» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141688

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: DEVONINY KAMENY - 17. + 18. kapitola ::

Solitaire	publikováno: 21.08.2011, 20:10

***


	kapitola 17. Selhání Dělo se něco moc divného. Byl slabý. On, Děsivý a Nepolapitelný, ztrácel svoji sílu. Posledních pár dnů bylo ve znamení hladu a strádání. Netušil, jak se to mohlo stát, ale už si byl jistý, že při své poslední lovecké výpravě selhal. Přežila! Skoro jako by jí něco pomáhalo... a jeho instinkt ho nezklamal. Skutečně bylo v tu chvíli nablízku něco velkého, něco, co mu ji téměř v poslední chvíli vyrvalo. A muselo to být skutečně v tom posledním okamžiku, protože on přece cítil, jak do něho vstupuje její životní síla. To ho zmátlo. To ho přimělo hodit své obavy za hlavu a opájet se triumfem. Jak ho mohlo napadnout, že ona má síly daleko, daleko víc? V jejích očích byl dnes v noci strach, ano... ale taky ještě něco jiného, a to něco mu zabránilo znovu si pro ni dojít. Definitivně si ji vzít. Ale nemohl. Její síla byla větší, než byla sama schopna pochopit. Domů! Celou svou existencí po tom toužil. Jenže selhal a to se jen tak neodpouští. Už stačilo málo, málo a všechno by se změnilo. Jen kdyby nebylo toho štítu, který odrazil nejprudší nápor jeho útoku. Dokonalý plán doznal první trhliny. Stalo se nepředstavitelné a on narazil rovnou na dvě z Věčných. Dvě najednou, to je přece nefér. Jak to? Byl zaskočený, zhrzený, ponížený a vzteky nepříčetný... Jak to, že dvě? Bylo jich přece už tak málo, těch pravých a nezdegenerovaných. A on narazí na dvě? A navíc číslo sedm. Magie z druhé strany. Jeden z tisíců, právě tady a teď? Ó Pane... dej mi sílu! První byla zafixovaná na svou lidskou existenci a než se stačila koncentrovat, bylo po všem... moment překvapení, vytoužený úspěch! Příliv energie v obrovské vlně, která ho vynesla až před Jeho trůn, pro povznášející triumf, pro velká očekávání. Jenže její podstata nezmizela pokořená z tohoto světa. Zůstala tu a všechnu svou zbylou sílu spojila s tou druhou. S tou, která ho oklamala. Oklamala a... přežila. Byl sražen na kolena a uvězněn mezi světy. Zatím neměl sílu své vězení opustit. Jen velice pomalu se zotavoval ze svých ran a přitom spřádal sítě pomstychtivých plánů a vize konečného, vítězného boje. Jeho Pán ho zadupal do žhavého popela ponížení. Ale přijde den, kdy bude opět hoden pohlédnout mu do tváře a možná se dočká i pocty transformace, nezávislosti na hostiteli... postu entity se svým vlastním korpem. Až odpyká své selhání, bude spát. Spát, nabírat síly a čekat. Čas pro něj nic neznamená. Další příležitost jednou přijde a on už ji nenechá minout. Je přece Marbax - Děsivý a Nepolapitelný. * kapitola 18. Klid před bouří Alex se cítil dobře. Posledních několik dní se život tak nějak vrátil do normálních kolejí, alespoň zdánlivě. Připadal si neobvykle svěže a odpočatě. Jako mávnutím kouzelného proutku z něho spadlo napětí a ta divná paranoia, díky níž už pomalu klepal na bránu šílenství. Jako by ho někdo pokropil živou vodou. O poslední větší zakázku sice přišel, ale s tím už nějakou dobu počítal, takže ho to ani příliš nepřekvapilo. Už ale začal pracovat na nové a práce mu šla od ruky jedna radost. Nepříjemná vyrážka mu z krku a hrudi zmizela jako zázrakem a na jejího stříbrného původce si už skoro ani nevzpomněl. Po pravdě na něj spíš vědomě přestal myslet a ono to kupodivu fungovalo. Všechno se zlomilo v den, kdy u něj přespal Tom. Ten sice vypadal to ráno poněkud vykolejeně, z noci si však údajně nepamatoval nic zvláštního, takže svůj stav přičítal množství vypitého vína. Zdál se mu prý sice nějaký divný sen o něm, Alexovi, ale už si přesně nevzpomínal, co to bylo. A to ráno se zarudlá místa objevila na Alexově krku naposledy. Ale přesto, že se věci momentálně uklidnily, uvědomoval si, že se tady dělo něco divného a umínil si, že až se dá trochu dohromady, zkusí tomu přijít na kloub. Po deštivém období přišlo poměrně pěkné, slunné počasí. Každé ráno, než se pustil do práce, chodíval si zaběhat na svá oblíbená místa. Bývalo tam po ránu liduprázdno, tak jak to měl rád. Nic ho nerušilo a mohl se soustředit na své myšlenky, nebo si dokonce dopřát ten luxus a nemyslet na nic. S Tomem se od minulého víkendu několikrát sešli a konečně došlo i na tu lezeckou stěnu. Byla to docela legrace, slíbili si, že si to zase brzy zopakují. Několikrát se Alexovi zdálo, že má Tom něco na srdci a neví, jak s tím ven. To byly ale jen takové krátké momenty, na které zapomněl hned, jakmile minuly. Teď se mu ale znovu vybavily. Rozhodl se, že je načase si promluvit bez oklik a předstírání, že se vlastně nic neděje. "Tome, máš teď chvíli čas? Fakt? A mohl bys přijít na roh do Reginy? Na chvíli... potřebuju s tebou mluvit... pro mě docela jo! Tak fajn, zatím!" Kavárna Regina bylo místo jako vystřižené z prvorepublikových filmů. Vládla tam atmosféra klidu a pohody. Starosvětský vrchní uhlazeným vystupováním připomínal anglického majordoma. Trochu staromódní podnik, ale s duší. Alex tam občas chodíval na zmrzlinový pohár, když si chtěl trochu osladit život. Líbilo se mu soukromí oddělených boxů i vínově rudý samet, stylově dokreslující atmosféru. A bylo to jen dva bloky od jeho domu. Za dvacet minut už mával ze svého oblíbeného místa, z kterého měl dobrý přehled o příchozích, na Toma, právě vcházejícího do dveří. "Ahoj... tak co je tak důležitýho, že to nemohlo počkat do večera? Máš kliku, že mi odpadla přednáška." Tom gestem naznačil přicházejícímu číšníkovi, že si dá to samé jako Alex. "No, já tě znám za ty roky už celkem dobře, Tome... tys mi o tom minulém víkendu neřekl všechno, viď?"- Alex šel rovnou na věc. Tom si svlékl bundu a pověsil ji za sebe přes opěradlo židle. Chvilku se rozmýšlel. Pak vzdychl. "Nebylo skoro co říkat, Alexi... třeba se mi to zdálo, já fakt nevím. Nechtěl jsem tě nervovat. To ráno jsi byl v pohodě, tak jsem to hodil za hlavu." "Cos hodil za hlavu? Sakra, Tome, mě přece nemusíš šetřit, já to snesu. Horší psycho, než jaký už mám za sebou, to být nemůže. Tak mluv!" "Zkrátka mám takový divný pocit..." "To znamená co?" "Něco jako klid před bouřkou, já nevím... že je něco na spadnutí, že se něco stane, ale to je blbost, jak říkám, jen pocit!" Alex na to nic neříkal, jen se na něj díval, jednou rukou si podpíral bradu a druhou netrpělivě poklepával o mahagonový stůl. Číšník přinesl Tomovi kávu a ten si ji nervózně míchal lžičkou. "Alexi, když jsem tě tu noc viděl na těch schodech, vypadal jsi divně, strašidelně. Jako když jsi úplně mimo, ale koukal jsi na mě... jako bys mi chtěl jít po krku, nebo co. Měl jsi zase tu věc. Alexi, já myslím, že je to v tom!" "Cože?" "Víš, já o tom dost přemýšlel. A pokaždý, když ses choval divně, měl jsi na krku ten náhrdelník. Jako kdyby tě v tu chvíli řídil někdo jiný, jako dálkový ovládání, rozumíš? Třeba to je nějaká hypnóza... víš, nějaký naprogramování. Je to blbost, ale takovej jsem měl dojem. Asi si myslíš, že koukám hodně na filmy, ale ptal ses." Alex ho fascinovaně sledoval. Čekal cokoli, ale tohle ho zaskočilo. Myslí to Tomáš vážně? Vypadalo to, že ano. "Hele, já jsem o tom přemýšlel, divil by ses, jak hodně. Našel jsem i spoustu zajímavých věcí na netu. Poslouchej, strašně moc lidí má zvláštní zážitky... a to jsou lidi, kteří nemají důvod si něco vymýšlet. Doktoři, vědci, vojáci. Jediný, co z toho mají, je výsměch. A přesto o tom mluví. Proč, kdyby na tom nic nebylo, by se chtěli dobrovolně znemožnit?" Ne, Tom nelhal, opravdu mu to leželo hodně na srdci. "Tomáši, já se nestačím divit! Ty, takovej pragmatik a duchařina?" Alex zvedl pobaveně obočí. "Duchové, UFO, pyramidy, Atlantida... člověče, ze mě už je skoro záhadolog," Tom už se i usmál, přesto že z něj napětí ještě tak docela neopadlo. Ale bylo vidět, jak se mu ulevilo, že je to venku. "Alexi, ta úterní konzultace s doktorem Stránským dopadla dobře, viď? Přece ti říkal, že to na psychickou poruchu nevidí. Možná jsi labilnější, ale ne blázen." "Takže?" "Takže v tom musí být něco jinýho a nedělej, že mi nerozumíš." "A rozumí tomu vůbec ten tvůj známej? To vyšetření bylo dost rychlý, čekal jsem to složitější." "Žádný strachy, ten chlap je kapacita. Asi mu to stačilo, tím líp, ne?" "Tak fajn, blázen zřejmě nebudu, to se mi celkem ulevilo, nebudu říkat, že ne. Aspoň vím, na čem jsem!" "Hochu, nechci ti brát iluze, ale ty akorát víš, na čem nejsi, a to je trochu rozdíl. Zřejmě nejsi blázen, ale co se to s tebou teda dělo?" "Hele, já myslím, že je to pryč a tím líp. Já jsem zase v pohodě. Co se stalo, se už asi nedozvím, tak nač se v tom pitvat?" Alex se tvářil uvolněně, ale Tom ho podezříval, že se spíš bojí toho, co by se mohl dozvědět, kdyby dál pátral. A měl pravdu, jeho kamaráda právě napadlo, že co tak najednou zmizelo, se zrovna tak rychle může zase vrátit. Dopili kávu a rozešli se každý po svém. Alex nevěděl, co si má o tom všem myslet. Pomyšlení na něco nadpřirozeného bylo absurdní, ale taky ho to hodně znervózňovalo. Rozhodl se, že o tom nebude přemýšlet, pokud to aspoň trochu půjde. Vlastně to zase