» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141720

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::

:: V jiném světě X. kapitola ::

Radmila Kalousková	publikováno: 18.08.2011, 23:04

Takže další pokračování naší hrdinky je zde (teda musím se přiznat, že dovolená mě od toho tolik odvedla, že mám pěknou tvůrčí krizi. No nic, nějak se s tím poperu). Tahle kapitola trošku poodhalí, co se s Klárou děje a kde se vlastně v reálném světě nachází. Takže s chutí do čtení a uvítám každý komentář, za který samozřejmě předem děkuji.
RK


	X. – Zástava srdce Líně jsem se protáhla a bylo mi krásně. Nik vedle neležel. Oblékla jsem se a vyšla ven. Vesnicí se táhlo líné ráno a nikdo se vstáváním nespěchal. Zaslechla jsem nějaký rušný rozhovor. Zdálo se, že rozeznávám jeho hlas, ale ten druhý. To byl hlas nějaké ženy. Nějaké? Vsadila bych se, že vím, kdo to je. Udělala jsem několik tichých kroků a zřetelně jsem slyšela, o čem se baví. Ani jsem nechtěla poslouchat, ale nemluvili zrovna potichu. „…si snad nezasloužím!“ syčela vztekle. „Nevím, proč z toho děláš takovou aféru. Řekl jsem ti rovnou, jak to je. Nikdy jsem ti nelhal.“ „Á náš pan férový! Doufám, že si se sebou spokojený,“ odsekla. „Nech toho, teď není vhodná chvíle, řešit tvoje problémy.“ „Pche, moje problémy!“ téměř křičela. „Ty nikdy nemáš čas, řešit podobné problémy,“ otočila se a všimla si, že stojím u chatky a pozoruji je. „Ne se mnou, jak vidím,“ hodila hlavou mým směrem a zašla do svého příbytku. Umím si představit, jak by bouchla dveřmi, kdyby tam nějaké byly. Nik se podíval mým směrem a sklonil hlavu. Párkrát přešlápl na místě, ale nakonec se vydal ke mně. Nevěděla jsem, co na to říct. Vždyť se vlastně nic nestalo. A pokud ano, je to už minulost. Nebo ne? Měla by to být minulost. Přišel ke mně a trochu provinile se na mě podíval. „Nic se neděje,“ řekl nakonec. „Ty jsi ta jediná.“ Pomalu šel dovnitř. Já ještě chvíli zůstala stát a dívala se na její příbytek. Kdybych ho mohla spálit pohledem, škvařil by se v ohni jako kus starých nepotřebných novin. Chtěla jsem za Nikem, ale najednou jsem nějak nemohla. Nohy mě ztěžkly a já klesla k zemi. „Niku,“ zavolala jsem zděšeně. Cítila jsem obrovské mravenčení a silné bolestivé otřesy. Seděla jsem na zemi a opírala se o klepající se ruce. „Niku!“ opakovala jsem nešťastně. Vyběhl a okamžitě ustrnul. Díval se na mě vyděšeně a v jeho očích jsem viděla neskutečnou hrůzu a strach. „Co se …dě..je?“ mačkala jsem ze sebe, ale bylo to těžké, vypustit těch pár slov z úst. „Kláro!“ volal zděšeně. „Vždyť ty se mi ztrácíš. Ne, ty nesmíš…“ doběhl ke mně a chytil mě do náručí. „Kláro, zůstaň tu se mnou… Kláro, ty nesmíš odejít,“ opakoval pořád dokola. Slyšela jsem ho jako z veliké dálky. Už jsem necítila svoje tělo, už jsem necítila jeho doteky. „Niku,“ šeptala jsem a chtěla ho chytit za ruku, ale má ruka byla průsvitná a nehmotná, že to nešlo. * „No tak dělejte, je to zástava srdce,“ volal mladý lékař na sestřičku, zatímco mladé dívce prováděl masáž srdce. Ta ihned zareagovala a běžela pro vozík první pomoci. „Nekoukejte, píchněte jí 10 mililitrů,“ dával dál příkazy. V jeho pohledu bylo odhodlání, udržet pacienta naživu. „Máme nabito,“ hlásila druhá sestřička při těle. „Tak pozor na tři,“ vzal si od ní doktor defibrilátor. „Jedna, dva, pryč!“ a přiložil jí ho na hrudník. Tělo sebou škublo, ale srdce dál odpočívalo. „Nic,“ oznámila sestřička věcně. „Nabít na třista,“ rozhodl doktor. „Tak dělej, jsi moc mladá, než abys to vzdala,“ přemlouval tělo na nemocničním lůžku. „Jeden, dva, pryč…!“ Tělo nadskočilo a na monitoru se tenká čára změnila v poskakující křivku. „Sláva bohu,“ odfrkl si doktor. „Dohlídněte na ni a převezte ji na JIPku. Nezapomeňte informovat rodinné příslušníky.“ Druhá sestřička, mladá učnice, přiložila dívce na obličej ústí ventilátoru. „Už to vědí, její otec u ní prosedí celé dny.“ Srdce zase bilo, ale dívka dál zůstávala v komatu. * Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Loučila jsem se v duchu s Nikem, se Zilvou i s Alušky. Poslední prudký otřes, který musel škubnout celým mým tělem, mě nějakým zázrakem začínal vracet zpět. Mravenčení pomalu ustávalo a já začala cítit na své ruce Nikovo sevření. „Niku,“ zkusila jsem zašeptat. Šlo to. Otevřela jsem oči a dívala se do jeho zarudlých očí plných bolesti. Pokusila jsem se o úsměv. „Kláro,“ vydechl a bylo vidět, jak moc se mu ulevilo. „Tohle mi už nikdy nedělej. Myslel jsem, že jsem tě ztratil.“ Opatrně mě posadil a já si prohlížela svoje ruce. Byly stejné jako před tím, pěkně z masa a kostí. Nic průsvitného a nehmotného. Teprve teď jsem si všimla, že se okolo seběhla celá vesnice. Přišli snad všichni, jen Ramini zůstala stát v pozadí. Hned vedle Nika klečel Zilva. „Tak vítej zpět, kočičko. Určitě se ti stýskalo po mně, tak ses vrátila, co?!“ a zubil se na celé kolo. „Tos uhod,“ vysoukala jsem ze sebe, protože jsem byla strašně zesláblá. Nik mě vzal do náruče a odnesl k sobě. Položil mě zpět na kožešiny. Lehl si ke mně a pevně mě svíral v náručí. „Měl jsem strašný strach,“ zašeptal mi. „Já taky. Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím.“ „Musíš odsud pryč a to co nejdřív, půjdeš se Zilvou starat o nové místo pro Alušky. Já tě už nechci víc vidět odcházet. Neunes bych to.“ „Co to zase říkáš, já tě přece neopustím,“ bránila jsem se. „Ty víš, že neodejdu.“ Nik jen vzdychl a pevně mě objal. „Jsi paličatá. Měl bych ti nasekat na zadek.“ „Co se stane, když někdo v tomhle světě zemře, vrátí se zpět do svého těla?“ zeptala jsem se. „Tak to nevím přesně, ale když je mrtvá duše, je mrtvý i člověk. Nemyslíš?“ Jen jsem pokývala hlavou. Trochu zvážněl a odkašlal se. „Víš, k tomu, co se stalo s Ramini…,“ chvíli se odmlčel a hledal ta správná slova. Dala jsem mu prst na rty. „Psst, nechci se o tom bavit. Je to pryč. Teď jsme jenom ty a já,“ a dlouze jsem ho políbila. „Jenom ty a já,“ zopakoval a zakryl mě svým pevným vypracovaným tělem. Opravdu jsem se o tom nechtěla bavit. Ne teď, když jsem na vlastní kůži pocítila, jak moc je vše relativní a křehký. Co je teď, nemusí být za pár minut. Měla jsem tak veliký strach. Strach ze ztráty. Měla jsem strach, že tu zůstane sám a nájezdníci ho zabijí. Ale, co se změní tím, že tady budu? Jen ho zabijí přede mnou a to bude ještě horší. Ale ať, potom zemřu s ním. V tom zvláštním stavu jsem slyšela hlasy, cizí neznámý hlasy. Propadala jsem se do veliké propasti a slyšela, jak mi někdo říká, že to nemám vzdávat. Nevím, kdo to byl. Ale nezajímalo mě to. Ten hlas mě k sobě nepřilákal. Chtěla jsem být s Nikem, zůstat s ním, až do konce. Do úplného konce a sbohem můj bývalý živote. Nedals mi nic, po čem by se mi mohlo stýskat. Nebo jsem si to prostě jen neuměla vzít. Ale tady ano, tady to dokážu a nevzdám se toho. Ať to stojí, co to stojí.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Solitaire	11.02.2012, 12:58:32

Zajímavé prolnutí dvou realit... a kdoví, kde bloudí lidské duše v komatu? Možná bychom se divili... Tvůj nápad se mi líbí, i když ani duše není v tom druhém světě v bezpečí. Jsem opravdu zvědavá, jak naši hrdinové nakonec dopadnou :-)

Šíma	18.08.2011, 23:03:51

Zdravím. Na tvůrčí krizi není tento díl zase tak špatný. Myslel jsem na prolínání dvou světů (na svět tady a teď, ve kterém hrdina v komatu žije a svět mimo její "snovou realitu", kde odpočívá její tělo). Pokud se díky stavu hlubokého bezvědomí její duše ocitla v jiné realitě, je možné, že s hrozící smrtí v naší realitě by se mohla ztratit i v této, kam by pak její duše šla? Co kdy budoucnost naše hrdiny navždy rozdělí? Klára přeci nemůže zůstat navěky v bezvědomí... Chybek jsem si nevšiml, na "šotky" (třeba i z nepozornosti nebo únavy) však věřím dál, takže jsem mohl i nějaký nedostatek přehlédnout). Děj se výrazně neposunul, ovšem došlo k hlubšímu semknutí našich hrdinů (po citové stránce), uvidíme, jak se tato skutečnost poddá po příchodu hrozícího nebezpečí v podobě cizích nájezdníků... Smrt je všudypřítomná a to nejen v naší realitě. Držím oběma palec a doufám v dobrý konec, přestože ono "pravé dobrodružství" nejspíš ještě ani nezačalo. Těším se na boj "dobra a zla", pokud k němu dojde. Něco se musí stát, vždyť nad celou vesnicí visí onen pomyslný "Damoklův meč". A čas běží...


ze dne 19.08.2011, 7:38:45
Radmila Kalousková: Díky Šímo za komentář a zastavení vůbec. No, já si nejsem jistá, zda přímo k nějakému tomu boji dojde, jde o to, že takové věci má mysl jaksi neumí... no asi si s tím nebudu vědět rady, ale mám náhradní plán! :-) A co se týká konce, to není vždy jasné, zda je konec šťastný, je mnoho pohledů na věc, pro někoho šťastný je a pro někoho není, takže si myslím, že to bude trošku rozporuplné. Jak to půjde, pošlu ještě další kapitolu, kde se vztahy zase trošku vyostří, ale pak už zase půjdou na cestu, tak se to snad tak nějak oživí! Díky RK