|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Za dva stříbrné - 2.část ::
 Ekyelka |
publikováno: 18.08.2011, 0:27
|
Pokračování a závěr povídky.
Velké díky za korektury a konzultace patří seňoritě chiquitě. |
| |
|
|
Pryč byl dým vonných tyčinek, ševelení modlících se sester, klid a ticho, zlatavé příšeří – pravda, to poslední si chrám Světla ještě udržel. Od samého rána bylo všechno vzhůru nohama. Mezi nosnými sloupy, vykládanými alabastrem a perletí, kudy pravidelně touhle dobou kráčelo procesí novicek, se teď s nervózními úsměvy míhaly starší sestry se džbery horké vody, svazky bylin, dřevem a osuškami. Kadidlo bylo uhašeno, jeho těžká vůně totiž dusila paní vyslankyni víc než přílišná námaha z chůze, stejně tak květinové obětiny a čadící svíčky.
Vidoucí tímto řízeným chaosem procházela s mírným úsměvem na tváři a doširoka rozevřené oči upírala přímo na bíle oděnou postavu před oltářní mísou. Věštkyně byla od narození slepá; zaplatila za svůj dar nepohodlím, jak už to u bohy obdařených bývá. Nyní však prozřela – nejen díky daru, ale také svým vlastním zrakem. Kráčela neochvějně vpřed, překračovala zapomenuté modlitební polštáře, vyhýbala se pospíchajícím sestrám a vidoucí oči upírala přímo na Tu, která chránila.
Bohyně ji celé roky připravovala na tuto chvíli. Ukazovala jí náznaky dnešních událostí, skryté za jinými věštbami, našeptávala jí jména, patřící jedné a téže osobě. Dokonce poodhalila roušku oddělující tento svět od děsivých zázraků Kiziril-maru, aby se Vidoucí nebála použít veškerou svou svěřenou sílu, až přijde čas. Nikdy jí však neprozradila, jak je Ta, která chrání krásná. Jak nádherné jsou paprsky ranního slunce, zachytávající se jí v tmavých vlasech, jak hebká je záře bělostného roucha, jehož jemnost si prsty Vidoucí dobře pamatovaly.
„Má paní,“ uklonila se Vidoucí hluboko, jakmile dorazila až ke stupňům pod obětní mísou.
„Nejsem ničí paní, už celá staletí ne. Orákulum by to mělo vědět.“
Vidoucí se usmála o trochu víc. Na některé věci ji ani všichni bohové nemohli připravit. Svéhlavost lady Chimairy a její neochota přijmout cizí pomoc k nim zcela jistě patřila, stejně tak pohrdání slepým následováním božích přikázání a především vnitřní tvrdost k sobě samé. Každým dalším nádechem se vyslankyně neodvratně blížila k vlastní smrti a snad proto se stále odmítala podvolit, na chvíli si odpočinout, šetřit se. I teď stála ve slunečních paprscích s hrdě zdviženou hlavou a přimhouřenýma očima sledovala mumraj pod sebou, paže založené na prsou, snad aby nebylo vidět, jak se jí ruce chvějí únavou.
„Procházíš světem, radíš králům a knížatům, válčíš s démony a chaosem. Přesto odmítáš pokoru a úctu těch, kdo se před tebou sklánějí. Jak hrdé a tvrdé je tvoje srdce, Ničí paní. Nemáš ani trochu soucitu pro nás, co nedosahujeme tvé velikosti?“
„Výčitky si nechej pro slepé a hloupé, vědmo. Neprosila jsem se o tvou pomoc!“
„Občas je třeba poskytnout pomoc i těm, kdo o ni nežádají, ale potřebují ji. Opravdu chceš, aby tě tvá hrdost definitivně zabila, Chimairo z rodu Nesmrtelných?“ řekla Vidoucí bez úsměvu, zatímco pomalu stoupala nahoru k nehybné vyslankyni. Ta se sice tvářila stále stejně nepřístupně a trochu rozzlobeně, ale mlčela.
„Chápu, že nechceš přijmout naši vděčnost. Zachraňovala jsi sebe a jeho, ne tohle město nebo okolní svět. Pokud však odmítneš naši pomoc, dáš tím najevo své pohrdání vším lidským. Copak ti nestojíme ani za trochu tvé důvěry?“
Vyslankyně se otočila zády k mumraji v chrámu a poodešla téměř až k monumentální fresce na zadní zdi. Štíhlá bledá dlaň se dotkla zlatého a železného kování, prsty pohladily perletí vykládané plošky. Výjev poslední bitvy bohů a démonů však blednul v porovnání se sílou, kterou Vidoucí zřela v tom vyčerpaném těle.
„Je to příliš těžké, vědmo. Zůstat naživu, po tom všem…“
„Ne on, ale ta další duše v tobě je tvá rodina,“ řekla Vidoucí měkce. I tenhle bolestivý zlomek minulosti jí bohyně ukázala; nechala ji prožít muka obou žen, které si byly navlas stejné a přesto obě zcela rozdílné. Jako oheň a led, uvězněné v jednom těle, bez možnosti úniku, návratu, odpuštění.
„Co ty o tom víš?“
„Bohyně mi ukázala dost, abych pochopila, že nemáš zodpovědnost jen za svůj život.“
„Tvá bohyně strká nos tam, kde bych jí ho mohla urazit!“ zavrčela vyslankyně zcela nediplomaticky a prudce se otočila od fresky, ovšem Vidoucí se spokojeně usmála. Pryč byly chmury a poloviční rozhodnutí nechat jed vykonat své – aura kolem vyslankyně opět plála plnou silou, kterou však nikdo jiný v chrámu nemohl skutečně vidět.
Pod schodištěm se objevila malá skupinka: nejvyšší kněžka přiváděla Tegara Vlka, obklopeného chrámovými bojovnicemi. Nedůvěřovala slovům Orákula ani žoldnéřovým prázdným dlaním a pokorně skloněné hlavě, proto trvala na masivních stříbrných náramcích a ozbrojeném doprovodu. Zodpovídala za duše i těla všech žen v chrámu a věřila, že bohyně jí utrpení způsobené jednomu muži ráda odpustí.
Ne tak vyslankyně:
„Sundejte mu to! Ihned!“
Její hlas byl jako bouře, jako krystalizovaný hněv samotné bohyně. Nesl se chrámem a tvrdě srážel už dost vystrašené sestry na kolena, bojovnicím bral odvahu, velekněžce jistotu. Jediná Vidoucí se neznepokojovala. Za touhle maskou viděla skutečné emoce, obavy o zdraví vlčího muže a stud za neuctivé chování ostatních žen. Vyslankyně byla skutečně rozzlobená, ale neměla dost síly pro nic jiného. Jediná zbraň, která jí ještě zůstala, byl její hlas. Až přijde vinou působení jedu i o něj…
Je-li v silách Tegara Vlka, aby ji včas donesl do Niam-naku, nestane se to!
Nejprve však musel zesílit. Čekala ho dlouhá namáhavá cesta s vyslankyní na hřbetě, možná budou muset i bojovat. Proto také byli oba zde, v chrámu Světla. Orákulum mělo mnohem více síly, než kterou dokazovalo svými předpověďmi, a dnes ji Vidoucí chtěla věnovat jedinému muži. Vlkovi, vojákovi, ochránci. Ve jménu života, se svolením své bohyně.
„Nemusíš to dělat. Už sám obřad je nebezpečný a netuším, co nás čeká na cestě,“ řekla vyslankyně potichu, aby ji mohl slyšet jen Tegar Vlk. Chrámové bojovnice se vděčně stáhly pod schodiště, velekněžka však ještě postávala pár stupňů pod obětní mísou, nepotřebné stříbrné náramky v dlaních. Za své váhání a především zvědavost si vysloužila od vyslankyně tvrdý pohled a nelibě stisknuté rty Vidoucí: dnes nebyla tou, která rozhodovala.
„Sestry do mne nalily už tolik utišujících lektvarů, že jestli se v příští chvíli jedna z vás dvou nerozhoupe k tomu, proč tu jsme, jdu k zemi a hodlám prospat příštích pár týdnů,“ vycenil na ni bělostné zuby.
„Ale proč? Nemohu ti ani pořádně zaplatit!“
„Slíbila jsi mi zábavu. Paní.“
Usmáli se na sebe. Dvě bytosti z cizích světů, které spojil zvláštní smysl pro humor a ano, tak trochu i osud vyděděnců.
Vidoucí se už nadechla, ale pak si vše rozmyslela a jen pokorně sklonila hlavu, když kolem ní Tegar Vlk procházel k obětní míse. Nebylo v její moci upírat jim naději, pokud to bylo to poslední, co jim zůstalo.
Viria se lehce vyhoupla na vrchol skály a ještě zadýchaná ze šplhání se rozhlédla po kraji. Pod nohama jí ležely hluboké lesy, přecházející na západě v úrodné planiny. Jen z této strany mohli do její země bezpečně vstoupit cizinci, vidění z daleka větrnými hlídkami, mezi něž kdysi patřívala i Viria. Pokusit se překročit hranice kdekoliv jinde znamenalo zápasit s divočinou, šelmami, nočními lovci a horami. Bylo tomu tak odnepaměti a mělo tomu být i dnes.
Viria si tiše povzdechla. Před osmnácti dny vítr přinesl zlou zprávu. Zpíval ji tence a kvílivě jako meluzína, přestože obilí dozrávalo a stromy byly obtěžkané jablky. Svým šepotem v kapkách deště probouzel smutek ve všech, kdo naslouchali. Ona se vracela domů, ale jen proto, aby přijala nevyhnutelný osud všech živých bytostí. Virii tehdy poprvé napadlo, že svět, jak ho od narození znala, právě končí.
Šramot prstů na kameni ji upozornil na blížící se Milu. Všechny dívky jejího věku měly větrné hlídky zapovězeny, stejně jako noční lov a hlídkování na pláních, ale Mila byla výjimečná v mnoha ohledech. Měla dar vidění jako její babička, od narození si však nesla i vzpomínky své matky. Jako by se obě královny v jejím těle spojily v jedinou mocnou vládkyni, obdařenou navíc i moudrostí mnohem starší bytosti.
Viriu už několikrát napadlo, jestli dívence skutečně nepředala něco ze svých schopností ona. Pomáhala jí přeci na svět, svým dechem jí poprvé naplnila plíce. Občas měla generálka pocit, že se skrz Miliny hebce hnědé oči dívá i někdo jiný, hlavně v okamžicích, kdy se dívenka rozzlobila. Mnohem starší a zkušenější v tu chvíli pokorně skláněli hlavy a nechávali ji mluvit, rozhodovat, jednat. Tak jako ostatně činili i před devíti lety, když královnu Niome unesli temnodějové a Nevariny vedla do velké bitvy ona.
„Blíží se. Nese ji muž-vlk a doprovází nesvatá boží bojovnice. Jsou s ní od samého začátku konce, vděční víc než jiní, co je vedou od hranice k hranici,“ řekla Mila náhle.
Viria se na ni přes rameno ohlédla. Dívenka zírala kamsi za západní obzor, bílé oči doširoka otevřené. Nejspíš sdílela svůj zrak s některým z vytrvalých letců, plachtících vysoko v nebesích. Mila nebyla zdaleka jediná Nevarina, která toto umění ovládala, ale ona si na rozdíl od lovčích mohla vypůjčit zrak kteréhokoliv zvířete, nejen toho, jehož mysl jednou provždy splynula s myslí jednoho Nevarina.
„A nepřítel?“
„Zaútočil. Přepadl je v soutěsce, zkřížil jim cestu na mořském břehu, pokusil se je zastavit ohnivou stěnou uprostřed lesů.“
Virii přeběhl mráz po zádech. Na vlastní kůži pocítila moc, kterou nepřítel vládl. Už devět let si nesla po těle jizvy z tehdejších bitev a věznění, o to víc však doufala, že i tentokrát Bratrstvo prohraje. Aspoň prozatím to tak vypadalo, protože Mile se na tváři objevil úsměv:
„Jen vítr a sama země si pamatují, kdy ona přišla na tento svět. Žádný nepřítel není tak mocný, aby překonal čas, který ji hýčká. Ne v tomto světě.“
Dětská královna ukázala prstem k jednomu bodu na obzoru.
„Přijíždějí.“
O dvě hodiny později Viria kývnutím hlavy pozdravila generála Malkaše, vrchního velitele nerialských armád. V čele nejlepších válečníků doprovázel přes své království téměř dvoumetrového hnědého vlka a zachmuřenou kněžku Světla, protože i Nerial nesl svůj díl vděčnosti, sahající hluboko do minulosti. Dnešní muži mohli pochybovat nad pravdivostí legend, ale tváří v tvář skutečné živé bytosti i oni vsedli na koně a splnili dávný slib svých předků.
„Pokládal jsem svou zemi za bezpečnou a své muže za skvělé bojovníky, dokud jsme nenarazili na ty, co jdou po jejich stopě,“ otřel si generál Malkaš pot z čela. Uniformu měl zaprášenou, vrásky kolem očí hlubší, ve vlasech víc bílých vlasů a jeho muži na tom byli stejně. V jejich očích šlo zahlédnout přestálý strach, úžas, odmítnutí pochopit to, co zažili.
„Zase se stáhnou,“ ujistila ho Viria. Nemělo smysl generálovi vysvětlovat, že nepřítel má své špehy a vojáky všude. Nerialské království prozatím nepředstavovalo pro Bratrstvo cíl ani prostředek, generálova země byla v bezpečí.
„Ona… Během cesty promluvila stěží pár slov. Není na tom dobře,“ řekl generál potichu. „Dokážete jí pomoci?“
„Snad, generále Malkaši. A pokud ne, pak její vládce určitě ano. Dnes jste dodrželi slib daný před staletími a nic vás už tedy nezavazuje ke službě,“ mávla Viria rukou. Na ten pokyn si Nevarini na lehkonohých jelenech vyměnili místa s generálovými jezdci. Už nebylo času nazbyt – ona stěží zvedla hlavu, když vlk zastavil, a teď mu bezvládně ležela na šíji.
Jeleni se obřího vlka snad báli, ale naléhavost, kterou cítili z pohybů svých jezdců, jim nedovolila se plašit. Natáhli krok, aby šelmě stačili, a celý oddíl se hnal skrz pole i pláně přímo vpřed, do hlubin nevarinských lesů. Nedali se zastavit neprostupnými houštinami, nízko rostoucími větvemi ani zrádně měkkou lesní půdou. Kde bylo třeba, oddíl se rozpadl a roztáhl do šířky, jinde se k sobě uhánějící zvířata přitiskla tělo k tělu.
Viria v jednu chvíli vzhlédla prolukou mezi stromy. Nebe se zatahovalo a tmavlo rychle se blížící bouří, přestože ve vzduchu nebyla cítit ani kapka vody. Vztekle vykřikla a popohnala svého jelena. Bratrstvo se odvážilo překročit hranice Nevarinu!
Tvrdě zaplatí za svou zpupnost! Mila to očekávala od prvního dne a byla připravena s celou armádou. Viriin jediný úkol byl dostat vlka a jeho náklad až do srdce lesa, k bráně.
„Generálko!“
Varovný výkřik jí zachránil život. Sehnula se k pleci uhánějícího jelena a černé kopí neškodně prosvištělo nad jejím bokem. Zatraceně! Museli se dostat přes noční lovce, nebo dokonce přijít po skrytých stezkách mimo hmotný svět. Viria dobře věděla, kolik nevinné krve kvůli tomu prolili, a tím víc je nenáviděla. Mít tak aspoň střípek Miliny moci!
Náhle Viria na sobě ucítila čísi upřený pohled. Jelen cválal kousek od vlka, to jeho jezdkyně na ni upírala horečkou planoucí oči. Generálka nerozuměla jedinému slovu, vyslovenému okoralými rty, přesto přikývla. V samé podstatě duše pochopila, co chce ta druhá udělat, oč ji žádá. Co jí na zlomek okamžiku věnuje, pokud bude mít Viria dost odvahy.
„Jeďte!“ zavelela Viria. Její jelen se hladce oddělil od zbytku uhánějícího oddílu a přešel do pomalejšího klusu, pak do kroku. Chtěl se hnát dál, dychtivý cítit rychlost a sílu, s níž se vznášel v dlouhých skocích nad houštinami a skrytými stržemi, ale také miloval svou jezdkyni. Proto zůstal, i když Viria sklouzla do jemné svěží trávy a plácnutím ho poslala pryč z palouku, který si vybrala pro svou léčku.
Generálka jen krátce stiskla rty. Nemohla zvířeti poroučet, Nevarini své jeleny nevlastnili. Přijala jeho rozhodnutí a pohlazením po nozdrách mu poděkovala, než se otočila čelem k šedé mlze, valící se nepřirozeně rychle mezi stromy na východě. Vojáci Bratrstva přicházeli a ona byla připravena je přivítat.
Mlha vycítila její přítomnost, teplo dvou těl, soustředění bojovné mysli. Stahovala se kolem palouku s urputností hada škrtiče, dokud nebyla nakupená po celém obvodu a nezvedala se v pevné stěně i nahoru do větví. Uvnitř šedi se přelévaly temnější stíny, pulzující vlastním odpudivým životem, jako by mlha byla jen ochrannou vrstvou mezi normálním světem a nepřirozeností, kterou do Nevarinu poslali skrz skryté stezky temnodějové. Něco naprosto zlého se chystalo projít skrz.
Viria na malý okamžik pocítila obavy. Bylo to jen malé zachvění srdce tváří v tvář strašlivým vizím, které jí naplnily hlavu, ale stačilo to. Mlha zastavila své nekonečné přelévání, zmrzla na místě – a vzápětí se kopule zřítila přímo na generálku a její zvíře.
První dotyk mlhy na kůži vyvolal ve Virii vlnu naprostého hnusu a odmítnutí. Byla to tak silná emoce, že z ní přímo vyvřela skrz všechny póry, skrz doširoka rozevřené oči, křičící ústa. Veškerou sílu, podstatu své duše a vše, co ji dělalo Nevarinem, instinktivně postavila proti tomu, co se ji snažilo ovládnout a pohltit.
Když se jí vrátily smysly, trochu omámeně se rozhlédla. Palouk, stromy, vítr, vůně květin, ona. Vše bylo stejné, jen mlha zmizela. Snad ani neexistovala a byl to jen klam vyvolaný mocí temnodějů, jejichž těla šlo zahlédnout mezi stromy. Části těl, opravila se Viria vzápětí, protože krvavé kusy masa visely i z větví a kmeny všude okolo palouku byly zacákané krví, jako by zabijáky Bratrstva zasáhl mohutný výbuch.
Generálka se mírně otřásla. Varovali ji, aby si dávala pozor na vlastní přání, protože by se mohla jednou splnit. Přestože jí zachránilo život, zadoufala, že tohle bylo poslední velké přání, které se jí splnilo.
Vsedla na stejně otřeseného jelena a pobídla ho znovu do klusu. Nepřátelé se aspoň na chvíli zastavili, pokud je rovnou všechny neroztrhala síla, kterou Virii věnovala ona. Teď už záleželo jen na jelenových kopýtkách, jestli generálku donese včas k bráně – a i kdyby ne, Viria cítila, že víc toho stejně nemohla udělat. Nikdo na tomto světě už nemohl udělat víc, než právě dělal; Mila s armádou, bojující s Bratrstvem, vlk nesoucí svůj náklad, strážci brány, rozlamující jednotlivé pečetě.
Už z dálky viděla, že jede pozdě. Přímo nad mýtinou, kde stála brána, se do velké spirály stahovala černá mračna, okolní les hořel a místy vybuchoval rozžhavenou smůlou i nečistými kouzly. Zvěř uprchla, Nevarini bojovali a umírali pod meči černě oděných vojáků a záře ve vrcholku bojové hole kněžky Světla už také slábla.
Viria tasila šavli a pobídla jelena. Nekřičela bojové heslo svého národa, neproklínala zlý osud, který ji dovedl na konec cesty. Všechnu sílu si šetřila pro boj, stejně jako se jelen vrhal přímo mezi bojující dvojice, do hořících houštin, skrz proudící magickou sílu. Nic nebylo důležitější než vlk, obklíčený dvanáctkou temnodějů, a bledá postava na jeho hřbetě. Viria bez váhání sekla po prvním temnodějovi, který se k ní otočil, a teprve tehdy poprvé zakřičela.
Žádná lidská bytost by neměla mít tolik síly. Viria nerozuměla tomu, co s ní ona provedla, ale její hlas teď lámal a tříštil kosti, dřevo, ocel. Jelen pod ní poklesl předními na kolena, aby vůbec ustál ten otřes. Musela odhodit zbraň a pevně se zachytit jeho paroží, protože cítila, jak nemůže přestat, nabrat dech, zavřít ústa. Něco mnohem mocnějšího křičelo skrz ni a síla tohoto hlasu rvala temnodějům hlavy z krků, vyvracela stromy, uhášela oheň. Jediný vlk směl zůstat nedotčený tou smrští; jen se o něco přikrčil, jako by vzdoroval silnému větru, a s ušima přitisknutýma k hlavě čekal, až to pomine.
Virii se zatmělo před očima. Konečně jí došel dech a síla ji opustila. Napůl se zhroutila dopředu, ruce zaklesnuté do jeleního paroží jí zabránily převrátit se do trávy. Cítila se vyčerpaná, vyprázdněná. Veskerá síla byla pryč, zůstaly jí jen skrovné zásoby fyzických sil – jen tolik, aby se udržela na jelením hřbetě, když se zvíře opatrně postavilo zpět na nohy.
Ona tomu všemu jen přihlížela. Přečkala bitvu s temnoději bez zjevných zranění, i když vlk krvácel z několika hlubokých ran všude po těle, a stejně jako předtím ani teď neřekla jediné slovo. Pouze pohledem Virii pozvala dál, za hranici tvořenou popadanými stromy, popelem a krví. Nabídla jí dotknout se okraje světa, do něhož nesměl žádný Nevarin vstoupit, pouze strážit jeho hranice.
Vlk slábl stejně rychle jako jeho jezdkyně. Ještě ji dokázal donést na půl cesty ke středu mýtiny, kde trávou zarůstal vydlážděný kruh z šedého kamene, než se mu definitivně podlomily nohy. Dosedl do vysoké trávy se zoufalým zakňučením, na které ona odpověděla laskavým a smutným úsměvem, když na ni vlk pohlédl přes rameno s omluvou v očích.
Viria mu nemohla pomoci, ne bez ostatních Nevarinů. Pomohla tedy aspoň jí – přeřezala řemeny jednoduchého postroje, kterým byla přivázaná k vlkovým plecím, a pak ji cestou ke kamennému kruhu podpírala. Cítila pod hrubou látkou cestovních šatů lidské svaly, bijící srdce, horký dech vonící po hřebíčku. Ona byla jen obyčejnou lidskou ženou, slabou a vyčerpanou, udolanou působením jedu a na konci se svými silami. Všechny zázraky předchozích okamžiků a staletí byly zapomenuty, z legendy o Nesmrtelné už nic nezůstalo.
„Děkuji,“ zašeptala ona chraplavě.
„Paní…“
„Dál už musím sama,“ usmála se na ni paní Chimaira a udělala první samostatný krok. Viria ji ještě částečně podpírala, pak už jen držela jednou rukou. Nakonec jí zůstaly prázdné dlaně; paní Chimaira drobnými krůčky postupovala ke středu kruhu a vše nechala za svými zády.
Po celá staletí tu ten kruh ležel a zarůstal trávou. Teď zelené stonky usychaly, hnědly a rozpadaly se na jemný prach. Matný šedý kámen, ošlehaný bezpočtem bouřek, sněhových vánic a přelétajícího prachu a listí, získal zpět svůj měkký lesk černého mramoru, do něhož neznámá ruka vtiskla ornamentální runy v jazyce Nevarinů. Značky začaly slabě zářit zlatem a slunečními paprsky, když drobná chodidla překračovala druhou z pěti vytesaných linek. Dosud nehybný vzduch se pohnul svěžím vánkem. Brána se v přítomnosti jedné z Nesmrtelných sama od sebe otevírala.
