» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2141689

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: V jiném světě XI. kapitola ::

Radmila Kalousková	publikováno: 25.08.2011, 11:12

Tahle kapitola tak trošku ukončí napětí mezi Klárou a Nikem a bude mít klidnou hlavu, aby mohla splnit svůj úkol.
Ráda bych ještě upozornila, že na žádost mých věrných čtenářů jsem Zolthii, šamanku Alušků přejmenovala na Izien (rve mi to srdce a možná se ještě vrátím k původnímu jménu) a Zola ab verte na Seta ab verte, prý je tam moc jmen od Z a splývá to. Takže se omlouvám za zmatky a přeji příjemné počtení. Jako vždy děkuji předem za komentáře.
RK


	XI. - Vyvolená „Zulu?“ ozval se z venku Zilvův hlas. „Pojď dál, co je? Jindy sem vtrhneš jak vichřice,“ vyzval ho Nik. „No, já jen abych vás při něčem třeba nerušil,“ ušklíbl se. „A určitě by ti to vadilo, že? Jak tě znám, tak by ses přidal,“ poznamenala jsem a líně se protáhla na hladkých kožešinách. „A chtěla bys?“ ihned se toho chytil. „Ty taky na všechno skočíš, viď,“ usmála jsem se. „Člověk nikdy neví, nenechám si ujít žádnou příležitost.“ „Jasně, to bych se ale potom bála, po kom víc jedeš. Jestli po mě nebo po Nikovi.“ „Sakra! Tak dlouho to skrývám a ty mě prokoukneš hned na začátku,“ zazubil se. „No, vy jste se teda hledali, až jste se našli,“ zakroutil hlavou Nik. „Co si potřeboval?“ „Je to bručoun, nevím, co na něm vidíš,“ poznamenal ještě Zilva. „Izien nás svolává.“ „Hned jsem tam. Kláro,“ otočil se ke mně „ty tu počkej, nemělo by to trvat dlouho.“ „Kdepak, chce i ji,“ řekl Zilva. „Cože? Proč s ní chce mluvit?“ znervózněl Nik. „A jak to mám vědět. Třeba se to týká jen té nepříjemnosti z rána,“ pokrčil rameny Zilva a chystal se k odchodu. „Ale zapřemýšlej o tom, třeba by se ti to líbilo,“ otočil se ještě ke mně. To už ale po něm letělo něco jako polštář sešitý z kůží a naplněný suchými semeny. Zašklebil se a ráně se ladně vyhnul. „Skoro trefa!“ „Už padej, ty gigolo,“ popohnal ho Nik a jen s povzdechem kroutil hlavou. „Je s ním nakonec celkem prča,“ poznamenala jsem pobaveně, když odešel. „Když si na něho zvykneš…“ „Když myslíš?“ „Ale no tak, vážně si hrozně upjatej. Pojď ke mně,“ natáhla jsem k němu ruku. Chytil mě za ni a přitáhl k sobě. Prsty jsem mu zajela do vlasů a dlouze ho políbila. „A vážně si trochu bručoun,“ usmála jsem se a vyběhla ven. Obě slunce už byla vysoko na nebi. Modrá záře se rozlévala po okolí. Vesnicí to žilo, každý měl něco na práci. Jen děti povykovaly a pobíhaly, kde se jim zlíbilo. Nadýchla jsem se z plných plic čerstvého vzduchu s nádechem posekané trávy, přestože tu nebyl tolik výrazný jako v lese. Jedno malé dítě Alušků, holčička, ke mně přiběhla a vzala mě za ruku. Vedla mě někam za ostatními dětmi a celou cestu poskakovala a broukala si nějakou veselou melodii. Asi pět dětí mě obestoupilo do kruhu, tleskaly a poskakovaly kolem dokola. Musela jsem se smát a tleskala jsem s nimi. Potom mě chytily za ruce a stáhly na bobek. Jeden vyšší chlapeček mi dlouhýma rukama sáhl na vlasy a zazubil se. A ta malá holčička, která mě k nim zavedla, mu podala náhrdelník udělaný z nějakých úlomků kostí. Asi ho dělaly samy. Vzal si ho od ní a dal mi ho kolem krku. Potom se všechny zasmály a odběhly pryč. „Asi tě adoptovaly,“ došel mě Nik. „Získala sis i je. Jsi taková malá čarodějnice, viď.“ Uvolnila jsem si dlouhé vlasy z náhrdelníku a hezky si ho urovnala. „Tak si dej pozor, ať tě neuhranu,“ usmála jsem se. Nik mě zavedl za Izien. Žila až na samém konci vesnice, trochu stranou od ostatních. Uvnitř byla na zemi rozložena spousta kožešin. Na nich byly poházeny různé talismany a šperky, zvláštní sošky a snad i zbraně. Vonělo to tam po bylinkách, trochu jako máta smíchaná s levandulí se špetkou kořeněné bazalky. Vprostředku měla na stolku krásný kus neopracovaného křišťálu. Byl to výstavní kousek, tak trochu mi připomněl věštící kouli. V misce vedle prohrabávala malé kameny. Rozeznala jsem ametyst, citrín a také tygří oko, ale byla jich tam spousta, které jsem neznala ani nikdy neviděla. Stará vrásčitá Izien se tvářila zamyšleně a dělala jako by tam nikdo nebyl. Seděla se zkříženýma nohama a mumlala si něco pro sebe ve zvláštní řeči. Tmavě růžové vlasy jí vsedě sahaly až na zem. Byli tam všichni „naši“, až na Ramini a za Izien seděli další čtyři starší Aluškové. Všichni jsme mlčeli a čekali, až se nám začne věnovat. Všichni se chovali velice klidně, jen já se neustále rozhlížela kolem sebe a prohlížela si všechno a všechny přítomný. Bylo to zvláštní. Nikdo neměl chuť říct: Hele, babičko, tak jsme tady. Co si chtěla? Nikdo, všichni tiše a pokorně čekali a mě to strašně znervózňovalo. Zakončila jsem to tím, že mi něco vletělo do nosu a já hlasitě pšíkla! Tak to jsem se zase zapsala. Všichni se na mě podívali a hlavu zvedla i Izien. „Promiňte,“ špitla jsem a musela jsem být zase červená až za ušima. Mlčky se na mě dívala a potom se slabě usmála. Rukou pokynula všem, aby se posadili. Poslechli jsme. Všechny si nás zkoumavě prohlédla. Potom do vzduchu namalovala dlouhou bělostnou končetinou, jejíž prsty byly zakončeny dlouhými tmavými nehty, které jsem u nikoho jiného neviděla, kruh a dlaněmi o sebe neslyšně tleskla. Z rukou jí vylétlo několik jiskřiček. Bylo to jako představení profesionálního iluzionisty. Dívala jsem se na to s otevřenou pusou a neodvážila se skoro ani dýchat. Potom dýchla do prázdna a před námi se objevil kouřový obláček. Z misky vzala několik kamenů a třela je v dlani. Opět foukla, ale tentokrát přes ty oblázky. Kouř, který se z nich zvedl, byl šedý a spojil se s prvním. Izien potom oběma rukama stiskla průhledný křišťál a ten začal mírně světélkovat. Matný hustý kouř se začal tetelit a tvarovat. Bylo to podobné jako při přijímání u ohně. Nejprve ale změnil barvu do tmavého fialového oblaku, působil na mě tak stísněně a negativně. Dusil mě pohled do něho. Potom začal blednout, až se změnil v jasně růžovou a tvarovat do dvou ženských postav. Chvíli tento obraz zůstal viset ve vzduchu a potom ty dvě postavy splynuly v jednu. Ta potom rozhodila rukou a okolo ní se utvořila zlatavá záře. Vše zmizelo tak rychle, že jsem ještě nějakou chvíli koukala do prázdného místa a nechápala, že je to pryč. Podařilo se mi zavřít pusu a soustředit se na svět okolo. Izien poprvé promluvila. Její hlas byl tichý a velice chraplavý. Nerozuměla jsem slovům, ale cítila jsem, že mluví ke mně. Proč ke mně? Co to má znamenat. Asi mám zase nějaké utkvělé představy nebo co. Hovořila věcně a krátce, potom se opět postupně podívala na každého z nás a souhlasně pokývala hlavou. Já ničemu nerozumím, proč mě sem povolala, když mi nikdo nic neřekne? Zmateně jsem se dívala po ostatních, ale ty, jakoby všemu rozuměli. Soustředěně přikyvovali a Izien všem i mě popřála palcem na čelo, aby štěstěna stála při nás. Vyšla jsem s ostatními ven a všichni jsme si před ostrým světlem musely clonit oči. Chvíli jen tak stáli a nechaly oči přivyknout světlu. „Tak to bychom měli,“ promluvil nakonec Armien. „Já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Jak můžeme vědět, že se nemýlí?“ zeptal se Nik zoufale. „Já to nedovolím.“ „Ty nejlíp víš, že se nikdy nemýlí,“ obořila se na něho Kol. „A vůbec to nezáleží na tobě.“ Nik jen vztekle rozhodil rukama a začal pocházet jako lev v kleci. „Nikdo nám nezaručí, že je tohle může zachránit.“ „Niku, ale o tom nerozhoduješ,“ řekla mu klidně Trimi a soucitně položila ruku na rameno. Klid z ní vyzařoval, ale Nikovi to rozhodně nepomohlo. „Tak řekne mi někdo, co se tady děje?“ zeptala jsem se, protože si mně nikdo nevšímal. Všichni se na mě překvapeně otočili, snad ani nevnímali, že tam celou dobu stojím. „Co vám řekla, co se děje?“ naléhala jsem. Nik rezignovaně kopl do nejbližšího kamínku a odešel. Chtěla jsem jít za ním, Trimi mě však zastavila. „Nech ho, musí si to srovnat sám. Byl až příliš dlouho sám a o to je to pro něho horší.“ „Ale co? Co se děje?“ ptala jsem se už trochu hystericky. „Těžko ti to vysvětlovat. Izien mluví jen v náznacích a v iluzích. Jde o to, že měla vidění, jak může být její lid zachráněn.“ „Ano?“ vydechla jsem. „Královna je nemocná, je nemocná žalem a zoufalstvím a ztratila jakoukoli sílu žít a tím i sílu chránit své bližní. Je důležité, aby se někdo pokusil královně pomoci. Přesvědčit ji a vrátit jí naději. Pokud se to podaří, vše dobře dopadne.“ „A kdo tam má jít, Nik?“ chtěla jsem vědět a dívala se po směru, kterým odešel. „To asi ne,“ odpověděl Dizí. Ne? Tak proč… Ježíši! Ano, proto tak vyvádí. Musí to být žena, vždyť jsem to viděla. Musí to být… „Žádné jméno nevyslovila, to nikdy nedělá. Každý si musí sám rozhodnout, zda chce takový úkol přijmout nebo ne,“ pokračovala Trimi svým konejšivým hlasem. „Protože ten pravý to pozná. Pozná to uvnitř sebe.“ Sklopila jsem hlavu a znovu ucítila ten pocit, když Izien mluvila. Vyšla ze svého příbytku a zvědavě se na nás podívala. Nakonec spočinula na mě a opět ke mně mlčky promluvila. Bylo to zvláštní, rozumět beze slov. Vzdychla jsem a zavřela oči. Tak to se mnou teda vytrhli. Já, která si neporadí ani s blbýma spolužačkama, mám přesvědčit královnu, aby byla silná a odhodlaná. Jo, to je vážně super. To je vážně super. Podívala jsem se na Zilvu a ten jemně přitakal. „Udělám to,“ zašeptala jsem. Nikdo na to nic neřekl, jen mi jeden po druhým stiskli rameno a palcem popřáli štěstí. Molarien opět spokojeně pokývala hlavou a vrátila se zpět. Ostatní se rozešli, jen Zilva zůstal se mnou. „Takže výlet, jo?“ usmál se, ale tvář měl vážnou. Takhle vážného jsem ho snad neviděla. Ale ano, když se mě snažil vymluvit Nika. To bylo obdobné. Ale o to víc mi to zhoršoval. Zatím si ještě neuvědomuju, že se něco děje. To je takový zákon šoku. Ale jestli se bude ještě chvíli takhle tvářit, začnu si pomalu uvědomovat, co se tady vlastně děje. „Zilvo,“ vzdychla jsem. „Co je na tom tak strašného, je to tak obtížné?“ zeptala jsem se. „Už jenom jí najít může být problém. Ale nejhorší je, že pokud se ti to nepodaří, nikdo už s Aluškama nehne.“ „Bože, to je strašný. Nemůžu nést takovou zodpovědnost. Vždyť nic neumím, je nejsem…,“ ale vzdala jsem to. Nemělo smysl cokoli říkat. Zilva mě obejmul a já se nechala držet. Potřebovala jsem cítit, že nejsem sama, ale nechci, aby mě držel Zilva. Chci, aby tu byl Nik. „Zilvo!“ zvýšila jsem nevěřícně hlas a odstrčila ho silou od sebe. „Nějak jsem si nemohl pomoci,“ zatvářil se na oko provinile, po tom, co mi sáhl na zadek. „Bože, proč musíš všechno pokazit,“ zlobila jsem se a šla najít Nika. Zilva zůstal stát a díval se za mnou. Cítila jsem jeho pohled v zádech, ale neotočila se. Hledala jsem Nika u něho, ale nebyl tam. Zašla jsem tedy za Kol, jestli netuší, kde může být. „Nech ho být, až bude chtít, přijde,“ poradila mi. To je teda rada! To si může strčit…no, za klobouk, samozřejmě. Já vím, že je starší, zkušenější a asi má pravdu, ale je to tak těžké, jen sedět a čekat. „Já tomu moc nerozumím, mám se vydat za královnou, ale já nevím, kam? Kdo se mnou půjde?“ zeptala jsem se, abych odvedla řeč. „Rada večer rozhodne, kdo půjde s tebou. Alespoň, co se týká Alušků. O nás nerozhodují, záleží jen na nás.“ „Takže se bude vyrážet zítra?“ „Určitě,“ přikývla Kol. „Dny se mi tu zdají daleko delší, než normálně, nemyslíš?“ „Já ani nevím,“ zamyslela se. „Už mě to ani nepříjde. Ale asi máš pravdu. A teď pár holčičích drbů, jo?“ šibalsky se usmála. „Jak to bylo s Nikem? Jak jste se dali dohromady.“ A tak jsem jí vyprávěla, jak jsem ho poznala a myslela, že je to nějaký vraždící chmaták a taky o netopýrovi a o plameňákovi. A vůbec o všem, co se mi přihodilo cestou. Nasmály jsme se jako bychom byly staré kamarádky. Když jsem došla k tomu, jak se k nám připojil Zilva, tak už nám oběma tekly slzy. Zpětně jsem si promítla, jak jsem se klepala s nožem v ruce, který mi jen tak tak nevypadnul! Bylo to vážně směšné. „Kdepak Zilva! To je takový samorost.“ „A co Ramini, co má s Nikem společného?“ zeptala jsem se opatrně. Kol nakrčila obočí. „To není zrovna dobrý nápad, bavit se o tom. Zeptej se na to raději Nika.“ „Ale Kol, vždyť o nic nejde,“ naléhala jsem, ale srdce mi bušilo. „Jediné, co ti můžu říct je, že když ji Nik našel, nebrala všechno tak dobře jako ty. Byla na tom dost špatně, psychicky víš. Strašně se na něho upnula. To asi, jak vidím u tebe, není takový problém,“ zkonstatovala a jemně mě dloubla loktem do žeber. „Ale Nik o ní, alespoň co vím, nijak nestál. Nechtěl jí dělat plané naděje, ale bál se, jak na to bude reagovat. Několikrát se jí snažil vysvětlit, jak to s nimi je, ale nejsem si jistá, zda se s tím vůbec dodnes smířila. Nik se začal toulat po okolí a potom odcházel i na několik měsíců, ale myslím, že to nebylo nic platné. Jak to mezi nimi doopravdy je, vědí jen oni sami, ale mezi náma,“ nadýchla se a vytvořila tak neskutečně dusnou a spalující atmosféru. „Mají k sobě tak nějak zvláštní vztah, je mezi nimi jakési zvláštní pouto, ale čím je způsobeno, to nemůžu posoudit. Snad je to z jeho strany pocit odpovědnosti… nevím.“ Hltala jsem každé její slovo. Nelíbilo se mi, co mi říká, ale snažila jsem se to v sobě potlačit a nedat znát. Nevím, jak dobře se mi to podařilo. „Ale tebe miluje. Vždyť to vidí všichni,“ zasmála se. „Díky,“ vydýchla jsem a nahodila slabý úsměv. „Jsi hodná.“ „Musím jít pomoc Setovi, slíbila jsem, že mu spletu provazy.“ Vyšli jsme ven a každá se rozešla na jinou stranu. Doufala jsem, že už bude „doma“. Procházela jsem kolem příbytku Ramini, když jsem zaslechla jeho a její hlas. Nevím, o čem mluvili, ale rozhodně se nehádali. Byl tam s ní. Co tam dělá? Já přeci potřebuji pomoc! V tu chvíli na mě dolehly veškeré nově nahromaděné emoce. Roztřásly se mě ruce a byla mě najednou zima. Do očí se mě draly slzy. Dost! Říkala jsem si. Už žádné slzy. Obejmula jsem si nahé paže a tiše kráčela k naší chýši. Dívala se do země a nutila se nebrečet. U dveří jsem uviděla něčí nohy. Zvedla jsem hlavu, stál tam Zilva. Dlouho se na mě díval a snad nad něčím přemýšlel. Palcem mi setřel z tváře první a snad poslední slzu. „Nikdy neplač kvůli chlapovi, za to žádný nestojí,“ řekl vážně a pevně. Hlasitě jsem popotáhla. Utřela si dalších pár slz a snažila se uklidnit. Vyhrát sama nad sebou. „Nikdy,“ odpověděla jsem. „Děkuju,“ zašeptala jsem a políbila ho na tvář. Stiskl mi rameno, chvíli ho pevně svíral a potom odešel. Dívala jsem se za ním a zjistila, že ho vlastně vůbec neznám. Možná ho nezná ani většina ostatních. „Zilvo!“ zvolala jsem. „Určitě by se mi to s tebou líbilo,“ popíchla jsem ho, aby byl zase tím starým Zilvou. „O tom nepochybuji, kočičko,“ odpověděl s širokým úsměvem na tváři. „Ne nadarmo mi říkají Zilva Proutník. Kdo okusí, už nechce jinak.“ Nik se vrátil až pozdě v noci. Lehl si ke mně a chtěl mě obejmout. Odsunula jsem se od něho. Trucovala jsem. A kdo taky ne? Šestnáct, nešestnáct, v tomhle případě by snad trucovala i šedesátiletá žena. „Zlobíš se?“ zeptal se tiše. „A užil sis?“ „Víš, takhle to není, já…strašně rád bych, abys pochopila…,“ soukal ze sebe. „No, nevadí,“ přerušila jsem ho. „Alespoň si mi dal příležitost poznat Zilvu i z té stránky, ze kterého ho ty nikdy nepoznáš.“ Zvedla jsem se a odešla ven. Samozřejmě, že jsem myslela z té jeho citlivé a lidské stránky, ale proč mu to vysvětlovat. Ať si chvíli láme hlavu, já to dělala doteď. Šla jsem za Kol. Říkala, že ještě nespala, i když o tom pochybuji. Je prostě milá. „Nik?“ zeptala se. Jen jsem pokývala hlavou. „Vrátil se až teď. Byl u ní.“ Ježiš, jak bylo těžké to vyslovit. Kol mi pohladila hřbet dlaně. „Tohle si musíte vyřídit spolu. Ale Nik není podrazák, to mi věř.“ „Je to tak těžké. Víš, všechno okolo. Já nevím, co mám dělat. Ta výprava, Nik, v životě jsem nemusela čelit takovým problémům. Tedy aspoň ne, co ovlivňují tolik lidí. A já mám pocit, že má v sobě nějakou vysokou hradbu. Když se podívám na Nika, necítím to, co před tím. Jsem nějak otupělá.“ „Klárko, to známe všichni. Až si to vyřešíte, časem to odezní.“ Slabě jsem se usmála. „Ty jsi tak hodná,“ zašeptala jsem. Možná bychom toho ještě spoustu probraly, ale vyrušil nás náhlý rozruch. Vyšly jsme z jejího příbytku a to už Zilva letěl k zemi a držel si ruku u rozseklýho rtu. Hned se vyškrábal na nohy a vrhl se na útočníka, kterého zakrýval další příbytek. Vyběhly jsme za ním a vyšlo i několik ostatních. Zilva se zrovna přetahoval s Nikem, ale jejich síly byly vyrovnané. Zilva využil toho, že Nik se podíval mým směrem a levačkou mu uštědřil jednu do břicha a druhou rukou mu dal pěstí do obličeje. Nik trochu zavrávoral, ale v zápětí mu pěst mu oplatil se vší parádou. To už