jí do vína zamíchala vzácný jed, který působí až po několika dnech. Zatím se drží, ale pokud se včas nedostane k Nevarinům, zemře. Proto tě žádá o pomoc; máš ji doprovodit do jejich lesa.“
„Nerozumím,“ udělal Tegar Vlk dva kroky k vraníkovi a kapitán si ho konečně mohl prohlédnout pořádně. Tmavé krátké vlasy, zelené oči, opálená tvář. Svalnaté, dobře stavěné tělo, jisté pohyby válečníka. Muž, jakých jsou v armádě tisíce, nijak výjimečný nebo zvláštní – kromě své vlčí podstaty.
„Král jí nabízel veškerou svou pomoc, ale odmítla. Chce tebe, Vlku. Věří, že ty ji do Niam-naku dostaneš rychleji a cestou ji ochráníš před těmi, co se ji pokusili už jednou zabít. Trvala na tom, abych tě vyhledal a nabídl ti jejím jménem práci.“
Co bude vyslankyně dělat, pokud teď Tegar Vlk odmítne, nad tím kapitán radši nepřemýšlel.
„Vydrží tvůj kůň cestu zpátky?“ sundal si žoldnéř tuniku a zcela nahý se vyčkávavě zadíval na překvapeného kapitána.
„Bude-li to třeba, pak ano.“
Těmito slovy kapitán nevědomky odstartoval nejšílenější závod ve svém životě. Tegar Vlk se jen krátce zasmál v odpověď, než se vrhnul přímo ze srázu. Ještě ve skoku se mužské tělo pokrylo hnědou srstí, na vyčnívající kámen už dopadly vlčí tlapy. Žoldnéř se rozhodl nečekat a bylo na kapitánovi, aby otočil vraníka zády k velkolepému výhledu a přinutil ho vrhnout se za mizejícím vlkem z prudkého srázu.
Určitě proběhli kolem kapitánových mužů. Ten si jich však nevšiml, zcela soustředěný na pohyb koňského těla pod sebou a na hnědočerný stín kousek před nimi. Na strach z pádu a smrti nebyl čas, vlk se hnal stále vpřed, mezi stromy, přímo přes louky a pole, ztichlými vesnicemi a kolem spících měst. Řeka se jim zaleskla po pravici a náhle kopyta dopadla do jejího proudu, vzápětí ji nechali daleko za sebou. Krajina kolem nich uháněla v přízračném snu, zatímco jim za zády šednul obzor blížícím se svítáním.
„Otevřete! Ve jménu krále!“
Vlčí tělo prolétlo úzkou mezerou v rozevírající se bráně jen okamžik poté, co strážní na hradbách rozpoznali kapitánův hlas. On sám si je pamatoval jako rozmazané šmouhy, uskakující před vraníkovými kopyty, když podkovy jasně zazvonily na kamenném dláždění. Ulice, promenáda, spojovací uličky mezi souběžně vedoucími třídami, můstky a zkratky, do nichž se sice pohodlně vešlo vlčí tělo, ale kůň s jezdcem tvrdě naráželi do stěn. Kapitán Nilasiuk se jen tiše modlil, aby vraník tohle zběsilé tempo vydržel až na hlavní palácové nádvoří, protože pokud se Tegar dostane na místo sám, gardisté by ho mohli zastřelit v obavách ze zdivočelého vlka.
Naštěstí žoldnéř měl jen zvířecí podobu, ne myšlení. Jak se blížili k samotnému paláci, vlk zvolnil a držel se vedle vraníka. Společně tak překonali vyděšené strážné v bráně, hlouček sluhů na nádvoří, nesouhlasný pohled hlavního dveřníka, když kapitán navedl vraníka po hlavním schodišti přímo do monumentální vstupní haly.
„Ustupte! Jsme zde na příkaz krále!“ křičel Nilasiuk na blížící se gardisty jako smyslů zbavený. Ve chvíli, kdy v jejich rukou zahlédl kuše, ho zachvátila panika. Přeci Tegara nezastřelí!
„Je to zvíře!“ křikl na kapitána kterýsi gardista, na potvrzení jeho slov už vzduchem prolétla první šipka. Nilasiuk ze sebe vydal neartikulovaný řev, v běhu seskočil z umdlévajícího vraníka a několik dalších kroků se držel hnědému vlkovi po boku. Přesně jen těch několik kroků, aby ho zaštítil vlastním tělem, když se ve vzduchu ocitl půltucet dalších šipek.
Pak už se mu nedostávalo dechu ani síly. Zpomalil, zatímco vlk přímo vylétl po centrálním schodišti kamsi nahoru do patra. Nilasiuk ho vyprovodil mdlým úsměvem, než klesl na kolena. Musel se dlaněmi opřít o kamennou mozaiku, když ho zachvátil mohutný záchvat kašle. Trval dlouho, příliš dlouho, ale nakonec přešel. Kapitán si hřbetem ruky setřel krev ze rtů a pomalu si sedl, opřený o jeden loket. Všechny svaly ho bolely, v hrudi ho píchalo, oči měl zalité štiplavým potem i slzami vyčerpání.
Nikdy mu to neřekli. Ani když se hlásil u náborového seržanta, ani později během výcviku, prvních potyček, velkých bitev. V rámci služby na hranicích, ani během posledních let, když velel palácové gardě. Nikdy mu neřekli, že bude za dva stříbrné na měsíc zachraňovat život vlkovi.
Přišlo mu to legrační. Hrdina od Neverinského pole a králův první muž nasazuje život za žoldnéře, který ani nedokáže zůstat v jedné podobě. Nilasiuk se hlasitě rozesmál, protože i přes to všechno svůj úkol splnil – a s úsměvem na rtech také zemřel, v hrudi šipky vlastních podřízených.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Siggi 20.08.2011, 22:43:26 Odpovědět 
   Hele, to se mi líbí. Zase jedna klasická fantasy.
 ze dne 21.08.2011, 12:36:32  
   Ekyelka: Jsem ráda, že se líbí, a ano, snažila jsem se zůstat v mezích a nepřetahovat to, jak mám občas ve zvyku.
 m2m 18.08.2011, 22:37:14 Odpovědět 
   No jo.
Tady se nedají nějak jakože hledat slova.
Určitý pasáže jsou mi sakra povědomý, že jo, a vlastně i celej ten jakože námět, což je asi dobrou známkou toho, že tvoje kousky ve mně nějakou stopu zanechaly.

Už se těším, až si zejtra dám tu druhou část.
Výtky nemám.

Akorát ta Nilasiukova smrt mi přišla taková zbytečná. Prvoplánově hořká :)
 ze dne 20.08.2011, 1:37:41  
   m2m: To si nemyslím, spíš jsi tady pokrátila tak, že můj mozek nebyl schopnej akceptovat tuhle formu smrti :)

Mea culpa.
 ze dne 19.08.2011, 15:26:28  
   Ekyelka: Jo, jde to. Znáš mě, zkracuji a redukuju, občas až moc.
 ze dne 19.08.2011, 13:13:13  
   m2m: "Ustupte! Jsme tu na příkaz krále!" křičel Nilasiuk jako smyslů zbavený, když viděl v rukou přibíhajících gardistů kuše.
Přece Tegara nezastřelí, pomyslel si s návalem paniky a dál mával rukama.
"Je to zvíře!" křikl jakoby na vysvětlenou některý z gardistů. A jako by tato slova potřebovala vysvětlení, vzduchem se mihla první šipka. Zmatený dav obránců nekoukal vpravo vlevo. První výstřel spustil celou salvu.
Nilasiuk zařval, v běhu seskočil s umdlévajícího koně a několik dalších kroků se držel vlkovi po boku. Přesně těch několik kroků, kterých bylo zapotřebí. Svým tělem vlka chránil před dotěrným davem šipek a gardistů, kteří zmateně pokřikovali jeden na druhého.
Možná půltucet dalších šipek vylétlo a pak najednou už Nilasiuk necítil nic.
Sil bleskurychle ubylo, kapitán se zastavil a unaveně se usmál za letícím vlkem, který rychle překonával poslední schody do patra. Potom už jen Nilasiuk klesl na kolena, dlaněmi se opřel o kamennou mozaiku a dávivě zakašlal.
Dlouho, příliš dlouho, aby kašlat přestal. Z úst i nosu se mu vyvalily rudé koláče krve a Nilasiuk je v posledním náporu vůle setřel hřbetem dlaně. Svalil se do sedu, opřený o jeden loket. Bez sil, všechny svaly jej bolely, v hrudi píchalo a oči plné štiplavého potu a slz vyčerpání.



Tak nějak bych to napsal, aby ta smrt byla způsobená zmatkem mezi gardistama, nebo tak nějak. Takhlenc to působí moc sehraně, což působí moc prvoplánově.

Ale jen můj názor :)
Však mě znáš :)
 ze dne 19.08.2011, 9:32:44  
   Ekyelka: Ups. Měla být hořce cynická. Snad příště to napíšu lépe.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Polibek múzy IV...
leane
Silvestr
Prcek
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Písmena. Slova. Věty.
J.U. Ray
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr