» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141720

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Krev Elfů ::

Thorpe	publikováno: 26.08.2011, 23:34

Po přeinstalování softwaru, jsem zaplatil velkou cenu a to ztrátou pomalu všeho napsaného. Měl jsem dopsané jak Redforce, na které mě neustále upozorňoval spoluautor, tak i další dvě kapitoly S.T.A.L.K.E.R.ských příběhů. Než je však dopíšu, chtěl bych vás pozvat do země elfů a lidí, do země Daratie, kterou sužuje neustálá válka mezi těmito rasami. Příběh poukazuje na jednoho hlavního hrdinu, okolo kterého se děj obtáčí, stejně jako se obtáčí niť na špulce. Poté co...ale co bych povídal, ono se to tady dozvíte. ;-)

PS: Dlouho jsem již nic nepublikoval, tak snad se bude líbit. Přeji pěkné počtení.


	Slunce plálo. Vypadalo jako bílé zlato. Bylo vysoko nad obzorem, vysoko nad vyprahlou pustinou stejně tak jako tři kroužící velcí ptáci. Supy. Nejspíš už dávno zmerčili nehybné tělo a z povzdálí si kontrolují, jestli je živé. V prachu a na ostrých kameních leželo tělo. Kožená vesta spod ní vyčuhuje bílá, zašpiněná košile se šněrováním na předloktích, které ovšem kryjí kožené nátepníky. Plátěné kalhoty má lehce potrhané a stejně jako košili zašpiněné. Stažené hnědým páskem, u kterého má pochvu, ale meč v nedohlednu a nohavice má přes vysoké černé holínky. Dlouhé, zacuchané vlasy mu kryjí obličej. Obrovský žár postavu probral. Jen co se pohnula, tělem projela bodavá bolest, přesto se posadila. Odhodila vlasy z obličeje a chytla se za spánky. Muž, sotva dvacetiletý. Nahmatal horkem sraženou krev na spánku. Takovou bolest snad nikdy necítil. Hlava v jednom ohni, jako by mu v uších tancovali raraši, ale to jen silně pulsovala krev. Stejně tak seschlou, ohavně nasládlou chuť krve měl i v ústech. Spodní ret měl nejspíš prokousnutý. Žízeň okamžitě přebyla veškerou bolest levého zápěstí, levých žeber a nejpravděpodobněji vymknutého kotníku. Jen ten tlukot v uších a bolavý spánek. Začal zvracet, nebo spíše dávit. V krku měl sucho jako ve vyprahlé studně při dlouho měsíčních vedrech. Pomalu si vyhrnul pravou nohavici a rozepnul řemínek na holínce. Rozvázal šněrování a pořádně ji roztáhl. Skučel bolestí, když botu sundával. Kotník byl snad v horším stavu, než jeho hlava. Oteklý, celý modrý, místy nafialovělý. Stačilo se ho lehce dotknout. Prohrabal si brašničky, které měl připevněné k pásku. Našel šátek, kus obinadla, zelenou mast, která zapáchala silnou vůní výtažku z konopí a kdoví ještě jakých bylin. Šátek vložil do úst a pevně ho skousl. Oběma rukama chytil otok. Nahmatal kosti. Na první ohmat se zdály být pořádku, však na nesprávném místě. „Těžký výron.“ Proběhlo mu hlavou, ale odkud to věděl, na to si již nevzpomněl. Škubl, až mu v kotníku luplo. Od kotníku mu projela celou nohou bodavá bolest, která se zarývala hluboko do morků kostí, že bolest cítil až v konečcích prstů rukou. Bolestí se položil na záda a uhodil do prachu, který se lehce zvířil. Opřel se o lokty a chvíli počkal, než bolest pomalu ustoupí. Znovu se posadil a vzal mističku s mastí. Prstem ji rozetřel po otoku, který teď ke všemu ještě sálal teplem. Obinadlem kotník pořádně stáhl. „Mám ji natáhnout?