» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141689

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::

:: DEVONINY KAMENY - 19. + 20. kapitola ::

Solitaire	publikováno: 27.08.2011, 17:33

***


	kapitola 19. Jedna pro druhou "Ell, co máš za lubem?" "Nevíš?" "Tuším, ale pořád ještě doufám, že se pletu. To přece nemůžeš myslet vážně." "A pročpak ne? Já budu muset už brzy odejít, Sal. A moc ráda bych odešla s vědomím, že je nechávám v dobrých rukou. V těch tvých." "Ell, tohle přece nejde! Nemůžeš mi prostě jen tak předat svoji rodinu jako štafetový kolík. Krom toho to není tak jednoduché, jak si myslíš. Nejsme figurky na šachovnici, abys s námi mohla postrkovat, jak se ti zlíbí." Sylvie tomu pořád nemohla uvěřit. Bylo to tak absurdní, že se tomu nemohla ani zasmát. Věděla, že to Ell myslí vážně. "Sal... přece víš sama moc dobře, že šachy mají svoje pravidla. A tahle partie už je rozehraná, ať se ti to líbí, nebo ne. Prosím, vykašli se na lidské malichernosti, vzdor, ješitnost a pýchu. Nikdo se k němu nehodí víc než ty, vždyť jsi jako já. Ty jsi já... jsi moje druhá polovina, nechápeš?" "Jenže já jsem člověk a teď taky myslím jako člověk. S tím se musíš smířit. Já nejsem panenka Barbie a tvůj muž není Ken, abys nás jen tak vzala a spárovala!" Sylvie byla šokovaná a rozhořčená. Čert vem logiku i Ell s tím jejím nadpozemským klidem. "A co tvoje dcera? Eliška? Tu mi taky s laskavým požehnáním přenecháš? Taky ji po tobě zdědím?" "Sal, ruku na srdce! Chci teď od tebe pravdivou odpověď. Řekni, že se ti Adam ani trochu nelíbí a já tě nechám na pokoji. Ale pravdu!" Sylvie stála nehybně u okna, zády do místnosti a mlčela. "Ell, a ty bys ani trochu nežárlila, kdybych...?" "Podívejme... už jsem myslela, žes nám oněměla," v Ellině hlase byl slyšet úsměv. "Ne, na téhle úrovni už necítíme tyhle věci, nevzpomínáš? Žárlivost, závist, pýcha, ješitnost... to jsou vlastnosti lidí. Ne naše. My máme lásku, soucit, potřebu pomáhat a ochraňovat. Máme ale i strach, Sal. A já mám teď taky strach, strach o svoji rodinu. Bojím se, že dostane Elišku. Ona není už tak úplně jako my, ale přesto z nás má hodně, Sal. On takhle získává svoji moc, chápeš? Může sice zabíjet lidi, ale my jsme pro něj něco víc, koncentrovaná energie. Nemůže nás sice zničit nadobro, ale naši energii využívá jako akumulátor. V tomto světě už nemohu zůstat, chybí mi tu zdroj regenerace a síly ubývají. Slábnu čím dál tím víc... a strašně bych se chtěla vrátit domů s klidnou myslí, zkus to pochopit, prosím." "Ell, kdo je to?" "Ten vetřelec?" "Ano. Nedávno při noční službě... viděla jsem oknem jednoho člověka. Díval se na mě tak krutým a chladným pohledem. Pořád před sebou vidím ty oči. Byl to on, viď?" "Ano i ne. Ten Temný si říká Marbax. Je to jen duch. Potřebuje tělo, skrz které se může projevit. Ještě nevím přesně, proč si vybral zrovna toho mladíka, i když mám jisté tušení." "Jak to všechno víš, Ell?" "Drahoušku, nezapomínej, že v mém nynějším stavu je pro mě poněkud jednodušší překonávat překážky jako vzdálenost, prostor, čas... a umění telepatie jsme spolu v našem starém domově dovedly k dokonalosti, nevzpomínáš? Některé jeho myšlenky dokážu dosud přečíst, i když mě to hodně vyčerpává. Ale tohle všechno bys dokázala také, jen by tě to stálo trochu víc námahy!" "Jak bych mohla?" "Je to tak. Lidé tomu říkají astrální cestování. Mimotělní zážitky. Spousta lidí to dokáže a ani nemusí pocházet z jiného světa. Stačí trocha tréninku a hodně pevné vůle. Ale vidím, že už je toho na tebe dneska nějak moc. Budeme pokračovat zase příště, zatím si zkus všechno urovnat v hlavě." Sylvie přesně poznala, kdy ji Ell opustila. Ačkoli ji neviděla, dobře cítila její přítomnost. Bylo to jako jemné elektrizování ve vzduchu, téměř neznatelné vibrace a vlnění. To nyní ustalo. Její sestra Alassiell byla pryč. Přemýšlet? No jistě! Nejpodivnější na tom bylo, že ji začalo bavit o tom přemýšlet. Bylo by to možné? Copak se může vetřít do cizí rodiny? Ta návštěva hřbitova