|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303535 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Fimbulvetr 1 ::
| Moje hlavní dílko vyžaduje pauzu kvůli korekturám, tak sem nahrávám první díl delší povídky/kratší novelky. Jde o žánrově poměrně čistý thriller. |
| |
|
|
Byla tak křehká. Nikdy jsem neměl právo vstoupit do jejího světa. Jaký jsem to byl drzoun, že jsem se pokusil proniknout skrze čtverhranná skla jejích dioptrických brýlí? Stal jsem se palivem stroje, který ji uvláčel. Nakreslil jsem celý ten šílený blázinec a nakonec i její fádní celu. Do smrti si to budu vyčítat. Ještě, že nic nepotrvá dlouho.
Procházím se sem a tam po zastávce Česká a pokouším se splynout s davem. Hloučky kolemjdoucích nastupují do šalin, aby se pohodlně nechali zavézt až nahoru na Královo pole, já však čekám na poslední schůzku. Budou to dva dny, co se Skořepa ozval. Ten divný patron mě sice něděsil tak, jako ji, nebudu se však pokoušet zapírat, že mi z něj husí kůže naskakovala. Teď, zpětně, vážně nechápu, jak jsme se mohli v poslední naději upnout k někomu takovému. Jenže, když ony vám ty mršky okolnosti často nedají na výběr. Skořepa se nám postavil do cesty a my jej nemohli jen tak ignorovat. Pořád to byl člověk, který věděl víc. Který nám mohl poradit. Možná, že to s naší záchranou myslel upřímně, možná mu to jenom nevyšlo. Třeba ho taky dostali. I jeho, který se tvářil, že má všechno pod kontrolou, na háku, jak se dnes říká. Třeba se to i jemu prachobyčejně vymklo z rukou.
Sešlapuji pohozené PET lahve a je mi na nic. Ukazovákem a prostředníkem pravé ruky mimoděčně poklepávám o stehno. To je grif ze hry na baskytaru. Opřu se o sloupek s vylepenými jízdními řády a budu dál zírat na špinavou, začouzenou budovu Ústavního soudu. Jak přiléhavé! Jak výstižné! Otamtud by měl přijít. Tedy, až dosud vždycky přišel otamtud. Pozoroval jsem jej. Nechcí říct sledoval. Jen sem se díval, na jakém konci ulice se vyloupne a kde pak zase zmizí. Nebyla to hračka. Dovedl se pohybovat doslova jako duch. Během pěti vteřin se ztratil z očí a jeden nevěděl, jestli se tak umně zamíchal do davu nebo prostě splynul s šedýmy ploty ohraničujícími výkopy, hloubené za účelem částečné rekonstrukce kanalizace. Dělníci tam pokaždé vytvořili takový shon a hluk, že umožnili Skořepovi taktně a diskrétně se vzdálit. A já se nikdy nedozvěděl ani to, kolikátkou vlastně jezdí. Kde asi bydlí? Je vůbec z Brna? Jmenuje se vůbec Jiří Skořepa? Jistý si mohu být jedině tím, že měří něco pod metr osmdesát a bude mu kolem třicítky. Nejspíš s nimi měl pár let trvající zkušenosti, proto se taky tak brilantně dovedl orientovat. Pojal jsem dokonce podezření, zda ve skutečnosti nebyl jedním z nich. Ačkoliv, racionálně vzato a zváženo, v takovém případě by se nám rozhodně nepokoušel radit. Možná by nás zkusil sprovodit ze světa. Ne, Skořepa k nim nepatřil. Ačkoliv, někdy dřív, ve studentských letech, kdo ví? Možná předtavoval jejich enfant terrible, notorického potížistu – tak se jej zbavili. Jenže, počkat – Proč by ho pak nechali žit? Ne, Jiří Skořepa může být nanejvýš soukromým detektivem. Pak tedy značně altruistickým detektivem. Od počátku mu přece muselo být jasné, že nemám a nebudu mít čím platit. Nebo že by jej k nim zavedly důvody osobní a citové, ostatně jako mě samotného? Buď jak buď, obezřetnosti není nikdy dost.
Za mými zády se ozývá policejní siréna. Rezignovaně se otáčím. Takže, ta chvíle je tady? Ne. Ještě ne. Minuli mě a pokračují směrem na Šilingrovo náměstí. Ještě tedy žiju. Není po všem. Už aby tu ten Skořepa byl. Čekám ještě pět minut, pak mizím.
Zatáhlo se, dokonce mám pocit, jako by na mě káplo. Žádný div, po tak horkém dni často přijde nějaká větší bouřka či průtrž mračen. Může tomu tak být i dnes. Smete mě? Odplaví mě do kanálu jako nánosy reklamních letáků? Možná by mi tam mezi těmi potkany bylo lépe. Možná, že bych mezi ně zapadl. Stal se plnohodnotným členem jejich populace. Nebo se raději nechám usmažit v trolejích? Vylezu na střechu šaliny a naposled si užiju pořádnou jízdu? Ne, to je dost hloupý nápad. Radši počkám ty zbývající čtyři minuty.
Čas ubíhá a skutečně začíná pršet. Teď už se to stalo neoddiskutovatelnou skutečností. Myslím, že za pár minut začne lít jako z konve. Skořepa se nejspíš už nedostaví. Třeba je mrtvý. Třeba to samé čeká na mě. Vydám se po Veveři k fakultě a zajdu do knihovny. Tam si snad nikdo netroufne zaútočit. Nejspíš si znovu pročtu tu zpropadenou práci. Satanismus jako fenomén internetové éry. Ne, že by se tam nenašlo pár zajímavých postřehů. Vlastně jsem na tu bakalářku docela pyšný. Ne právě originální téma, zpracované ale snad dostatečně neotřelým způsobem. Určitě se není zač stydět, právě naopak. Však říkám, že jsem pyšný. Takže, tedy. Satanismus navrhuji rozdělit do následujících kategorií:
Zaprvé spirituální satanismus. Jeho vyznavači pojímají Satana jako reálně existující entitu, většinou jako skutečného boha nebo „velkého ducha“ stojícího v pozadí materiálního světa. Modlí se k němu a praktikují obřady k jeho poctě. Satan bývá v těchto pojetích vykreslen nejčastěji coby Světlonoš, objevují se však i koncepce Satana jako skutečného zosobnění čirého zla. Spirituální satanismus a lidské oběti: Jedná se z převážné většiny o mediální mýtus a městskou legendu. Ve skutečnosti se spirituální satanisté poměrně zřídka dostávají do vážnějšího konfliktu s majoritní společností. Svou víru nevystavují příliš na odiv; v módě oblékání a vyjadřování se většinou neprojevuje. Draz kladou na vnitřní kontakt se Satanem a často poměrně propracovaná mystická učení, spojená většinou s dalšími prvky moderního okultismu
Ateističní satanisté: Nejrozšířenější skupina směrů, reprezentovaná především organizací The First Church of Satan a nástupnickými buňkami. Zakladatelem tohoto pojetí satanismu byl američan Anton Szandor La Vey, který roku 1966 vydal...
„Zdravím vás! Tedy, to jste mi dal! Měl jsem co dělat, abych vás dohonil!“
Ne, že bych se nepolekal. Skořepa se přiřítil zezadu jako funící lokomotiva, dýchnul mi za krk a poklepal na rameno.
„Měli jsme mít přece schůzku dole na Český. Nebo to už neplatí? Vyvstal snad nějaký problém?“
“Ne, vůbec. Jenom jsem vás už nečekal. A mimo toho, co vás to napadá?“
Byl jsem pevně rozhodnut ani teď sis jej nepustit k tělu.
„Přiženete se jako velká voda, člověka div nesrazíte a hned začnete halekat, tady, uprostřed ulice! Co kdybychom rychle zapadli hnedle tady do steakovýho baru, než se spustí úplný boží dopuštění, a tam, v suchu a v teple, všechno probrali? Co kdybychom si chvíli zkusili hrát na tajný agenty? Hm?“
Tentokrát jsem musel napomínat já jeho. Zvláštní.
Souhlasil a o dvě minuty později usedali jsme už na vysoké stoličky rozestavěné kolem dlouhého dřevěného stolu bez ubrusu. Tlumeně hrála příjemná hudba, jakýsi moderní jazz, a neomítnuté sklepní prostory decentě osvícené toliko několika lucernami na rozích vůbec dokázaly vyčarovat příjemnou atmosféru, takovou, ve které se hovoří snadno, aniž by však dialog upadl do bezúčelného plkání. Objednali jsme si každý po velké dvanáctce a já začal vyprávět.
„Naposledy jsem ji viděl předevčírem. Nezdála se být v pohodě. Vypadala úplně vystrašená a dělala hrozný věci. A pak se to semlelo. Vlastně si myslím, že to je všechno kvůli vám. Kdybyste se do ní nemontoval! Kdybyste to celé řešil jenom se mnou? I já pomalu začínám být paranoidní, co teprve taková křehká holčina? Mohli jsme ji ze všeho vynechat a vůbec nic by se nestalo.“
“No, to by se tedy stalo.“
Oponoval.
