» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2141689

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Grogam: Do poslední kapky (část 2.) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Grogam

Apinby	publikováno: 26.08.2011, 13:15

Výprava pokračuje...

Snažil jsem se vychytat nějaké ty nedostatky, které mi Šíma vytkl minule (velké díky).


	Zbývala poslední hodina světla a sluneční kotouč se již pomalu začal sklánět za štíty skal. Horkost dne se proměnilo v podvečerní dusno a teplý fén přestal mučit cestovatele. Vzduchem se linula nepopsatelná vůně nadcházejícího večera. Lidé a koně unavení dlouhým pochodem se konečně zastavili. Všichni muži hleděli na vysokou a statnou postavu vepředu. Dívali se a v hloubi duše se modlili, aby je už přestala trýznit. „Tady rozložíme tábor,“ Grogam ukázal na skvělé místo, které obklopovalo ze tří stran skála. Říkal si, že neudělá stejnou chybu jako ti ubožáci, co je předběhli a krvavě zaplatili za svou neopatrnost. Grogam každému žoldnéřovi určil úkoly. Někteří se museli postarat o malé a vytrvalé koníky, speciálně vyšlechtěné na pouštní podmínky. Jiní použili sušené koňské výkaly, suché dříví z pouštních borovic a rozdělali oheň. Další šli na hlídku. Grogam si vzal za úkol zkontrolovat zásoby vody. Válečník obcházel ze všech stran pětici naložených vozů, které nechal zaparkovat uprostřed tábora, a odhadoval, kolik jim zbývá zásob. Každý vůz vezl čtyři padesátilitrové vaky, které jim měly vystačit dostat se pohodlně do oázy Hara, ale už teď bylo jasné, že pojedou minimálně půl dne na sucho. Většina z kožených vaků, které byly sešité z kozí kůže, bylo prázdných, nebo aspoň poloprázdných. Grogam se zastavil, opřel se o povoz a přemýšlel. Musel nějak řešit tuto situaci a rozhodl se, že každému sníží příděl vody na polovinu. Nebylo mu to příjemné, protože už teď chlapi dostávali pouhé tři litry na celý den. Grogam nevěděl, jak se s litrem a půl vody mnozí z nich poperou. Když Grogam s několika dalšími muži naplnil soukromé pětilitrové vaky každého z mužů a koníci z plemene Mahauru dostali svůj příděl vody, zamířil konečně k rozdělanému ohni. Byl unavený a rozlámaný z jízdy na koni. Bolela ho záda. Z brašny si vytáhl kousek sušeného masa, párkrát ho ofoukal od nečistot a zakousl se do něj. Maso bylo tuhé jako podrážka a i tak chutnalo. Grogam se zašklebil nad tou chutí, ale nakonec si znovu kousl. Hlad byl nejlepší kuchař. Nakonec, jedl přeci už horší věci jako slimáky, brouky a jednou si z hladu narval i do úst písek. Sušené maso bylo proti tomuhle luxus. Ostatní žoldnéři se také pustili do jídla a jejich špinavé tváře se šklebili v záři ohně úplně stejně jako Grogamova. Chvílemi to vypadalo, že je to nějaká soutěž, kdo sní více tuhého masa. Grogam se zadíval na soukromý stan Talada, ze kterého se linula příjemná vůně. I zde si kníže nic neodpíral a jedl, jako kdyby byl u sebe na hradě v hodovní síni. Jeho tři strážci posedávali u jeho stanu a také si dávali nějakou pochoutku. Válečník se zamýšlel, co je to za chlapy. Moc toho nenamluví, drží se opodál od ostatních a jako kdyby něco skrývali. Určitě to nebudou nějaký ořezávátka, jinak by si je sem Talad nevzal, zamýšlel se Grogam. Díval se na jejich bílé hábity, které nesundávali ani v největším horku, a žvýkal maso. „Nelíbí se mi,“ řekl jeden z žoldáků, když viděl, že Grogam hledí na strážce Talada. Byl to menší chlap s jizvou na tváři. Lučištník, který se mohl chlubit neuseknutým ukazovákem a prostředníčkem. Grogam se podíval do temných očí žoldáka, kterého neznal jménem. On si jen málo koho pamatoval jménem. Věděl, že kdo je dnes živý, může být zítra mrtvý. Tak proč si pamatovat jejich jména? „Mně taky ne,“ odpověděl Grogam a zakousl se do vojenského sucharu, který v horku Mrtvé pouště ztvrdl, že by se s nim dal zabít chlap. Nakonec suchar rozkřoupal v zubech. „Mají po celém těle tetování a magické ornamenty,“ pokračoval žoldnéř a rozhlédl se po všech, kdo seděli u ohně. Pět soldátů po něm hodilo nevěřícím pohledem, ale Grogam pozoroval plameny, jak šlehají k temným nebesům. Tiše poslouchal a čekal, co z toho žvanila vyleze. Když žvanící voják zjistil, že si vydobyl pozornost, mluvil dál. „Před pěti lety jsem sloužil v Arkanii. Jeden posranej baron chtěl rozbít hubu svému tchánovi a uspořádal na něj výpravu. Dobře platil a tak jsem se přihlásil. No, a když už jsme se měli utkat na bitevním poli, dlouho nikdo nepřicházel, až nakonec dorazilo padesát, šedesát maníků s tetováním jako mají tihle. Nás bylo na dva tisíce a už předem jsme oslavovali. Jenže předčasně. On ten tchán byl nějakej zasranej mág a to byla jeho osobní ochranka. Těch pár maníků nás rozdrtilo.