» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2141689

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Postel a letiště ::

Charlottka	publikováno: 28.08.2011, 10:38

Název čistě orientační, stejně jako celé dílo - je to spojení dvou příběhů v jeden celek. Po dlouhé době něco, co jsem dokončila, chtělo by to přepracovat, ale nevím jistě, jestli to má cenu - chtěla jsem udělat něco, co není klišé a je z toho maximální klišé. Takže, co myslíte?


	Roztřesenou rukou si povolil pásek u kalhot a přetáhl si triko přes hlavu. Nechala ho, ať jí celou svleče. Od chvíle, kdy spolu poprvé spali, se nic nezměnilo. Dominantní postavení patřilo vždy jemu, nešlo jen o sex, šlo prakticky o celý jeho život. Pořád na něm někdo závisel, pořád byl stavěn do vedoucího postavení. Doma byl nejstarší ze tří bratrů, na škole se stal vůdčím členem uměleckého organizace, a když se přestěhoval do Prahy, žil se svou psychicky labilní dívkou. Celé roky se staral jen o ni. Kdykoliv s Kleinem byla, stále slýchala jen Tánička to a Tánička tamto, a já musím udělat tohle, protože Tánička, a Tánička, Tánička, Tánička. Útěk řeší vždy všechny problémy. Na to, že každý problém se dá vyřešit útěkem, přišla už jako malá holka. Ale brzo také zjistila, že existují problémy, ke kterým se člověk vrací a pokud si nedá dobrý pozor, může určité chyby opakovat celý život. Předtím, než potkala Kleina - vlastně i potom - měla spoustu mužů. Nikdy ale nenarazila na někoho tolik sebevědomého, vášnivého, téměř bohémského. Vypadal jako dokonalý princ, jako její princ. Sám miloval princip svobody a volnosti a vše jí směle poskytoval. Hana od problémů utíkala ráda a často. Rozhodovala se ze dne na den, z hodiny na hodinu, kam a na jak dlouho uteče, a obvykle to nikomu nestihla ani oznámit. Milovala jakýkoliv druh útěků. Zbožňovala zvuk svých kroků, když se procházela večer Prahou a zbožňovala zvuk třesoucího se motoru v autě, když projížděla neznámými městy. Ano, Hana od problémů utíkala skutečně ráda, ale ještě raději problémy sama vyhledávala. Padla tak do náručí mnoha jiných mužů. Vždy se ale potom mohla vrátit ke Kleinovi. Brzy ale pochopila, že stejným způsobem jako ona utíká od něj, Klein utíká od Táničky k ní. A stejně jako ona se vracela ke Kleinovi, on se vždy vrátil k Táničce. Teď uháněla dálnicí dál a dál na jih, do Budapeště, odkud poletí do Jižní Ameriky, možná do Brazílie, ještě se nerozmyslela. Vybrala z účtu všechny peníze a teď znovu utíká, utíká, utíká, daleko na jih, kde je teplo, slunce a moře a žádné problémy. Vzpomněla si na jejich první setkání, bylo jí sotva osmnáct a jemu pětadvacet a pomilovali se spolu za deště na poli. Jak klišé. Světlou kůži měl posetou pihami. Svěřil se jí, jak se mu ve škole smáli, že se opaluje přes sítko. Měl z toho trauma snad do svých patnácti let. V autě začínalo být horko, zapnula klimatizaci a cítila se úžasně, svobodně. Vášnivě ji líbal na kyčlích, na klíční kosti a na jizvě, kterou měla na podbřišku. Znova a znova prsty přejížděl přes její kdysi zlomené žebro. Když si této drobné nerovnosti před pár lety všiml, byl z toho unešený a několik dní se snažili pořídit snímky její anatomické vady. Najednou ji napadlo, jestli zamkla byt, jestli nezapomněla vypnout troubu, jestli řekla domovní, ať nakrmí Simona, její černou kočku. Snažila se potlačit myšlenky na stovky povinností, které za sebou nechává. Z rozjímání ji vytrhl zuřivě vibrující mobil, naštvaně se po něm natáhla, bez zájmu se podívala, kdo volá a pak hovor odmítla. Takových drobností, které ho na ní fascinovaly, byly stovky. To bylo pro Kleina typické, dokázal hrozně rychle vzplanout a stejně tak rychle