„Nemohli jsme si dovolit cokoliv podniknout bez ní, to snad víte. Dostala se k nim blíž, než kdokoliv jiný. Vlastně už skoro byla jednou z nich! Bylo to, jako číst jejich archivy. Jenom shodou blbejch náhod to nevyšlo. Ale museli jsme to zkusit. Dostat z ní všechno všechno. Každý detail. Zní to možná krutě, ale – je to tak. Nechat ji jít by byl luxus. Strašně nezodpovědnej luxus!“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Promiňte, ale teď opravdu mluvíte nesmysly. Vlastně nemáte tušení, co jste právě řekl. Ona nebyla žádnej pitomej zdroj informací! Byla to normální lidská bytost! Moje holka, krucinál! Křehká, tak křehká.“
xxx
Když jsme s Kristýnou začali chodit, bylo mi jednadvacet a jí o rok víc. Nikdy to nebyla holka, která by toho moc namluvila. Spíš se uzavírala do sebe. Na seminářích jsem ji neslyšel promluvit slovo, až jsem se někdy bál, aby vůbec prošla. Dost přednášejících si cenilo aktivity, hlavně doktor Vykoukal. A Kristýna seděla jak zeřezaná, koukala se do země a vypadala, že snad ani neposlouchá. Na druhou stranu si poctivě vedla zápisky a když kdokoliv potřeboval, mohl se na ni obrátit. Dost spolužáků toho využívalo. Kdo chyběl na přednášce, ať už kvůli zdraví nebo byl zkrátka jen líný, napsal Kristýně a nejpozději za pár hodin měl perfektně zpracované materiály v e-mailové schránce. I proto ji všichni brali. Nechci říkat, že ji využívali. Oni ji měli doopravdy rádi. Vlastně ani dost dobře nešlo nemít ji rád, když se tak krásně smála. Zamiloval jsem se jako blázen a chodil s její fotkou v náprsní kapse. Pořád, do školy i na brigádu, kterou jsem sehnal v čajovně Oáza. Často jsem ji tam zval. Byl jsem šťastný, když jsem směl vidět, jak spokojeně usrkává Tuarega a usmívá se na mě. Chtěl jsem ji nosit po Brně v náručí, aby se nemusela nohama dotknout země. Chtěl jsem jí celé večery klečet u nohou a vyznávat se ze svých citů. Ačkoliv na religionistice se v bohy moc nevěří, začal jsem ji uctívat. Dával jsem jí jména bohyň. Nejčastěji Amaterasu. Taková byla. Moje sluneční paní. Když pršelo, zašel jsem k ní na návštěvu a najednou bylo všude světlo. Vždycky, když jsem potřeboval dobýt baterky, zazvonil jsem u jejích dveří. A jakmile stanula na prahu, cítil jsem, jako by mi někdo do úst nalil elixír. Při studiu religionistiky občas tohle potřebujete. Zažít bezprostřední emoci. Studium dokáže být pěkně depresivní.
Religionistika, to je takový ten přejmenovaný vědecký ateismus. Něco jako studium pohádek. Musíte přinejmenším předstírat, že tomu nevěříte. A kdybyste náhodou zapochyboval, vrazíte si facku a budete si v duchu opakovat, že náboženství není nic víc, než vedlejší produkt kognitivních procesů. Na religionistice se vůbec myslí kognitivně. Kognitivně se taky cítí a miluje. Kognitivně se souloží a plánují se děti. Já je tedy s Kristýnou naplánoval, se vší kognitivní vážností, na dobu, kdy budeme mít oba bakaláře v kapse. Proto jsem se taky na ty své satanisty vrhl s takovou vervou. Opakoval jsem si, že až skončím, stanu se tátou. S Kristýnou nás spojí pouto, které je na celý život. Nic už nás nerozdělí. Až do smrti budu jako Merkur kroužit v těsné blízkosti slunce.
Zatím jsem ale seděl odpoledne co odpoledne u notebooku a zkoumal, jak to s tím satanismem na internetu vlastně je. Prohlížel jsem tucty naprosto nezajímavých blogů dospívajících holčiček a doufal, že narazím na něco skutečně zajímavého, na nějakou skutečnou síť satanistů, s níž bych mohl navázat kontakt a se vší slušností požádat o informace, možná dokonce o rozhovor. To víte, že při takové práci občas zabloudíte i na docela jinou stránkou. Sem tam se podíváte do pošty. A právě tam mě jednoho škaredého říjnového podvečera čekalo překvapení. Dost nemilé překvapení. Zpráva od Kristýny.
V první chvíli jsem měl za to, že vyrazím z kolejí, jako když mě střelí, a poženu se rovnou do Žabovřesk. Pak jsem párkrát zamrkal a dopis si pro jistotu přečetl znovu.