“ „Babský řeči, jak to víš, že mají na sobě magické runy?“ reagoval jiný žoldnéř v omšelé kroužkové zbroji a s koženým řemenem přes rameno. „Drž hubu! Mluvím pravdu. Viděl jsem to už včera večer,“ na chvíli se odmlčel a zase se chytil nitě své vzpomínky, „ty jejich ornamenty začaly zářit a těch padesát chlapů se změnilo v krvelačná zvířata. Vrhli se na nás a vysekali si cestu skrz naše řady. Museli jsme se stáhnout.“ „Ty si myslíš, že si je Talad vzal sebou, aby se nás mohl potom v klidu zbavit?“ otázal se třetí. Byl to vysoký chlap, ale samá kost a šlacha. Grogamovi připomínal tak trochu Sargoraskou krysu. „Nevím, ale je rozhodně divný, že tu jsou,“ řekl lučištník. Potom se zamyšleně podíval do plamenů. Grogam vstal od ohně a hodil pohledem po svých mužích, kteří špinaví a taky značně páchnoucí po potu jedli, popíjeli vodu a nebo jednoduše odpočívali. „Najíst a spát. Zítra nás čeká dlouhý den,“ přikázal a vykročil ustlat si pelech na spaní. Nic zbytečně nekomentoval, když neměl hmatatelný fakta. Když se vzdálil od ostatních, začal se ptát sám sebe, na kolik všechny ty kecy jsou pravda a na kolik přelud tohoto hrozného místa. Dokonce začal pochybovat sám o sobě, zda mu to horko už neleze na mozek. Rád by uvěřil, že Talad je hodný kníže, který hledá nová ložiska rud, ale marně. O něco tu šlo a Talad nebyl jediný v tomto zapomenutém kraji, který znal zdejší tajemství. A Grogam se rozhodl zjistit, o co jde. Nakonec s myšlenkou, že všechno vyhnije časem samo, ulehl na deku, přikryl se svým kabátem, pod hlavu si dal brašnu a tvář si přikryl kloboukem. Meč si položil vedle sebe. Poté usnul, ani nevěděl jak. Nesnesitelné horko polevilo a nastupoval noční chlad. Byl to největší paradox téhle nelidské končiny. V Mrtvé poušti nebyla žádná oblačnost, která by bránila ve dne slunečním paprskům a v noci zadržovala teplo. I nejbližší oceán se rozkládal stovky a stovky kilometrů východně. Jenom průsmyky, skály, prach a několik roztroušených borovic a kaktusů, to bylo vše, co tahle země nabízela. Bylo s podivem, že zde mohli žít Nayové. Táborem se rozlévalo ticho, které rušilo občasné zapraskání ohně. Kolem byla neúprosná tma a nebe poskytovalo úžasnou noční podívanou. Myriády hvězd se třpytily a stříbrná dráha galaxie shlížela na dvacítku smrtelníků. Najednou se ze stříbrné dráhy stala rudá brázda a idylka krásné noci se rozplynula Ozval se bolestný výkřik. Po něm druhý. „Jsme napadeni!“ křičel někdo. Grogamovi netrvalo ani pět vteřin, aby se probral a zjistil, co se děje. Vytržený ze snu o krásných ženách, džbánech piva a hoře masa, vyskočil na nohy. Ze země sebral svůj meč, nasadil si boty a pouze v kalhotách běžel za muži na hlídce. Byla mu trochu zima, ale věděl, že se nejspíš zahřeje. Za ním se připojili i ostatní žoldnéři. Na hlídkové pozici, asi čtyřicet metrů od tábora, se bránila trojice mužů velké přesile. Dva žoldáci leželi na zemi se šípy v těle. Jeden z nich ještě naříkal. Bránili se útoku bojovníků Nayů, kteří v temně modrých šatech splývali se tmou. Z okolních skal stříleli šípy, i když byla tma jako v pytli. Museli to být Nayové, střílet za takové tmy nikdo nedokáže, kromě nich. V kritické chvíli přiběhl Grogam a za ním i zbytek. Po Taladovi a jeho chlapech však nebylo ani památky. „Chci vidět pět chlapů u povozů s vodou. Za žádnou cenu se nesmí dotknout našich zásob vody! Druhá skupina půjde po střelcích a zlikviduje je. Zbytek jde se mnou!“ rozdal bleskově rozkazy Grogam. Muži se rozeběhli a válečník se ještě jednou otočil za sebe, zda neuvidí Talada a jeho strážce, ale marně. Ten zmetek byl schovaný jako krysa ve svém stanu. Grogam byl mezi všemi nejvyšší a v pravačce svíral obrovský meč. Pro obyčejného muže dvouruční záležitost, pro Grogama meč akorát. Vypadal jako nadživotní socha. Zatraceně vražedná socha. Do cesty se mu postavil nayůský bojovník o hlavu menší a o třicet kilo lehčí než byl Grogam. Vedle něho byl válečník jako obr. I v chabém světle šlo dobře rozeznat jeho široká ramena, napumpované svaly, mohutný hrudník. Div se Nayůa nevylekal. Grogam vytáhl meč z pochvy. Jeho nabroušená metrová čepel i ve tmě naháněla strach. Poté hromotluk kutnu odhodil bokem a rukojeť chytil pevně oběma rukama. Klouby na prstech mu zapraskaly a to byl signál, že je připraven. Mnohem menší bojovník se zastavil dva metry před obrem a hodnotil svou situaci. Oči, které mu koukaly z úplně