» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141689

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Utrpení nakupujícího ::

Telenta	publikováno: 27.08.2011, 15:34

Povídka, která se částečně skutečně odehrála jednoho zimního dne kdesi v Drážďanech.


	„Teď půjdeme ještě do Nextu a do Olivera. A pak se ještě musíme jít podívat po nějakém tom dárku pro Jitku. Jo? Hej! Posloucháš mě vůbec?!“ „Co?“ hlesl jsem a zmateně se rozhlédl kolem. „To jsem si mohla myslet, že tě to ani trochu nezajímá,“ ušklíbla se otráveně Marta a zaryla nehty do koženého ucha svojí kabelky. „Tobě je prostě úplně jedno, v čem půjdeš do práce, že? Vždyť ty starý košile vypadají už hrozně, to bys rovnou mohl jít v pytli a nikdo by nepoznal rozdíl,“ pokračovala a začínala se nápadně podobat rozlícené sani, které někdo vyrval rytíře přímo z tlamy s tím, že brnění má příliš mnoho kalorií. „Samozřejmě, že mi to není jedno, miláčku,“ vzdechl jsem, sklopil jsem oči k zemi a snažil jsem se nevnímat tupou tepající bolest hlavy a má ztěžklá padající víčka. „Hm,“ změřila si mě dlouhým podmračeným pohledem. Pak se na podpatku otočila, obratně prokličkovala mezi davem lidí hrnoucích se na všechny strany a zaplula do nejbližšího obchodu. Přendal jsem si igelitové tašky, napěchované Martinými nejnovějšími úlovky, do druhé ruky a vydal jsem se za ní. Nakupování všeobecně nemám příliš v lásce. Nikdy jsme si prostě nějak zvlášť nepadli do oka. Ale nakupování oblečení… Jo, můžu s klidem říct, že to přímo nenávidím. Občas mám neodbytný pocit, jako kdyby ty trička, kalhoty, sukně, svetříky, kabátky a čert ví, co všechno ještě na těch stojanech vlastně visí, ze mě vysávaly veškerou drahocennou životní energii, kdykoliv se k nim přiblížím na víc jak deset metrů. Mlčky jsem postával za svojí ženou, která se hbitě prohrabávala vystaveným oblečením, pobíhala od stojanu ke stojanu a pokaždé, když se jí podařilo ukořistit obzvlášť pěkný kousek, oči se jí vítězoslavně zaleskly. „Líbí se ti to?“ Odtrhl jsem pohled od země. Marta právě držela v rukou jakýsi neidentifikovatelný kus fialové látky a nadšeně mi s ním mávala před očima. „Jo, hezký,“ zakýval jsem hlavou a snažil jsem se přijít na to, k čemu ta věc vlastně slouží. „Moc hezký,“ dodal jsem pro všechny případy, kdyby zde zůstaly nějaké pochybnosti o mém názoru. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo pončo. Přeběhla k zrcadlu, přetáhla si ho přes hlavu a nakrucovala se, co nejvíc to šlo, aby se mohla důkladně prozkoumat ze všech stran a úhlů. „Vážně ti to sluší,“ pronesl jsem mechanicky a snažil jsem se potlačit zívnutí. „Myslíš?“ svraštila obočí a pokoušela prohlédnout se v zrcadle i zezadu. „Nevypadám v tom tlustě?“ „Samozřejmě, že ne.“ „No, já nevím… Stejně se ke mně ta fialová moc nehodí, že?“ „Hmmm…“ Marta uhladila jemnou látku a naposledy se zadívala na svůj odraz. Rezolutně zakroutila hlavou a vrátila pončo zpátky na ramínko. Pak mě popadla za ruku a s novým zápalem a nadšením v očích mě odtáhla do pánského oddělení. O několik dalších krušných chvilek v kabince a tří nových košilí v tašce později jsme se vypotáceli zpět do přeplněné hlučné pasáže. Tedy lépe řečeno, já jsem se vypotácel, Marta vyhopsala z obchodu, jako srnka v tom nejlepším rozpoložení. „…ale fakt nechápu, jak ji mohl podvést. Vážně, takovej parchant. Chudinka se z toho teď vůbec nemůže vzpamatovat… Tak jdeme do toho Olivera, ne? Kam jdeš? Tady vpravo!“ Marta něco vesele bezstarostně štěbetala a zčerstva si to rázovala houstnoucím davem lidí pohybujících se v opojném nakupovacím stavu a těch druhých, méně šťastných, majících pocit, že brzy svým intelektem dostihnou uslintané, huhňající potvory žijící v chladných jeskyních, ke kterým se hrdě hlásím i já. Na poslední chvíli jsem smykem zabrzdil, igelitky mi pleskly do nohou a já vzhlédl k jasně červenému nápisu visícímu nad vchodem místa mého dalšího utrpení. Zřejmě mi to zoufalství a beznaděj již lezly i ušima, protože se na mě Marta soucitně zahleděla. „Víš co? Někde si tu radši sedni a já si to tu oběhnu sama.“ Pak mě ještě pro jistotu popleskala po rameni. Zřejmě aby mi dodala odvahy. Přejel jsem pohledem celý vnitřek obchodu a první, co okamžitě upoutalo mou pozornost, bylo obrovské rudé a velice pohodlně vypadající čalouněné křeslo, stojící opodál. Bylo prázdné. Obezřetně jsem se rozhlédl, zda na něj taky někdo nemá zálusk a několika dlouhými kroky jsem překonal krátkou vzdálenost mezi mnou a touto oázou klidu v rozpálené pouští. Slastně jsem se do něj zabořil a zcela zřetelně jsem cítil, jak se celé mé tělo postupně uvolňuje, až mě rozbrněly palce. Natáhl jsem si nohy dopředu a zavrtěl jsem se. Ano, teď bylo všechno správně. O kousek dál postávala Marta a prohrabávala regál s kalhotami. Položil jsem si hlavu do dlaně. Mám ji moc rád, o tom nemám nejmenších pochyb, ale… uměl bych si představit lépe strávené soboty. Jinak než celodenním pobíháním po obchodech ve značně otupělém stavu jak mysli tak i těla a večerním upadnutím do kómatu. Tuc, tuc, tuc… Hudba linoucí se z reproduktorů, jež měla zřejmě nakupující povzbudit k činnosti, mě svou jednotvárností uspávala mnohem líp, než kdejaká ukolébavka, kterou mi máma zpívala, když jsem byl malý a naivně si myslela, že pak zalezu do peřin a jako poslušný synáček budu počítat ovečky. Tuc, tuc, tuc… Jak dlouho to ještě asi bude trvat? Už abychom jeli domů… Tuc, tuc, tuc… Najednou se stalo něco tak stěží uvěřitelného, že jsem se světelnou rychlostí vymrštil do vzpřímeného sedu a vytřeštil jsem oči. Ne. Nemohlo o tom být nejmenších pochybností. Někde tu zpíval chorál. Divoce jsem se rozhlížel na všechny strany a snažil jsem se vypátrat zdroj tohoto, v obchodním centru, poměrně neobvyklého úkazu. Ostatní vypadali, jako kdyby vůbec nic nezpozorovali a se soustředěným výrazem si dál prohlíželi oblečení. Zhluboka jsem se nadechl, chvíli zadržel dech v plicích a pak jsem se s pomalým výdechem opět zabořil do křesla. Asi bych měl začít chodit dřív spát… Chorál ale zřejmě nemínil jen tak skončit. A ty zářivky svítily až příliš jasně. Rozhodně víc než při našem příchodu, tím jsem si byl skálopevně jistý. Mžoural jsem do jejich oslepujícího světla jako sova. Může to být…? Ale ne. To je nesmysl. Nicméně byla tam, ať se mi to líbilo nebo ne. Drobná, velice světlá bosá noha, kterou brzy následovala i druhá, posléze celé tělo zahalené v bílé říze, dvě ruce, dvě perleťová křídla a všechno to zakončovala hlava plná kučeravých zlatých vlasů. Nervózně jsem se ošil a zřetelně jsem cítil, jak se mi zrychluje tep. „Tvé utrpení je již u konce, Jiříčku!“ ozval se jemný jásavý hlas připomínající zvonkohru. Zamrkal jsem. Je tohle… „Jo, jasně že jsem to já,“ odpovědělo kudrnaté stvoření, které právě měkce seskočilo přede mě a protahovalo si krk. „Koho jsi čekal?“ Pak spokojeně zamlaskalo a usadilo se vedle mého křesla do tureckého sedu. Anděl. Rozhlédl jsem se. Všechno okolo mě se utápělo v mléčně bílé husté mlze, jen mé křeslo o světelný otvor ve stropě, z něhož visel jednoduchý zlatý žebřík, zářily jako lucerny v hodině duchů. Ticho tlačilo do ušních bubínků. „Ehm…“ „Ano?“ stočil se na mě pár podivně bezbarvých očí. „Tohle je…no, nějaký sen?