“ Zamyslel se, když pohlédl na koženou holínku. Překonal předpovídající bolest, která však byla menší než předtím. Když ji lehce zašněroval, přiměřeně zapnul pásek a přetáhl přes ní nohavici, rozhlídl se. Všude byla jen vyprahlá pustina. Slunce se o něco snížilo k obzoru, ne však o moc. Supy však stále kroužili nad mužem. „To určitě,“ lehce se pousmál, ale v břiše mu zakručelo„Dneska budete bez jídla stejně tak, jako já.“ Pokusil se postavit, ale jen co udělal dva vrávoravé kroky, znovu mu od kotníku projela bodavá bolest, která mu křečovitě stáhla veškeré svaly v těle. Upadl do mdlob. XXX Probudil ho pocit, že se hýbe. Bylo tomu tak. Ležel na několika větvích uspořádaných tak, že vytvářeli jakési lůžko za koněm, který ho táhl. Slunce bylo již nízko nad obzorem a barvu rozpáleného zlata vystřídal rudý puchýř mezi prvními červánky. Musel být daleko od místa, kde se probudil, protože povoz míhal malinké, vzrostlé keříky. „Lež v klidu. Felčar se na tebe podívá. Teď odpočívej.“ Ozvalo se mu nad hlavou. Lehce s ní otočil, ale bodavá bolest ho zasáhla do krku. „Na, napij se.“ Povoz zastavil a k němu přistoupila štíhlá žena. Měla bílou pleť, úzké rty a mandlovité oči. Elfka. Její kaštanovité vlasy měla spletené do několika copánků, díky kterým jí vynikali rodové rysy a špičaté uši. K ústům mu přiložila měch s vodou. Několika hlty se napil a poté znovu upadl do mdlob. XXX Probral ho dětský smích a rychlé cupitající kroky. Pomalu otevřel oči a pohnul hlavou, opatrně. Nic. Ani náznak po bolesti. Zdi byly spleteny z jatolových větví. Silné, ale pružné dřevo, které roste jen v Daletorském Hvozdu. Poznal ho podle jeho smaragdové kůry. Byl přikryt lehkou přikrývkou červené barvy s modrým a zeleným lemováním vzoru listů a květů. Zkusil pohnout nohama. Přikrývka se zavlnila. Posadil se a promnul si spánek, avšak po strupu zůstala jen lehce vystouplá jizva. „Spal jsi dlouho.“ Ozval se hlas, který mu byl povědomí. Otočil se k průchodu. Zase ona. Elfka s bílou pletí a azurovým pohledem. Usmála se. „Felčaři se o vše postarali. Oblečení máš támhle,“ ukázala rukou na poličku, pod kterou vysel jeho oděv. Čistý, košile nová s elfskými vzory u výstřihu, který se dal sešněrovat, stejně jako rukávy. „Děkuji ti.“ „Mne neděkuj. Byla to pouhá náhoda, že jsem tě našla v pustině. Oblíkni se a poté přijď k ohni.“ Znovu se usmála a poté zmizela. Oblékl se, dlouhé vlasy učesal hřebenem připomínající kartáč na koně. Když vyšel z příbytku, div se mu nezatočila hlava. Chytl se lana, které bylo připevněno podél prkenné cesty. Ztuhl a krve by se z něho nedořezalo. Pomalu, ovšem trhavě se porozhlédl okolo sebe. Příbytek byl na stromě, dobrých deset metrů nad zemí. Děti se proháněly po provizorních cestičkách, které byly zavěšeny mezi stromy. Elfská osada. Taková, jak o nich slyšel vyprávět. Všude tam kolem, bylo nespočet elfů. Děti, ženy, muži, starci. Děti se proháněly po vysutých cestičkách, jako kdyby běhali po zemi. Ty starší stříleli z luků na označené kmeny. Dospělí, každý měl nějakou práci na starosti a starci seděli na lavičkách, vyřezávaných z mohutných kmenů. Na zem slezl po lanovém žebříku, který se lehce houpal v poryvu větru. Silně vydechl, když se postavil na pevnou hlínu. Došel k ohništi, přičemž si na něho mladé elfky ukazovali, otáčeli se za ním a uchechtávali se. Muž je koutkem oka pozoroval, šel s lehce sklopenou hlavou a koutky úst se mu rozjížděli do stran, však nepatrně. „Je vidět, že se rychle zotavuješ.