zahalené tváře, jezdily nahoru a dolů. Grogam byl tvrdý oříšek. Nayůa držel v pravačce goloka, asi čtyřicet centimetrů dlouhou zbraň, něco mezi mečem a šavlí. Grogam se zašklebil, když uviděl to párátko. Zdvihl meč vysoko nad hlavu a udělal rychlý výpad. Jeho úder letěl kolmo na nepřítelovu hlavu. Pouštní válečník stačil pouze nastavit svojí zbraň a očekávat drtící ránu. Ozval se kovový úhoz, mezi dvěma kovy přeskočila jiskra a poté se golok rozlomil. Jenže čepel pokračovala dál. Nakonec se zastavila až v rozpůlené lebce. Vystříkla krev. Teplé kapičky potřísnily Grogamovi paže i tvář. Mrtvý padl jako hruška na zem. Grogam ani nemrkl, překročil ho a šel dál. Další duše, která ho bude děsit v nočních můrách, pomyslel si. Hned na to ho obklíčili další dva bojovníci Nayů. Kroužili kolem něj jako supi a měřili si ho pohledy. Jeden měl dva goloky, druhý držel dlouhé koupí. Grogam sklonil meč do neutrální pozice a nechal nayůskou krev odkapat, utišil rozbubnované srdce a oba bojovníky si držel souměrně napravo i nalevo. Dýchal absolutně vyrovnaně a svojí mysl nechal plynout jako řeku. Do útoku se dal kopiník s nastaveným hrotem na bok hrdiny. Byl rychlý, ale Grogam byl rychlejší. Otočil se na patě, ucítil, jak ho ostří kopí jen taktak lízlo kolem boku, a sekl. Hned na to chladným nočním vzduchem letěla hlava, která urazila nejméně jeden metr vzdušnou čárou. Poté dopadla do prachu pouště. Z useknutého krku vychrlil proud krve. Bezhlavému nepříteli se podlomily kolena a padnul na zem. Nechť ho bohyně Gida přivítá ve svém království, pronesl si sám pro sebe Grogam. Nechť je mu v zemi mrtvých dobře. Grogam se otočil na třetího nepřítele, který držel v pravé i v levé ruce goloky. Zašklebil se. Grogamovi připomínal kudlanku Nayůa se přikrčil, nastavil goloka v levé ruce do obranné pozice a pravého si dal za hlavu. Z kudlanky se stal štír, který byl připravený uštknout obra. Grogam opět oběma rukama zdvihl meč nad hlavu. Využíval své výšky. Se svými sto devadesáti centimetry a metrákem váhy se rozhodně cítil ve výhodě. Štír se dal do pohybu. Mrazivý chlad protínaly dvě nabroušené čepele goloků. Nayůa střídal pravou ruku s levou a Grogam musel ustupovat rozběsněnému nepříteli. Nakonec Nayůa chtěl udělat konečný výpad, ale nepovedlo se mu to. Grogam uskočil stranou a jednou ohromnou ránou ukončil štírovi život. Robustní čepel se zahryzla do klíční kosti, drtila kůži, maso, kosti, vnitřní orgány. Zastavila se až v hrudním koši. Tři rány, tři mrtvoly. Hrozivá statistika. Kolem se ozývaly zvuky bitvy. Ostatní žoldnéři bojovali s nájezdníky a postupně je vytlačovali od hlídkové pozice, kde plápolal dohořívající oheň. Na zemi se vršily mrtvoly. Válečník zakroutil hlavou a rozhlédl se okolo sebe. Na zemi ležela tři chladnoucí těla, která obklopovala kalužina krve. Klekl si a jednomu z nepřátel stáhnul tmavomodrý šátek z tváře. Pohlédl do obličeje mladému chlapci, kterému sotva vyrašily první vousy. „Sakra!“ zakřičel. Byli to mladí kluci a on je všechny pozabíjel. Místo toho, aby se věnovali holkám, našli smrt. V tu chvíli uviděl další útočící vlnu nočních nájezdníků. Znovu zakroutil hlavou a pohlédl na noční nebe. Tohle nebyli nepřátelé, ale parta mladíků, které vyslali starší bojovníci na zkušenou. A Grogamomi se už nechtělo je masakrovat. Postavil se, zabodl zakrvácený meč do země a s holýma rukama se rozběhl proti útočícím Nayům. Křičel, klel na všechny bohy, hulákal nadávky. V očích mladých Nayů, i bojujících žoldnéřů okolo, vypadal Grogam jako berserk. Na okamžik ho opustila veškerá sebezáchova. Valil se po bojišti jako chodící skála. Skoro nahý, jenom ve špinavých a zakrvácených kalhotách, se řítil na ostří mečů, kopí, proti šípům. Když to spatřili mladí bojovníci, znejistili. Zastavili se a nevěřili, že je to takový šílenec. Ale Grogam běžel dál a dál. Nakonec jim ruply nervy a dali se na útěk před běsnícím obrem. Ostatní druhové je rychle následovali a rázem bylo po boji. Tak jak se Nayové vynořili ze tmy, tak i zmizeli.Grogam za nimi hodil ještě obrovský balvan, ale nikoho už s ním nezasáhl. Žoldnéři zalití krví radostně oslavovali. První bitva byla za nimi. Grogam si sedl na velký kámen, díval se na desítku mrtvých, mezi kterými byli i čtyři žoldáci, a odpočíval. Srdce mu div nevyskočilo z krku a adrenalin slyšel v uších ještě teď. Ostatní chlapi pokukovali na Grogama s podivem. Nikdy nic takového neviděli. Muž, jemuž všichni svěřili své životy, se zachoval jako šílenec. Mají mu i nadále věřit? Má opravdu všech pět pohromadě?


celkové hodnocení autora: 78.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Matylda Kratinová	08.09.2011, 16:57:32

Tak jo, jdeme na to. Popisy => tady budu Šímovi (možná míň, možná víc) odporovat, protože se bojím, že popis tohoto typu by to mohl spolehlivě zabít. Když mistr Cormac McCarthy dovolí, odcituju několik ukázek z jeho westernu Krvavý poledník: "Dorazili do města k smrti znavení, smradlaví a ztřísnění krví občanů, na jejichž ochranu byli původně najati. Skalpy pobitých vesničanů záhy visely z oken guvernérova paláce, válečníkům se dostalo výplaty z téměř vymetené pokladny, Sociedad byla rozpuštěna a prémie za skalpy zrušena. Týden poté, co tlupa velkoměsto opustí, bude na Glantonovu hlavu vypsána odměna osmi tisíc pesos. Vyjeli po cestě na sever, kudy se jezdilo do El Pasa, ale sotva byli městu jakž takž z dohledu, obrátili své žalostné koně na západ a napůl šílení, napůl rozjaření zamířili do rudé úmrti dne, večerních krajin a krutovlády vzdáleného slunce." (strana 194, kapitola XIII.) "Celé dny jeli deštěm, deštěm, krupobitím a zase deštěm. V šedivém bouřkovém světle přejeli zaplavenou pláň, kde se v zem zapuštěné obrysy koní odrážely na hladině mezi mračny a horami, a přitiskli se koním k šíji, po právu nevěříce tetelivým městům na vzdáleném břehu moře, po jehož vodách tak zázračně kráčeli." (strana 195, kapitola XIV.) Tyhle dvě ukázky považuju za perfektní příklady živých popisů. Je to pár vět a člověk se z nich dozví fakt moc. Dobrá metafora udělá tolik, jako celej odstavec. Popis je zde součástí příběhu a i v něm se pořád něco děje. Myslím, že něco podobnýho by ke Grogamovi, kterej je taky věčně v pohybu, sedlo víc, než "zastavení se a čučení po hvězdičkách." To by to taky mohl rychle odněkud koupit. Nebo nedej bože filozofování. Což by nejspíš vypadalo jako mudrování štamgastů v hospodě o nesmrtelnosti brouka, a tím by šla atmosféra do kytek. Čili přidat nějaký krátký drsný detail, ze kterého kape krev, koňský pot a strach z domorodců. Když jen lehce popíšeš, jak je výprava zubožená, koně mají vyviklané podkovy a střelky kopyt rozedřené od pazourku do krve, všem dojde, jak je ta poušť nehostinná, protivná a hnusná. A nebudeš muset psát o písku, dunách, větru a hadech (protože ti jsou fakt skoro všude). Anebo můžeš napsat o nenadálém lijáku, po němž ze zdánlivě mrtvé půdy vyrašily kytky, aby rychle vykvetly a udělaly semena, dokud je odkud brát. Tím ji zase zlidštíš a trochu vylepšíš její obraz. Zrovna tak můžeš použít následující: Popsat Grogama v bojovém zápalu jako obrovského chlupatého chlapa, který se hnal nocí polonahý, řval jak na lesy, smrděl potem a z huby mu táhlo jako z chlíva. A dát "a když to viděli mladí bojovníci, znejistili." Protože to by mě jako domorodce vyděsilo spolehlivě. Jestli ten Krvavý poledník seženeš, zkus si ho aspoň kus přečíst. Je to sice dost brutální a naturalistický, ale myslím, že by to nemusela bejt špatná inspirace. Tu pouštní atmosféru má McCarthy v malíku, protože tam tuším opravdu byl. Do děje rejpat nebudu, ten je zatím ok. 8/10 M.