Ahojky,
Dlouho jsem nevěděla, jak ti to říct, ale jsem úplně na dně. Zjistila jsem, že s bakalářkou jsem se pustila úplně špatným směrem a navíc se objevilo ještě pár dalších okolností. Nechci se o tom ani rozepisovat. Prostě se na mě teď všechno nějak valí. Vážně v tom není nic, za co bys mohl. Nedělej si výčitky. Ta za mě přece nezodpovídáš. Je, to, teda, byl to jenom můj problém. Něco jsem prostě nezvládla a i když je mi to líto, nezbývá mi, než se s tím dost zásadně vypořádat. A už jsem přišla na to, co bude nejlepší. Zítra zajdu na studijní a oznámím, že na škole končím. Stejně jsem tady neměla co dělat a celej obor nemá perspektivu. Já sama teď nevím, co mě to popadlo, že jsem se dala zrovna na takovou hloupost, jako je religionistika. Každopádně teď vím, že s tím končím. A končím asi se vším. Odjedu za rodičema do Bystrce, rozloučit se. A potom, no však víš. Nechci, aby sis před policií sypal popel na hlavu. Nemohl jsi tomu zabránit. To nic. Měj se krásně.
S láskou
Kristin
Skočil jsem po telefonu jako pes po kosti. Něco mi říkalo, že ona to vážně udělá. Většina holek takhle volá o pomoc, ale Kristýna byla jiný případ. Vždycky mívala sklony k depresím. Pronásledovaly ji iracionální záchvaty úzkosti. Od doby, co jsme spolu začali chodit, se to trochu zlepšilo, pořád tady ale ten problém zůstával. Jako nevyřčená hrozba. A teď se ta příšera v její hlavě zase probudila.
Vytáčím číslo. Snad u sebe pořád má mobil. Protože jinak vážně hrozí, že si ublíží. Kdybych jenom věděl, co ten její záchvat zase spustilo! Poslouchám monotónní pípání v reproduktoru. No tak, vezmi to! Není pozdě! Slyšíš mě? Chci s tebou mluvit! My to zvládnem! Vyřešíme! Kristin, prosím!“
„Ahoj, proč mi ještě voláš?“
Hrklo ve mně. Její hlas zněl doopravdy úplně zničeně. Jako zvuk zborcených varhan. Měl jsem pocit, že je po všem, že jí zkrátka není pomoci. To na sobě ale teď v žádném případě nesmím nechat zdát.
„Kristin, sluníčko, pověz mi, copak se stalo? Někdo ti ublížil? Nejde ti škola? Jestli chceš, přijedu a na tu tvoji práci se podíváme. Když jsem to viděl naposledy, nebylo to vůbec špatný. Ten obrazivý mód náboženskosti v současným letničním hnutí jsi podle mě našla správně. Musej ti to uznat, vždyť máš pravdu!“
Zdálo se mi, že brečí. Po telefonu to člověk tak úplně nepozná, ona ale znělo úplně zničeně. A všechno bylo o to horší, že tyhle stavy nemívaly žádnou racionální příčinu. Bavil jsem se o tom s jedním psychiatrem. U depresivních pacientů se může stát spouštěčem úplně cokoliv. Často ani odborník hned nepozná, proč to všechno začalo. Můžou za to nějaký nesmysly namačkaný v lebce. Jako za náboženství. Nejspíš je to taky kognitivní. Zpropadeně! Proč náše životy nejsou víc, než pár mizerných nervových spojů? Proč jenom necítíme doopravdy?
„Kristin“, šeptal jsem naléhavě, „vždyť víš, že tě miluju.“
Mluvil jsem hloupě a banálně, jenže, kdo mi poradí, co v takové chvíli říkat?
„Vydrž chvíli a jsem u tebe. Hned teď jedu. Zůstaň doma a neudělej žádnou hloupost. Jsi moje sluníčko a já tě nikdy neopustím. Rozuměla jsi? Doopravdy nikdy. Ani kdyby trakaře padaly.“
Pokusil jsem se usmát. Špitla cosi, z čeho jsem vyrozuměl, že souhlasí. Snad tři čtvrtě hodiny vydrží. Teď hlavně stihnout první šalinu. „Dobrá, dobrá. Dej si zatím čaj, lásko, a počkej, prosím. Všechno probereme. Nic nesmíme uspěchat. Máme čas a jsme na to dva. Nás nic nerozdělí, rozumíš? Žádná hloupá škola ani nic jinýho. Tak, vyrážím. Mobil mám u sebe, kdykoliv se můžeš ozvat. Miluju tě a nemůžu bez tebe žít.“
Mluvil jsem trapně pateticky, jiná slova mi ale přes jazyk nešla. V hlavě jsem měl vymeteno. Hodil jsem na sebe bundu a s výrazem šílence se prohnal vchodovými dveřmi. Pár lidí nechápavě zakroutilo hlavou, když mě viděli zoufalého vybíhat do večerního šera.
