» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141689

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Hornoměcholupská ::

Jeňýk	publikováno: 22.08.2011, 21:47

Vzpomínka na slečnu Dášu, která na počátku padesátých let minulého století žila v Praze Hostivaři.


	HORNOMĚCHOLUPSKÁ Vzpomínky mě vracejí do dětství. Do nejhlubších vrstev mé paměti. Až na její konec, za kterým už je jen prázdnota, tam pod vrchol kopce, který se nazývá Varta. Ještě před jeho vrcholem končila asfaltka a dále do Horních Měcholup vedla už jen prašná cesta. Ta vesnice tehdy ještě nepatřila do mého světa a skutečnost, že tam za kopcem je, jsem se dozvěděl až mnohem později. Někde na okraji mého tehdejšího vesmíru, ještě při asfaltové silnici, žila Dáša. Jako děti jsme ji vídali, jak jde krátkým trhaným krokem k nám dolů prostředkem ulice. Při každém kroku jakoby poskočila a zdálo se, že při chůzi jen stěží udržuje rovnováhu své dlouhé hubené postavy. To, že se procházela právě středem vozovky, se nikomu nezdálo být nebezpečné, protože v té době v naší čtvrti ještě téměř nejezdila auta. Jen ráno náklaďák přivážel do konzumu konve s mlékem, pak přijeli pekaři a vždy ve čtvrtek dopoledne, když už před konzumem stála dlouhá fronta ženských, přivezli maso. Osobní auto, oprýskanou Tatrovku, jsme mohli spatřit jenom tehdy, když byl někdo z okolí nemocný a přijel k němu na návštěvu pan doktor. Občas, cestou na pole, které začínalo hned za naším barákem, projel s valníkem a koňmi sedlák Kubelka. I pošta tenkrát ještě jezdila koňmo. Hranatý uzavřený vůz byl modrý a měl červené lemování. Na kozlíku seděl v uniformě pošťák a držel v opratích jen jednoho koníka zapřaženého k červeně natřenému oji modrého vozu. Když zastavil u křižovatky a otevřel vzadu dveře korby, vybíhali lidé z domů s nadějí, že jim přišel balík. Dopisy ale, stejně jako dnes, nosil pošťák pěšky. V té době bylo ještě možné spatřit na silnicích sentinel – nákladní auto poháněné parním strojem. Strašně to syčelo a hučelo a pamatuji se, že jsem se jako malé dítě té věci velmi bál. Sentinel měli popeláři, ale ti jezdili jen dole ve městě. Lidé z naší čtvrti nosili popel na velkou hromadu, která se nacházela v území nikoho mezi koncem postranní ulice a Kubelkovým polem. Rostla tam lebeda a lopuch, pod jehož velkými listy bylo možno vyhrabat množství zajímavých věcí, nejvíce barevná sklíčka a porcelánové střepy různě malované. My děti jsme se Dáši báli a když přicházela blíž, utíkali jsme před ní. Byla už velká, patřila mezi dospělé, ale přesto jakoby žila v dětském světě. Dokonce ani mluvit pořádně neuměla. Ústy zakřivenými do strnulé grimasy vydávala jen nesrozumitelné mumlání a nesouvislé výkřiky. V jedné ruce jako panenku nebo dítě držela kartáč a druhou rukou ho něžně hladila. Kartáč byl rýžový. Silon v té době ještě čekal na své rozšíření. V kapse květované zástěry měla Dáša několik kuliček. Obyčejných hliněných svrchu obarvených, jaké jsme cvrnkali do důlku vyhloubeného patou v hlíně nedlážděného chodníku i my děti. Jedna ta kulička tehdy stála, nemýlím-li se, dva haléře, takže za korunu jste si jich mohli na náměstí v papírnictví pana Hlaváčka koupit padesát. Když Dáša někoho potkala, vytahovala kuličky z kapsy a ukazovala je, jakoby se jimi chlubila. Nejvíc jsem kamarádil s kluky Urbanovými. Jarda byl z nich nejstarší a chodil pak ve škole oproti mně vždy o třídu výš. Jednou ho ve školce poslali do mého oddělení a já si hrál celý den jen s ním a byl jsem velmi hrdý na to, jakého mám velkého a silného kamaráda. Měl bratra malého Venouška a Venca, stejně starý jak já, byl jejich bratranec. Nepamatuji se, že bychom se my čtyři někdy skutečně pohádali. Bylo to pravé upřímné dětské přátelství, bez falše a jakýchkoli postranních úmyslů, které nám vydrželo až do mých čtrnácti let, to je do doby, kdy jsme se z Hornoměcholupské odstěhovali. Je to už ve světě tak zařízeno, že všichni, i ti nejpodivnější tvorové, mají na sobě či v sobě něco krásného, něco, co stoji za pohled plný obdivu. U Dáši to byl její dlouhý a silný cop spletený z lesklých tmavých vlasů. Obvykle byla do jeho konce vpletená pestrobarevná mašle, která se při klátivé chůzi houpala ještě níž než v půli jejích zad. Od své maminky jsem se dozvěděl, že jí ten cop každý den ráno splétá její maminka, protože i Dáša má maminku, i když mnohem starší – skoro babičku, která se o ni stará. Ve velké ohradě národního podniku Kovohutě byly ještě mnoho let po