obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915664 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39764 příspěvků, 5802 autorů a 392294 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Šedý Rabi - XI. ::

 autor Peter Stumpf publikováno: 25.08.2011, 10:16  
Děj se tady zastaví k takovému nahlédnutí do soukromí dvou postav. Berte to jako malé intermezzo, však ono se povídání zase rozeběhne.
 

Part IV.: Magistra

Večer Václava Marka ubíhal v rytmu šedesátkových evergreenů. Zněly z rádia v restauraci Pod Radnicí, kam pozval svou družku Evu ke sklence bílého vína a fazolovému mexickému hrnci pro dva. Pochoutka aspoň trochu vylepšila náladu, přesto se ale přistihl, že místo toho, aby naslouchal partnerčiným nářkům, dlouhé vteřiny nepřítomně kouká na vlastní kolena a v kapse žmoulá krabičku cigaret.
„Měl bys jim říct všechno.“ Vytušila Eva, co zaměstnává lékařovu pozornost. „Všechno o nás i o tom, čím ti Bauerová vyhrožovala. Říkala, že tě zničí. Že klidně zapálí špitál. Povídám ti, jestli někdo z personálu, tak ona.“
Marek obrátil oči v sloup.
„Víš, Evičko, kvůli čemu jsem se nakonec neoženil?“
A aniž by čekal na odpověď, vlastní řečnickou otázku zodpověděl.
„Bylo to proto, že si Ivana hrála na chytřejší a vnímavější, než doopravdy je. A jestli mě aspoň trošku znáš, musíš vědět, že tohle je přesně vlastnost, co mě na lidech neskonale, opakuju, neskonale vytáčí.“
Svraštil obočí a nechával se volně unést obrazem jezerní krajiny za Evinými zády.
„Bauerová si může plácat, co chce, ale buď si jistá, že to byla, je a bude nula jak pro mě, tak obecně. Ano, je to tak trochu psychopatka. Ano, měla tu noc službu. A ano, sama tu zřízenou holku našla. Snad si ale vážně nemyslíš, že zrovna Bauerová by... Vážně, nebuď legrační.“
„Potřebuju si zavolat.“
Odvětila Eva suše a poklusem vyběhla na ulici. Marek znovu očima rozvazoval tkaničky vlastních bot. Neměl by na ni být tak příkrý. Eva trpí mindráky od doby, co nezvládla medicínu. Ale co, vždyť nakonec stejně umí jenom to jedno, tedy, ne chirurgii. Má cenu někomu tajit, že toho nosí v hlavě asi tolik, co jalovice před prvním připuštěním? Má význam tajit to jí samotné? Vždyť ta ženská neviděla státnice ani námořnickým dalekohledem.
Když se Eva vrátila, už ode dveří laškovně pomrkávala. Dovedla nebezpečně svádět pohledem. Na někoho by možná zabírala i slova, to by ale ten výtečník nesměl zvládnout medicínu i atestaci a mít za sebou přes třicet let praxe. Další konverzace se proto změnila v pochybnou milostnou předehru, ještě nudnější než ty bláboly, na které býval Marek zvyklý ze schůzek se stážistkami.
„Oddělit práci od soukromí.“ Opakoval si v duchu. „Jinak z toho jednoho trefí šlak.“
Odvedl Evu k sobě domů a nechal ji namíchat jablečný mošt. Dlouhosrstý irský setr spokojeně funěl pod kuchyňským stolem, na němž Evu kdysi poprvé osouložil. Byla to před pěti lety dlouhá zimní noc a Eva měla na sobě podvazky s květinovým vzorem. Dnes už by jí asi nepadly. Pár kilo přibrala. Vlastně, i ten rozparek by si mohla odpustit. Nu, hlavní je nakonec to, že si držív pěkně tvarované boky. Miloval zezadu Evu, vsadil by ale vlastní diplom, že její tvář se změnila v pobledlý obličej Veroniky.
„Máš cos chtěl.“ Šeptala mu Veronika do levého ucha. „Přidej trochu, dědku! To nevíš, že svět se točí podle dechu toho čokla za tebou?“
Souložil tak s Evou v rytmu setrova oddychování a pohybů vyplazeného jazyka.
Přiblížil se vrah. Ohyzdný, ploskonosý halama s mastnými černými vlasy. Vrazil Veronice dýku do podpaždí a šepot ustal.
„Tak, a je od tebe pokoj. Vlastně, pokoj je bez tebe.“
Setr vyskočil na postel. Zadíval se na Marka žalostnýma očima. Za ty měsíce a roky ho primář nesnášel. Jaká to byla mrzká kreatura! Nemohl vystát to jeho vlezlé vrtění ocasem, olizování lýtek, sladkobolné kňučení. Teď se konečně naskytla příležitost, jak se psa zbavit.
„Prosím tebe, dobrý člověče,“ obrátil se primář na zabijáka, „nemohl bys ho taky oddělat? Popravdě, mám ho dost. Zrovna mi tlapkama zasvinil rifle!“
Žádosti bylo vyhověno a pes se s posledním bolestným zakňučením svalil zpět na podlahu.
„A víš co?“ Pokračoval primář. „Mně už nebaví ani tohle. Ztloustl jsem. Hekám jako starej vepř!“ Tak nelochotivě se vyjádřil o vlastním mileneckém výkonu. „Nejspíš už na to prostě nemám. Časy se mění, lidi odcházejí. Zabij nás. Podřízni nás oba.“
Ani poslední přání nezůstalo nesplněno. Nemiliskovat se, zavřít oči a spát, prospat vlastní život, její život, vrátit se ráno do práce a najít tam úmrtní oznámení. Ať všichni pojdou jak ten pes.
U ranní kávy probírali Evin rozvod a jejího syna Jakuba. Ve dvanácti letech strádal bez otce a Marek mu nebyl ani otčímem. Ta ubohá, pořádného milování neschopná troska, ve kterou se proměňoval mimo oddělení, se nikdy nemohla stát vzorem muže. Což o to, žit jako svobodná matka Evě vcelku vynáší. Co je to ale za kluka, když nemá modrý zadek? Děti potřebují čas od času nakopnout, o tom se nevedou diskuze. Co tě nezabije, to tě posílí. Lata, rvačka, fackovačka. Copak škola někdy tohle nahradí?
Eva vyprávěla o dávno uplynulých měsících strávených na medicíně. Snad posté. Vydržela na škole rok. Stačila ale zažít demonstrace v devětaosmdesátém, schytat ránu pendrekem i spršku z vodního děla. A prožít jedinou vysokoškolskou lásku. Jmenovala, pokud si dobře vzpomínala, Martin a utíkali spolu od Václaváku k Vltavě. Taky studoval medicínu. Jen na rozdíl od Evy na anatomii nevyletěl. Stal se internistou, oženil se a z poslední zprávy, kterou od něj obdržela, vyrozuměla, že pracuje v Plzni. Ale stejně to byly krásné týdny. Hodně si povídali a on jí gentlemansky půjčoval kabát, dokonce i na Letné.
Marek nikdy nezažil romantický vztah. Žil na hromádce s pohlednou číšnicí Ivanou, po čtyřech letech ji nechal, co jiného taky dělat. Byla tupá až pukal fonendoskop. Od té doby střídal kolegyně s podřízenými. A čekal, až zestárne natolik, že mu společenské konvence dovolí vykašlat se i na ně.
Doprovodil Evu domů. Hledala Jakuba, ale ten někam odjel na kole. Políbil ji tedy rty vyschlými jako vádí v létě a vydal se opět změnit v muže, heroického spasitele. Stačilo překročit práh oddělení a světla ramp se rozzáří. Na scénu, na scénu!