Na zastávku jsem doběhl s asi dvouminutovým předstihem. Cesta trvá včetně přestupu ani ne třicet minut. Co chvíli jsem sáhl do kapsy pro mobilní telefon. Kristýna se neozývala.
„Snad tedy čeká“, doufal jsem. „Snad se chová tak, jak jsem jí řekl. Vždyť je rozumná holka!“
Věřil jsem tomu hlavně proto, že jsem věřit chtěl. Přikrčeně jsem seděl na sedačce v zadní části druhého vagónu a nervózně kreslil nesmyslné obrazce po zamlženém skle. Už abych byl na České! Už abych přestupoval! Snad tam nebudu muset stát moc dlouho. Frustrovalo mě vědomí, že mě Kristýna právě teď potřebuje a já jí nejsem nablízku. Tolikrát jsem ji držel za ruku, bral si od ní, co mi nabízela – a když bych jí měl jednou pomoct, nejsem k mání. Proklínal jsem auta i semafory. Proč jenom musíme co sto metrů stát? Je to k zbláznění. Vždyť z Nádraží na Nové sady jedeme snad pět minut! To bych tam byl rychleji pěšky! Ještě Šilingrovo náměstí, Česká a – přestup.
Poprchává, možná je to dokonce déšť se sněhem přebíhám ulici a připojuji se k hloučku lidí na zastávce. Vytahují deštníky, pro mě je ale počasí tím posledním, co by mi mělo teď vadit. Další šalina má jet za tři minuty. Jindy tak krátké tři minuty! Jenže tentokrát se vlečou jako přednáška o japonském buddhismu.
Když umíráte, přehraje se vám prý před očima celý život. Zvláštní bylo, že mě se totéž stalo ve chvíli, kdy se do úzkých dostala Kristýna. Vybavoval jsem si zážitky z dětství a nejvíc ze všeho půlrok strávený v Oslo, kam jsem se podíval díky mezinárodními studentskému projektu Erasmus. Ach, ten sever! Všechno je tam tak nějak menší, lidštější. Oslo působí jako několik českých okresních měst slepených dohromady. Všude spousta zeleně, skoro žádné zácpy, královský palác stojí na hlavním náměstí. Nějakých sto padesát metrů od něj jsem chodil do Hard Rock Café. Popíjel jsem místní pivo, občas něco tvrdšího, a poslouchal vyhlášený norský metal. To byly týdny! Ale teď na tom nesejde. Šalina konečně přijíždí a mně nezbývá, než znovu začít vnímat. Vymyslet rychle pár vět, které řeknu Kristýně, jen co se potkáme. Jestli se potkáme.
Počítám zastávky. Posouváme se teď vpřed přeci jen rychleji. Ty nejhorší zácpy bývají na Zvonařce a před Vaňkovkou, tady, na širokých ulicích, to bývá lepší. Auta se drží ve svých pruzích a šalině se do cesty moc nepletou. Tak tedy, mám ani ne pět minut na to, abych se převtělil do role jejího psychiatra. Nebo mám radši zůstat jenom jejím klukem? Jednoho cvokaře už přece má. Určitě to bude nějaký kardinální hňup, když dopustil, aby se takhle složila! Potkat ho, hned mu vrazím jednu od cesty. Jo, to by zasloužil. Chce se mi zvracet, když si uvědomím, kolik za tu svoji mizernou práci asi bere. Žije si někde jako snob a Kristýna mezi tím brečí doma v pokoji, opřená o kolena, s rozcuchanými vlasy, a přemýšlí o sebevraždě. Karabáč vzít na takové lidi!
Sotva šalina zastavila a já vystoupil, přihnal se poryv větru a s ním pořádná studená sprška. Snad mi těch pár facek od deště pomůže! Zabíhám za roh do vedlejší ulice a počítám domy. Bydlí ve čtvrtém zprava. Jedna, dva, tři, konečně. Roztřesenou rukou se natahuji po zvonku. Kristin, prosím! Otevři!“
Nemuset se v tu chvíli chovat jako chlap, složím se na schody a řvu jako děcko.
Naštěstí otevřela. Očividně nevyspalá, s kruhy pod očima, ale živá. Vrhl jsem se jí kolem krku. „Kristin, myšáčku! Co tě zase popadlo? Pojď dovnitř, pojď. Uvaříme čaj. Posadíš se a ze všeho se vypovídáš. Bude líp.“
“Čaj mám uvařenej.“
Špitla bezbarvě.