ze dne 09.09.2011, 11:48:18
Apinby: Děkuji za komentář, četbu si seženu a na tvé příspěvky se taky kouknu ;)

zahradník	26.08.2011, 18:13:28

Mně se text líbí, do stejného žánru taky brousím, takže je mi to blízké. Drobné chybky jsou (v první půlce je 3x stejná chyba ve shodě, např. skála obklopovalo - skála obklopovala), ale z toho se vypíšeš. Stylisticky je to ještě také malinko nejisté (ale to u nás všech, amatérů), ale jen trochu v určitých místech, celkový dojem je víc než slušný - dobře to odsýpá a dobře se to čte, je to poutavé a čtenář se nemusí nutit, čte se to samo, čtenáře to baví, má to napětí a to je nejdůležitější. Text je přehledný (odstavce, přímá řeč) a hoodně oceňuji, že používáš spíš krátké jednoduché věty, což právě způsobí tu čtivost. Moje věčné prokletí, kterého se nemůžu zbavit je používání dlouhých souvětí, která prostě čtenáře umoří :) Určitě v příběhu pokračuj a piš, piš, pěkně se rozmáchni a udělej tomu hodně kapitol, nechej fantazii rozběhnout a nespěchej. Líbilo se mi, že hrdina není zvíře, že má morální hodnoty - když viděl, že nepřátelé jsou kluci, nechtěl je dál masakrovat, to bylo dobré. Zrovna teď řeším u svých postav podobné dilema, začal jsem psát další román, který bude víc drsnější a temnější sword/sorcery žánr než můj současný román, a hlavní postava je docela zabiják (hned v první kapitole taky sekal lebky apod.), tak přemýšlím jak moc toho zabíjení do příběhu dát, aby to bylo ještě tak nějak únosné - protože hrdina, který zabíjí, už není hrdinou, ale antihrdinou, čtenář už se s ním nedokáže ztotožnit. Tohle mě třeba vždy štvalo u zmiňovaného Conana, že je antihrdina - zloděj, ochlasta, brutální zabiják, v každém městě má jinou nevěstku atd., prostě, že čtenář se s ním nedokáže úplně ztotožnit... Takže sám nevím, kde leží ta hranice, ale určitě by mělo být každé zabíjení, kterého se hlavní hrdina dopouští, opodstatněné, ne samoúčelné. Proto je zde fajn, že Tvůj hrdina nechce dál zabíjet ty kluky.


ze dne 26.08.2011, 18:37:23
Apinby: Moc děkuji za komentář, tohle byla živá voda na mojí špatnou náladu :). Jsem rád, že jsi upozornil na chyby, ale také si dal do popředí nějaké ty klady. Určitě si přečtu i tvé příspěvky! Ještě jednou díky.