Bohumilu Šírovi oproti tomu stačilo pokleknout a mohl se spasitelem hovořit. Učinil tak a svěřil Ježíši pelyněk Veroničiných slov i pohledy do jílovitých jam, které zely na místě jejích očí. Pak sklonil hlavu, aby otevřel vyřezávanou truhlu. Ležela v ní do atlasu oblečená kostra Magdy, slečny, se kterou strávil nejkrásnější vigilii svého života. Seběhlo se to v listopadu, během roku stráveného v olomouckém konviktu. Její kaštanové vlasy klidně splývaly přes čelo postele. Jedinkrát v životě se modlil k falešným idolům. Na půldruhou hodinu se mu změnila v bohyni. Klečel u jejích nohou, předem škemral o odpuštění – a pak se jí zmocnil. Sešli se ještě sedmkrát - a přišel konec, oprýskaná tabule se svítivě červeným nápisem. Zbyla mu po ní jediná fotografie. Seděla na ní v trávě s kytarou na klíně. Smála se. Byla to fotka z vydařeného výletu. Nosíval ten obrázek v přední kapse příruční tašky.
„Gehenna, drahá, nic než Gehenna.“ Povzdechl si. „Máme před sebou moře a prorazili nám člun. Před dvaceti lety bych byl býval věřil, že věci naberou opačný kurz. Že mi nakonec bude jako knězi vše dovoleno, a já učiním to, co bližnímu prospěje, aniž bych se při tom utopil. Jenže, co teď, po posledním sčítání lidu? Kostel stojí na každé druhé návsi. Řeklo by se – sláva, přeci jen jsme země křesťanská! A na omak? Gehenna. Zmenšujeme se a zmenšujeme, až nás nakonec ušlapou. Válku potřebujeme! Jo, válku, která by otevřela oči té zhýčkané mase, věčným dětem s ampulí nihilismu pod jazykem! Za tohle jsem klíčema na náměstí nezvonil. A kdo zvonil? Kdo zvonil za společnost bez morálky a národ bez Boha? Možná měl pravdu arcibiskup Lefébvre. Ten koncil podryl naši vážnost. Alespoň tedy u nás. Vzpomínám si na návštěvu Jacka Korzenowského.
„Jacku,“ povídám mu, „Je to pravda, že u vás stačí mít korálek a předseda vlády vám uvaří kafe?“
On se smál a ptal se mě na opravu střechy. Kdepak, duch Czestochowé, ten nám chybí. Prý sůl země. Ale tady všude leží beton! Spíš ovce mezi vlky.
„Jacku“, povídám mu znovu, „upřímně: Jak se tam u vás na nás díváte?“
Už se nesmál. „My k vám jezdíme dělat rektory seminářů“, protáhl obličej, „aby nám připadalo, že pracujem. Víš, Bohumil, u vás blázni zpívají žalmy před potratovou klinikou a normální farář aby vedl pastoraci v kanálech. U nás blázni taky zpívají žalmy před potratovou klinikou a normální farář, to je knížepán. Jak jsi říkal – nasadíš kolárek, sutanu a vítr ti vlas na hlavě nezkřiví. U vás nasadíš kolárek, sutanu a dostaneš přes pusu, víš? Proto sem občas pošlou někoho od nás. Z výčitek svědomí.“
„Milý Jacku,“ říkal jsem si, „je u vás exorcista normální farář, nebo jeden z těch bláznů, co zpívají žalmy před potratovou klinikou? Chápu, že nejsme Itálie, aby si tady pomoc Církve žádala policie. Přesto ale, nějaká úcta, základní, vlastně obyčejná lidská úcta, respekt k živé zkušenosti, by tady měla být, nebo ne? Kam se to všechno ztratilo? Lidé v pancéřovaných kójích a neprůstřelných vestách, pošetilý smích zatracenců, litanie na Satanovu počest. Copak už jsou tak slepí, že nevidí, kam je ten démon vede? Vězí po prsa v bažině duchovního marasmu a přesto mi plivnou do obličeje. Přiblížil se čas Hamanova pronásledování.““
Otevřel breviář k modlitbě kompletáře. Pomalu obracel stránky a zatímco šeptal obvyklá slova, vzpomínal na Lateránskou univerzitu. Tibera a jižanské slunce! Dávno před druhým pádem toho překrásného města, před jeho vyplenění přízraky, předtím, než se změnilo v rozvaliny a noční klub malomocných. Netvor v rafinovaně modernizovaném hávu znovu provedl lid branami Cirku Maximu.
Zbytek večera strávil jak bylo obvyklé sám, bez Magdy, bez odlesku slávy ecclesia militans. Usínal s vědomím, že Magdiny sepjaté ruce nepohladí a nedotkne se ani Veroničina obličeje, jedině, že by jí měl jednou zatlačit oči. Polsko je daleko a Řím ještě dál, kousek odtud se na soutoku řek krčí Pardubice, ztracené mezi poli a keříky, příď lodi míří ke prosoleným břehům. Opilí námořníci polehávají v kolech stočených lan, plachty se vzdouvají orkánem, kýl je pošramocený, rum vytéká z úst topiče spícího ve zpola zatopeném podpalubí. Jediný kněz, dědic Pavla z Tarsu, vzpíná ruce k nebi. Vyhlíží slunce a Boha. A trámy se zaklesnou mezi ostrými balvany. Je konec. Čas ulehnout do náručí vln, čas odevzdat se do rukou toho, který je nad námi, obrátit strany lodních deníků a věřit, že přízračná ruka právě nepíše poslední záznam. Ještě ne! Vír je daleko a čas se pomalu plazí po kroupami bičované palubě. Brány pekelné ji nepřemohou.