A pak náhle stála paní Chimaira ve středu kruhu. Země se slabě otřásla, jak hluboko v jejích kostech cosi puklo. Kámen se proměnil ve žhnoucí magma, hořící lávu, čistý plamen. Plameny lačně pohladily nehybné tělo, objaly ho s vášní dlouho odpíraného milence. Šaty shořely, šperky se roztekly, drahokamy pukly. Zůstalo jen samo tělo, lidské a přesto se už pomalu měnící, přijímající zpět svou skutečnou podobu.
Viria překvapeně vydechla. Milina matka jí v nejtěžších chvílích jejich uvěznění vyprávěla o zářících válečnicích, které povstaly z popela vlastní smrti, aby chránily tento svět, ale vidět teď jednu na vlastní oči se rovnalo zázraku. Všechen ten oheň, horko a plameny, spalující maso a kosti a přetvářející živoucí tělo do nové podoby! Musela ustoupit několik kroků nazad a zakrýt si rukama tvář, ten žár se už nedal snést.
Brána se konečně otevřela docela. Naráz skrz žhavý kruh vyrazil ze země mohutný proud ohně, který pohltil tělo uprostřed, Virii odhodil daleko dozadu, spálil vzduch v bezprostředním okolí kruhu. Sloupec hučel a neměl konce, všechna ta obrovská síla a energie letěla přímo nahoru, do oka stáčející se temné bouře. Prorazila ji jako kopí, zapálila nebe a spalovala vše, nač narazila.
Viria netušila, jak dlouho se třese země, hučí plameny a hoří nebe. Strach jí nedovolil se pohnout, myslet, pořádně se nadechnout. Připadala si jako na konci všeho, na samém okraji zkázy. Jestli kdy existovala naděje, teď pominula.
Přesto se mýlila. Schoulená daleko v trávě nemohla vidět, jak proud ohně slábne, temnota na nebi mizí, rozpálený vzduch se ochlazuje. Neviděla ani ležící tělo uprostřed kruhu z černého kamene a zlatavý stín, který se nad ním opatrně sklání.
Teto! Teto Chimairo!
Ohnivě purpurová křídla se nepatrně zachvěla, pak se ozval dokonce tichý výdech.
Přišel jsi!
Cítím tvou bolest a slabost. Co se stalo?
Otrávili mne, synovče. Náš společný nepřítel našel jed, který zabíjí dokonce i nesmrtelné bytosti.
Otevři bránu, ať ti mohu pomoci! Zlom tu poslední pečeť!
To nejde, synovče. Přísahala jsem, tehdy před lety. Tato brána zůstane provždy zavřená.
Ale takhle ti nemohu dát dost síly!
Šetři s ní, pro ochranu svého rodu. Dnes jsem nepřítele s pomocí přátel zastavila, ale znovu se pokusí zaútočit. A já netuším, jestli je dokážu znovu porazit. Jsem už tak unavená.
I ty jsi součástí mého rodu! Jsi moje jediná rodina!
Ještě sis nenašel ženu?
Zlatý stín, který mohl být stejně tak mladým mužem jako obrovským drakem, sebou nepatrně škubnul. Drobný osten výčitky i pobavení v myšlenkách té, kterou přišel zachránit, ho překvapilo mnohem víc než všechno ostatní.
Nejstarší z rodu je mrtev, synovče. Vyprovodila jsem ho poslední písní a teď už navždy pokojně spí. Je načase se jednou provždy rozloučit.
Zlomím tu pečeť sám! Nenechám tě odejít!
Musíš. Jsem už příliš stará, abych mohla hodit za hlavu všechny příkazy svého vládce, a je to jen mé rozhodnutí. Tahle brána se musí zničit, aby už nikdo nemohl ohrozit žádnou z mých domovin. Tu minulou, ve které nechávám tebe a všechny své předky, i svou současnou.
Ležící postava se pomalu postavila na všechny čtyři. Lví tělo poprvé doširoka rozevřelo mohutná křídla, wyverní ocas švihnutím rozťal stále ještě horký vzduch. Tvář, to jediné lidské, co zůstalo, už pokrývala zlatavá peříčka a perleťový prach, přesto se v ní ještě našlo místo na vřelý úsměv.
„Je načase se rozejít, Zlatý. Slunce a Měsíc nemohou obývat jednu oblohu.“
Stříbrná… Vy obě navždy zůstanete v mé duši.