Sakora	26.08.2011, 17:13:06

Zdravím - začátek s popisem podnebí se mi moc líbil - ... aby je postava přestala trýznit... - myšleno Grogam? mno, řekla bych, že člověka trýzní spíše bolest, žal, trápení - ne živé bytosti - ty ho spíš štvou, ničí, nutí pochodovat do vyčerpání atd. - ... každému žoldnéři určil úkoly... - to zní trošku, jako by to byli děti na letním táboře... žoldnéři jsou zkušení vojáci, obvykle dobře ví, co a jak, maličkosti jim určitě velitel říkat nemusí... - zaparkované vozy... - to děsně bije do očí - ty se dole v komentáři odvoláváš na Robert E. Howarda - ale - nic ve zlém - ty nejsi R.E.Howard a on je v tom používání dnešních výrazů považován za výjimku potvrzující pravidlo... - jídlo Talada a jeho mužů - jak to, že ho měli víc? měli nějaké vozy navíc? jiné zásoby? co je to : pochoutka? ... to chce mnohem více podrobností, aby této části čtenář vůbec uvěřil... - ...Lučištník, který se mohl chlubit neuseknutým ukazovákem a prostředníčkem... - nerozumím... možná je to moje chyba - ale lučištníci mají obvykle tyhle prsty useknuté? jestli ne, tak je asi nesmysl to zdůrazňovat, ne? - „Drž hubu! Mluvím pravdu. Viděl jsem to už včera večer,“ na chvíli se odmlčel a zase se chytil nitě své vzpomínky, „ty jejich ornamenty začaly zářit a těch padesát chlapů se změnilo v krvelačná zvířata. Vrhli se na nás a vysekali si cestu skrz naše řady. Museli jsme se stáhnout.“ ... - to zní, jako by se ten útok stal včera a ne někdy v minulosti... chce to rozdělit do více vět. - ... Těch pár maníků nás rozdrtilo.“ ... - jak? to chce jednoznačně napsat, jak ty "potetovaní" bojují!!! to tam hrozně chybí!!! - ... ale je rozhodně divný, že tu jsou,“ řekl lučištník... - co je na tom divného, když si Talad vezme s sebou do nebezpečného kraje pořádnou i třeba magickou ochranku? - "hlídková pozice", "ruply nervy" - totéž co "zaparkovali" a totéž, co už jsem ti psala ve všech tvých minulých příspěvcích... :-( - kutna, meč v pochvě a držení meče oběma rukama, ačkoli ho tak měli držet jen obyčejní lidé a on to má zvládat jednou rukou... to je jen pár nelogičností, které se objevují v boji - chce si to boj představit, třeba i nakreslit, kdo co dělá a kde, kdo kde stojí a kam běží, kolik útočníku na jednoho apod. - těch nelogičností je tam opravdu strašně moc... boj by měl být v takových příbězích, jako ty píšeš, vyvrcholením... ale tady je to nejméně povedená část příběhu - např. - Nayové - skvěle střílí šípy - proč by se hnali do souboje na meče - to není logické!!! měli žoldáky postřílet z bezpečné vzdálenosti ve tmě a měli by klid... - ...Tři rány, tři mrtvoly. Hrozivá statistika... - cože? to je přece ta SPRÁVNÁ statistika, když jsi žoldák - to je přece to, co chceš, ne? co je na tom hrozivého? kreslíš hrdinu jako super-bijce a on se pak zhrozí: božínku, já někoho zabil... A to hlavní na závěr - tohle je DOBŘE míněná kritika, fakt, čtenář s komentářem je skvělý způsob, jak autor pozná, co se mu povedlo a co ne a hlavně - najednou uvidí chyby, kterých si sám nevšiml - máme to tak všichni, vážně...


ze dne 26.08.2011, 17:30:20
Apinby: Na jednu stranu mě to štve, na druhou stranu z chyb se člověk učí...

Šíma	26.08.2011, 13:14:29

Zdravím. Dobrodružství našich hrdinů pokračuje. No, hrdinů... Šlechtic se svou družinou zmizel bůh ví kam (či bůh ví kde) a nechal žoldáky napospas loupeživému kmeni. Chyběly mi tu popisy prostředí, mám na mysli počasí (slunce pálí, vítr fouká, písek se přesypuje), tak i života okolo (nějaký ten pták na obloze, pouštní had či jiné zvířátko okolo). Jako by se tento příběh z části odehrával ve vakuu. Našlo by se i několik nedostatků, které jsem vypsal níže. Třeba se ještě hledáš, třeba experimentuješ, bůh ví... -- Horkost dne se proměnilo v podvečerní dusno a teplý fén přestal mučit cestovatele. -- ta horkost se proměnila -- Válečník obcházel ze všech stran pětici naložených vozů, které nechal zaparkovat uprostřed tábora, a odhadoval, kolik jim zbývá zásob. -- zaparkovali ??? (poněkud nevšední výraz pro fantasy příběh) -- Ostatní žoldnéři se také pustili do jídla a jejich špinavé tváře se šklebili v záři ohně úplně stejně jako Grogamova. -- šklebily (TY tváře, kladeš přeci důraz na špinavé tváře) -- Grogam vytáhl meč z pochvy. Jeho nabroušená metrová čepel i ve tmě naháněla strach. Poté hromotluk kutnu odhodil bokem a rukojeť chytil pevně oběma rukama. Klouby na prstech mu zapraskaly a to byl signál, že je připraven. -- (nebyl před malou chvílí Grogam jen v kalhotách, takřka naboso a s mečem v ruce? Kde se vzala kutna a meč v pochvě?) -- přestože sám neholduji popisováním bitevních vřav (či jen soubojů), trochu se mi zdá souboj našich kladných hrdinů s lupiči pouště nevěrohodný (nejspíš vše proběhlo příliš rychle, na souboje budou na SASPI určitě jiní "kádři", kteří Ti napíší, jak moc jsi tuto část zvládl) Tak a je to! Držím palec v další tvorbě!