jsem ale vběhla mezi ně a postavila se proti Nikovi. „Nechte toho,“ a rázně se podívala na oba bojovníky. Stále jsem stála se Zilvou v zádech a Nikovi pulsovala na spánku naběhnutá žíla. Potom vztekle zaklel a odešel. Otočila jsem se k Zilvovi, který se opíral o stehna a hlasitě oddychoval. Pomohla jsem mu k němu a posadila ho na kožešiny. Všechny chýše byly zařízené téměř stejně. Vzala jsem misku s vodou a kouskem chmýří, stejným, jaké mi dal tehdy, když jsem Nikovi vlhčila rty po zásahu plameňákem, jsem mu otírala krvácející ret i tvář. Ne, neznamenalo to, že by mi na něm záleželo víc, než na Nikovi, ale bylo to moje vina. Já ho vyprovokovala. „Budeš mít pěkný monokl.“ „To je ozdoba rváčů, ne?“ usmál se, ale hned přestal, protože mu to bolest nedovolila. Ještě několikrát jsem mu ránu otřela. Díval se u toho přímo na mě. Nevím, nebylo to nepříjemné, ale… Potom mě chytil za ruku a stáhl ji ze svého obličeje. Čekal na moji reakci. Tušila jsem, co chce udělat, ale nějak jsem nebyla schopná jakkoliv reagovat. Pohladil mi tvář a políbil mě. Neuhnula jsem, ale ani jeho polibek neopětovala. Jen jsem tam seděla jako přikovaná, zmítaná ve vlně citů a pocitů a nemohla jsem najít to správné záchranné stéblo. Políbil mě znova a znova. Líbal jinak, než Nik. Ale najednou mi bylo všechno jasné. Položila jsem mu prsty na jeho horké rty a sklopila hlavu. „Já…,“ začala jsem. „Já vím. Musíš za ním,“ dokončil to za mě. „Promiň,“ smutně jsem se na něho usmála. „Mám tě ráda,“ objala jsem ho a políbila na tvář. „Jo, ráda,“ povzdechl si. „Tak už utíkej.“ Usmála jsem se a bylo mi dobře, měla jsem malou radost. Proč? Ani nevím, prostě jsem se cítila dobře, alespoň na tu malou chvilku. Vešla jsem k Nikovi. Seděl s nohama skrčenýma a hlavu měl složenou v dlaních. Nepodíval se, kdo přišel. „Nespal jsem s ní,“ řekl jen. „A proč ti to mám věřit?“ zeptala jsem se. „Nemusíš. Musel jsem si vše urovnat v hlavě. A také se ujistit, že bude v pořádku, že všechno bude v pořádku. Nemůžeš pochopit…Vím, že to vypadá divně… Ona není tak silná jako ty…“ „Divně!“ vyjela jsem ostře. „Nehledě na to, jak to vypadá divně, si mě tam nechal samotnou. Silná jako já? Bože, jak tohle můžeš vůbec říct! Víš, k čemu tam došlo. Jakou zodpovědnost na mě přenesli. Věděl si, jak to dopadne a klidně si zmizel. Já vůbec nejsem silná. Než jsem sem přišla, bála jsem se postavit i blbým spolužačkám, které se po mě vozily a teď mám stát proti…proti…! Potřebovala jsem se o někoho opřít, někoho obejmout…“ „Promiň. Jsem hlupák.“ „Jo, jsi hlupák!“ odsekla jsem. Zvedl ke mně ruku a já se nemohla dívat na ty jeho zmučené oči. Přijala jsem ji a sedla si vedle něho. „Promiň,“ pohladil mě tvář a obejmul mě. „Už to neudělám,“ zašeptal. Lehla jsem si a on se ke mně ze zadu přitulil. „Takže si se Zilvou…,“ chtěl se ujistit. „Jsi hlupák,“ přerušila jsem ho. „Takže nic ne…,“ „Dlužíš mu omluvu,“ nenechala jsem ho opět domluvit. „Myslím, že to nějak překousne i tak. Stejně si to zasloužil, už jenom pro jistotu.“ Tu noc jsme spolu nespali. Nechtěla jsem a on nenaléhal. Měli jsme toho hodně za sebou a to emoční vypětí nás oba jaksi vycucalo. I když jsme si všechno, tak nějak vyříkali, ten stín pochybností a nejistoty ve mně ještě zůstával. Doufám, že má Kol pravdu a časem vše vyšumí. Časem. Ale kolik ho vlastně máme?


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Solitaire	11.02.2012, 16:08:40

Kolik času jim zbývá? To mě taky zajímá. Stejně jako to, prolne-li se nějak ten druhý svět s tím reálným. Ale co je vlastně reálné? I když v reálném světě by mohl být Nik Klářiným dědečkem. Nebo jsem to špatně pochopila? Každopádně se to moc hezky čte! 1*


ze dne 13.02.2012, 7:47:49
Radmila Kalousková: Díky, díky. Příběh jsem již ukončila, tak se to brzo dozvíš. Ale je to naprosto tak. Může být v reálném světě i jejím dědečkem... Ještě jednou díky za známku i přízeň. Hezký den RK

Šíma	25.08.2011, 11:12:09

Zdravím. Tato část byla více o vztazích, než o čemkoliv jiném. Jakoby si naši hrdinové museli vyřešit mezi sebou jisté záležitosti (místy by se dal příběh zařadit i do naší doby). Také toto pokračování sází více na dialogy a myšlenkové pochody hrdinů, ona popisná část (viz určité detaily prostředí, ať už vesnice, jednotlivých obydlí, nálad či samotného počasí) je trochu opomíjená (nějak jsem si nedokázal představit místo děje i samotné postavy, které jsem rozlišoval jen podle jména). Chtělo by to ještě dopilovat. P.S. Jakpak si asi naše hrdinka povede? Splní svůj úkol? Zvědavost je silnější než mé kritické já, které bouchá nohou a má ruce v bok. Děj mimo vesnici byl určitě více dynamický a podrobněji popsaný, tady jako by ses zaměřila více na vztahy mezi jednotlivými postavami a jejich vnitřní prožívání (jak berou život v tomto světě)...


ze dne 26.08.2011, 7:58:12
Radmila Kalousková: Ano, máš pravdu a mělo to přesně tak být. O vztazích. Protože, jestli se má soustředit na nějaký důležitý úkol, nemůže přece řešit nějaké problémy. A nějaké "ty jsi ta jediná" je sice hezké, ale to ženě jen tak nestačí. Takže si nakonec vše vyřikali a teď může pokračovat dál. Možná si trošku pohraju s prostředím, ale k tomu musím mít trošku větší časový odstup! :-) Takže děkuji za uveřejnění a komentář. RK P.S. no, co se pokrašování týče, mám z toho trošku strach, nějak ne a ne se do toho pořádně ponořit. Bojím se, aby děj mimo vesnici ubíhal stejně jako ze začátku. Snad ta moje krize nepotrvá dlouho. I když mám pocit, že mám krizové téměř všechny dny a už to trvá měsíc a tím nemyslím jen to, co se týká psaní. Tak dlouhý den blbec jsem snad ještě neměla, se snad nechám dobrovolně někam zavřít, abych nebyla nebezpečná sobě i ostatním! :-) no, možná by mi aspoň zbyl čas na psaní... :-)