válce složeny části havarovaných letadel. Pamatuji se, jak jsme s Vencou a Jardou přelézali ohradu a brali jsme tam různé zajímavé věci. Venoušek byl malý, plot by nepřelezl, a tak venku na cestě dával pozor, zda nejde hlídač. Dělal nám „zeď“, jak jsme tehdy říkali. Hliníkové špony byly zkroucené do spirály, byly až přes metr dlouhé a když se někde vyhodily do drátů elektrického vedení, krásně to jiskřilo. Hned jsme ale museli z toho místa utéct, protože jsme tím asi někde v transformátoru vyhodili jističe. Palivové nádrže stíhaček byly z duralu, žlutě eloxované a měly tvar a velikost matrace pro třetinu postele. Okraje byly oblé a když jsme majzlíkem shora do nádrže vysekali velký otvor a odstranili vzpěry, získali jsme tak malou lodičku, ve které se dalo klečet a řídit ji v meandrech potoka Botiče pomocí dvou pádel velikosti pingpongových pálek, které jsme si vyřezali z prkýnek. Velká ocelová ložiska se zase hodila jako kolečka k výrobě dřevěných vozíků s přední nápravou otočnou kolem velkého šroubu a ovládanou dvěma provázky. S rachotem jsme na tom jezdili od konce asfaltky dolů až skoro na náměstí. Ale to už jsme byli docela zruční a velcí. Já se však chci spustit v batyskafu vzpomínek až na dno Mariánského příkopu své paměti. Tam, kde jsou uloženy ty nejstarší vzpomínky z doby, kdy jsem byl ještě dítě, které sotva rozum bere. Jaká asi musela být síla dějů, které se jako první prodraly do mé paměti, aby se tam uložily navždy. Navždy? Pravda, jednou se mnou zmizí ze světa i mé vzpomínky. Také proto píšu tuto povídku. Bylo předjarní dopoledne. Slunce opatrně vyhlíželo mezerami mezi mraky a začínalo už hřát. Čerstvý vítr byl ještě studený a pohrával si s černými prapory, které vlály skoro všude. Nad Kovohutěmi, u školy a školky i před kulturákem. Také všude, kde měli u baráku stožár, vlála černá vlajka nebo alespoň ta československá spuštěná na půl žerdi. V oknech některých bytů se dokonce objevily velké fotografie nějakého dobráckého strejdy s knírem ozdobené černou stuhou a zelenými snítky asparágu. Bylo nezvyklé ticho. Lidé spolu mluvili jenom šeptem nebo nemluvili vůbec. Jen my s klukama zabráni do jakési dětské hry jsme ani nezpozorovali, že Dáša, která se asi také přizpůsobila všeobecnému tichu, přikulhala bez obvyklého mumlání až k nám. Náhle stála přímo před námi a šklebila se na nás svým nesouměrným vyhublým ksichtem sotva několik metrů od nás. My tři jsme se okamžitě dali na útěk a zastavili se až v bezpečné vzdálenosti. Ne však Jarda. Byl z nás nejstarší, větší než my a měl pro strach uděláno. Možná aby ochránil své příbuzné, zůstal stát proti Dáše uprostřed ulice jako přibitý. Dáša sáhla do kapsy své zástěry a kostnatou dlaň s kuličkami natáhla proti Jardovi. „Gujičgýý“ vypravila ze sebe s námahou. A v té chvíli se stalo něco nečekaného. Při svém poznávání světa dokáží být děti pořádně kruté. V létě jsme na stráni tehdy nazývané podle už dávno zbourané fabriky Barvírna chytali luční kobylky. Po dvou jsme je zavírali do skleněných zavařovacích sklenic a se zájmem sledovali jejich zápasy. Zpravidla vyhrála ta větší. Ale i ta, často s odtrhnutou celou nohou, brzy hynula na následky svých zranění. O žhavém plechu na ohýnku ze suché bramborové natě z Kubelkova pole a o kroutících se žížalách zde raději nebudu podrobně vyprávět. Malé dítě jedná impulzivně a sotva si uvědomuje, že někomu či něčemu činí bolest. Zcela jistě ji ale v životě nejednou samo pocítí. Nejvíc bolí zrada přátel, nešťastná láska a do nebe volající nespravedlnost. A úplně ze všeho nejvíc bolí zmařená příležitost a vlastní selhání. „Gujičgýý“ řekla Dáša. V ten okamžik se Jarda rozmáchl a vší silou uhodil nahoru zespodu do Dášiny napřažené ruky. Kuličky se rozlétly na všechny strany a rozkutálely se po silnici. Ticho proťal neskutečný výkřik. A za ním další a další slévající se v jeden zoufalý osamocený nářek. A ten nářek se prohnal celou naší ulicí, vznesl se nad vlající černé prapory a jako vlna tsunami se šířil dál přes kopec do Horních Měcholup, a dále do Uhříněvsi, a kolem Kolovrat k Říčanům, až zaplnil celý můj tehdejší i pozdější svět a ještě dnes se vrací odražen od hvězd ozvěnou zpátky nesa zprávu o tom, že tento svět snad není vhodné místo pro naše bytí. Batyskaf narazil na dno Mariánského příkopu a hlouběji se už nepotopí.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 30		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kitty	30.08.2011, 15:18:25