Chiméra dvorně sklonila hlavu před dračím přeludem, než se k němu obrátila zády a prostě jen vykráčela z kamenného kruhu. Neohlédla se, přestože musela cítit drakův pohled v zádech. Nechala ho vyblednout do slabého mihotání, pak do několika zlatavých jisker, které vítr snadno zachytil a vynesl vysoko do modrého nebe. Kámen byl opět starý, rozpraskaný a šedý, po předchozích událostech nezůstala jediná stopa.
Jen ve středu kruhu se cosi zalesklo. Dvě drobné stříbrné kapky, každá za jednu z duší v mohutném těle. Ležely ještě chvíli zapomenuté v popelu, než je sluneční paprsky vypily jako obyčejnou rosu.
Chiméra neslyšně prošla kolem schoulené Virii. Ta si až za chvíli uvědomí, že je po všem, prozatím však byla uvězněná ve vlastním strachu a nevnímala, co se kolem ní děje. Chiméra ji při tom nechala. Musela splatit ještě jeden dluh a pomoci ještě jedné bytosti.
Během několika mála kroků se z chiméry opět stala žena. Nahá a nepoznamenaná jedinou jizvou, které předtím nastřádala dlouhým životem, přiklekla k hlavě obřího vlka a něžně ho pohladila po čelisti.
„Nikdy jsem nikomu nedlužila víc, než tobě. Zachránil jsi mi život, Tegare Vlku.“
Velké víčko se zachvělo, ale zůstalo zavřené. Šelma ztratila příliš mnoho krve a vydala ze sebe příliš mnoho sil, než aby ještě mohla zůstat naživu. Žena proto přiložila dlaň přímo na vlkovo čelo a zavřela oči. Teď bylo na ní, aby pomohla.
Král Chardallak neklidně přecházel místností. Trvalo to už moc dlouho! Od samého svítání čekal, až k němu dorazí zpráva z manželčiny ložnice, ale otrokyně stále jen bezradně krčily rameny a vrtěly hlavami.
„Syn si očividně dává na čas, Vaše Veličenstvo,“ vyrušil ho náhle ze zamyšlení známý hlas.
„Paní vyslankyně!“
Nikdy se nedověděl, jak dokázala projít celým palácem až do jeho pracovny. Teď ale znovu stála před ním, živá a zcela očividně zdravá. Měsíce, kdy ani Orákulum nedokázalo nahlédnout do víru možností a říci, jestli přežila, byly zapomenuty.
„Syn?“ uvědomil si pak, co vyslovila.
„Přišla jsem vám poděkovat, králi. Nebýt vaší péče, těžko bych v prvních dnech přežila,“ věnovala mu jeden ze svých tajemných úsměvů.
„Opravdu syn?“ zopakoval.
„Už brzy přiběhne zadýchaný sluha, který to potvrdí. Porod byl dlouhý a těžký, protože byl Mirialin první, ale matka i dítě jsou v pořádku,“ přikývla. Pak, snad z náhlého hnutí mysli, si stáhla z prostředníků své hadí prsteny a podala je stále ještě překvapenému králi.
„Svým činem jste na svůj rod i říši upoutal pozornost mých nepřátel. Těch, co se mne pokusili zabít, i ostatních. Snad aspoň zpočátku se však budou držet dostatečně daleko, když uvidí na pažích vašeho dědice tohle.“
Místo prstenů spadly do královy nastavené dlaně dva malé stříbrné náramky, tak akorát na ručku novorozence.
„To přeci nemohu přijmout!“ zvedl hlavu a tentokrát zůstala vyslankyně na svém místě, nezmizela jako před rokem v zahradě.
„Vím, že to není mnoho, dva stříbrné náramky za jeden život, ale je to vše, co mám. Nic víc mi nezůstalo. Budou chránit princův život před magickým útokem stejně dobře jako předtím můj. To jediné mu mohu dát do vínku.“
Hluk na chodbě a rozrušené hlasy přinutil krále pohlédnout ke dveřím. Sluha, o němž vyslankyně mluvila, právě přicházel.
„Ale…“ otočil král Chardallak hlavu zpět, už však nic nedodal.
Byla pryč. Zmizela jako závan větru, aby se znovu stala jen legendou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