„A moc se mi nechce povídat.“
Hladil jsem ji po vlasech. „Nemůžeš to v sobě dusit. Musíš se svěřit. Víš, že se takovým věcem nemůžeš poddávat. Tak pověz, co se vlastně stalo?“
„Pojďme dovnitř. Tady to určitě nemá cenu rozebírat.“
Usadili se na pokojovou pohovku, já vedle ní. Snažil jsem se do ní vcítit. Představoval jsem si, jak se v ní pere má Amaterasu se svým zlotřilým bratrem Suzanoo a mimovolně jsem zatínal pěsti. „Povídej, lásko. Můžeš se úplně uvolnit a mluvit, o čem chceš. Vyslechnu tě.“
„Tu práci nedodělám.“
Stěží mluvila, zajíkala se.
„Bavila jsem se s profesorem. Je to podle něj totální blbost. Křesťanský letniční hnutí neobsahuje žádnej obrazivej mód. Neměla jsem se prej nechat zmást těma extatickejma projevama. Můžu to teď zmuchlat a zahodit.“
„Ale nemusíš, sluníčko!“ Snažil jsem se ji utěšit, ačkoliv jsem věděl, že má vlastně pravdu. Co nadělat, když si dědek postaví hlavu? Mohla by být stokrát v právu, ale přes něj to neprotlačí. Je jak beran.
„Když si ten obrazivý mód vyargumentuješ, všechno bude zase v pořádku. To přece není důvod, abys přemýšlela o takových hrozných věcech, jako jsi psala. Pojď, podíváme se na to. Přečtu si tvoji práci a společně popřemýšlíme, na čem by se dalo zapracovat. Nakonec ti to musí vzít, když to bude konzistentní, s hlavou a patou! Musí to uznat. Tak pojď. To přece nejí žádný důvod být nešťastná.“
„To není ten důvod.“
Šeptala. Jako by se bála mluvit. Začal jsem nabývat neblahého tušení.
„Tak co je ten důvod, sluníčko? Pověz mi všechno. Nemusíš mít strach. Ať řekneš cokoliv, obejmu tě a dám ti pusu na čelo. Vážně. Miluju tě, vždyť to víš.“
Dýchala mělce. Byla vyděšená. Poznal jsem, že neví, co říct. Vzal jsem ji za ruku. Ani nevím, která to byla. „Povídej, lásko.“ Zopakoval jsem. A pak – pak mnou projel blesk od hlavy k patě.“
„Zahla jsem ti.“
Vyrazila ze sebe.
„O to jde. Zabij mě.“
Celý svět mi před očima ztmavl a zrudl. Viděl jsem ji, jak se válí v krvi a chroptí. Chtěl jsem ji seřezat jak psa. Vytřískat z ní duši. Tohle přece není moje sluníčko! Nejspíš jsem se musel dívat jako skutečný vrah, protože ucukla a začala vážně kňučet jako vořech, kterého se páníček chystá nakopnout. „Nenávidím tě, krávo!“
Blesklo mi hlavou.
„A teď to poznáš!“ Nechápu, co to do mě vjelo. Chtěl jsem ji vidět v pekle. Teď a tady.
„Děvko!“
V duchu jsem syčel jako had, zároveň ale tiskl rty co nejpevněji k sobě.
„Chcípni!“
Vzal jsem ji kolem krku, zadíval se jí do očí a pak – pak jsem ji k sobě přitiskl. Přivinul jsem si ji na hruď a políbil ji na čelo. Ruce povolily. Zhroutila se mi do náručí. Neudělal jsem to. Nemohl jsem to udělat. Porazil jsem sám sebe. Měl bych na sebe být hrdý. Jde to ale vůbec? Je možné být hrdý, když o sobě zjistíte, že jste troska, které zahýbá holka?
Nevěděl jsem, jestli ji nenávidím, pohrdám jí nebo mi jí je líto. Něco jsem říkal, co, na tom teď nesejde. Určitě to bylo něco o tom, že ji mám stejně rád a všecho jí odpouštím. Takové ty věci, co se říkávají, když jste na toho druhého doopravdy naštvaní. Ona neodpovídala, jen vzlykala. Hladil jsem ji a děkoval šťastným okolnostem, že se v kritickou chvíli nikde poblíž nevyskytoval ostřejší předmět. Nejspíš bych se neudržel. Možná, že bych ji skutečně zabil. Takhle jsem spustil jen vodopád slov, z nichž si pamatuji jediné, to poslední: „Proč?“
Dala se do vyprávění. O tom, jak se jí práce rozsypala pod rukama, jak táta doma zase seřval mámu, jak šla všechen ten vnitřní zmatek zapít do vinárny na Grohově. Nevěděl jsem s kým to udělala ani jsem to vědět nechtěl. Třeba to byl někdo, koho znám. Nějaký kamarád. Celou dobu, co mluvila, jsem ji držel za obě ruce, pokyvoval hlavou a snažil se zadržet slzy. Věděl jsem, že se mi oči lesknou a že teď určitě nevypadám jako chlap. Jestli mě předtím měla za bačkoru, teď se v tom názoru utvrdí. Nejspíš doopravdy jsem bábovka. Asi jsem si ji nezasloužil.
Zatímco jsem poslouchal a přemítal, pokoušel jsem se sebrat síly k jediné otázce: „Pořád mě miluješ?“ Bál jsem se ji vyslovit. Byl jsem si v té chvíli jistý, že odpoví záporně. Že mě odkopne. Že se začne omlouvat a vysvětlovat, jak se přihodilo, že ke mně už nic necítí. Nakonec jsem se hodně zhluboka nadechl. „Máš mě pořád ráda?“
„Mám.“ Špitla a já jí to nevěřil. Najednou jsem jí nevěřil. Poprvé v životě. Zeptal jsem se znovu. „Miluješ mě?“
Jako Ježíš Petra!
Položila mi hlavu na rameno. „Miluju tě a nikdy jsem o tom nepochybovala. Nevím, jak se ti omluvit, proto nic neříkám. Promiň mi to.“
A tak dále, takové ty přeslazené partnerské kecy, o jejichž pravdivosti se dá občas pochybovat, bez nichž se ale málokterý vztah obejde. Teď už je snad aspoň jasné, proč jsem vůbec vstoupil do kontaktu s Harmonií.
xxx
Po dvou hodinách strávených s Kristýnou, během nichž jsem se pokoušel tišit její srdceryvné nářky, jsem se vypravil zpátky na kolej. Tentokrát jsem se cítil klidněji. Kristýna slíbila, že si neublíží. Dali jsme si slovo, že spolu překonáme všechno na světě a jednou založíme rodinu. Snad stokrát se mi s pláčem omlouvala. Věděl jsem, že ji ten úlet doopravdy mrzí. Rozumem jsem ji nehaněl, na rovině emocí ale zůstávala hořká pachuť.
Posadil jsem se k počítači a vyťukal adresu organizace, o níž jsem nabyl povědomosti díky reklamním letáčkům vyvěšeným na nástěnce ve vestibulu menzy.
„Psychologické a duchovní centrum Harmonie“, stálo tam, „nabízí mladým párům účast na společných rozvojových kurzech, zaměřených na utužení Vašeho vztahu a zintenzivnění vzájemných prožitků. Kurz se odbývá prostřednictvím skupinových sezení, zakončených závěrečným společně stráveným víkendem. Máte příležitost setkat se s podobně zaměřenými mladými lidmi z Brna a okolí a vyměnit s nimi své zkušenosti v přátelském, opravdu harmonickém prostředí, v němž se kurz odbývá...“
Tenkrát, když jsem leták zahlédl poprvé, moc mi toho na něm nesedělo. Nejvíc ze všeho mě iritovalo slovo „duchovní.“ Jak jsem již poznamenal, na religionistice se musíte přinejmenším tvářít, že ničemu, co se takovým přívlastkem honosí, nevěříte. Zkoumáte ty jevy jako kdysi Frazer nebo Tylor zvyky primitivů. Vlastně se nad tím pousmějete a řeknete, že je to sice zajímavý, nicméně přežitý relikt. A teď jsem vážně uvažoval o tom, že se dám do nějakého pochybného New Age kroužku, který za úplatu nabízí rozvinout osobnost mou i Kristýny, a to všechno ve jménu nějaké kosmické jednoty nebo podobného nesmyslu, čáry máry. První věc, o kterou jsem se na webu zajímal, byla cena. Kurz stojí čtyři tisíce pro jeden pár. To není tak moc. Harmonie zjevně počítá hlavně se studenty, jejichž možnostem ceník přizpůsobuje. Pokračoval jsem namátkovou sondou české esoterické scény. Počítal jsem, že Harmonie musí být napojená na nějakou ze skupinek, hlásajících pozvednutí „já“ člověka k vyšší hladině vnímání nebo podobné nesmysly. Vzpomněl jsem si i na všechny ty stupidní brožurky varující před zhoubným vlivem manipulativních sekt, které jsem byl v rámci studia nucen přelouskat. Vždycky jsem je nesnášel. Pro jejich omezenost a ideologickou předpojatost, demagogický tón a špatně skrývaný křesťanský podtext, zkrátka pro všechno. A musím přiznat, že právě touha natřít to všem antikultovním poradnám světa stála nemalým dílem za mým rozhodnutím Harmonii kontaktovat. Samozřejmě, především tu byla Kristýna. Věřil jsem, že netradiční zažitek jí pomůže. Dokáže pak vybřednout z marasmu vlastních přeludů, které ji pronásledují. Na chvíli pro ni bakalářka přestane