Povídka je vlastně nostalgickou vzpomínkou na Tvé dětství, kdy byl svět asi úplně jiný než dnes. Popis postižené dívky Dáši se prolíná s popisy různých zajímavých detailů té doby, které už beznadějně odnesl čas. A pak je tam přátelství čtyř malých kluků a vzpomínka na jejich společné výpravy a lumpárny. To nejdůležitější je ale až v samém závěru povídky. Jednoduchý příběh, vlastně jenom vteřinová akce, kdy nejsilnější z kluků bez jakéhokoli rozumného důvodu vyrazí postižené Dáši z ruky kuličky, které jsou její jediná radost na tomto světě. Pro toho kluka je to v tu chvíli snadné a velké vítězství, kterým si zvýšil sebevědomí na úkor naprosto bezbranného člověka. Ano, děti bývají někdy velmi kruté, ubližují, a vůbec si nejsou schopné uvědomit, jakou bolest tomu druhému způsobí. Ale omlouvá je, že jsou děti. Časem z toho vyrostou a přestanou druhým zbytečně ubližovat. Ale jsou mezi námi bohužel lidé, kteří z toho "nevyrostou" a dělají takové věci i v dospělosti. A ne že by byli přímo zlí, ale nejsou schopní se vůbec do duše kohokoli jiného vcítit. Většinou jsou to sebestřední a velmi ambiciózní lidé, kteří si tímto způsobem kompenzují své vlastní neúspěchy. Takových lidí není mnoho, ale setkání s nimi bývá nepříjemné.