“ Zasmál se jeden ze starších. Tvář měl sice jen lehce povadlou a pomalu vůbec vrásčitou, ale jeho bílé vlasy prozrazovaly, že není z nejmladších. „Na člověka máš dost tuhý kořínek.“ Dodal a nabídl muži místo. „Tvé jméno? Nebo ti máme říkat neznámí?“ Podal mu dřevěný korbel s jablečným moštem. „Jsem…“ zamyslel se. „Říkali mi Cedric.“ „Cedric, zajímavé. Já jsem Arcalimo. Jsem nejstarší zde v Dolině. Odkud jsi?“ „To kdybych věděl, vím jen, že sem se probral na pustině, celé tělo mě bolelo a pak jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, už jsem byl…“ „Vím, vím. Oroniel tě našla a dopravila sem. Felčaři se o tvé zranění postarali.“ „Jak dlouho jsem spal?“ „Tři dny cesty sem a další dva dny tady.“ Odpověděl ženský hlas za jeho zády a elfka, právě ona se přes něho nahnula ke stolu a dala mu kus pečeného jelena s bramborem. „Najez se, jsi slabý.“ Pohlédla mu do očí a znovu se na něho usmála. „Dolina,“ podotkl, když polkl sousto. „To jsme někde na západu Daratie.“ „Na kraji Daletorského Hvozdu.“ Usmál se Arcalimo. Starý Daletorský Hvozd, se rozprostírá pod Gromanskými skalisky, které se táhnou od Sarfenského pobřeží na jihu Daratie až na sever čímž tvoří západní hranici království, za kterými se rozléhá smrtelná Pustina. Hvozd ukončuje řeka Sféna, která pramení v ledovcových vrších a protéká svým ostrým korytem do nížin pod hvozdem a až do Skyrovského jezera. Na druhé straně řeky, leží město. Město, které vybudovali prastaří elfové, náležití vládci Daratie. Poslední z měst, které neshořelo popelem, nebo ho nájezdníci z Eryhowy jízdy nevyvraždili. Eryhow Grem Kturan, císař Fratenothu, Gramethu a Eliteku. Tři východní království, která obklopují hranici Daratie. Nikdo neví, čím tato válka začala. Již dvanáct let se zde bojuje. Hranice se stále posouvá, zastavuje, vrací a zase posouvá. Záškodnické komanda elfů se dostávají na území lidí a přepadávají karavany, avšak pokud jsou dopadeni, jsou svázáni, mučeni a poté oběšeni. Jen málo kdo vyvázne živý. „Oroniel!“ ozvalo se dětským hlasem. Cedric se ohlédl. Od skupinky dětí běžela malá dívka. Zelená košilka s širokými rukávy, stejně barevné, látkové kalhoty a kožené boty na šněrování. Hnědé vlasy jí vlály. Doběhla ke skloněné elfce a obě se silně objali. Žena se zvedla a malou dívku držela v náručí. Teprve teď si ji mohl pořádně prohlídnout. Měla na sobě zelené šaty, až k zemi, zdobené zlatými vzory. Dlouhými hnědými vlasy lehce prostupovali špičky uší. Pleť měla bílou a oči, její oči ho náhle pohltili. Její úsměv byl drobný a drobné byli i její zuby. Usmál se na ní. Slunce již pomalu vyšlo nad koruny stromů. Cedrica probudilo švitoření ptactva a datlovo neúprosné vyťukávání do kmenů. Došel k misce s vodou, kterou mu kdosi připravil. Byla studená, což ho probralo ještě víc. Opláchl si obličej, vlasy projel mokrou dlaní. Z brašny si vyndal břitvu a černé strniště opustilo jeho tváře. „Felčar! Kde je felčar!“ Ozval se a Cedric sebou škubl. Utřel si oholené tváře a vyšel před příbytek. Dole na palouku u ohniště přešlapoval kůň. Jezdec byl u druhého koně a pokoušel se sundat zraněného druha. Ležel na koňském hřbetu a po hnědavé šíji stékala krev. Rychle doběhl k žebříku. Slezl do půlky a poté seskočil. Dopadl pevně. „Co se stalo?“ „Zbrojnoši,“ položil elfa na zem a začal mu ohledávat zranění. Celé záda byly od krve. Rameno měl prostřelené šípem a hned vedle páteře měl zabořenou, až po letky šipku ze samostřílu. „Přepadli nás nedaleko odtud. Co!“ Podíval se na Cedrica. „Co ty tady u všech bohů děláš!“ „Klid Morco. O něho se nestarej.“ Zasupěl další elf, který se neslyšně sehnul vedle Cedrica. Elfův pohled byl neúprosný, jakoby ho probodával. Sledoval Cedrica přes zpocené vlasy. „Tady!“ Vykřikl někdo mezi stromy a poté zařehtal kůň. Mezi stromy, se na zadních vzpínal bílý plnokrevník a v jeho sedle seděl, v modrobílé zdobené zbroji, žoldnéř. V levé ruce měl kapkovitý štít s rudým orlem na modrobílém poli a v druhé svíral jednoruční meč. Kopl koně do slabin a plnokrevník se rozběhl proti skupince elfů. Cedric nezaváhal. Vyběhl ke koni a z pochvy vytáhl meč. Byl lehký, jako kdyby ho vůbec v ruce nedržel. Rozpřáhl se a pokračoval dál. Zbrojnoš k němu cválal, natáhl se křížem k levému rameni. Zazubil se a z jeho pohledu byla vidět nenávist. Prohmátl. Cedric se sehnul a poté rychle sekl přes zbrojnošova záda. Blýskavá čepel prosekla kroužkovou zbroj a zbarvila se krví. Zbrojnoš se zajíkl a skácel se k zemi. Mladík se otočil a proti němu se hnali další zbrojnoši. Čtyři pěšáci s válcovitými přilbicemi s otvorem pro obličej a chráničem nosu a na kroužkové zbroji měli koženou zástěru, která je na stehnech roztržená, aby se v ní lépe pohybovalo, s erbem jako měli na oválných a kapkovitých štítech. Okolo cedricovi hlavy prosvištěl šíp a zaryl se jednomu ze zbrojnošů do tváře. Padl na znak. Okolo zacupala kopyta a na koni se prohnal Morco s mečem napřaženým nad hlavou. Sekl a zasáhl kroužkovou zbroj na krku. Kovové kroužky se rozletěly na všechny strany a vystříkla rudá tekutina. Padl na kolena a chytl se za krk. Škubavě se válel v rychle se tvořící krvavé kaluži, které se pozvolna vsakovala do hnědé hvozdové půdy. Cedricův meč se zkřížil se zbrojnošovým. Oba si pohlédli do očí. Zbrojnoš byl očividně starší a také silnější. Odrazil Cedrica a znovu zaútočil. Sice byl silnější, ale měl těžší zbroj a nebyl tak obratný. Sekl se shora. Cedric udělal kotoul do strany a zasáhl útočníka do levého stehna. Kožená zbroj zrudla. Lehce hodil okem, spatřil elfa, jak seskočil s koně na zbrojnoše s dvěma dýkami, srazil ho na zem a zabodl mu je mezi žebra. Něco ho udeřilo. Spadl do listí a meč mu vylétl z ruky. Zásah štítem, který si zbrojnoš právě sundal, aby mohl meč uchopit do obou rukou a napřáhnout se. Hekl. Pohlédl na hruď, která se rudě zbarvila okolo hrotu šípu, který mu prostřelil tělo. Znovu sebou škubl a objevil se další šíp, tentokrát v břiše a více trčel. Hroty se zpětnými háčky a točivou špičkou, díky které způsobí uvnitř těla silná zranění. Potřetí se jeho tělo zachvělo. Upustil meč, z pusy mu vyprskla krev a oči se mu otočily v sloup. Upadl před Cedrica. Když spatřil střelce, usmál se a lehce kývl hlavou. Oroniel.


celkové hodnocení autora: 91.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 46		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Panano Nymni	27.08.2011, 15:10:36

Odpověď na příspěvek od uživatele: lotty* ze dne 27.08.2011, 14:25:58* To s těmi elfy jako sličným a vznešeným národem je docela ošklivé zjednodušení (vem si černé elfy v severské mytologii, co je na nich tak vznešeného), ovšem jinak se pod tvůj komentář mile rád podepisuji.

lotty	27.08.2011, 14:25:58

Zdravím, musím se přiznat, že jsem tvůj text nedočetla. Může za to ignorování shody podmětu s přísudkem, ať už se podívám kamkoliv, znáš jen měkké i, které opravdu při čtení bije do očí a čtení jen ztěžuje. To, co jsem přečetla, mě poněkud zklamalo. Očekávala jsem, jak z názvu díla plyne, že půjde o záležitost čistě Elfí. Když píšeš takový příběh, měj na paměti, že Elfi jsou velice vznešení, sliční a krásní. Proto jsem nepochopila, proč takovou Elfku posíláš do pustiny pro raněného muže? Proč Cedrika nepřijel zachránit hned někdo jiný? Takto to totiž vypadá, jako bys Elfku zapojil do díla jen kvůli tomu, abys měl námět k pokračování. Úvodní pasáži díla nevěřím. Už jenom proto, že by se oklovaný muž sám posadil, už jenom oné krvi seschlé sluncem – proč třeba nemohla jen zaschnout? Také nevěřím tomu, že by si muž sám takto napravil nohu. A navíc jestli slunce plálo, nepochopím, proč měl na sobě koženou vestu. Musí v ní být docela vedro v takovém počasí. Co se děje týče, není to špatné. Rozhodně musíš na textu ještě zapracovat. Přeju hodně inspirace ke psaní. lotty


ze dne 28.08.2011, 19:09:08
Thorpe: Také zdravím. Nemůsíš věřit, to mi je vcelku jedno, jsou i jiné názory. Jen měkké i? Nechci urazit, ale já tam vidím i ypsilony...;-) a ne málo. K úvodu. Proč by to tak nemohlo být? Co víš o tom odkud je a proč se tam vzal. Ne, v bílé bavlněné košili a kožené vestě není vedro. Mám to na vlastní kůži ozkoušeno ve třiceti osmi stupňových vedrech. K té Elfce. Zase, co můžeš vědět, kde se vzala. Ano vím že jsou vznešení a jak říkáš krásní, ale to neznamená, že budou sedět ve svém sídle a nic nedělat. A co že je to vznešený národ. V jiné literatuře třeba ano, avšak zde tomu tak nemusí být.

m2m	27.08.2011, 12:06:37

Ahoj. No neodolal jsem a nakoukl jsem a zase jsem prve, už 19.8. nakoukl a text se snažil přečíst. Přiznám se, že jsem ho teď napodruhé jen proskákal. Původně jsem si myslel, že jedna moje povídka, kterou bych rád zaslal do příští CKČ, je k uzoufání klišovitá, protože začíná probuzení borce v poušti a jeho následným transportem do vesnice v oáze. Nemám recept na to, jak vymyslet originální příběh, protože na originalitu nevěřím. Tu neoriginalitu bych se ale osobně snažil nějak zastínit něčím sympatickým. Pokročilejším. Týpek se probere, ošetří si zraněnej kotník a pak zase padne do mdlob. Pak ho "po gladiátorsku" odnesou kamsi pryč a příběh se rozjíždí. Zachránce světa a krásných děv a tak dál. Co třeba do tý pasáže při druhém probuzení nějak nacpat nějakou snovou pasáž? Poslouží dvěma pánům totiž. Jednak do toho snu můžeš narvat záblesky minulosti (třeba zdůvodnění, že si mohl tu hnátu ošetřit, protože má nějaký zkušenosti), druhak můžeš rozehrát psychologickou hru na čtenáře a sblížit ho s postavou nebo postavami. Film Gladiátor zrovna v téhle pasáži zvolil přiblížení diváka k tomu černochovi, co dal Maximovi na zraněné rameno červy. Divák v tu chvíli černocha zařadil mezi kladné postavy a měl pro něj kladné pocity. (Tenhle příklad dávám nejčastěji, protože podle mě je úplně nejvíc nejlíp řemeslně udělanej.) A tak dál. Ekyelka má výbornej komentář, tam dole. Chyby a chyby! Přímá řeč. Ve všem má fakticky pravdu a bejt tebou, dávám si na to bacha. Já vím, že píšeš pro radost, a je to super. Ale číst tu změť písmen po tobě už takovou radost třeba nedává. Psaní je dřina a práce, a teprve potom můžou bejt obě strany spokojený. Dej si fakt říct, Eky to nemyslí nějak zle, každej jsme tu od toho, abychom si vzájemně pomáhali a dávali si podněty. A protože slečna pode mnou má mnohem víc zkušeností než my dva dohromady, opravdu bych si jejích slov vážil. Takhle dlouhej komentář se od ní jen tak nevidí :) Příště zlom vaz a ať je to lepší. P.S. Ty chyby fakticky zkus nějak pořešit. Jednou v budoucnu budeš chtít zaslat nějaký svůj text do soutěže a vyletíš jen proto, že tam bude AŽ MOC chyb.