být středobodem vesmíru. Zažije něco neobvyklého. A přinejhorším se tomu pak budeme moci společně vysmát. Měl jsem něco našetřeno. Byl jsem odhodlán zaplatit celé čtyři tisíce z vlastní kapsy. Věděl jsem, že Kristýna z domova moc peněz nedostává a s vlastním výdělkem na tom taky není bůhvíjak. Pravda, zatínal jsem zuby, otevíraje stránku on-line správy svého bankovního účtu, věřil jsem ale v konečný užitek. Ne, že bych důvěřoval Harmonii. Hodlal jsem celý ten cirkus pojmout jako výlet do Karpat či na Pirin, jako společné dobrodružství, za kterým se jezdívá někam mezi medvědy. Vyplnil jsem přihlášku i za ni. Prostě ji oznámím, že ten kurz zkusíme. Určitě bude souhlasit a i kdyby ne, nedá moc práce ji přesvědčit. Zatím skoro vždycky udělala, co jsem navrhl. Třeba po chvíli váhání, ale udělala. Je to holka, která potřebuje vedení. Spíš submisivní typ. Nejspíš právě proto se taky dala zblbnout v té pitomé vinárně. Vědět tak kým, už omotávám zápěstí kusem hardu a zkouším si pár základních boxerských úderů. Así je lepší, že mi nic neřekla. Jen doufám, že se o tom nedozvím z jiného zdroje.
I Kristýna věděla o Harmonii z propagačním letáků v menze i na fakultě a také jí ten špás moc pod nos nešel. Snažil jsem se jí to podat tak, že vlastně o nic nejde, že je to taková zkouška, hra, a budeme se pak společně smát tomu, jak je to celé debilní. Nakonec kývla. Věděla stejně jako já, že potřebujeme změnu. Seděl jsem vedle ní, když připojovala k přihlášce svůj podpis, a hladil ji po zádech.
Harmonie vyžadovala odeslání přihlášky dvojí cestou: e-mailem i tradiční poštou. Aspoň to vypadalo seriózně, když už nic jiného. „Třeba to nebude takový průšvih.“Chlácholil jsem se. „Třeba ten leták museli napsat tak debilně, aby přitáhli pozornost. Je to margetingová strategie. Třeba půjde o normální skupinovou plkárku nebo trochu netradičně pojatý team building. Snad jsem Kristýnu nezatáhl do žádné levárny. To bych si pak hrozně vyčítal. Ale, k čertu s tím! Čeho se bát? Kdykoliv můžeme odejít. V Harmonii nás nikdo držet nebude.“
Jo, tenkrát jsem vážně věřil tomu, že můžeme kdykoliv odejít.
První sezení bylo naplánováno na pátek, 12. listopadu. A pak další tři pátky, až do třetího prosince. Končilo se o víkendu 10.-12. prosince, kdy se měla na jakési chatě u Tišnova konat slibovaná závěrečná akce. Největší problém tedy představovalo vysvětlit rodičům, že se teďbudu dostávat domů až v sobotu kolem poledne.
Sedmého listopadu přišel e-mail s instrukcemi k prvnímu sezení. Popíjel jsem na doma na Vysočině čaj a četl jej. Zdál se být napsán slušně a zdvořile, nestydím se říct seriózně. O mnoho seriózněji, než ten reklamní cár papíru, přišpendlený na nástěnce za dveřmi menzy. V dopise stálo:
Vážená slečno Vlčková, vážený pane Šmíde,
Jsme rádi, že jste se přihlásili do partnerského kurzu, který organizuje centrum Harmonie. Věříme, že se pro Vás večery strávené ve společnosti podobně zaměřených mladých lidí stanou cenným obohacením a pomohou nejen upevnit Váš vztah, nýbrž i zintenzivnit oboustranný prožitek z něj.
Na první večer si, prosím připravte krátké představení a osobní sebeprezentaci o délce tří až pěti minut. Hovořit můžete o Vašem vztahu i životě Vás jako jednotlivců, nikdo na Vás neklade žádné zvláštní požadavky. Prezentace slouží ke vzájemnému seznámení všech účastníků kurzu, jemuž především je první sezení věnováno.
Těšíme se s Vámi na viděnou v pátek 12. listopadu a přejeme příjemný zbytek týdne.
Se srdečnými pozdravy
Vaše centrum Harmonie
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