ze dne 30.08.2011, 17:33:46
Jeňýk: Kitty, děkuji za obsáhlý komentář. Měl bych k tomu jen tuto připomínku. Kamarád Jarda si nechtěl zvyšovat sebevědomí. Vždyť mu bylo tehdy sotva pět nebo šest let. Pro nás děti byla Dáša někdo, koho jsme se velmi báli, a tudíž a-priori nepřítel. Reakce toho kluka byla vlastně obranná. Zaskočen její náhlou bezprostřední přítomností bránil se útokem. Potom náhlé poznání toho, jak je Dáša zranitelná a vlastně ubohá, se promítlo do poznání zranitelnosti a ubohosti, nespravedlnosti, zoufalosti, krutosti atd… celého světa. To, že se to vše odehrálo na pozadí dnů Stalinovy smrti už je fabulace, která výše uvedené jen potvrzuje. Tím skončila první nejšťastnější, protože nevědomá, fáze dětství a počal se život zbývající, který si již lze pamatovat. J.

40	23.08.2011, 8:29:12

Bravo, chlape! Nijak si nezadáš s nedělní Anderleho "Láska za lásku". A navíc vyplavaly vlastní vzpomínky...


ze dne 23.08.2011, 15:10:16
Jeňýk: Vlastní vzpomínky... čekám, že mi tu nějaká útlocitná duše začne vyčítat ty žížaly (případně i ty antispolečenské zkraty na elektrickém vedení) a připravuji si výmluvu. :-) Díky moc. J.

kulkul	23.08.2011, 8:25:11

To řízení káry jsme dělali už bez ložiska, jenom na šroub. A jednou kluci taky hodili řetez přes vedení a vyhodili celý Nejdek až do večera. Ty jsi (byl) technická profese? Ty popisy jsou úplně čisté a dobře srozumitelné, čtenář si ta zařízení (auta, zbytky letadel, sklenice na kobylky apod.) bez problémů vybavuje. Když potom vybíráš ze vzpomínek na lidi, je to méně vyvážené a jako by méně "rozumné". Myslim že povídka se měla jmenovat "Dáša" anebo o ní tolik nepsat. Sloh je výborný.


ze dne 23.08.2011, 15:05:20
Jeňýk: Ložiska byla naražená na dřevěnou osu kola. Přímo po těch ložiskách se po asfaltu jezdilo (jiná kolečka tam nebyla - proto to dělalo takový randál) a přední osa se také otáčela jen okolo šroubu bez ložiska. S tou profesí je trefa do černého. Jen si myslím, že když má někdo nějakou profesi (soubor dovedností), tak mu odchodem do penze ta profese stále zůstává. :-) Já ale dosud jedu na plný úvazek. Lidé se samozřejmě popisují obtížněji než sklenice na kobylky, protože jsou složitější :-) Ale připouštím, že ta profese může být znát. Co já se napsal technických zpráv! Povídka JE především o Dáše. Zdálo se mi účelné to v názvu zatajit. Škoda, že typograficky nevyšly ty odstavce. Za pochvalu děkuji. J.

Ekyelka	22.08.2011, 21:45:45

Zdravím. Trochu nezvyklá souhra náhod mne zavála i sem, ke tvé povídce. Vzhledem k nedávnému datu, k vlastnímu průzkumu, který jsem pro rozšíření svých obzorů podnikla, a ke všeobecnému stavu věcí snad vnímám text trochu jinak, než když jsem si ho četla poprvé. Přesto moje rejpavá část má poznámku: odstavce. Rýpala bych do nich a rozhazovala je do menších logických úseků, aby nevznikaly tyhle dlouhé masivní pasáže. Tohle je snad jediná vada na kráse u tohoto příjemného, nostalgického a přesto svým způsobem stále hodně živého vyprávění.


ze dne 22.08.2011, 21:52:42
Jeňýk: Díky za příznivý komentář. Ano měl jsem je odentrovat. V originále v DOC souboru je mám odsazené. Takhle některé odstavce i zanikly: Bylo předjarní odpoledne... je začátek odstavce, Při svém poznávání světa dokáží být děti... je také začátek odstavce. Už jsem dlouho prózu nepublikoval a je mi líto, že grafika takhle dopadla. J.