Ekyelka	26.08.2011, 23:32:33

Zdravím. Přiznám se, že jsem se nejprve šestkrát ujistila, že o pravidlech pro psaní přímé řeči tě upozornil už Šíma a m2m (ten dokonce už před devíti měsíci, možná ještě dříve). Stejně tak o ostatních chybách, kterými se text hemží. Shoda podmětu s přísudkem - nezájem. Chaos v čárkách? Kdo je vnímá? Chybějící podmět v místech, kde je skutečně důležitý? Fantazie čtenáře je bezbřehá, on si to domyslí! Přesně takhle na mne tento text působí. Jako by tě nezajímalo, jak ho čtenáři budou vnímat, jestli se nebudou zbytečně ztrácet, jestli vůbec budou schopni si příběh užít. Doufala jsem v jisté zlepšení, protože jsi celkem aktivní psavec, ale je to stále to samé. Zbytečné chyby, které nemusely být, kdybys k textu před publikací přistupoval s větší trpělivostí a pečlivostí. Neprojížděla jsem všechny komentáře svých kolegů, ale jsem si téměř jista, že tě upozorňují stále na to samé. Proč se tedy na tyto vypichované chyby nesoustředíš během korektur? Skoro jako by ti bylo jedno, co tady píšeme - hlavně, že máš texty venku. A to hodně zamrzí, zvlášť při vyhlídce, že další text bude obsahovat ty samé chyby a my se jimi opět budeme muset prodírat. Obvykle bych napsala, že text chce učesat a sjednotit. Protože se mi ale Kittanya snažila namluvit, že na podobné obecné formulace nemám nárok (čímž ji zdravím), vezmu to popořadě: - začátek textu: kostrbatý. První dvě věty se pohodlně vejdou vedle sebe, byť začít dvěma holými větami je nezvyklé a zní to dost úsečně. Třetí věta je už docpávaná zbytečnými slovy, stačilo napsat: "Bylo (byť o tomto slovesu bych se mohla hádat, šlo využít i trefnějších slov jako viselo, stálo, sálalo) vysoko nad obzorem a vyprahlou pustinou, stejně vysoko jako tři kroužící ptáci." Slovo "velcí" navíc není přesné, pokud jsou ptáci supí velikosti takhle vysoko, jsou co? Naopak docela malí. - čtvrtá věta: rána mezi oči. SupY?! Thorpe, věřím, že píšeš pro radost svou i svého okolí, ale vciť se prosím na chvíli do mé pozice - do pozice čtenáře, který pro radost čte. A chce číst prima texty, které ho nefackují hrubkami nejtěžšího rázu. Protože velice rychle se může stát, že takový čtenář si příště tvůj text už nepřečte a nenapíše komentář, takže si tě budou číst stále jen kamarádi, kterým se to sice bude líbit a budou tě chválit, ale už ti neřeknou, co a jak děláš špatně, pokud to děláš špatně. - pátá a šestá věta: průser zvaný opakování slov. Neupozorňoval tě náhodou už někdo, že tohle je jeden z detailů, na které je třeba si dávat pozor? Navíc pátou větu máš v přítomném čase, pak skočíš do minulého a zpět k přítomnému času. - popis toho, co má postava na sobě, mi připomíná mé začátky. Ano, také pro mne osobně bylo důležité vecpat do textu, co má kdo na sobě, a dodnes jsem to pokládala čistě za ženskou úchylku. Očividně jsem se spletla. Navíc čtenář nepotřebuje vědět přesně, co má neznámý na sobě - stačilo napsat, že jeho košile i nohavice byly lehce potrhané a zaprášené, pochvu u pasu měl prázdnou, zcuchané vlasy mu kryly tvář. Vždyť jeho oděv nemá žádný vliv na