“ „Možná ano, možná ne. Záleží jen na tobě.“ Přivřel oči a začal si pobrukovat vesele znějící písničku. „A co tady teda děláš?“ zeptal jsem se a pokusil jsem se o nenucený úsměv, ale myslím, že to spíš vypadalo, jako kdyby se mi někdo snažil násilím lít do krku ocet. Vzhlédl. „Svojí práci. No, i když tohle je spíš taková dobrovolná pomoc člověku v nesnázích,“ usmál se přívětivě. „V nesnázích?“ „Víš,“ důvěrně se ke mně naklonil a v nose mě zalechtal jeho sladký dech vonící po jahodách, „taky jsem nikdy nemusel nakupování. A když jsem tě viděl, prostě jsem tě tu nemohl nechat jen tak.“ Poplácal mě po koleni a po těle se mi rozlilo velice zvláštní teplo doprovázené mravenčením. Nebylo to nepříjemné. „Můžeš jít se mnou, jestli se ti chce,“ řekl a ukázal palcem směrem k díře ve stropu, dá-li se to tak nazvat. „Když půjdu s tebou, tak to jako umřu?“ podíval jsem se na něj nejistě. Celá tahle situace mi připadala čím dál tím víc absurdnější. „Možná,“ zatvářil se nečitelně a potřásl hlavou. „Proč sis vybral zrovna mě?“ Pokrčil rameny. „Nejsem si jistý. Říkej si tomu osud, náhoda… Prostě jsi mi byl od prvního pohledu sympatický a navíc jsem si už nutně potřeboval s někým popovídat.“ Anděl soustředěně zíral do sněhobílého prázdna a vraštil obočí. „Myslím,“ pronesl jsem po chvíli ticha, přerušovaného jen občasným zadumaným zamručením mého společníka, „že budu muset tvoji nabídku odmítnout.“ „Cože? Ale proč?“ trhl sebou a zahleděl se na mě, v očích nechápavý výraz. „Prostě jen nemám pocit, že bych už měl… jít.“ „Aha.“ Anděl sešpulil pusu a vrhl po mně pohledem, který jasně říkal, že nechápe naprosto nic. „A jsi si jistý? Nechceš si to ještě nechat projít hlavou? Víš, pořádně si to někde v klidu rozmyslet?“ „To nebude potřeba. Jsem si tím naprosto jistý,“ zavrtěl jsem hlavou. „Máme i speciální čokoládové sušenky na přivítanou. Lepší neseženeš,“ mrkl na mě a zatvářil se obchodnicky. „Myslím, že se bez toho obejdu.“ Anděl si povzdechl. „Tak dobře. Ale kdyby sis to přeci jen ještě rozmyslel…“ A vtiskl mi do ruky modrou vizitku. Bezmyšlenkovitě jsem si ji strčil do náprsní kapsy. „Tak zatím. Bylo mi ctí se s tebou setkat,“ zavolal na mě, když obratně šplhal zpět po zlatém žebříku a nadšeně mi mával. Chtěl jsem mu odpovědět, ale najednou jako kdybych zapomněl jak mluvit. „Jirko! No, tak Jirko! Vstávej!“ To mě Marta držela za rameno a lomcovala se mnou. „C-cože?“ zamumlal jsem rozespale a hlasitě jsem zívnul. „Vstaň, prosím tě. Jak tu vůbec můžeš usnout?“ „Víš, že vlastně velice snadno?“ Protočila panenky. „Radši už pojedeme domů.“ „Jo, radši jo.“ Pomalu jsem se zvedl z křesla. Takže sen… To jsem si mohl myslet. Spíš jen pro jistotu jsem si sáhnul do náprsní kapsy košile. A nahmátnul jsem v ní tvrdý obdélníkový papírek.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 6		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	27.08.2011, 15:34:22

Zdravím. Vcelku čtivý text, místy bych jej pokrátil, aby neutrpěla dynamika příběhu (či děje). Ovšem, nápad se mi líbil, dialogy jsou k věci (jako bych je také neslyšel dnes a denně). Také nesnáším nakupování a chození po obchodech je pro mne utrpením (pokud si náhodou nechci koupit něco dobrého na zub - nebo rovnou celou tašku potravin různého druhu). Příchod anděla (dírou ve stropě po žebříku) je netradiční a líbí se mi (náhlé zjevování, či přilétání je přeci jen už trochu "ojeté"). Když to vezmu kolem a kolem (místy jsem se opravdu bavil, místy také začínal mírně klimbat), nechám tu svou malou jedničku (možná i s chloupkem). Chybek jsem si nevšiml. Zdravím anděly strážné a přeji príma den! ;-)