bylo skoro jako dřív. Skoro... Alex ještě nikdy nebyl tak veselý a bezstarostný. Jenže Tomáš ho znal už moc dlouho a moc dobře na to, aby mu na to skočil. Poznal, že se kamarád snaží sám sobě něco nalhávat. On sám by byl daleko klidnější, kdyby ta divná věc, ten starý stříbrný šperk, který s tím vším nějakým dost dramatickým způsobem souvisel, zmizel z Alexova domu, anebo ještě lépe ze světa vůbec. Tušil, že jádro celé té záhady je v něm. * Alexandr byl poslední dobou plný nápadů. Už dlouho se mu tak dobře nepracovalo. Kromě práce na objednávku stíhal i rozšiřovat i svůj vlastní, stále objemnější archiv kreseb. Čas od času vstal od počítače, vzal skicák a vyrazil za inspirací do přírody, na vzduch. Při těch svých výpravách párkrát zabloudil i k jezírku v parku. Často ani nevěděl, jak se tam ocitl, jako by ho tam něco táhlo a bylo to silnější, než jeho vůle... a i když tak trochu tušil, co to je, nechtěl si to přiznat. Jenomže skryté zákoutí zůstávalo opuštěné a na vrbová sedátka sedalo jenom listí. Z listopadu zbýval už jen malý kousek a slunce ztratilo skoro všechnu hřejivou sílu. V povětří už byla cítit zima. Zrovna když se zase jednou chystal ven, zavolal mu Tomáš. Zájem v jeho hlase byl upřímný, u něho si byl Alexandr naprosto jistý, že jinak běžné "jak se máš?" není v jeho případě pouhá formalita. Náhle pocítil ke svému nejlepšímu a vlastně jedinému kamarádovi nečekaný příval náklonnosti. Vždyť v době povrchnosti a lhostejnosti je opravdový přítel vzácnost. A on má to štěstí, že takového našel. Introverti jako on sám nemívají kolem sebe příliš kamarádů, to dobře věděl. Ale když už někomu stojíš za tu námahu, aby pronikl přes tvou obrannou bariéru, což nebývá běh na krátkou trať, znamená to jednu jedinou věc: že tomu člověku na tobě skutečně záleží. Že tě poznal takového, jaký jsi a takového tě má rád. Taková přátelství jsou na celý život, se vším všudy, i s problémy, stresy a sebezapřením. Opravdové přátelství totiž nehledí na vlastní pohodlí a požitky. Pravé přátelství přežije i na kamenité půdě. Alexovi bylo jasné, že jeho kamarád má o něj starost. Napadlo ho, že by ho mohl pozvat třeba na večeři. Moc vařit sice neuměl, ale co na tom. Tom ho podržel, když mu bylo mizerně, je na čase podělit se s ním i o dobrou náladu. Během rozhovoru vyhlédl kuchyňským oknem do zahrady. Po štěrkové cestičce poskakoval kos a hledal na zemi něco k snědku. Z koruny velkého ořešáku u garáže zakřičela straka. Byla to jeho stará známá, zvykla si sem létat už někdy zjara, rád ji pozoroval a občas si s ní i povídal. Nechala se od něho dokonce krmit z ruky. Měl zvířata rád, už dlouho plánoval psa, ale byla to velká zodpovědnost a on nechtěl nic uspěchat. Pes je přece jen něco jiného než třeba rybičky, je to společník a kamarád. Nedá se odbýt nasypáním nitěnek. Rozhodl se, že vyrazí na chvíli ven, než se vrhne na přípravu večeře. Pár skic z přírody se může někdy hodit. Samozřejmě zamířil opět do parku, na místo, které se za těch pár dnů stalo jedním z jeho nejoblíbenějších. Byl tam takový klid. Do batůžku strčil skicák a kreslicí potřeby: tužky, uhly, barevné křídy. Přes hlavu přetáhl zpod bundy kapuci od mikiny. Čepice nosil málokdy a dneska, navzdory jasnému a slunečnému počasí, foukal poměrně studený vítr. Cestou kolem potoka se přistihl při hvízdání jakési chytlavé melodie, kterou zaslechl v rádiu a pobaveně se zasmál, když mu nějaký popletený pták začal v podobném duchu odpovídat. Vody v potoce přibylo, ne moc, ale proud byl mohutnější a pod splavem to hučelo víc, než kdy jindy. Sotva přešel u jezu dřevěnou lávku, z dálky viděl, že u jezírka není živá duše. Ani s tím vlastně nepočítal. Několikrát mu dokonce prolétlo hlavou, jestli se mu to setkání tenkrát nezdálo. Usadil se pohodlně na jednom vrbovém sedátku. Se skicákem na kolenou chvíli zamyšleně pozoroval klidnou hladinu rybníka a pak se pustil do kreslení. Po počátečním zaváhání byly tahy jeho tužky rychlé a pevné, pracoval soustředěně a s jistotou. Okolní svět někam odplul a zůstal jen on a kresba, kterou pomalu osvobozoval ze zajetí bílého papíru. Přestal na okamžik kreslit a prohlížel si svůj výtvor, jako by byl sám překvapen tím, co vytvořil. Prsty levé ruky přejel jemně po papíru a pustil se znovu do kreslení, teď už pomaleji, jako by se s kresbou mazlil. Byl tak zabraný do svého díla, že vůbec neslyšel lehké kroky, provázené občasným zapraskáním větvičky, či lehkým zašustěním spadaného listí. Trhl sebou až ve chvíli, kdy se přímo za jeho zády ozvalo: "Ahoj! Mohla bych se podívat?"


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	21.02.2012, 9:51:50

Tak napotreti. Moc pekny dil. Priste napisu vic, ale system mne neustale odhlasuje.

maja52	22.08.2011, 11:17:01

Mně popisy až tak nevadí, naopak, někdy z nich má fantazie čerpá. V tomto je mistr (mj.) pan Remargue. Jsem nedočkavá, těším se na příště. Ahojky.

Ekyelka	21.08.2011, 20:08:21

Zdravím. Tentokrát jsem měla při čtení pocit, jako by text nechtěl odsýpat tak lehce a snadno, jako obvykle. Některé pasáže zvláště z Alexova momentálního života byly zbytečně rozvláčné a vkradlo se do nich příliš mnoho obecně platného moudra. To u tohoto díla nebývá zvykem, bylo to pro mne trochu rušivé. Po jazykové stránce jako vždy čisté a promyšlené psaní, tady se nic nezměnilo. Přesto zůstává pocit, že především 18. kapitola se klubala na svět jen velice nerada. Ještě by si možná zasloužila doladit.


ze dne 21.08.2011, 21:03:54
Solitaire: Ahojky, díky za publikaci i za výstižný koment. Máš pravdu, tahle kapitola není zrovna to nejlepší, co ze mě mohlo vypadnout. Ještě se jí podívám na zoubek...