ze dne 26.08.2011, 22:46:06
Šíma: Zdarec. Nemá se to... Ale todle mne napadlo během večera... Nejde o "natahování si trika"... Hezký večer přeji! ;-) -- Bůh je velký! -- Ten den byl jako každý jiný. Vlastně se jeden druhému podobal jako vejce vejci. Stále to stejné utrpení. Vláčet se v sedle na staré herce a putovat s karavanou pouští od oázy k oáze. A jako by toho nebylo dost a ono palčivé slunce nestačilo, byl tu ještě nenechavý vítr, který hnal pouští na svých bedrech všudypřítomný písek a prach. Byl všude. Bodal do očí, svědil v nose a dřel v každém záhybu oblečení či lidského těla. Jeden ho měl i tam, kde by jej raději neviděl. Monotonnost jednotlivých dnů pomalu a jistě ubíjela. Kamkoliv se člověk podíval, viděl jen vysoké duny navátého písku. Občas se poštěstilo spatřit pouštního hada, nebo škorpióna, jak nejistě poskakuje mezi stínem a sluneční výhní. Také si dvakrát rozmyslí, než ukáže své tělo palčivému slunci, které svým oslnivým dechem sžíralo vše okolo. Proto se asi říká poušti poušť. Není zde nic, co by stálo za řeč. Jen hromada písku, který se převaluje sem a tam jako v přesípacích hodinách. A neúprosný čas na vše dohlíží. Jak marné je lidské pachtění a život pomíjivý. Jednou jsme tady, podruhé na druhé straně. A řeka mrtvých stále čeká. Smrt si nevybírá a když kosí, nedívá se napravo ani nalevo. Karavana pomalu postupuje vpřed. Kůň za koněm a velbloud za velbloudem. Lidé spolu občas prohodí nějaké slovo. Tu a tam se ozve zvířecí zavolání. Velbloudi tiše chrčí, koně říhají. I mezi jezdci se nesou tiché nadávky. I lidé jsou nespokojení. Jako by zapomněli... Allah je velký. Ano, ale lidské utrpení je mnohdy ještě větší. Co na tom, že má člověk prožít svůj život v pokoře, cti a službě druhým? Stačí jeden chybný krok a bídný poutník může padnout do pasti v podobě pohyblivého písku, nebo nemilosrdného pouštního lupiče, který prahne nejen po vodě a jídle, ale také po drahých látkách, zlatu, drahokamech či zbraních. Mnohdy nejsou ani otroci k zahození. A život běží dál. Písek se sype a nad hlavou visí všem onen pomyslný Damoklův meč. Je vždy připraven, nezná slitování ani únavu. Trpělivě čeká. Komu dnes zazvoní hrana? Kdo bude příští obětí. Jezdec za mnou, nebo přede mnou? Budu jí já sám? Co mě čeká? Rána mečem? Zbloudilý šíp? Nebo snad otrávená studna? Existuje tisíc způsobů jak zabít člověka. Jak však zabít naději? Smrt ošálit nelze. Život je pomíjivý jako sypající se písek mezi prsty. Poušť je však věčná, přestože je nestálá a vždy jiná. Den za dnem. Čas letí vpřed a já slyším zvonit onu pomyslnou kosu. Na jedné z dun daleko před námi jsme spatřili osamělého jezdce. Byl celý zahalen do černého šatu, jako předzvěst smrti. Chvíli si nás prohlížel a odhadoval náš počet a sílu. Pak zmizel. Ale já vím, že je tam stále. A možná není sám. Mám se bát? Čeho? Vždyť písmo praví, kdo zemře pro druhé hrdinnou smrtí, ocitne se v ráji. Není cesty zpět. Stejně tak není žádná cesta pro zbabělce. Meč mi těžkne v ruce, přestože se houpe zavěšen po mé pravici. Touží snad po krvi? Ještě se jí nenabažil? Nebe je pusté. Bez mráčku. Vítr kolem nás rozvířil prach a zahalil celou karavanu do jemného oparu. Ne však z vodních kapek. Několikrát jsem zamrkal, ale i tak jej mám stále v očích. Odněkud se vyřítilo několik jezdců. V horkém vlnícím se vzduchu není možné spočítat jejich počet. Jsou snad přeludem pouště? Fata morgánou? Z omylu mne vyvedou první šípy svištící kolem mé hlavy. Jen zázrakem mne žádný nezasáhl. Čelo karavany se zastavilo. Jezdci se semkli okolo nákladních velbloudů. Odpovídáme na střelbu. Nikomu se nechce jít vstříc jisté smrti. Zdá se, že je jich víc než nás. Nepřítel je v přesile, ale také on váhá, jako by si nebyl jistý svým vítězstvím. Něco není v pořádku. Pak za sebou uslyšíme podivný hukot. Otáčím hlavu... Allah je velký! Z toho co jsem spatřil, se mi orosilo čelo. Nad pouští se žene podivná trouba. Písečné bouře jsou zde na denním pořádku, ovšem toto se stává jen občas. Jako by sám bůh řekl své jasné ne! Už dost bylo zabíjení. Copak nechápeme, že je poušť stále nenasytná a prahne po krvi? Nač bojovat? Pro svou slávu? Pro moc a bohatství? Kvůli přežití? Koně i velbloudi se začínají plašit. Smrt je tak blízko. Na jedné straně lupiči a na druhé metla boží. Slyším, jak se mi směje do uší. Vidím ji, jak se kření a raduje se ze své žně. Lupiči se dávají na útěk, zatímco naše karavana stále nejistě stojí na místě. Trouba nás s řevem míjí po naší pravici a vydává se vstříc nepříteli. Opravdu nás chtěl dnes bůh ušetřit? Odpojuji se od karavany a vydávám se k jejímu čelu. Několik mužů leží v písku s šípy zabodnutými do krku či do prsou. Jejich krev se vpíjí do lačného písku a barví jej do ruda. Ne však na dlouho. Země se chvěje. Boží hněv nás minul a zmizel za horizontem. Vedoucí karavany je také zraněn, ale stále vydává své rozkazy. Mrtví jsou ponecháni poušti. Není větší smrti, než padnout v boji. Jejich duše nejspíš půjdou rovnou do ráje. Allah Akbar. Bůh je velký! Miluje nás a je milosrdný k těm, kteří se nebojí pohlédnout smrti do tváře. Blíží se večer. Poušť se mění s umírajícím dnem. Vítr se utišil a nebe na okamžik zrudlo prolitou krví. V noci bude zima. Karavana se zastavila v malé oáze, aby mezi stromy zasvítilo několik ohňů. Odněkud se nese vytí divokých psů. Kolem mne se proplazil had, aniž by mi věnoval sebemenší pozornost. Pro dnešek jsem byl zachráněn. Další den v poušti. Děkuji bohu za to, že mi dal možnost dožít se noci a bude-li chtít, probudím se do nového dne. Do světa písku a nekonečných dun. Zítra možná zemřu. Kdo ví? Čeká nás ještě dlouhá cesta. Myslím na naše nepřátele, zda přežili a jaké plány kují. A svět se točí dál. Slunce mizí za horizontem, aby den vystřídala noc. Krátká modlitba a pak posilující spánek po lehké večeři. Dívám se na hvězdy. A než se odeberu do světa snů, myslím na to, která je ta má... Šťastná hvězda. A také, jak dlouho pro mne bude ještě svítit! Než na mne bůh zanevře a vydá mě jisté smrti... -- šotkům zdar --