dění v dalším textu! Naopak mi chyběla zmínka o opasku s kapsičkami, ten byl očividně mnohem důležitější než nátepníky a podobné cipinky. Pravidlo divadla říká, že pokud na scéně visí na stěně puška, v průběhu hry se z ní musí vystřelit (tedy se tato rekvizita musí začlenit do děje). Osvědčilo se mi dodržovat toto pravidlo i v povídkách. Román má dostatečně velkou plochu pro zbytečné detaily, ale povídka je přeci jen rozsahově menší, proto je vhodnější držet se důležitých věcí (a podstatných detailů). Nebudu brát každou větu zvlášť, to se nemusíš bát - tak dlouhý komentář bys nejspíš ani nechtěl číst. Vrátím se tedy k obecnějšímu poukazování: - chybějící podměty: "Okolo zacupala kopyta a na koni se prohnal Morco s mečem napřaženým nad hlavou. Sekl a zasáhl kroužkovou zbroj na krku. Kovové kroužky se rozletěly na všechny strany a vystříkla rudá tekutina. Padl na kolena a chytl se za krk. Škubavě se válel v rychle se tvořící krvavé kaluži, které se pozvolna vsakovala do hnědé hvozdové půdy. Cedricův meč se zkřížil se zbrojnošovým. Oba si pohlédli do očí. Zbrojnoš byl očividně starší a také silnější. Odrazil Cedrica a znovu zaútočil. Sice byl silnější, ale měl těžší zbroj a nebyl tak obratný. Sekl se shora. Cedric udělal kotoul do strany a zasáhl útočníka do levého stehna. Kožená zbroj zrudla. Lehce hodil okem, spatřil elfa, jak seskočil s koně na zbrojnoše s dvěma dýkami, srazil ho na zem a zabodl mu je mezi žebra. Něco ho udeřilo. Spadl do listí a meč mu vylétl z ruky. Zásah štítem, který si zbrojnoš právě sundal, aby mohl meč uchopit do obou rukou a napřáhnout se. Hekl. Pohlédl na hruď, která se rudě zbarvila okolo hrotu šípu, který mu prostřelil tělo. Znovu sebou škubl a objevil se další šíp, tentokrát v břiše a více trčel. Hroty se zpětnými háčky a točivou špičkou, díky které způsobí uvnitř těla silná zranění. Potřetí se jeho tělo zachvělo. Upustil meč, z pusy mu vyprskla krev a oči se mu otočily v sloup. Upadl před Cedrica. Když spatřil střelce, usmál se a lehce kývl hlavou. Oroniel." - ještě se dá pochopit, že Morco zasáhl ozbrojence, neboť Cedric ani elfové neměli kroužkovky. Ale kterého? A ten, co bojuje s Cedricem? Navíc v souboji těch dvou jeden hodí okem - kdo? "Něco ho udeřilo." Koho? Popis je díky chybějícím podmětům chaotický, nepřehledný. - odstavce. Další velká bolest, ovšem nejen tvoje. Jak vytváříš text, vůbec nebereš v potaz logické členění textu. Prostě si píšeš pro radost. Mnohem menší radost pak má čtenář jako já, který se prodírá hrubkami, nesmyslnými větami a marně se snaží popadnout dech v sáááááhodlouhých odstavcích (zkopírovaná část je jen polovinou !!! tvého odstavce). Zastav se, vydechni si a začni číst. Hezky pomalu a nahlas, cos napsal. Je to otrava, ale také je to celkem jednoduchý způsob, jak přijít na spousty věcí. Že ti někde chybí čárky, že píšeš blbosti, že najednou nepopadáš dech, protože odstavec ne a ne skončit, že se utápíš v chaotickém popise. Existují mnohem sofistikovanější způsoby kontroly, nicméně tenhle školní je také velice vhodný - a především poučný hlavně