vyhasnout a vrátit se domů, ke své Táničce. Pohladila jej po třísle a on slastně vzdychl a pevně ji chytil za boky, aby si sám mohl v pravidelném rytmu brát to, co chtěl. „Kleine,“ zašeptala nevědomky a nechávala se unášet jeho vášnivými pohyby. Nehty se mu zarývala do zad, až za sebou nechávaly rudé stopy. Neucukl, naopak prosil, aby nepřestávala a pořád hlasitěji a hlasitěji vzdychal a opakoval, že ji miluje. Už dávno přejela maďarské hranice, ale připadala si pořád hrozně blízko Prahy, sešlápla plyn a zrychlila. Maximálně za hodinu bude na letišti a prvním volným letadlem odletí do Santiaga nebo Limy nebo Sao Paula. Zabořila svou tvář do jeho plavých, lehce kadeřavých vlasů a hluboko do plic nasála vůni jeho těla, smíšenou s potem a s parfémem jeho dívky. Odvrátila obličej, otevřela ústa a kousla jej do ramene, tiše zasténal slastí a bolestí zároveň. Zesílila sevření a cítila, jak se kůže podvoluje tlaku. Pustila si rádio a hrála v něm ta úžasná písnička od Beatles o jahodových polích a znovu se uklidnila. Problémy počkají. Zuby jí lehce pronikaly stále hlouběji jeho rozpálenou kůží, až konečně v ústech cítila chuť krve a prudce začala přirážet své boky k jeho. Povolila sevření úst, zaklonila hlavu, vychutnávala si jeho krev a nehty mu drásala celá záda. Mobil začal rušit signál rádia, znovu jí někdo volal a ona tentokrát nechala mobil vesele vyzvánět, už jen pár kilometrů a bude v Budapešti. Sešlápla plyn až na podlahu a uháněla dál a dál! Potom křeč povolila, zarazila jeho pohyby a jen zůstala ležet a hlasitě oddechovala. Dorazila do Budapeště. Klein trpělivě čekal na své vysvobození, ale místo dalšího dovádění na něj vyjela: „Vypadni,“ probodla ho svým ledově klidným pohledem. „Vypadni, běž domů.“ Chvíli se hádali, samozřejmě – co řekne Táničce, vždyť měl být na celý víkend kvůli práci mimo město, jak to asi Táničce vysvětlí? Tánička, Tánička, Tánička! Vstala z postele a hodila po něm jeho kalhoty. „Tak už vypadni, ty kreténe!“ Přesvědčovala sama sebe, že tentokrát to bude jiné. Až se vrátí, začne znova. Na mobil přišla zpráva, bez zájmu ji přečetla. „Hano, kde jsi? Ozvi se, Tom.“ Neodpověděla, odhodila mobil na zadní sedadlo . Klein si nasupeně navlíkal kalhoty. „Krávo,“ procedil mezi zuby. Otočil se zády a natahoval si triko a jí se tak naskytl pohled na nejnovější umělecké dílo, které Tánička zaručeně ocení. Vítězně si ze rtů olízla zbytky jeho krve, která s příchutí pomsty chutnala lépe než kdykoli předtím. Ženy umí být zákeřné, Klein si nedával pozor a bude naštvaný, ale samozřejmě se brzy setkají. Hrála chladnou, ale věděla, že jakmile bude zpátky v Praze, vrhne se mu do náruče. Zase. Pořád dokola.


celkové hodnocení autora: [ - ]		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Charlottka	28.08.2011, 18:37:41

Joo, zpětně když to teď čtu, tak si uvěodmuju, že je to prostě slátanina všeho možného. Ale dokončit to (což byla věc, které jsem se celou dobu zdráhala) mi aspoň konečně pomohla se od toho odpoutat a začít se zase zabývat něčím úplně jiným, hurá! :-)

čuk	28.08.2011, 10:38:00

Buď vítána na saspi. Klein mezi dvěma ženami je líčen poněkud rozporuplně. Dominantní a přesto svobodu a volnost poskytuje. Muž s dvěma tvářemi, tvořícími se podle dvou žen. Hana je zase mezi ním a svou představou, jakoby na gumičce: ta představa je zřejmě vyjádřena kurzivou, to co si představuje při sexu. Trochu nepřehledné a pro mne zmatené. Osoby nejsou zase až tak originální. Psáno nepříliš nápaditě, oddělování rovin mohlo být výraznější. Ano, je to asi klišé: oba utíkají a vracejí se: muž může mít dvě tváře. Nenašel jsem v textu nic nového nebo překvapivého. Sex a žádná láska.