ze dne 26.08.2011, 20:00:22
Šíma: Zdarec. Autorské texty nešpiním, autorům spíše fandím a snažím se pomoci třeba i tím, že vychytám nějaké chybky a nedostatky, popřípadě napíšu, jak na mne text působí!!! ;-) P.S. Máš pravdu, čtenáře není třeba rozmazlovat, ale... Co člověk, to jiný názor! Jsem pro zlatou střední cestu. Hezký večer přeji.


ze dne 26.08.2011, 16:21:21
Apinby: Ahoj Šímo, tvůj komentář se mi zdá trochu mimo mísu. Možná je to horkem, kdo ví. V popisech příliš neholduji, protože chci, aby čtenář více zapojil svou fantazii. Nechci dělat ze čtenářů blbečky, co si neumí představit poušť. Co se týče nevšedních výrazů, které se nehodí do určitého období (v mém případě fantasy svět Grogama, který je technologicky na úrovni středověku), tak i stvořitel Conana Robert E. Howard používal výrazy, které nezapadaly zrovna do jeho příběhů. A ještě k soubojům. Já vím, že mnozí jsou zvyklí z televize na takové to: první udělá dvakrát zprava, druhý třikrát zleva a nakonec druhý umře. V bitvě jde o každý okamžik, malé zaváhání a jste mrtvý. Netajím se tím, že můj hrdina je takový malý terminátor. Nakonec: nevím proč píšu komentář na tvůj komentář. Možná mě trochu štve, že se s tím člověk drbe několik dnů a nakonec mu to někdo pošpiní během okamžiku. :) Tož asi tak!