pro samotného autora. Pomáhá mu totiž uvědomovat si chyby: stylistické, syntaktické i logické. Ona totiž spousta věcí vypadá jinak na papíře, když je vnímáš jen očima a v hlavě se ti automaticky přehrává děj, a jinak zní naživo, přímo z úst, která jsou navíc nucena vyslovovat všechny hlásky. Nuže, to by byla ta otravná, řemeslnická část. Co děj? Odhlédnu-li od faktu, že přímo mamutí hora textů začíná okamžikem probuzení se hlavní postavy někde, aniž tuší cokoliv o svém původu atd., úvod není po obsahové stránce nejhorší. Lidé s otřesem mozku dělají různé hovadiny a zažila jsem na vlastní kůži tvora, který byl schopen vyjmenovat velkou násobilku (ovšem odříkat vlastní RČ mu činilo potíže, musela jsem pro sestru na příjmu z jeho věcí dolovat občanku). Proto beru, že Cedric byl schopen si ošetřit zraněný kotník - ovšem pouze v případě, kdy se dále v textu objeví zmínka o tom, že ano, je proškolený v ošetřování podobných zranění. Podvědomí a dril zafungovaly, potud jsem schopna to akceptovat. Část krátkého probuzení během přepravy - proč ne. Je to klišé jak blázen, osobně bych ho víc propracovala, co se týče chaosu a vnitřních pochodů (aniž bych ovšem rozšiřovala zbytečně prostor, ono to jde napsat i několika slovy), ale s tolerancí k jinému způsobu vedení příběhu to beru. Probuzení ve stromovém domě už je jiná záležitost. Emoce téměř žádné, postava Cedrica mi v tu chvíli připomínala figurku z bojové počítačové hry. Probral se, vstal, jednal. On ani ten šok ze závratné výšky pak není uvěřitelný, nemluvě o absenci jeho vnitřních myšlenek, týkajících se jeho probuzení, přílivu nových vjemů, které zapadají do vzpomínek na báje, které o elfí říši slyšel dříve. Výprava do historie, místopisu a politických poměrů tvého světa mi přišla zbytečně dlouhá. Ano, měla jsem nutkání přeskakovat slovíčka i věty, protože byl tento úsek nešťastně umístěný v dialogu, resp. na jeho neukončeném konci. Méně je více, drobnější zmínky, případně vhodněji zakomponované vysvětlení třeba v ústech filozofa, staršího, vojenského stratéga, pamětníka - těch možností jsou spousty. Boj je pak zvládnutý tak napůl. Ani já nejsem zastáncem filmových fines a hračiček typu "Odrazil kvartou, pak následovala prima a tercie a konec.", ovšem z tvého podání boje mi v hlavě utkvělo jen pár záblesků, zcela nesourodých a navíc při čtvrtém či pátém čtení naprosto nesedících. Znáš Sapkovského? Zelaznyho? Konec konců i Tolkien se uměl skvěle porvat, abychom zůstali u elfů. U nich se zkus inspirovat, případně u kteréhokoliv jiného spisovatele, který ti vyhovuje. Popsat akční scénu živelně a reálně je běh na dlouhou, namáhavou a zatraceně nevděčnou trať, ale výsledek, pokud se podaří, stojí za to. Celkově (ano, už se konečně dostávám k závěru) to není nejhorší čtení. Klišátka se kupí jedno na druhé, chyb všeho druhu je tam hromada, ale prý nemám být arogantní a mám ctít radost autorů, co píšou pro radost. Takže průměr - a to i proto, že jsi nepoučitelný a skutečně jsem nabyla přesvědčení, že tě názory a pomocné komentáře redaktorů i čtenářů vůbec nezajímají.