» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2141689

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Hra osudu 2.kapitola ::

soror	publikováno: 30.08.2011, 14:10


	II. kapitola Probral jsem se až na zemi ve vězení. Celé tělo mě bolelo a obličej jsem měl v jednom ohni. Sáhl jsem si na nos a cítil, jak je nateklý a celý ulepený od krve. Rozhlédl jsem se kolem. V nejbližších celách nikdo nebyl. Naštěstí. Nemám rád společnost těch pitomců, co se nechají zavřít a myslí si, že pak nebudou muset na cvičení. Jaké je ale ráno jejich překvapení, když zjistí, že to tady nechodí jako v Calvi, že tady si člověk neodpočine ani za mřížemi. Ještěže má vězení na starosti Quentin McCoy. Tenhle vysoký mladíček je už světem pěkně protřelý a i když je trochu jako trhovkyně, mám ho rád. Díky jeho upovídanosti jsem byl schopný přežít ty nekonečně dlouhé hodiny a dny, co jsem tady strávil. A že jich bylo… Když si pomyslím, že jsem utekl do legie, abych se vyhnul vězení, přijde mi to k smíchu. To jsem mohl zůstat v Paříži a vyšlo by to nastejno. Pomalu jsem se zvedl a i přes příšerné točení hlavy, jsem se dostal na pryčnu u zdi. Není to o moc lepší poležení než na zemi, ale aspoň to tolik nestudí. Chtěl jsem spát, jenže vytrvalé bolestivé pulsování v obličeji a tupá bolest v zádech mi nedovolily usnout. Neustále jsem se převaloval, ale ať jsem si lehl jakkoliv, pořád mě někde bolelo a píchalo. Nakonec jsem to nevydržel a posadil se. Bože, co jsem komu udělal, že musím mít za velitele takového magora?! Určitě nejsem špatný voják, ale nesnáším nesmyslnou buzeraci. Té jsem si užil dost už ve výběrovém centru v Aubagne a pak ještě víc při základním výcviku na „farmě“. To věčné nesmyslné uklízení, čištění naprosto čistých zbraní, odříkávání Kodexu legionáře před každým jídlem a všudypřítomné zpěvy legionářských písní, to všechno mě dohánělo k šílenství. Vydržel jsem to jen proto, že jsem si stále říkal, že jsem tady v bezpečí, pěkně schovaný a mimo dosah francouzského četnictva. Z myšlenek mě vytrhl pohyb u mříží. Ohlédl jsem se. Byl to Johny a skrz mříž mi podával jakýsi balíček. Johny Richardson byl jeden z mála chlapů, s kterým byla rozumná řeč. Byl starší než já, na skráních už začínal trochu šedivět, ale obličej měl pohledný a postavu jako dvacetiletý kluk. Však když jsme byli o vycházce ve městě, obvykle ženské letěly na mě, ale jakmile s námi byl Johny, neměl jsem šanci a nepomohly mi ani moje smaragdově zelené oči. Teď ale byla jeho tvář pobledlá a ztrhaná vyčerpáním. „Tady ti Pierre posílá led. Když viděl, jak s tebou zatočili, chtěl tě na ošetřovnu, ale Lewis to nedovolil,“ ušklíbl se a hodil mi balíček do klína. „Díky,“ zamumlal jsem a hned si ho přitiskl na nos. Cítil jsem, jak bolest přestává být tak intenzivní. Zavřel jsem oči a opatrně se opřel o zeď. Záda bolela pořád. „Pokračovali jste pak?“ zeptal jsem se a podíval se na Johnyho. Ten se znovu ušklíbl a pohodil hlavou. „No, chvíli nás ještě honil po cvičišti jako psy, ale pak nás rozehnal na večeři.“ Oba jsme se na chvíli odmlčeli a Johny bezmyšlenkovitě učinil pohyb rukou, jako by si chtěl prohrábnout nepoddajné vlasy, narazil ale jen na ostré štětiny povinného „ježka“. Zatvářil se zhnuseně a radši zastrčil ruce do kapes. Někdy mi připadal trochu zženštile; moc jsem nechápal, proč se vůbec dal do legie. Ale nikdy jsem se ho na to neptal. „Hele Paule,“ začal Johny trochu rozpačitě, „dávej si na Lewise pozor. Je to nebezpečnej chlap. Mohl bys toho pak litovat.“ „Nebezpečný?“ vyprskl jsem smíchy. „Prosím tě, Lewis je jen zakomplexovaný vzteklý idiot. I pouštní krysa je nebezpečnější než on.“ „Jak myslíš,“ pokrčil Johny rameny. „No, já už radši půjdu. Nechci, aby mě tady někdo načapal.“ „Jestli potkáš Quentina, řekni mu, ať mi zkusí sehnat něco k jídlu, jinak zítra ráno na cvičení padnu.“ Johny už byl na odchodu, tak jen kývl hlavou a zmizel. Znovu jsem si lehl a pokoušel se usnout. Před očima se mi ale pořád zjevoval Lewisův obličej. Jeho úzká, protáhlá hlava se špičatou bradou a krátce střiženými vlasy. Husté černé obočí a zlé, závistivé oči. Jeho tenké rty křivící se ve zlomyslném úsměvu. Nebezpečný? Vždyť je to kašpar. Jedinou jeho výhodou je vyšší hodnost, ale to je tak všechno. Celou noc mě pronásledovala vidina Lewisova obličeje, takže jsem prakticky nespal. Ráno v pět mě Quentin vytáhl z postele. Musel jsem na cvičení. Žádné jídlo mi nepřinesl a nešťastně mi sdělil, že před vchodem do vězení stál Terry a na Lewisův rozkaz ho před každým vstupem dovnitř prohledával. Navíc kolem budovy hlídkoval Jason, takže nebylo možné propašovat ke mně jídlo ani oknem. Lewis si opravdu dával záležet, aby mi dal co proto. Při rozcvičce jsem usínal ve stoje a deset kilometrů ranního pochodového cvičení s plnou polní jsem přežil jen silou vůle. Žaludek jsem měl jako na vodě, ani jsem nevěděl jestli z hladu nebo z toho, že mě neustále bolelo celé tělo. Lewis byl ovšem jako ostříž a jakmile zahlédl, že polevuji v kroku, dal mi hned několik desítek metrů plížení navíc. Po návratu do tábora proběhlo ještě cvičení se zbraněmi a poté se všichni odebrali do jídelny na oběd. Ke mně zamířil Quentin, který mě musel odvést do cely, ještě než se půjde sám najíst. Lewis nás chvíli pozoroval, pak se naklonil k Terrymu a něco mu šeptal. Terry odběhl směrem k jídelně a Lewis vykročil směrem k nám. „McCoyi, nikam s ním nechoď!“ přikázal rozhodným hlasem, jakmile k nám došel. „Ale cvičení už skončilo, pane,“ namítl uctivě Quentin. S Lewisem jednal vždy téměř poníženě, protože věděl, že ho nemá rád a nechtěl kvůli nějaké hlouposti přijít o výhodné místo žalářníka. „On ještě neskončil,“ odvětil Lewis a blýskl po mě zlomyslným pohledem. Při představě další fyzické aktivity se mi zatmělo před očima. Už jsem se viděl v cele na pryčně, jak sbírám síly na další odpolední cvičení a teď tohle. Ten chlap mi to dává sežrat se vším všudy. „Běž na oběd!“ dodal ještě a tón jeho hlasu nepřipouštěl žádnou další námitku. Quentin mě pustil a když odcházel, minul se z Terrym, který k nám přiváděl Johnyho. Ten se tvářil naprosto zmateně. Lewis kývnutím poslal Terryho zpátky k jídelně a my s ním zůstali sami. „Půjdeme na malý výlet,“ otočil se k nám a bylo vidět, že se úplně tetelí blahem. Jakmile vytáhl z kapsy píšťalku a zamával nám s ní před očima, hned jsme věděli, co bude následovat. Tenhle typ „cvičení“ vymyslel Lewis sám a patřičně si ho vychutnával. V podstatě šlo o to, že si vybral nějakého nešťastníka nebo skupinu nešťastníků a vyrazil s nimi na několikakilometrový pochod s velkou plnou polní. Píšťalkou přitom udával tempo. Když písknul jednou, muselo se běžet poklusem, když písknul dvakrát, musel se člověk vrhnout k zemi a dál se plížit; pochopitelně tím nejhorším terénem. Kdo se zastavil nebo opozdil, dostal výprask. Když jsme s Lewisem vyrazili, běželi jsme asi dva kilometry po travnaté příjemné pěšině, až jsem si myslel, že by to snad tentokrát nemuselo být tak hrozné. Jenže pak nás Lewis nechal několikrát po sobě vyběhnout příkrý svah, který byl samý balvan, drn a díra, protáhl nás po cestě plné ostrého kamení, takže po té, co jsem v dálce zahlédl nějaký hustý porost, už jsem se jen modlil, aby neměl trny. Bohužel se ukázalo, že to jsou opuncie. Polil mě studený pot, když jsem viděl, jak Lewis zdvíhá píšťalku k ústům. Naštěstí si to nakonec rozmyslel, prohlásil, že by těch kaktusů bylo škoda a zamířil s námi k nedalekým křovinám pěkně vzrostlého trnovce. Tam zapískal dvakrát a my se po hlavě vrhli do nejbližšího keře. Jak jsem se tak pracně prodíral mezi větvemi, dlouhé ostny se mi zachytávaly za uniformu a holé ruce jsem měl až k loktům rozškrábané do krve, říkal jsem si, že by ty opuncie možná byly lepší. Lewis, který to samozřejmě oběhl kolem, už na nás čekal a když jsme vylezli celí podrápaní a vyčerpaní, velmi dobře se bavil. Dál už byla jen neatraktivní písčitá cesta, a tak nás hvizdem píšťalky zvedl na nohy a kopancem popohnal vpřed. Kolena se mi třásla a podlamovala pod tíhou nákladu, ale nechtěl jsem se zpozdit a dát tak Lewisovi záminku k dalšímu výprasku. Mrkl jsem po Johnym; bylo na něm vidět, že už mele z posledního. Najednou klopýtl a zůstal o několik kroků za mnou. Hned se přikrčil v očekávání rány, ale nic se nestalo. V běhu jsem se otočil dozadu, kde ještě před chvíli funěl Lewis, ale nikdo tam nebyl. Oba jsme překvapeně zastavili. Celý udýchaní jsme se rozhlíželi kolem, ale nikde jsme ho neviděli. Na nic už jsem nečekal, sundal jsem dvanáctikilový batoh a sesunul se vedle něj do rozpáleného písku. Čert vem Lewise, aspoň si můžeme chvíli odpočinout. Pohodlně jsem se natáhl a snažil se popadnout dech. Hlava se mi točila jako na kolotoči. Byl jsem rád, že můžu aspoň na chvilku vypnout a bylo mi jedno, kde teď Lewis je a co dělá. Johny ale můj názor evidentně nesdílel. Pořád nade mnou stál a nervózně přešlapoval. „Prosím tě, sedni si. Víš, že nesnáším, když nade mnou někdo stojí,“ vzhlédl jsem k němu. „Já vím, ale mám takovej divnej pocit. Kde ten Lewis může bejt?“ mumlal a začal přecházet sem a tam. „Nech toho s těmi svými pocity. Vím, na co narážíš, ale tohle se tady stát nemůže. Lewis není vietkong.“ Johny se zamračil. Neměl rád, když jsem si dělal legraci z jeho instinktů. Věděl jsem, co prožil před pár lety ve Vietnamu za hrůzu, že ostatní vojáky taky přesvědčoval o svých „divných“ pocitech, že se mu smáli a jak to potom dopadlo. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem. Napravo podél cesty se táhla až do nedohledna hustá a neproniknutelná hradba zeleného houští. Nalevo bylo jakési pole, zarostlé vysokou trávou. Lewis mohl být kdekoliv. Bylo mi to celkem jedno a nejradši bych i nadále nedělal nic, ale Johny byl tak nervní, že by mě stejně nenechal v klidu si odpočinout, a tak jsem se zvedl. „Spokojený? Můžeme vyrazit?“ zavrčel jsem. Popadl jsem batoh, vší silou ho zvedl země a chtěl si ho nahodit na záda, ale v tom se někde za námi ozval výstřel a mně v pravém rameni explodoval příval nepopsatelné bolesti. Ruce mi vypověděly službu a dvanáct kilo mě strhlo dolů. S tichým heknutím jsem přes batoh přepadl na zem, kde jsem zůstal bezmocně ležet. Zvedal se mi žaludek, chtěl jsem se nadechnout, ale nešlo to. Bolest byla tak ochromující, že jsem nemohl dělat naprosto nic. V uších mi začalo hučet. Na spáncích mi tepalo, jako by se mi měla rozskočit hlava, cítil jsem, že co nevidět omdlím. Zavřel jsem oči. Na rameni jsem ucítil ruku. Neměl jsem sílu oči otevřít. Ani jsem nechtěl. Nechtěl jsem nic vidět, nic cítit, chtěl jsem prostě jen spát. Johny se mnou chvíli cloumal a pak mi něco cpal pod košili. V rameni mě pálilo už k nevydržení. Chtěl jsem křičet, ale z úst se mi dralo jen slabé sténání. Slyšel jsem hlasy, ale nerozuměl jsem a o chvilku později jsem ztratil vědomí.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	31.08.2011, 11:23:43

Ahoj Soror, sice jsem to už četl, ale to vůbec nevadí. Jako tehdy tak i dnes se mi to líbilo. Ty lehké nedostatky jsem si onehdy už řekli, tak je nebudu opakovat. Mám zrovna náladu na tyto příběhy. Tak hybaj napsat něco dalšího. Čekám.


ze dne 05.09.2011, 13:19:53
soror: Ahoj Siggi, koukám, že jsi natrvalo přesídlil sem. :) Nevím, nevím, jestli ještě někdy něco napíšu. Nemám čas a když už ho mám, tak se věnuju něčemu jinýmu, navíc mě nic nenapadá a nemám na psaní energii. :( To jsem lenoch, co? Ale děkuji za přízeň a třeba se jednoho dne dočkáš. :)

Šíma	30.08.2011, 14:08:35

Zdravím. Ano, je pravdou, že se do cizinecké legie hrnulo plno lidí, kteří měli ke svému činu mnoho důvodů (i ten nenechat se zavřít do vězení). Náš hrdina dostává okusit pěknou porci velitelovy vděčnosti. Přemýšlím nad tím, zda by toto člověk skutečně mohl vydržet (být zbit, nemít dostatek stravy a ještě procházet tak krutým zacházením - výcvikem). Říkal jsem si, kdepak ten Lewis zmizel? Nejspíš se na chvíli někam ukryl, aby zjistil, co budou jeho svěřenci dělat (zda půjdou dál, nebo si dají oddech). Kdo jiný by po našem hrdinovi mohl vystřelit, pokud k tomu nedostal někdo jiný rozkaz...Textík je čtivý, žádný kaněk (překlepů a nedoklepů) jsem si nevšiml, pokud jsem něco přehlédl, třeba mne opraví někdo z dalších čtenářů! ;-) P.S. Jak asi bude příběh pokračovat? Skončí Paul na ošetřovně, nebo ještě hůře (pod drnem, či odejde z legií)? Ještě maličkost k technické stránce věci... Myslel jsem také na odstavce (viz HTML tág [TAB] na začátku každého odstavce, který by text hezky odsadil o několik úhozů vpravo a vytvoří tak přehledný začátek nového odstavce).


ze dne 05.09.2011, 13:13:26
soror: Děkuji za publikaci a hezký komentář. P.S. Nech se překvapit. :) S těmi odstavci něco udělám. :)