tehdy v dešti... měla se tam setkat s Adamem. To jí bylo jasné už tenkrát, jen ještě nevěděla, proč. Ell to měla promyšlené, ale Sylvie vlastně ani nevěděla, jestli si jí tenkrát vůbec všiml. Kdyby tak věděl, že jeho Daniela nezemřela. A ani nezemře. Bude se toulat od života k životu, proplétat skrze světy, plnit nová poslání. Stejně jako ona, Sylvie. Salverhiann... Nikdy od sebe nebudou daleko. Vždycky tu bude jedna pro druhou. Navěky, navěky! *** kapitola 20. Adam Adam si s rukama za hlavou unaveně protáhl záda, ztuhlá celodenním vysedáváním za pracovním stolem. Dnešek byl ve znamení nudného úřadování a nevyřízených restů, které se mu za poslední měsíc nepříjemně nakupily. Otravná, mravenčí práce. Trochu pookřál při pomyšlení na nadcházející prodloužený víkend, luxus, který si moc často dopřát nemohl. Neměl zítra žádnou přednášku a ten zbytek agendy, který mu zbyl k dořešení, zvládne i z domova. Přestože měl svou práci rád, dokázal si vychutnat i chvíle volna a upřímně se na víkend, strávený relaxací, těšil. Zaklapl dvě malé, kovové západky na své pracovní diplomatce, která už taky pamatovala lepší časy a ze zvyku zamkl zásuvku psacího stolu. Celkem zbytečně, žádné tajnosti tam neskrýval a případný nenechavec by si taky na své moc nepřišel, pokud by ovšem nezatoužil po nakousané tatrance, několika zapomenutých tužkách nebo zlomeném pravítku. Všechny důležité věci si nosil s sebou. Z desky stolu smetl do nastaveného koše hromádku zmačkaných papírů, po kterých si poslední hodinu bezmyšlenkovitě čmáral vždy, když vypadl z pracovního rytmu a s nepřítomným pohledem se zasnil. Takhle nesoustředěný většinou nebýval. Myšlenky se mu co chvíli rozběhly všemi směry, aby nakonec opět skončily u jednoho jediného bodu. U ní. Sám sebe nepoznával. Přece se nenechá pobláznit úplně cizí ženskou, když jeho Daniela v hrobě ještě skoro ani nevychladla. Vždyť ani netuší, kdo to je. Stoprocentně má rodinu, tenhle typ žen nikdy nežije osaměle. A nějaký doktor Valenta, vdovec a smolař, jí může být ukradený. Ani by si ho nevšimla... Ale přesto si nemohl pomoci, pořád na ni musel myslet. Bylo to jako nějaké kouzlo. Náhle zatoužil s někým promluvit, přijít na jiné myšlenky, podívat se na tu zvláštní věc cizíma, nezaujatýma očima. Tady ve městě prožil skoro celý svůj život. Teprve před třemi lety se s manželkou a dcerou přestěhovali do nepříliš vzdáleného Starého Hradiště, zlákáni nádhernou okolní krajinou a on navíc tajemnou, středověkou atmosférou, která ho coby nadšeného historika lákala jako plamen můru. A byli spokojeni. Až do toho večera. Nyní, s odstupem času, nebylo jediného dne, aby si tohle stěhování nevyčítal. Bylo by všechno jinak, kdyby zůstali tady? Nebo by na ni osud políčil něco jiného, jen aby si mohl odškrtnout další položku v seznamu už dávno naplánovaném a neměnném? Takovéto myšlenky byly absurdní, ale tím, že to věděl, si je z hlavy vyhnat nedokázal. Většina zdejších starých přátel a známých se mu už trochu odcizila a v Hradišti nebylo moc příležitostí k seznámení s novými lidmi, i když nebyl žádný morous, ba právě naopak. Většinu času mu však zabírala fakulta a o víkendech si šetřil každou volnou chvilku pro rodinu. Zato kolem jeho ženy bylo živo vždy a všude. Uvědomil si, že valnou většinu svých známých z Hradiště poznal díky Daniele. I Olgu Tůmovou. Povzdychl si. Musel by být slepý, aby si nevšiml, že se jí líbí, měla pro něj slabost od samého začátku. Daniela o tom samozřejmě věděla také, ale shovívavě mlčela a možná jí bylo kamarádky i trochu líto. A on by snad ani nebyl normální chlap, aby tato platonická náklonnost nepošimrala jeho ego. Jenže situace se zcela změnila a on si začínal připadat jako lovená zvěř. Jak mohl, snažil se jí vyhýbat v naději, že sejde-li z očí, sejde i z mysli a ona si najde vhodnější objekt pro své romantické snění. Přestal navštěvovat knihovnu s výmluvou na nedostatek času. Jenže Olga se snažila pořád a on byl moc velký slaboch na to, aby jí nalil čistého vína. Takhle to však nemůže pokračovat donekonečna, nakonec mu stejně nezbude nic jiného, než se pochlapit a udělat tomu rázný konec. Vyšel ze své pracovny a zvuk jeho kroků se na opuštěné chodbě rozléhal jasnou, vysokým stropem zdůrazněnou ozvěnou. Došel až skoro na samý její konec, kde vysoké okno nabízelo výhled na školní nádvoří s mozaikovou dlažbou a množstvím masivních žulových nádob, osázených okrasnými jehličnany, magnóliemi a dalšími, jemu neznámými keři. Od časného jara až do pozdního podzimu okouzlovaly návštěvníky košatými korunami smaragdově zeleného listoví a hlavně barevnou směsicí pestrých květů. Vítr si pohrával s větvemi japonských javorů, nelítostně a brutálně zbavených své ohnivě červené krásy. Nadcházející zima barvy přírody setřela bez kompromisu, to proto, aby mohla mezidobí jednotvárné, posmutnělé šedi vystřídat jiskřivě bílou neporušeností sněhové přikrývky. Pokud dá bůh. Uprostřed dvorany postával hlouček zimou se choulících studentů, řešících jakýsi neodkladný problém, než se rozejdou ke svým domovům. Trochu se pousmál. Nikdy ho nepřestala bavit ta trochu naivní dychtivost a houževnatost mládí, dosud nezkalená ztracenými ideály a nesplněnými sny. Býval také takový a ještě pořád v něm něco z toho zůstalo. Obrátil se ke dveřím na samém konci chodby. Bronzová destička oznamovala, že docent Cyril Bělohlávek, vedoucí katedry historie, sídlí právě zde. Byl to srdečný, usměvavý pětapadesátník s hustou kšticí původně černých, nyní interesantně prošedivělých vlasů, na svůj věk vyhlížející velmi zachovale. Adam se s ním přátelil už pěknou řádku let. Cyril si na něj i přes svou značnou pracovní vytíženost dokázal vždycky najít aspoň trochu času a za to mu byl vděčný. Hodně mu pomohl hlavně po smrti jeho ženy. Měl dar probouzet lidi z letargie a předávat jim pozitivní energii svého věčného optimismu. Adam zastavil před dveřmi docentovy kanceláře a vzápětí nato strnul uprostřed pohybu, s ukazováčkem připraveným k zaklepání. Zaslechl totiž zevnitř tlumený zvuk hovoru. Ale ne! Cyril tam má návštěvu, takže vylévání srdce bude muset asi počkat. Zklamaně se obrátil k odchodu. Vtom se dveře pracovny otevřely a bodrý docentův hlas zahlaholil: "Vůbec se neomlouvejte, mladý příteli, každé vytržení ze stereotypu vítám, zvlášť když jde o něco tak zajímavého. Těší mě vaše důvěra. A pokud byste se rozhodl pro konzultaci, kterou jsem vám navrhl, doufám, že mě nezapomenete informovat. Tahle věc je opravdu velmi zajímavá. Přeji hodně štěstí!" Z místnosti vyšel vysoký, štíhlý mladík s pískově plavými vlasy a srdečně potřásal docentu Bělohlávkovi rukou: "Mockrát děkuji, pane docente, ani nevíte, jak jste mi pomohl. Velice si vážím toho, že jste mi věnoval tolik svého času, určitě ho nemáte nazbyt. A ještě ke všemu jsem vás obtěžoval takovou věcí..." "Udělal jsem si čas především kvůli tomu, že jde o takovou věc. Jak říkám, rád vás kdykoliv znovu uvidím a budu vám vděčný, pokud mě budete informovat o případných výsledcích. Víte, já jsem velice zvědavý člověk." "Spolehněte se, pane docente, určitě vám dám vědět. Ještě jednou díky a nashledanou!" Madík cestou ke schodišti za chůze zapínal přezku na staré brašně z hnědé kůže, kam podle všeho právě něco uložil. Když vzhlédl, jeho oči se setkaly s Adamovými. Zdvořile se na něj usmál a pozdravil. Adam ho od vidění znal, mladý muž byl od nich z Hradiště. Na jeho přednášky ale nechodil. Adam měl dojem, že snad studuje dějiny umění a kultury, jistý si však nebyl. Začalo mu vrtat hlavou, co mohl v tuto dobu pohledávat u Cyrila. Jeho přítel si ho všiml těsně před tím, než mu stačil zavřít dveře před nosem: "No to je ale překvapení! Předpokládám, že jdeš za mnou,"- gestem ho vybídl ke vstupu. "Skvělá dedukce, jako vždy," ušklíbl se Adam. "A čemupak vděčím za to štěstí?" Cyril se poskládal do křesla za pracovním stolem a podepřel si bradu sepjatýma rukama. Adam se usadil naproti němu a najednou nevěděl, kde začít. "No, jsem to já ale hostitel! A ty se taky neozveš. Co ti mohu nabídnout, Adame? Čaj, kafe, minerálku? Nebo něco pro povzbuzení?"- spiklenecky zamrkal a začal se zvedat z křesla. "Seď, Cyrile, nic si nedám, díky. Nebudu tě dlouho zdržovat, dohromady vlastně o nic nejde. Znáš mě, čas od času potřebuju uši, které by mě vyslechly. A ty ses jako vrba osvědčil už tolikrát, že už ani nevím, za kým jiným bych šel. Tentokrát to ale opravdu není nic, co by nemohlo počkat. Jestli už máš pro dnešek návštěv plné zuby, stačí říct a já přijdu jindy." "Adame, už se známe nějaký ten pátek a ty moc dobře víš, že mou nejvýraznější povahovou vlastností je zvědavost. A když jsi za mnou vážil tu cestu, asi nějaký důvod mít budeš, tak ven s tím, jsem jedno velké ucho." Vlastně to ani netrvalo moc dlouho. Adamovi se ulevilo už jen tím, že to ze sebe dostal. Když se jeho pocity a obavy přetransformovaly do slov a vět a on se slyšel říkat je nahlas, připadaly mu ty jeho frustrace a problémy dětinské a malicherné. "Takže, jestli to chápu správně, tebe především trápí pocit viny, je to tak? Připadáš si jako zrádce, protože tě zaujala jiná žena. Adame, od pohřbu uběhly už tři měsíce a ty jsi přece neumřel, je normální, že se ti líbí ženy, divné by spíš bylo, kdyby ne. Tím, že se z tebe stal vdovec, jsi nepřestal být chlapem." Adam si povzdychl. Kdyby to bylo tak jednoduché. "Cyrile, já tu ženu viděl všehovšudy dvakrát a už si připadám jako poblázněný puberťák. Já ti nevím, čím to je, ale připadá mi, že ji už dávno znám. Zato ona ani netuší, že existuju. A kdyby to věděla, musela by se mi vysmát. Připadám si jako blázen. Za celý svůj život jsem nepotkal nikoho, jako byla Daniela, nikdy. Byla prostě dokonalá. A teď, pár týdnů po pohřbu, mi zkříží cestu někdo, kdo mi ji tak strašně připomíná. Ani ne podobou, spíš tím světlem, které kolem sebe vyzařuje... já vím, že to zní pateticky. Asi jsem opravdu patetický, ale takhle to cítím." Adam upřel na svého přítele nešťastný pohled. "Adame, vždyť to není žádná tragédie, vzpamatuj se. Třeba to tak má být. A víš, jak to zjistíš? Až ji příště uvidíš, prostě k ní půjdeš a normálně ji oslovíš. Buď to bude opravdu tvoje osudová žena číslo dvě, nebo ne. Ale v každém případě si ji přestaneš idealizovat a uvidíš ji v reálnějším světle. Ty se na ni totiž díváš přes růžové brýle, jenže hochu, to není žádná víla, ani anděl, to jen ty sis ji na ten pomyslný obláček posadil. A když se budeš bát a chodit kolem ní po špičkách, nikdy se z něj k tobě na zem nesnese." Cyril mluvil přesvědčivě a Adam se nad tím opravdu zamyslel. "Když to bereš takhle, zní to celkem rozumně. Nevím sice, jestli to dokážu, ale pokusím se. Už mě nebaví vypadat sám před sebou jako cvok. Děkuju ti!" "Za málo, hochu. A ještě ti přidám jednu radu na závěr: jestli to tak necítíš, nedej na ničí rady a jednej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí!" Adam se zasmál : "Tak jo, vezmu si to k srdci, ty alibisto. Ale stejně nechápu, jak to děláš, že mi vždycky dokážeš spravit náladu." "To ti neprozradím, anebo až později, až na to budu mít patent. Nerad bych dopadl jako Jára Cimrman s dynamitem." "Tak to chápu, jistota je jistota, že?" Adam už se cítil mnohem lépe, než před půlhodinou. Začal se zvedat k odchodu, ale ještě mu vrtala hlavou jedna věc. "Poslyš, Cyrile, co tu chtěl předtím ten mládenec? Já vím, že mi do toho nic není, ale asi už jsem se od tebe nakazil tou tvou zvědavostí,"- usmál se omluvně Adam, "já jenom, že toho přece neučíš..." "Mé dveře jsou otevřené pro všechny studenty. Dokud se sem chodí radit, ještě to se mnou není tak zlé, co myslíš? Přinesl mi ukázat jednu moc zajímavou věcičku a chtěl znát můj názor, což mi docela lichotí. To víš, ješitný starý chlap." Cyril zamyšleně přimhouřil oči : "Nikdy by mě nenapadlo, že tu věc někdy uvidím na vlastní oči, natož abych ji držel v ruce." "Ty mě napínáš... co by mohlo být tak zajímavé, aby to tebe dokázalo vyvést z rovnováhy?" Cyril upřel na Adama oči, najednou velice vážné : "Je to náhrdelník. Jeden velice neobyčejný náhrdelník!"


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Siggi	24.02.2012, 15:51:52

No vida, zase jsme o kousek dal. Devcata si predavaji rodinu, Alex se zajima o demonuv amulet. Jsem zvedav, jak to vsechno dopadne.

maja52	27.08.2011, 19:05:56

Těšila jsem se na pokračování ... a nezklamalo. Jsem asi moc nedočkavá, ale těším se už na příští příspěvek. Úplně jasná 1 a pozdrav.


ze dne 27.08.2011, 19:57:11
Solitaire: Taky zdravím a děkuji za Tvou milou přízeň. Doufám, že ani příště příliš nezklamu :-)

Ekyelka	27.08.2011, 17:18:22

Zdravím. Tohle se také dobře četlo. Vlastně víc než dobře, protože jsi aspoň pro mne trefně vystihla rozdíl mezi "staršími" (příčí se mi nazývat Ell a Sall anděly, tenhle výraz má pro mne osobně církvemi zprofanované zabarvení) a lidmi, tedy mezi tvory bez obvyklých emocí a těmi, co se s emocemi naopak rvou velice často. Závěr 20. kapitoly mi trochu nesedl. Vzhledem k tomu, že jsem už od půlky textu věděla, že Adam potkal Alexe, ta poslední věta se minula účinkem. Žádné větší vyvrcholení, spíš mi to vyznělo jako nechtěné přehánění. Ale to jsou jen mé postřehy - vzhledem k tomu, čím se zabývám, přeci jen nejsem normální čtenář a texty vnímám jinak. Spokojenost zmlsaného čtenáře je ale autentická.


ze dne 27.08.2011, 20:10:48
Ekyelka: Ah, mea culpa!


ze dne 27.08.2011, 19:55:54
Solitaire: Děkuji moc za pěkný komentář i rychlou publikaci. Asi to vyznělo jinak, ale ten hoch nebyl Alex, ten nemá světlé vlasy :-) Docentovi se budu trochu více věnovat v jedné z dalších kapitol a tam, doufám, nabere ta poslední věta trochu většího významu. Moc zdravím a ještě jednou díky :-)