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.08.2011, 10:16:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Textík vedený stále v totožném duchu (viz ono prolínání mistéria a hledání neuchopitelného). Musel jsem se zarazit nad "sněním" našeho hrdiny (šlo o sen?), kdy nechal zabít svou milenku, psa i sebe oním vrahem. Odbočka laděná na psychologickou i filosofickou notu. Proč jsme vlastně na tomto světě? Pro požitek? Víru? Kdo ví...

-- Nu, hlavní je nakonec to, že si držív pěkně tvarované boky. -- držív (překlep?)
 ze dne 31.08.2011, 20:27:59  
   Šíma: Rabí stojí na korektuře? Jen do nich - do šotků! Držím palec. Dalšího počinu jsem si všiml, buď jej vystřelím já, nebo někdo z kolegů... Poslední dobou nemám čas, máme doma i technické problémy a jen jeden počítač s internetem (který používají všichni v domě). Hezký večer přeji...
 ze dne 27.08.2011, 15:37:47  
   Šíma: Omlouvám se za překlep jako "prase": mystérium (samozřejmě). Pořád mi to leželo v hlavě... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti VII...
Lukaskon
Soukenice Abrah...
Gilbert Cunninghamm
Zlodějka duší
Dívka za zrcadlem
obr
obr obr obr
obr

Staří muži (part 4)
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr