obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39166 příspěvků, 5709 autorů a 388599 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Jedna z milionu ::

 autor Nel-ly publikováno: 26.08.2011, 12:23  
[i](Jedná se o moji první povídku inspirovanou mým životem, i když zdaleka ne doslovně.)[/i]

Vzpomínky, to nejdůležitější co máme. Šťastné nám zůstávají v myslích a den co den nás nutí k úsměvu. Avšak ty bolestné jsou ukryty hluboko v našich srdcích a tvoří hluboké rány, které se už nikdy nezacelí.
 

Vzpomínky, to nejdůležitější co máme. Šťastné nám zůstávají v myslích a den co den nás nutí k úsměvu. Avšak ty bolestné jsou ukryty hluboko v našich srdcích a tvoří hluboké rány, které se už nikdy nezacelí.

Základní škola. Místo, kde se z malých dětí stávají společenští, vychovaní a gramotní mladí lidé. Místo, které je má připravit na život, kde si mají najít přátelé a naučit se vztahům.
První den školy, začátek nového života, jedna z nejdůležitějších etap v životě.
Nepamatovala si na to, ale přesto, díky vyprávěním, fotkám a videím, ho viděla před sebou se všemi přesnými detaily. Tehdy bylo všechno jiné, tak jednoduché.
Malá tmavovlasá dívka s dvěma dlouhými copánky sahajícími jí až po pás v květovaných dětských šatech s černými lakovkami a ponožkami s volánky se pevně držela matky za ruku, když společně vstupovaly do velké rohové budovy. Pomalu kráčely do prvního mezi patra, kde stála školní aula, pro tento důležitý den zaplněná desítkami umělohmotných židlí seskupených do několika řad před malým podiem.
Jako první před asi šesti sedmi leté děti předstoupila vysoká postarší žena s nakrátko střiženými šedivými vlasy s milým úsměvem. Mluvila a mluvila stále s tím stejným výrazem ve tváři, ale ani jedno z přítomných dětí se nedalo oblafnout. Malé děti, nejčistší nejnaivnější bytosti na Světě. Ty, které se nikdy nenechají podvést, neuvěřily té paní ani jedno slovo. Věděly, i když k tomu nebylo žádné logické vysvětlení, že to, co říká, není tak úplně pravda. Podvědomě vytušily, že to nebude cesta růžovým sadem, jak jim ta vysoká paní s nemizejícím úsměvem na tváři slibovala. Čekaly je těžké chvíle, protože cesta ke štěstí nebo zkáze, jakákoli cesta, není nikdy lehká.
Pak přišel pán v tmavém obleku a snažil se jim namluvit, že je kouzelník. To přeci nemůže být pravda, kroutily děti překvapeně hlavou. Kouzelník musí mít velký cylindr, to ví přece každý. Je to jasná pravda, stejně jako Slunce vycházející každé ráno a večerníček běžící v televizi v sedm hodin ráno. (Jak ale bylo to malé děvče v těle skoro jednadvacetileté dívky překvapené, když zjistilo, že se i tento nedotknutelný čas změnil.)
Pán v tmavém obleku si sáhl pod sako a... věřte nevěřte vytáhl vysoký černý klobouk a nasadil si ho na hlavu.
Tak přeci je to kouzelník, smály se děti a křičely nadšením. Malá holčička v kytičkovaných dětských šatečkách křičela ze všech nejvíc, až se poblíž sedící lidé pohoršeně otáčeli.
Jak se první den uvedla, tak už se nesmazatelně zapsala do paměti svých budoucích učitelů a spolužáků. Jako ta holka, která ze všech nejhlasitěji křičela odpovědi na kouzelníka. Bylo to přeci správně, ne? Chtěl, aby mu hlasitě odpovídali a ona jen poslechla, aby ostatním předvedla, jak se mají chovat.

Neměla tušení, jak probíhaly první školní dny a měsíce, vlastně ani roky. Z první třídy si pamatovala jen malého hnědovlasého chlapce, se kterým seděla a který ji neustále tahal za copy a hrál si s ní na milence - vydrželo jim to dlouho, až do čtvrté třídy. Její zatím nejdelší vztah.

Školou procházela, co se týkalo učení, v podstatě bez problémů jako průměrný žák s obstojnými známkami. Nikdy neměla samé jedničky, dokonce ani v první třídě ne a jako každé roztěkané a lékařsky doložené hyperaktivní dítě však dostávala jednu poznámku za druhou. Od nesoustředěnosti během výuky, když si malovala obrázky během učitelčina výkladu přes postrkování na chodbách s kamarádem po vyhazování úlomků kříd, když se se spolužáky pokoušeli trefit do okna kolem projíždějících tramvají.

A pak to všechno skončilo tak rychle, jak to začalo. Přišla devátá třída a s ní i konec základní školy a začátek nové, dosud neprobádané, cesty Života. Z holčičky v květovaných šatečkách s volnákovými ponožkami v malých lakovkách se stala patnáctiletá dívka. Všichni si ji však budou už na vždy pamatovat, jako tu ukřičenou malou holčičku, která byla vždy nejvíc vidět i slyšet. Tu, která byla vždy pro každou srandu, protože nechtěla zklamat své kamarády, kterých měla (nebo v to doufala) na škole dost a dost.

Byl to sen nebo skutečnost? Už ani nevěděla. I když... Co vlastně byl sen a co skutečnost?


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Anika 11.01.2012, 18:13:25 Odpovědět 
   Trochu mi nesedí ten večerníček...ten přece nemohli nikdy vysílat v 7 h. ráno ne...? To by to pak musel být raníček...;-)

Jsem zvědavá jestli i já budu na školu v dospělosti takto vzpomínat. Nejspíš asi jo... :)
 Siggi 26.08.2011, 14:55:13 Odpovědět 
   Hezká vzpomínka na dětství. Já se dívám každý den na to místo, kde nám naše budoucí učitelka tak odporně lhala o tom, jak se těší na naše společné zážitky, jak nás bude mít ráda a tak podobně. Nenáviděla nás. Ostatně jako většina učitelek z donucení.
 Šíma 26.08.2011, 12:10:52 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Povídka nebo zamyšlení? Textík malinko "nutící" své čtenáře k pozastavení a zavzpomínání, jaké to bylo. Nesnaží se také víceméně zaútočit i na jejich srdéčka? První školní povinnosti, starosti, ale i radosti, lásky a občas i zklamání. Období školní docházky má své kouzlo (nejeden žáček či žák, ne-li student na tento čas v době studia nadává, už aby ta škola zkončila) a když odroste školním lavicím (a vydá se vstříc životu), nastává tvrdá realita běžného dospěláckého dne (se vším všudy), pak se již jen nostalgicky můžeme zamyslet, zdali jsme to opravdu prožili (protože čas nezastavíme).

Textík se nečte špatně, místy vyznívá malinko pateticky, tu a tam i těžkopádně, není jeho úvod příliš dlouhý? Neškodilo by se rozepsat nejen o prvních láskách a nějakých těch lotrovinách. Zdá se, že svým obsahem jen klouže po povrchu a nejde více do hlouby, určitě by si zasloužil více rozepsat! ;-)

P.S. Pozor na opakování slůvek ve větách.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Jablko
Betwithell
Poslední vzpomí...
Deloxa
Dobrý vliv
Lord Mordvig
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr